21 C 151/2025 - 33

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A] o zaplacení částky 11 600 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 600 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 672,13 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne 23. 4. 2022 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, avšak nevrátil je řádně a včas. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu ve výši 10 000 Kč a poplatky ve výši 1 600 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. V projednávané věci uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že jeho měsíční příjem činil 29 439 Kč a neučinil žádné „podezřelé výdaje“ (odkázala na výpis z účtu [Anonymizováno] za období od 12. 10. 2020 do 24. 3. 2022). Dále odkázala na informace z registrů (NRKI, BRKI a TelcoScore).

17. Z výpisu z účtu [Anonymizováno] soud zjistil, že v období od 12. 1. do 8. 3. 2022 činil měsíční příjem žalovaného postupně 21 930 Kč, 28 757 Kč a 29 439 Kč.

18. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

19. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalovaného činil jeho průměrný měsíční příjem 26 708,66 Kč (jde o průměr částek uvedených v bodě 17 výše).

20. I přesto, že žalobkyně vycházela z (v podstatě) správného posouzení příjmové stránky finanční situace žalovaného (srov. body 17 a 19 výše), není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení jeho výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru). Z výše uvedeného plyne, že i v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní).

21. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně nejsou v tomto směru dostatečná. Proto ji vyzval (a to opakovaně: viz čl. 16 spisu a protokol o jednání ze 17. 6. 2025), aby je doplnila. Současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (viz protokol o jednání ze 17. 6. 2025). Žalobkyně (její zástupkyně byla na jednání přítomna) nic dalšího na svou podporu neuvedla a žádné další důkazy neoznačila.

22. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevylíčila, z jaké částky měsíčních výdajů žalovaného vycházela, na základě čeho k její výši dospěla a jak ji ověřila. Tím spíše svá tvrzení ani nedoložila. Jelikož žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila) výši měsíčních výdajů žalovaného nemohla být v tomto směru ve věci úspěšná.

23. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala též na informace z registru (TelcoScore). Skutečnost, že žalovaný nebyl v tomto registru evidován, však není pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení (prověření) je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

24. Nadto pokud žalobkyně uvedla, že žalovaný neučinil žádné „podezřelé výdaje“, z výpisu z účtu [Anonymizováno] plyne, že za posledních 30 dnů předcházejících sjednání úvěru činily výdaje na sázky 1 200 Kč a za posledních 90 dnů předcházejících sjednání úvěru činily výdaje na sázky 2 100 Kč a podezření výdajů na sázky se týkala částka 2 131,93 Kč. Tím žalobkyně sama své tvrzení zpochybnila.

25. Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat (jako tomu bylo podle tvrzení žalobkyně zčásti i v projednávané věci). Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

26. Nakonec si žalobkyně musela být vědoma i toho, že zůstatek na účtu žalovaného činil 1 877,66 Kč (viz výpis z účtu [Anonymizováno]) a nemohla pominout ani úvěrovou historii žalovaného (viz zpráva z registru NRKI a BRKI, podle níž mu byl v roce 2020 zesplatněn úvěr a následně mu byly tři žádosti o úvěr odmítnuty). I na základě těchto skutečností musela nutně zbystřit a o to pečlivě vážit finanční situaci žalovaného. Jednalo se totiž o zjevný varovný signál ohledně jeho skutečné majetkové (finanční) situace.

27. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalovaného, a tedy posouzena (prověřena) její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

28. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) uvádí, že splnění smlouvy o úvěru (třebas i v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

29. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

31. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

32. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

33. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

34. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

35. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný peněžní prostředky čerpal a vracel (viz též přehled transakcí), v posledku však žalobkyni nevrátil částku jistiny ve výši 10 000 Kč.

36. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

37. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytovány peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), ve výši úvěrového rámce 10 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky průběžně čerpal a vracel: v posledku však žalobkyni nevrátil částku jistiny ve výši 10 000 Kč.

38. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté (a nevrácené) jistiny ve výši 10 000 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce 500 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

39. V této souvislosti soud předně zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaný v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 38 výše).

40. Současně (a nezávisle na výše uvedeném) má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 6. 2024, č. j. 7 Co 533/2024-94, bod 14). Žalobkyně v tomto směru na svou podporu nic neuvedla, nemohla tak být (i proto) ani v této rovině úspěšná (i zde platí závěry učiněné v bodě 21 výše).

41. Soud spojil nesplnění jakékoliv jedné splátky se ztrátou výhody splátek. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Krajského soudu v [adresa] (viz rozsudek z 1. 10. 2024, č. j. [spisová značka], který byl publikován v Evidenci soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů; evidence je dostupná zde: https://rozhodnuti.nsoud.cz/judikaturavks/judikatura_vks.nsf/uvod), jíž je soud vázán, lze totiž stanovení ztráty výhody splátek zpravidla považovat za řešení, které směřuje ke spravedlivému uspořádání práv a povinností spotřebitele a poskytovatele úvěru (přičemž v konkrétním případě nevyšly najevo žádné konkrétní okolnosti, jež by odůvodňovaly odklon od tohoto pravidla). Ztrátou výhody splátek se míní, že pokud se žalovaný zpozdí byť s jedinou splátkou, může žalobkyně uplatnit zesplatnění celého plnění právním jednáním vůči žalovanému, přičemž tak musí učinit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky (§ 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, per analogiam).

42. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

43. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol o jednání ze 17. 6. 2025), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně uspěla v rozsahu částky 10 000 Kč (viz výrok I.) a žalovaný v rozsahu částky 1 600 Kč (viz výrok II.).

45. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. ze 72,4 % (86,2 % - 13,8 %).

46. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 4 272 Kč. Zástupce žalobkyně učinil v řízení čtyři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], výzva k plnění, písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání před soudem [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Pokud jde o první tři úkony právní služby: za každý z nich náleží mimosmluvní odměna ve výši 400 Kč [§ 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 100 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu. Pokud jde o čtvrtý úkon právní služby: za něj náleží mimosmluvní odměna ve výši 1 580 Kč [§ 14b odst. 4 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 6 písm. b) advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 742 Kč (viz též § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu).

47. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 3 672,13 Kč (72,4 % z částky 5 072 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

48. Pro úplnost soud dodává, že se v projednávané věci výše mimosmluvní odměny a paušální náhrady hotových výdajů stanoví podle § 14b advokátního tarifu. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně opakovaně uplatňuje své pohledávky ve skutkově a právně obdobných věcech (závazky ze smluv o úvěru). Jen před Okresním soudem v Českých Budějovicích vede či vedla přibližně deset obdobných řízení (v poslední době např. řízení vedená pod sp. zn. [spisová značka] nebo sp. zn. [spisová značka]).

49. Současně soud dodává, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů zastoupení advokátem za doplnění žaloby z 16. 5. 2023. Žalobu totiž doplnila o tvrzení, která mohla a měla uplatnit již v žalobě. Nemohl jí přiznat ani náhradu nákladů za vyjádření souhlasu s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, kterým reagovala na výzvu soudu. Nejde totiž o samostatný úkon právní služby, neboť se týká jen vedení řízení.

50. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku III. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě dvou měsíce. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě dvou měsíců je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalovaného, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovaného na úkor žalobkyně.

Poučení