69 Co 237/2024 - 399

Rubrum

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaromíra Synka soudkyň JUDr. Karly Musilové a Mgr. Martiny Telcové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozený [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] e) [Jméno žalobce E], narozená [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] f) [Jméno žalobce F], narozený [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce F] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti: [Jméno advokáta C], IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] jako vedlejší účastník na straně žalované o 6.000.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 8. 2024, č. j. 208 C 7/2021-356, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobci a) až f) jsou povinni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení rovným dílem částku 28.941 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované [Jméno advokáta B], advokáta.

III. Žalobci a) až f) a vedlejší účastník na straně žalované nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok I.), žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok II.), žalobu, kterou se žalobkyně c) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok III.), žalobu, kterou se žalobce d) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok IV.), žalobu, kterou se žalobkyně e) domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 Kč ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok V.), žalobu, kterou se žalobce f) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 1.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně za dobu od 10. 11. 2020 do zaplacení, zamítl (výrok VI.), žalované ani vedlejšímu účastníku na straně žalované náhradu nákladů řízení vůči žalobcům nepřiznal (výrok VII.) a České republice vůči žalobcům náhradu nákladů státu také nepřiznal (výrok VIII.).

2. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci do výroku I. až VI. s tím, že nemají vůči skutkovým zjištění okresního soudu stran jednání žalované v době od 6. 6. do 9. 6. 2018 ani vůči závěru, že v té době nebyl postup žalované na náležité odborné úrovni, tedy nebyl lege artis, zásadních výhrad. Pokud však jde o právní posouzení skutkového stavu, okresní soud ignoroval platnou právní úpravu, byť na ni z větší části žalobci opakovaně poukazovali. Žalobci poukazují na čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 17 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 33 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny práv a svobod, § 3 odst. 2 písm. a), § 3 odst. 2 písm. b), § 81 odst. 1, § 81 odst. 2, § 2636 o. z., § 2645 o. z., § 2913 o. z., § 2910 o. z., dále § 10 odst. 1, § 2956 o. z. a § 2971 o. z. Podřazení skutkových zjištění pod hmotněprávní normu je přitom jednoznačně povinností soudu, nikoliv žalobců. V tomto směru poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2280/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000 a nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09 bod 15 a ze dne 19. 2. 2021, sp. zn.

II. ÚS 1564/20, bod

24. Okresní soud měl přitom čtyři možnosti, jak svá skutková zjištění po právní stránce posoudit, nezvolil však ani jednu. Okresní soud měl jednak možnost podřadit skutkový stav pod ustanovení § 2959 o. z., dle nějž při zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Okresním soudem zjištěný skutkový stav, kdy došlo k „ponechání septické pacientky na standardním lůžku v situaci pokračující hyposaturace (později až cyanózy)“, a to „v horkém letním počasí na lůžku s přímým slunečním svitem na pokoji bez klimatizace“, kdy „pacientka procházela sepsí a vzhledem k celkově nepříznivému klinickému stavu měla být přeložena zpět na JIP interny nebo lépe na ARIM již dne 6. 6., nebo 7. 6., avšak nejpozději 8. 6.“ kdy „až dne 9. 6. 2018 bylo rozhodnuto o překladu paní [jméno FO] na ARIP“, a kdy „vzhledem k protrahované hypoxémii však při překladu došlo k oběhové zástavě s následnou desetiminutovou KPR“, totiž za zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z., nepochybně považovat lze. Okresní soud měl rovněž možnost podřadit skutkový stav pod ustanovení § 2971 o. z., dle nějž lze přiznat nemajetkovou újmu, „odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem“. Samotné ignorování protrahované hypoxémie (nedostatku kyslíku v krvi), fakticky tedy protrahované ignorování pozvolného dušení paní [jméno FO], vedoucí u ní až k oběhové zástavě, lze nepochybně považovat za zvlášť trýznivý způsob péče o zdraví ošetřovaného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 8 C Tdo 462/2014), nepochybně traumatizující rovněž pro pozůstalé (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Okresní soud měl dále možnost podřadit skutková zjištění, že totiž „k úmrtí pacientky mohlo případně dojít i při optimálně vedené léčbě, avšak s výrazně nižší pravděpodobností“ pod ustanovení § 2959 o. z., dle nějž „při usmrcení odčiní škůdce duševní útrapy dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Jednak sám Nejvyšší soud judikuje, že „je-li kauzalita zjistitelná toliko v rovině pravděpodobnostní (tzn. ve slabším nebo obvykle požadovaném stupni), lze mít vznik odpovědnosti za škodu za opodstatněný tehdy, jsou-li ostatní předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu přítomny ve značné intenzitě, což si žádá zejména též to, aby adekvátnost příčiny a následku byla zcela zřejmá, tedy že potenciální škůdce si velmi dobře musel být vědom rizikovosti svého počínání, tedy mohl velmi dobře předvídat, že jeho jednání může vést k určitému škodlivému následku“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, bod 26). Okresní soud přitom v bodě 5 odůvodnění správně reprodukuje názor znalce [tituly před jménem] [jméno FO], že při hodnotách kyslíkové saturace dne 8. 6. 2018 74 % či 76 % „již jde o výraznou až kritickou hyposaturaci“, a „mělo být na tuto hyposaturaci adekvátně reagováno“, respektive že „hodnoty kyslíkové saturace 74 % nebo 86 % jsou alarmující, zejména pokud pacient těchto hodnot dosahuje při zavedené oxygenoterapii. Zdravotní personál musí na tuto nízkou hodnotu kyslíkové saturace reagovat, neboť hrozí orgánové selhání v důsledku celkového nedokysličení“. [jméno FO] přitom ležela na interním oddělení, jež by mělo být „garantem odbornosti a profesionality zdravotnického personálu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4518/2018), přičemž je nemyslitelné, že by žalovaná, respektive její personál nevěděl to, co uvedl znalec, tedy že při alarmujících hodnotách kyslíkové saturace 74 % nebo 76 % orgánové selhání v důsledku celkového nedokysličení hrozí. Navíc je zřejmé, že nejistotu, zda by byla paní [jméno FO] při optimálně vedené léčbě zemřela, způsobila svým protiprávním jednáním žalovaná, nikoliv žalobci, žalovaná tedy nemůže ze svého protiprávního jednání těžit, a to s ohledem na základní zásadu občanského práva vyjádřenou v § 6 odst. 2 o. z., navíc opakovaně připomínané v judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. V neposlední řadě pak mohl okresní soud přiznat žalobcům náhradu nemajetkové újmy přímo na základě ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie dle čl. 7 této listiny, potažmo dle § 2956 o. z., když právo na ochranu soukromí, jehož součástí je též rodinný život, je nepochybně právem přirozeným, jak vyplývá z § 81 o. z. Na podporu takové možnosti lze poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99 a nález ze dne 25. 5. 2021, sp. zn.

