21 C 4/2019-303

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] s adresou pro doručování: [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] [jméno] Sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa žalované] [anonymizována dvě slova] [obec], sídlem [adresa] o zaplacení plnění takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 982,79 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 133 602,48 Kč, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 636,66 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobkyně domáhala původně po okruhu dědiců z dědického řízení vedeného u OS [obec] pod sp. zn. [spisová značka] po zůstaviteli [jméno] [příjmení], zemřelému dne [datum], a dále po [země] zastoupené [anonymizováno 7 slov] zaplacení částky 270 384,86 Kč se smluvními úroky a úroky z prodlení specifikovanými v podaném návrhu. V průběhu řízení pak došlo ke zpětvzetí žaloby vůči žalovaným 1) označeným jako okruh dědiců z výše uvedeného dědického řízení, a to za situace, kdy v mezidobí, v rámci dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení], vyšlo najevo, že dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum], zemřelému dne [datum], připadlo jako odúmrť České republice. Dále byla v průběhu řízení vzata ještě žaloba částečně zpět a zároveň bylo požádáno i o částečné rozšíření žaloby s tím, že po částečném zpětvzetí a rozšíření žaloby tedy zůstal předmětem řízení požadavek na zaplacení částky 137 585,27 Kč skládající se z požadavku na zaplacení poplatků ve výši 3 700 Kč vztahující se k úvěrové smlouvě, kterou v minulosti uzavřel zůstavitel [jméno] [příjmení] se žalobkyní (číslo úvěrového účtu [číslo] [bankovní účet]), dále kapitalizovaného smluvního úroku ve vztahu k výše uvedené úvěrové smlouvě ve výši 64 096,42 Kč (jednak ve výši 5,9 % ročně a následně ve výši 4 % ročně) a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení vyčísleného na částku 11 565,67 Kč a dále z požadavku na zaplacení smluvního úroku v kapitalizované výši 43 889,06 Kč (15,90 % ročně) a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 14 334,12 Kč vztahujících se k úvěrové smlouvě v minulosti uzavřené mezi zůstavitelem [jméno] [příjmení], a [právnická osoba], tedy žalobkyní (číslo úvěrového účtu [číslo] [bankovní účet]. Ve vztahu k tomuto požadavku bylo v žalobě a jejích doplněních uvedeno, že dne 14. 8. 2011 byla mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení], narozeným dne [datum], zemřelým dne [datum], uzavřena smlouva o hypotečním úvěru [číslo] na základě které byl zůstavitelem čerpán od žalobkyně úvěr ve výši 390 000 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy o úvěru pak byly všeobecné obchodní podmínky, úvěrové podmínky pro fyzické osoby, nepodnikatele a dodatek ze dne 19. 8. 2011 a dále oznámení o výši úrokové sazby ze dne 2. 6. 2016. Dále bylo v žalobě uvedeno, že zůstavitel se ve smlouvě zavázal splatit poskytnutý úvěr s úroky nejpozději do 15. 9. 2031 s tím, že se zavázal platit sjednané úroky z vyčerpané částky, a to měsíčně vždy k 15. dní kalendářního měsíce. Dále se zůstavitel zavázal splácet žalobkyni vyčerpanou jistinu z úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách vždy do 15. dne kalendářního měsíce, přičemž úroková sazba byla sjednána ve výši 4 % ročně z neuhrazené části vyčerpané jistiny úvěru. Dále bylo v žalobě uvedeno, že dne 25. 1. 2012 byla mezi žalobkyní a zůstavitelem uzavřena smlouva o úvěru, registrační [číslo] na základě které byla zůstavitelem od žalobkyně čerpán úvěr v celkové výši 102 000 Kč. Nedílnou součástí této smlouvy pak byly všeobecné podmínky a úvěrové podmínky pro fyzické osoby, nepodnikatele. Dle této smlouvy se zůstavitel zavázal splatit poskytnutý úvěr do 20. 1. 2018. Zároveň se zavázal platit i sjednané úroky z vyčerpané částky, a to měsíčně vždy k 20. dni kalendářního měsíce, kdy zároveň byla i splatnost jednotlivých splátek jistiny úvěru. Úroková sazba pak byla sjednána ve výši 15,90 % ročně. V žalobě bylo dále uvedeno i to, že zůstavitel neplatil řádně a včas povinnosti vzniklé na základě smlouvy o úvěru, zejména byl v prodlení s hrazením sjednaných splátek ve vztahu k oběma smlouvám. Dne 12. 9. 2014 pak došlo k úmrtí zůstavitele, přičemž ke dni smrti zůstavitele byla přihlášena do dědického řízení pohledávka z první úvěrové smlouvy [číslo] (úvěrový účet [číslo] [bankovní účet]) v celkové výši 355 163,48 Kč s tím, že přihlášená pohledávka byla tvořena jistinou ve výši 353 595,44 Kč, dále řádnými úroky vyčíslenými ve výši 1 399,83 Kč, poplatky vyčíslenými ve výši 170 Kč a úrokem z prodlení vyčísleným v rozsahu částky 1,21 Kč. Ve vztahu k úvěrové smlouvě [číslo] (úvěrový účet [číslo] [bankovní účet]) pak byla do dědického řízení ke dni smrti zůstavitele přihlášena pohledávka ve výši 69 006,59 Kč tvořená jistinou ve výši 68 315,50 Kč a řádnými úroky ve výši 691,94 Kč s tím, že tedy byla přihlášena do dědického řízení celková pohledávka ve výši 424 170,08 Kč. S ohledem na to, že v mezidobí došlo k plnění ze strany žalované, když v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 12. 2018 vydaného pod č. j. [číslo jednací] došlo ze strany žalované k plnění na účet žalobkyně dne 27. 2. 2019 v rozsahu částky 424 170, 080 Kč, která byla přihlášena do dědického řízení, bylo na toto částečné plnění tedy reagováno částečným zpětvzetím žaloby. Zároveň však žalobkyně v rámci doplňujících podání uváděla, že je přesvědčena o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni i zbývající částku, která je k úhradě ze strany žalobkyně na základě výše uvedených úvěrových smluv žádána, když v této souvislosti bylo poukazováno na to, že smrtí zůstavitele [jméno] [příjmení] nedošlo k zániku uvěrových smluv k rozhodnému dni, kdy se žalobkyně dozvěděla o úmrtí zůstavitele, když v této souvislosti poukazovala na to, že tento závěr nelze dovodit z článku 10. 12 a 37 všeobecných obchodních podmínek, neboť v článku 37 všeobecných obchodních podmínek se za účet považuje běžný nebo vkladový účet klienta vedený bankou, nikoliv účet úvěrový, přičemž v této souvislosti bylo zdůrazňováno, že na úvěrové smlouvy se vztahují speciální produktové podmínky, podle nichž (článek 11. 1. písm. j) je úmrtí považováno za porušení smlouvy banka je následně oprávněná podle článku 11.

