20 Co 263/2024 - 172

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D. v právní věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], nar. [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1] proti žalované: [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 4 863 007, 50 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17.4.2024 č.j. 11 C 96/2022-143 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek mění jen tak, že výše náhrady činí 81 028 Kč, jinak se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 5 558 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení ohledně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 852 590,20 Kč od 9. 2. 2022 do 8. 8. 2022, žalobu o zaplacení částky 4 850 000 Kč s příslušenstvím a 13 007, 50 Kč s příslušenstvím zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 150 000 Kč od 9. 8. 2022 do 21. 12. 2022 a z částky 839 582,70 Kč od 9. 8. 2022 do 21. 12. 2022, a na náhradu nákladů řízení 76 910 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení celkem částky 5 872 071,20Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného trestního stíhání, zahájeného usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 13. 2. 2014 a ze dne 17.6.2015 pro skutek právně kvalifikovaný jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) trestního zákoníku, které skončilo jeho zproštěním obžaloby rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. [spisová značka] ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. sp.zn. [spisová značka]. Žalobce se domáhal na náhradě škody, spočívající v nákladech obhajoby, zaplacení částky 872 071,20 Kč a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou trestním stíháním, částky 5 000 000 Kč. Žalovaná nesporovala základ žalobního nároku a žalobci v průběhu řízení poskytla na náhradu škody 839 582,70 Kč a na zadostiučinění za nemajetkovou újmu 150 000 Kč, další jeho nároky odmítla. Žalobce vzal v tomto rozsahu, ohledně částky 19 481 Kč na náhradě škody a ohledně výše uvedeného úroku z prodlení žalobu zpět a soud I. stupně proto podle § 96 odst. 2 zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) řízení zastavil.

2. Soud I. stupně učinil z provedených důkazů zjištění, popsaná v odstavcích 7. až 20. rozsudku. Zejména zjistil, že žalobce uplatnil dne 8.2.2022 u žalované nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) ve výši 5 872 071,20 Kč a žalovanou mu byly přiznány výše uvedené částky, zaplacené dne 21. 12. 2022. Předmětné trestní řízení žalobce bylo hojně medializováno, žalobce byl v době jeho zahájení veřejně známou osobou a média se o něj zajímala v souvislosti s jeho podnikatelskou činností a politickými kontakty, vedle předmětného trestního stíhání bylo informováno i o trestních stíháních žalobce v řízení označovaných jako „[Anonymizováno]“ a „[právnická osoba]“, opakovaně bylo zmiňováno, že žalobce je „[právnická osoba]“, byla popisována profesní dráha žalobce a jeho kontakty, rovněž bylo referováno o zproštění obvinění žalobce. Manželka žalobce se obávala, že mu bude uložen trest odnětí svobody. V rámci výuky na [právnická osoba] v prvním ročníku na cvičení v předmětu Management byla studentům předložena případová studie vycházející z tzv. [podezřelý výraz], bližší obsah této studie nebyl tvrzen ani prokazován.

3. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle §§ 1, 5 písm. a), b), 7 odst. 1, 8 odst. 1 a 2, 12 odst. 1 písm. b), 13 odst. 1, 14 odst. l, 15 odst. 2, 26, 31 odst. 1,2 a 3 a § 31a odst. 1 a 2 náhradového zákona. Konstatoval, že podle konstantní judikatury je nárok na náhradu škod (újmy), způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody (újmy) nezákonným rozhodnutím, jehož vydání bylo v řízení prokázáno. Stran nároku na náhradu škody, spočívající v nákladech obhajoby ve zbývající výši 13 007,50 Kč s příslušenstvím, konstatoval, že výše odměny advokáta byla stanovena v souladu s § 31 odst. 3 náhradového zákona podle §§ 7, 10 odst. 3 písm. c) a 13 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. o odměně advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a činila 2 300 Kč s paušální náhradou výdajů 300 Kč na jeden úkon právní služby. Dále se zabýval jednotlivými žalovanou sporovanými úkony právní služby se závěrem, že úkon ze dne 3. 3. 2014 – sepis výzvy [Orgán veřejné moci] ke zpřístupnění spisu není účtovatelný podle § 11 advokátního tarifu a že porada s klientem, konaná dne 21. 3. 2014, nebyla účelná s ohledem na porady, konané dne 2. 3. 2014 a následně 29. 3. 2014. U dalších úkonů (ze dne 26. 3. 2014 sepis odůvodnění stížnosti proti [Orgán veřejné moci], ze dne 16. 6. 2014 – sepis podnětu k výkonu dohledu, ze dne 28. 7. 2014 – sepis vyjádření k [Orgán veřejné moci] k zákazu vycestování a ze dne [datum] - sepis odůvodnění stížnosti proti [Orgán veřejné moci]) uzavřel s odkazem na judikaturu (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. 3 To 161/2006), že se nejednalo o podání ve věci samé, nýbrž o úkony podle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátního tarifu, za které náleží odměna pouze ve výši žalovanou přiznané poloviny sazby odměny advokáta. Zbývající nárok žalobce na náhradu škody, spočívající v nákladech na obhajobu, ve výši 13 007,50 Kč s příslušenstvím proto neshledal důvodným a žalobu v této části zamítl.

