20 Co 211/2025 - 757

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Markéty Čermínové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán] sídlem [adresa] jednající [správní orgán] sídlem [adresa] o zaplacení 1 183 960,66 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 8. 2024, č.j. 46 C 273/2021-656, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 12. 2024, č.j. 46 C 273/2021-686, a ze dne 11. 4. 2025, č.j. 46 C 273/2021-741 takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalobce proti výrokům VI. a VII. rozsudku soudu I. stupně se zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujících výrocích I. a IV. a v zamítavém výroku V. ve znění ,,zamítá se žaloba o zaplacení 79 166 Kč s příslušenstvím“ potvrzuje.

III. Ve výroku II. se rozsudek mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 5 203 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % od 2. 6. 2022 do zaplacení a ohledně částky 364 340,09 Kč s úrokem z prodlení z částky 324 712,59 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a z částky 39 627,50 Kč od 21. 10. 2023 do zaplacení se žaloba zamítá.

IV. Ve výroku III. se rozsudek soudu I. stupně mění jen tak, že soud konstatuje, že řízením, vedeným na základě usnesení [bezpečnostní sbor], [orgán] [adresa], [místo], ze dne 20. 12. 2016, č.j. [spisová značka], došlo k porušení práva žalobce nebýt stíhán pro trestný čin podvodu podle § 209 trestního zákoníku jinak než ze zákonných důvodů, jinak se potvrzuje.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 90 750 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 118 822 Kč od 2. 6. 2022 do 15. 11. 2023, z částky 84 579 Kč od 16. 11. 2023 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 6 171 Kč od 21. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.), částku 67 500 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a částku 10 531,35 Kč s příslušenstvím (výrok VII.), žalobu zamítl ohledně 369 543,09 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 460 293,09 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 45 798,50 Kč (výrok II.), ohledně 567 000 Kč s příslušenstvím (výrok III.), 79 166 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a 10 001,57 Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). Žalobce se v řízeních, spojených ke společnému projednání, domáhal na žalované zaplacení celkem 1 183 960,66 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout trestním stíháním v řízení, vedeném u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v jehož rámci byl rozsudkem ze dne 11. 1. 2021, č.j [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 1. 6. 2021, č.j. [spisová značka], zproštěn obžaloby pro zločin podvodu podle § 209 odst. l a 4 písm. d) trestního zákoníku a ohledně přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. l a 2 písm. a) trestního zákoníku bylo jeho trestní stíhání usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 21. 12. 2022, č.j. [spisová značka] zastaveno pro promlčení, a z nepřiměřené délky tohoto řízení. Žalobou ze dne 8. 12. 2021 požadoval náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání pro podvod ve výši 399 000 Kč, náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 20 000 Kč a náhradu nákladů obhajoby ve výši 414 494,59 Kč (po částečném zastavení ohledně 34 243 Kč). Žalobou ze dne 24. 4. 2023 požadoval náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání pro porušení povinnosti při správě cizího majetku ve výši 168 000 Kč (celkem tak požadoval na tomto nároku 567 000 Kč), náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve výši 126 666 Kč (celkem 146 666 Kč ), náhradu nákladů obhajoby ve výši 45 798,50 Kč (celkem 460 293,09 Kč) a náhradu jiné škody v souvislosti s jeho exekučním řízením ve výši 20 532,92 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, vyjma náhrady nákladů obhajoby ve výši 34 243 Kč a jiné škody ve výši 10 531,35 Kč, kterou žalobci v průběhu řízení uhradila. Namítla, že trestní stíhání pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku bylo zastaveno pro promlčení, žalobce nevyužil možnosti projednání věci, aby dosáhl plné rehabilitace a nelze rozlišit nemajetkovou újmu, způsobenou mu trestním stíháním pro jednotlivé trestné činy. Délku trestního řízení označila za přiměřenou a ohledně nároků, vztahujících se k prvnímu trestnímu stíhání žalobce, zahájenému usnesením ze dne 5. 9. 2016 a skončenému 22.11.2016, namítla promlčení.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění popsaných v odstavcích 12. až 30. napadeného rozsudku a věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5, § 8 odst. 1, § 12 odst. 2 písm. b), § 13 odst. 1, 2, § 15 odst. 2, § 31 odst. 1, § 31a, § 32, § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon), a podle § 11 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Za použití rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2266/2021 a sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 dovodil, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 9. 2016, které bylo zrušeno usnesením státního zastupitelství ze dne 22. 11. 2016, a usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 20. 12. 2016, které skončilo dílem zproštění obžaloby, dílem zastavením trestního stíhání, představují dva odpovědnostní tituly ve formě nezákonných rozhodnutí. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmě z prvního trestního stíhání vznesla žalovaná důvodně námitku promlčení, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno 22. 11. 2016 a žalobce uplatnil své nároky u žalované až podáním ze dne 1. 12. 2021 po uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí doby. Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3391/15, sp. zn. II. ÚS 2369/2011), žalovaná neusilovala o poškození či šikanu žalobce, který zjevně mylně vycházel z toho, že se jednalo o jediné trestní řízení, na které nahlížel optikou trestních předpisů.

3. Ohledně trestního stíhání, zahájeného usnesením ze dne 20. 12. 2016, soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobce má právo na odškodnění toliko ve vztahu k té části skutku, jímž se měl dopustit dílčích útoků pokračujícího zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009, trestní zákoník (tr. zák.), neboť bylo shledáno, že předmětný skutek není trestným činem. Ve zbývajícím rozsahu žalobci náhrada škody ani zadostiučinění za nemajetkovou újmu nenáleží, neboť trestní stíhání žalobce (pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku) bylo zastaveno v důsledku promlčení a žalobce přes poučení netrval na projednání věci, proto nelze toto trestní stíhání považovat za nezákonné.

