57 Az 15/2024– 22

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobci: a) X. X. X b) X.X X zastoupen X oba toho času v X X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2024, č. j. OAM–1174/DS–D03–D04–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Žalobkyně a) byla dne 2. 9. 2024 zajištěna Policií ČR podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť se policie domnívala, že neoprávněně vstoupila na území ČR nebo zde neoprávněně pobývá.

2. Při podání vysvětlení dne 3. 9. 2024 žalobkyně a) uvedla, že v červnu 2024 odcestovala se svým nezletilým synem, žalobcem b), ze Sýrie. Cestovali přes Turecko do Bulharska. Tam je chytila policie. Žalobkyně a) podotkla, že pokud vás chytí, tak musíte požádat o azyl, aby vás nevrátili do Sýrie. Požádala proto za sebe i za syna. Poté je policie pustila. V Bulharsku dostali nabídku od převaděčů. Nastoupili tam do kamionu, kde bylo asi 30 lidí. Nebyl tam vzduch a voda. Jedna žena v kamionu zemřela. Někdo kontaktoval českou policii, která přijela. V Bulharsku byla její žádost o azyl zamítnuta. Schengenský prostor neopustila. Nemá žádné vazby na ČR. Chce do Německa, kde má další dvě nezletilé děti.

3. Krajské ředitelství Policie hl. m. Prahy rozhodnutím ze dne 3. 9. 2024 zajistilo podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, žalobkyni a), a to za účelem předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále „nařízení Dublin III“). Policie v odůvodnění rozhodnutí o zajištění uvedla, že žalobkyně a) přicestovala se svým nezletilým synem, žalobcem b), na území schengenského prostoru dne 26. 8. 2024, a to do Bulharska, kde následně podala žádost o mezinárodní ochranu. Jde o cizinku, které již byl vydán příkaz k vycestování ze schengenského prostoru, který nerespektuje a snaží se dostat do Německa. Do České republiky přicestovali ukrytí v kamionu. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2024, č. j. 4 A 43/2024–21), stejně jako žaloby proti navazujícím rozhodnutím o prodloužení doby zajištění (viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, č. j. 21 A 44/2024–22, a ze dne 18. 11. 2024, sp. zn. 4 A 51/2024).

4. Dne 5. 9. 2024 žalovaný požádal bulharské orgány o převzetí žalobců s odkazem na nařízení Dublin III z důvodu, že žalobci požádali dne 26. 8. 2024 v Bulharsku o mezinárodní ochranu. Dne 12. 9. 2024 bulharské orgány akceptovaly požadavek na převzetí obou žalobců.

5. Následně žalovaný založil do správního spisu zprávu svého odboru azylové a migrační politiky (dále „OAMP“) ze dne 26. 3. 2024 k bulharskému azylovému systému.

6. Žalobkyně a) při pohovoru konaném dne 12. 9. 2024 v rámci dublinského řízení uvedla, že ze Sýrie se synem odcestovali v červnu 2024 kvůli špatné bezpečnostní i ekonomické situaci. Přes Turecko se dostali do Bulharska. Tam je zadržela policie. Prostřednictvím převaděčů se dostali do kamionu, kterým chtěli dojet do Německa. V kamionu se ale už nedalo vydržet, nebyl tam vzduch ani voda. Zavolali převaděči, ten jim ale nevěřil a vyhrožoval jim. Jeden člověk v kamionu pak zavolal policii. Dorazila česká policie, která je pustila ven. K dotazu, zda žádali o mezinárodní ochranu v EU, žalobkyně a) odpověděla, že podepsala hodně papírů, ale neřekli jí, co podepisuje. Papíry podepsala kvůli strachu z deportace do země původu. V Bulharsku strávili asi 20 dní. Tlumočník byl jen u výslechu na policii, jídlo tam bylo špatné a podmínky nevyhovující (špína, vši). Žalobkyně a) má v Německu dvě nezletilé děti a nějaké synovce. Jsou to žadatelé o mezinárodní ochranu. K dotazu, zda žalobcům něco brání v návratu do Bulharska, žalobkyně a) odpověděla, že má v Německu dvě nezletilé děti a chce se k nim dostat. Má strach z převaděčů v případě návratu do Bulharska. Bojí se, že se jim budou chtít pomstít.

