21 A 44/2024–22

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou–Amortem ve věci žalobkyně: X., narozená dne X. t. č. X. proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2024, č. j.: KRPA–279801–22/ČJ–2024–000022–MIG takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2024, č. j.: KRPA–279801–22/ČJ–2024–000022–MIG, jímž byla podle ust. § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „z.p.c.“), o 23 dnů prodloužena doba zajištění za účelem předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“), stanovená rozhodnutím žalované ze dne 3. 9. 2024, č. j.: KRPA–279801–8/ČJ–2024–000022–MIG.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně v žalobě namítala, že nikdy nepodala žádost o udělení mezinárodní ochrany v Bulharsku, a tudíž by bylo v přímém rozporu s Dublinským nařízením, aby byla poslána do Bulharska. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 2. 2017, C–578/16 PPU, C. K. a další, se orgány členských států musí zabývat existencí systémových nedostatků azylového řízení v jiném členském státě, jakož i existencí případných individuálních rizik, kdyby samo přemístění představovalo riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Také Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016–27, poukázal na nutnost posouzení systémových nedostatků azylového řízení v zemi, kam má být cizinec předán. Bulharsko čelí několika systémovým nedostatkům, které byly identifikovány i na úrovni Evropské unie. Zajištění žalobkyně bylo nepřiměřené, neboť mohla být přemístěna do přijímacího nebo pobytového střediska. Ostatní cizinci, kteří cestovali spolu s žalobkyní, nebyli zajištěni, pouze obdrželi výjezdní příkaz a byli propuštěni. V případě žalobkyně rovněž neexistovalo vážné nebezpečí útěku ve smyslu čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení. Žalobkyně je schopna zajistit si finanční prostředky, vyčkala by výsledku správního řízení a s policií spolupracovala. Při návratu do Bulharska či do země původu žalobkyni hrozí smrt X., je přitom připravena poskytnout součinnost a svědectví policii. Doba zajištění je nepřiměřeně dlouhá a byla stanovena bez řádného odůvodnění. Pokud žalovaná dospěla k závěru, že nenastaly překážky podle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, svou úvahu nepromítla do napadeného rozhodnutí, čímž značně ztížila soudní přezkum. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a ukončení zajištění. Současně se domáhá přiznání odkladného účinku žalobě.

III. Vyjádření žalované

3. Žalovaná uvedla, že podle lustrace v systému EURODAC žalobkyně dne X. v Bulharsku podala žádost o udělení mezinárodní ochrany a při kontrole dne X. nepředložila žádný doklad opravňující k pobytu na území České republiky. Žalobkyni proto bylo vydáno rozhodnutí o zajištění za účelem předání ze dne 3. 9. 2024 a spolu s nezletilým synem byla umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců v X. Bulharské orgány souhlasily s předáním žalobkyně, avšak předání se dosud nepodařilo realizovat, pročež žalovaná přistoupila k prodloužení zajištění o 23 dnů. Po zhodnocení dosavadního chování žalobkyně a s ohledem na pobytovou historii, kdy vstoupila na území nelegálně, bez dokladů a X., dospěla žalovaná k závěru, že u žalobkyně existuje důvodná obava zmaření výkonu předání. V Bulharsku se dodržuje standard ochrany lidských práv, podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě nenesou trhlin, a proto zde nehrozí riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Doba zajištění byla stanovena s ohledem na skutečnost, že o přijetí žalobkyně musí rozhodnout bulharské státní orgány. Žalobu navrhla žalovaná zamítnout.

IV. Obsah správního spisu

4. Dne X. byla žalobkyně kontrolována policejní hlídkou a byla zjištěna shoda s bulharským záznamem, žalobkyně byla zajištěna dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. (úřední záznam ze dne 3. 9. 2024, č. j.: KRPA–279801–1/ČJ–2024–000022). Podle úředního záznamu ze dne 3. 9. 2024, č. j.: KRPA–279786–3/ČJ–2024–000065, přitom žalobkyně byla zajištěna již podle ust. § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. dne X. spolu s dalšími osobami v nákladovém prostoru kamionu na dálnici.