2. úvěrových podmínek od smlouvy odstoupit, avšak žádné ustanovení neukládá bance tuto povinnost, přičemž to, že těchto práv banka nevyužila, nemůže být kladeno k její tíži. Zároveň bylo v této souvislosti zdůrazňováno, že za situace, kdy tedy nedošlo k zániku výše uvedených smluv o úvěru, a kdy nedošlo ani k odstoupení od smlouvy ze strany [anonymizována dvě slova], je zřejmé, že s ohledem na to, že smrtí dlužníka jeho povinnosti (dluhy) nezanikají, je tedy zřejmé, že okamžikem smrti zůstavitele se vlastníkem pozůstalostního jmění, tedy i závazků z výše uvedených smluv, stal dědic, přičemž s ohledem na skutečnost, že v daném případě dědictví po zůstaviteli, coby odúmrti, připadlo státu, na kterého je však třeba v souladu s judikaturou pohlížet jako na dědice, je zřejmé, že tedy v daném případě žalovaná odpovídá za dluhy, které vznikly na základě shora uvedených úvěrových smluv po smrti zůstavitele, přičemž v této souvislosti bylo odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1144/2016 s tím, že v souvislosti s tímto rozhodnutím pak bylo zdůrazňováno, že odúmrť je tradičně považována na jednu z forem univerzální sukcese, z čehož vyplývá, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy. Dále bylo ve vztahu k tomuto rozhodnutí zdůrazňováno, že stát má tedy zásadně stejné postavení jako dědic, kterému svědčí právní účinky výhrady soupisu pozůstalosti a je proto povinen hradit zůstavitelovy dluhy až do výše ceny nabyté dědictví a odpovídá nejen nabytým majetkem z pozůstalosti, ale i jakýmkoliv jiným majetkem. Dále bylo v této souvislosti odkazováno na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 895/2001, ve vztahu k němuž bylo žalobkyní poukazováno na to, že v tomto rozhodnutí bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá u soudu dědické řízení, nemá na prodlení s plněním jeho dluhu žádný vliv. Dědici dlužníka vstupují nejen do jeho práv, ale i do povinností s tím, že dědicové jsou tedy povinni kromě splnění zůstavitelova dluhu věřiteli poskytnout i úroky z prodlení a že v daném případě se dědicové nemohou dovolávat toho, že řízení o dědictví probíhalo např. delší časový úsek. V poslední řadě pak bylo odkazováno i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2409/2009, v rámci něhož pak Nejvyšší soud konstatoval, že úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel a za těchto okolností jsou dědici dlužníka povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího (dříve z ust. § 470 občanského zákoníku) s tím, že v kontextu výše uvedených rozhodnutí pak bylo zdůrazňováno, že s ohledem na to, že v daném případě dle judikatury má žalovaná v případě odúmrti postavení dědice, byla povinna uhradit nejen dluhy zůstavitele, a to tedy do výše nabytého dědictví, ale zároveň i dluhy, které v souvislosti s předmětnými úvěrovými smlouvami nadále postupně vznikaly po smrti zůstavitele, tedy v průběhu dědického řízení. Na svém návrhu setrvala žalobkyně i po provedeném dokazování a i po částečných zpětvzetích žaloby a rozšíření žaloby pak žádala, aby žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí po částečných zpětvzetích žaloby a po připuštění změny žaloby. V jejím rozšíření pak žalovaná žádala, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, neboť dle přesvědčení žalované nárok nebyl uplatněn po právu, navíc pak byla vznesena i námitka promlčení. V této souvislosti pak bylo poukazováno na to, že žalovaná vstoupila do dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] na základě skutečnosti, že v rámci dědického řízení po výše uvedeném zůstaviteli pak majetek zůstavitele připadl státu jako odúmrť, přičemž v této souvislosti žalovaná zdůrazňovala, že dle jejího přesvědčení smluvní vztahy mezi zůstavitelem [jméno] [příjmení] a žalobkyní (smluvní vztahy vzniklé na základě úvěrových smluv) zanikly ke dni smrti zůstavitele, v důsledku čehož tedy žalobkyni zanikl nárok na placení smluvních úroků z prodlení na základě úvěrových smluv, stejně tak jako zákonných úroků z prodlení s tím, že v této souvislosti pak byla ze strany žalované vznesena i námitka promlčení, když bylo poukazováno na to, že je žádáno zaplacení poplatků, smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení za dobu od 10. 1. 2015 do 27. 2. 2019 s tím, že v této souvislosti bylo žalovanou uváděno, že promlčecí doba pro vznesení tohoto nároku žalobkyni začala běžet dne 1. 10. 2014, když nejpozději k tomuto datu byly žalobkyni známy okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, neboť dne 1. 10. 2014, kdy žalobkyně podala přihlášku do dědického řízení po zůstaviteli vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. [spisová značka], tedy již bylo žalobkyni známo datum úmrtí zůstavitele a žalobkyni tedy byla známa skutečnost, že její klient je v prodlení a že dochází k porušení smlouvy, když za porušení smlouvy se podle článku 11. 1. písm. j) úvěrových podmínek pro fyzické osoby, nepodnikatele považuje za porušení smlouvy úmrtí klienta. V této souvislosti pak bylo poukazováno i na článek 37 všeobecných obchodních podmínek, v němž za rozhodný den, kdy se banka hodnověrným způsobem dozví o úmrtí klienta, je den, kdy jsou klientově obchodnímu místu banky doručeny průkazné doklady totožnosti, že klient zemřel. V této souvislosti tedy bylo poukazováno na to, že promlčecí doba ve vztahu k nárokovaným poplatkům, smluvním úrokům a zákonným úrokům uplynula nejpozději 1. 10. 2017, tedy tři roky poté, co se žalobkyně dozvěděla o porušení smlouvy způsobené úmrtím klienta, přičemž bylo zdůrazňováno, že žalobní návrh u soudu byl podán až 10. 1. 2019. Zároveň bylo poukazováno na to, že nárok žalobkyně by byl promlčen i v případě, že byl aplikováno ust. § 397 obchodního zákoníku a bylo vycházeno ze čtyřleté promlčecí doby. Dále bylo ve vyjádření k žalobě a jejích doplněních uvedeno, že dle přesvědčení žalované žalovaná splnila vůči žalobkyni všechny své povinnosti, když poté, kdy na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích, č. j. [číslo jednací], ze dne 28. 12. 2018, které nabylo právní moci dne 19. 1. 2019, nabyla majetek pozůstalosti po [jméno] [příjmení] jako odúmrť, splnila tedy vůči žalobkyni svou zákonnou povinnost, když na základě pohledávky uplatněné žalobkyní v dědickém řízení na základě úvěrových smluv v minulosti uzavřenými mezi zůstavitelem a [anonymizována dvě slova], vyplatila žalobkyni částku 424 170,08 Kč, tedy částku, která byla žalobkyní přihlášena do dědického řízení, a to dnem 27. 2. 2019. V této souvislosti pak bylo poukazováno i na to, že žalovanou začalo být v rámci dědického řízení jednáno až po 19. 6. 2018, kdy v mezidobí postupně dědictví po zůstaviteli odmítali postupně všichni potencionální dědicové a právě teprve dne 19. 6. 2018 bylo žalované oznámeno notářskou kanceláři, že zůstavitel nezanechal dědice ze závěti a všichni zákonní dědicové dědictví odmítli a že tedy připadne dědictví pravděpodobně státu. V této souvislosti pak bylo uváděno, že poté, kdy byl ve věci zpracován znalecký posudek a stanovena výše aktiv a pasiv dědictví, že aktiva dědictví byla stanovena v částce 591 459,62 Kč a pasiva v částce, včetně přihlášené pohledávky žalobkyní, ve výši 537 167,01 Kč, čistá hodnota pozůstalosti pak byla stanovena v částce 54 292,61 Kč. Bylo tedy zdůrazňováno, že veškeré povinnosti žalované vůči žalobkyni byly na základě odúmrti splněny. Pro případ, že by se soud neztotožnil se stanoviskem žalované o zániku smluvního vztahu mezi žalobkyní a zůstavitelem ke dni jeho úmrtí a vznesenou námitkou promlčení ve vztahu k požadavku na úhradu poplatku, úroku a úroku z prodlení za požadovanou dobu od 10. 1. 2015 do 27. 2. 2019 pak žalovaná poukazovala na to, že i přesto je přesvědčena o nedůvodnosti takto vzneseného požadavku, když zdůrazňovala, že v daném případě je postavení státu v rámci dědického řízení v případě, že mu připadá dědictví na základě odúmrti, specifické, neboť je sice pravdou, že stát má vůči jiným osobám stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu s tím, že však nemusí ani tuto výhrady soupisu uplatňovat (§ 1634 občanského zákoníku) a že tedy jeho odpovědnost za dluhy je ze zákona, tedy omezena do výše ceny nabytého dědictví (podle § 1706 občanského zákoníku), avšak v této souvislosti bylo poukazováno na specifičnost postavení státu, kterému dědictví připadá jako odúmrť, a to v důsledku toho, že stát nemá právo odmítnout dědictví a na rozdíl od univerzálního sukcesora je tedy chráněn před neomezených přechodem dluhu zůstavitele, za dluhy dědictví tedy odpovídá do výše ceny nabytého dědictví. Proto tedy žalovaná za věřitelovi pohledávky za zůstavitelem v rozsahu přesahujícím cenu nabytého dědictví nemůže odpovídat, neboť opačný výklad by znamenal dle žalované úplné vyprázdnění ust. § 1706 občanského zákoníku.

