20 Co 264/2024 - 1210

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a JUDr. Andrey Borovičkové Ph.D. ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] jednající [Orgán veřejné moci] [Adresa orgánu veřejné moci] o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 10. 2023, č. j. 25 C 100/2016-1154, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2024, č.j. 25 C 100/2016-1183 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé potvrzuje.

II. Ve vyhovujícím výroku o ve věci samé se rozsudek ohledně částky 290 372,60 Kč s příslušenstvím potvrzuje a ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím se mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Náklady řízení státu nese Česká republika.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 157 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci 790 372,60 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 709 627,40 Kč s příslušenstvím zamítl, žalobce zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 7 956 Kč a oběma účastníkům uložil povinnost nahradit náklady řízení České republice, žalobci ve výši 2 836,53 Kč a žalované ve výši 1 334,84 Kč. Žalobce se před změnou žalobu domáhal zaplacení 500 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla nesprávným úředním postupem při exekuci, vedené soudní exekutorkou [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka] vyklizením povinného [jméno FO] z domu otce žalobce na adrese [adresa], spočívajícím ve vyklizení žalobce spolu s jeho matkou a sestrou bez exekučního titulu. Usnesením ze dne [datum] soud I. stupně připustil rozšíření žaloby o 1 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví, vzniklé žalobci z téhož nesprávného úředního postupu.

2. Zamítavé rozsudky soudu I. stupně ze dne 28. 6. 2017, č.j. 25 C 100/2016-299, a ze dne 7. 2. 2018, č.j. 25 C 100/2016-339, byly zrušeny usneseními odvolacího soudu ze dne 23. 11. 2017, č.j. 20 Co 358/2017-322, a ze dne 21. 1. 2019, č.j. 20 Co 391/2018-391. Odvolací soud dovodil existenci objektivní odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup soudní exekutorky vzhledem k tomu, že exekuční titul nesměřoval vůči žalobci, který dům neužíval na základě nájemního práva povinného, ale na základě rodinně právního vztahu k oprávněnému (otci žalobce) a příčinnou souvislost tvrzené nemajetkové újmy s tímto nesprávným úředním postupem. Rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, č.j. 25 C 100/2016-895, soud I. stupně žalobě vyhověl co do 8 000 Kč s příslušenstvím náhrady nemajetkové újmy a ve zbývajícím rozsahu ji zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 11. 2. 2021, č. j. 20 Co 8/2021-940, tento rozsudek zrušil mimo jiné proto, že soud I. stupně nepřipustil rozšíření žaloby o náhradu újmy na zdraví, ačkoliv výsledky dosavadního řízení, zaměřené především na prokázání nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti s újmou na straně žalobce, mohly být podkladem i pro řízení o náhradu za vytrpěné bolesti (bolestné) a náhradu za ztížení společenského uplatnění (ZSU).

3. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 11. až 34. napadeného rozsudku, a nárok žalobce posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 26, § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (náhradový zákon), za užití § 52 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád, dále jen ex. ř.) ve spojení s § 341 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), a judikaturou Nejvyššího soudu. Uzavřel, že soudní exekutorka se při vyklizení žalobce dne [datum] z domu na adrese [adresa], dopustila nesprávného úředního postupu, když ho vyklidila, ačkoli neodvozoval své právo k nemovitosti od osoby povinného, ale od souhlasu svého otce, který byl vlastníkem domu a zároveň oprávněným v exekuci. Žalobce mohl být z domu vystěhován jen v případě, kdyby jej užíval na základě práva povinného a tuto skutečnost byla soudní exekutorka (její vykonavatel) při provedení exekuce povinna postavit najisto, což se nestalo a vykonavateli nebylo jasné, proč se žalobce v nemovitosti zdržuje. Spolu se žalobcem byla vyklizena i jeho matka a sestra, rodinné vztahy rodičů žalobce byly v době vyklizení nemovitosti napjaté a vyhrocené. Nesprávným úředním postupem soudní exekutorky byla žalobci způsobena nemajetková újma spočívající ve stresu z náhlé změny a opuštění domova, vystěhování bylo pro něj šokem, narušilo jeho soukromí a dramaticky změnilo jeho život po všech stránkách k horšímu. Vyklizení žalobce citelně psychicky zasáhlo, změnilo jeho chování a narušilo jeho zdraví (viz níže). Žalobce měl do doby vyklizení k dispozici luxusní nemovitost s vnitřním bazénem, hernou a velkým prostorem, který stabilně obýval od narození a byl spolu s matkou a sestrou vyklizen do malého bytu. Jeho újmu zhoršovalo i to, že soudní exekutorka se nesprávného úředního postupu dopustila úmyslně po dohodě s otcem žalobce a následně se své pochybení snažila zakrýt vytvářením falešných důkazů a manipulací se spisem, přičemž neprojevila žádnou lítost, jak bylo prokázáno v řízení, vedeném sestrou žalobce pod sp. zn. 22 C 99/2016. Soud I. stupně ohodnotil zásah do osobní sféry žalobce obdobně jako to učinil odvolací soud v případě jeho sestry, částkou 10 000 Kč za narušení soukromí, částkou 50 000 Kč za újmu způsobenou šokem z náhlého, nečekaného, nuceného, rychlého a nevratného vystěhování z domu při velmi vypjaté atmosféře, kterou s ohledem na zvýšení intenzity újmy z důvodu vědomě nezákonného postupu soudní exekutorky zvýšil o 100 000 Kč, částkou 50 000 Kč za zásah do rodinného života a porušení práva na nedotknutelnost obydlí s navýšením o 50 000 Kč, neboť zjištění veškerých skutečností o exekuci musel nést žalobce i jeho sestra velmi úkorně, a částkou 100 000 Kč, kompenzující podstatné a nenávratné snížení standardu bydlení. Zdůraznil, že ze strany soudní exekutorky se jednalo o úmyslné zvlášť závažné a odsouzeníhodné jednání, které nelze ve společnosti tolerovat. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady tak odpovídá částka, která by odrazovala orgány veřejné moci od takovéhoto protiprávního jednání a současně účinně vyvážila a zmírnila nepříznivé následky nezákonného zásahu do ústavně zaručených poškozeného. Z tohoto důvodu odvolací soud (v případě sestry žalobce) zvýšil zadostiučinění o 120 000 Kč, čímž vyčerpal žalovanou částku 480 000 kč. Soud I. stupně dospěl k závěru, že míra zásahů do osobní sféry žalobce a jeho sestry je srovnatelná a tudíž se žalobcem požadovaná částka 500 000 Kč jeví odpovídajícím zadostiučiněním.

4. Soud I. stupně dále dovodil, že uvedený nesprávný úřední postup soudní exekutorky vedl i k újmě na zdraví, neboť vyvolal u žalobce akutní reakci na stres, která přecházela v poruchu přizpůsobení, poruchy spánku, anticipační úzkosti a sociální stažení, a žalobce musel podstoupit dlouhodobou zdravotní léčbu, během níž mu byla nasazena antidepresiva. Žalobce požadoval 30 000 Kč z titulu bolestného a 970 000 Kč z titulu ztížení společenského uplatnění. Soud I. stupně konstatoval, že zdravotní stav žalobce se podle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ustálil až v září 2018 a žalobce navrhl rozšíření žaloby v podání ze dne 29. 10. 2019, proto není jeho nárok na náhradu škody na zdraví promlčený. Náhrada za újmu na zdraví je samostatným nárokem ve smyslu § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), a žalobce jej uplatnil ve tříleté promlčecí lhůtě. Podmínky vzniku odpovědnosti státu podle tohoto ustanovení byly splněny, v řízení bylo prokázáno porušení povinnosti státu v podobě nesprávného úředního postupu, vznik škody na zdraví žalobce a příčinná souvislosti mezi nimi. Výše náhrady bolestného 15 411,60 Kč a ztížení společenského uplatnění 274 961 Kč je podložena závěry znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce [tituly před jménem] [jméno FO], v tomto rozsahu proto soud I. stupně žalobě o náhradu škody na zdraví vyhověl a ve zbývajících rozsahu ji zamítl. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení úspěšnější žalované a podle výsledků řízení oba účastníky zavázal k náhradě nákladů řízení státu, žalobce v rozsahu 68 % (2 836,53 Kč) a žalovanou ve výši 32 % (1 334,84 Kč).