5. V rámci podání vysvětlení dne 3. 9. 2024, z nějž byl vyhotoven protokol, č. j.: KRPA–279801–7/ČJ–2024–000022–MIG, žalobkyně mj. uvedla, že podala žádost o mezinárodní ochranu v Bulharsku i za syna, se svým synem cestovala kamionem spolu s dalšími osobami. X. Cestu zaplatil X., žalobkyni není známo, o jak vysokou částku se jednalo. O azyl žádala v Bulharsku, žádost jí byla zamítnuta, ale území Schengenského prostoru neopustila. Nedisponuje finanční hotovostí, není kontaktní na žádné adrese. X. se nachází v Německu, tam cestuje, je to cíl jejich cesty. V České republice nemá žádné příbuzné ani nikoho, komu by ukončení pobytu zasáhlo do soukromého či rodinného života, cestuje se synem. Nic tu nevlastní, nemá zde žádné závazky ani pohledávky. Cestovní doklad nikdy neměla a občanský průkaz ztratila v X. V X. neuživí své děti a nedokáže jim zaplatit vzdělání, chce do Německa, aby měly děti lepší život. Nikde není kontaktní.

6. Dne 3. 9. 2024 vydala žalovaná rozhodnutí, č. j.: KRPA–279801–8/ČJ–2024–000022–MIG, podle jehož odůvodnění nelze od žalobkyně očekávat její dobrovolné vycestování. Jako žadatelka o mezinárodní ochranu měla vyčkat v Bulharsku do vyřízení žádosti a do České republiky přicestovala nelegálně bez cestovního dokladu a oprávnění k pobytu. Žalovaná se zabývala také nemožností uložení zvláštních opatření v ust. § 123b odst. 1 z.p.c., neboť by byla zjevně neúčelná. Lhůta trvání zajištění byla stanovena na 30 dnů při zohlednění předpokládané složitosti přípravy předání. Jelikož v České republice nežijí žádné žalobkyni blízké osoby ani její rodinní příslušníci, nebudou zajištěním dotčeny její rodinné a soukromé poměry.

7. Podle sdělení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 5. 9. 2024, č. j.: OAM–1174/DS–D03–2024, byl zahájen postup podle Dublinského nařízení, když téhož dne byla odeslána žádost o přijetí žalobkyně a jejího nezletilého syna zpět do Bulharska. Jak je zřejmé ze sdělení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 13. 9. 2024, č. j.: OAM–1174/DS–D03–2024, Bulharsko dne X. přijalo svou odpovědnost a zaslalo souhlas s přijetím žalobkyně, přičemž Česká republika má na realizaci předání šest týdnů, tj. do X.

8. Dne 25. 9. 2024 vydala žalovaná žalobou napadené rozhodnutí, podle jehož odůvodnění byly během zajištění žalobkyně činěny úkony směřující k jejímu předání, avšak doba nebyla dostatečně dlouhá k uskutečnění předání. Žalovaná shledala reálný předpoklad předání žalobkyně vzhledem ke sdělením Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, a výsledku z databáze EURODAC. S ohledem na pobytovou historii žalobkyně nelze očekávat její setrvání v České republice po dobu Dublinského řízení, a proto v jejím případě nepostačuje uložení zvláštního opatření. Při stanovení doby prodloužení zajištění žalovaná vycházela z časové potřeby obstarání potřebných přepravních dokladů, komunikace s dotčeným státem a zabezpečení policejní eskorty.

9. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j.: 4 A 43/2024–21, byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti rozhodnutí, č. j.: KRPA–279801–8/ČJ–2024–000022–MIG. Soud shledal, že v případě žalobkyně byly naplněny všechny podmínky pro rozhodnutí o jejím zajištění vyžadované v ust. § 129 odst. 1 z.p.c., nebyly indikovány ani žádné překážky v realizovatelnosti předání, nebylo možné použít mírnějších opatření, přičemž použití institutu zajištění nebylo nepřiměřené, stanovená délka zajištění nepřesáhla zákonné rozmezí a byla dostatečně odůvodněna.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

10. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s.ř.s.“), a vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), přičemž přihlížel i k případným nezákonnostem nad rámec žalobních bodů v souladu se závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21, a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože postupoval dle ust. § 172 odst. 5 z.p.c.

12. Podle ust. § 129 odst. 1 z.p.c. nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.

13. Podle ust. § 129 odst. 7 z.p.c. policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je–li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

14. Podle ust. čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je–li zbavení svobody nezákonné.

15. Nejprve se soud vyjádří ke stavu, který zde byl v době rozhodování žalované. K uvedenému dni by napadené rozhodnutí obstálo.

16. Soud především uvádí, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a dostatečně odůvodněné. Podle konstantní judikatury NSS platí: „Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.“ (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109). Těmto požadavkům na odůvodnění rozhodnutí žalovaná v projednávané věci podle názoru soudu dostála, neboť v napadeném rozhodnutí srozumitelně popsala, z jakých skutkových a právních okolností vycházela, jakými úvahami byla při svém rozhodování vedena a co ji přimělo k prodloužení doby zajištění žalobkyně. Soud dospěl k závěru, že žalovaná se konkrétní situací žalobkyně podrobně zabývala a napadené rozhodnutí je odůvodněno dostatečně a plně v souladu s ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

17. Námitka nepřiměřené délky prodloužení zajištění není důvodná, neboť se žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí délkou zajištění řádně zabývala na s. 5–6, kde odkázala na předpokládaný časový rámec. Coby zásadní byla shledána skutečnost, že o přijetí musí rozhodnout dožádaný členský stát Evropské unie a že je třeba obstarat potřebné přepravní doklady a zabezpečení policejní eskorty. Z konstantní judikatury NSS, která se sice vztahuje k institutu správního vyhoštění, ale lze ji analogicky aplikovat na předání podle Dublinského nařízení, vyplývá, že „hlavním kritériem pro stanovení doby trvání zajištění je předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění (§ 124 odst. 3 zákona … o pobytu cizinců …), proto musí být v odůvodnění rozhodnutí o zajištění uveden výčet předpokládaných úkonů potřebných k realizaci vyhoštění s uvedením odhadu jejich časové náročnosti“ (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011–79). Požadavky na odůvodnění doby zajištění, případně prodloužení zajištění, a určení časového rámce jednotlivých úkonů nutných k realizaci předání je nutno odvíjet od konkrétních skutkových okolností věci, přičemž v mnoha případech nebude možné trvat na uvedení konkrétní doby potřebné pro provedení každého konkrétního úkonu, zvláště za situace, kdy je realizace některých kroků závislá na součinnosti příslušných orgánů země, do níž má být cizinec předán. Obecně tedy postačuje, pokud je v rozhodnutí logicky shrnuto, jaké konkrétní úkony bude třeba za účelem realizace předání učinit a jak dlouho by tyto úkony měly dle zkušeností žalované trvat (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 5. 2021, č. j. 6 Azs 18/2021–29, či ze dne 29. 3. 2019, č. j. 4 Azs 5/2019–25). Stanovená délka zajištění obstojí i s ohledem na žalobkynina nezletilého syna, který cestuje společně s ní; délka prodloužení zajištění byla vzhledem k okolnostem zvolena v nezbytné míře, zároveň věk syna žalobkyně i povaha zajišťovacího zařízení, jak bude podrobněji popsáno níže, umožňovaly prodloužení zajištění v dané délce.