IV. ÚS 3416/20, bod

30. Je nutno rovněž připomenout, že žalovaná relevantní část zdravotnické dokumentace, konkrétně digitální záznamy telemetrického sledování paní [jméno FO] protiprávně zničila. Okresní soud v bodě 8 odůvodnění argumentuje, že digitální záznamy telemetrického sledování pacientů nejsou standardní součástí archivované zdravotní dokumentace, přičemž však není dost jednoznačné, zda toliko reprodukuje názor znalce, či zda vyjadřuje svůj vlastní názor na zničení předmětných záznamů. Pokud okresní soud toliko reprodukuje názor znalce, pak je třeba připomenout, že „nelze po znalci požadovat odpověď na otázku, zda obsah zdravotnické dokumentace splňuje zákonem předepsané náležitosti. Úvahy, zda lze zjištěnou skutečnost subsumovat obsahu právní normy, je otázkou právní, kterou náleží odpovědět soudu, neboť jedině ten je k tomuto nadán potřebnou pravomocí i odpovědností (nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, bod 26). Pokud jde o vlastní názor okresního soudu, pak je třeba zdůraznit, že zákon č. 372/2011 Sb. ve svém ustanovení § 53 odst. 1 a odst. 2 písm. d) jednoznačně stanovil, že poskytovatel je povinen vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci, obsahující informace o zdravotním stavu pacienta, aniž by zdravotnickému zařízení poskytoval prostor pro úvahu, zda nějakou část zdravotnické dokumentace shledá „nadstandardní“ a před uplynutím skartační lhůty zničí. Opět lze připomenout relevantní judikaturu zohledňující, že „k neoprávněnému zásahu žalované došlo za velmi zavrženíhodných okolností, neboť žalovaná zneužila kontrolu nad zdravotnickou dokumentací a účelově k tíži žalobkyně maskovala skutečný stav věci (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 70 Co 113/2018). V souhrnu žalobci brojí především vůči tomu, že okresní soud ignoroval řadu relevantních předpisů, včetně předpisů ústavní úrovně garantujících žalobcům právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do jejich soukromého a rodinného života, respektive právo na účinné prostředky nápravy před soudem, a to přesto, že jimi žalobci opakovaně argumentovali. Žalobci tak navrhují, aby krajský soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. až VI. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že byť je nadále přesvědčena, že z její strany nedošlo k porušení povinnosti a zdravotní služby byly paní [jméno FO] poskytované lege artis, rozhodnutí soudu respektuje. Žalovaná má za to, že okresní soud přihlédl ke všem relevantním tvrzením a důkazům, správně a úplně zjistil skutkový stav a dospěl ke správným zjištěním, přičemž rozhodnutí je nutno považovat za věcně správné. Odvolání žalobců je tak nedůvodné. Žalobci tvrdí, že žalovaná měla porušit povinnost postupovat na náležité odborné úrovni při poskytování zdravotních služeb paní [jméno FO], která měla v důsledku toho zemřít. Okresní soud žalobu zamítl zejména s poukazem na neprokázání vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem žalované (který má soud za prokázaný) a úmrtím pacientky. Žalobci v odvolání neuvádí žádný konkrétní odvolací důvod dle § 205 odst. 2 o. s. ř., z jeho obsahu lze nicméně usuzovat, že tento spatřují v údajném nesprávném právním posouzení. V odvolání žalobců není bohužel uvedeno, v čem konkrétně nesprávné právní posouzení shledávají. Z formulace „soud měl možnost podřadit“ s odkazy na jednotlivá ustanovení lze usuzovat, že se žalobci domnívají, že soud neaplikoval přiléhavá ustanovení právních předpisů. Žalovaná upozorňuje, že sami žalobci se podanou žalobou domáhali odčinění duševních útrap peněžitou náhradou s odkazem na § 2959 o. z., a právě jako tento nárok byla věc posouzena, není tedy zřejmé, v čem konkrétně měl okresní soud z hlediska právní kvalifikace pochybit. V prvé řadě však žalovaná odkazuje na vyjádření žalobců samých, kteří v části I. svého odvolání uvádějí, že nemají zásadní výhrady vůči skutkovým zjištěním soudu, ani vůči závěru soudu, že postup žalované nebyl na náležité odborné úrovni. Jak opakovaně v rozhodovací praxi potvrdil Nejvyšší soud, otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou. Zpochybňovali-li by žalobci správnost posouzení otázky existence příčinné souvislosti soudem, namítali by tím vadnost posouzení otázky skutkové (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1212/2013). Jestliže ale žalobci uvádějí, že vůči skutkovým zjištěním nemají námitek, pak zřejmě nenamítají ani nesprávnost posouzení otázky příčinné souvislosti, která nebyla shledána. V takovém případě je nutné upozornit, že § 2959 o. z. není samostatnou skutkovou podstatou, neboť její naplnění je závislé na naplnění skutkové podstaty jiné, například § 2910 o. z. (viz § [adresa], Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a kol. občanský zákoník 2. vydání [adresa] [právnická osoba]. Beck 2024, marg. č. [právnická osoba] rozhodnutí o oprávněnosti nároku na odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké dle § 2959 o. z. musí tedy být prokázáno naplnění předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy dle § 2910 o. z. nebo § 2913 o. z. Při presumovaném zavinění ve formě nedbalosti, eventuálně odpovědnosti založené na objektivním principu, jsou obecné předpoklady, jejichž naplnění muselo být v řízení o náhradu újmy prokázáno, protiprávní jednání žalované, vznik újmy a příčinná souvislost mezi nimi. Naplnění těchto předpokladů soud v řízení přezkoumal