3. Přihláškou pohledávek [právnická osoba] do dědického řízení ze dne 1. 10. 2014 vzal soud za prokázané, že přípisem ze dne 1. 10. 2014 adresovaným ve vztahu k pozůstalostnímu řízení vedenému pod sp. zn. [spisová značka] po [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum], zemřelému dne [datum], přihlásila [právnická osoba], tedy žalobkyně, do dědického řízení svou pohledávku ze dvou smluv o hypotečním úvěru, jednak ze smlouvy reg. [číslo] (úvěrový účet [číslo] [bankovní účet]) ve výši celkově 355 163,48 Kč skládající se z jistiny ve výši 353 592,44 Kč, z řádných úroků vyčíslených ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 1 399,83 Kč, poplatků vyčíslených ke dni úmrtí zůstavitele v částce 170 Kč a úroků z prodlení vyčíslených ke dni úmrtí zůstavitele v částce 1,21 Kč a jednak pohledávku z úvěrové smlouvy [číslo] (úvěrový účet [číslo] [bankovní účet]) vyčíslenou ke dni úmrtí zůstavitele na částku celkově 69 006,59 Kč skládající se z jistiny vyčíslené ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 68 315,50 Kč a řádných úroků vyčíslených ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 691,09 Kč, tedy celkově pohledávku ve výši 424 170,08 Kč. Tato přihláška pak byla doručena [titul] [jméno] [příjmení], notářce, dne 3. 10. 2014 (viz doručenka ze dne 3. 10. 2014).