5. Proti rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci řízení. Žalobce napadl zamítavý výrok rozsudku s přesvědčením, že mu náleží vyšší náhrada újmy na zdraví. Poukázal na to, že v řízení byly provedeny dva znalecké posudky a soud I. stupně nevzal v úvahu závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Z výslechu [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že rozdíly ve výsledcích jsou dány časem šetření, když pro duševní onemocnění je typické kolísání stavu, a odlišně zvoleným způsobem hodnocení – hodnocení pomocí kvalifikátoru 1 až 4 oproti procentuálnímu hodnocení, které znalec [tituly před jménem] [jméno FO] považoval za přesnější, oba způsoby však metodika umožňuje. Znalecký posudek mimo to představuje jenom vodítko pro určení konečné výše náhrady a soud I. stupně neměl automaticky přijmout částku, vyčíslenou v posudku. Soud I. stupně nezohlednil okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 2957 o.z., podle něhož je třeba přihlížet zejména k úmyslnému způsobení újmy, což nezákonné exekuční vystěhování žalobce splňuje. Žalobce dále brojil proti výroku o náhradě nákladů řízení s přesvědčením, že mu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů řízení za každý ze tří uplatněných nároků, s nimiž byl částečně úspěch. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se odvolala proti vyhovujícímu výroku rozsudku ohledně 100 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy a ohledně náhrady újmy na zdraví ve výši 270 372,60 Kč. Namítla, že částku 400 000 Kč s příslušenstvím, kterou žalobci na základě napadeného rozsudku vyplatila, považuje za dostatečnou a odpovídající prokázané nemajetkové újmě. Vycházela ze srovnání s případem sestry žalobce, které byla pravomocně přiznána náhrada nemajetkové 480 000 Kč, a matky žalobce, jíž bylo naposledy přiznáno zadostiučinění ve výši 500 000 Kč. Žalobce však utrpěl ze všech tří rodinných příslušníků, zasažených exekucí, nemajetkovou újmu v nejmenším rozsahu, jak se podává z jeho vlastní výpovědi i ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Matka a sestra žalobce se oproti němu léčí na psychiatrii, žalobci byla medikace předepsána pouze praktickým lékařem. Pro jeho nižší nemajetkovou újmu svědčí i to, že již v průběhu prováděné exekuce mu bylo známo, do jakého bytu bude vyklizen. Soud I. stupně se s rozsahem nemajetkové újmy žalobce dostatečně nevypořádal, odkázal jen na zjištění ve sporu jeho sestry a nebylo prokázáno, že rozsah nemajetkové újmy žalobce byl větší, než u jeho sestry. Žalovaná dále dovozovala, že nárok na náhradu škody na zdraví žalobce neuplatnil, soud I. stupně tudíž vadně připustil změnu žaloby a rozhodl o nároku, který nebyl předmětem řízení, přičemž se spolehl jen na závěry znaleckého posudku, jenž má představovat jen vodítko ke zjištění rozsahu újmy na zdraví, jakkoliv s z obsahem posudku [tituly před jménem] [jméno FO] na rozdíl od tendenčního posudku [tituly před jménem] [jméno FO] žalovaná souhlasí. Z posudku [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že u žalobce nebyla celková změna životního stylu tak výrazná jako u jeho matky a sestry a že výsledná výše náhrady ZSU by byla platná pouze v případě, pokud by nucené vystěhování bylo jediným spouštěcím faktorem psychických potíží posuzovaného. Exekuce a s ní spojené vystěhování byly zcela jistě jedním z významných spouštěcích momentů, k chronifikaci obtíží žalobce však přispěl i předcházející dlouhotrvající nedobrý stav v rámci jeho rodiny, související s rozpadem manželství jeho rodičů. Samotná exekuce tedy nebyla jedinou příčinou změny zdravotního stavu žalobce, samostatných na sobě vzájemně nezávislých příčin bylo více a jen jedna má původ v činnosti státu, polovina částky stanovená znalcem tak připadá na újmu způsobenou rodinnou situací. Je zřejmé, že na stav žalobce měla vliv nejdříve nedobrá situace v rodině a nedobré vztahy s jeho otcem a teprve následně exekuce, která mohla již dříve zhoršený stav žalobce dále zhoršit a nikoliv zapříčinit. Žalovaná dále s odkazem na § 66 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech brojila proti výroku, kterým jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů státu. Současně dovozovala, že nebyl důvod k vydání opravného usnesení, když soud I. stupně rozsudek vyhlásil s chybou v počtech a opravným usnesením jej tudíž obsahově změnil. Navrhla, aby odvolací soud v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně změnil, žalobu zamítl a rozhodl, že se mu náhrada nákladů státu neukládá nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně.

7. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že mu správně byla přiznána náhrada nemajetkové újmy v obdobné výši jako jeho sestře, u níž byl soud limitován žalobním žádáním a o částce 120 000 Kč, zohledňující preventivně sankční funkci, se odvolací soud vyjádřil jako o minimální. Je pravda, že na psychiku žalobce nemělo vystěhování tak zdrcující vliv jako na psychiku jeho sestry, což však bylo posouzeno v rámci posuzování poškození zdraví a pro náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv není následek na zdraví u poškozených rozdílný, neboť ve všech případech došlo k diagnostikovatelnému poškození psychického zdraví, což ukazuje na závažnost způsobené újmy. Žalobce nenavštívil psychiatra proto, že chtěl zvládnout situaci sám, o čemž rovněž svědčí provedené důkazy. Stran falšování dokumentů učinil nalézací soud stejný skutkový závěr jako na základě totožných důkazů soud v případě sestry žalobce, který bylo možné využít i v tomto řízení, neboť pro něj platí presumpce správnosti. Žalobce svou žalobu rozšířil o částku 1 000 000 Kč podání ze dne 29.10.2019, což konstatoval i odvolací soud a vymezení jeho nároků nečinilo v průběhu řízení potíže. Žalovaná nesprávně interpretuje posudek [tituly před jménem] [jméno FO], podle něhož žalobce nevyhledal odbornou pomoc, neboť to se týká období před exekucí, což svědčí o tom, že důvodem poškození psychického zdraví žalobce bylo protiprávní vystěhování, jelikož do té doby byl jeho zdravotní stav dobrý. Nebýt tohoto nejzávažnějšího stresoru, žalobce by diagnostikovatelnou duševní nemocí nejspíš nikdy netrpěl, když ostatní stresory představují sice vyhrocenou, ale v rozvádějícím se manželství nikoliv neobvyklou rodinnou krizi, která zpravidla nevede k duševnímu onemocnění. Podle závěrů [tituly před jménem] [jméno FO] byla exekuce příčinou zásadní a její význam byl vyšší než všech ostatních okolností dohromady. I kdyby měl následek více příčin, jednalo by se o tzv. kumulativní kauzalitu s odpovědností každého škůdce za celou škodu bez ohledu na rozsah jím způsobené škody, který může být relevantní pouze v případě vypořádání mezi škůdci (rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2128/2020).

8. Podle obsahu odvolání uplatnili účastníci odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z podnětu obou odvolání přezkoumal v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. zamítavý výrok rozsudku v celém rozsahu a jeho vyhovující výrok v rozsahu částky 100 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy a v rozsahu částky 290 372,60 Kč na náhradě újmy na zdraví. Po zopakování důkazů znaleckými posudky z oborů zdravotnictví zpracovanými [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. shledal částečně opodstatněným odvolání žalované. Odvolací soud podotýká, že pro přezkoumatelnost rozhodnutí soudu není podstatné vypořádání se se všemi tvrzeními účastníků ani naplnění veškerých náležitostí odůvodnění rozhodnutí, ale především naplnění zájmu účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít odvolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2543/2011), což účastníkům zjevně nečinilo žádné potíže, tudíž jsou jejich zmínky o nepřezkoumatelnosti rozsudku nepřípadné. Výhrady žalované proti opravnému usnesení jsou zřejmě nedůvodné, to bylo vydáno v souladu s § 164 o.s.ř. na základě pokynu odvolacího soudu, neboť součet částek, jež měly být žalobci přiznány podle odůvodnění napadeného rozsudku v celkové výši 790 372,60 Kč nesouhlasil s přiznanou částkou 770 372,60 Kč a jednalo se tak o zjevnou chybu v počtech.

9. Soud I. stupně správně vyšel z právního názoru odvolacího soudu, který ve svých předchozích zrušujících rozhodnutích opakovaně dovodil nesprávný úřední postup soudní exekutorky při předmětném vyklizení žalobce z jeho bydliště v domě jeho otce mimo rámec exekučního titulu ve smyslu § 13 náhradového zákona a z toho vyplývají odpovědnost žalované za újmy v důsledku tohoto řízení žalobci vzniklé (kterou aktuálně ani sama žalovaná nepopírá). V tomto směru lze odkázat zejména závěry usnesení ze dne 11. 2. 2021, č. j. 20 Co 8/2021-940, které lze stručně shrnout tak, že podle skutkových zjištění soudu I. stupně vykonavatel soudní exekutorky při vyklizení (údajného) nájemce domu na adrese [adresa] flagrantně porušil § 341 odst.1 písm. b) o.s.ř., když při provádění exekuce na základě exekučního titulu, směřujícího proti [jméno FO], vykázal z domu žalobce a jeho příbuzné (matku a sestra) trvale bydlící v domě na základě rodinně právního vztahu k jeho vlastníkovi (otci žalobce). Jak již uvedl odvolací soud v předchozích usneseních, žalobce mohl být z domu oprávněn vykázán jen tehdy, jestliže by měl exekutorský vykonavatel postaveno najisto, že dům obývá na základě práva povinného. Takovou skutečnost vykonavatel, jak vyplynulo z jeho výpovědi (svědek [jméno FO]) i z výpovědi soudní exekutorky [tituly před jménem] [jméno FO] prokázanou neměl. Nebylo přitom povinností žalobce, aby vykonavateli prokazoval, že nemá k povinnému, který se v domě v době exekuce (a podle důkazních zjištění ani nikdy dříve) nenacházel, žádný vztah. Z výpovědi vykonavatele též vyplynulo, že žalobce a jeho příbuzné se mu prokázali občanskými průkazy a že též výslovně uvedli svůj rodinně právní poměr k oprávněnému. Pokračování vykonavatele v provádění exekuce je za této situace nejen nezákonné, ale i stěží pochopitelné, což vede k úvahám žalobce o úmyslném jednání exekutory (jejího vykonavatele) v rozporu se zákonem.

10. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou žalobci nezákonným vyklizením, podložený §31a náhradového zákona, soud I. stupně posoudil správně v duchu soudní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 67/2016), z níž vyplývá obecný postup při určení výše přiměřeného zadostiučinění, která musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Takové srovnání se v daném případě jednoznačně nabízí s řízením ve věci téhož nároku sestry žalobce, jíž bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne[Anonymizováno]4. 10. 2023, č. j. 91 Co 150, 196/2023-950, pravomocně přiznáno na zadostiučinění za nemajetkovou újmu z téhož skutku 480 000 Kč. S ohledem na shodný skutkový děj, který byl příčinou vzniku újmy všech poškozených rodinných příslušníků, není důvod, aby soud při hodnocení výše přiměřeného zadostiučinění postupoval výrazně odlišným způsobem, než tomu bylo v případě sestry žalobce. Žalovaná však lze přisvědčit v námitce, že soud I. stupně neodůvodnil přiznání o 20 000 Kč vyšší částky žalobci za situace, kdy výsledky provedeného dokazování svědčí naopak o nižší míře nemajetkové újmy na jeho straně. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že vystěhování a s ním související celková změna životního stylu nebyla u žalobce natolik výrazná jako u jeho sestry i vzhledem k jeho věku a fyziologicky podmíněné separaci od původní rodiny. Jedná se sice o znalecký posudek zaměřený na újmu na zdraví žalobce, nicméně jde o závěr obecného charakteru ohledně vlivu nezákonného zásahu do života žalobce, který nelze striktně vázat toliko k újmě na zdraví. Ostatně i žalobci coby laikovi byla zjevná menší újma na jeho straně ve srovnání s jeho sestrou, když ve své výpovědi uvedl, že nejvíce se nezákonné vystěhování dotklo jeho sestry a že sestra i matka jakožto ženy je snášely hůře než on sám. Jedná se o podstatné skutkové zjištění, jež by mělo najít svůj odraz v určení výše přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vyčíslením mírně nižší náhrady. Byl-li žalobce ve věku obvyklé separace od původní rodiny, není důvod uvažovat o vyšším zadostiučinění než 60 000 Kč pro snížení standardu bydlení ani o vyšším zvýšení částky 50 000 Kč za zásah do rodinného života než o 10 000 Kč (soudem I. stupně navýšena o 50 000 Kč). Částka 400 000 Kč, kterou žalovaná akceptovala, se za těchto okolností jeví jako odpovídající. Žalobce sice argumentoval, že zadostiučinění ve výši 480 000 Kč pro jeho sestru bylo ovlivněno žalobním požadavkem a částka odůvodněná preventivně sankční funkcí peněžité náhrady byla minimální, odvolací soud nicméně považuje částku 120 000 Kč za přiměřenou, neboť její výše odpovídá částkám, s nimiž soud kalkuloval u jednotlivých zásahů do osobnostních práv žalobce, jež se projevily primárně (šokující náhlé vystěhování, zásah do rodinného života, nedotknutelnost obydlí apod). Nelze nesouhlasit s tím, že ze strany soudní exekutorky jednalo o zvlášť závažný exces a odsouzeníhodné jednání, které nelze ve společnosti tolerovat, ve vztahu k naplnění preventivně sankční funkce však lze uvážit i to, že v důsledku zmíněného nesprávného úředního postupu se dostane této náhrady nejen žalobci, ale všem postiženým osobám. Z uvedených důvodů odvolací soud shledal odvolání žalované v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím proti vyhovujícímu výroku ohledně náhrady nemajetkové újmy důvodným a v tomto rozsahu vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

11. K výhradám žalované ohledně uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví ve smyslu § 2956 o.z., odvolací soud opět odkazuje na závěry svého posledního zrušujícího rozhodnutí ze dne 11.2.2021 č.j. 20 Co 8/2021-940 (srov. odstavec 7. usnesení), jimiž se soud I. stupně řídil a na nichž nemá odvolací soud důvod cokoliv měnit. Následky nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci v osobnostní sféře poškozeného jsou odčinitelné zadostiučiněním za způsobenou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a náhradového zákona. Judikatura Nejvyššího soudu však dovodila (srov. rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 1293/2011, sp.zn. 30 Cdo 1436/2013), že došlo-li v důsledku nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci ke škodě na zdraví poškozeného (vzniku tělesného či duševního onemocnění), jde o nárok se samostatným skutkovým základem, který se neodškodňuje v režimu náhrady nemajetkové újmy podle § 31a náhradového zákona. Žalobce v rámci navržené změny žaloby dokládal vznik psychického onemocnění, který požadoval odškodnit a není rozhodné, že sám tento nárok neodlišil od nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť právní posouzení žalobního požadavku je věcí soudu. Dosavadní výsledky řízení co do nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti přitom umožňovaly projednání i tohoto nároku a soud I. stupně tudíž nepochybil, když navrženou změnu žaloby (v souladu s právním názorem odvolacího soudu) připustil.

12. Podle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], předloženého žalobcem, byla důsledkem nuceného vystěhování žalobce z domu [diagnóza] vyvolaná náhlostí vystěhování, pocitem nespravedlnosti, hrubým nátlakem ze strany vystěhovatelů, aktuálním pocitem bezmocnosti vůči tomuto vystěhování a narušení pocitu bezpečí a nespravedlnosti okolního světa, jiné příčiny nebyly zjištěny a bolestné bylo hodnoceno 110 body a ZSU ve výši 868 817 Kč. Závěry tohoto posudku však byly v průběhu řízení revidovány znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], který u žalobce diagnostikoval [diagnóza] s chronifikovaným [diagnóza] a popřel vznik posttraumatické stresové poruchy, jejíž některé příznaky sice byly přítomny, je však u ní nutná přítomnost stresoru, který je mimořádně ohrožující nebo katastrofické povahy, čemuž vystěhování v rámci exekuce neodpovídá. Ošetřující praktickou lékařkou byl stav žalobce rovněž hodnocen jako [diagnóza] a za spouštěč psychických obtíží označila kromě vystěhování i konfliktní rodinnou situaci. Datum ustálení zdravotního stavu žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] blíže nezdůvodnil a podle zdravotnické dokumentace je lze dovodit září 2018. Nucené vystěhování nelze stanovit jako jedinou příčinu vzniku potíží, když v předmětné době žalobce žil v době poměrně bouřlivého rozpadu manželství jeho rodičů, byl sám účasten verbálního a fyzického napadání matky otcem, byl nucen se do těchto potyček zapojit a jeho vztah s otcem byl v uvedené době problematický. Jednoznačně však nelze stanovit jakou měrou se na nepříznivém zdravotním stavu podílely jednotlivé faktory. Soudem ustanovený znalec hodnotil bolestné náhradní diagnózou za akutní reakci na stres položkou [diagnóza], 60 bodů odpovídající částce 15 411,60 Kč a ZSU s odlišnostmi oproti jednotlivým doménám [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 274 961 Kč s tím, že plná výše náhrady ZSU by byla platná pouze v případě, pokud by nucené vystěhování bylo jediným spouštěcím faktorem psychických potíží žalobce. Exekuce byla zcela jistě jedním z významných spouštěcí momentů a ve své výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] doplnil, že se jednalo o podstatnou okolnost, která se podílela na vzniku onemocnění. Soud I. stupně správně vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], který své závěry zřetelně vysvětlil a obhájil i ve své výpovědi a přestože vlastní diagnóza nehraje při hodnocení újmy na zdraví zásadní roli, jasně specifikoval rozdíl v obou posudcích již při jejím určení. Závěr o existenci [diagnóza] a nikoliv posttraumatické stresové poruchy je tímto znalcem logicky zdůvodněný, když samo vystěhování z bytu, byť nezákonné, nepředstavuje život ohrožující situaci. Je-li znalecký posudek logicky odůvodněn již v tomto samotném základu, je věrohodný i v navazujících závěrech o výši náhrady bolestného a ZSU, nadto nepomíjí-li ani další okolnosti za nichž k poškození zdraví žalobce došlo (rodinná situace). Volba znalecké metody je zásadně otázkou znaleckou, aniž by soud mohl postup znalce v tomto směru přezkoumávat a [tituly před jménem] [jméno FO] jednotlivé odlišnosti v použití znalecké metody v posudku zohlednil. Závěry znaleckého posudku odpovídaly léčbě žalobce praktickou lékařkou i dalším provedeným důkazům, zejména výpovědím žalobce a svědků (šok, nespavost, uzavření v ústraní apod.) a nelze tudíž přisvědčit námitkám, že byl jediným důkazem pro určení výše žalobcem požadované náhrady újmy na zdraví. Soud I. stupně se správně vypořádal i s námitkou promlčení, když nárok z titulu újmy na zdraví se promlčuje ve tříleté subjektivní promlčecí době (§ 629 odst. 1 o. z.) a pro počátek jejího běhu byla rozhodná vědomost žalobce o újmě, závisející na době ustálení jeho zdravotního stavu v září 2018 (§ 619 odst. 2 o. z.). Odvolací soud se neztotožnil se obranou žalované, že by náhrada ZSU měla být krácena s ohledem na další okolnosti, spočívající zejména v konfliktním rodinném prostředí v době rozvodu rodičů žalobce. Soudní znalec [tituly před jménem] [jméno FO] označil jakékoliv vymezení poměru jednotlivých příčin za spekulaci a z hlediska žalobcem uplatněného nároku je zásadní, že pro vznik újmy na zdraví žalobce představovalo vyklizení z jeho bydliště příčinu podstatnou, tedy takovou, bez níž by škodlivý následek nenastal. Žalovaná tak nese plnou odpovědnost za vznik újmy na zdraví žalobce a je povinna mu poskytnout odpovídající náhradu. Odvolací soud ve věci neshledal okolnosti, hodné zvláštního zřetele, pro něž by měla náhrada škody na zdraví navyšována ve smyslu § 2957 o.z. při vědomí toho, že vyklizení žalobce a jeho matky a sestry z domu inicioval a zorganizoval otec žalobce a na straně exekutorky nelze shledat přímý úmysl žalobce poškodit. Z výše uvedených důvodů napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku co do 290 372,60 Kč a v jeho zamítavém výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

13. Žalobce má podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 2482/23, právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci (popř. dosáhne konstatování porušení práva), lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 40/2014). Náhradu představuje kromě znalečného vynaloženého na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 17 250 Kč náhrada právního zastoupení, včetně odměny advokáta žalobce, při jejímž vyčíslení je třeba vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to jak u nároku na náhradu nemajetkové újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), tak u nároků na náhradu újmy na zdraví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020). Náhradu nákladů řízení žalobce před soudy obou stupňů představuje odměna advokátky žalobce za 19 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, doplnění žaloby ze dne 19. 5. 2017, odvolání ze dne 7. 9. 2017, 17. 5. 2018, 7. 10. 2020, včetně jeho doplnění, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 24. 6. 2020, vyjádření k odvolání žalované ze dne 6. 9. 2024, účast u jednání dne 10. 5. 2017, 28. 6. 2017, 31. 1. 2018, 12. 12. 2019 – 3 úkony, 6. 2. 2020, 18. 6. 2020 – 2 úkony, 25. 6. 2020, 11. 2. 2021) z tarifní hodnoty 50 000 Kč po 3 100 Kč, odměna advokáta za 1 úkon právní služby (odvolání ze dne 5. 2. 2024) z tarifní hodnoty 100 000 (2x50000) Kč po 5 100 Kč, odměna advokáta za 9 úkonů právní služby (rozšíření žaloby ze dne 29. 10. 2019, písemné podání ve věci samé ze dne 18. 5. 2023, 16. 10. 2023, včetně návrhu na doplnění dokazování, za účast na jednání dne 26. 5. 2021, 12. 10. 2022, 27. 2. 2023, 27. 4. 2023, 17. 10. 2023, 12. 9. 2024) z tarifní hodnoty 150 000 (3x50000) Kč po 7 100 Kč, odměna advokáta za 1 úkon (účast na jednání dne 26. 10. 2023, kdy byl vyhlášen rozsudek) ve výši poloviny mimosmluvní odměny z tarifní hodnoty 150 000 Kč po 3 550 Kč, se 30 paušálními náhradami jejích výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tedy celkem 157 700 Kč. Žalobci nelze uložit povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř., když měl s ohledem na výše uvedené v řízení plný úspěch. Tuto povinnost odvolací soud neuložil ani žalované s ohledem na její oprávněnou výhradu s poukazem na § 66 odst. l zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, podle něhož si organizační složky státu v působnosti jednoho správce kapitoly (zde ministerstva spravedlnosti) při plnění svého předmětu činnosti navzájem neposkytují peněžitá plnění.

Poučení