4. Za použití ustálené judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04, sp. zn. II. ÚS 590/08) vzal soud I. stupně v úvahu, že trestní stíhání žalobce pro zločin podvodu trvalo od 20. 12. 2016 do 1. 6. 2021, kdy nabyl právní moci částečně zprošťující rozsudek, a žalobce byl v jeho průběhu ohrožen trestní sazbou 2-8 let, přičemž mu coby bezúhonné osobě hrozil spíše alternativní trest. Jednalo se o trestný čin proti majetku, který je obecně spojen jen s běžnou mírou společenského a morálního odsouzení. Z hlediska dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce uvedl, že měl permanentní strach o sebe a svou rodinu a byl tak pod intenzivní psychickou zátěží, ztrácel důvěru ve spravedlivý justiční systém a pociťoval silní existenční obavy. Soud I. stupně připustil, že žalobce mohl vnímat trestní stíhání úkorně a mohl pociťovat psychické nepohodlí či obavy o výsledek řízení, nicméně netvrdil, že by se trestní stíhání zásadně promítlo do rodinných vztahů či zasáhlo do jeho pracovních a výdělkových poměrů. Neexistovala ani reálná možnost uložení nepodmíněného trestu, což žalobce potvrdil, když uvedl, že mu byl ze strany státního zástupce navrhován peněžitý trest. Takový trest mu však hrozil i za skutek, pro který nebyl zproštěn obžaloby, a všechny tvrzené obavy by nepochybně pociťoval i v případě, že by byl stíhán toliko pro tento skutek. Soud I. stupně označil za zásadně významnou skutečnost, že žalobce nebyl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, a proto nepřistoupil k finančnímu odškodnění nemajetkové újmy. Poukázal v této souvislosti zejména na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1391/15, sp. zn. II. ÚS 429/2001 a rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2509/2014, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013 a § 12 odst. 1 písm. b) náhradového zákona a zdůraznil, že žalobce nevyužil možnosti trvat na projednání věci a dosáhnout zprošťujícího rozsudku i ve zbývajícím rozsahu obvinění.

5. Nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené dílky trestního řízení shledal soud I. stupně opodstatněným. K tomu uvedl, že celková délka řízení od 20. 12. 2016 do 7. 1. 2023 (6 let a 5 měsíců, správně 6 let a 18 dnů, pozn. odvolacího soudu) byla nepřiměřená a byla negativně ovlivněna průtahy soudu hned po podání obžaloby dne 29. 6. 2017 až do 23. 5. 2018, kdy bylo nařízeno hlavní líčení až na [datum], které bylo odročeno na dobu za další 4 měsíce. Poté nastal průtah po vrácení zrušeného rozsudku odvolacím soudem dne 13. 11. 2019 až do 27. 5. 2020, kdy bylo nařízeno hlavní líčení, byť se dílčím způsobem projevil vliv pandemie Covid-19. Soud I. stupně dovodil, že konstatování porušení práva (na přiměřenou délku řízení) není dostačující satisfakcí a žalobci přiznal finanční zadostiučinění, které vyčíslil za použití judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (srov. stanovisko pod sp. zn. Cpjn. 206/2010, rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1145/2009, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) za použití roční částky 15 000 Kč základní částkou 75 000 Kč. Vzal dále v úvahu, že posuzované řízení bylo složitější po procesní stránce a s ohledem na šíři dokazování též po skutkové stránce - bylo vedeno proti třem obviněným, všichni obvinění podali stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, byl podán návrh na rozhodnutí o vyloučení policejního komisaře, proti kterému byla též podána stížnost, byla dožadována součinnost třetí osoby, byl podán návrh na zastavení trestního stíhání, žádost o přezkum postupu policejního orgánu, návrh k předběžnému projednání obžaloby, byl uplatněn a doplněn nárok na náhradu škody poškozeným, byla vyslýchána řada svědků, proti rozhodnutím byla podávána odvolání, která byla až po výzvách doplňována, taktéž byly opakovaně doplňovány důkazní návrhy, bylo rozhodováno o znalečném a hlavní líčení bylo jednou odročeno z důvodu omluvy svědka. Řízení bylo vedeno ve třech stupních soudní soustavy, odvolací soud rozhodoval dvakrát o odvolání proti rozsudku a jednou Nejvyšší soud o dovolání. O celé řadě procesních otázek bylo rozhodováno na dvou stupních na základě stížností. Žalobce se na délce řízení podílel jen marginálně, zatímco činnosti soudu lze vytknout průtahy i vydání nepřezkoumatelného rozsudku. Trestní řízení mělo typově pro žalobce vyšší význam. S ohledem na tyto okolnosti soud I. stupně snížil základní částku zadostiučinění pro složitost věci o 20 %, pro počet stupňů soudní soustavy o 30 % a zvýšil ji o 25 % pro postup soudu a z důvodu významu řízení pro žalobce o 15 %, nárok žalobce na peněžitou náhradu tak stanovil ve výši 67 500 Kč.

6. Náhradu škody, spočívající v nákladech obhajoby, soud I. stupně v souladu s § 31 odst. 3 náhradového zákona a judikaturou Ústavního soudu (nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01, nález publikovaný pod č. 84/2007 Sb.) a Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1415/2019) žalobci přiznal ve výši mimosmluvní odměny podle § 7 ve spojení s § 10 odst. 2 písm. c) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v částce 2 300 Kč za úkon právní služby a za úkony podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu v poloviční výši po 1 150 Kč. Nevyhověl požadavku žalobce na paušální náhradu nákladů podle 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradu cestovného s poukazem na to, že by tento náklad musel vynaložit i za obhajobu skutku, pro který bylo řízení zastaveno z důvodu promlčení trestního stíhání. Soud I. stupně shledal účelně provedenými úkony právní pomoci úkony ze dne 21. 9. 2016 (převzatí zastoupení a porada – 2 300 Kč), 23. 9. 2016 a 10. 10. 2016 (stížnost proti usnesení o zahájení řízení – jen jednou [částka]), [datum] a 5. 10 2016 (nahlížení do spisu – jen jednou 2 300 Kč), 3. 1. 2017 (stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a její odůvodnění – jen jednou 1 150 Kč), 14. 3. 2017 (návrh na rozhodnutí o vyloučení z rozhodování z důvodu podjatosti - 1 150 Kč), 17. 3. 2017 a 20. 3. 2017 (stížnost proti usnesení o usnesení policejního orgánu ze dne 16. 3. 2017 a její odůvodnění – jen jednou 1 150 Kč), [datum] (účast u úkonu policejního orgánu od 9:32 do 10:10 hodin, a to výslech svědka, další dva svědci se nedostavili – 2 300 Kč a dvakrát 1 150 Kč), [datum] (účast u výslechu obviněných od 9:00 do 9:30 hodin a od 12:35 do13:40 hodin – dvakrát 2 300 Kč), [datum] (účast u výslechu obviněných od 8:07 do 10:26 hodin a od 12:08 do 14:29 hodin – třikrát [částka] a náhrada promeškaného času za jednu půlhodinu po [částka]), [datum] (vyjádření obviněného a předložení listin – 1 550 Kč), 24. 5. 2017 ( žádost o přezkum postupu policejního orgánu podle § 157a tr. ř. – [částka]), [datum] (návrh na zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. – 2 300 Kč), 29. 5. 2017 (prostudování spisu od 8:09 do 10:33 hodin – dvakrát 2 300 Kč), 17. 7. 2017 (podnět k předběžnému projednání obžaloby – 1 150 Kč), 31. 8. 2017 a 1. 9. 2017 (porada s klientem – jen jednou [částka]), [datum] (vyjádření obžalovaného s návrhem na doplnění dokazování – 2 300 Kč), 18. 6. 2018 (porada s klientem – 2 300 Kč), 4. 9. 2018 (porada s klientem – 2 300 Kč), [datum] (účast při hlavním líčení od 8:38 do 11:17 hodin a od 12:33 do 15:03 hodin – třikrát [částka] a náhrada promeškaného času za jednu půlhodinu po 100 Kč), 7. 1. 2018 (porada s klientem – 2 300 Kč), 19. 1. 2019 (založení listin s rozsáhlým návrhem na doplnění dokazování – [částka]), [datum] (účast při hlavním líčení od 8:30 do 10:45 hodin a od 12:30 do 14:55 – třikrát [částka] a náhrada promeškaného času ze jednu půlhodinu po 100 Kč), [datum] (účast při hlavním líčení od 13:25 do 15:32 hodin – dvakrát 2 300 Kč), [datum] (účast při hlavním líčení od 8:30 do 10:30 hodin – 2 300 Kč), 15. 8. 2019 (vyjádření k odvolání státního zástupce a poškozeného – 2 300 Kč), 1. 6. 2020 (studium spisu – 2 300 Kč), 3. 6. 2020 (rozsáhlý návrh na doplnění dokazování – 1 550 Kč), [datum] (účast při hlavním líčení od 8:40 do 9:24 hodin – 2 300 Kč), 24. 9. 2020 (porada s klientem – 2 300 Kč), [datum] (účast při hlavním líčení od 10:00 do 11:38 hodin – 2 300 Kč), [datum] (účast při hlavním líčení, kdy byl vyhlášen rozsudek – 1 150 Kč), 10. 2. 2021 a 3. 3. 2021 (odvolání a jeho odůvodnění – jen jednou 2 300 Kč), 17. 3. 2021 (vyjádření k odvolání – 2 300 Kč), 1. 6. 2021 (účast na veřejném zasedání – 2 300 Kč). Poté, co byl žalobce částečně obžaloby zproštěn, soud I. stupně shledal účelně vynaloženými úkony dne 20. 8. 2021 (dovolání – dvakrát 1 500 Kč a režijní paušál 300 Kč) a 28. 1. 2022 (stanovisko k vyjádření státního zástupce – 1 500 Kč a režijní paušál 300 Kč), když z důvodu nesprávného úředního postupu bylo dále vedeno řízení, které mělo být z úřední povinnosti zastaveno pro promlčení.

7. Žalobce se domáhal zvýšení odměny advokáta podle § 12 odst. 2 advokátního tarifu u veškerých úkonů obhájce, přesahujících jednu hodinu, což mělo sloužit k tomu, aby mu byla nahrazena s obhájcem sjednaná smluvní odměna. Soud I. stupně tento požadavek neakceptoval s poukazem na to, že takové navýšení odměny je namístě jen v případech mimořádného časového rozsahu úkonu. Jako neúčelné úkony právní služby nebo činnosti podle advokátního tarifu nehonorované soud I. stupně hodnotil porady s klientem (další porada dne 21. 9. 2016, 6. 10. 2016, 24. 11. 2016, 1. 9. 2017, 12. 1. 2018, 20. 12. 2018, 15. 4. 2019, 12. 12. 2019, 5. 1. 2023), studium spisu (5. 10. 2016, 6. 10. 2016, 12. 7. 2017, 19. 4. 2018, 4. 9. 2018, 20. 12. 2018), doplnění podání (10. 10. 2016, 20. 3. 2017, 31. 1. 2018, 3. 3. 2021), studium rozhodnutí, protokolu či jiné listiny (24. 11. 2016, 23. 1. 2017, 2. 3. 2017, 14. 1. 2019, 11. 2. 2019, 1. 4. 2019, 14. 11. 2019, 30. 6. 2021), podání (stížnost dne 24. 1. 2017, sdělení 6. 9. 2018, návrhy na dokazování dne 12. 6. 2017, 25. 9. 2018, 29. 3. 2019, 10. 4. 2019, 18. 11. 2019), přípravu podkladů, přípravu na hlavní líčení, koncept závěrečného návrhu (13. 9. 2017, 4. 9. 2018, 8. 1. 2019, 21. 1. 2019, 9. 7. 2020). Uzavřel, že ohledně nákladů obhajoby je žaloba důvodná co do 103 300 Kč a 21 693 Kč (daň z přidané hodnoty), celkem ve výši 124 993 Kč, a s ohledem na plnění žalované 34 243 Kč vyhověl nároku žalobce na náhradu škody co do 90 750 Kč.

8. Na další škodu, která žalobci vznikla v souvislosti s vymožením náhrady nákladů v trestním řízení, žalovaná plnila 10 531,35 Kč a soud I. stupně žalobci přiznal též úrok z prodlení z této částky od 21. 10. 2023 do 22. 11. 2023. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1635/2013. Při rozhodnutí o úrocích z prodlení vzal soud I. stupně v úvahu, že nároky byly u žalované uplatněny dílem dne 1. 12. 2021 a dílem dne 20. 4. 2023, takže žalovaná byla v prodlení po uplynutí šestiměsíční lhůty od 2. 6. 2021 resp. od 21. 10. 2023. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) v situaci, kdy oba účastníci byli v řízení částečně úspěšní. Proti rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci řízení.

9. Žalobce ve svém odvolání proti zamítavým výrokům rozsudku, včetně opravného usnesení, namítl, že přes citovanou judikaturu nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně o promlčení nároků z trestního stíhání, zahájeného 5. 9. 2016. Dovozoval, že jeho výklad je přepjatě formalistický a „koliduje s trestním právem“, protože po zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání měl policejní orgán ve věci dále jednat a rozhodnout a nemajetková újma žalobce trvala od okamžiku, kdy se o tomto trestním stíhání dozvěděl, až do právní moci konečného rozhodnutí. Námitku promlčení označil za účelovou, věcně nesprávnou a rozpornou s dobrými mravy. K nepřiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu poukázal na to, že tvrdil a prokazoval zásahy do jeho osobnosti, rodinných a pracovních vztahů, psychicky trpěl a měl zdravotní potíže (bolesti zad, vypadávání vlasů), trestní stíhání mělo dopad na rodinné vztahy zhoršení zdravotního stavu jeho matky, což prokazoval lékařským potvrzením a čestnými prohlášení manželky a bratra, a jeho trestní věc byla medializována v oblasti, kde vykonával svou podnikatelskou činnost, což ho poškozovalo. Poškozený byl i vedením nezákonné exekuce na jeho obchodní podíl v obchodní společnosti a měl obavy z ekonomické situace, komplikované i pandemií Covidu, která zasahovala do jeho podnikání v cestovním ruchu. Policejní orgány ho vyšetřovacími úkon šikanovaly a nepostupovaly objektivně. Žalobce nesouhlasil se závěrem, že mu nenáleží odškodnění za trestní stíhání, které bylo zastaveno pro promlčení, k čemuž argumentoval tím, že v trestním řízení uváděl argumentaci a důkazy, které jeho vinu vylučovaly a soud I. stupně k tomu měl přihlédnout. Okolnost, že netrval na dalším projednání věci, aby nevynakládal další finanční prostředky a netrpěl psychickou újmou, jeho nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu nevylučuje a výluka ve smyslu § 12 náhradového zákona není naplněna. Poukázala na to, že již v době vydání odsuzujícího rozsudku dne 11. 1. 2021 bylo trestní stíhání promlčeno a soud je měl zastavit. Žalobce dále dovozoval, že při posuzování nepřiměřené délky trestního řízení měl soud I. stupně vycházet z úkonů trestního řízení, učiněných již dne 15. 9. 2014 před zahájením jeho trestního stíhání dne 5. 9. 2016, řízení tudíž celkem trvalo 8 let a 4 měsíce. Dále namítal, že v řízení vznikly ještě další jím jmenované průtahy a že soud I. stupně měl při stanovení výše zadostiučinění vycházet z částky 20 000 Kč ročně, více je navýšit pro postup orgánu státní moci a význam řízení a naopak méně pro složitost věci, jehož součástí je i počet stupňů soudní soustavy. Nepřiznání paušálních náhrad a cestovného označil žalobce za rozporné s § 152 trestního řádu, neboť i v případě zastavení trestního stíháni pro promlčení má náklady obhajného nést stát, a s odkazem na § 8 advokátního tarifu nesouhlasil s honorováním úkonů právní služby po částečném zproštění obžaloby pouze částkou 1 500 Kč. Brojil dále proti nepřiznání navrhovaného zvýšení odměny advokáta podle § 12 advokátního tarifu s poukazem na to, že mimosmluvní odměna je v nepoměru k věcné a časové náročností úkonů právní služby a dále argumentoval k jednotlivým úkonům a činnostem obhájce, za které mu soud I. stupně náhradu jeho odměny nepřiznal. Žalobce měl rovněž výhrady k opravnému usnesení a jeho vymezení úroku z prodlení. Odvolání vzal následně zpět ohledně výroků VI. a VII. a ve zbytku navrhl, aby odvolací soud zamítavé výroky rozsudku soudu I. stupně změnil a žalobě v jejich rozsahu a vyhověl nebo, aby je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná napadla rozsudek soudu I. stupně v jeho vyhovujících výrocích. Soudu I. stupně vytkla početní chybu při stanovení počtu úkonů právní služby, za něž přiznal žalobci náhradu, jakož i skutečnost, že mu přiznal náhradu nákladů obhajoby i za trestní stíhání, zastavené z důvodu promlčení, ačkoliv odškodnění nemajetkové újmy odmítl pro nedostatek nezákonnosti trestního stíhání. Dovozovala dále, že tato část trestního stíhání měla být zohledněna i při výpočtu další náhrady škody a soud I. stupně měl namísto odměny 2 300 Kč za úkon advokáta aplikovat rozdíl mezi 2 300 Kč a 1 500 Kč ve výši 800 Kč, neboť jen v tomto rozsahu vznikla žalobci škoda. Setrvala na názoru, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená a namítla, že zvýšením základní částky o 25 % z důvodu postupu soudu fakticky dochází ke dvojímu „trestání“ a že s ohledem na trestní minulost žalobce nebyl důvod ke zvýšení zadostiučinění pro význam řízení. Žalovaná sporovala rovněž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s názorem, že byla v rozsahu 77% v řízení úspěšná. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl v plném rozsahu, příp. ho v napadené části rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované zopakoval, že nároky z jeho trestního stíhání, zahájeného dne 5. 9. 2016, nejsou promlčeny s tvrzením, že po vydání dalšího usnesení o zahájení trestního stíhání dne 20. 12. 2016 šlo o jedno trestní řízení, a že nezákonné bylo i trestní stíhání, zastavené pro promlčení, k čemuž mělo dojít již dne 11.1.2022. Názory žalované stran odškodnění nákladů obhajoby označil za rozporné s judikaturou, § 8 advokátního tarifu a § 152 trestního řádu. Zopakoval argumentaci, že byl „zasažen trestním řízení“ již v roce 2014, kdy podával vysvětlení, a zdůraznil, že přes odsouzení v hluboké minulosti je na něj třeba hledět jako na bezúhonnou osobu. Význam trestního řízení pro něj byl prokázán, obával se jeho výsledku a celé řízení pro něj bylo psychicky náročné. K náhradě nákladů řízení argumentoval, že měl větší náklady, než žalovaná, vzniklé i z důvodu nedostatečného mimosoudního odškodnění, a že mu nebyla přiznána jejich náhrada ani za předběžné projednání nároku.