4. Smlouvou o vydání a používání osobního certifikátu ze dne 25. 1. 2011 vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a [jméno] [příjmení] byla dne 25. 1. 2011 uzavřena smlouva, na jejímž základ byl [jméno] [příjmení] žalobkyní vystaven osobní certifikát, na základě kterého pak [příjmení] [jméno] [příjmení] uzavírat smlouvy s žalobkyní i elektronickým způsobem.

5. Smlouvou o úvěru [číslo] uzavřenou dne 12. 8. 2011 ve spojení s dodatkem k této smlouvě ze dne 19. 8. 2011 vzal soud za prokázané, že mezi zůstavitelem, [jméno] [příjmení], a [právnická osoba] (žalobkyní) byla uzavřena smlouva o hypotečním úvěru a následně dodatek k této smlouvě. Na základě této smlouvy a jejího dodatku byl [jméno] [příjmení] poskytnut úvěr ve výši 390 000 Kč, přičemž v rámci této smlouvy se [jméno] [příjmení] zavázal platit smluvní úroky vždy k 15. dni kalendářního měsíce, stejně tak jako splátky jistiny, přičemž v době uzavření smlouvy se účastníci smlouvy dohodli na úrokové sazbě ve výši 5,09 % ročně, s ukončením ke dni 14. 7. 2016, přičemž mezi stranami nebylo sporu o tom, že následně, po výše uvedeném datu, byl poskytnutý hypotéční úvěr úročen sazbou 4 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy pak byly i všeobecné obchodní podmínky banky (tzv. všeobecné podmínky) a úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele (tzv. úvěrové podmínky). Touto smlouvou se dále účastníci smlouvy dohodli na tom, že hypoteční úvěr bude evidován pod účtem [číslo] [bankovní účet].

6. Žádostí o spotřebitelský úvěr ze dne 24. 1. 2012 ve spojení se smlouvou o úvěru uzavřenou mezi zůstavitelem [jméno] [příjmení] a [právnická osoba] (žalobkyní) reg. [číslo] vzal soud za prokázané, že mezi a [právnická osoba] (žalobkyní) byla na základě žádosti [jméno] [příjmení] uzavřena další úvěrová smlouva s poskytnutým úvěrem ve výši 102 000 Kč. Úvěrová smlouva nebyla účelově určena, přičemž mezi stranami bylo dohodnuto, že tentp úvěr bude evidován pod číslem účtu [anonymizováno] [bankovní účet] Touto smlouvou se pak [jméno] [příjmení] zavázal úvěr čerpaný dnem 26. 1. 2012 splatit nejpozději do 20. 1. 2018 a účastníci smlouvy se dohodli i na úrokové sazbě ve výši 15,90 % ročně z vyčerpané jistiny úvěru. Součástí smlouvy pak byly i všeobecné obchodní podmínky (dále jen všeobecné podmínky) a úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele (dále jen úvěrové podmínky).

7. Všeobecnými obchodními podmínkami [anonymizována dvě slova], konkrétně článkem 9. 2. 2 vzal soud za prokázané, že výše uvedený článek dává bance oprávnění odstoupit od smlouvy v případě, že klient závažným způsobem poruší své smluvní povinnosti či své zákonné povinnosti související s bankovními službami, nebo pokud banka zjistí jiné zásadní skutečnosti, v důsledku kterých je vážně ohrožena schopnost klienta řádně dostát svým závazkům s tím, že odstoupením od smlouvy daná smlouva zaniká okamžikem doručení oznámení o odstoupení klientovi a že nezaplacené závazky klienta se stávají splatnými první obchodní den následující po doručení oznámení o odstoupení klientovi, neuvede-li banka termín pozdější. Obsahem článku 10. 12. všeobecných obchodních podmínek pak vzal soud za prokázané, že smlouva o zřízení a vedení účtu zaniká druhým obchodním dnem následujícím po rozhodném dni, pokud k rozhodnému dni je na účtu debetní zůstatek či zůstatek roven nule s tím, že ustanovení předchozí věty se nepoužijí, pokud debetní zůstatek na účtu vznikl v důsledku povoleného debetu či kontokorentního úvěru fyzické osoby podnikatele, že podle článku 37 všeobecných obchodních podmínek se pod pojmem„ rozhodný den“ rozumí den, kdy se banka hodnověrným způsobem dozví o úmrtí klienta, tedy den, kdy jsou klientově obchodnímu místu banky doručeny průkazné důkazy o skutečnosti, že klient zemřel, nebo byl prohlášen za mrtvého a že pod pojmem„ účet“ se dle všeobecných obchodních podmínek rozumí běžný nebo vkladový účet klienta vedený bankou.