7. Dne 23. 9. 2024 žalovaný požádal bulharské orgány o individuální záruky ve věci žalobců. V žádosti požádal o potvrzení, že žalobci budou moci žádat o mezinárodní ochranu v Sofii (či jejím okolí). Sdělil, že žalobci cestovali v kamionu, přičemž někdo z kamionu zavolal českou policii, aby jim pomohl. Z vyšetřování vyplývá, že žalobci jsou zranitelnými osobami, které jsou v ohrožení života. Všichni lidé z toho kamionu čelí výhružkám smrtí od převaděčů. Už v kamionu jim bylo vyhrožováno, že pokud něco oznámí, tak budou bez milosti zabiti. Nyní jim převaděči vyhrožují prostřednictvím jejich rodin. Bulharské úřady odpověděly dne 25. 9. 2024, že žalobci budou ubytováni v otevřeném přijímacím středisku, kde jsou k dispozici sociální pracovníci i zdravotníci. Samotné azylové řízení proběhne v souladu s evropským a národním právem.

8. Dne 25. 9. 2024 žalovaný se dotázal podle čl. 34 nařízení Dublin III německých úřadů, zda disponují informacemi ohledně nezletilých dětí žalobkyně a), které měly být v Německu. Německé úřady odpověděly dne 30. 9. 2024, že na základě poskytnutých údajů se nepodařilo takové děti identifikovat.

9. Shora uvedeným rozhodnutím ze dne 1. 10. 2024 (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný rozhodl, že státem příslušným k převzetí žalobců zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III je Bulharská republika.

10. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že z databáze EURODAC zjistil, že žalobci požádali dne 26. 8. 2024 o udělení mezinárodní ochrany v Bulharsku. Na základě žádosti žalovaného přijalo Bulharsko dne 12. 9. 2024 svoji odpovědnost za žalobce ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III. Na základě zprávy OAMP ze dne 26. 3. 2024 žalovaný dovodil, že bulharský azylový systém není zatížen systematickými nedostatky, pro které by nebylo možné žalobce do Bulharska přemístit. Žalovaný dále poukázal na zprávu bulharských úřadů ze dne 25. 9. 2024, z níž vyvodil, že azylové řízení žalobců bude probíhat v souladu s evropskou i národní legislativou a že žalobci budou umístěni v zařízeních splňujících evropské standardy.

11. S ohledem na obavy žalobců z převaděčů žalovaný zdůraznil, že celé řízení je neveřejné a údaje o tom, kde se žalobci nachází a jaké řízení je s nimi vedeno, se nemohou dostat do rukou nepovolaných osob. Žalovaný dále avizoval, že bulharské straně poskytne všechny informace o specifikách tohoto případu, aby byla žalobcům poskytnuta dostatečná ochrana před převaděči a bylo k věci přistupováno jako k případu hodného zvláštního zřetele, a dále si vyžádá veškeré informace o aktuální situaci, aby bylo možné zajistit ochranu žalobců. Bulharsko je právní stát, který je schopný zajistit případnou ochranu žalobců.

12. Žalovaný dále konstatoval, že žalobce b) je nezletilý, a proto se rovněž zabýval otázkou nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. V tomto znovu odkázal na zprávu OAMP ze dne 26. 3. 2024, z které dovodil, že je s nezletilými v Bulharsku zacházeno jako se zranitelnou skupinou a mohou být v některých situacích zvýhodněni (brzký termín pohovoru apod.). Dále z ní vyplývá, že rodiny jsou umisťovány do středisek Voenna Rampa a Ovcha Kupel, které prošly celkovou rekonstrukcí. Děti mají též právo na studium ve školách a v Bulharsku je též dostupná zdravotní péče ve stejné kvalitě jako pro bulharské občany. Žalobce b) nemá na území ČR žádné vazby. Návrat do Bulharska proto pro něj nebude znamenat nepřiměřený zásah. Nedojde k odluce od matky. Žalovaný dále konstatoval, že se pokusil identifikovat nezletilé děti žalobkyně a) v Německu, to se však nepodařilo s ohledem na nedostatek jí poskytnutých informací. K aplikaci diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016–34, z něhož dovodil, že v tomto případě není možné toto ustanovení vůbec použít. Shrnutí žaloby 13. Žalobci se žalobou podanou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), domáhají zrušení napadeného rozhodnutí.

14. Žalovanému jejím úvodem vytýkají, že se dostatečně nezabýval přiměřeností napadeného rozhodnutí ani uplatněním diskreční pravomoci podle čl. 17 nařízení Dublin III.

15. Žalobci poukázali na to, že ostatní cizinci (25 osob), kteří cestovali ve stejném kamionu, byli propuštěni. S ohledem na to, že kontaktovali Policii ČR, mají oprávněné obavy z převaděčů, kteří jim hrozí smrtí v případě návratu do Bulharska. Takto jim převaděči hrozili i nyní, když jsou zajištěni v ČR. Převaděči kontaktovali jejich rodiny. Chtějí se pomstít za to, že jeden z převaděčů byl zatčen českou policií. Žalobci chtějí být dále nápomocni českým orgánům činným v trestním řízení a mohli být v ČR vyslechnuti jako svědci. Žalovaný byl povinen vyhodnotit individuální rizika vztahující se k žalobcům a nevrátit je do Bulharska, kde jim hrozí špatné zacházení. Za lichou označili žalobci domněnku žalovaného, že by se v případě potřeby mohli obrátit na bulharskou policii.

16. Azylové řízení v Bulharsku je zatíženo systémovými nedostatky. Podle žalobců mají bulharská přijímací centra špatnou kvalitu. Jsou přeplněná, v zimě nedostatečně vytápěná a i děti zde často žijí v nevyhovujících podmínkách. Dále dochází k prodlevám při registracích žádostí o azyl. Žalobci také poukazovali na to, že jim v Bulharsku nebylo tlumočeno, jaké dokumenty podepisují. Nedostatky bulharského azylového systému jsou popsány v řadě soudních rozhodnutí. K zjištění stavu bulharských center nelze vycházet z jednoho zdroje. Tamní situace neodpovídá nejlepšímu zájmu žalobce b) ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, kterému měla být věnována zvláštní pozornost. Vyjádření žalovaného 17. Žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal na to, že se stavem bulharského azylového systému v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval, a to na podkladě zprávy OAMP ze dne 26. 3. 2024. Žalobci podle něj jinak na toto odůvodnění v žalobě nereagují. Sami nepředložili žádné konkrétní zprávy na podporu svých tvrzení. Stejně tak žalovaný zohlednil nejlepší zájem žalobce b) ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte i specifickou situaci žalobců, kterou reflektoval tím, že požádal bulharské úřady o individuální záruky. K poukazu na prodlevy při registraci žádostí o mezinárodní ochranu v Bulharsku žalovaný konstatoval, že žalobci již tuto žádost podali. Navrhl, aby soud žalobu zamítl. Posouzení věci soudem 18. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou.

19. Žaloba není důvodná.

20. Soud úvodem podotýká, že v rozsudku ze dne 12. 12. 2024, č. j. 55 Az 12/2024–26, se zabýval žalobou jiné osoby, která cestovala s žalobci stejným kamionem z Bulharska, přičemž žalovaný taktéž rozhodl o jejím zpětném přijetí do Bulharska. V rozsahu, v jakém se obě věci skutkově a argumentačně překrývají, soud v nyní posuzované věci vycházel ze závěrů učiněných v odkazovaném rozsudku.

21. Žalobci v nyní posuzované věci přímo nezpochybňují závěr žalovaného, že příslušnost Bulharska je dána na základě čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III, tedy z důvodu, že žalobci podali žádost o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Jejich podání vyplývá z databáze EURODAC a sama žalobkyně a) při podání vysvětlení dne 3. 9. 2024 uvedla, že tak učinila, a to z obav před deportací do Sýrie (shodně viz rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 21 A 44/2024–22, odst. 23). Zároveň samotné Bulharsko uznalo svou příslušnost dle nařízení Dublin III. Pozdější tvrzení žalobkyně a) při pohovoru dne 12. 9. 2024, že nevěděla, co podepisuje, nepovažuje soud za kvalifikovanou okolnost, která by mohla podaní žádosti v Bulharsku relevantně zpochybnit (viz rozsudek č. j. 55 Az 12/2024–26, odst. 25–26, a tam odkazované rozsudky NSS ze dne 23. 11. 2023, č. j. 7 Azs 228/2023–25, a Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, č. j. 48 Az 2/2024–68, odst. 22–34).