4. Stran zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud I. stupně s odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, sp.zn. 30 Cdo 3212/2015) konstatoval, že trestní stíhání žalobce trvalo od 13. 2. 2014 do 1. 9. 2021, 7 let a 6,5 měsíce. Žalobce byl tedy poměrně dlouhou dobu ve stavu nejistoty, jak jeho trestní stíhání skončí a byl vystaven jeho negativním následkům po dobu poměrně dlouhou, nikoliv však s ohledem na skutkovou složitost trestního případu zjevně nepřiměřenou. Soud I. stupně zdůraznil, že orgány činné v trestním řízení se musely zabývat obviněním z rozsáhlé organizované hospodářské trestné činnosti, spočívající v porušování pravidel zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, trvající několik let, a personálními vazbami mezi podezřelými aktéry, stíháno takto bylo více než 10 osob. Žalobce byl stíhán pro podezření ze zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) trestního zákoníku a hrozil mu trest odnětí svobody v trvání 2 až 8 let. Žalobce se měl svou trestnou činností obohatit na prodeji jízdních dokladů [právnická osoba], obecně není taková trestná činnost veřejností vnímána zvlášť negativně oproti např. násilné trestné činnosti, nicméně v daném případě se dotýkala [podezřelý výraz] a trestní stíhání bylo široce medializováno, čímž byla veřejnost ovlivněna. Žalobce nebyl stíhán vazebně a nebyl shledán ani nepravomocně vinným z trestné činnosti. Stran dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce bylo prokázáno, že vnímal trestní stíhání jako každý nedůvodně trestně stíhaný člověk, nicméně téměř veškerá jeho tvrzení zůstala i po výzvě soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ze dne 9. 6. 2023 v obecné rovině. Žalobce netvrdil zásah do svého psychického zdraví, nebyly tvrzeny ani prokazovány zásahy do rodinného života žalobce v tom smyslu, že by se rodina od žalobce odvracela nebo že by došlo k rozpadu manželství žalobce či jiných rodinných vazeb. Žalobce se i po výzvě soudu omezil na tvrzení, že se rodina žalobce obávala o to, že mu bude uložen trest odnětí svobody s nepodmíněným výkonem, což bylo v řízení prokázáno výslechem jeho manželky. V obecné rovině zůstala i tvrzení o dopadu trestního stíhání na společenský život žalobce, nebylo konkrétně tvrzeno ani prokázáno, jaký společenský život vedl žalobce před zahájením trestního stíhání a jak se poté lišil, jak konkrétně se trestní stíhání podepsalo na pověsti žalobce v místě bydliště a jakým způsobem zasáhla medializace do života žalobce. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by mediální obraz žalobce byl jakkoliv zásadně změněn informováním o předmětném trestní stíhání, neboť se o něm psalo jako o „[podezřelý výraz]“ v souvislosti s jeho vazbami na politické činitele a jeho podnikatelskou činností ještě před zahájením předmětného trestního stíhání, největší zájem o vyhledávání jména žalobce ve vyhledávači Google byl v roce 2004, v roce 2014 byl tento zájem asi čtvrtinový. Stejně tak žalobce neuvedl žádné konkrétní následky předmětného trestního stíhání v jeho profesní činnosti, nekonkretizoval, jaké příležitosti mu ušly, zda a jak mu bylo znemožněno se uplatnit v určitém oboru. V řízení bylo prokázáno, že v rámci cvičení k předmětu Management v prvním ročníku studia na [právnická osoba] byla použita případová studie, vycházející z předmětného trestního stíhání, označovaného také jako „[podezřelý výraz]“. Nebylo však tvrzeno, zda a jak konkrétně byl žalobce touto skutečností zasažen, zda jejím prostřednictvím bylo a jak poškozeno jeho dobré jméno ani to, co bylo obsahem této případové studie.

5. Soud I. stupně provedl srovnání s věcí, vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 18C 121/2019 (rozsudek ze dne 7. 10. 2020, čj. 18 C 121/2019 – 728, změněný rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, čj. 58 Co 7/2021 – 802 tak, že žalobci v tomto řízení bylo přiznáno odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním ve výši 50 000 Kč). Trestní stíhání bylo vedeno pro obvinění ze spáchání trestních činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1,3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona a porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona, spáchaných ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a později překvalifikovaných na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, a 3 trestního zákona, spáchaný ve spolupachatelství s dalšími čtyřmi obviněnými, bylo zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu a trvalo od 21. 7. 2014 do 16. 5. 2018 cca 3 roky a 10 měsíců, byla rovněž prokázána medializace případu. Konstatoval, že oproti srovnávanému případu trvalo trestní stíhání žalobce dvakrát déle, rovněž bylo medializováno a poškozeným hrozil obdobný trest. Žádný z poškozených neprokazoval zásahy do psychické sféry ani do rodinného života žalobců a rovněž tvrzení o společenském dopadu zůstala v obecné rovině. Soud I. stupně odmítl srovnání případu žalobce s případy, projednávanými před Evropským soudem pro lidská práva. K případu Miroslawa Garlickeho v. Polsko a Allenet de Ribemont v. Francie uvedl, že poškození byli obviněni z trestného činu vraždy a v řízení bylo shledáno porušení presumpce neviny orgány veřejné moci. Takové skutkové okolnosti nebyly v případě žalobce zjištěny, podle tiskových zpráv státní zastupitelství informovalo o probíhajícím trestním stíhání věcně a stručně, aniž by byl jmenován konkrétní podezřelý. V obou popsaných případech nadto poškození oproti žalobci tvrdili a prokázali značný zásah do poškození pověsti, dobrého jména a rodinných vztahů. Tytéž závěry lze vztáhnout i na případy GCP v. Rumunsko a Butkevičius vs. Litva a pokud žalobce tvrdí, že mu bylo do jeho pověsti zasaženo prohlášením [jméno FO], není dána příčinná souvislost s odpovědnostním titulem – usnesením o zahájení trestního stíhání. Na podkladě popsaných okolností shledal soud I. stupně přiměřeným zadostiučiněním žalobce za nemajetkovou újmu, vzniklou předmětným trestním stíháním, peněžité[Anonymizováno]plnění ve výši 150 000 Kč, jak bylo poskytnuto žalovanou dne 21. 12. 2022. Dovodil, že tato výše odškodnění je odůvodněna především délkou trestního stíhání, hrozbou trestu odnětí svobody a tím, že trestní stíhání bylo medializováno, ačkoliv žalobce byl již před zahájením trestního stíhání osobou veřejně známou, o níž média informovala jako o „[podezřelý výraz]“, a v době předmětného trestního stíhání žalobce v mediích figuroval jako obviněný i prostřednictvím kauz označovaných jako „[podezřelý výraz]“ a „[právnická osoba]“. S tímto odůvodněním žalobu i ohledně částky 4 850 000 Kč zamítl a žalobci přiznal pouze zákonný úrok z prodlení ze zaplacených částek od uplynutí šestiměsíční zákonné dne 8. 8. 2022. Žalobci dále přiznal podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ( o. s. ř.) náhradu nákladů řízení v rozsahu 93% ve specifikaci, popsané v odstavci 34. rozsudku.

6. Žalobce se včas odvolal proti zamítavému výroku rozsudku. Dovozoval, že výše žalovanou poskytnutého zadostiučinění (v částce 1 648 kč za měsíc) je nedostatečná a neodpovídá jím předestřeným případům, s ním srovnatelným. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 1029/21 zdůraznil, že byl nucen více než sedm let snášet příkoří trestního stíhání, na jehož počátku byl zadržen, posléze omezen v možnosti cestování a opětovně předveden za doprovodu televizních kamer, čímž se jeho příkoří přesunulo do mediálního prostoru a téměř osm let o sobě on i jeho rodina četli, že je „zločinec a patří za mříže“. Mediální hon na žalobce a jeho veřejné odsouzení v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním měly negativní dopad do jeho osobní i profesní sféry. Před zahájením trestního stíhání byl žalobce úspěšným podnikatelem, poté se od něj obchodní partneři odvraceli a mediální útoky na něj neustali ani po zprošťujícím rozhodnutí. Žalobce dovozoval, že jeho případ nemá svou intenzitou zásahu do osobní sféry obdoby, žalovanou poskytnuté zadostiučinění je proto toliko symbolické a neodpovídá závažnosti zásahu do jeho osobnostních práv. Namítl dále, že veškeré úkony obhajoby v trestním řízení ve svém souhrnu přispěly k jeho zproštění a tudíž nesouhlasí se zjednodušujícím závěrem soudu I. stupně o jejich nepotřebnosti. K náhradě nákladů řízení poukázal na to, že doba jednání soudu dne 9.6.2023 (správně 2022) a 15.9.2024 (správně 2023) překročila dvě hodiny a proto jeho advokátu náleží odměna za 10 úkonů právní služby. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, jeho žalobě zcela vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku ve výroku o věci samé. Zdůraznila, že žalobce nedostatečnou procesní aktivitou i po poučení soudu podle § 118a odst. l a 3 o.s.ř. navodil stav, ve kterém nebyly konkrétně tvrzeny a prokázány reálné dopady trestního stíhání do jednotlivých sfér jeho osobnosti. V řízení tak nebyly prokázány intenzívnější zásahy do života žalobce předmětným trestním stíháním. Žalobce zdůrazňoval především samotnou medializaci věci, ale již netvrdil a neprokazoval, jaký měla vliv na jeho život. Soud I. stupně se případně vypořádat i se žalobcem označenými srovnávacími případy a své závěry pregnantně odůvodnil. Žalovaná zdůraznila, že po větší část období vedení předmětného trestního stíhání žalobce čelil i dalším trestním stíháním a neprokázal, jaké jednotlivé újmy mu byly způsobeny majoritně předmětným stíháním. Ohledně nároku na náhradu škody soud I. stupně ke každému dílčímu nároku explicitně vysvětlil, z jakých důvodů jej neshledává důvodným. Stran náhrady nákladů řízení žalovaná dovozovala, že doplnění žaloby ze dne 30.7.2023 není účelným úkonem, neboť žaloba měla být od počátku perfektní a zpětvzetí žaloby ze dne 9.6.2023 bylo jednoduchým podáním, neobsahujícím sofistikovanou právní argumentaci, proto za ně náleží jen polovina odměny advokáta.

8. Z odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však neshledal opodstatněným. Při nespornosti základu nároku žalobce z nezákonného trestního stíhání, zakládajícího žalobci právo na náhradu škody a nemajetkové újmy analogicky podle § 7 odst. l náhradového zákona (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 4768/2007, sp.zn. 31 Cdo 2805/2011), a provedeném plnění žalované soud I. stupně oba uplatněné nároky správně posoudil po stránce skutkové i právní. Při posuzování zbytkového nároku žalobce na náhradu nákladů obhajoby (náhradu faktické škody) se zabýval jednotlivě každým sporným úkonem za použití odpovídající judikatury, není tedy přiléhavá námitka žalobce, že učinil zjednodušující závěr. Se závěry soudu I. stupně stran jednotlivých úkonů, popsanými v odstavci 25. jeho rozsudku, se odvolací soud plně ztotožnil, proto na ně pro stručnost odkazuje se závěrem, že zbytkový nárok žalobce na náhradu škody soud I. stupně správně posoudil jako nedůvodný.

9. Soud I. stupně se rovněž správně v intencích konstantní judikatury vypořádal s nárokem žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného trestního stíhání. Vzal správně do úvahy délku řízení, trestní postih, který v jeho rámci žalobci hrozil, a následky, které trestní stíhání způsobilo v osobnostní sféře žalobce. Přiléhavě porovnal daný případ s případem, který se s ním v podstatných rysech oproti žalobce poukazovaným věcem, projednávaným před Evropským soudem pro lidská práva, shodoval a dospěl ke správnému závěru, že žalovanou poskytnuté zadostiučinění je dostatečnou satisfakcí za nemajetkovou újmu, způsobenou žalobci předmětným trestním stíháním. Je tomu tak především vzhledem k tomu, že žalobce neprokazoval ani netvrdil konkrétní následky, které mu toto trestní stíhání způsobilo v jeho osobním, rodinném, společenském životě či v jeho podnikatelských aktivitách. Žalobce přes poučení soudu v tomto směru uváděl tvrzení ryze obecná a ani z výpovědi jeho manželky a dalších slyšených svědků neplyne žádný konkrétní závažný následek, který by v jeho poměrech v důsledku předmětného trestního stíhání nastal. Žalobce se soustředil na prokazování obsáhlé medializace svého trestního stíhání, ta je však sama o sobě jen důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu. K tíži státu v rámci jeho odpovědnosti za nezákonné trestní stíhání naopak nelze přičítat rozsah a formu, jakým sdělovací prostředky věc uchopily ani okolnost, že o trestním stíhání žalobce referovaly způsobem, narušujícím princip presumpce neviny a vyvolávajícím ve veřejnosti dojem, že žalobce je vinen trestným činem a musí být odsouzen. V tomto směru dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 4280/2011) a za dehonestaci žalobce, vzniklou v důsledku nezdrženlivosti sdělovacích prostředků, žalovaná nemůže odpovídat. Rovněž tak nemůže odpovídat za to, jakým způsobem referovala média o žalobci po pravomocném skončení předmětného trestního řízení. Ze zjištění soudu I. stupně neplyne, že by byl princip presumpce neviny v dané věci narušen samotnými orgány činnými v trestním řízení, z jím citovaných tiskových zpráv Vrchního státního zastupitelství vyplynulo, že informace o předmětném trestním řízení byly podávány věcně a bez jmenovitého označení stíhaných osob. Nelze přehlédnout, že zvýšený zájem médií o osobu žalobce byl dán tím, že již před zahájením předmětného trestního stíhání byl veřejností vnímán jako kontroverzní podnikatel a lobbista, ovlivňující prostřednictvím klientelistické sítě různé obchodní i politické zájmy, jehož jméno bylo spojováno s mnoha ve veřejném prostoru rezonující kauzami (zjištění soudu I. stupně z obsahu [webová stránka]. k osobě žalobce). Souběžně s předmětným trestním stíháním ostatně probíhalo jeho trestní stíhání i v jiném veřejností sledovaném případu (tzv. tunelování [právnická osoba]), jež nepochybně zájem sdělovacích prostředků o osobu žalobce dále zvyšovalo (a odškodnění za něž se žalobce nedomáhá). Žalobce sám si jako osoba dlouhodobě působící ve vrcholně obchodní i politické sféře musel být vědom toho, že jeho činnost je veřejně sledovaná a lze předpokládat i jeho větší odolnost vůči mediálním úrokům, než u osob veřejnosti zcela neznámých. Jeho společenský kredit byl již před předmětným trestním stíháním diskutabilní a z pohledu míry úkornosti vnímání trestního stíhání není bez významu ani to, že měl již s trestním stíháním zkušenost (koncem 80. let byl pravomocně odsouzen pro majetkovou trestnou činnost).

10. Pro posouzení míry nemajetkové újmy žalobce a její satisfakce ve věci je nicméně zásadně rozhodné to, že žalobce v konkrétnosti netvrdil (a tudíž ani neprokazoval) žádný závažný následek, který by mu předmětné trestní stíhání (a ani zdůrazňovaný „mediální hon“) způsobily. Výše peněžního zadostiučinění, zvolená žalovanou v rámci mimosoudního vyrovnání, tak případně odráží délku jeho trestního stíhání a hrozbu trestního postihu, jakož i okolnost jeho medializace (za jejíž rozsah a formu však žalovaná, jak výše uvedeno, neodpovídá), a je k zapravení jeho nemajetkové újmy zcela dostatečná. Žalobcem celkově požadovaná částka (5 000 000 Kč) jde bez jakéhokoliv opodstatnění vysoce nad rámec obvyklé výše peněžního zadostiučinění, přiznávaného ve srovnatelných případech nezákonně trestně stíhaných osob. Žalobce v odvolacím řízení předložil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 19.6.2024 č-j. 19Co 110/2024-131 ve věci zadostiučinění za nemajetkovou újmu spoluobviněného z téhož trestního stíhání, z něhož se podává, že soudy obou stupňů částku 150 000 Kč, poskytnutou dobrovolně žalovanou, navýšily na celkem 300 000 Kč. Závěry tohoto rozhodnutí však nelze paušalizovat, neboť pro posouzení míry nemajetkové újmy, způsobené nezákonným trestním stíháním, jsou zásadně rozhodné především individuální následky, které poškozenému trestní stíhání způsobilo. Žalobce však, jak výše uvedeno, žádné následky, vyjma těch obecně dopadajících na každého trestně stíhaného (v podobě subjektivního pocitu stresu z možného odsouzení) v konkrétnosti ani netvrdil. Žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě vazbou a nepříjemnosti, spojené s ním (zadržení, předvedení) byly jen krátkodobého charakteru. Jeho případ je co do obtíží, které musel v průběhu trestního stíhání snášet, srovnatelný s případem poškozené, nezákonně trestně stíhané pro zločin sjednání výhody při zadávání veřejné zakázky podle (§ 256 odst. l a 2 trestního zákona), jež se musela podrobit domovní prohlídce se zabavením osobních věcí a s odvedením k výslechu v poutech (řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 18C 98/2018 a u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 20 Co 36/2024) a které bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu v celkové výši 100 000 Kč. Konečně odvolací soud připomíná závěry judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2253/2011, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014), že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nezákonným trestním stíháním, nelze odvíjet od nějaké výchozí částky za měsíc či rok tohoto stíhání a není proto přiléhavé peněžní částku zadostiučinění takovými časovými úseky poměřovat.

11. Z popsaných důvodů odvolací soud zamítavý výrok rozsudku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně zásadně správně. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalované proti honorování věcného vyjádření žalobce ze dne 30.7.2022, jímž reagoval na poučení soudu v rámci ústního jednání, konaného dne 9.6.2022, a zpětvzetí žaloby ze dne 9.6.2023, jenž je podáním ve věci samé, u něhož již z povahy věci nelze očekávat rozsáhlou právní argumentaci. Nedůvodné je i tvrzení žalobce, že mu soud I. stupně nezapočítal odměny za dva právní úkony v souvislosti s jednáními dne 9.6.2022 a 15.9.2023, neboť soud I. stupně tak učinil (byť to explicitně neuvedl, kalkulace se dvěma úkony za tato jednání je však zřejmá z jeho výpočtu osmi úkonů právní služby). Při stanovení celkové částky náhrady však přesto došlo k početní chybě, neboť celková částka odměny advokáta a náhrady jeho výdajů s daní z přidané hodnoty za soudem I. stupně jmenovaných 8 úkonů činí 83 127 Kč a s připočtením částky 4000 Kč náhrady soudního poplatku částku 87 127 Kč, z níž žalobci náleží 81 028 Kč (93%).

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 2 a 3 o.s.ř. při respektování závěrů nálezové judikatury Ústavního soudu (nálezy sp.zn. I.ÚS 42/16, sp.zn. IV.ÚS 649/22, sp.zn. III.ÚS 1125/23) dovozující, že v případě, že žalobce ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku avšak přiměřené zadostiučinění mu posléze není přiznáno v plné žalované výši, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení odvolacího, § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (umožňující přiznat i částečně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu). Žalobce tak měl optikou tohoto nálezu úspěch co do základu ve věci zadostiučinění za nemajetkovou újmu (tarifní hodnota 50 000 Kč) a neměl úspěch s nárokem na náhradu škody (13 007,50 Kč). Má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu 58% z celku, jenž představuje náhrada odměny advokáta po 3 660 Kč za dva úkony právní služby s paušální náhradou výdajů po 300 Kč v celkové výši 9 583,20 Kč.

Poučení