8. Úvěrovými podmínkami pro fyzické osoby nepodnikatele [anonymizována dvě slova], konkrétně bodem 11. 1. psím. j), vzal soud za prokázané, že za případ porušení povinnosti klienta se považuje, mimo jiné když klient zemře nebo je prohlášen za mrtvého. Dle článku 11. 2. shora uvedených úvěrových podmínek je banka oprávněna, pokud nastane některá ze skutečností uvedených v článku 11. 1., od smlouvy odstoupit. Podle článku 11. 3. shora uvedených úvěrových podmínek pak případně přijetí opatření bankou nabývá účinnosti dnem doručení písemného doručení oznámení klientovi, nestanoví-li banka jinak, vždy ale nejdříve dnem, kdy nastal případ porušení.

9. Přípisem [titul] [jméno] [příjmení], notářky, ze dne 19. 6. 2018, vzal soud za prokázané, že notářka projednávající pozůstalost po zůstaviteli [jméno] [příjmení] v rámci dědického řízení vedeného u OS Domažlice pod sp. zn. [spisová značka] vyrozuměla přípisem ze dne 19. 6. 2018 [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov], že zůstavitel nezanechal dědice ze závěti, že dědici ze zákona dědictví odmítli s tím, že tedy dědictví po zůstaviteli pravděpodobně připadne státu.

10. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích vydaným dne 28. 12. 2018 vzal soud za prokázané, že dne 28. 12. 2018 bylo v rámci dědického řízení vedeného po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozenému dne [datum], zemřelému dne [datum], u Okresního soudu v Domažlicích pod č. j. [číslo jednací], rozhodnuto tak, že byla určena obvyklá cena aktiv pozůstalosti v částce 591 459,69 Kč, byla stanovena výše pasiv pozůstalosti v částce 537 167,01 Kč a čistá hodnota pozůstalosti pak v částce 54 292,61 Kč s tím, že tímto rozhodnutím bylo zároveň potvrzeno, že majetek pozůstalosti (jako odúmrť) nabyla [země] [anonymizováno 8 slov], která zároveň odpovídala za pohledávku [právnická osoba] za zůstavitelem ze smluv o hypotečním úvěru v celkové výši 424 170,08 Kč a dále odpovídá za pohledávku [právnická osoba], [anonymizována tři slova] v částce 112 996,93 Kč. Dále bylo touto listinou prokázáno, že výše uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 1. 2019.

11. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích vydaným dne 5. 6. 2020 pod č. j. [číslo jednací] vzal soud za prokázané, že v rámci dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném dne [datum], zemřelém dne [datum], Okresní soud v Domažlicích rozhodl o doprojednání dědictví po zůstaviteli v rozsahu aktiv pozůstalosti v dodatečně zjištěné částce 750 Kč a s čistou hodnotou dodatečně zjištěné pozůstalosti v částce 750 Kč. Výše uvedené rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 23. 6. 2020.

12. Podle ustanovení § 1475 odst. 2 o. z., pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.

13. Podle ust. § 1634 odst. 1, 2 o. z., nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic; stát však nemá právo odmítnout dědictví ani právo na odkaz podle § 1594 odst. 1 věty třetí. Vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu.

14. Podle ust. § 1706 o. z., uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. To platí i v případě, že soupis pozůstalosti nařídil soud v zájmu osoby pod zvláštní ochranou.

15. Podle ust. § 13 odst. 1, 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, stát nabývá majetek též zákonem, na základě zákona, děděním, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, případně na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Není-li den nabytí majetku státem podle odst. 1 přímo stanoven, je jím den, kdy o nabytí majetku státem bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, anebo, kdy bylo toto nabytí příslušným orgánem pravomocně potvrzeno.

16. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v řízení dospěl soud k závěru, že žaloba v této věci byla podána důvodně pouze částečně. Při rozhodování této právní věci si soud v prvé řadě musel posoudit opodstatněnost tvrzení strany žalované o zániku úvěrových smluv v souvislosti se smrtí zůstavitele [jméno] [příjmení], zemřelého [datum] a v souvislosti s tím i důvodnost vznesené námitky promlčení. S ohledem na důkazy provedené v řízení pak soud v tomto směru dospěl k závěru, že nebylo v řízení možno učinit závěr o zániku úvěrových smluv, které v minulosti byly mezi zůstavitelem [jméno] [příjmení] a žalobkyní uzavřeny. V této souvislosti soud poukazuje na to, že jak vyplývá ze všeobecných obchodních podmínek, na uzavřené úvěrové smlouvy nelze v daném případě vztáhnout článek 10. 12. všeobecných podmínek, dle nichž smlouva o zřízení a vedení účtu zaniká druhým obchodním dnem následujícím po rozhodném dni, pokud k rozhodnému dni je na účtu debetní zůstatek či zůstatek roven nule, a to za situace, kdy, jak vyplývá z článku 37 všeobecných obchodních podmínek, v daném případě pod pojmem účet užívaný ve všeobecných obchodních podmínkách, je třeba myšleno běžný nebo vkladový účet klienta vedený bankou. V daném případě se však toto ustanovení nevztahuje na úvěrové účty, ve vztahu k nimž pak platí speciální úvěrové podmínky (v daném případě úvěrové podmínky pro fyzické osoby, nepodnikatele). Z těchto úvěrových podmínek pak vyplývá (viz článek 11. 1. písm. j), že za porušení smlouvy (smlouvy o úvěru) je považováno mimo jiné i to, kdy klient zemře nebo je prohlášen za mrtvého. Na základě článku 11. 2. psím. a) je pak banka oprávněna od smlouvy i z těchto důvodů odstoupit. Na druhou stranu je však třeba konstatovat, že ze žádného zákonného ustanovení ani z ustanovení smlouvy či úvěrových podmínek nevyplývá, že by bez učinění tohoto právního jednání, tedy odstoupení od smlouvy, smlouva o úvěru smrtí dlužníka bez dalšího zanikla s tím, že za těchto okolností tedy odstoupení od smlouvy je právem, nikoliv povinností banky, přičemž pokud k tomuto kroku nedošlo, nedošlo tedy smrtí zůstavitele k zániku smluv o úvěru. Za těchto okolností tedy pak soud i v kontextu tohoto závěru posuzoval vznesenou námitku promlčení s tím, že pokud nedošlo k zániku smlouvy, nemohlo dojít ani k promlčení nároku s těmito smlouvami souvisejícími. Proto soud dospěl k závěru, že není na místě žalobu zamítnout v důsledku shora uvedené argumentace strany žalované.

17. Soud se nicméně dále zabýval tím, zda s ohledem na výše učiněný závěr soudu je důvodné přiznat žalobkyni částku požadovanou po žalované v plném či případně v částečném rozsahu. V tomto směru pak soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně vůči žalované je důvodný pouze co do částky 3 982,79 Kč skládající se z částky 2 174,67 Kč související s pohledávkou evidovanou na úvěrovém účtu vedeném žalobkyní ve vztahu k zůstaviteli, číslo účtu [anonymizováno] [bankovní účet], a to za období od 20. 1. 2019 do 27. 2. 2019, která se skládá z úhrady poplatků ve výši 40 Kč, z částky ve výši 1 488,33 Kč jako smluvního úroku ve výši 4 % ročně za shora uvedené období z částky 352 498,26 Kč a dále ze zákonného úroku z prodlení ve výši 646,34 Kč stanoveného jako součet zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z jistiny po splatnosti 64 104,05 Kč za období od 20. 1. 2019 do 15. 2. 2019 – částka 451,40 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z jistiny po splatnosti 65 435,06 Kč za období od 16. 2. 2019 do 27. 2. 2019 – částka 194,94 Kč. Dále je pak součástí přiznaného nároku i částka 1 808,12 Kč přiznaná v souvislosti s uplatněnou pohledávkou žalobkyně evidovanou ve vztahu k úvěrovému účtu zůstavitele, číslo účtu [anonymizováno] [bankovní účet], skládající se ze smluvního úroku ve výši 15,90 % ročně z částky 66 781,92 Kč za období od 20. 1. 2019 do 27. 2. 2019, tedy z částky 1 120,82 Kč a dále ze zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 66 781,92 Kč za období od 20. 1. 2019 do 27. 2. 2019 v kapitalizované výši 687,30 Kč, to vše za situace, kdy mezi stranami nebylo sporu o tom, že tyto nároky související s výše uvedenými úvěrovými smlouvami vznikly ve shora uvedených výších za dobu ode dne následujícího po právní moci usnesení o potvrzení dědictví ve vztahu k žalované formou odúmrti do doby úhrady jistin a příslušenství z výše uvěrových smluv v rozsahu uplatněném žalobkyní v rámci dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] ke dni jeho smrti. Ve zbytku žaloby, tedy v požadavku žalobkyně na zaplacení částky 133 602,48 Kč spočívající v úhradě poplatků, zákonných úroků z prodlení a smluvních úroků z prodlení v souvislosti s výše uvedenými úvěrovými smlouvami uzavřenými v minulosti mezi žalobkyní a zůstavitelem [jméno] [příjmení] za období od 9. 1. 2015 do 19. 1. 2019, pak soud shledal žalobu nedůvodnou. K výše uvedeným závěrům pak soud dospěl na základě toho, že se v daném případě neztotožnil s právním závěrem žalobkyně o tom, že v důsledku skutečnosti, že žalované bylo na základě odúmrti potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení] v rámci dědického řízení vedeného u OS v Domažlicích pod sp. zn. [spisová značka] vznikla žalované v daném případě povinnost uhradit žalobkyni z titulu přímého nároku žalobkyně vůči žalované veškeré závazky vznikající na základě shora uvedených smluv po dni smrti zůstavitele. V této souvislosti soud uvádí, že pokud bylo žalobkyní odkazováno na to, že judikatury NS ČR vyplývá, že úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel a z toho byla tedy mimo jiné dovozována opodstatněnost uplatněného požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z úvěrů, úroků z prodlení a poplatku a to za celou dobu od 10. 1. 2015 do 27. 2. 2019, je soud přesvědčen o tom, že ve vztahu k projednávané věci je třeba zohlednit specifika, která právě souvisí s postavením žalované, která nabyla dědictví po zůstaviteli formou odúmrti. V obecné rovině je sice možno přisvědčit tomu, že, jak ostatně vyplývá i z judikatury NS ČR, že povinnost uhradit úroky z prodlení (případně i další závazky) vzniklé po smrti zastavitele a související s nabytým dědictvím primárně stíhá již dědice, přičemž tyto závazky již nejsou dluhy zůstavitele, ale přímo dědiců. Zásadní rozdíl však je třeba v daném případě spatřovat v tom, že dědici po zůstaviteli (tedy dědici v pravé slova smyslu) mají na rozdíl od státu, kterému případně dědictví připadá jako odúmrť, mají právo dědictví odmítnout, zatímco tato možnost je pro stát v případě odúmrti přímo vyloučena. V této souvislosti soud uvádí, že si je vědom toho, že dle příslušných ustanovení o. z. se i na stát v případě odúmrti hledí jako na dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, a který ve vztahu k třetím osobám má postavení dědice, avšak soud je přesvědčen o tom, že v případě odúmrti nelze vycházet z toho, že by se ve vztahu k sátu, byť v postavení dědice nepřihlíželo k specifikům, která ve vztahu k státu ze zákona vyplývají a dle přesvědčení soudu musí být promítnuta právě i v rámci posouzení důvodnosti v tomto řízení uplatněného nároku. V daném případě je třeba konstatovat, že pokud by byl akceptován právní názor strany žalobkyně o tom, že i v případě odúmrti stát zcela shodně, jako ostatní skuteční dědicové po zůstaviteli, v plném rozsahu a zcela bezvýhradně odpovídá případným věřitelům zůstavitele za závazky související s dědictvím, které vznikly po smrti zůstavitele, a to s argumentací, že takto vzniklé dluhy jsou již přímými dluhy dědiců, v tomto případu státu, který nabyl dědictví na základě odúmrti, došlo by dle přesvědčení soudu k zcela nevyváženému postavení dědice po zůstaviteli (v pravém slova smyslu) a postavení státu, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, neboť zatímco skutečný dědic má zákonnou možnost dědictví po zůstaviteli odmítnout, a to např. i právě při zohlednění toho, že s ohledem na v mezidobí vzniklé závazky po smrti zůstavitele, za které tedy již přímo odpovídá dědic (bez ohledu na výši nabytého dědictví) by pro dědice bylo ve svém konečném důsledku značně nevýhodné dědictví přijmout, pak by případě, pokud by i v případě odúmrti bylo na stát, v případě, že mu připadlo dědictví na základě odúmrti, pohlíženo jako na dědice, bez zohlednění specifik jeho postavení, dostal by se stát do situace, kdy ačkoliv stát v rámci odúmrti nemůže dědictví odmítnout, musel by stát v případě, že by byl akceptován výše uvedený závěr žalobkyně i ve vztahu k státu, poskytnout v daném konkrétním případě plnění úroků, sankčních úroků a dalších poplatků z výše uvedených smluv uzavřených mezi žalobkyní a zůstavitelem, to bez ohledu na požadovanou výši, která by mohla například dosahovat i řádu statisíců, a to ačkoliv na rozdíl od dědiců, neměl tedy stát právo volby dědictví odmítnout. Tento výklad by byl dle přesvědčení soudu zcela v rozporu se smyslem příslušných ustanovení upravujících nabytí dědictví státem na základě odúmrti, neboť by paradoxně mohlo docházet k situacím, kdy by, zejména za situace, kdy v průběhu dědického řízení řada zákonných dědiců postupně dle dědických skupin dědictví odmítá, přičemž tento proces může být v některých případech i značně zdlouhavý (například nutnost schvalování odmítnutí dědictví za nezletilé dědice opatrovnickým soudem), poté, kdy by dědictví připadlo státu jako odúmrť, by stát měl v plném rozsahu, bez jakéhokoliv omezení, již z titulu de facto svého závazku odpovídat za závazky vzniklé po smrti zůstavitele. Navíc je soud přesvědčen o tom, že v daném případě je třeba ve vztahu ke státu v případě, že bylo dědictví nabyto jako odúmrť, vycházet zároveň i z ust. § 13 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v němž jsou v odstavci 1 stanoveny obecně způsoby nabytí majetku státem (mimo jiné i děděním), přičemž v odstavci 3 téhož zákonného ustanovení je pak výslovně uvedeno, že není-li den nabytí majetku státem přímo stanoven, je jím den, kdy o nabytí majetku státem bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, anebo kdy bylo toto nabytí příslušným orgánem pravomocně potvrzeno. Za těchto okolností tedy soud dospěl k závěru, že v kontextu tohoto ustanovení a dále i s přihlédnutím k argumentaci již výše uvedené, týkající se specifik postavení státu jako dědice v případě odúmrti, kdy stát nemá právo dědictví odmítnout, je třeba vycházet z toho, že v případě nabytí dědictví po zůstaviteli státem formou odúmrti, nabývá stát v daném případě dědictví s odkazem na ust. § 13 odst. 3 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích až dnem, kdy bylo příslušným orgánem, v tomto případě Okresním soudem v Domažlicích, pravomocně rozhodnuto o potvrzení nabytí dědictví státem formou odúmrti (usnesení Okresního soudu v Domažlicích vydané dne 28. 12. 2018 pod č. j. [číslo jednací]). S ohledem na to, že toto rozhodnutí, jak vyplývá z provedeného dokazování, tedy nabylo právní moci dnem 19. 1. 2019, dospěl soud k závěru, že tedy teprve po tomto datu může být žalovaná přímo odpovědná za dlužné částky vznikající v souvislosti s výše uvedenými úvěrovými smlouvami uzavřenými v minulosti mezi žalobkyní a zůstavitelem [jméno] [příjmení], a to do doby, než došlo k uhrazení jistin a příslušenství souvisejících s těmito úvěrovými smlouvami v rozsahu pohledávek přihlášených do dědického řízení po [jméno] [příjmení] a vyčíslených ke dni smrti zůstavitele. S ohledem na to, že mezi stranami pak nebylo sporu o tom, že poplatky, úroky a úroky z prodlení výše uvedených úvěrových smluv za shora uvedené období po právní moci shora uvedeného rozhodnutí o potvrzení dědictví státu jako odúmrti do doby úhrady pohledávek uplatněných v dědickém řízení činily celkově částku 3 982,79 Kč, soud tedy rozhodl tak, jak je ve výroku I tohoto rozsudku uvedeno, když tedy dospěl k závěru, že ve vztahu k žalované je možno ze strany žalobkyně důvodně považovat uhrazení právě této částky, když za vznik této dlužné částky je pak již přímo jako nabyvatel dědictví formou odúmrti zodpovědná strana žalovaná. S ohledem na výše uvedené závěry však soud tedy neshledal žalobu důvodnou v rozsahu požadavku n zaplacení částky 133 604,48 Kč vyčíslené jako úroky, úroky z prodlení a poplatky za dobu od 9. 1. 2015 do 19. 1. 2019 (za část probíhajícího dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení]), to vše za situace, kdy tedy rozhodnutí o potvrzení dědictví žalované formou odúmrti nabylo právní moci dne do 19. 1. 2019, to vše za situace, kdy je navíc soud skutečně přesvědčen o tom, že v daném případě skutečně nelze vnímat postavení žalované, která nabyla dědictví formou odúmrti, jako zcela totožné s postavením skutečných dědiců po zůstaviteli, a to jak již shora uvedeno právě z důvodu, že žalovaná v daném případě nemá právo v rámci odúmrti dědictví odmítnout, a proto nemůže být v daném případě na situaci žalované pohlíženo tak, že by žalovaná dnem následujícím po smrti zůstavitele byla přímo odpovědná za vznik dlužných částek souvisejících s výše uvedenými úvěrovými smlouva s odůvodněním, že pohledávky za dobu po smrti zůstavitele jsou již přímými pohledávkami přímo za žalovanou, nejsou tedy omezeny ani ust. § 1076 o. z. Pro pak soud k věci ještě uvádí, že soud si je vědom judikatury Nejvyššího soudu ČR, na kterou bylo v řízení stranou žalobkyně odkazováno, avšak je přesvědčen o tom, že právní závěry výše uvedených rozsudků nejsou s ohledem na specifičnost spočívající v postavení státu, jako nabyvatele dědictví na základě odúmrti, bezvýhradně a plně aplikovatelné na projednávanou věc, a to právě z důvodu toho, že sice v zásadě se na stát pohlíží jako na dědice, avšak postavení státu jako dědice v případě odúmrti má svá specifika spočívající právě v nemožnosti odmítnutí dědictví, přičemž i k této skutečnosti pak dle přesvědčení soudu musí být přihlíženo, neboť jak již bylo shora rozebíráno, zatímco dědic může přistoupit k odmítnutí dědictví, a to právě i z toho důvodu, že v mezidobí, po smrti zůstavitele vzniklé závazky jsou již přímými závazky dědiců, kteří dědictví neodmítli, přičemž v důsledku těchto závazků a jejich výše se mohou dědici rozhodnout dědictví odmítnout, žalovaná v rámci odúmrti tuto možnost nemá.