22. Soud pro úplnost dodává, že pokud byly jedna či obě žádosti o mezinárodní ochranu v Bulharsku již zamítnuty, jak žalobkyně a) tvrdila při podání vysvětlení dne 3. 9. 2024, odpovídajícím ustanovením by v takovém případě byl čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. I v takovém případě však žalovaný mohl postupovat podle čl. 18 odst. 1 nařízení Dublin III (srov. rozsudky NSS ze dne 5. 10. 2016, č. j. 8 Azs 123/2016–30, odst. 17–25, a Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2023, č. j. 34 A 19/2023–28, odst. 30–34). Otázka, zda Bulharsko podané žádosti stále posuzuje [písm. b)], či je zamítlo [písm. d)], tedy nemá bez dalšího vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

23. Žalobci v žalobě namítali, že bulharský azylový systém trpí závažnými systematickými nedostatky. Obecně zmínili špatnou kvalitu příjímacích center, která jsou podle nich přeplněná a v zimě nedostatečně vytápěná. Dochází též k prodlevám při registracích žádostí o azyl. Přímo ve vztahu k jejich zkušenosti podotkli, že jim nebylo v Bulharsku tlumočeno, jaké dokumenty podepisují.

24. Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III žadatel nemůže být přemístěn do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, jestliže existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.

25. Soud konstatuje, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí adekvátně zabýval stavem bulharského azylového systému, a to i se zohledněním skutečnosti, že žalobce b) je nezletilý. Vycházel přitom ze zprávy OAMP ze dne 26. 3. 2024. Z této zprávy mj. vyplývá, že v průběhu pohovorů i soudního řízení mají žadatelé o mezinárodní ochranu nárok na tlumočení do jazyka, kterému jsou schopni porozumět. Tlumočníci pro arabštinu jsou v praxi k dispozici. Proti zamítavým rozhodnutím lze podat odvolání k soudu. Žadatelé navrácení do Bulharska na základě nařízení Dublin III nečelí zvláštním omezením při dalším přístupu k řízení o mezinárodní ochraně. Pokud nebylo o jejich žádosti rozhodnuto či rozhodnutí nebylo oznámeno, jsou umístěni do přijímacího střediska. Pokud již bylo vydáno konečně negativní rozhodnutí, včetně seznámení se s ním, jsou umisťováni do detence. Zákon umožňuje podat novou (opakovanou) žádost. Podmínky ve střediscích jsou hodnoceny jako spíše problematické. Část středisek prošla kompletní rekonstrukcí, včetně středisek Voenna Rampa a Ovcha Kupel v Sofii, kam jsou umisťovány rodiny a nezletilí bez doprovodu. Nedostatky nerekonstruovaných středisek spočívají zejména v nedostatečné údržbě vodovodních systémů, sanitárního vybavení a neřešené zamoření štěnicemi. Kritizována je rovněž kvalita a kvantita jídla. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podotkl, že žalobci nepředložili žádné relevantní důkazy svědčící pro závěr o systematických nedostatcích bulharského azylového systému. Poukázal přitom na rozsudky NSS, z nichž dovodil, že je na místě předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských zemí EU. Dále uvedl, že s nezletilými je v Bulharsku zacházeno jako se zranitelnou skupinou a jsou umisťováni právě do středisek, která prošla kompletní rekonstrukcí.

