21 C 222/2024 - 33

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A]., IČO [IČO žalobkyně A] sídlem [Adresa žalobkyně A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 74 356,87 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 778 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 24 578,87 Kč a úroku z prodlení ve výši 309 Kč a 15 % ročně z částky 61 801,87 Kč od 18. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 613,14 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] („smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši 59 000 Kč. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednané splátky však nehradil řádně a včas (uhradil celkem částku 9 222 Kč), proto úvěr k 16. 8. 2023 zesplatnila. Požaduje dlužnou jistinu, smluvní pokutu, poplatky a úrok z prodlení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. V projednávané věci uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala na přehled (viz čl. 20 spisu) označený složka posouzení, výplatní pásky za červenec a srpen 2022 a informace z registrů (rejstříků).

17. Z dokumentu složka posouzení žalobkyně dovozuje, že měsíční příjem žalovaného činil [částka], měsíční příjem domácnosti žalovaného činil [částka] a měsíční výdaje žalovaného na bydlení činily [částka]. Žalovaný byl bezdětný a svobodný. Z výplatních pásek za červenec a srpen 2022 dovozuje, že měsíční příjem činil [částka]. Dodala, že další měsíční výdaje žalovaného představovaly splátky dalších úvěrů ve výši [částka]. Rovněž shrnula informace z registrů (rejstříků): o žalovaném není evidován žádný negativní záznam.

18. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

19. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalovaného činil jeho průměrný měsíční příjem přinejmenším [částka]. Z výplatních pásek za červenec a srpen 2022 soud zjistil, že výše jeho měsíčního příjmu činila [částka] a [částka]. V průměru tedy [částka]. Z této částky žalobkyně vycházela (viz bod 17 výše).

20. I přesto, že žalobkyně řádně prověřila příjmovou stránku finanční situace žalovaného, není to pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení jeho výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru).

21. V této souvislosti soud předně (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není ani v tomto směru pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu „zaslouží“ (viz bod 14 výše; obdobně jako v projednávané věci též např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 6. 11. 2021, č. j. 44 ICm 1093/2021-87). Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

22. Soud proto dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Vyzval tedy žalobkyni, aby je doplnila. Současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“); viz protokol o jednání z 11. 10. 2024, str. 3].

23. Po poučení žalobkyně požádala o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů.

24. Soud žádost zamítl (viz protokol o jednání z 11. 10. 2024, str. 3). V podstatě shodné poučení totiž žalobkyni již před prvním jednáním poskytl: výzva z 16. 7. 2024 byla doručena jejímu zástupci 17. 7. 2024 (viz přípis a doručenka na čl. 13 spisu). Žalobkyně si tak musela být své povinnosti zjevně vědoma a měla dostatečný prostor pro přípravu své argumentace. V průběhu jednání nevyšlo najevo nic nového. K dodatečnému poskytnutí lhůty proto nebyl důvod (ostatně žalobkyně svou žádost ani neodůvodnila).

25. Žalobkyně následně doplnila: jelikož byl žalovaný svobodný a bezdětný, shodují se výdaje žalovaného s výdaji jeho domácnosti.

26. Žalobkyně předně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčního příjmu domácnosti žalovaného ve výši [částka]. Tím spíše svá tvrzení ani nedoložila. Nadto naznačila-li, že žil v domácnosti sám (viz bod 25 výše), sama si protiřečí.

27. Žalobkyně současně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčních výdajů žalovaného na bydlení ve výši [částka] a na splátky dalších úvěrů ve výši [částka]. Tím spíše svá tvrzení ani nedoložila. Soud již připomněl, že je zapotřebí, aby poskytovatel úvěru prověřil údaje o skutečných výdajích spotřebitele (viz bod 21 výše). Není proto dostatečné, porovnávala-li žalobkyně v projednávané věci tvrzené výdaje žalovaného na bydlení se statistickými údaji.

28. Nakonec je na první pohled zřejmé, že údaje o výdajích, které zmínila (viz body 17 a 27 výše), nejsou úplné. V této souvislosti není ani dostatečné, vycházela-li žalobkyně ze statistických a demografických dat. Nadto ani v tomto směru své úvahy blíže nekonkretizovala (natož aby na jejich podporu označila důkazy), jde tak nanejvýš o zárodky úvah, které nejsou bez bližšího upřesnění ani projednatelné.

29. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalovaného, a tedy posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

30. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala též na informace z registrů (především NRKI a BRKI, SOLUS, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a interních registrů). Skutečnost, že o žalovaném nebyly v těchto registrech evidovány negativní záznamy, však není pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů či výdajů, jejichž hodnocení (prověření) je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

31. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) uvádí, že plnění smlouvy o úvěru (třebas i její splnění v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

32. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

33. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

34. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

35. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

36. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

37. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

38. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši 59 000 Kč. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný peněžní prostředky čerpal (viz též potvrzení o poskytnutí úvěru) a na dluh uhradil celkem částku ve výši 9 222 Kč (viz též tabulka umoření ze 7. 2. 2024 a přehled plateb ze 14. 2. 2024). Žalovaný sjednané splátky úvěru nehradil řádně a včas, proto žalobkyně úvěr k 16. 8. 2023 zesplatnila (viz přípis z 28. 8. 2023, včetně závady).

39. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

40. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 59 000 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než 9 222 Kč. Žalovaný tedy dluží částku 49 778 Kč (59 000 - 9 222).

41. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 49 778 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách (bez stanovení ztráty výhody splátek). Výši jedné splátky stanovil v částce 500 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Soud nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzeným poměrům žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru: pokud jde o údaj o příjmu žalovaného, není aktuální, a (a to především) pokud jde o údaj o výdajích žalovaného, žalobkyně je neprokázala (viz body 20 až 28 výše). Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek (než žádnou), neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

42. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaný v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 41 výše).

43. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 6. 2024, č. j. 7 Co 533/2024-94, bod 14). Žalobkyně ani přes opakovanou výzvu (viz čl. 13 spisu) a poučení na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z 11. 10. 2024, str. 3; i zde platí závěry uvedené v bodech 23 až 25 výše).

44. Zároveň soud doplňuje, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že na projednávaný případ nedopadá § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť není naplněna jeho hypotéza: koncentrovaně řečeno, chybí zde spor i návrh. Nadto i podle tohoto ustanovení je třeba v první řadě usilovat o ochranu spotřebitele. Soud totiž musí přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

45. Z výše uvedených důvodů (viz body 42 až 44) soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 8. 2024, č. j. 8 Co 192/2024-96, bod 14).

46. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

47. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol o jednání z 11. 10. 2024, str. 2), neučinil z nich však žádná skutková zjištění. Návrh na provedení důkazu žádostí o uzavření smlouvy o úvěru soud zamítl, neboť tvrzení, na jehož podporu byl důkaz navrhován (sjednání úvěru), bylo prokázán (viz protokol o jednání z 11. 10. 2024, str. 2). Neprovedl ani důkaz záznamem telefonického hovoru, neboť na něm žalobkyně netrvala (viz protokol o jednání z 11. 10. 2024, str. 2).

48. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši 2 987 Kč (viz čl. 10 spisu). Správně mělo být zaplaceno 2 975 Kč. Základ poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) v projednávané věci totiž netvoří (ani) úrok z prodlení ve výši 309 Kč, neboť jde o příslušenství (§ 513 občanského zákoníku), které není samostatným předmětem řízení. Přeplatek tedy činí 12 Kč. Tato částka se nevrací (§ 10 odst. 1 věta čtvrtá zákona o soudních poplatcích).

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 74 356,87 Kč s úrokem z prodlení. Náhrada nákladů jí náleží v rozsahu částky 49 778 Kč a nenáleží v rozsahu částky 34 748 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl v částce 24 578,87 Kč a 10 169,13 Kč (tj. úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku); pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

50. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. ze 17,6 % (58,8 % - 41,2 %).

51. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 975 Kč (viz bod 48 výše) a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 23 236 Kč. Zástupce žalobkyně učinil v řízení čtyři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], výzva k plnění z 27. 2. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], písemné podání ve věci samé (žaloba z 28. 3. 2024, včetně doplnění žaloby z 21. 8. 2024) [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a účast na jednání před soudem dne 11. 10. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 100 Kč [§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu; z tarifní hodnoty 74 356,87 Kč, neboť při jejím určení se k úrokům z prodlení (viz též § 513 občanského zákoníku) nepřihlíží], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.

52. Zástupci žalobkyně dále náleží náhrada za čas strávený cestou z jejího sídla ([adresa]) do místa jednání soudu ([Jméno žalobkyně B]) a zpět ve výši 1 200 Kč [12 půlhodin; § 14 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 14 odst. 3 advokátního tarifu] a cestovní výdaje ve výši 488 Kč (cesta vlakem z [adresa]; viz jízdenky na čl. 32).

53. Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 3 948 Kč (z částky 18 800 Kč, neboť cena jízdného vlakem je včetně DPH).

54. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 4 613,14 Kč (17,6 % z částky 26 211 Kč). Tuto částku je žalovaný povinen žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

55. Soud pro úplnost uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů zastoupení advokátem za doplnění žaloby z 21. 8. 2024, kterým žalobkyně reagovala na výzvu soudu. Žalobu totiž doplnila o tvrzení a důkazy (posouzení úvěruschopnosti žalovaného), které mohla a měla uplatnit již v žalobě.

56. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku III. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě dvou měsíců. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě dvou měsíce je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalovaného, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovaného na úkor žalobkyně.

Poučení