18. Stran otázky realizovatelnosti předání NSS konstatoval již v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j.: 7 As 79/2010–150, publ. pod č. 2524/2012: „Správní orgán má povinnost se zabývat v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Výkon předání se v případě žalobkyně jevil jako zcela realistický, zvláště vzhledem k tomu, že dne X. Bulharsko přijalo svou odpovědnost a zaslalo souhlas s přijetím žalobkyně. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala neexistenci překážek trvalejší povahy, a to jak absenci hrozeb v zemi přijetí, jež by výkonu předání bránily, tak i absenci vazeb žalobkyně k území České republiky.

19. V citovaném rozsudku NSS, č. j.: 7 As 79/2010–150, jakož i např. v rozsudku NSS ze dne 15. 6. 2022, č. j. 6 Azs 59/2021–27, se také výslovně poznamenává, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo správní vyhoštění, resp. analogicky zda má být předán, ale pouze vytvoření podmínek pro naplnění tohoto účelu.

20. Rozhodnutí o zajištění je rovněž založeno na individuálním posouzení každého jednotlivého případu. U žalobkyně bylo s ohledem na absenci cestovního a osobního dokladu i jednoznačnou snahu dostat se do Německa za částí rodiny správně identifikováno vážné nebezpečí útěku. Už proto neobstojí zcela obecné tvrzení o propuštění ostatních cizinců, kteří cestovali s žalobkyní. Nad rámec nezbytného soud podotýká, že žalobkyně jedinou zajištěnou osobou z daného kamionu nebyla; jak je soudu známo z úřední činnosti, ve stejném kamionu cestovali i žalobci ve věcech zajištění vedených pod sp. zn.: 2 A 43/2024 a 21 A 42/2024 (i ve zmíněných žalobách je přitom tvrzeno, že právě daný žalobce je jediným zajištěným).

21. Obavy z X. budou v konečné rovině řešeny v azylovém řízení o předání žalobkyně do Bulharska, nicméně není důvod se domnívat, že by bulharská policie neposkytla žalobkyni nezbytnou ochranu.

22. V případě žalobkyně nebylo taktéž možné přistoupit k uložení zvláštních opatření dle ust. § 123b odst. 1 z.p.c. Žalobkyně sama během podání vysvětlení dne 3. 9. 2024 v zásadě negovala všechny okolnosti, jež by potenciálně mohly vést k uložení zvláštních opatření. Žalovaná v napadeném rozhodnutí (s. 5) řádně a důkladně odůvodnila, proč nebylo možné přistoupit k uložení zvláštních opatření, přičemž se zabývala každým opatřením zvlášť, a to individuálně s ohledem na konkrétní situaci žalobkyně.

23. Tvrdila–li žalobkyně v žalobě, že nikdy nepodala žádost o udělení mezinárodní ochrany v Bulharsku, a tudíž by nebylo v souladu s Dublinským nařízením, aby byla poslána do Bulharska, ocitá se toto její vyjádření v přímém rozporu s podáním vysvětlení ze dne 3. 9. 2024. Žalobkyně tehdy uvedla: „O azyl jsem žádala v Bulharsku. Vím, že mi byla žádost zamítnuta. Po zamítnutí žádosti o azyl jsem nikdy území Schengenského prostoru neopustila. Nikde jinde jsem o azyl nežádala.“ Zároveň samotné Bulharsko uznalo svou příslušnost dle Dublinského nařízení.

24. Žalobkyně dále argumentovala systémovými nedostatky azylového řízení v Bulharsku. Správní orgány nemusí ve smyslu bodu [21] rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017–29, v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění či prodloužení zajištění podle ust. § 129 z.p.c. výslovně zdůvodňovat, zda ve státě, kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází, či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl. Evropský azylový systém je vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 21. 12. 2011, C–411/10 a C–493/10, ve věci N. S. a dalších, který je aplikovatelný i za současné právní úpravy). K tomu NSS např. v rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016, č. j.: 9 Azs 27/2016–37, uvedl: „Možnost vyvrácení domněnky nicméně neznamená, že jakékoli porušení základního práva určitým členským státem se automaticky dotýká povinnosti členských států dodržovat pravidla pro určení příslušnosti k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu nelze žadatele přemístit (body 82 až 85). Je tomu tak pouze tehdy, kdy je třeba vážně se obávat, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek příjmu žadatelů v příslušném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení (bod 86).“ Žalobkyně namítla otázku systémových nedostatků v bulharském azylovém řízení poprvé až ve své žalobě, nejprve proti rozhodnutí, č. j.: KRPA–279801–8/ČJ–2024–000022–MIG, a poté v nynější žalobě, přičemž sdělila jen obecná tvrzení, jež nijak blíže nerozvinula. Soud v této souvislosti odkazuje na bod [9] usnesení NSS ze dne 5. 1. 2023, č. j.: 3 Azs 427/2021–22, v němž se konstatuje: „Také k podmínkám azylového řízení v Bulharsku se Nejvyšší správní soud vyjádřil již mnohokrát, přičemž neshledal, že by Bulharsko nebylo schopno žadatelům o mezinárodní ochranu zajistit adekvátní podmínky (viz například rozsudky ze dne 28. 4. 2020 č. j. 10 Azs 305/2019–25, ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 Azs 170/2020–40, či již zmiňovaný rozsudek č. j. 1 Azs 226/2019–26).“ Ve vztahu k Bulharsku tudíž neexistovaly vážné indicie, jež by zakládaly nezbytnost explicitně vypořádat otázku systémových nedostatků přímo v napadeném rozhodnutí. Žalovaný se navíc systémovými nedostatky v napadeném rozhodnutí v obecnosti výslovně zabýval. Soud též podotýká, že rovněž v rozsudku Městského soudu v Praze, č. j.: 4 A 43/2024–21, nebyly identifikovány žádné systémové nedostatky v azylovém řízení v Bulharsku a žalobní námitka byla označena za toliko obecnou bez bližší konkretizace a odkazu na konkrétní dokumenty či rozhodnutí Evropské unie či soudů.

25. Nad rámec žalobních námitek soud shledal, že žalovaná vzala v potaz i faktické zajištění nezletilého syna cestujícího společně s žalobkyní, syn byl umístěn společně s ní, došlo k zajištění v zařízení X., synovi žalobkyně je přitom již více než X. roku, není nikterak nízkého věku. Na s. 6 a 7 napadeného rozhodnutí se žalovaná řádně a podrobně zabývala povahou zajišťovacího zařízení ve vztahu k nezletilému i zdravotním stavem žalobkyně a jejího syna. Napadené rozhodnutí obstojí i s ohledem na nezletilého.

26. Ke dni svého vydání by tudíž napadené rozhodnutí obstálo, soud však s ohledem na mezinárodní závazky České republiky dále zkoumal, zda nenastala po vydání rozhodnutí nějaká skutečnost, jež by trvání zajištění bránila. Uvedený požadavek vyplývá z ust. čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. např. rozsudek NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j.: 9 Azs 193/2019–48). Soud však neshledal žádnou zásadní okolnost, kvůli níž by mělo dojít k prolomení ust. § 75 odst. 1 s.ř.s., tj. k provedení přezkumu ke dni vydání napadeného rozhodnutí.

27. Žalovaná napadeným rozhodnutím ani předcházejícím řízením neporušila základní zásady ani elementární procesní ustanovení správního řízení. Soud konstatuje, že z obsahu správního spisu žádné takové pochybení nevyplynulo a nebylo zjištěno. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, vše nezbytné řádně odůvodněné a doba prodloužení zajištění zvolena přiměřeně konkrétním okolnostem.

28. O návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě nebylo rozhodováno, neboť se v tomto rozsudku soud zabýval meritem podané žaloby v krátké době od jejího podání.

29. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalované náklady nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalované IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze