21 C 298/2024 - 31

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 120 784,61 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 58 896 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 61 888,61 Kč, úroku ve výši 3 992,94 Kč a 13,49 % ročně z částky 118 820,61 Kč od 22. 5. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 118 820,61 Kč od 1. 6. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

2. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně: společnost [právnická osoba], jejíž jmění přešlo na základě fúze sloučením v roce [Anonymizováno] na žalobkyni – pozn. soudu na základě informace z obchodního rejstříku) s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota] („smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednané splátky však nehradil řádně a včas (uhradil celkem částku [částka]), proto úvěr k [datum] zesplatnila. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, smluvní pokutu, pojistné, úrok a úrok z prodlení.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. V projednávané věci uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala na dokument označený Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru (z [datum]), výpisy z účtu za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum], potvrzení o platbě z [datum], úvěrovou zprávu (informace z registru BRKI a NRKI) a informace z dalších registrů (SOLUS, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí).

17. Z dokumentu Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru plyne, že žalobkyně vyšla z měsíčního příjmu žalovaného: hlavního ve výši [částka] a vedlejšího ve výši [částka], z příjmů ostatních členů domácnosti žalovaného ve výši [částka] a z měsíčních výdajů domácnosti žalovaného ve výši [částka] (přičemž tato částka zahrnuje též splátky úvěrů). Současně vyšla z toho, že žalovaný je ženatý, žije u rodičů (rodinných příslušníků) a vyživuje jednu osobu. Rovněž shrnula informace z registrů: o žalovaném není evidován žádný negativní záznam. Nakonec shrnula (s odkazem na úvěrovou zprávu), že měsíční výše splátek dalších úvěrů činí [částka].

18. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

19. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalovaného činil jeho průměrný měsíční příjem přinejmenším [částka]. Z této částky žalobkyně vycházela (viz bod 17 výše). Soud tuto výši zjistil z potvrzení o platbě z [datum].

20. I přesto, že žalobkyně řádně prověřila příjmovou stránku finanční situace žalovaného, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení jeho výdajové stránky (viz ostatně § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru).

21. V této souvislosti soud předně (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není ani v tomto směru pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu „zaslouží“ (viz body 7 a 14 výše; obdobně jako v projednávané věci též např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 6. 11. 2021, č. j. 44 ICm 1093/2021-87). Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

22. Soud proto dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz čl. 13 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila, viz čl. 15 a 16 spisu). Pro úplnost soud dodává, že pokud snad žalobkyně žádala, aby pro takový případ byla o jednání opakovaně vyrozuměna, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z [datum]).

23. Žalobkyně předně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši vedlejšího měsíčního příjmu žalovaného ve výši [částka] (z dokumentu Potvrzení o prověření úvěruschopnosti klienta před poskytnutím úvěru plyne, že jej ani neprověřovala) a ostatních členů domácnosti ve výši [částka]. Tím spíše svá tvrzení ani nedoložila.

24. Žalobkyně současně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčních výdajů domácnosti žalovaného ve výši [částka]. Tím spíše své tvrzení ani nedoložila.

25. Soud již připomněl, že je zapotřebí, aby poskytovatel úvěru prověřil údaje o skutečných výdajích spotřebitele (viz bod 21 výše). Není proto dostatečné, zahrnula-li žalobkyně v projednávané věci mezi výdaje žalovaného životní minimum a normativní výdaje na bydlení.

26. Soud dále připomíná, že úkolem žalobkyně je ve svůj prospěch uvést konkrétní tvrzení a na jejich podporu označit (předložit) důkazy. Za tímto účelem je potřeba nejprve přednést konkrétní tvrzení, a až následně na jejich podporu označit důkazy. Vylíčení rozhodných skutečností nelze opomenout. Nelze je ani nahradit odkazem na důkazy: soud totiž není oprávněn (natož povinen) dohledávat v důkazech skutková tvrzení účastníka, a tím (za něj a v jeho prospěch) skutkový děj rekonstruovat.

