208 C 7/2021 - 356

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Janků ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozený [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] e) [Jméno žalobce E], narozená [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] f) [Jméno žalobce F], narozený [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce F] všichni zastoupeni [Jméno žalobce G], advokátem se sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO: [Anonymizováno] se sídlem [Adresa žalované] zastoupená [Jméno Zástupce], advokátem se sídlem [Anonymizováno] za účasti: [Jméno advokáta], IČO: [Anonymizováno] se sídlem [Adresa advokáta], jako vedlejší účastník na straně žalované o: 6.000.000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně b) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žaloba, kterou se žalobkyně c) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žaloba, kterou se žalobce d) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

V. Žaloba, kterou se žalobkyně e) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

VI. Žaloba, kterou se žalobce f) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, se zamítá.

VII. Žalované ani vedlejšímu účastníku na straně žalované se náhrada nákladů řízení vůči žalobcům nepřiznává.

VIII. České republice se vůči žalobcům náhrada nákladů státu nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobci se po žalované domáhali zaplacení výše uvedených částek s tím, že žalobci a) až e) jsou dětmi bývalé pacientky žalované, paní [jméno FO], narozené [rodné přijmení] [datum], zemřelé dne 25. 6. [Anonymizováno] (dále jen „paní [jméno FO]“), žalobce f) je partnerem žalobkyně c). Ve středu dne 6. 6. [Anonymizováno], v 15:10 hod., byla paní [jméno FO] přeložena z jednotky intenzivní péče žalované na její standardní interní oddělení, a to při progredujícímu nálezu na kontrolním snímku hrudníku, svědčícím pro oboustrannou pneumonii. Na interním oddělení bylo u paní [jméno FO] počínaje 16:00 hodinou zahájeno telemetrické sledování. Veškeré digitální záznamy tohoto telemetrického sledování však byly, dle ústního sdělení právního zástupce žalované, namísto archivace zničeny. Již krátce po 16. hodině pak byla u paní [jméno FO] zaznamenána hyposaturace (tedy snížená saturace hemoglobinu kyslíkem), když původně zaznamenaná hodnota saturace, žalovanou dodatečně přepsaná, činila 76 %. [jméno FO] byla již v té době silně zahleněná a zrychleně dýchala. Počínaje 7. 6. [Anonymizováno] se pak stal ošetřujícím lékařem paní [jméno FO]. [jméno FO], jenž získal vysokoškolské vzdělání na [Anonymizováno], a nedisponoval uznáním způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání na území České republiky. Ve stručném záznamu z velké vizity toho dne v 9:40 hod. je v dokumentaci zaznamenán poslechový nález oboustranných chrůpků a srdeční akce 160 tepů/min. Další záznam vizity lékaře z toho dne již absentuje, a i veškeré digitální záznamy telemetrického sledování z toho dne byly, dle ústního sdělení právního zástupce žalované, zničeny. Jelikož byla paní [jméno FO] extrémně zahleněná, snažil se její vnuk, [tituly před jménem] [jméno FO], o odstranění hlenů z dutiny ústní. Přitom zjistil, že personál žalované ponechal paní [jméno FO] v ústech snímatelnou zubní protézu, a to, vzhledem k zanícené dásni pod ní, zjevně delší dobu. Z ranní vizity v pátek dne 8. 6. [Anonymizováno], v 9:10 hod., jsou pak v dokumentaci záznamy o velkém kašli, zahlenění, bublání, tachypnoi (zrychleném dýchání), oboustranném poslechovém nálezu chrůpků. Rovněž v rehabilitačním záznamu z 13:20 hod je uváděno výrazné zahlenění, bublání. Stejně tak žalobci a) a d), kteří maminku toho dne navštívili, byli svědky dalšího zhoršení jejího zdravotního stavu. [jméno FO]. [jméno FO] byl večer sestrami o stavu paní [jméno FO], včetně klidové dušnosti, informován, jeho následný záznam z 20:44 hod. uvádí dušnost a nízkou saturaci hemoglobinu kyslíkem, pouhých 74 %. Ani takový pokles saturace však pro žalovanou nebyl dostatečným důvodem pro překlad paní [jméno FO] na oddělení intenzivní péče. Navíc veškeré digitální záznamy telemetrického sledování paní [jméno FO] i ze dne 8. 6. [Anonymizováno] byly žalovanou, dle ústního sdělení jejího právního zástupce, zničeny. Dne 9. 6. [Anonymizováno] pak první záznam lékaře, opět [jméno FO]. [jméno FO], pochází až z ranní vizity v 8:23 hod., kdy je již krom zahlenění, oboustranných chrůpků a tachypnoe, konstatována i cyanosa. Veškeré digitální záznamy telemetrického sledování paní [jméno FO] i z toho dne však byly žalovanou, dle ústního sdělení jejího právního zástupce, zničeny. Teprve až 9. 6. [Anonymizováno] v 11:00 hodin pak byla paní [jméno FO] přeložena na ARIP (oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče) k umělé plicní ventilaci, v té době však již u ní byla saturace hemoglobinu kyslíkem neměřitelná, byla u ní přítomna těžká porucha vědomí, vyjádřená hodnotou Glasgow Coma Score (GCS) 3, pro asystolii (absenci srdečních stahů) musela být kardiopulmonálně resuscitována. Navzdory úspěšné resuscitaci pak u paní [jméno FO] přetrvávaly příznaky multiorgánového selhání (MODS) při septickém šoku, včetně anurie (zástavy močení). Musela u ní být zahájena náhrada funkce ledvin (konkrétně CVVHD, continual veno-venous hemodialysis). Po zlepšení kontaktu byl dne 15. 6. učiněn pokus o extubaci, záhy však musela být obnovena orotracheální intubace (OTI) a umělá plicní ventilace (konkrétně SIMV, synchronized intermittent mandatory ventilation). U pacientky se projevovaly příznaky postižení centrálního nervového systému, včetně bulbárního syndromu, počínaje 20. 6. se pak opětovně akcentovaly příznaky multiorgánového selhání a dne 25. 6. paní [jméno FO] zemřela. Podle ustanovení čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, č. 96/2001 Sb.m.s., je jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Podle ustanovení § 2636 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o zdraví se poskytovatel vůči příkazci zavazuje pečovat v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti o zdraví ošetřovaného, ať již je jím příkazce nebo třetí osoba. Podle ustanovení § 2645 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poskytovatel odpovídá za to, že splní své povinnosti s péčí řádného odborníka. Podle ustanovení § 53 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, je poskytovatel povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci a nakládat s ní podle tohoto zákona a jiných právních předpisů. Podle ustanovení § 69 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, prováděcí právní předpis stanoví dobu uchování zdravotnické dokumentace. Podle přílohy č. 3 bodu 5. vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, činí doba uchování zdravotnické dokumentace nebo jejích částí v případě lůžkové péče 40 let od poslední hospitalizace pacienta. Podle ustanovení § 34 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, lékaři, kteří nejsou osobami vyjmenovanými v části sedmé nebo nezískali odbornou kvalifikaci v jiném členském státě, jsou způsobilí vykonávat zdravotnické povolání na území České republiky na základě úspěšného složení aprobační zkoušky, po prokázání zdravotní způsobilosti a bezúhonnosti a po ověření schopnosti odborně se vyjadřovat v českém jazyce. Podle ustanovení § 2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Podle ustanovení § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy i jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně její utrpení. Postup žalované, jež svěřila péči o paní [jméno FO] lékaři, který nedisponoval uznáním způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání na území České republiky, jež protiprávně zničila veškeré digitální záznamy telemetrické monitorace z doby pobytu paní [jméno FO] na interním oddělení, jež opakovaně protiprávně přepisovala hodnoty saturace hemoglobinu kyslíkem ve zdravotnické dokumentaci, jež ani při neustále se zhoršujícím stavu a dokonce ani při hodnotě saturace 74 % nereagovala překladem paní [jméno FO] na jednotku intenzivní péče, a jejíž lékaři od večera dne 8. 6. až do ranní vizity následujícího dne paní [jméno FO] dokonce ani nevyšetřili, a k překladu na ARIP přistoupili až v době, kdy byl její stav v kritický a vyžadoval zahájení kardiopulmonální resuscitace, rozhodně splnění smluvní povinnosti s péčí řádného odborníka nepředstavuje. Jaký by byl další osud paní [jméno FO], pokud by se jí dostalo ze strany žalované odpovídající zdravotní péče, již z principu stanovit nelze. Notorietu, že “prokázat, že právě a pouze toto opomenutí (kdy lékař nezvolí postup, který na základě soudobých a dostupných znalostí lékařství zvolit mohl a měl) tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je v podstatě nemožné“ konstatoval ve své judikatuře již i Ústavní soud (např. ve svém nálezu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08). Na nejistotu stran důsledků protiprávního jednání žalované je však nutno aplikovat jednu ze základních zásad soukromého práva, formulovanou v ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, že totiž nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního činu, resp., že „těžit z vlastního protiprávního jednání … je v rozporu s obecnými principy práva“, jak tuto zásadu ve své judikatuře připomíná i Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 12.7.2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16). Žalovaná tedy, s ohledem na jednoznačnou dikci ustanovení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, již z principu nemůže těžit z inherentní nejistoty, jaký by byl další osud paní [jméno FO], pokud by jí byla zdravotní péči s péčí řádného odborníka na svém interním oddělení poskytla. Nejistota ohledně výsledku řádné zdravotní péče, jíž se však paní [jméno FO] ze strany žalované rozhodně nedostalo, tedy musí jít nutně k tíži žalované, nikoliv k tíži žalobců. Žalobce a), [tituly před jménem] [Jméno žalobce A], se narodil [Datum narození žalobce A], u rodičů bydlel až do [datum], kdy se oženil a odstěhoval. I poté se však s maminkou osobně stýkal minimálně 2x týdně, samozřejmě také o vánocích, velikonocích, slavili společně narozeniny a jmeniny, v telefonickém styku s ní byl minimálně každý druhý den. Žalobce a) působí jako [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [adresa], maminka mu proto příležitostně pomáhala řešit i výpadky [Anonymizováno] pomáhala mu i s hlídáním vnoučat. Žalobkyně b), [jméno FO], se narodila [Datum narození žalobce B], u rodičů bydlela až do roku [Anonymizováno], kdy založila vlastní rodinu a odstěhovala se. S maminkou se pak osobně stýkala zhruba každý druhý týden, minimálně jednou týdně, v případě potřeby i častěji, s ní však byla v telefonickém kontaktu. Žalobkyně c), [Jméno žalobce C], se narodila [Datum narození žalobce C], s rodiči bydlela s přestávkami až do roku [Anonymizováno], s maminku se stýkala každý víkend, maminka k ní pravidelně jezdila na oběd. Také spolu trávily všechny svátky a společně jezdily na výlety. Občas jí maminka navštěvovala také u jejího partnera, žalobce f). V telefonickém styku byla s maminkou prakticky každodenním. Maminka pro ni byla v minulosti velkou oporou zejména v období po rozvodu, kdy jí pomáhala s výchovou syna. V posledních letech jí pak maminka pomáhala i s hlídáním vnučky. Po její smrti byla nucena užívat přípravek [Anonymizováno]. Žalobce d), [Jméno žalobce D], se narodil [Datum narození žalobce D], s rodiči bydlel až do své svatby [datum], kdy založil vlastní rodinu. Maminku navštěvoval minimálně dvakrát měsíčně, společně slavili narozeniny, již z toho důvodu že maminčiny i jeho připadaly na stejný den ([datum] resp. [Anonymizováno]), vídali se pravidelně i o Vánocích a dalších svátcích. V telefonickém kontaktu byl s maminkou zhruba jedenkrát týdně. Maminka mu významně pomohla v době studií a později i s výchovou dětí, jež ji milovaly, trávily u ní prázdniny a rády za ní jezdily i v dospělosti. Zemřelá měla ráda přírodu a zvířata a dokázala svůj harmonický vztah s nimi přenést i na své děti a vnuky. Žalobkyně e) [Jméno žalobce E], se narodila [Datum narození žalobce E], s rodiči bydlela až do roku [Anonymizováno], a poté znovu, již s ovdovělou maminkou, v letech [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. S maminkou se stýkala každý den, trávila s ní narozeniny, svátky, Vánoce, dovolené. Sdílely společné zájmy – zahradničení, houbaření, procházky v přírodě, vaření, pečení, společně navštěvovaly příbuzné a známé, navštěvovaly společenské akce, výstavy, přednášky o historii apod. Spolu s maminkou, se svou sestrou, žalobkyní c), a s jejím partnerem, žalobcem f), podnikali společné výlety, navštěvovali především historické památky a vše co se týkalo rostlin – parky, zahrady, výstavy květin. Denně telefonovala do nemocnice, nebylo-li možno mluvit přímo s maminkou, potom alespoň personálu, se sourozenci se totiž dohodla, že ona bude tím, kdo bude získávat informace o vývoji zdravotního stavu maminky. Žalobce f), [Jméno žalobce F], se se zemřelou, matkou své partnerky, žalobkyně c), seznámil již v roce [Anonymizováno]. Od té doby se s ní stýkal prakticky každý víkend, neboť s žalobkyní c) pravidelně jezdili do jejího domu ve [adresa], vzdáleném jen necelé 2 kilometry od bydliště její maminky. Společně se zemřelou a žalobkyněmi c) a e) slavili všechny narozeniny a svátky, podnikali četné výlety, navštěvovali památky a výstavy. V telefonickém kontaktu byl se zemřelou podle potřeby. Právní zástupce žalobců proto předžalobní výzvou ze dne 3. 11. 2020, doručenou žalované 4. 11. 2020, vyzval žalovanou k odčinění duševních útrap žalobců, a to ve výši 1.000.000 Kč každému, a to ihned, tedy do pěti dnů od doručení této výzvy, ve smyslu ustanovení § 1959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Následná komunikace mezi právními zástupci stran, motivovaná snahou o mimosoudní vyřešení sporu, však skončila neúspěšně. S ohledem na datum doručení předžalobní výzvy a žalované poskytnutou pětidenní lhůtu k plnění je tak žalovaná počínaje 10. 11. 2021 v prodlení.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala s tím, že přijala do své péče paní [jméno FO] s již probíhající a rychle postupují infekcí zlatým stafylokokem, kterou se bohužel i přes odborně poskytovanou péči de lege artis nepodařilo zastavit a která nakonec vedla k úmrtí paní [jméno FO] ve zdravotnickém zařízení žalované. Jelikož žaloba směřuje vůči péči o paní [jméno FO], která byla poskytována na standardním interním oddělení žalované ve dnech 6. 6. až 9. 6. [Anonymizováno], toto vyjádření k žalobě je rovněž zaměřeno primárně na zdravotní služby poskytnuté v předmětném čase na uvedeném oddělení. V rozporu s tvrzeními obsaženými v žalobě byla paní [jméno FO] de lege artis léčena zejména cíleným podáváním antibiotik proti stafylokokové infekci a kyslíkovou terapií, přičemž vývoj jejího zdravotního stavu byl průběžně sledován a zaznamenáván způsobem souladným s právními předpisy, a to na náležité odborné úrovni. Nutno doplnit, že zdravotní stav paní [jméno FO] byl už v době přijetí do péče žalované velmi vážný, kdy je pravděpodobné, že by progresi onemocnění a úmrtí nezabránila jakákoli zdravotní péče. Žalovaná naprosto rozumí tomu, jak těžké je vyrovnat se s odchodem blízké osoby. V mnoha případech pak pozůstalí – z psychologického hlediska pochopitelně – hledají viníka i tam, kde žádného není. Poskytovatel zdravotních služeb ovšem odpovídá za odborně správné (de lege artis) poskytnutí zdravotních služeb a nikoli za výsledek. Je tomu tak právě proto, že děje v lidském organismu jsou nesmírně složité a ani zcela správně vedená léčba nemusí vždy vést k uzdravení pacienta. Bohužel tomu tak bylo i v případě paní [jméno FO]. Žalovaná k vysvětlení a prokázání zde nastíněného níže uvádí bližší přehled poskytnutých zdravotních služeb a vyjádření k jednotlivým předpokladům vzniku povinnosti k náhradě újmy, z nichž dle jejího názoru nebyl naplněn žádný. [jméno FO], osoba žalobcům blízká, byla dne 4. 6. [Anonymizováno] v 18:50 hodin přijata na standardní interní oddělení žalované (Interna 1), kam byla odeslána z neurologické ambulance žalované pro bolest a omezenou hybnost krční páteře, přičemž na příjmu měla také významně zvýšenou hodnotu CRP svědčící o probíhající závažné bakteriální infekci (CRP 440 mg/l, přičemž těžkou bakteriální infekci indikuje hodnota CRP převyšující 200 mg/l). Rovněž jiné hodnoty zjištěné laboratorním vyšetřením (zvýšená hladina leukocytů) svědčily o probíhajícím infektu. Stejného dne ráno byla paní [jméno FO] u praktického lékaře naměřena hodnota CRP 200 mg/l, šlo tedy o již probíhající a prudce se zhoršující bakteriální infekci. Záhy po přijetí na pracovišti žalované byla zjištěna bilaterální pneumonie (oboustranný zápal plic). Dne 6. 6. [Anonymizováno] pak byl objasněn její původce, tj. nákaza zlatým stafylokokem, přičemž ihned byla změněna podávaná antibiotika, kdy byla zahájena cílená antibiotická léčba kombinací léků edicin a gentamicin, která je indikována u závažných stafylokokových infekcí. Souběžně bylo zahájeno podávání dalších indikovaných léčiv. Několik hodin po přijetí na pracovišti žalované (konkrétně ve 21:29 hodin téhož dne) byla paní [jméno FO] přeložena ze standardního interního oddělení Interna 1 na jednotku intenzivní péče (Interna – JIP), kde jí byla podávána příslušná medikace a podle potřeby kyslík. Dne 6. 6. [Anonymizováno] v 15:09 hodin byla paní [jméno FO] přeložena zpět na standardní interní oddělení, kam byla v danou dobu z důvodu zlepšení celkového stavu indikována. Pacientka dne 6. 6. udávala, že se cítí již mnohem lépe, saturace hemoglobinu kyslíkem činila 94 %, což je stav neproblematicky zvládnutelný i na standardním oddělení, které je plně vybaveno k další léčbě probíhající infekce. V následujících dnech i přes de lege artis poskytovanou léčbu bohužel docházelo k další progresi infekčního onemocnění. Dne 9. 6. [Anonymizováno] byla paní [jméno FO] přeložena na ARIP (oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče) žalované k umělé plicní ventilaci a další intenzivní terapii sepse. Na příjmu došlo k srdeční zástavě a úspěšně kardiopulmonální resuscitaci. Jakkoli byla poskytovaná péče na náležité odborné úrovni, paní [jméno FO] zemřela v důsledku stafylokokové sepse dne 25. 