a konstatoval, že nemá za prokázán vztah příčinné souvislosti mezi non lege artis postupem žalované a úmrtím pacientky, pročež žalobu zamítl. Žalovaná nadto zdůrazňuje, že v § 2959 o. z. je třeba krom obecných předpokladů vzniku povinnosti k náhradě újmy naplnit další předpoklady, zejména vznik duševních útrap žalobců, byli-li žalobci osobou blízkou pacientky ve smyslu § 22 o. z., a příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a duševními útrapami žalobců. Ani tyto další předpoklady nad rámec předpokladů obecných nebyly v řízení prokázány. Žalobci skutková zjištění nezpochybňují. Soud neměl příčinnou souvislost za prokázanou. V souladu s judikaturou tak soud nemohl jinak, než při neprokázání naplnění jednoho z předpokladu žalobu zamítnout. Nesprávný postup žalované shledávají žalobci ve včasném nepředložení pacientky ze standardního oddělení žalované na JIP či ARIP, kdy dle jejich názoru toto mělo být realizováno dříve než 9. 8. 2018. Nesprávný postup vzal soud za prokázaný. Současně však soud na základě provedených důkazů zjistil, že šance pacientky na přežití by ani v případě správného postupu při včasnějším překladu nepřekročila 50 %. Judikatura je ustálena v závěru, že i v medicínských sporech, které obvykle vykazují vyšší míru úskalí při zjišťování, zejména v příčinné souvislosti, je třeba trvat na jejím prokázání ve vysoké míře či ve stupni pravděpodobnosti hraničící s jistotou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017). Na uvedeném závěru Nejvyšší soud setrval i v nejnovějším rozhodnutí, ve kterém výslovně uvedl, že v případě medicínských sporů je obvyklé, že vztah příčiny a následku nelze postavit zcela najisto, nicméně i tak je třeba jej prokázat, alespoň s vysokou mírou pravděpodobnosti či stupněm hraničícím s jistotou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021). V daném případě nebylo prokázáno, že v případě lege artis postupu žalované by nežádoucí následek v podobě smrti pacientky s vysokou mírou pravděpodobnosti nenastal. Naopak zejména soudní znalec [tituly před jménem] [jméno FO] opakovaně upozornil na závažnost stavu pacientky (mimo již extrémně vysoké hodnoty CRP již při příjmu) a na skutečnost, že pacientka mohla zemřít i při ideálním postupu v léčbě, byť s nižší pravděpodobností. Žalobci v odvolání uvádí několik možností, jak dle jejich názoru okresní soud mohl nárok právně kvalifikovat. Konkrétní výhrady vůči rozsudku neuvádí, lze se nicméně domnívat, že mají za to, že ač sami uplatnili nárok jako nárok na odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké dle § 2959 o. z., soud měl zvolit jinou právní kvalifikaci. Jak sami žalobci citují, podle ustálené judikatury je právní posouzení věci v kompetenci soudu. Soud není striktně vázán právní kvalifikací účastníků a má tedy prostor pro vlastní uvážení při podřazení skutku pod příslušnou normu. Vytýkají-li žalobci soudu opomenutí některých právních předpisů, respektive konkrétních ustanovení, pak žalovaná zdůrazňuje, že soud není povinen v odůvodnění obsáhle rekapitulovat a rozebírat všechny právní normy, které se na danou věc potenciálně vztahují a vypořádat se s tím, proč je nepovažoval za adekvátní. Podstatné, že se soud vypořádal s aplikací těch norem, které pro svůj závěr považoval za relevantní, případně jejichž aplikaci jako relevantní tvrdí účastníci řízení. Dle názoru žalované soud věc právně kvalifikoval správně, přiléhavě na daný případ a konečně v souladu se žalobou samou. Ve vztahu k odkazu na § 2971 o. z. žalovaná uvádí, že uvedené ustanovení se nepoužije v případech, kdy je založena zvláštní úprava náhrady nemajetkové újmy, v kontextu řešeného případu tedy právní úprava odčinění duševních útrap dle § 2959 o. z. Lze tak konstatovat, že soud správně neposoudil skutkový stav dle § 2971 o. z. Žalovaná současně uvádí, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a vznikem újmy je jedním z předpokladů vzniku práva na náhradu nemajetkové újmy i dle § 2971 o. z., přičemž tato nebyla prokázána. Žalovaná též zdůrazňuje, že existenci zvláštních okolností ve smyslu § 2971 o. z. žalobci před okresním soudem žádným způsobem netvrdili ani neprokazovali. Není proto chybou okresního soudu, že neaplikoval takové ustanovení, jehož imanentní součástí jsou „zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu“, když tyto nejsou součástí skutkových zjištění. V řešeném případě tak nebyla naplněna ani skutková podstata dle § 2971 o. z. V odvolání žalobci akcentují tzv. teorii ztráty šance, dle které ztracená šance na uzdravení může představovat sama o sobě odškodnitelnou újmu. Stejně jako v závěrečném návrhu žalovaná odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, který významně reflektuje i závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3416/20, na který odkazují a citují z něj žalobci. Nejvyšší soud připouští, že ztráta šance na vyléčení může představovat zásah do osobnostních práv, který by zakládal nárok na jeho odčinění (i peněžitou náhradu). To však výhradně k osobě primárního poškozeného, tedy v tomto případě pacientky samé, nikoliv ve vztahu k osobám dalším – sekundárním obětem. Okresní soud se s otázkou snížení šance pacientky na uzdravení i v kontextu případné aplikace teorie ztráty šance v rozsudku přesvědčivě vypořádal, i v tomto je odůvodnění zcela souladné s právem a přezkoumatelné. Žalovaná tak navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu.