26. K tomu soud doplňuje, že podle bodu 22 preambule nařízení Dublin III je stěžejním prvkem společného azylového systému solidarita, s níž úzce souvisí vzájemná důvěra. Nelze nicméně vyloučit, že tento systém v praxi naráží v určitém členském státě na závažné funkční problémy, a proto existuje riziko, že žadatelé o azyl budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Unijní právo tudíž brání uplatnění nevyvratitelné domněnky, že členský stát příslušný podle nařízení Dublin III dodržuje základní práva. Členské státy (včetně vnitrostátních soudů) tak nemohou přemístit žadatele do „příslušného členského státu“, nemohou–li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systematické nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S. a další, C–411/10 a C–493/10, body 78 až 81 a 94). K vyvrácení domněnky, že všechny členské státy dodržují základní práva, musí žadatel uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v azylovém řízení podepřená relevantními důkazy (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019–41).

27. Byť judikatura nezřídka kritizuje způsob, jakým jsou zprávy OAMP vytvářeny, není pravdou, že by se žalovaný v této věci opíral pouze o jediný zdroj, jak je tvrzeno v žalobě. Zpráva OAMP na řadě svých míst odkazuje na dohledatelné zdroje, o které opírá konkrétní informace uvedené ve zprávě. I tato zpráva OAMP popisuje některé problematické aspekty bulharského azylového systému. Řadu obecných tvrzení v žalobě o stavu pobytových středisek v Bulharsku lze tak mít za hodnověrné a korespondující se zprávou OAMP. Současně soud podotýká, že sami žalobci, vyjma tvrzení o nedostatcích v tlumočení, v žalobě netvrdili, že by se v Bulharsku s těmito špatnými životními podmínkami sami setkali.

28. Je nepochybné, že špatné podmínky pro hygienu či výskyt parazitů jsou krajně nežádoucí jevy. Soudní dvůr Evropské unie nicméně vysvětlil, že o systémových nedostatcích ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III lze hovořit v případě jejich obzvláště vysoké míry závažnosti, jíž „by bylo dosaženo, pokud by se osoba, která je zcela závislá na veřejné podpoře, v důsledku nezájmu orgánů členského státu ocitla nezávisle na své vůli a osobní volbě v situaci krajní hmotné nouze, v níž by nemohla uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je zejména potřeba najíst se, umýt se a ubytovat se, a kterou by bylo poškozováno její tělesné či duševní zdraví nebo v důsledku které by se ocitla v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností. Uvedená míra závažnosti se tudíž nemůže vztahovat na situace, které třebaže se vyznačují značnou nejistotou či podstatným zhoršením životních podmínek dotčené osoby, neznamenají krajní hmotnou nouzi, při níž by se tato osoba ocitla v natolik závažné situaci, že ji lze stavět na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení“ (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 3. 2019, C–163/17, Jawo, a C–297/17, C–318/17, C–319/17 a C–438/17, Ibrahim a další). Z čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III totiž neplyne, že jakékoli porušení základního práva členským státem automaticky znemožňuje přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu (srov. usnesení NSS ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016–52). Nadto považuje soud – i z hlediska souladu napadeného rozhodnutí s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte – za zásadní, že ze zprávy OAMP vyplývá, že nezletilí s rodinami jsou umisťováni do (dvou výše zmíněných) center, která prošla kompletní rekonstrukcí, a netýkají se jich tak ve zprávě popisované nedostatky nerekonstruovaných středisek.

29. Na základě výše uvedeného nelze v této věci podle soudu uzavřít, že by v Bulharsku existovaly systémové nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Žalobci svá tvrzení nijak konkrétně nedoložili. Situace na hranicích s Tureckem se jich zjevně netýká, neboť jsou v situaci, kdy budou předáni v rámci dublinského systému příslušnými orgány členského státu. Bulharsko akceptovalo svoji příslušnost k řízení o mezinárodní ochraně žalobců. Stejně tak soud souhlasí s žalovaným, že je v jejich situaci není relevantní poukaz na prodlevy při registraci žádostí o mezinárodní ochranu, neboť své žádosti v Bulharsku již podali.

30. K obecné námitce, že systematické nedostatky bulharského azylového systému byly identifikovány i na úrovni Evropské unie, soud uvádí, že mu není známo, že by orgány Evropské unie takové nedostatky v poslední době konstatovaly a vyzvaly členské státy, aby žadatele o mezinárodní ochranu do Bulharska nepřemisťovaly.