27. Žalobkyně (patrně) označila k důkazu výpisy z účtů za období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Avšak neuvedla, na podporu jakých (konkrétních) tvrzení (ohledně výdajů žalovaného, popř. jeho domácnosti) tyto důkazy označila. Soud není oprávněn (natož povinen) domýšlet z označených důkazů skutková tvrzení za žalobkyni (a v její prospěch).

28. Nadto z výpisu z účtu žalovaného za období od [datum] do [datum] (které krátce předcházelo sjednání úvěru) je naopak na první pohled (bez bližšího zkoumání) patrné, že počáteční zůstatek činil [částka], na účet přišlo [částka], z účtu odešlo [částka] a konečný zůstatek činil [částka]. To nasvědčuje tomu, že žalovaný ve skutečnosti neměl žádné (rezervní) disponibilní prostředky. V podstatě veškerou částku příjmů spotřeboval. Již jen na základě toho musela žalobkyně zbystřit, a o to pečlivě vážit skutečnou finanční (příjmovou, ale i výdajovou) situaci žalovaného. Jednalo se o zjevný varovný signál ohledně jeho skutečné majetkové (finanční) situace.

29. Nakonec pokud žalobkyně uvedla, že měsíční výdaje domácnosti žalovaného činily [částka] a měsíční výše splátek dalších úvěrů žalovaného činila [částka], je na první pohled zřejmé, že si buď protiřečí, nebo údaje, z nichž vycházela, nejsou úplné.

30. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalovaného, a tedy posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

31. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala též na informace z registrů (SOLUS, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí). Skutečnost, že o žalovaném nebyly v těchto registrech evidovány negativní záznamy, však není pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření jeho příjmů či výdajů, jejichž hodnocení (prověření) je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

32. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) uvádí, že splnění smlouvy o úvěru (třebas i v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22).

33. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

35. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

36. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

37. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

38. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

39. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši [částka]. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný peněžní prostředky čerpal (viz též potvrzení o vyplacení úvěru z [datum]). Současně soud zjistil, že žalovaný na dluh uhradil celkem částku ve výši [částka] (viz přehled plateb z [datum]).

40. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

41. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši [částka]. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než [částka]. Žalovaný tedy dluží částku [částka] (150 000 – 91 104).

42. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši [částka] (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách. Výši jedné splátky stanovil v částce [částka]. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Soud nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzeným poměrům žalovaného v době uzavření smlouvy o úvěru: pokud jde o údaj o příjmu žalovaného, není aktuální, a (a to především) pokud jde o údaj o výdajích domácnosti žalovaného žalobkyně je neprokázala (viz body 24 až 30 výše). Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek (než nestanovit žádné splátky), neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

43. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaný v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 42 výše).

44. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 6. 2024, č. j. 7 Co 533/2024-94, bod 14). Právní názor žalobkyně (viz doplnění žaloby z [datum], bod III.), neobstojí: v projednávané věci totiž nejde o prodloužení splatnosti pohledávky (jež by bylo ku prospěchu dlužníka), nýbrž o stanovení její splatnosti (jež je ku prospěchu věřitele). Žalobkyně na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (i zde proto platí závěry učiněné výše v bodě 22).

45. Zároveň soud doplňuje, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že na projednávaný případ nedopadá § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť není naplněna jeho hypotéza: koncentrovaně řečeno, chybí zde spor i návrh. Nadto i podle tohoto ustanovení je třeba v první řádě usilovat o ochranu spotřebitele. Soud totiž musí v první řadě přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

46. Z výše uvedených důvodů (viz body 43 až 45) soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 8. 2024, č. j. 8 Co 192/2024-96, bod 14).

47. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

48. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol o jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

49. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.

2. Soud připomíná, že pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně uspěla pouze v menším rozsahu. Žalovanému, který uspěl ve větší míře, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení