22 Co 133/2022- 368

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Křesťanové, Dr., soudkyně Mgr. [jméno] [příjmení] a soudce JUDr. [jméno] [příjmení] ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] územní pracoviště [obec], sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 4/2019-303, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak (tj. co do zamítnutí částky [částka]) se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku ve výši [částka] do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala žalobou podanou [datum] (podanou původně i proti okruhu dědiců z dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. [spisová značka] po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném [datum] a zemřelém [datum], dále také jen„ zůstavitel“) zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. [příjmení] představovala pohledávku ze dvou smluv o úvěru uzavřených mezi žalobkyní a zůstavitelem. Dne [datum] uzavřela žalobkyně se zůstavitelem smlouvu o hypotečním úvěru [číslo] na základě které mu poskytla úvěr ve výši [částka]. Zůstavitel se ve smlouvě zavázal splatit poskytnutý úvěr s úroky nejpozději do [datum]. Jistinu měl splácet v pravidelných měsíčních splátkách vždy do 15. dne kalendářního měsíce a stejně tak sjednané úroky z vyčerpané částky. Aktuální úroková sazba k datu úmrtí zůstavitele činila 4 % ročně. Pohledávka byla evidována na účtu [číslo] [bankovní účet]. Z této smlouvy žalovala žalobkyně jistinu [částka], smluvní úroky [částka], zákonné úroky z prodlení [částka] (obojí kapitalizované k 8. lednu 2019) a poplatky [částka], a dále z jistiny [částka] smluvní úroky ve výši 4 % ročně jdoucí od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení jdoucí v zákonné výši od 9. ledna 2019 do zaplacení. Dne [datum] pak byla mezi žalobkyní a zůstavitelem uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla zůstaviteli úvěr v celkové výši [částka]. Zůstavitel se zavázal splatit poskytnutý úvěr do [datum]. Sjednané úroky z vyčerpané částky měl dle smlouvy hradit měsíčně vždy k 20. dni kalendářního měsíce, kdy byla i splatnost jednotlivých splátek jistiny úvěru. Úroková sazba byla sjednána ve výši 15,90 % ročně. Pohledávka byla evidována na účtu [číslo] [bankovní účet]. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] žalovala žalobkyně jistinu [částka], smluvní úroky [částka] zákonné úroky z prodlení [částka] (obojí kapitalizované k 8. lednu 2019), a dále z jistiny [částka] smluvní úroky ve výši 15,9 % ročně od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení. V průběhu řízení došlo ke zpětvzetí žaloby vůči okruhu dědiců z výše uvedeného dědického řízení, poté co vyšlo najevo, že dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení] připadlo jako odúmrť České republice. Pohledávky z úvěrových smluv byly přihlášeny do dědického řízení tak, jak byly vyčísleny ke dni úmrtí zůstavitele. Pohledávka z úvěrové smlouvy ze dne [datum] byla přihlášena v celkové výši [částka] (včetně části, která nebyla k datu úmrtí zůstavitele splatná), tvořené jistinou ve výši [částka], řádnými úroky vyčíslenými ve výši [částka], poplatky vyčíslenými ve výši [částka] a úrokem z prodlení vyčísleným v rozsahu částky [částka]. Z úvěrové smlouvy ze dne [datum] byla do dědického řízení ke dni smrti zůstavitele přihlášena pohledávka ve výši [částka] tvořená jistinou ve výši [částka] (včetně části, která nebyla k datu úmrtí zůstavitele splatná) a řádnými úroky ve výši [částka]. V návaznosti na rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 12. 2018, č. j. [číslo jednací], kterým bylo potvrzeno nabytí dědictví žalované, žalovaná uhradila dne [datum] částkou [částka] předmětné pohledávky do výše, v jaké byly přihlášeny do dědického řízení. Žalobkyně následně vzala žalobu částečně zpět podáním ze dne [datum], co do uhrazené jistiny obou úvěrů, a co do části smluvních úroků a úroků z prodlení, u úvěru ze dne [datum] i co do poplatků ve výši [částka] (z nichž byla uhrazena žalovanou částka [částka]). Zároveň bylo na základě stejného podání řízení rozšířeno tak, že po částečném zpětvzetí a rozšíření žaloby zůstal předmětem řízení požadavek na zaplacení částky [částka] skládající se z požadavku na zaplacení částky z úvěrové smlouvy ze dne [datum] představující poplatky [částka], kapitalizovaný smluvní úrok [částka] (z částky [částka] od [datum] ve výši 5,9 % ročně do [datum], a dále ve výši 4 % ročně do [datum]) a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení vyčíslený na částku [částka] (za dobu od [datum] do [datum]), a dále z požadavku na zaplacení z úvěrové smlouvy ze dne [datum], a to smluvního úroku v kapitalizované výši [částka] (15,90 % ročně od [datum] do [datum]) a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] (od [datum] do [datum]). Žalobkyně trvala na úhradě této částky s odůvodněním, že smrtí zůstavitele nedošlo k zániku uvěrových smluv (banka je oprávněná podle článku 11.

2. úvěrových podmínek od smlouvy odstoupit, avšak těchto práv nevyužila). Smrtí dlužníka jeho povinnosti (dluhy) nezanikají a okamžikem smrti zůstavitele se vlastníkem pozůstalostního jmění, tedy i závazků z výše uvedených smluv, stává dědic. Pozůstalost jako odúmrť připadla státu, na který je třeba v souladu s judikaturou pohlížet jako na dědice, proto odpovídá za dluhy, které vznikly na základě shora uvedených úvěrových smluv po smrti zůstavitele. Žalobkyně odkazovala v této souvislosti na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1144/2016 a 3 Cdo 2409/2009 s tím, že úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel, a za těchto okolností jsou dědici dlužníka povinni k jejich zaplacení bez omezení (dříve vyplývajícího z § 470 občanského zákoníku). Žalovaná má v souladu s citovanou judikaturou v případě odúmrti postavení dědice a je tedy povinna uhradit nejen dluhy zůstavitele do výše nabytého dědictví, ale zároveň i dluhy, které v souvislosti s předmětnými úvěrovými smlouvami nadále postupně vznikaly po smrti zůstavitele, tedy v průběhu dědického řízení.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Namítala promlčení a uváděla, že nárok není po právu. Smluvní vztahy mezi zůstavitelem a žalobkyní (vzniklé na základě úvěrových smluv) zanikly dle žalované ke dni smrti zůstavitele, v důsledku čehož žalobkyni zanikl nárok na placení smluvních úroků i zákonných úroků z [datum]. Promlčecí doba pro vznesení nároku na zaplacení poplatků, smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení za dobu od [datum] do [datum ]. [anonymizováno] [rok] dle žalované začala běžet dne [datum]. [anonymizováno], neboť nejpozději k tomuto datu byly žalobkyni známy okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty, když podala přihlášku do dědického řízení. Žalovaná upozorňovala, že za porušení smlouvy podle článku 11. 1. písm. j) úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele se považuje úmrtí klienta a dle článku 37 všeobecných obchodních podmínek, je rozhodným dnem, kdy se banka hodnověrným způsobem dozví o úmrtí klienta, den, kdy jsou klientově obchodnímu místu banky doručeny průkazné doklady o skutečnosti, že klient zemřel. Argumentovala tím, že na promlčení úroků z prodlení by se měla vztahovat právní úprava a tříletá promlčecí lhůta dle zák. č. 40/1964 Sb., přičemž i v případě aplikace čtyřleté promlčecí lhůty dle § 397 obchodního zákoníku by tato před podáním žaloby (dne [datum] a jejího doplnění dne [datum]) uplynula. Promlčecí lhůta počíná běžet jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním dluhu, jejím uplynutím se právo promlčí jako celek, a to i v případě smluvních úroků z poskytnuté půjčky (žalovaná odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 572/2013 a 33 Cdo 3258/2008 a 23 Cdo 1629/2009). Žalovaná dále argumentovala tím, že splnila povinnosti vůči žalobkyni, neboť pohledávky žalobkyně v celkové výši [částka], která byla přihlášena do dědického řízení, dne [datum] uhradila. Žalovaná byla do pozůstalostního řízení povolána až přípisem notářské kanceláře ze dne [datum], teprve následně byl ustanoven znalec k odhadu zůstavitelových nemovitostí tak, aby bylo možno pořídit seznam aktiv a pasiv. Žalovaná tedy nebyla od počátku dědického řízení jeho účastníkem, o dluzích zůstavitele nevěděla a nemohla žádným způsobem ovlivnit žalobkyní tvrzenou dobu prodlení. Aktiva dědictví byla následně stanovena v částce [částka] a pasiva v částce ve výši [částka] (včetně pohledávky přihlášené žalobkyní), čistá hodnota pozůstalosti byla stanovena v částce [částka]. Vzhledem k tomu, že pozůstalost nebyla předlužená, nebyly splněny podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti podle § 195 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (zkráceně „z. ř. s.“), proto pozůstalost připadla státu dle § 1634 občanského zákoníku, (zkráceně „o. z.“). Žalovaná uváděla, že v takovém případě je postavení státu specifické, neboť má sice vůči jiným osobám stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu (§ 1634 o. z.) a jeho odpovědnost za dluhy zůstavitele je ze zákona omezena do výše ceny nabytého dědictví (podle § 1706 o. z.), avšak nemá právo odmítnout dědictví. Na rozdíl od univerzálního sukcesora by tedy měla být chráněna před neomezeným přechodem dluhu a za pohledávky za zůstavitelem v rozsahu přesahujícím cenu nabytého dědictví nemůže odpovídat, neboť opačný výklad by znamenal dle žalované vyprázdnění § 1706 o. z.

3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl tak, že výrokem I uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], výrokem II zamítl žalobu co do částky [částka] a výrokem III uložil žalobkyni uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

4. Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace uvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje.

5. Soud prvního stupně shledal, že smrtí zůstavitele k zániku smluv o úvěru nedošlo, neboť ze žádného zákonného ustanovení ani z ustanovení smlouvy či úvěrových podmínek nevyplývá, že by smlouva o úvěru smrtí dlužníka bez dalšího zanikla. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení, soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud nedošlo k zániku smlouvy, nemohlo dojít ani k promlčení nároků s těmito smlouvami souvisejících. Soud prvního stupně shledal, že požadavek žalobkyně vůči žalované je důvodný pouze co do částky [částka]. Tuto tvoří pohledávka z úvěrové smlouvy ze [datum] ve výši [částka] za období od [datum] do [datum] sestávající z poplatků ve výši [částka], smluvního úroku [částka] (ve výši 4 % ročně za shora uvedené období z částky [částka]), a dále ze zákonného úroku z prodlení ve výši [částka] (součet zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z jistiny po splatnosti [částka] za období od [datum] do [datum], tj. částka [částka] a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z jistiny po splatnosti [částka] za období od [datum] do [datum], tj. částka [částka]). Zbývající přiznaná částka [částka] představuje pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] a sestává ze smluvního úroku [částka] (tj. 15,90 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do [datum]) a ze zákonného úroku z prodlení v kapitalizované výši [částka] (tj. 9,75 % ročně z částky [částka] za období od [datum] do [datum]). Toto shledal soud prvního stupně za situace, kdy mezi stranami nebylo sporu, že tyto nároky vznikly ve shora uvedené výši za dobu ode dne následujícího po právní moci usnesení o potvrzení dědictví žalované formou odúmrti do doby úhrady jistin a příslušenství v rozsahu uplatněném žalobkyní v rámci dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení] ke dni jeho smrti. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do částky [částka] sestávající z poplatků, zákonných úroků z prodlení a smluvních úroků z prodlení v souvislosti s výše uvedenými úvěrovými smlouvami za období od [datum] do [datum], soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou. Neztotožnil se s právním závěrem žalobkyně, že v důsledku skutečnosti, že žalované bylo na základě odúmrti potvrzeno nabytí dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení] v rámci dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. [spisová značka] vznikla žalované povinnost uhradit žalobkyni z titulu přímého nároku žalobkyně vůči žalované veškeré závazky vznikající na základě shora uvedených smluv po dni smrti zůstavitele. Soud prvního stupně vycházel z toho, že pokud by i v případě odúmrti stát zcela shodně jako ostatní skuteční dědicové po zůstaviteli v plném rozsahu a bezvýhradně odpovídal případným věřitelům zůstavitele za závazky související s dědictvím, které vznikly po smrti zůstavitele, došlo by ke zcela nevyváženému postavení dědice po zůstaviteli (v pravém slova smyslu) a postavení státu, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť. Skutečný dědic má zákonnou možnost dědictví po zůstaviteli odmítnout, a to např. právě při zohlednění toho, že by s ohledem na v mezidobí vzniklé závazky po smrti zůstavitele, za které již přímo odpovídá dědic, bylo značně nevýhodné dědictví přijmout. Pokud by i na stát, kterému připadlo dědictví na základě odúmrti, bylo pohlíženo jako na dědice, bez zohlednění specifik jeho postavení, dostal by se do situace, kdy by musel poskytnout plnění za závazky vzniklé po smrti zůstavitele (úroky, sankčních úroky a dalších poplatky bez ohledu na požadovanou výši, která by mohla dosahovat i řádu statisíců), a to ačkoliv na rozdíl od dědiců neměl právo volby dědictví odmítnout. Tento výklad by byl dle přesvědčení soudu prvního stupně zcela v rozporu se smyslem příslušných ustanovení upravujících nabytí dědictví státem na základě odúmrti. Soud prvního stupně shledal, že v daném případě je třeba ve vztahu ke státu v situaci, kdy bylo dědictví nabyto jako odúmrť, vycházet zároveň i z § 13 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v němž jsou v odstavci 1 stanoveny obecně způsoby nabytí majetku státem (mimo jiné i děděním). V odstavci 3 téhož zákonného ustanovení je výslovně uvedeno, že není-li den nabytí majetku státem přímo stanoven, je jím den, kdy o nabytí majetku státem bylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, anebo kdy bylo toto nabytí příslušným orgánem pravomocně potvrzeno. Za těchto okolností tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nabývá stát dědictví s odkazem na § 13 odst. 3 zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích až dnem, kdy bylo příslušným orgánem (v tomto případě Okresním soudem v Domažlicích) pravomocně rozhodnuto o potvrzení nabytí dědictví státem formou odúmrti (usnesení Okresního soudu v Domažlicích vydané dne [datum] [datum] pod č. j. [číslo jednací]). S ohledem na to, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dnem [datum], teprve po tomto datu může být žalovaná přímo odpovědná za dlužné částky vznikající v souvislosti s výše uvedenými úvěrovými smlouvami uzavřenými v minulosti mezi žalobkyní a zůstavitelem, a to do doby, než došlo k uhrazení jistin a příslušenství souvisejících s těmito úvěrovými smlouvami v rozsahu pohledávek přihlášených do dědického řízení po [jméno] [příjmení] a vyčíslených ke dni jeho smrti. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil dle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 3 o. s. ř.).

6. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním do výroku II a III. Namítá, že pokud má dědic (stát) s uplatněnou výhradou soupisu dle § 1706 o. z. povinnost hradit dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví, spočívá daná limitace na výkladu pojmů„ dluhy zůstavitele“ a„ výše ceny nabytého dědictví“. Dle § 495 o. z. se za jmění osoby považuje souhrn jejího majetku a dluhů, přičemž pozůstalostí se rozumí celé jmění zůstavitele ke dni úmrtí (viz § 1475 odst. 2 o. z.) Tomu odpovídá i účel soupisu pozůstalosti, kterým je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele (§ 1684 odst. 1 o. z.) Soudní komisař z těchto důvodů oceňuje majetek dle ceny obvyklé ke dni úmrtí zůstavitele a věřitelé uplatňují své pohledávky za zůstavitelem vyčíslené ke dni jeho úmrtí. Konstrukce vychází z toho, že dědění je formou univerzální sukcese, kdy právní nástupce vstupuje do práv a povinností svého předchůdce, a to zpětně ke dni úmrtí zůstavitele (§ 1479 o. z.). Soud zde pouze potvrzuje deklaratorním usnesením, nikoli konstitutivním rozsudkem, nabytí dědictví. [příjmení] pozůstalostního jmění je za dobu života zůstavitel a okamžikem jeho smrti se jím stává (zpětně) dědic, přičemž nikde není stanovena výjimka, že by tak tomu nemělo být u státu v případě odúmrti. Tomu odpovídá i ta skutečnost, že po dobu vedení dědického řízení se nestaví a ani nepřerušuje běh promlčecí lhůty u pohledávek věřitelů, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 4942/2010. Zůstavitel zemřel bez zanechání závěti a vzhledem k tomu, že jeho dědicové ze zákona dědictví po něm odmítli, připadla pozůstalost po zůstaviteli státu, nabytí pozůstalosti bylo potvrzeno ve smyslu § 185 odst. 1) písm. h) z. ř. s . Nejvyššího soud ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 2409/2009 konstatoval, že nezávisí na tom, zda konkrétní dluh byl zahrnut do pasiv dědictví v řízení o dědictví, či nikoliv. Dědici dlužníka jsou povinni zaplatit úroky z prodlení za dobu do smrti dlužníka jen v tom rozsahu, v jakém po připočtení k dluhu, který na ně přešel, nepřevyšují cenu nabytého dědictví. Avšak úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel. Dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení vyplývajícího z (tehdy platného) § 470 obč. zák. Povinnost k úhradě příslušenství pohledávky, které přirostlo po smrti zůstavitele, tak nemůže být limitováno dle § 1706 o. z. Tomuto názoru přisvědčil i soud prvního stupně. Žalobkyně má nicméně za to, že v případě odúmrti stát nabývá pozůstalost zpětně ke dni úmrtí zůstavitele. Jedná se o základní zásadu dědického práva, smrtí zůstavitele dochází k přechodu práv a povinností na dědice (stát). Tato zásada je pro odúmrť promítnuta do § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s ., na základě kterého soud v rozhodnutí o dědictví potvrdí, že dědictví připadlo státu a na stát se hledí jako na zákonného dědice, a to s účinností ke dni vzniku dědického práva, což je den smrti