6. [Anonymizováno]. Rodina byla po celou dobu hospitalizace informována o aktuálním zdravotním stavu a prognóze pacientky. Žalobci v žalobě tvrdí, že došlo k nesprávnému postupu žalované, který spatřují v údajném zanedbání péče na standardním interním oddělení žalované, kdy žalovaná údajně dostatečně nereagovala na zhoršující se zdravotní stav pacientky. Ke konkrétním tvrzením žalobců vztahujícím se k domnělému protiprávnímu jednání žalované, jako i příčinné souvislosti a výši odčinění, se žalovaná vyjadřuje níže. Na tomto místě by žalovaná ráda zdůraznila, že jednotlivá tvrzení žalobců nejsou věrohodně prokazována a v zásadě se jedná o účelové domněnky. Žalobci se žalobou domáhají odčinění duševních útrap plynoucích ze smrti paní [jméno FO] (tzv. sekundární újmy) na základě § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“). V souladu s ust. § 2910, jako i § 2913 OZ jsou předpoklady vzniku odpovědnosti poskytovatele zdravotních služeb za újmu na zdraví pacienta (i) protiprávní jednání poskytovatele zdravotních služeb, (ii) vznik újmy na zdraví pacienta a (iii) příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou. Tyto předpoklady odpovědnosti za újmu, jak už vyplývá přímo z textu zákonných ustanovení, musí být splněny kumulativně. Jak dovodil i Nejvyšší soud ČR, „není-li splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemusí se soud zabývat otázkou splnění předpokladů ostatních“ (srov. např. usnesení NS ČR sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Žalovaná je poskytovatelem zdravotních služeb. Jako taková má povinnost řídit se při poskytování zdravotních služeb zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „zákon o zdravotních službách“). Vznik povinnosti k náhradě sekundární újmy žalobců by tak bylo možno dovodit jen v případě, že by na straně žalované došlo k porušení některé povinnosti, kterou jí zákon o zdravotních službách stanoví, a toto protiprávní jednání žalované by bylo v příčinné souvislosti s duševními útrapami žalobců. Dle ust. § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách má poskytovatel zdravotních služeb povinnost poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni (tj. de lege artis). Na postup de lege artis odkazuje také povinnost poskytovatele plnit své povinnosti ze smlouvy o péči o zdraví s péčí řádného odborníka, jak je stanovena v § 2643 odst. 1 ve spojení s § 2645 OZ. Náležitá odborná úroveň je potom definována v ust. § 4 odst. 5 zákona o zdravotních službách jako poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Každý zdravotní výkon, resp. každá léčba jako taková, s sebou nese riziko neúspěchu či komplikací, které se může realizovat navzdory tomu, že poskytovatel zdravotních služeb prostřednictvím svých pracovníků postupoval odborně zcela správně, tedy de lege artis. Biologické procesy v lidském organismu nelze vždy přesně předvídat, garantovat příznivý výsledek lékařské péče je tedy v podstatě nemožné. I z tohoto důvodu je odpovědnost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb odpovědností za správný postup, nikoliv odpovědností za výsledek. Za porušení lex artis tak lze považovat pouze situaci, kdy by lékař vybočil z rámce vědy a uznávaných medicínských postupů, a to v mezích daných rozsahem jeho úkolů podle pracovního zařazení i konkrétních podmínek a objektivních možností. [jméno FO] byla na pracovišti žalované, a to na všech třech odděleních, na nichž byla postupně hospitalizována (tj. na standardním interním oddělení, interním JIPU a ARIP), poskytována péče de lege artis, tedy péče indikovaná s ohledem na aktuální zdravotní stav a individuální potřeby pacientky na základě pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů. Ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že byla záhy nasazena antibiotická léčba (dvojkombinace širokospektrých antibiotik na léčbu pneumonie), po obdržení výsledku hemokultury byla léčba ihned specificky cílená na závažnou stafylokokovou infekci. Po celou dobu hospitalizace byly pečlivě sledovány a zaznamenávány fyziologické údaje mj. včetně saturace hemoglobinu kyslíkem (SpO2). Hodnota saturace hemoglobinu kyslíkem přitom po většinu pobytu pacientky na interní JIP nebyla kritická, kdy téměř neklesala pod 92 %. Léčba pak byla v reálném čase upravována s ohledem na indikaci vycházející z tohoto sledování pacientky, kdy na standardním interním oddělení i na oddělení JIP byla pravidelně poskytována oxygenoterapie (podávání kyslíku), aby bylo zabráněno nedostatečnému okysličení organismu. Při celkovém zhoršení zdravotního stavu, pro nějž byla indikována péče na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, pak došlo k překladu pacientky na příslušné oddělení (ARIP). Žalobci sice tvrdí, že došlo k zanedbání péče, toto své tvrzení však nijak nedokazují. Opírají jej pouze o dílčí fakta účelově vytržená z kontextu zdravotnické dokumentace a dále o vlastní domněnky. Tvrzení, že pacientka měla být přeložena na ARIP již dne 8. 6. [Anonymizováno], je žalobci zdůvodněno dušností a nízkou saturací hemoglobinu kyslíkem. Z toho však bez dalšího nevyplývá nezbytnost anesteziologicko-resuscitační péče. Nutno především zdůraznit, že účelem anesteziologicko-resuscitační péče je zajištění životních funkcí (udržení pacienta při životě) v případech, kdy je to nezbytně nutné (neboť používané postupy včetně umělé plicní ventilace přinášejí rovněž významnou zátěž a riziko komplikací mj. včetně poškození plicní tkáně). Kauzální léčba stafylokokové infekce, která pneumonii způsobovala, byla dostatečně poskytována primárně v podobě antibiotické medikace na standardním interním oddělení. Ze zdravotnické dokumentace je zřejmé, že po zjištění významně snížené saturace hemoglobinu kyslíkem 74 % dne 8. 6. [Anonymizováno] bylo na toto zjištění reagováno mj. navýšením oxygenoterapie (podáváním kyslíku) a úpravou intravenózní medikace. Bylo tedy pokračováno v kauzální léčbě souběžně se zajištěním životních funkcí, kdy až následujícího dne byl nezbytný překlad na ARIP se zahájením umělé plicní ventilace jako život zachraňujícího, nýbrž rizikového a organismus zatěžujícího postupu. Žalobci uvádějí, že záznam vizity ošetřujícího lékaře [jméno FO]. [jméno FO] ze dne 7. 6. [Anonymizováno] je stručný, přičemž ovšem opomíjejí podrobné záznamy v dekurzu a ošetřovatelské dokumentaci z téhož dne. Nelze tak tvrdit, že byla péče o pacientku uvedeného dne zanedbána, a to ani nedostatečným sledováním vývoje jejího zdravotního stavu. Žalobci dále uvádějí, že [jméno FO]. [jméno FO], který byl ošetřujícím lékařem paní [jméno FO] na standardním interním oddělení ve dnech 7. 6. až 9. 6. [Anonymizováno] a který získal vysokoškolské lékařské vzdělání na [Anonymizováno], nedisponoval uznáním způsobilosti k výkonu [podezřelý výraz] povolání na území České republiky. Tím žalobci vlastně naznačují, že [jméno FO]. [jméno FO] působil u žalované v rozporu s platnými právními předpisy. To je ze strany žalobců čirá spekulace, což ostatně dokládá i to, že toto své tvrzení „dokazují“ návrhem, aby si soud vyžádal rozhodnutí o uznání způsobilosti [jméno FO]. [jméno FO] k výkonu zdravotnického povolání na území ČR. Žalovaná ráda ušetří soudu administrativní zátěž, kdy jako přílohu tohoto vyjádření k žalobě dokládá rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 8. 1. [Anonymizováno], kterým byl [jméno FO]. [jméno FO] povolen výkon zdravotnického povolání lékaře na území České republiky ve zdravotnickém zařízení [právnická osoba]. na dobu 12 měsíců. Toto povolení bylo vydáno na základě § 36 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta („zákon o lékařských povoláních“). Na základě uvedeného zákonného ustanovení může být vydáno povolení také bez uznání způsobilosti, neboť je vydáváno za účelem nabývání odborných nebo praktických zkušeností v příslušném oboru specializačního vzdělávání pod přímým odborným vedením lékaře se specializovanou způsobilostí, a to na pozvání příslušné právnické osoby. Působení [jméno FO]. [jméno FO] na pracovišti žalované tak bylo zcela v souladu s platným českým právem a nelze z něj nijak usuzovat, že by nebyla dána dostatečná záruka jeho odbornosti. Na okraj uvedeného by se žalovaná chtěla vymezit proti xenofobnímu zaměření příslušného tvrzení žalobců, kteří vlastně implikují, že lékař původem z [Anonymizováno] je automaticky podezřelý a je třeba k němu primárně přistupovat jako k méně schopnému. To je samozřejmě nepravdivé a hrubě nespravedlivé vůči vysokému množství vzdělaných a obětavých [Anonymizováno] zdravotnických pracovníků, kteří v českém zdravotnictví působí a pomáhají mu překonat dlouhodobý problém s personálními kapacitami. Žalobci rovněž naznačují, že ošetřovatelská péče o paní [jméno FO] nebyla dostatečná, neboť vnuk [tituly před jménem] [jméno FO] údajně dne 7. 6. [Anonymizováno] zjistil, že paní [jméno FO] byla v ústech ponechána snímatelná zubní protéza, přičemž žalobci usuzují, že tomu tak bylo po delší čas, neboť dáseň byla zanícena. K tomu žalovaná dodává, že ošetřovatelská péče byla prováděna zcela standardním způsobem, jak dokládají pečlivé ošetřovatelské záznamy. Případný zánět dásně může být způsoben jinými příčinami než příliš dlouhým ponecháním zubní protézy v ústech. Nadto i kdyby k určitým nedostatkům ošetřovatelské péče teoreticky došlo, nebyla by dána žádná příčinná souvislost se vzniklou újmou. Žalobci z domnělého (avšak neprokázaného) opomenutí středního zdravotnického personálu dovozují celkové zanedbání péče, což je zcela nepodloženou spekulací. Žalobci rovněž tvrdí, že žalovaná „protiprávně zničila veškeré digitální záznamy telemetrické monitorace z doby pobytu paní [jméno FO] na interním oddělení“. To však není pravda, protože žalovaná neměla právní povinnost uvedené digitální záznamy uchovávat. Telemetrické záznamy totiž bez dalšího nejsou součástí zdravotnické dokumentace tak, jak je její povinný obsah vymezen v § 53 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, v §§ 1 a 2 vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci, a Příloze č. 1 této vyhlášky. Telemetrický přístroj je na pracovišti žalované nastaven na on-line monitoring s alarmy při abnormalitách, kdy se po 24 hodinách nejstarší záznam přepisuje novým, aby byla zachována paměťová kapacita přístroje a byl tak umožněn kontinuální záznam. Zpětně je tedy možné nalézt pouze 24-hodinovou křivku. Mezitím lékař záznamy zhodnotí a zapíše do zdravotnické dokumentace. Tento standardní postup byl aplikován i v případě paní [jméno FO], kdy veškeré významné hodnoty nalezneme ve zdravotnické dokumentaci. Nešlo tedy o porušení právní povinnosti žalované, ale o provádění běžného postupu při pořizování telemetrického záznamu, jeho zhodnocení a zaznamenání relevantních údajů do zdravotnické dokumentace. Konečně žalobci tvrdí, že žalovaná „opakovaně protiprávně přepisovala hodnoty saturace hemoglobinu kyslíkem ve zdravotnické dokumentaci“. Konkrétně se nicméně na jiném místě žaloby zmiňují pouze o jednom domnělém dodatečném přepsání záznamu, a to ve vztahu k hodnotě saturace 86 % dne 6. 6. [Anonymizováno] krátce po 16. hodině, kdy žalobci tvrdí, že původně byla zapsána hodnota 76 %. To je ale opět pouhá spekulace, kterou žalobci nijak nedokládají. Způsob zápisu čísla 8 v předmětné číselné hodnotě může zkrátka odrážet pohyb, kterým příslušný lékař číslo v rychlosti zapsal. I kdyby skutečně bylo původně zapsáno číslo 7 (což vůbec není zjevné), mohlo jít zkrátka o chybu v zápisu, běžné přepsání se, které bylo na místě opraveno. V žádném případě nelze ze záznamu usuzovat na to, že došlo k dodatečnému přepsání za účelem jakéhosi falšování dokumentace, jak žalobci naznačují. Takové tvrzení by ostatně muselo být žalobci prokázáno. Žalovaná má z výše uvedených důvodů za to, že v posuzovaném případě nebyl naplněn ani první předpoklad vzniku povinnosti k náhradě újmy, tj. protiprávnost. Považuje však za potřebné vyjádřit se také k tvrzením žalobců o příčinné souvislosti mezi údajným pochybením žalované a úmrtím paní [jméno FO]. S ohledem na příčinnou souvislost žalobci tvrdí, že nelze prokázat, že právě určité opomenutí při poskytování péče vedlo k nežádoucímu následku, a že žalovaná nemůže těžit z inherentní nejistoty, jaký by byl další osud paní [jméno FO], pokud by se jí dostalo péče de lege artis. Odkazují přitom na zásadu, že nikdo nesmí těžit z vlastního protiprávního jednání, zakotvenou v § 6 odst. 2 OZ. Žalovaná na okraj uvedla, že lze jen těžko rozumět tomu, jak by žalovaná mohla ohledně prokazování příčinné souvislosti těžit z vlastního protiprávního jednání, když žalobci sami tvrdí, že obtíže při prokázání kauzality nejsou způsobeny žádným jednáním žalované, nýbrž jsou takovému prokazování inherentní. Především se ale žalobci svým zcela obecným tvrzením de facto domáhají převrácení důkazního břemene ohledně příčinné souvislosti na žalovaného ve všech případech sporů o náhradu újmy ze zdravotní péče. To je z pohledu platného práva nesprávná úvaha, která by nadto vedla k nespravedlivým důsledkům, kdy by poskytovatelé zdravotních služeb byli nuceni prokazovat v zásadě neprokazatelnou negativní skutečnost ohledně absence kauzality. Ve skutečnosti je použití jednotlivých teorií při zjišťování příčinné souvislosti (ať již jde o teorii podmínky, adekvátnosti či jinou) obligatorní náležitostí rozhodování soudu, nejedná se o věc jeho volního uvážení. Soud má povinnost nabýt z důkazů logickou úvahou vnitřní přesvědčení o „pravdě“ nalézané v dokazování, přičemž toto přesvědčení má a nutně mít musí různou míru, která je dána objektivními i subjektivními faktory. Ustálená rozhodovací praxe českých soudů vyžaduje, aby existence příčinné souvislosti byla postavena najisto neboli byla bezpečně prokázána, pouhá pravděpodobnost, že újma mohla tvrzeným způsobem vzniknout, k založení povinnosti újmu nahradit nepostačuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 508/2005). V návaznosti na to pak žalovaná konstatuje, že tvrzená újma žalobců by musela ve smyslu výše popsaných kritérií být nepochybným následkem případného prokázaného protiprávního jednání žalované. Ve vztahu k posuzovanému případu žalovaná připomíná, že paní [jméno FO] byla přijata do péče žalované s probíhající a rychle progredující závažnou bakteriální infekcí. Smrtnost (procento nakažených, kteří zemřou) u manifestované infekce zlatým stafylokokem obecně i při vhodné léčbě přesahuje 20 %, jde tedy o nebezpečné, život ohrožující onemocnění. [jméno FO] již s ohledem na svůj vyšší věk patřila do demografické skupiny, pro kterou je předmětná nákaza nebezpečná, i pokud by byla zachycena v začátku. I kdyby tedy skutečně došlo k non lege artis postupu, což žalovaná odmítá, jeví se jako velmi reálné, že s ohledem na závažnost a rychlost progrese onemocnění při přijetí do péče by již nebylo možné život paní [jméno FO] zachránit. To platí tím spíše pro situaci dne 8. 6. [Anonymizováno], kdy podle tvrzení žalobců mělo správně dojít k přeložení paní [jméno FO] na ARIP. I kdybychom přijali (podle názoru žalované nesprávné) tvrzení, že takový překlad byl indikován a ponechání pacientky na standardním oddělení bylo non lege artis, pak touto dobou již s vysokou pravděpodobností nebylo možné následek v podobě srdeční zástavy, orgánového selhání a smrti odvrátit. Žalovaná má sice za to, že žaloba nemá právní základ, považuje nicméně za potřebné rozporovat také rozsah uplatněných nároků. Každý z šesti žalobců se domáhá odčinění duševních útrap podle § 2959 OZ ve výši 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení. Podle již ustálené judikatury činí základní částka náhrady tzv. sekundární újmy podle citovaného ustanovení OZ pro nejbližší osoby blízké dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018). V roce [Anonymizováno] (tedy v roce předcházejícím úmrtí paní [jméno FO]) činila průměrná hrubá měsíční nominální mzda v České republice 29.504 Kč, základní částka odčinění sekundární újmy nejbližších osob tedy pro posuzovaný případ činí 590.080 Kč. Základní částku odčinění lze modifikovat (navýšit či snížit) s ohledem na okolnosti konkrétního případu. S ohledem na předvídatelnost soudního rozhodování by se tak i v závažných případech mělo dít pouze v řádu desítek procent (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. září 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, bod 19). Okolnosti případu mohou spočívat jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (pozůstalého). Jde zejména o intenzitu vztahu mezi poškozeným a pozůstalým přesahující intenzitu, kterou se obvykle vyznačuje stejný příbuzenský či obdobný vztah. Dále může jít např. o existenční závislost pozůstalého na zemřelém nebo o formu a rozsah zavinění škůdce (kdy pro navýšení odčinění může svědčit především úmyslné usmrcení) (srov. tamtéž, body 19 až 21). Žalovaná v žádném případě nechce snižovat či bagatelizovat zármutek žalovaných nad ztrátou milované osoby. Z hlediska odčinění duševních útrap pozůstalých je nicméně potřeba zdůraznit, že psychická bolest při ztrátě osoby blízké je zpravidla velmi silná a tato její obvyklá intenzita je již zahrnuta ve výše uvedené základní částce odčinění. Pro navýšení této částky je nutné (i s ohledem na požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování a snahu dovolacího soudu o sjednocování judikatury), aby byly v konkrétním případě dány skutečně výjimečné okolnosti případu, jak jsou nastíněny v předchozím bodě tohoto vyjádření k žalobě. I zde přitom platí, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní nesou žalobci. Žalovaná má za to, že skutečnosti uvedené pod bodem X v žalobě (např. víkendové návštěvy, telefonické hovory, občasné společné výlety apod.) svědčí o standardním, hezkém vztahu mezi žalobci a zemřelou, avšak neprokazují žádnou skutečně mimořádnou okolnost, která by odůvodňovala navýšení odčinění nad jeho základní částku. Žalobci nadto žádají téměř dvojnásobek této základní částky, což by i s ohledem na výše uvedené stanovisko dovolacího soudu o navyšování nanejvýš v řádu desítek procent mělo být vyhrazeno pro případy nejzávažnějších mimořádných okolností. Péče o paní [jméno FO] byla vedena de lege artis, zejména cíleným podáváním antibiotik proti stafylokokové infekci a kyslíkovou terapií, přičemž vývoj jejího zdravotního stavu byl průběžně sledován a zaznamenáván způsobem souladným s právními předpisy, a to na náležité odborné úrovni. Postup nemoci[Anonymizováno]se bohužel nepodařilo zastavit a paní [jméno FO] ve zdravotnickém zařízení žalované zemřela. Poskytovatel zdravotních služeb ovšem odpovídá za poskytování zdravotní péče na náležité odborné úrovni a nikoli za výsledek, který bohužel může být i při té nejlepší péči negativní. Zdravotní stav paní [jméno FO] byl nadto už v době přijetí do péče žalované velmi vážný, kdy je pravděpodobné, že by progresi onemocnění a úmrtí nezabránila jakákoli zdravotní péče. I pokud by se tedy žalovaná teoreticky dopustila nějakého pochybení, což odmítá, nebyla by dána příčinná souvislost mezi tímto hypotetickým pochybením a úmrtím. V návaznosti na výše uvedené tak žalovaná shrnuje, že žalobci neprokazují naplnění jednotlivých zákonných předpokladů pro náhradu újmy na zdraví. Předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu jsou porušení právní povinnosti (protiprávní jednání), vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li splněn i jen jeden z nich, odpovědnost dána není a soud se nemusí zabývat splněním předpokladů ostatních (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Žalovaná má za to, že v předmětné věci absentuje naplnění již prvního předpokladu odpovědnosti za újmu, a to protiprávní jednání, pročež je na místě žalobu zamítnout.