4. Vedlejší účastník na straně žalované se připojil k vyjádření žalované.

5. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomuto úkonu oprávněnou, přezkoumal krajský soud rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až VI. a závislých nákladových výrocích VII. a VIII. v režimu neúplné apelace s důrazem na uplatněné odvolací důvody, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206 a § 212a o. s. ř.), a po provedení odvolacího řízení dospívá k závěru, že odvolání důvodné není.

6. Skutková zjištění, která okresní soud učinil na základě provedeného dokazování, považuje krajský soud za správná a tato zjištění přebírá.

7. Okresní soud posuzoval uplatněný nárok z hlediska ustanovení § 2959 o. z. Uvedené ustanovení zakládá právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením pro osoby blízké jako sekundární oběti. Vedle samotného úmrtí osoby blízké však musí být splněny předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy stanovené v některém z ustanovení upravujících předpoklady vzniku této povinnosti (srov. rozhodnutí NS ČR ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020), zde konkrétně v ustanovení § 2913 o. z. V daném případě je třeba posuzovat předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy dle § 2913 o. z., když se jedná o porušení smluvní povinnosti na straně žalované ze smlouvy o péči o zdraví. Okresní soud výslovně toto ustanovení nezmiňuje, to však nemá vliv na správnost závěrů okresního soudu, neb rozhodnutí je založeno na nedostatku příčinné souvislosti a tato je nezbytná u povinnosti k náhradě újmy dle § 2913 o. z. i § 2910 o. z. Závěry okresního soudu tak obstojí z hlediska posouzení povinnosti k náhradě újmy dle § 2913 o. z. i § 2910 o. z.