31. Žalobci v žalobě také namítli, že „[n]edostatky byly zmíněny také v soudních rozhodnutích různých zemí, včetně českých soudů“ Ani tuto námitku ale nepodpořili žádnými konkrétními odkazy (o jaká rozhodnutí a v jakých zemích mělo jít). Kromě toho zmínění nedostatků ještě neznamená závěr o závažných systematických nedostatcích ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Např. v rozsudku ze dne 11. 2. 2020, F–7195/2018 (dostupného z https://bvger.weblaw.ch), se Federální správní soud Švýcarska podmínkami v Bulharsku podrobně zabýval. Též zmínil potíže s dostatečným udržováním hygieny, hlášení štěnic nebo problém s tlumočením některých jazyků. V bodě 6. 6. 7. rozsudku však uzavřel, že i když jsou zjištěné nedostatky znepokojivé, nepředstavují systémová selhání, která by odůvodňovala obecné odmítnutí přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharska.

32. Závěr o systematických nedostatcích azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v Bulharsku ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III neplyne ani z judikatury českých soudů. V rozsudku ze dne 10. 6. 2020, č. j. 5 Azs 307/2019–22, NSS uvedl, že „odpověď na otázku existence systémových nedostatků azylového řízení v Bulharsku nebyla v minulosti vždy nepochybná; zejm. v období tzv. migrační krize během let 2015 a 2016, kdy byl v Evropě zaznamenán významně zvýšený počet příchozích migrantů, upozorňovaly mezinárodní nevládní organizace na problematickou situaci v Bulharsku, jak je patrné např. z již citovaného usnesení zdejšího soudu č. j. 2 Azs 132/2017–45. Nicméně z pohledu uplatněných námitek stěžovatele a stavu věcí v době vydání rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění za účelem předání není možné vnímat Bulharsko jako zemi, do které by předání stěžovatele nebylo alespoň potenciálně možné. Situace v Bulharsku je jistě monitorována nejen nevládními organizacemi, ale i příslušnými orgány EU a UNHCR; stěžovatel však žádné jejich aktuální zprávy ke stavu azylového systému v roce 2018 či 2019 nepředložil. Systémovými nedostatky v Bulharsku se navíc Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval v již výše citovaných usneseních ve věcech sp. zn. 3 Azs 122/2017 a sp. zn. 2 Azs 132/2017, a dále též v nedávných rozsudcích ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Azs 150/2019–19, a ze dne 28. 4. 2020, č. j. 10 Azs 305/2019–25.“ Dále lze poukázat např. na rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 Azs 170/2020–40, usnesení NSS ze dne 5. 1. 2023, č. j. 3 Azs 427/2021–22, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 41 Az 6/2023–38, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 42 Az 2/2023–38, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2023, č. j. 16 Az 19/2023–30, v nichž správní soudy též neměly za to, že by bulharský azylový systém vykazoval systematické nedostatky.

33. Žalobci dále poukazovali na to, že jim hrozí nebezpečí od převaděčů, kteří se chtějí pomstít za zatčení jednoho z nich českou policií.

34. Ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 2. 2017, C–578/16 PPU, C. K. a další, i při neexistenci systémových nedostatků v členském státě příslušném pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, lze přemístění žadatele podle nařízení Dublin III provést pouze za podmínek, které vylučují, že toto přemístění s sebou ponese skutečné a prokázané riziko, že přemístěná osoba bude vystavena nelidskému a ponižujícími zacházení. Při rozhodování o přemístění je proto potřeba zabývat se též případnými individuálními riziky (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2018, č. j. 5 Azs 128/2018–45). Pokud žalobcům hrozila ze strany převaděčů újma na zdraví nebo životě, jednalo se jistě o individuální okolnost, kterou bylo nutné v řízení o přijetí zpět uvážit.

35. Žalovaný v napadeném rozhodnutí toto riziko reflektoval. Poukázal na to, že informace týkající se tohoto řízení jsou neveřejné a nemohou se dostat do rukou nepovolaných osob. Současně poukázal na to, že na tyto okolnosti upozornil bulharské úřady v žádosti o individuální záruky ze dne 23. 9. 2024, na což se mu dostalo dne 25. 9. 2024 ujištění, že azylové řízení proběhne v souladu s evropskou i tamní legislativou. Dále uvedl, že bulharské straně poskytne veškeré potřebné informace v souvislosti s realizací napadeného rozhodnutí a vyžádá si též veškeré potřebné informace o aktuální situaci od bulharské strany. Navíc se žalobci mohou obrátit na bulharskou policii a další tamní orgány, které jim mohou pomoci.

36. Soud ani v tomto ohledu neshledává v nyní posuzované věci důvod odchýlit se od zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy EU a odkazuje na závěry napadeného rozhodnutí i závěry rozsudku č. j. 55 Az 12/2024–26, konkrétně jeho odst. 44–52, kde se soud zabýval shodnou námitkou jiné osoby ze stejného kamionu.

37. Informace ohledně napadeného rozhodnutí a o jeho následné realizaci nejsou veřejnými. Z ničeho tedy nevyplývá, že by se měli převaděči dozvědět kam či kdy budou žalobci přemístěni. Žalovaný ještě před vydáním napadeného rozhodnutí avizoval bulharským úřadům specifické okolnosti této věci, nadto v napadeném rozhodnutí podotkl, že veškeré potřebné informace poskytne bulharské straně v souvislosti se samotnou realizací transferu. Současně z ničeho nevyplývá, že by bulharská policie či jiné tamní orgány nebyly schopny či ochotny poskytnout žalobcům pomoc (shodně viz shora citované rozsudky č. j. 4 A 43/2024–21, odst. 50, a č. j. 21 A 44/2024–22, odst. 21). Tyto obavy žalobci nijak nedoložili. V tomto ohledu se setrvání žalobců v České republice, tím spíše, když tvrdí, že převaděči vědí, kde se zde nacházejí, nejeví o nic méně rizikovější než v případě rozhodnutí o jejich převzetí zpět Bulharskem.

38. Pokud žalovaný v souvislosti s následnou přípravou transferu přeci jen zjistí nové informace, z kterých vyplyne, že se ohrožení žalobců ze strany převaděčů jejich přesunem do Bulharska skutečně zvýší, je povinen na to adekvátně reagovat, včetně zvážení odstoupení od výkonu napadeného rozhodnutí.

39. Soud závěrem dodává, že žaloba se na řadě míst míjí s obsahem napadeného rozhodnutí a skutkovým stavem této věci. V žalobě je např. zmiňováno, že jde o rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců nebo že jde o případ nezletilého bez doprovodu. Není ani pravdou tvrzení žalobců, že všechny ostatní osoby, které cestovaly stejným kamionem, nebyly zajištěny a byly propuštěny (jak potvrzuje např. rozsudek č. j. 55 Az 12/2024–26 či č. j. 21 A 44/2024–22, odst. 20). K důkazně nijak nepodložené námitce, že žalobcům nebylo umožněno podat žádost o mezinárodní ochranu v České republice, soud pro stručnost odkazuje na odst. 28 rozsudku č. j. 55 Az 12/2024–26, kde se soud vypořádal se zcela shodnou námitkou. Pokud jde o namítanou nedostupnost pro české orgány činné v trestním řízení, ta nijak nebrání vydání napadeného rozhodnutí, nadto lze v případě potřeby využít justiční spolupráce v trestních věcech na úrovni EU (např. evropský vyšetřovací příkaz). A pokud jde o obecně vznesenou námitku, že se žalovaný nevěnoval možnosti uplatnění diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III, žalobci přehlíží, že žalovaný toto ustanovení nepominul, ale v odůvodnění napadeného rozhodnutí s odkazem na rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016–34, č. 3447/2016 Sb. NSS, vysvětlil, že toto ustanovení lze užít pouze v případech, kdy je určena příslušnost podle čl. 3 odst. 1 nařízení Dublin III, což není tento případ (shodně viz také rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2024, č. j. 48 Az 8/2024–33). Závěr a náklady řízení 40. Vzhledem k tomu, že soud neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil ani žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez námitky, žalobu pro její nedůvodnost zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

41. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyli procesně úspěšní. Žalovanému, který měl ve věci procesní úspěch, žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Shrnutí dosavadního průběhu řízení Shrnutí žaloby Vyjádření žalovaného Posouzení věci soudem Závěr a náklady řízení