20 Co 261/2024 - 269

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D. a JUDr. Renaty Hertlové v právní věci žalobce: [jméno zainteresované společnosti], IČ [IČO zainteresované společnosti] sídlem [adresa zainteresované společnosti]/9, 110 00 Praha 1 zastoupená advokátem [jméno zástupce zainteresované společnosti] sídlem [adresa zástupce zainteresované společnosti] proti žalované: [Orgán veřejné moci] se sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 1 937 485,36 s příslušenstvím k odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. března 2024 č.j. 11 C 48/2021-222 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 206 084,36 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 303 796 Kč od 27.4.2021 do 25.9.2024 potvrzuje.

II. Dále se rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 303 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 26.9.2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 262 952,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 427 605 Kč s příslušenstvím, ohledně 1 509 880,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od 27.4.2021 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 191 308 Kč. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 1 913 485,36 Kč z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout z nezákonného trestního stíhání, zahájeného usnesením [Orgán veřejné moci], č.j. [spisová značka] ze dne [datum] pro podezření ze spáchání [podezřelý výraz] podle § 221 odst. 1,2 písm. b) zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, které neskončilo jejím pravomocným odsouzením. V důsledku tohoto trestního stíhání byla žalobkyni v období od 16.7.2018 do 11.3.2019 pozastavena činnost insolvenční správkyně a ušel jí zisk na odměně insolvenční správkyně za insolvenční řízení, která by jí jinak byla přidělena, ve výši 1 913 485,36 Kč. Dále jí vznikla škoda v rozsahu 24 000 Kč na pokutě, kterou uhradila jako za spáchání přestupku, spočívajícího v [podezřelý výraz] žalobkyni. Žalovaná při nezpochybněném základu nároku navrhla zamítnutí žaloby s argumentací, že ušlý zisk žalobkyně je pouze v rovině pravděpodobnosti a zaplacená pokuta není v příčinné souvislosti se samotným trestním stíháním.

2. Soud I. stupně na základě skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 9. až 40. rozsudku uzavřel, že činnost žalobkyně coby insolvenční správkyně byla v důsledku nezákonného trestního stíhání pozastavena od 16.7.2018 do 11. 3. 2019 a podle dat, poskytnutých společností [právnická osoba]. - fronty insolvenčních správců pro každý jednotlivý krajský soud (vedených zvlášť pro oddlužení a zvlášť pro konkurzy) stanovil řízení, v nichž by žalobkyně pravděpodobně byla ustanovena insolvenční správkyní u jednotlivých krajských soudů, přičemž zohlednil, že pokud by žalobkyně byla součástí tzv. kolečka, došlo by k posunutí fronty insolvenčních správců vždy o jedno místo. Ohledně nákladů, průběžné žalobkyní vynakládaných za účelem dosažení zisku, soud I. stupně uvedl, že v souvislosti s umístěním provozovny žalobkyně na adrese [adresa] nebyly a nejsou žalobkyni účtovány žádné náklady a že paušální výdaje žalobkyně na každé insolvenční řízení by činily v předmětném období za poštovné 50 Kč, za kancelářské potřeby 80 Kč, za jízdné 250 Kč u insolvenčních řízení v místní působnosti provozovny Ústecký kraj, 60 Kč u insolvenčních řízení v místní působnosti provozovny [adresa] a 220 Kč u insolvenčních řízení v místní působnosti provozovny [adresa]. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyni byla příkazem [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č.j. [spisová značka] udělena pokuta ve výši 24 000 Kč za spáchání přestupku, spočívajícího v tom, že včas neoznámila [Orgán veřejné moci] zahájení [podezřelý výraz] stíhání žalobkyně.

3. Soud I. stupně s odkazem na § 9, § 10, § 12, § 13 a § 14 odst. 1 zák. č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, § 25 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, a § 1, § 5, § 6, § 8, § 15, § 26 zák. č. 83/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) uzavřel, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím [Orgán veřejné moci], v jehož důsledku došlo k pozastavení oprávnění žalované k výkonu funkce insolvenční správkyně. Škodu, vzniklou žalobkyni zaplacením pokuty za spáchání přestupku, neshledal v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, neboť informační povinnost podle § 10 odst. 1 (správně podle § 14 odst. l) zákona o insolvenčních správcích není podmíněna tím, že trestní stíhání bylo zahájeno důvodně. Žalobkyně byla povinna oznámení (o svém trestním stíhání) učinit a pokuta jí byla udělena v důsledku jejího nedbalostního jednání.

4. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím shledal soud I. stupně ušlý zisk žalobkyně z odměny insolvenční správkyně a při jeho stanovení vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2022, sp.zn. 29 Cdo 3321/2020, podle nichž je podstatné určit jednotlivá insolvenční řízení, ve kterých by správce, nebýt škodného zásahu, vystupoval. Součástí škody není daň z přidané hodnoty (DPH) a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce, neboť nejde o položku, jejímž prostřednictvím má být generován zisk, bez zřetele k tomu, zda by skutečné měsíční hotové výdaje insolvenčního správce byly v daném insolvenčním řízení nižší než paušál. Náhrada ušlého zisku se určuje jako rozdíl mezi předpokládaným příjmem a náklady, které by bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Požadavek na náhradu ušlého zisku z titulu ušlé odměny u neskončených řízení je předčasný, protože škoda dosud nevznikla, neboť o odměně správce se rozhoduje až na konci insolvenčního řízení (§ 38 odst. 3 a § 413 insolvenčního zákona). Běh promlčecí doby nemůže počít před okamžikem, kdy vznikla škoda, proto promlčecí lhůta pro plnění z neskončených řízení nemohla uplynout. Soud I. dále uvedl, že nelze stanovit se stoprocentní jistotou jednotlivá řízení, ve kterých by žalobkyně byla ustanovena insolvenční správkyní, vybral proto ta insolvenční řízení, ve kterých by byla ustanovena s nejvyšší pravděpodobností. Jiný způsob určení výše ušlého zisku (např. zprůměrováním výdělku jiných náhodně vybraných insolvenčních správců), nemá oporu v aktuální judikatuře. Soud I. stupně neshledal důvodnou námitku žalobkyně stran chybného postupu soudů při stanovení pořadí insolvenčních správců coby rozporného s § 25 insolvenčního zákona. K tomu uvedl, že rotační systém určování insolvenčních správců (tzv. kolečko) byl zaveden tzv. revizní novelou zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, účinnou od 1. 1. 2014, tedy k datu, kdy povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce mělo již značné množství osob. S ohledem na tuto skutečnost tak bylo nutno určit, v jakém pořadí budou tyto osoby do příslušných částí seznamu insolvenčních správců zapisovány, když datum zápisu do té které části měly všechny stejné (1. 1. 2014). V § 17 odst. 8 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, zákonodárce stanovil, že „vznikne-li právo vykonávat činnost insolvenčního správce nebo činnost insolvenčního správce dlužníka podle § 3 odst. 2 v jeden den více osobám, zapisují se tyto osoby v příslušných částech seznamu v abecedním pořadí“. Abecední řazení osob, které k datu 1. 1. 2014 disponovaly povolením vykonávat činnost insolvenčního správce tak bylo jednoduchým řešením shora nastíněného problému spojeného s přechodem na rotační systém. Soud I. stupně neměl pochybnosti o zákonném způsobu vedení seznamu insolvenčních správců a z tohoto důvodu vycházel ze správnosti pořadí vstupu žalobkyně do „kolečka“ insolvenčních správců pro jednotlivé kraje tak, jak jej poskytl provozovatel systému společnost [právnická osoba].

5. Soud I. stupně podrobně vysvětlil, že v předmětném období by žalobkyně byla s vysokou mírou pravděpodobnosti ustanovena insolvenční správkyní v řízeních, vedených u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn., [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka], u [Orgán veřejné moci] pod sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] a u [Orgán veřejné moci] pod sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]. Celkovou ušlou odměnu žalobkyně stanovil jako součet čistých odměn insolvenčních správců v těch řízeních, která byla ke dni vydání rozsudku v této věci skončena, s odečtením paušálních výdajů žalobkyně na kancelářské potřeby ve výši 80 Kč a na poštovné ve výši 50 Kč na jedno řízení a výdajů na cestovné podle sídla jednotlivých soudů a poboček. Pro obvod [Orgán veřejné moci] byla takto od každého z výše uvedených řízení odečtena částka 130 Kč (bez cestovného), pro obvod [Orgán veřejné moci] částka 380 Kč (cestovné 250 Kč), pro obvod [Orgán veřejné moci] částka 190 Kč (cestovné 60 Kč) a pro obvod [Orgán veřejné moci] částka 350 Kč (cestovné 220 Kč) za každé insolvenční řízení. Čistý ušlý zisk žalobkyně zjistil soud I. stupně ve výši 427 605 Kč a proto žalobě v tomto rozsahu vyhověl, včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne, následujícího po doručení stanoviska žalované dne 26. 4. 2021 žalobkyni, do zaplacení, s odkazem na § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a § 15 odst. 2 náhradového zákona. Žalobu zamítl pro předčasnost stran ušlého zisku žalobkyně z insolvenčních řízení, která ke dni vyhlášení rozsudku nebyla skončena - sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], ve zbytku nároku ji zamítl pro nedůvodnost a podle § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (o.s.ř.) přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve specifikaci, uvedené v odstavci 54. rozsudku.