3. Vedlejší účastník se připojil k vyjádření žalované.

4. Rodnými listy žalobců a jejich účastnickými výslechy, má soud za prokázané, že žalobce a) [Jméno žalobce A], je synem zemřelé [jméno FO], žalobkyně b) [Jméno žalobce B], je dcerou zemřelé [jméno FO], žalobkyně c) [Jméno žalobce C] je dcerou zemřelé [jméno FO], žalobce d) [Jméno žalobce D] je synem zemřelé [jméno FO], žalobkyně e) [Jméno žalobce E] je dcerou zemřelé [jméno FO] a žalobce f) [Jméno žalobce F] je partnerem žalobkyně c) [Jméno žalobce C].

5. Revizním znaleckým posudkem č. [Anonymizováno] datovaným 14. 2. 2024, vypracovaným [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], soudem ustanoveným revizním znalcem z oboru zdravotnictví, specializace intenzivní medicína, a jeho výslechem, má soud za prokázané, že postup žalované při péči o zesnulou [jméno FO] při její hospitalizaci od 4. 6. [Anonymizováno] do 25. 6. [Anonymizováno] byl na náležité odborné úrovni (lege artis) v období od 4. 6. [Anonymizováno] do 6. 6. [Anonymizováno] a v období od 9. 6. [Anonymizováno] od jejího překladu na ARIM až do jejího úmrtí dne 25. 6. [Anonymizováno]. V době její hospitalizace na standardním oddělení Interny [právnická osoba] ve dnech 6. 6. [Anonymizováno] až 9. 6. [Anonymizováno] postup nebyl na náležité odborné úrovni (nebyl lege artis). Již v době překladu pacientky z JIP Interny [právnická osoba] na standardní oddělení Interny [právnická osoba] její stav zůstával vážný a následně se dále zhoršoval. V den překladu je uvedena saturace O2 86 %, vzestup TT na 38 C, třes celého těla, silné zahlenění s nutností odsávání z horních dýchacích cest. Pacientka byla slabá, měla zpomalené psychosomatické tempo, námahová dušnost přecházela v klidovou. V průběhu pobytu na oddělní sestry v hlášení opakovaně upozorňovaly na nutnost intenzivního odsávání. Nově se u pacientky objevila tachyfibrilace síní. Na progresi klinického stavu při sepsi s plicním zánětem se zřejmě podílelo i umístění pacientky v horkém letním počasí na lůžko s přímým slunečním svitem na pokoj bez klimatizace. Postupně došlo k poklesu sat O2 až na 74 % i při dodávání kyslíku, avšak až dne 9. 6. [Anonymizováno] bylo rozhodnuto o překladu paní [jméno FO] na ARIP. Vzhledem k protrahované hypoxémii však při překladu došlo k oběhové zástavě s následnou 10minutovou KPR. Medikamentózní léčba byla správná, antibiotika byla ordinována adekvátně. Jako nesprávný postup je nutno hodnotit předčasný překlad resp. následné ponechání septické pacientky na standardním lůžku v situaci pokračující hyposaturace (později až cyanózy), kterou se nedařilo zlepšit ani ordinovanou oxygenoterapií, při trvajícím silném zahlenění kdy nutnost odsávání z dýchacích cest pacientky přesahovala možnosti standardní ošetřovatelské péče, při zhoršení kardiálních funkcí pacientky (tachyfibrilace) a konečně při progresi celkového vyčerpání pacientky, které bylo manifestováno mimo jiné zhoršeným stavem vědomí (zpomalené psychomotorické tempo). Pacientka procházela sepsí a vzhledem k celkové nepříznivému klinickému stavu měla být přeložena zpět na JIP Interny nebo lépe na ARIM již dne 6. 6., nebo 7. 6., avšak nejpozději 8.

6. Kauzální léčba septické pneumonie podáváním antibiotik a kyslíku nevedla ke stabilizaci stavu pacientky a nebyla doplněna o adekvátní léčbu symptomatickou. Na špatný a zhoršující se klinický stav pacientky nebylo adekvátně a včas reagováno. Progrese klinického stavu byla patrná po celou dobu pobytu pacientky na standardním oddělní Interny a rozhodnutí o překladu na ARIM přišlo pozdě. Přibližné procentuální určení, nakolik by se zvýšila šance paní [jméno FO] na její přežití či uzdravení při správném postupu je velmi obtížné určit, neboť výsledný klinický stav je ovlivněn mnoha okolnostmi. Velmi přibližně lze tuto pravděpodobnost určit na 50 %. Zároveň je nutno uvést, že k úmrtí pacientky mohlo případně dojít i při optimálně vedené léčbě, avšak s výrazně nižší pravděpodobností. Digitální záznamy telemetrického sledování pacientů nejsou standardní součástí archivované zdravotnické dokumentace. Na otázky, které byly předmětem znaleckého posouzení, bylo možné kvalifikovaně odpovědět i na základě předložené zdravotnické dokumentace pacientky, spolu s ostatními důkazy, obsaženými ve spise. Uvedené údaje byly pro zpracování znaleckého posudku plně dostačující. Saturací je nazýváno nasycení krve (hemoglobinu) kyslíkem a je uváděno v procentech (%). Při zjišťování saturace metodou pulsní oxymetrie pomocí oxymetru (prstové čidlo) je normální hodnota 95-98 %. Rozdíl saturace kyslíkem u paní [jméno FO] dne 8. 6. [Anonymizováno] mezi hodnotami 74 % a 76 % není pro zodpovězení otázek soudu podstatný. U obou hodnot se jedná o výraznou až kritickou hyposaturaci, jejíž přítomnost měla být objektivizována vyšetřením vzorku arteriální krve ke zjištění oxémie (tenze kyslíku v krvi) a mělo být na tuto hyposaturaci adekvátně reagováno. I když je měření kyslíkové saturace oxymetrem on line orientační metoda, která upozorňuje na nedostatek kyslíku v krvi, je pro standardní monitoraci pacienta dostačující. Hodnoty kyslíkové saturace 74 % nebo 76 % jsou alarmující, zejména pokud pacient těchto hodnot dosahuje při zavedené oxygenoterapii. Zdravotní personál musí na tuto nízkou hodnotu kyslíkové saturace reagovat, neboť hrozí orgánové selhání v důsledku celkového nedokysličení. Údaje o saturaci kyslíkem zapsané [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], tedy 86 % dne 6. 6. [Anonymizováno] a 74 % dne 8. 6. [Anonymizováno] odpovídají průběhu a okolnostem daného případu. Uvedené hodnoty svědčí o poruše oxygenační schopnosti plic (schopnosti plic v dostatečné míře okysličovat krev), a také o progresi této poruchy v čase. Ke stejným závěrům jako revizní znalec dospěl také [tituly před jménem] [adresa], [tituly za jménem], [Anonymizováno], znalec v oboru zdravotnictví, odvětví interní medicína, ve svém znaleckém posudku datovaném 12. 2. 2019, vypracovaném na žádost policie v rámci šetření [právnická osoba], Krajského ředitelství policie [Anonymizováno] kraje, Územního odboru [adresa], ve věci vedené pod sp. zn. [Anonymizováno]. V tomto posudku znalec uvedl, že hospitalizace [jméno FO] na standardním oddělení 6. až 9. 6. byla spojena s teplotami, slabostí, pocením, horkem na pokoji, nedostatečnou výživou a nedostatečným odsáváním. Saturace kyslíkem se snižovala z původních 86 % (ještě hraničně přijatelných, ovšem na dolní hranici) při překladu z JIP na již dlouhodobě nepřijatelné hodnoty pod 80 %. Zhoršoval se kašel, zpomalovalo psychomotorické tempo, klidově byla pacientka dušná, masivně zahleněná, opakované odsávání nestačilo odstranit hlenohnis z dýchacích cest. Sestry na klidovou dušnost a nutnost opakovaného odsávání ve svých hlášeních upozorňovaly. Je ovšem možné, že pro přemíru různých papírů hlášení nikdo nečetl a že chyběla zcela jednoduchá přímá informace lékaři ve stylu: „pane doktore, o pacientku nejsme schopny na standardu řádně pečovat“. Stav dále zhoršovalo nevhodné umístění [jméno FO] s horečkou a zápalem plic v době velkých veder na pokoj, kde nebyla klimatizace, a navíc do místa, kde na ni přímo svítilo slunce. Antibiotika byla podávána správně dle citlivosti, cefalosporin vyměněn za účinnější vankomycin. Přes léčbu se stav klinicky zhoršoval, ztrácel se kontakt s pacientkou, saturace klesala přes podávání kyslíku na 71 %, takže 9. 6. rozhodla [právnická osoba] o překladu na ARIP. Při tomto překladu došlo k zástavě srdeční s nutností 10minutové resuscitace, nejspíše v důsledku aspirace. Medikamentózní léčba byla správná, antibiotika dle citlivosti, i když už v této fázi nelepšení se stavu mohlo být uvažováno o meronemu. Chybné však bylo ponechat zhoršující se pacientku se zápalem plic a masivní produkcí hlenohnisu na standardním oddělení. Tam totiž není možné personálně zajistit velmi frekventní odsávání, když pacientka zjevně nebyla pro progredující slabost schopna dostatečně vykašlávat. Postup nebyl správný, pacientka měla být přeložena 7. 6. nebo nejpozději 8. 6. zpět na JIP, kde by bylo možné zajistit odsávání hlenohnisu v potřebném rozsahu nebo ještě lépe na ARIP, kde by bylo možné vyřešit stav intubací s odsáváním přes kanylu. Je ovšem třeba konstatovat, že ani zcela správný postup by nemusel vést s jistotou k přežití pacientky, je možné s asi 50% pravděpodobností, že i optimální léčba by vedla k úmrtí. Správně bylo postupováno na ARIP a přesto se stav z neznámého důvodu po přechodném zlepšení zvrátil. Situace byla po resuscitaci prognosticky méně příznivá, ale naděje na úspěch byla. Po překladu na ARIP došlo ke standardnímu postupu v léčbě sepse s multiorgánovým selháváním. Byla změněna antibiotika na meronem (drahé širokospektré antibiotikum užívané v takových případech), pro anurii zahájena kontinuální dialýza, po které se upravily funkce ledvin, ventilována, odsávána. Septický šok (podpora oběhu noradrenalinem za sepse) se podařilo zvládnout a vazopresorickou podporu vysadit. Laboratorně se objevilo velké zvýšení prokalcitoninu, který pak klesal, stejně jako CRP – známky zánětu (a tedy sepse) ustupovaly. Mozek nebyl 10minutovou resuscitací nevratně poškozen, protože stav vědomí se upravoval. Dne 15. 6. [Anonymizováno] však došlo z neznámého důvodu ke zhoršení zdravotního stavu, opět začaly selhávat orgány – oběh bylo nutno opět podporovat noradrenalinem, selhávaly ledviny, začala se zhoršovat ventilace. Co vedlo ke zhoršení nebylo a není jasné, proto neuroložka doporučila CT krku. Lékaři zvolili místo CT magnetickou rezonanci, kterou lze vyšetřit sice přesněji ale jen omezenou oblast, v daném případě krční páteř. Nález zhoršení nevysvětlil. V této situaci možná bylo lepší spirální CT celého těla, protože opravdu nebyl jasný důvod zhoršení – takové vyšetření by pokrylo jak hlavu (kde by mohlo objevit příčinu popisované kvadruplegie), tak i plíce (mohlo by posoudit rozsah pneumonie) a břicho. Nicméně ani toto vyšetření by nepomohlo, protože ani pitevní nález nic kromě pneumonie neobjevil. Od 16. 6. [Anonymizováno] stav již nezadržitelně směřoval k úmrtí. Je ovšem třeba poznamenat, že při selhávání 3 orgánů je očekávaná mortalita těžké sepse 85 % a více. Postup personálu při léčbě na ARIP je zcela v pořádku a lege artis. Celkový průběh léčení paní [jméno FO], postup ambulantních lékařů (ortoped, obvodní lékařka) byl správný. Správný byl i postup při přijetí, zejména dr. [Anonymizováno]. Správný byl postup vyšetřování a léčení na JIP interního oddělení 4. 6. až 6. 6. [Anonymizováno]. Otázkou je překlad z JIP zpět na standardní oddělení 6. 6., pokud by byl na JIP dostatek míst, byl by hraničně nesprávný; pokud však byl přijat na JIP v té době pacient se závažnějším onemocněním, bylo by ještě možné překlad považovat za přijatelný. Nesprávný byl postup léčení na standardním interním oddělení možná už 7. 6., ale určitě 8. 6., kdy byla pacientka s pneumonií zjevně neschopná vykašlávat množství hlenu vznikajícího při pneumonii a nebylo možné zajistit řádné odsávání dýchacích cest. V důsledku toho došlo patrně 9. 6. k aspiraci a s následující srdeční zástavou s nutností 10minutové resuscitace. Po umístění na ARIP již byla léčba naprosto správná – trochu s podivem je, že v popisu první intubace není zmínka o odsávání aspirátu. Přechodně až do 15. 6. se stav upravoval a vypadalo to, že může dojít k přežití, ale pak se opět z neznámého vyvolávajícího důvodu zhoršil a vedl nezadržitelně k úmrtí. K otázkám policie pak znalec uvedl, že [jméno FO] před svou smrtí trpěla pneumonií s velkou produkcí hlenohnisu, v důsledku které se objevila sepse se selháváním více orgánů. Klinické diagnózy byly v souladu s diagnózami pitevními. Léčba a zvolený postup [jméno FO]. [jméno FO] dne 1. 6. [Anonymizováno] a [tituly před jménem] [adresa] dne 4. 6. [Anonymizováno] byl vzhledem k informacím, které měli, správný. Postup žalované byl do 7. 6. [Anonymizováno] a pak od 9. 6. [Anonymizováno] správný. Chybné bylo ponechat pacientku s pneumonií, mohutnou produkcí hlenohnisu v septickém stavu se zhoršující se schopností až nemožností sputum vykašlávat, na standardním oddělení. Tam má totiž sestra na starosti desítku/y pacientů a nemůže se jedné pacientce věnovat tak, aby ji mohla v krátkých intervalech odsávat. Právě k tomu účelu jsou zřízeny jednotky intenzivní péče. Odpovědnost za pacienty má ošetřující lékař ([jméno FO]) a primář oddělení (prim. [Anonymizováno]), ale rozhodnout o překladu na JIP nebo ARIP mohli i službu konající lékaři 7. 6. a 8.

6. Rovněž sestry mohly přímo upozornit lékaře o nemožnosti dostatečně pacientku odsávat, nejen prostřednictvím hlášení. Medikamentózní léčba byla správná – základem byla antibiotika, která byla podávána dle citlivosti. Smrti [jméno FO] bylo možno zabránit překladem zpět na JIP nebo případně rovnou na ARIP dne 7. 6. nebo 8. 6., ale ne s jistotou. Ani správný postup by totiž nemusel vést k záchraně pacientky, i když pravděpodobnost přežití by byla větší, odhadem snad tak 50 %. I kdyby byla pacientka převezena k lékařskému ošetření již 2. 6. [Anonymizováno] poté, co se její zdravotní stav nelepšil, nemělo by to na průběh onemocnění zásadní vliv. Oběma uvedenými znaleckými posudky a výslechem revizního znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], má soud za vyvrácený důkaz znaleckým posudkem předloženým žalovanou a vypracovaným na její žádost [tituly před jménem] [jméno FO], znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví interna se specializací kardiologie, datovaným 31. 8. 2022 a jeho výslechem, a to v části, kdy [tituly před jménem] [jméno FO] dospěl k závěru, že postup žalované v rámci její péče o paní [jméno FO] v době od 6. 6. do 9. 6. [Anonymizováno] byl na náležité odborné úrovní, tedy de lege artis. K dotazu, zda žalovaná jako poskytovatel zdravotní péče postupovala při poskytování zdravotních služeb paní [jméno FO] na interním oddělení ve dnech 6. 6. až 9. 6. [Anonymizováno], tedy mezi překladem z interního JIP na standardní oddělení a překladu z tohoto oddělení na oddělení ARIP, na náležité odborné úrovní, takzvané de lege artis, znalec uvedl, že podle předložené dokumentace lze usoudit, že léčba pacientky po překladu z JIP probíhala i nadále standardně. Pacientka dostávala antibiotika, nikde znalec nezaznamenal, že by léčba byla přerušena. Také ostatní medikace byly podávány obvyklým způsobem. Léčba probíhala v souladu se standardními postupy – byla podávána antibiotika dle citlivosti + další podpůrná léčba, běžně indikovaná u nemocných se zápalem plic. Načasování překladu na ARIP byla zjevně dáno zhoršením klinického stavu nemocné. Objevila se dechová nedostatečnost, a tedy nutnost umělé plicní ventilace. Z dokumentace neplyne, že by tento akutní stav pacientky trval delší dobu, proto se znalec domnívá, že se jednalo o náhlé zhoršení zdravotního stavu při závažném základním onemocnění. Na otázku, zda bylo ve dnech 6. 6. až 9. 6. [Anonymizováno] ještě možné zabránit smrti pacientky [jméno FO] a s jakou pravděpodobností znalec uvedl, že jde o spekulativní dotaz a vyjádřil se pouze v obecné rovině. Plicní infekce, tedy zápal plic, který je způsoben zlatým stafylokokem, je onemocnění, které je zatíženo vysokou úmrtností. Mortalita je udávána na 32 %. Jde o mortalitu bez věkových kohort, tedy lze předpokládat, že u starších nemocných bude vyšší a bude přesahovat 50 %. Infekce zlatým stafylokokem je vždy považována za velmi závažnou a potenciálně život ohrožující. Objevuje se totiž obvykle u jedinců, kteří mají z nějakého důvodu sníženou obranyschopnost organismu. Zlatý stafylokok je totiž u mnoha lidí nalezen zcela náhodně například při výtěru z krku či při stěru z pokožky. U těchto pacientů se nijak neprojevuje. Projeví se teprve při oslabení organismu, způsobí infekci a může vést až k úmrtí pacienta. Pacientka prodělala před přijetím do nemocnice úraz – pád ze schodů, poranila si hrudník a měla bolesti. Takový úraz je ve vysokém věku třeba posuzovat jako vážnou zdravotní komplikaci. Je tedy možné, že vlastní úraz a následné bolesti vedly u pacientky k omezení dýchání v části plicní tkáně (kvůli bolesti nemocná „šetřila“ tuto oblast). V hůře provzdušněné plíci se usadil stafylokok, postupně se pomnožil a vedl ke vzniku plicní infekce. Ta se potom, i přes terapii antibiotiky, postupně rozšířila na obě plíce a této infekci pacientka podlehla. Překlad na ARIP byl proveden kvůli dechové nedostatečnosti, ale ani intenzivní péče při umělé plicní ventilaci osud nemocné nezměnila.

6. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci 23. 2. [Anonymizováno], má soud za prokázané, že Ministerstvo zdravotnictví povolilo panu [jméno FO] výkon [podezřelý výraz] povolání lékaře na území České republiky, v oblasti činnosti preventivní, diagnostické, léčebné a dispenzární, za účelem nabývání praktických zkušeností a dovedností pod přímým odborným vedení, lékaře se specializovanou způsobilostí, a to paní [jméno FO]. [jméno FO], ve [podezřelý výraz] zařízení [právnická osoba]., v oboru vnitřní lékařství na dobu v délce trvání 12 měsíců počítanou ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

7. Důkazní návrhy žalobců znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a spisem Ministerstva zdravotnictví č. [Anonymizováno], soud zamítl jako nadbytečné. Uvedeným znaleckým posudkem měla být zjištěna původní přepsaná hodnota saturace kyslíkem u paní [jméno FO] na záznamu o vizitě lékaře ze dne 6. 6. v 16:02 hodin a 8. 6. v 20:44 hodin. Soud v této souvislosti učinil v rámci zadání revizního znaleckého posudku dotaz na znalce, zda rozdíl saturace kyslíkem u [jméno FO] dne 8. 6. [Anonymizováno] mezi hodnotami 74 % a 78 % je pro zodpovězení otázek soudu podstatný či nikoliv a dále zda z podkladů, které má znalec k dispozici, případně z jeho odborných znalostí lze určit, zda údaje o saturaci kyslíkem zapsané [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], tedy 86 % dne 6. 6. [Anonymizováno] a 74 % dne 8. 6. [Anonymizováno], odpovídají průběhu a okolnostem daného případu či nikoliv. Odpověď znalce je uvedená výše a znalec konstatoval, že rozdíl saturace kyslíkem u paní [jméno FO] dne 8. 6. [Anonymizováno] mezi hodnotami 74 % a 76 % není pro zodpovězení otázek soudu podstatný. Obě tyto hodnoty jsou alarmující a jak hodnota 86 % ze dne 6. 6. [Anonymizováno], tak hodnota 74 % dne 8. 6. [Anonymizováno] odpovídají průběhu a okolnostem daného případu. Po tomto vysvětlení má soud to, že řešit písmoznaleckým posudkem, která hodnota byla původní a která následná a kdo přepis provedl, je zcela zbytečné. Jako zbytečné soud posoudil také řešení otázky, za jakých podmínek poskytoval [tituly před jménem] [jméno FO] a zda vůbec měl poskytovat na území České republiky v předmětném období na standardním oddělení [právnická osoba], péči. Výpovědí [tituly před jménem] [jméno FO] bylo prokázáno, že nad ním vykonával v předmětné době dohled a [tituly před jménem] [jméno FO] nebyl jediným lékařem, který mohl rozhodnout o přeložení [jméno FO] na JIP případně ARIM, jak vyplynulo i z výše uvedených znaleckých posudků [tituly před jménem] [jméno FO], [adresa]. Z výše uvedeného rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví je navíc zřejmé, že [tituly před jménem] [jméno FO] měl oprávnění vykonávat předmětnou lékařskou činnosti, byť pod odborným dohledem.

8. K problematice již neexistujících digitálních záznamů z telemetrického sledování [jméno FO] v rámci předmětné hospitalizace soud uvádí, že byl v této souvislosti učiněn dotaz na ustanoveného revizního znalce, zda lze i přes absenci těchto digitálních záznamů na základě lékařské dokumentace [jméno FO] důkazů obsažených ve spise odpovědět na otázky soudu a řádně zpracovat znalecký posudek, k čemuž znalec uvedl, že ano, lze. Digitální záznamy telemetrického sledování pacientů nejsou standardní součástí archivované zdravotní dokumentace. Na otázky, které byly předmětem znaleckého posouzení lze kvalifikovaně odpovědět i na základě předložené zdravotnické dokumentace pacientky, spolu s ostatními důkazy, obsaženými ve spise. Uvedené údaje jsou pro zpracování znaleckého posudku plně dostačující.

9. Na základě provedeného dokazování pak soud dospěl k následujícím skutkovým a právním závěrům. [jméno FO] byla hospitalizována u žalované v době od 4. 6. [Anonymizováno] do 25. 6. [Anonymizováno], kdy došlo k jejímu úmrtí. V době od 4. 6. [Anonymizováno] do 6. 6. [Anonymizováno] a poté po jejím přeložení na ARIP dne 9. 6. [Anonymizováno] až do 25. 6. [Anonymizováno], byla zdravotní péče poskytovaná žalovanou na náležité odborné úrovní, tedy de lege artis. V době její hospitalizace na standardním oddělení Interny [právnická osoba] ve dnech 6. 6. [Anonymizováno] až do 9. 6. [Anonymizováno] nebyl postup žalované na náležité odborné úrovni, tedy nebyl de lege artis, a to z toho důvodu, že již v době překladu pacientky z JIP Interny [právnická osoba] na standardní oddělení Interny [právnická osoba] její stav zůstával vážný a následně se dále zhoršoval, průběhu pobytu na oddělení sestry v hlášení opakovaně upozorňovaly na nutnost intenzivního odsávání, nově se u pacientky objevila tachyfibrilace síní a na progresi klinického stavu při sepsi s plicním zánětem se zřejmě podílelo i umístění pacientky v horkém letním počasí na lůžko s přímým slunečním svitem na pokoj bez klimatizace. Jako nesprávný postup je nutno hodnotit předčasný překlad, resp. následné ponechání septické pacientky na standardním lůžku v situaci pokračující hyposaturace (později až cyanózy), kterou se nepodařilo zlepšit ani ordinovanou oxygenoterapií, při trvajícím silném zahlenění, kdy nutnost odsávání z dýchacích cest pacientky přesahovala možnosti standardní ošetřovatelské péče, při zhoršení kardiálních funkcí pacientky (tachyfibrilace) a konečně při progresi celkového vyčerpání pacientky, které bylo manifestováno mimo jiné zhoršeným stavem vědomí (zpomalené psychomotorické tempo). Pacientka procházela sepsí a vzhledem k celkově nepříznivému klinickému stavu měla být přeložena zpět na JIP Interny nebo lépe na ARIM již dne 6. 6. nebo 7. 6. [Anonymizováno], avšak nejpozději 8. 6. [Anonymizováno]. Kauzální léčba septické pneumonie podáváním antibiotik a kyslíku nevedla ke stabilizaci stavu pacientky a nebyla doplněna o adekvátní léčbu symptomatickou. Na špatný a zhoršující se klinický stav pacientky nebylo adekvátně a včas reagováno. Progrese klinického stavu byla patrná po celou dobu pobytu pacientky na standardním oddělení Interny a rozhodnutí o překladu na ARIM přišlo pozdě.