12. Žalovaná navrhla potvrzení odvoláním žalobce napadených zamítaných výroků. Ve vyjádření k odvolání žalobce se ztotožnila se závěry soudu I. stupně ohledně dvou odpovědnostních titulu a promlčení nároků žalobce z prvního trestního stíhání s poukazem na to, že mu nic nebránilo domáhat se svých práv dřív a námitka promlčení není rozporná s dobrými mravy. K nároku na náhradu nemajetkové újmy z trestního stíhání zdůraznila, že skutkové okolnosti musí účastník nejprve tvrdit a následně prokazovat, žalobce tvrdil újmu jen v obecné rovině a navrhovaný účastnický výslech či čestná prohlášení jsou jen podpůrnými důkazními prostředky. Stran zastaveného trestního stíhání mohl žalobce ve smyslu § 11 odst. 4 trestního řádu prohlásit, že trvá na jeho pokračování, což přes poučení neučinil. Žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2149/2012 neřeší odpovídající skutkovou situaci, neboť se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy, způsobené rozhodnutím o vazbě. Žalovaná dále zdůraznila, že náhrada škody, spočívající v nákladech za právní služby, může být provedena jen v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, a k požadovanému navýšení této odměny žalobce neučinil významná skutková tvrzení. K otázce nepřiměřené délky posuzované řízení žalovaná poukázala na to, že žalobce považuje za průtah období i 1,5 měsíce, včetně doby trvání pandemie Covidu, omezující fungování společnosti ve všech oblastech. Okolnost, zda měl žalobce vyšší náklady než žalovaná, není rozhodná a právo na náhradu nákladů v souvislosti s předběžným projednání nároku žalobci podle § 31 odst. 4 náhradového zákona nepřísluší.

13. Odvolací soud vzhledem k částečnému zpětvzetí odvolání žalobcem odvolací řízení ohledně výroků VI. a VII. rozsudku soudu I. stupně podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Z obsahu odvolání obou účastníků řízení se dále podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jejich podnětu přezkoumal rozsudek v napadeném rozsahu, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. K výhradám stran přezkoumatelnosti napadeného rozsudku uvádí, že soud I. stupně postupoval v souladu s § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. a z jeho odůvodnění je zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrech své rozhodnutí založil. Odvolací soud připomíná, že pro přezkoumatelnost rozhodnutí soudu není podstatné naplnění všech požadavků náležitostí odůvodnění rozhodnutí, ale zájmu účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání odvolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), což obě strany sporu bez obtíží učinily. Soud I. stupně učinil na podkladě provedeného dokazování zásadně správná skutková zjištění, která za použití odpovídající judikatury i přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud má k jeho závěrům jen dílčí níže uvedené výhrady, týkající se nároku na náhradu nákladů obhajoby, na jejichž základě shledal v menší části důvodné odvolaní žalobce.

14. Ustálená soudní judikatura vychází ze zásady, že stát odpovídá za škodu, potažmo nemajetkovou újmu, způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby má zásadně stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost a nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje jako nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 35/1991, rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, uveřejněné v uvedené sbírce pod poř. č. 121 a 122/2012). Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne 11. 1. 2021, č.j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v [místo] ze dne 1. 6. 2021, č.j. [spisová značka] podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, čímž byla ve věci naplněna zákonná podmínka odpovědnosti žalované za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 náhradového zákona. V tomto rozsahu nebylo o základu nároku žalobce mezi účastníky řízení sporu.

15. Soud I. stupně se při závěru o samostatnosti prvního trestního stíhání žalobce (od 5.9.2016 do 22.11.2016) přidržel konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. soudem I. stupně citovaná rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2266/2021, sp.zn.. 30 Cdo 1771/2014) v níž tento soud učinil závěr, že v situaci, kdy dojde ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, vrácení věci příslušnému orgánu k dalšímu jednání a rozhodnutí a následnému novému zahájení trestního stíhání pro tentýž skutek (případně se tato situace opakuje vícekrát po sobě), nelze považovat obě trestní stíhání pro účely odškodnění újmy, způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání, za trestní stíhání jediné. Tento závěr odůvodnil tím, že v případě, kdy dojde ke zrušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, je třeba okamžik právní moci daného rozhodnutí považovat za konec rozhodné doby ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) náhradového zákona, neboť s ním se pojí konec obav poškozeného o výsledek jeho trestního stíhání, které je tím skončeno. Bývalý obviněný sice může mít obavu z toho, zda bude proti němu trestní stíhání znovu zahájeno, tato obava je však totožná s obavou osoby, která je prověřována před tím, než proti ní je či není zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná osoba přitom nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování nemá, neboť počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání. Odvolací výhrady, ignorující tyto judikatorní závěry, nemohou obstát a soud I. stupně též správně dovodil, že nárok žalobce z prvního trestního stíhání je promlčen a žalovanou vznesená námitka promlčení není nijak rozporná s dobrými mravy, jak pregnantně odůvodnil v odst. 40. a 41. napadeného rozsudku. Samotné uplatnění zákonem dané námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn.30 Cdo 799/13). Možnost uplatnění námitky promlčení ve smyslu § 32 náhradového zákona je dána k dispozici i státu, přičemž samotná skutečnost, že je promlčení namítáno státem, rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Takto lze námitku promlčení posoudit jen výjimečně v případě, kdy by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřené tvrdým postihem ve srovnáním s charakterem uplatňovaného práva a důvody jeho včasného neuplatnění. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 85/2010, sp.zn. 26 Cdo 45/2010, sp.zn. 30 Cdo 4112/2010, sp.zn. 30 Cdo 3825/2011 rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 643/04,s sp.zn. I.ÚS 2364/11). Žádné okolnosti, naplňující uvedené předpoklady, nejsou v předmětné věci dány a lze uzavřít, že v důsledku důvodného uplatnění námitky promlčení nelze žalobci jejich nároky, vycházejí z prvního trestního stíhání ve smyslu § 609 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) přiznat.

16. Odvolací soud dále souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že z trestního stíhání pro přečin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. l a 2 trestního zákoníku, které skončilo zastavení z důvodu jeho promlčení žalobci satisfakce za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a náhradového zákona nenáleží. K tomu lze opět plně odkázat na pregnantní odůvodnění napadeného rozsudku v jeho odstavcích 56. až. 61. za použití judikatorních závěrů, dovozených zejména v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 a sp.zn. 30 Cdo 2509/2014. K argumentaci žalobce tím, že je se dotyčného přečinu nedopustil, lze pouze uvést, že v náhradovém řízení se soud otázkou viny žalobce nijak zabývat nemůže a musí vycházet ze skutečnosti, že tato otázka zůstala v důsledku promlčení trestního stíhání neobjasněna, ačkoliv žalobce měl při přesvědčení o své nevině možnost trvat na projednání věci, aby dosáhl očištění svého jména. Aktuálně se k závěru, že v případě zastavení trestního stíhání pro promlčení, v němž nebylo pokračováno, nemá žalobce právo na odškodnění, aprobovanému i Ústavním soudem v nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15, přihlásil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1314/2024 (srov. odstavec 42. rozsudku). Argumentace žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2149/2012 není s ohledem na odlišnou skutkovou situaci případná.

17. Ohledně trestního stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. l a 4 písm. d) trestního zákoníku, obvinění z něhož byl žalobce zproštěn, se odvolací soud rovněž ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalobci finanční zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 2 náhradového zákona nenáleží z důvodu tímto soudem rovněž správně vyložených. Vznik nemajetkové újmy z nezákonného trestního stíhání není presumován a poškozený tak musí tuto újmu a její intenzitu prokázat. V obecné rovině lze říci, že trestní řízení zásadně negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného a je pro něho osobní zátěží, především jde-li o osobu bezúhonnou (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04). Při stanovení formy či výše zadostiučinění za majetkovou újmu, způsobenou trestním stíháním, je na místě ve smyslu judikatorních závěrů (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) vzít v úvahu povahu trestní věci, délku trestního stíhání (jež je však v daném případě odškodňována samostatně) a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Žalobce byl trestně stíhán pro zločin podvodu, který není spojen s významným společenským odsouzením a za který mu teoreticky hrozil trest odnětí svobody na 2 až 8 let. Se soudem I. stupně je třeba souhlasit v závěru, že žalobce netvrdil a neprokazoval žádné konkrétní závažné následky trestního stíhání v jakékoliv životní sféře krom toho, že celé trestní stíhání vnímal úkorně a působilo mu v obecné rovině stres a psychickou nepohodu. Žádné konkrétní následky trestního stíhání v životě rodinném, pracovním či společenském, krom psychické zátěže žalobce, nevyplývají ani z a čestných prohlášení jeho manželky bratra (č.l. 594, 599 spisu), jimiž odvolací soud spolu s lékařskou zprávou ze dne 9.12.2019 v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování. Z uvedené lékařské zprávy se podávají pouze fyzické obtíže žalobce, spočívající v bolesti bederní páteře, nelze z ní však dovodit příčinnou souvislost těchto potíží s předmětným trestním stíháním. Bratr žalobce sice ve svém prohlášení uváděl, že psychická nepohoda žalobce měla za následek úpadek jejich firmy, což je však tvrzení zcela obecné a sám žalobce nadto tvrdí, že na potíže v jeho podnikání (v cestovním ruchu) měla vliv pandemie Covid, potažmo medializace případu, k čemuž však opět neuvedl žádnou konkrétní skutečnost. Medializace trestního případu je jinak v obecné rovině prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, který nelze pro přetržení příčinné souvislosti přičítat státu k tíži (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn 30 Co 4280/2011). Samotný fakt, že žalobce byl podroben vyšetřovacím úkonům, bez dalšího neznamená, že byl ze strany policejního orgánu šikanován.

18. Odvolací soud se shoduje se soudem I. stupně i v tom, že v daném případě je zásadně významnou skutečnosti, že žalobce nebyl v předmětném trestním řízení zproštěn obžaloby v plném rozsahu, neboť stres a nepohodu mu nepochybně působilo i trestní stíhání pro přečin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. l a 2 písm. a) trestního zákoníku, ohledně něhož bylo jeho trestní stíhání zastaveno jen z důvodu jeho promlčení. Za tento přečin hrozil žalobci trest odnětí svobody (6 měsíců až 5 let), možné následky trestního stíhání pro žalobce tak byly při trestním stíhání pro oba skutky shodné, žalobce sám ani netvrdil, že by tomu bylo jinak. Uvedená skutečnost sice nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného trestního stíhání žalobce pro zločin podvodu nevylučuje, ale má zásadní význam pro určení jeho formy. Odvolací soud dospěl s ohledem na uvedené okolnosti případu k závěru, že ve smyslu § 31a odst. 2 náhradového zákona je na místě kompenzovat tuto nemajetkovou újmu žalobce formou konstatování porušení jeho práva nebýt stíhán pro zločin podvodu pro trestný čin podvodu podle § 209 ods.t l a 4 písm. d) trestního zákoníku jinak než ze zákonných důvodů, Z tohoto důvodu změnil výrok III. napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a toto konstatování současně s potvrzením zamítnutí nároku žalobce na peněžní zadostiučinění podle § 219 o.s.ř. vyslovil.

19. Se závěrem soudu I. stupně ohledně nároku žalobce na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného trestního řízení se odvolací soud ztotožnil. Připomíná, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 3 náhradového zákona, je na základě ustálené judikatury nutné vycházet z celkové doby řízení a zjistit, zda tato délka byla s ohledem na postup orgánů veřejné moci s přihlédnutím k demonstrativně jmenovaným kritériím v § 31a odst. 3 náhradového zákona v konkrétním případě nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, nebo ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3727/2011).

20. Soud I. stupně se uvedenými zásadami řídil a správně zhodnotil délku posuzovaného řízení, které skončilo nabytím právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání dne 7. 1. 2023, na základě zjištěných období nečinnosti soudu (průtahů) jako nepřiměřenou. V řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá náhradového zákona, v jehož důsledku vznikla žalobci presumovaná nemajetková újma, za níž zásadně náleží peněžní satisfakce. Soud I. stupně správně určil také základní výši této satisfakce, trestní stíhání žalobce od 20.12.2016 do 7.1.2023 trvalo 6 let a 18 dnů (nikoliv v odůvodnění rozhodnutí zjevným omylem uvedených 6 let a 5 měsíců), čemuž soudem I. stupně vymezená částka 75 000 Kč na podkladě konstantní judikatury ve smyslu doporučení stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (5 x 15 000 Kč ročně) odpovídá (smyslem odškodnění nemajetkové újmy není dosažení matematicky přesného výsledku, srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4539/2011). Názor žalobce, že z pohledu délky řízení jsou významné také úkony trestního řízení před jeho zahájením (od 15. 9. 2014), je v rozporu s ustálenou soudní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uveřejněný v Soudní judikatuře z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 1/2012). Při aplikaci intervalu, vymezeného uvedeným stanoviskem (15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení a za každý následující rok řízení), se judikatura ustálila na závěru, že horní hranice intervalu je vyhrazena řízením extrémně dlouhým, což není daný případ. Odvolací soud aprobuje i závěry soudu I. stupně ohledně modifikace základní částky na podkladě kritérií, daných § 31a odst. 3 náhradového zákona, včetně výsledného celkového snížení o 10 %. Soud I. stupně výstižně popsal procesní a skutkovou složitost řízení, které probíhalo důvodně ve třech stupních soudní soustavy. Počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení. Řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3628/2010, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011). V navýšení zadostiučinění soud I. stupně zohlednil i vícero průtažnými obdobnými zatížený postup soudu, včetně zrušení jednoho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, což bylo na místě promítnout krom samotného posouzení délky řízení jako nepřiměřené i do modifikace finanční náhrady z hlediska §31a odst. 3 písm. d) náhradového zákona. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované proti zvýšení základní částky z důvodu významu řízení, neboť trestní řízení patří podle ustálené judikatury k řízením s typově vyšším významem pro účastníky. K okolnosti, že žalobce byl v minulosti soudně trestán v situaci, kdy jeho odsouzení bylo zahlazeno, nemohl soud přihlížet ani v trestním řízení, jak je zřejmé z obžaloby a rozsudku ze dne 11. 1. 2021, č.j. 13 T 117/2017-1675 (odstavec 28.), tím méně lze k takové skutečnosti přihlédnout v tomto řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2584/2018). Zvýšení zadostiučinění z tohoto důvodu soudem I. stupně o 15% je okolnostem věci přiměřené a žalobce ve své výhradě ani netvrdí konkrétní důvody, pro by tomu mělo být jinak. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích IV. a V. rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil při současné opravě zřejmé nesprávnosti ve výroku V. rozsudku, způsobující jeho nelogické znění, ve smyslu § 164 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 2297/2008).

21. Na náhradě škody, spočívající v nákladech obhajoby, přiznané žalovanou v rozsahu 34 243 Kč, žalobce požadoval 460 293,09 Kč. Soud I. stupně v souladu s § 31 odst. 3 náhradového zákona aplikoval na zjištění výše oprávněného nároku žalobce advokátní tarif. Výše odměny advokáta za jeden úkon 2 300 Kč (1 150 Kč za jmenované úkony v poloviční výši) odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1415/2019, jehož právní větu soud I. stupně citoval v odstavci 65. napadeného rozsudku a v jejímž světle nemůže názor žalované o použití rozdílu mezi odměnou za zastupování ohledně jednotlivých trestných činů obstát. Žalobcem požadované navýšení odměny advokáta za použití § 12 odst. l advokátního tarifu je nedůvodné, jak již vysvětlil soud I. stupně (odst. 66 rozsudku). Podle konstantní. judikatury lze za "časově náročný" úkon právní služby ve smyslu tohoto ustanovení považovat takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách, nedělích a svátcích (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Olomoci sp.zn. [spisová značka], publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 8/2002). Náročnost úkonu v uvedeném smyslu nelze dovozovat jen z toho, kolik času konkrétnímu advokátu jeho provedení zabralo či kolik stránek popsal, jak to činí žalobce, jenž mimo to nepokrytě svůj požadavek na navýšení advokátní odměny podle uvedeného ustanovení odůvodňuje tím, že chce dosáhnout na sjednanou smluvní odměnu. Shodně nelze u žádného z provedených úkonů právní služby dovodit mimořádnou věcnou obtížnost, neboť předmět trestního řízení žalobce nijak nevybočoval z běžné trestněprávní materie. Soud I. stupně logicky odůvodnil i závěr, že hotové výdaje či cestovní náklady by žalobce, resp. jeho zástupce, vynaložil i v případě, kdyby byl žalobce stíhán pouze pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, ohledně něhož bylo jeho trestní stíhání zastaveno pro jeho promlčení. Tím je přetržena příčinná souvislost mezi nezákonným trestním stíhání pro zločin podvodu a škodou v tomto rozsahu a na nedostatku této podmínky pro vznik odpovědnosti státu a argumentace žalobce § 152 trestního řádu je mimoběžná. Odvolací soud přisvědčil soudu I. stupně i v tom, že žalobci přiznal náhradu nákladů, vynaložených jím po vydání zprošťujícího rozsudku ohledně zločinu podvodu s odůvodněním, že řízení pro porušení povinnosti při správě cizího majetku bylo vedeno i po promlčení trestního stíhání pro uvedený přečin, čímž v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 náhradového zákona. Jedná se tak o jiný odpovědnostní titul, než je nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (jenž v případě uvedeného přečinu není dán) a žalobci v souladu s § 8 odst. l advokátního tarifu náleží náhrady odměny za úkony, týkající se tohoto přečinu.

22. Při posuzování jednotlivých úkonů a činnosti advokáta postupoval soud I. stupně v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž samotný návrh na provedení důkazů není úkonem právní služby (srov. usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. [spisová značka], uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č 59/2021), za závěrečnou řeč obhájce vypracovanou v písemné formě obhájci nenáleží odměna (srov.usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v uvedené sbírce pod č. 16/2000), za podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání náleží odměna jen ve výši jedné poloviny úkonu a pouhé doplnění podání (návrhu, stížnosti) nemá samotný charakter úkonu právní služby (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn [spisová značka], uveřejněné v uvedené s pod č 24/2008) a za výslech v přípravném řízení, který se nekonal, náleží náhrada za promeškaný čas ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny (srov. rozhodnutí Krajského soudu v [adresa] ze dne 9. 12. 1997, sp. zn [spisová značka]). Soud I. stupně také správně uvedl, že čtení či studium rozhodnutí, protokolu či jiné listiny, sdělení v souvislosti s trestním řízení či příprava podkladů nejsou úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 a 2 advokátního tarifu.

23. Účast zástupce žalobce při vyšetřovacích úkonech a u hlavního líčení řeší usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. [spisová značka], uveřejněné ve shora uvedené sbírce pod č. 7/1998, podle něhož lze do doby účasti na jednání před soudem (tedy do úkonu právní služby) zahrnovat jen ty přestávky, kdy jednání bylo přerušeno na dobu 30 minut a kratší (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb.)a pokud je jednání přerušeno na dobu delší než 30 minut, včítá se doba přerušení do času promeškaného v souvislosti s poskytnutím právní služby (§ 14 odst. 1 písm. b/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) a rozsudek Krajského soudu v [adresa] ze dne 8. 11. 1999, sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v této sbírce pod č. 31/2000), podle něhož se do doby účasti obhájce na vyšetřovacích úkonech přípravného řízení konaných v jednom souvislém časovém úseku nepřekračujícím dvě hodiny a představujícím jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu započítávají i případné přestávky mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony. Na tato rozhodnutí navazuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. [spisová značka], podle něhož třicetiminutovou a delší přestávku mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony v přípravném řízení proto nelze započítávat do doby rozhodné pro stanovení násobku mimosmluvní odměny za dva a více úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 písm. e) AT. Pro stanovení počtu úkonů právní služby je třeba vycházet ze součtu časových úseků, po které jednotlivé, na sebe místně a časově bezprostředně navazující, vyšetřovací úkony skutečně trvaly. Přesáhne-li přestávka mezi skončením posledního a začátkem dalšího vyšetřovacího úkonu limit dvou hodin, půjde nepochybně o dva samostatné úkony právní služby, neboť tyto vyšetřovací úkony na sebe bezprostředně nenavazují. Pro posouzení náhrady nákladů obhajoby v této věci to znamená, že za účast při vyšetřovacím úkonu či při hlavním líčení, během něhož přestávka přesáhla 30 minut, ale nebyla delší než dvě hodiny, má žalobce právo na náhradu promeškaného času, která činí dle § 14 odst. 1 písm. b), odst. 3 advokátního tarifu 100 Kč za každou započatou půlhodinu, tedy za přestávku dne 29. 3. 2017 od 10:27 do 12:08 hodin za 5 půlhodin celkem 500 Kč (nikoli 100 Kč), za přestávku dne 18. 9. 2018 od 11:18 do 12:33 hodin za 4 půlhodiny celkem 400 Kč (nikoli 100 Kč) a za přestávku dne 21. 1. 2019 od 10:46 do 12:30 hodin za 4 půlhodiny celkem 400 Kč (nikoli 100 Kč).

24. Odvolací soud shledal oproti soudu I. stupně účelnými i další úkony právní služby, jejichž náhradu žalobce nárokoval žalobou dne 8. 12. 2021 – l) další poradu s klientem dne 21. 9. 2016 za 2 300 Kč, jelikož není vyloučeno, aby převzatí věci bylo spojeno jen s krátkou poradou a poté následovala další porada přesahující hodinu (srov. usnesení Krajského soudu v [místo] ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. [spisová značka]), 2) poradu s klientem dne 6. 10. 2016 za 2 300 Kč, která předcházela doplnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, na čemž nic nemění fakt, že sama stížnosti a její doplnění jsou správně hodnoceny jen jako jeden účelný úkon, 3) poradu s klientem dne 15. 4. 2019 za 2 300 Kč, která následovala po odročeném hlavním líčení a předcházela závěrečnému návrhu, 4) studium spisu dne 19. 4. 2018 za 2 300 Kč, které se uskutečnilo téměř za rok po prostudování spisu po skončení vyšetřování a 5) studium spisu dne 4. 9. 2018 za 2 300 Kč, k němuž došlo před hlavním líčením dne [datum], což celkem představuje 12 500 Kč. Soud I. stupně však na druhé straně stanovil nesprávnou částku poloviny mimosmluvní odměny za úkony dne 13. 4. 2017 a dne 3. 6. 2020 ve výši 1 550 Kč místo 1 150 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobcem požadované náhrady za úkony obhajoby se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně o jejich nedůvodnosti či neúčelnosti a na přiléhavé odůvodnění soudu I. stupně v tomto směru odkazuje.

25. Je pravda, že celková výše náhrady nákladů obhajoby byla nesprávně vyčíslena součtem 103 300 Kč a 21 693 Kč (daň z přidané hodnoty - DPH), na místo správných 95 100 Kč a 19 971 Kč (DPH), tedy celkem 115 071 Kč (z toho na základě druhé žaloby ze dne 24. 4. 2023 celkem 6 171 Kč, tj. 4 500 Kč za úkony dne 20. 8. 2021 a dne 28. 1.2022, 600 Kč za dva režijní paušály a 1 071 Kč DPH). S ohledem na výše uvedené závěry ohledně účelnosti dalších úkonů obhajoby, je nárok žalobce, uplatněný první žalobou, opodstatněný v rozsahu 102 500 Kč (90 000 + 12 500) spolu s 21 525 Kč (DPH), tedy ve výši 124 025 Kč, na který žalovaná plnila 34 243 Kč. K úhradě tak zbývá na základě první žaloby 89 782 Kč (124 025-34 243) a na základě druhé žaloby 6 171 Kč, celkem 95 953 Kč. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil vyhovující výrok rozsudku I. a zčásti i zamítavý výrok II. v rozsahu 364 340,09 Kč (460 293,09 - 90 750 - 5 203) s příslušenstvím, který současně částečně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 5 203 Kč (95 953 – 90 750) s příslušenstvím ve formě úroků z prodlení podle § 1970 o. z. od 2. 6. 2022, kdy žalované uplynula lhůta šesti měsíců ve smyslu § 15 odst. 2 náhradového zákona. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť i s ohledem na částečnou změnu napadeného rozsudku ve prospěch žalobce lze dovodit rovnocenný procesní úspěch účastníků.

Poučení