8. Okresní soud se tak správně zabýval základními předpoklady vzniku povinnosti k náhradě újmy, kterými jsou porušení (smluvní) povinnosti, vznik újmy (úmrtí pacienta) a příčinná souvislost. Okresní soud dospěl k závěru, že došlo k porušení povinností na straně žalované, když postup této nebyl lege artis, přičemž jeho závěry se opírají zejména o znalecké dokazování. V tomto směru se krajský soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že na straně žalované došlo k porušení povinnosti, přičemž se jednalo o smluvní povinnost postupovat s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 o. z.).

9. Okresní soud se zabýval dále příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti žalované a úmrtím pacientky a dospěl k závěru, že tuto nelze dovodit, neboť k úmrtí pacientky mohlo dojít i při optimálně vedené léčbě, a to s pravděpodobností 50 %. Okresní soud tento závěr opírá o znalecké dokazování, přičemž tento (skutkový) závěr nebyl ani v odvolacím řízení zpochybněn.

10. Krajský soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu setrvale vychází ze závěru, že o vztah příčinné souvislosti jde, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. V rámci uplatňování nároků na náhradu škody na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, akceptovala judikatura určitá specifika v procesní rovině, zejména možnost obrácení důkazního břemene (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2793/2017), případnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce (jak Nejvyšší soud podotknul v již odkazovaném rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, s ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace závěru pochopitelná a v praxi znaleckého dokazování v oboru zdravotnictví nikoli výjimečná) i to, že nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, nicméně existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 164/2018) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021.

11. Závěr okresního soudu je tak v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, když s ohledem na pravděpodobnost úmrtí pacientky v případě správně vedeného postupu nelze dovodit, že by porušení povinnosti žalované a úmrtí pacientky bylo následkem protiprávního jednání škůdce. Nebyla prokázána existence příčinné souvislosti s vysokou mírou pravděpodobnosti, nebylo prokázáno, že by pochybení žalované bylo příčinou převažující.

12. V dané věci bylo tak možno uvažovat toliko o ztrátě naděje na vyléčení, tzv. ztrátě šance, která je samostatně odškodnitelná v případech vymezených právě rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, kdy konstatoval, že jako zvláštní nárok nemajetkové povahy vzniká pouze ve vztahu k osobě pacienta, nikoliv k osobám dalším, tzn. vůči tzv. druhotným obětem, jimiž by byli žalobci. Takový nárok nemajetkové povahy je vázán toliko na osobu, u níž k ublížení na zdraví došlo. Krajský soud tak shodně s okresním soudem konstatuje, že takový nárok žalobcům vzniknout nemohl a ani na ně nepřešel, neboť přejít mohou tyto nároky jen jako uznané nebo uplatněné u orgánu veřejné moci, jak vyplývá z § 1475 odst. 2 o. z. Takové skutečnosti však nebyly v řízení ani tvrzeny, jak správně uvádí okresní soud.

13. K odvolací argumentaci je možno uvést, že žalobci neuvádějí skutečnosti, které by mohly zpochybnit stěžejní závěr okresního soudu o absenci základního předpokladu vzniku povinnosti k náhradě újmy, tj. příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a úmrtím pacientky. V řízení nebyly provedeny žádné důkazy, z nichž by bylo možno usoudit, že je zde požadovaná vyšší pravděpodobnost, respektive vysoká míra pravděpodobnosti. Existence příčinné souvislosti je nezbytnou podmínkou závěru o povinnosti žalované nahradit újmu, ať už se jedná o odpovědnost dle § 2910 o. z., § 2913 o. z. či náhradu dle § 2959 o. z. Povinnost k náhradě újmy nelze dovozovat ani z ustanovení § 2971 o. z. Jde o speciální ustanovení na tuto věc nedopadající, které toliko rozšiřuje právo na náhradu újmy pro další osoby, které považují újmu jako osobní neštěstí (nad rámec okruhu osob dle § 2959 o. z.), opět však vyžaduje existenci příčinné souvislosti, která zde absentuje. Žalobcům nelze přisvědčit v tom, že za situace, kdy zde není příčinná souvislost, lze dovodit jejich nárok z těch právních předpisů, na které poukazují. Žádné ustanovení, na které žalobci poukazují ve svém odvolání (mezinárodní úmluvy, ústavněprávní předpisy, ustanovení na ochranu osobnosti), tak nemůže překlenout absentující příčinnou souvislost. Nahradit absenci příčinné souvislosti nelze ani odkazem na § 6 odst. 2 o. z.

14. Rozsudek okresního soudu pak krajský soud považuje za přezkoumatelný, okresní soud se vypořádal s žalobními tvrzeními odpovídajícím způsobem. Není vadou rozsudku, že se soud výslovně nezabýval všemi ustanoveními, které na danou věc nedopadají, zvláště pokud žalobci dovozovali svůj požadavek výslovně z § 2959 o. z. Okresní soud dostál své povinnosti a skutkový stav podřadil pod odpovídající hmotněprávní normu. Rozhodnutí je založeno především na absenci příčinné souvislosti, přičemž příčinná souvislost je především otázkou skutkovou, právním posouzením je pak stanovení, které právně významné skutečnosti jsou v poměru příčiny a následku.

15. Žalobcům nelze přisvědčit ani v tom, že by jim mohlo být přiznáno žalované plnění jako nemajetková újmy z titulu tzv. ztráty šance, jak je výše uvedeno, a to zejména proto, že žalobci nejsou přímými poškozenými, ale nejvýše tzv. druhotné oběti, na které případný nárok nepřešel, jak správně konstatoval již okresní soud.

16. Okresní soud rovněž postupoval správně, pokud neprovedl další dokazování, když tyto své závěry řádně odůvodnil. K otázce zdravotní dokumentace a posouzení její úplnosti je třeba uvést, že tato skutečnost není rozhodná ve vztahu k posouzení otázky příčinné souvislosti, na jejíž absenci je rozhodnutí založeno. Okresní soud o pochybení žalované neměl žádné pochybnosti, podklady pro zpracování posudku byly pro znalce dostačující, otázka nutnosti uchování digitálního záznamu telemetrického sledování tak nemůže změnit závěr o neexistenci předpokladů povinnosti k náhradě újmy na straně žalované.

17. Okresní soud tak rozhodl věcně správně, krajský soud proto napadený rozsudek ve výrocích I. až VI. potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

18. Krajský soud pak potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích VII. a VIII. o nákladech řízení účastníků a státu, neb s ohledem na zásadu zákazu reformace in peius ani nemohly být tyto výroky změněny v neprospěch žalobců, kteří jsou jedinými odvolateli, což platí především pro výrok o nákladech státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1145/24).

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobci v odvolacím řízení neměli úspěch a mají tak povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Žalobci na své žalobě setrvali i přes zamítavé rozhodnutí okresního soudu, na straně žalované tak vznikly další náklady a v této fázi již nelze dovodit existenci předpokladů pro nepřiznání náhrady nákladů dle § 150 o. s. ř. Žalovaná má pak nárok na náhradu nákladů řízení za 2 úkony právní služby dle § 9a odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. po 10.300 Kč (vyjádření a účast u odvolacího jednání), 2x režijní paušál po 450 Kč, cestovné vlakem ve výši 918 Kč, náhrada za promeškaný čas na cestě 15 půlhodin po 100 Kč, DPH 21 %, celkem 28.941 Kč.

20. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když vedlejší účastník měl v odvolacím řízení úspěch, náklady této fáze však nežádal.

Poučení