6. Proti zamítavému výroku rozsudku o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně odvolání. Dovozovala, že výše jejího ušlého zisku měla být stanovena jí navrhovaným způsobem – srovnáním se ziskem ve stejném období následujícího kalendářního roku. K tomu poukazovala na nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 922/18 a argumentovala, že přesné zjištění insolvenčních řízení, ve kterých by byla ustanovena insolvenční správkyní, je s ohledem na limity softwarového vybavení, na němž je provozován systém insolvenčního rejstříku, zjevně nemožné. Rekonstruovat běh tzv. přidělovacího kolečka insolvenčních správců dle příslušnosti u jednotlivých soudů nelze a nelze ani simulovat jejich běh v rozhodném období, neboť je ovlivněn celou řadou okolností. Vybraná řízení mimo to neodpovídají řízením, která měla být žalobkyni přidělena, neboť např. v oddlužovacím kolečku Městského soudu v Praze jsou insolvenční správci zjevně řazeni abecedně, namísto pořadí, určeného dnem zápisu jejich sídla nebo provozovny do příslušné části seznamu insolvenčních správců ve smyslu § 25 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona. Abecední pořadí má platit pouze pro ty insolvenční správce, kterým vzniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce nebo činnost insolvenčního správce dle § 3 odst. 2 v jeden den, žalovaná postupuje při ustanovování insolvenčních správců svévolně a nezákonně a není podstatné pořadí seznamu insolvenčních správců, jak si jej vytvořila ke dni 1.1.2014. Soud I. stupně měl případně ke zjištění výše škody, která jí v důsledku shora uvedených skutečností vznikla, zadat zpracování znaleckého posudku a vypracovat statistickou analýzu, a měl jí přiznat náhradu škody i za řízení, která dosud nebyla skončena. Při skončení insolvenčního řízení insolvenční soud toliko schvaluje vyúčtování jednotlivých odměn, náhrad a DPH, ale insolvenční správce již v průběhu insolvenčního řízení disponuje příslušnými zálohami, z nichž odvádí DPH i daň z příjmů. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3321/2020 se v případě nároku žalobkyně z nezákonného rozhodnutí nemohou uplatit již z důvodu úpravy promlčení v § 32 odst. 1 a § 33 náhradového zákona. Soud I. stupně žalobkyni nesprávně nepřiznal náhradu hotových výdajů, kterou by obdržela, pokud by jí nebyla pozastavena činnost insolvenčního správce, neboť závěry zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu k této otázce považuje za neudržitelné a zjevně nespravedlivé. Je naprosto zjevné, že i náhrada hotových výdajů se podílí na zisku insolvenčního správce tím spíše, že v jejím případě jsou výdaje převážně mandatorní bez ohledu na konkrétní počet insolvenčních řízení, které spravuje, přičemž soud I. naopak aplikoval odečet těchto výdajů od odměny. Žalobkyně dála poukázala na v mezidobí vydaná usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne 18.3.2024, č.j. [spisová značka] a usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne 16.4.2024, č.j. [spisová značka], z nichž vyplývá skončení uvedených insolvenčních řízení a stanovení odměny insolvenčního správce. Žalobkyně dále dovozovala, že příčinná souvislost zaplacené pokuty se nezákonným trestním stíhám je dána, neboť bez něho by k jejímu postihu žalobkyně za včasné neoznámení zahájení trestního stíhání žalované nedošlo. Za nesprávný označila i výrok o náhradě nákladů řízení, jelikož soud I. stupně měl vycházet z odlišné tarifní hodnoty, nepřiznal jí náhradu za všechny úkony právní služby, zejména za předžalobní výzvu, a nezohlednil dvě hodiny trvání ústního jednání dne 6.4.2022. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu I. stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalovaná navrhla potvrzení zamítavého výroku rozsudku jako věcně správného s poukazem na to, že žalobkyně uvádí v odvolání argumentaci, s níž se již soud I. stupně vypořádal. Závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 922/18 nejsou pro věc příhodné, neboť se týká tzv. malých podnikatelů, kteří svou činnost cílí na neurčitý okruh potenciálních klientů, což není případ žalobkyně, u níž jde pouze o nemožnost vykonávat činnost insolvenční správkyně a v jiné její podnikatelské činnosti jí nic nebránilo. Při zjištění jejího ušlého zisku proto nelze postupovat jinak, než určit insolvenční řízení, v nichž by byla, nebýt pozastavení její činnosti, ustanovena.

8. Žalovaná se odvolala proti výroku o náhradě nákladů řízení s námitkou, že žalobkyně měla úspěch pouze ohledně 22% svého nároku a použití § 142 odst. 3 o.s.ř. není ve věci případné. Žalobkyně neuvedla dostatečně určitý způsob výpočtu svého nároku a seznam insolvenčních řízení jí byl poskytnout žalovanou již 17.2.2022, následně jí bylo detailně vysvětleno nastavení pořadí insolvenčních správců u příslušných krajských soudů a mohla tak v průběhu řízení žalobní nárok omezit. Žalobkyni byla soudem I. stupně byla nesprávně přiznána odměna za písemné vyjádření, k němuž nebyla soudem vyzvána. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované dovozovala, že na věc analogicky dopadají závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2482/23, neboť měla úspěch v základu nároku. Zdůraznila, že neměla možnost svůj nárok zjistit a vyčíslit jinak, než jak to učinila v žalobě, a že žalovaná navrhovala i v závěru řízení úplné zamítnutí žaloby. Uvedla dále, že ve věci nečinila žádná samoúčelná vyjádření a vyjadřovala se věcně v reakci na akruální stav řízení.

9. Z obsahu odvolání žalobkyně se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto přezkoumal v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně i řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích § 212 a § 212a o.s.ř. a odvolání žalobkyně shledal po níže uvedeném doplnění dokazování důvodným jen zčásti v důsledku toho, že v mezidobí dospěly další dílčí nároky žalobkyně na náhradu ušlého zisku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky 24 000 Kč, kterou uhradila [Orgán veřejné moci] za spáchání přestupku, spočívajícího v tom, že mu však [podezřelý výraz], jak byla povinna podle § 14 odst. l zákona o insolvenčních správcích. Soud I. stupně správně uzavřel, že u tohoto nároku je přerušena příčinná souvislost s nezákonným trestním stíháním žalobkyně, neboť žalobkyně by pokutu neplatila, kdyby svou oznamovací povinnost splnila. Do děje tak vstoupila na jednání žalované coby škůdce nezávislá skutečnost (opomenutí žalobkyně splnit svou informační povinnost), která byla pro vznik předmětné škody rozhodující (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 3585/2007).

10. Odvolací soud se dále zcela ztotožnil s metodikou, kterou použil soud I. stupně ke zjištění pravděpodobné výše škody, vzniklé žalobkyni v důsledku pozastavení její činnosti insolvenční správkyně v době jejího nezákonného trestního stíhání. Tato metodika - zjištění konkrétních insolvenčních řízení, v nichž by žalobkyně byla, nebýt škodné události, ustanovena insolvenční správkyní a výše odměny, která se insolvenčním správcům v jednotlivých řízeních dostala - byla aprobována ve skutkově obdobné věci Nejvyšším soudem (rozhodnutí sp.zn. 29 Cdo 3321/2020, z jehož závěrů správně vyšel i soud I. stupně)a zcela zohledňuje konkrétní povahu činnosti žalobkyně ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 922/18. Jejím prostřednictvím byla zjištěna výše škody žalobkyně ve formě ušlého zisku s vysokou mírou pravděpodobnosti a žalobkyně ve svých námitkách nenabízí žádný přesnější způsob jejího určení. Zcela jistě není takovým způsobem zprůměrování zisku insolvenčních správců v období, následujícím po rozhodném období (od 16.7.2019 do 11.3.2020). Při zjišťování výše škody se obecně vychází zásadně z období před vznikem škody a mimo to od 1.7.2019 výrazně stoupl počet insolvenčních návrhů, neboť novelou insolvenčního zákona č. 31/2019 Sb. došlo ke zmírnění podmínek oddlužení, žalobkyní zvolené období se tudíž ke srovnání vůbec nehodí. Úvahy žalobkyně, že soudy obecně praktikovaný způsob ustanovení insolvenčních správců neodpovídá § 25 odst. 2 insolvenčního zákona, respektive, že příslušný software je špatně nastaven, jsou z pohledu uplatněného nároku bezvýznamné. Nárok žalobkyně na náhradu škody v podobě ušlého zisku vychází z pravidelného běhu věci, který by nastal, nebýt pozastavení její činnosti insolvenční správkyně. Pravidelný běh věci odráží způsob, jakým soudy v rozhodném období při ustanovování insolvenčních správců skutečně postupovaly, nikoli způsob, jakým by z pohledu žalobkyně postupovat mohly či měly. Žalobkyně ani netvrdila, že by proti způsobu ustanovování insolvenčních správců před rozhodným období či následně cokoliv namítala a pokud by i soudy při ustanovení insolvenčních správců nekonaly v souladu se zákonem a žalobkyni v důsledku toho vznikla škoda, jednalo by se o jiný nárok (z nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 náhradového zákona), než ten, který je předmětem tohoto řízení a má původ v nezákonném trestním stíhání žalobkyně (analogicky v nezákonném rozhodnutí ve smyslu §§ 7 a 8 náhradového zákona).

11. Další výhrady žalobkyně proti závěrům soudu I. stupně rovněž nejsou opodstatněné. Ve smyslu pro daný případ instruktivního výše uvedeného judikátu Nejvyššího soudu a ve shodě s ustanoveními § 38 odst. 3 a § 413 insolvenčního zákona může škoda z dosud neskončených insolvenčních řízení žalobkyni vzniknout až dnem, kdy by jí při pravidelném běhu věcí vznikl nárok na odměnu, neboť do té doby dostává insolvenční správce pouze zálohy na odměnua hotové výdaje (srov. § 136 odst. 4 insolvenčního zákona). Na tom nic nemění běh promlčecí doby podle § 32 odst. 1 náhradového zákona s přihlédnutím k tomu, že uplatnění námitky promlčení by za situace uplynutí promlčecí doby dříve, než ji mohl poškozená uplatnit, nemohlo být hodnoceno jako souladné s dobrými mravy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 85/2010, sp.zn. 26 Cdo 45/2010, sp.zn. 30 Cdo 4112/2010, sp.zn. 30 Cdo 3825/2011, rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 643/04, sp.zn. I.ÚS 2364/11). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí také vysvětlil, že paušální náhrada hotových výdajů insolvenčního správce nespadá do rámce ušlého zisku, neboť nejde o položku, jejímž prostřednictvím by měl být generován zisk, ale slouží k pokrytí hotových výdajů insolvenčního správce v rámci insolvenčního případu. Žalobkyně ovšem v jednotlivých insolvenčních řízeních, v nichž mohla, nebýt nezákonného trestního stíhání, být ustanovena insolvenční správkyní, žádné hotové výdaje neměla a proto jí z logiky věci nemůže tato náhrada náležet. Náklady, o které byl její pravděpodobný ušlý zisk snížen (ve zcela minimální výši) představují její průběžné výdaje s výkonem činnosti insolvenčního správce bez ohledu na jednotlivé insolvenční případy, o nichž se předpokládá, že je bude hradit ze své odměny (zde pouze náklady na cestovné, poštovné, kancelářské potřeby). Obecně platí, že výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 912/2009) a jak konstatoval Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozhodnutí, představa, že insolvenční správce dosáhne odměny bez jakýchkoliv nákladů potřebných na její dosažení - resp. jen s náklady ve výši paušální částkou stanovené náhrady hotových výdajů „se vzpírá elementární logice“.

12. Rozhodnutí soudu I. stupně tak nelze co do jeho závěrů ničeho vytknout. Žalobkyně nicméně v souladu s § 205a odst. f) o.s.ř. doložila v rámci odvolacího řízení přípustné důkazy o skončení dalších insolvenčních řízení, v nichž by byla pravděpodobně ustanovená insolvenční správkyní v mezidobí po rozhodnutí soudu I. stupně. Jedná se řízení vedená u [Orgán veřejné moci] pod sp.zn. [spisová značka], [Orgán veřejné moci] sp.zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] a [Orgán veřejné moci] sp.zn. [spisová značka], jak plyne z usnesení [Orgán veřejné moci] č.j. [spisová značka] ze dne 18.3.2024, [Orgán veřejné moci] č.j. [spisová značka] ze dne 16.4.2024, č.j. [spisová značka] ze dne 24. června 2024 a [spisová značka] ze dne 26. června 2024 a Městského soudu v Praze č.j. [spisová značka] ze dne 10. června 2024. Z těchto usnesení, jimiž odvolací soud provedl důkaz v souladu s § 213 odst. 4 o.s.ř., se podává, že insolvenční soud přiznal insolvenčním správcům, ustanoveným pro řízení, vedené před [Orgán veřejné moci], odměnu 48 750 Kč bez DPH, pro řízení, vedené před [Orgán veřejné moci] 500 Kč, 51 750 Kč, 54 500 Kč a pro řízení, vedené před [Orgán veřejné moci] (64 x 1089 Kč + 24 x250 Kč) 75 696 Kč. Celkem se tak jedná o odměnu ve výši 305 196 Kč, od níž je nutno odečíst průběžné náklady žalobkyně 2x 130 Kč (pro řízení vedené před pražskými soudy) a 3x 380 Kč (pro řízení vedená před [Orgán veřejné moci]) v celkové výši 1 400 Kč a ušlý zisk žalobkyně je tím navýšen o 303 796 Kč.

13. Z popsaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 1 206 084,36 Kč s příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 303 796 Kč za dobu do vyhlášení rozhodnutí podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a ohledně částky 303 796 Kč s úrokem z prodlení ode dne vyhlášení rozhodnutí podle § 220 odst. l písm. a) o.s.ř. změnil a žalobě v tomto rozsahu vyhověl. O nákladech řízení je na místě rozhodnout podle § 142 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř., neboť způsob zjištění výše škody byl závislý na skutečnostech, které žalobkyně nemohla v době podání návrhu znát a k jejichž zjištění došlo až v průběhu řízení na základě na žalovanou přeneseného důkazního břemene. Náhradu nákladů řízení žalobkyně představuje soudní poplatek ve výši 4 000 Kč a odměna advokáta za 18,5 úkonu právní služby (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, vyjádření z 17. 2. 2022, 24. 3. 2022, 30. 5. 2022, 26. 10. 2023, 8. 12. 2023, podání odvolání, vyjádření k odvolání (1/2) a účast na jednání dne 19. 1. 2022, 6. 4. 2022 (2x za více než dvě hodiny trvání), 18. 8. 2023, 27.9.2023, 6. 12. 2023, 21. 2. 2024, 13. 3. 2024, 19.9.2024, 26.9.2024) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif ve výši 11 260 Kč za jeden úkon (z tarifní hodnoty 731 401 Kč), 19 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu a 21 % náhrada za DPH podle § 14a vyhlášky ve výši 44 942,10 Kč, jehož je zástupce žalobkyně plátcem. K výhradě žalované ohledně vyjádření žalobkyně bez výzvy soudu odvolací soud podotýká, že je právem účastníka řízení podávat ve svém sporu věcná vyjádření v závislosti na jeho průběhu a učiněných zjištěních a taková podání nelze bez dalšího považovat za bezúčelné úkony právní služby, ledaže by byla učiněna v bezprostřední časové souvislosti s jiným obdobným podáním nebo ústním jednáním. Takto nelze považovat za účelný úkon vyjádření žalobkyně, doručené soudu I. stupně 25.9.2023 po pracovní době, neboť s ohledem na krátký časový odstup od dalšího ústního jednání dne 27. 9. 2023 mohly být skutečnosti v něm uváděné předneseny u tohoto jednání. Náhradu odměny advokáta za uplatnění nároku u žalované nelze žalobkyni přiznat, neboť to vylučuje ustanovení § 31 odst. 4 náhradového zákona.

Poučení