21 C 137/2025 - 50

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 22 254 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 2 254 Kč, úroku ve výši 6 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 500 Kč od 4. 10. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 400 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 600 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 4. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 451 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám její zástupkyně.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 241 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak nevrátil je včas. Žalobkyně požadovala dlužnou jistinu, smluvní pokutu, úrok (poplatek), úrok z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky.

2. Podáním z [datum] vzala žalobkyně žalobu zčásti zpět [v části týkající se smluvní pokuty, úroku (poplatku), úrok z prodlení z úroku (poplatku) a nákladů spojených s uplatněním pohledávky].

3. S ohledem na zpětvzetí žaloby postupoval soud podle § 96 odst. 1 až 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil. Žalovaný se zastavením řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby souhlasil (viz protokol o jednání z [datum]).

4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. V prvé řadě namítl, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Dále brojil především proti souladu ujednání o výši úroku s dobrými mravy a zpochybnil průběh kontraktačního procesu.

5. Soud předem dalšího posouzení uvádí, že v projednávané věci uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru (smlouva o úvěru z [datum]): žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši [částka] (viz potvrzení o platbě z [datum]), které se jí žalovaný zavázal vrátit (spolu s úrokem): to ostatně žalovaný ani nezpochybnil.

6. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

10. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

11. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

12. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

13. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

14. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

15. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

16. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

17. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

18. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala žalobkyně na kartu zákazníka. Z ní dovozuje, že měsíční příjmy žalovaného činily [Anonymizováno] a měsíční výdaje domácnosti žalovaného činily [částka]. Dále odkázala též na normativní data a výpisy z rejstříků (insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí).

19. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz čl. 27 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz čl. 45 spisu). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z [datum]).

20. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

21. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčních příjmů žalovaného ve výši [částka] (potažmo domácnosti žalovaného ve výši [částka]) a měsíčních výdajů domácnosti žalovaného v částce [částka] a jak tyto částky ověřila. Současně (a především) žalobkyně tato tvrzení nijak nedoložila.

22. Především žalobkyně uvedla, že měsíční příjem žalovaného činí [částka] a vyčíslila náklady na bydlení domácnosti žalovaného v částce [částka]. Výši těchto částek však nijak blíže nevysvětlila ani nedoložila.

23. Vycházela-li žalobkyně z tvrzení žalovaného ohledně výše jeho měsíčních příjmů a výdajů, z výše uvedeného plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení doklady (důkazy) označí (předloží). Pokud žalobkyně naznačovala, že ověřila příjem či výdaje žalovaného (jeho domácnosti) z jeho běžného účtu, nesplnila ani přes výzvu soudu povinnost na podporu svých tvrzení označit důkazy.

24. Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat (jako tomu bylo podle tvrzení žalobkyně zčásti i v projednávané věci). Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

25. Nadto pokud žalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši – podle tvrzení žalobkyně – méně než jedné poloviny jeho měsíčního příjmu (potažmo méně než jedné třetiny příjmu jeho domácnosti), musela žalobkyně nutně zbystřit a o to pečlivě vážit skutečnou finanční (majetkovou) situaci žalovaného. Jednalo se o zjevný varovný signál ohledně jeho skutečné majetkové (finanční) situace.

26. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala i na informace z rejstříků (insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí). Avšak skutečnost, že žalovaný nebyl v těchto rejstřících evidován, není pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové. Totéž přirozeně platí i ohledně ověření „vlastnictví“ (bankovního) účtu žalovaným (viz protokol o vlastnictví účtu).

27. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

28. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

30. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

31. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

32. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

33. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

34. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný peněžní prostředky čerpal (viz potvrzení o platbě z [datum]). Na dluh žalovaný uhradil celkem částku ve výši [částka] (viz nerozporované tvrzení žalobkyně z [datum]; srov. též vyjádření žalovaného z [datum]).

35. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

36. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši [částka]. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než [částka]. Žalovaný tedy dluží částku 18 400 Kč (20 000 - 1 600).

37. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté (a nevrácené) jistiny ve výši [částka] (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce [částka]. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Žalovaný současně s měsíční splátkou ve výši [částka] souhlasil (viz vyjádření žalovaného z [datum]). Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

38. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví.

39. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 6. 2024, č. j. 7 Co 533/2024-94, bod 14). Žalobkyně žádala o stanovení měsíčních splátek ve výši 1 000 Kč: jelikož v tomto směru na svou podporu nic neuvedla, nemohla tak být (již proto) ani v této rovině úspěšná (i zde platí závěry učiněné v bodě 19 výše).

40. Soud spojil nesplnění jakékoliv jedné splátky se ztrátou výhody splátek. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Krajského soudu v Českých Budějovicích (viz rozsudek z 1. 10. 2024, č. j. 19 Co 1118/2024-94, který byl publikován v Evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů; evidence je dostupná zde: https://rozhodnuti.nsoud.cz/judikaturavks/judikatura_vks.nsf/uvod), jíž je soud vázán, lze totiž stanovení ztráty výhody splátek zpravidla považovat za řešení, které směřuje ke spravedlivému uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru (přičemž v konkrétním případě nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly odklon od tohoto pravidla). Ztrátou výhody splátek se míní, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, může žalobkyně uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči žalovanému, přičemž tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, per analogiam).

41. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

42. Pro úplnost soud dodává, že se dalšími námitkami a argumentací žalovaného již nezabýval, neboť pro řešení sporu nebyly (s ohledem na výše učiněné závěry) určující (významné). Ostatně v důsledku námitky, kterou soud shledal důvodnou, je řešení sporu pro žalovaného nejpříznivější možné. Současně soud uvádí, že provedl i další účastníky označené důkazy (viz protokol o jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

43. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 1 251 Kč (viz čl. 8 spisu). Správně mělo být zaplaceno 891 Kč. Základ poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) v projednávané věci totiž netvoří (ani) úrok („poplatek“ ve výši 6 500 Kč totiž není podle své povahy ničím jiným než úrokem; viz § 2395 občanského zákoníku) a náklady spojené s uplatněním pohledávky (ve výši 2 500 Kč), neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení (§ 513 občanského zákoníku). Jelikož ještě před prvním jednáním bylo řízení zčásti zastaveno, náleží žalobkyni dále přeplatek (§ 10 odst. 3 věta druhá a § 6a odst. 3 věta třetí a čtvrtá zákona o soudních poplatcích), a to ve výši 91 Kč [891 - 800; přeplatek odpovídá části poplatku podle položky 2 bodu 1. Sazebníku poplatků]. Přeplatek tedy celkem činí 451 Kč. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám její zástupkyně.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1, 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. K tomu soud dodává, že i. z procesního hlediska bylo zastavení řízení zaviněno žalobkyní, neboť vzala žalobu bez dalšího zčásti zpět (v tomto rozsahu byl tedy žalovaný „úspěšný“) a ii. pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně uspěla v rozsahu částky 18 400 Kč (viz výrok II.) a žalovaný v rozsahu částky 15 329,79 Kč (viz výroky I. a II., tedy včetně úroku z prodlení do částečného zpětvzetí žaloby, resp. do dne vyhlášení rozsudku).

45. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. z 9,2 % (54,6 % - 45,4 %).

46. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátkou ve výši 1 815 Kč. Zástupkyně žalobkyně učinila v řízení tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], výzva k plnění a písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 400 Kč [§ 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu; z tarifní hodnoty 22 254 Kč, neboť při jejím určení se k úrokům a nákladům spojeným s uplatněním pohledávky nepřihlíží (viz § 8 odst. 1 advokátního tarifu a bod 43 výše)], která se zvyšuje o 100 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Zástupkyně žalobkyně osvědčila, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 315 Kč.

47. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 241 Kč (9,2 % z částky 2 615 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

48. Soud pro úplnost uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů zastoupení advokátkou za vyjádření (částečné zpětvzetí) z 20. 5. a 27. 5. 2025, neboť se nejednalo o úkony potřebné k účelnému uplatnění práva. Žalobkyni nepřiznal ani náhradu nákladů za doplnění žaloby z [datum]: žalobu totiž doplnila o tvrzení a důkazy, které mohla a měla uplatnit již v žalobě.

49. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku V. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě jednoho měsíce. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě jednoho měsíce je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalovaného, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovaného na úkor žalobkyně.

50. Soud dodává, že v souladu s § 164 o. s. ř. opravil zjevnou nesprávnost (chybu v počtech) tak, že ve výroku IV. číslo „260“ nahradil číslem „451“ a ve výroku V. číslo „249“ nahradil číslem „241“.

Poučení