18. Ze všech shora uvedených důvodů tedy bylo ve věci rozhodnuto tak, jak je pod body I a II výroku rozsudku uvedeno.

19. Pod bodem III výroku rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, přičemž s ohledem na skutečnost, že v řízení byla v převážné míře úspěšná strana žalovaná (viz bod I a II výroku rozsudku), soud tedy přiznal žalované náhradu nákladů řízení, a to s odkazem na ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když neúspěch žalované byl v podstatě v nepatrné míře, a proto soud tedy uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v celkové výši 3 636,66 Kč, když tato náhrada nákladů řízení se skládá jednak z požadované částky 1 500 Kč a to jako paušální náhrady nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (pětkrát paušál po 300 Kč – písemné vyjádření ve věci jedenkrát, příprava na jednání dvakrát, účast na jednání dvakrát), a jednak se náhrada nákladů řízení skládá z cestového ve výši 1728, 66 Kč přiznaného za jednu cestu k jednání soudu, když při této cestě bylo použito služební motorové vozidlo [anonymizována tři slova], [registrační značka], a to na trase [obec] – [obec] a zpět při celkovém počtu najetých kilometrů 300, sazbě základní náklady za amortizaci vozidla ve výši 4,40 Kč za 1 km, průměrné spotřebě pohonných hmot 4,90 l /100 km a ceně pohonných hmot 27,80 Kč za 1 litr a dále se náhrada nákladů řízení skládá ještě z cestovného ve výši 408 Kč za jednu cestu k jednání soudu při využití hromadné dopravy- vlaku - na trase [obec] [obec] a zpět.