10. Při právním hodnocení pak soud vycházel z § 2910 a § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Citované ustanovení § 2910 občanského zákoníku vymezuje základní požadavky na vznik povinnosti k náhradě škody s ohledem na zavinění, když stanoví, že škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. Obecná odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví způsobenou pacientovi se posuzuje podle uvedeného ustanovení, pokud právě chybný způsob provedení zákroku či jiné činnosti při poskytování zdravotní péče byl vyvolávajícím činitelem (příčinou) poškození zdraví pacienta. Pro vznik obecné odpovědnosti za škodu podle § 2910 občanského zákoníku musí být kumulativně splněny všechny předpoklady, kterými jsou porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi; zavinění odpovědné osoby se předpokládá. V takovém případě vznikají poškozenému pacientovi různé nároky na náhradu škody, zejména náhrada za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění, náhrada za ztrátu na výdělku či nákladů léčení a další nemajetkové újmy. Tyto další nemajetkové újmy, které uvádí § 2958 občanského zákoníku, při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru. Může jít například o nečekaně závažné komplikace spojené s léčením a z nich plynoucí omezení, jako je mnohatýdenní přišití končetiny v nepřirozené poloze za účelem tvorby a přenosu laloků při rekonstrukční chirurgii, potrat poškozené způsobený psychickým otřesem, nikoli škodní událostí samotnou. Spadají sem tedy nepříznivé dopady do sféry poškozeného, které nejsou bolestivé a které nemají trvalý charakter, zejména různá dočasná omezení v dosavadních aktivitách (dieta, fixace končetiny, hospitalizace, omezení v běžném životě po přechodnou dobu apod.), nicméně jsou vnímána natolik intenzivně, že je bude namístě odškodnit peněžitou náhradou. Vedle omezení spojených čistě s lékařskými výkony sem lze nejspíše řadit i poněkud odvozenější zásahy přinášející ztrátu různých životních příležitostí, např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, sportovního utkání, kulturní akce, setkání s význačnou osobností, nemožnost strávit s osobami blízkými Vánoce nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity. Na druhou stranu obvyklá omezení či obtíže spojené s jednotlivými diagnózami zejména u bolesti by měly být zahrnuty již v odškodnění za bolest v tzv. širším smyslu. Tak například obavy poškozeného z léčení, pocity méněcennosti, nesamostatnosti a závislosti na pomoci třetích osob, dlouhodobé odloučení od blízkých osob, omezení soukromí při sdílení nemocničního pokoje s ostatními pacienty, pocit studu při odkázání na pomoc ošetřovatelky a posléze vlastního dítěte při výkonu nejprve fyziologických a posléze hygienických potřeb v domácím prostředí, nepředstavují vybočení z obvyklého způsobu léčby a následné rekonvalescence ani omezení nadprůměrně zasahující do života poškozeného, a nejde tedy o strádání, jež by mělo být odškodněno nad rámec bolestného jako další nemajetková újma. K běžným obtížím spojeným s ublížením na zdraví však nepatří akutní psychické strádání, které poškozený prožíval proto, že se po dobu své hospitalizace nemohl postarat o blízkou osobu, závislou na jeho péči. Takto specifikovaná újma totiž nespočívá pouze ve ztrátě možnosti se o blízkou osobu postarat (pokud by byla trvalého či dlouhodobého charakteru, je odčinitelná v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění), nýbrž rovněž i v dočasném nepříznivém psychickém stavu poškozeného ve chvíli, kdy je kvůli újmě na zdraví bezprostředně vyřazen z možnosti starat se o osobu blízkou, závislou na jeho péči, a má důvodnou obavu, že se o takovou osobu v době jeho nepřítomnosti nepostará někdo jiný; dočasné duševní útrapy s tím spojené tak mohou představovat další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 občanského zákoníku. Nastala-li v důsledku porušení právní povinnosti smrt pacienta, zakládá § 2959 občanského zákoníku nárok na náhradu škody pozůstalým, jakožto druhotným obětem, v podobě nemajetkové újmy vyvolané ztrátou osoby blízké a odškodňují se nároky nemajetkového charakteru (náklady pohřbu a náklady na výživu pozůstalého). Konkrétně § 2959 občanského zákoníku uvádí, že při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. K problematice odškodnění tzv. „ztráty šance“ na vyléčení, či uzdravení, se vyjadřoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021. Zde Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že: „Judikatura Nejvyššího soudu setrvale vychází ze závěru, že o vztah příčinné souvislosti jde, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Současně však upozorňuje na to, že odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinností nahradit škodu. Je-li tu více příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již působením prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, Soubor C 8673). Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, sebevíce vzdálené od škodního následku, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, č. 177/2007 Sbírky ÚS, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019). Tato tzv. teorie adekvátnosti kauzálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit její náhradu tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoliv mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou újmu. Předestřené obecné pojetí příčinné souvislosti se v zásadě prosadí bez ohledu na konkrétní povahu vzniklé škody, neboť zákon nemá žádnou speciální úpravu pro oblast škod, tedy ani pro tzv. medicínské spory. V rámci uplatňování nároků na náhradu škody na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, akceptovala judikatura určitá specifika v procesní rovině, zejména možnost obrácení důkazního břemene (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017), případnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce (jak Nejvyšší soud podotknul v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, s ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace závěru pochopitelná a v praxi znaleckého dokazování v oboru zdravotnictví nikoli výjimečná) i to, že nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, nicméně existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 164/2018). Nejvyšší soud neshledal, že by byly dány jednoznačné a dostatečně přesvědčivé důvody pro natolik široký výklad § 420 občanského zákoníku, jenž by umožňoval pokládat ztrátu šance za chráněný statek srovnatelný se škodou na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení. Zákonné normy umožňují i ve vztahu k újmám vzniklým v důsledku chybných postupů ve zdravotnických zařízeních domáhat se adekvátní kompenzace, případně též satisfakce. Závěr o přínosnosti zpřísněné povinnosti k náhradě škody nevyžadující zjištění vztahu příčinné souvislosti není možno vyslovit na základě pouhé interpretace zákona, již s ohledem na komplexnost systému veřejného zdravotnictví a složitost dané problematiky ilustrovanou odbornými statěmi zabývajícími se dopady rozhojnění soudních sporů na celkovou kvalitu zdravotní péče. Povšechný úsudek soudu by tedy v tomto směru byl poněkud spekulativním a nevěrohodným. Obtíže fakticky vznikající při zjišťování a dokazování vzniku újmy v souvislosti se zdravotní péčí jsou pak překonatelné nástroji procesního práva, což rovněž ubírá na přesvědčivosti závěru o nezbytnosti akceptace ztráty šance jakožto svébytného právem chráněného statku v rámci ochrany stěžejních statků chráněných právním řádem jako je život a zdraví.“ Uvedené závěry Nejvyššího soudu lze aplikovat také na novou úpravu náhrady škody na zdraví obsaženou v § 2910 a § 2959 občanského zákoníku a s ohledem na výsledky dokazování, zejména závěry znaleckého posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], při respektování výše uvedených právních názorů Nejvyššího soudu České republiky, dospěl soud k závěru, že v předmětném sporu nebyl prokázán jeden ze základních předpokladů odpovědnosti žalované dle výše citovaných ustanovená § 2910 a § 2959 občanského zákoníku, tedy příčinná souvislosti s prokázaným pochybením lékařů žalované, spočívající v pozdním přeložení [jméno FO] ze standardního oddělení na ARIP a jejím úmrtím. Znalec ve svých odpovědích na otázky soudu mimo jiné uvedl, že přibližné procentuální určení, nakolik by se zvýšila šance paní [jméno FO] na její přežití či uzdravení při správném postupu je velmi obtížné určit, neboť výsledný klinický stav je ovlivněn mnoha okolnostmi. Velmi přibližně lze tuto pravděpodobnost určit na 50 %. Zároveň je nutno uvést, že k úmrtí pacientky mohlo případně dojít i při optimálně vedené léčbě, avšak s výrazně nižší pravděpodobností. K obdobným závěrům dospěl také znalec [tituly před jménem] [adresa], [tituly za jménem], [Anonymizováno]. Ve svém výše uvedeném rozsudku ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, se pak Nejvyšší soud České republiky zabýval také otázkou dopadu porušení povinnosti postupovat lege artis na osobnostní práva pacienta, byť z pohledu právní úpravy dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V této souvislosti konstatoval, že: „v obecné rovině nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může s ohledem na provázanost poskytovaných zdravotních služeb s nanejvýš osobní sférou každého jedince vést (nehledě na to, zda ve výsledku dojde k újmě na zdraví) k nejistotě, útrapám, psychickému strádání v důsledku neúměrného znejistění apod., nepřiměřeně narušujícím soukromí či integritu tímto postupem zasažené osoby, a to nad rámec útrap spojených se samotným zdravotním problémem, jeho diagnostikou a léčbou, což by (podobně jako například nedostatečné poskytnutí informací zdravotnickým zařízením – srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017) případně mohlo vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby ve smyslu § 11 občanského zákoníku. Tento závěr podporuje vývoj právní úpravy prohlubující autonomii pacienta a jeho specifická práva, podstatně rozšířená zejména zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, účinným od 1. 4. 2012. Právě z práva pacienta na určitý standard při zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak přesné důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné. I když nelze spolehlivě doložit vztah příčinné souvislosti k jednotlivým dílčím nárokům vyjmenovaným v § 444 až 449 občanského zákoníku, není vyloučen zásah do osobnostních práv pacienta s tím, že mu nebyla poskytnuta odborná péče na náležité úrovni a on tím byl zasažen na nejcennější hodnotě, jíž je lidské zdraví, a musí se vnitřně vypořádat s tím, že byl zbaven možnosti dosáhnout uzdravení či dosažení předpokládaného zdravotního stavu. Jde o ryze osobnostní nárok nemajetkové povahy, odlišný od uvedených dílčích nároků. V tomto směru tedy Nejvyšší soud České republiky akceptuje závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20, to ovšem pouze ve vztahu k osobě pacienta, nikoliv k osobám dalším, to znamená vůči tzv. druhotným obětem, jimiž jsou v dané věci všichni žalobci. Vzhledem k tomu, osobností práva tohoto typu nepodléhají podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 dědění, nemohli žalobci získat aktivní legitimaci k uplatnění takového nároku ani jinou cestou.“ Uvedené závěry Nejvyššího soudu České republiky lze aplikovat také na předmětnou situaci, kterou soud posuzuje již za účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nejvyšším soudem zmíněný osobnostní nárok nemajetkové povahy je v novém občanském zákoníku upraven v již výše citovaném § 2958, který zmiňuje tzv. „další nemajetkové újmy“ jako možné následky při ublížení na zdraví. Tyto další nemajetkové újmy však představují ryze osobností nárok nemajetkové povahy vázaných toliko na osobu, u níž k ublížení na zdraví došlo a která je legitimována k jejich uplatnění, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, jak uvádí § 1475 odst. 2 občanského zákoníku, čímž by se tyto nároky staly součástí pozůstalosti a byl by možný jejich přechod na dědice v rámci dědického řízení. Toto však žalobci v rámci řízení ani netvrdili a své nároky požadovali toliko s odkazem na § 2959 občanského zákoníku. Soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobu zamítl jako nedůvodnou.

11. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu, když žalovaná sice byla ve sporu zcela úspěšná, nicméně dle soudu jsou zde důvody pro nepřiznání nákladů řízení žalované hodné zvláštního zřetele spočívající v tom, že rozhodnutí o nároku žalobců záviselo na znaleckém posudku, který soud nechal zpracovat. Žaloba přitom nebyla podána bezdůvodně, když žalobci vycházeli z výsledků vyšetřování policie, zejména ze závěrů znalce [tituly před jménem] [adresa], [tituly za jménem], [Anonymizováno]).

12. Vzhledem k tomu, že žalobci jsou dle § 11 odst. 2, písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozeni od soudních poplatků, soud České republice náhradu nákladů státu vůči ve sporu neúspěšným žalobcům nepřiznal v souladu s § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

Poučení