zůstavitele dle § 1479 o. z. Z toho také plyne, že se jedná stále o deklaratorní soudní rozhodnutí, kdy dědic (i stát při odúmrti) nabývá dědictví zpětně ke dni úmrtí zůstavitele. Soud prvního stupně tedy svůj závěr nesprávně opřel o § 13 odst. 1 a 3 zákona o majetku České republiky, které vyložil tak, že stát nabývá majetek dnem právní moci usnesení, ačkoli toto ustanovení stanovuje pouze alternativní okamžiky nabytí vlastnictví, není-li den nabytí majetku státem přímo stanoven, což v případě odúmrti je (dle § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s . ve spojení s § 1479 o. z.). Ke stejným závěrům dospěla i judikatura, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 33 Cdo 5422/2008. Stát nabývá majetek až dnem právní moci usnesení z dědického řízení pouze v jediné situaci, a to když státu připadá nezpeněžený majetek zůstavitele patřící do likvidační podstaty dle § 237 z. ř. s . Soud prvního stupně napadeným rozsudkem tedy naprosto neopodstatněně přiznal státu jako zákonnému dědici stejné postavení, jako má stát v případě nezpeněženého majetku z likvidační podstaty. Pokud by měl stát v případě odúmrti nabýt vlastnictví až právní mocí usnesení o potvrzení nabytí dědictví, vzniklo by zde neopodstatněné vakuum, kdy by po dobu vedení dědického řízení neměla pozůstalost vlastníka, což by negovalo samotný účel odúmrti - prevence toho, aby se věci nestaly věcí ničí. Ustanovení § 2009 o. z. stanoví, že smrtí dlužníka povinnosti nezanikají, ledaže jejich obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Zákon nikde neupravuje, že by pohledávka věřitele neměla dále narůstat (typicky o úroky) po smrti zůstavitele. Pokud by soudy přiznávaly věřitelům právo na přirostlé příslušenství až od právní moci rozhodnutí o dědictví, vytvořilo by se opět vakuum, které nemá oporu v zákoně (k tomuto závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 895/2001). Je pravdou, že stát při odúmrti nemůže dědictví odmítnout, nicméně tato skutečnost nemůže vést k oddálení vzniku práv a povinností z pozůstalosti. Jednou ze zásad soukromého práva je ochrana vlastnického práva zákonem, pouze zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká (§ 3 odst. 2 písm. e) o. z.) Znevýhodnění státu plynoucí z toho, že nemůže dědictví odmítnout, nelze kompenzovat postupem v rozporu se zákonem a poskytnutím výhody státu spočívající v tom, že po dobu dědického řízení nevstupuje do povinností zůstavitele. Takový postup by byl v rozporu se zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně tedy dle žalobkyně pochybil, neboť postupoval v rozporu se zákonem i judikaturou. Žalobkyně dále brojila proti nákladům žalované v podobě cestovného na trase [obec] [obec] a zpět (2x) ve výši [částka] ([částka] a [částka]), nepovažovala tyto za účelně vynaložené náklady, neboť Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti i Úřad státu ve věcech majetkových mají sídlo na [obec a číslo], tedy v obvodu soudu prvního stupně.

7. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že judikatura, na kterou žalobkyně odkazuje, není na danou věc přiléhavá, jelikož se vztahuje k dědění podle právní úpravy účinné do [datum], tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., kdežto dědictví po zůstaviteli [jméno] [příjmení] bylo projednáváno podle právní úpravy účinné od [datum], tj. podle zákona č. 89/2012 Sb. a procesně podle z. ř. s. (z. č. 292/2013 Sb.) Z tohoto důvodu má žalovaná za to, že soud prvního stupně rozhodl správně, když v části žalobu zamítl jako nedůvodnou, s tím, že právní závěry judikatury Nejvyššího soudu, na kterou bylo žalobkyní odkazováno, nejsou s ohledem na specifičnost v postavení státu jako nabyvatele dědictví na základě odúmrti bezvýhradně a plně aplikovatelné na projednávanou věc, a to z toho důvodu, že postavení státu má svoje specifika spočívající v nemožnosti odmítnout dědictví. Žalovaná se zcela ztotožňuje s argumentací soudu prvního stupně uvedenou v odst. 17 odůvodnění napadeného rozsudku zejména v tom, že stát nabývá dědictví podle § 13 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, až dnem, kdy bylo příslušným orgánem, v tomto případě Okresním soudem v Domažlicích, pravomocně rozhodnuto o potvrzení nabytí dědictví státem formou odúmrti (tj. na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích č. j. [číslo jednací] ze dne 28. prosince 2018, které nabylo právní moci dne [datum]). Teprve po tomto datu může být žalovaná přímo odpovědná za dlužné částky vyplývající z úvěrových smluv, a to do dne [datum], kdy žalovaná uhradila částku přihlášenou žalobkyní do dědického řízení. S novou právní úpravou dědění došlo k rozšíření dědických tříd, což má za následek i prodloužení délky dědických řízení. Stát je povolán do dědického řízení jako poslední až poté, kdy dědictví odmítnou všichni dědicové ze zákona. Předmětem žaloby je v této věci pouze příslušenství dluhu zůstavitele, které narostlo po smrti zůstavitele. Pokud žalobkyně tvrdí, že délka trvání dědického řízení nemůže jít k tíži věřitele, dle žalované nemůže jít délka pozůstalostního řízení ani k tíži žalované. Úroky z prodlení jsou svým způsobem sankcí dlužníka, který nesplní dluh řádně a včas. Charakter dědického řízení zcela vylučuje, aby žalovaná dluh spočívající v příslušenství pohledávky uhradila včas, když za dobu prodlení s plněním dluhu zůstavitele (tj. od smrti zůstavitele) nebyla účastníkem dědického řízení, ani jí nebyla známa samotná existence dluhu ani skutečnost, že je s plněním dluhu v prodlení. Nemohla tedy nijak ovlivnit žalobkyní tvrzenou dobu prodlení. Podle právní úpravy dědění účinné do [datum] měl stát možnost v takovýchto případech navrhnout likvidaci i u nepředluženého dědictví, přičemž podle § 175v odst. 4 o. s. ř. pravomocným skončením likvidace zanikly oproti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Podle právní úpravy účinné od [datum] však stát již nemá možnost navrhnout likvidaci v případě nepředluženého dědictví, neboť předpoklady nařízení likvidace pozůstalosti upravuje § 195 z. ř. s., předlužení majetku zůstavitele je jedním z předpokladů pro nařízení likvidace a dle citovaného ustanovení musí být všechny předpoklady splněny kumulativně. Pokud by povinnost úhrady příslušenství pohledávky, které přirostlo po smrti zůstavitele, nebyla limitována podle ustanovení § 1706 o. z., hradil by stát naprosto neomezeně veškeré dluhy zůstavitele, včetně jejich příslušenství, což by vedlo k vyprázdnění tohoto ustanovení, které by se aplikací takového výkladu stalo obsoletním. Žalovaná má tedy za to, že za příslušenství pohledávky žalobkyně za zůstavitelem [jméno] [příjmení] v rozsahu převyšujícím cenu nabytého majetku v odúmrti stát neodpovídá. Pokud jde o náklady řízení a námitku žalobkyně, že cestovné žalované nepředstavuje účelně vynaložený náklad, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je organizační složkou státu zřízenou zákonem č. 201/2002 Sb. Podle § 14 odst. 1 tohoto zákona Úřad vykonává svoji činnost prostřednictvím územních pracovišť, která působí v sídlech krajských soudů. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, pokud výkon činnosti Úřadu zabezpečuje anebo další úkoly podle tohoto zákona plní územní pracoviště, je adresou pro doručování vždy adresa územního pracoviště. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení vnitřní uspořádání Úřadu stanoví jeho organizační řád, který schvaluje ministr financí. V dané věci se jednalo o odúmrť po [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem (a trvalým pobytem v informačním systému evidence obyvatel) na adrese [osobní údaje žalobkyně] [číslo]. Vzhledem k tomu byl podle § 98 z. ř. s. místně příslušným k projednání pozůstalosti po zůstaviteli [jméno] [příjmení] Okresní soud v Domažlicích a k projednání pozůstalosti byla na straně státu povolána dne [datum] iniciační listinou příslušného notáře jako soudního komisaře [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových. Dle ustanovení § 19 zákona č. 201/2002 Sb. je místně příslušným v této věci Územní pracoviště [obec], a to prostřednictvím svého odboru Odloučené pracoviště [obec] v souladu s organizačním řádem. Protože se jednalo o nabytí majetku podle § 11 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, v dané věci podle vyhlášky MF č. 62/2001 Sb., o hospodaření organizačních složek státu a státních organizací s majetkem, ve znění pozdějších předpisů, zavedlo spis v operativní evidenci oddělení Hospodaření s majetkem odboru OP [obec], které podle vnitřních předpisů rovněž uhradilo z rozpočtu veškerá pasiva pozůstalosti dle usnesení Okresního soudu v Domažlicích č. j. [číslo jednací], Nd 349/2014 ze dne 28. 12. 2018. Vzhledem k tomu, že pasiva pozůstalosti hradil odbor OP [obec], rovněž i spor o úhradu příslušenství je pak v kompetenci Územního pracoviště [obec] a příslušného právního zástupce přiděleného pro odbor OP [obec].

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné. Odvoláním nenapadený výrok I rozsudku soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

9. Soud prvého stupně učinil správná zjištění stran skutkového stavu, na odůvodnění napadeného rozsudku stran zjištěného skutkového stavu odvolací soud v tomto směru odkazuje.

10. Soud prvního stupně učinil nesprávný právní závěr, že žalovaná nabyla dědictví až k okamžiku určenému dle § 13 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, tedy dnem [datum], kdy bylo usnesením č. j. [číslo jednací] Okresního soudu v Domažlicích pravomocně rozhodnuto o potvrzení nabytí dědictví žalované formou odúmrti, a že teprve po tomto datu může být žalovaná přímo odpovědná za dlužné částky vznikající v souvislosti s úvěrovými smlouvami uzavřenými mezi žalobkyní a zůstavitelem. Dle § 185 odst. 1 písm. h) z. ř. s. v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva potvrdí, že dědictví připadlo státu, jestliže nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledí jako by byl zákonný dědic. Dědické právo dle § 1479 o. z. vzniká smrtí zůstavitele. V tomto ohledu má každé rozhodnutí o dědictví deklaratorní povahu. I v daném případě tedy žalovaná nabyla dědictví se zpětnou účinností k okamžiku smrti zůstavitele a § 13 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. se zde tedy neuplatní, neboť den nabytí majetku žalovanou je na základě výše citovaných ustanovení zákona přímo stanoven. Námitky žalobkyně byly tedy v tomto směru důvodné.

11. Je pravdou, že na příslušenství dluhů přirostlé po smrti zůstavitele se nevztahuje limitace § 1706 o. z., dle kterého uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. Nejedná se totiž o dluhy zůstavitele, i když i tyto dluhy spadají do pasiv pozůstalosti. Takový závěr je v souladu i se starší judikaturou - rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009, dle kterého úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel a dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení (vyplývajícího z tehdy platného § 470 obč. zák.).

12. Neobstojí však úvaha soudu prvního stupně, že pokud by povinnost úhrady příslušenství pohledávky přirostlého po smrti zůstavitele nebyla limitována podle ustanovení § 1706 o. z., musel by stát podle současné právní úpravy nutně hradit naprosto neomezeně veškeré dluhy zůstavitele, včetně jejich příslušenství, což by vedlo k vyprázdnění tohoto ustanovení a ke zcela nevyváženému postavení dědice po zůstaviteli (v pravém slova smyslu) a postavení státu, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť.

13. Soud prvního stupně správně konstatoval, že podle právní úpravy účinné od [datum] stát již nemá možnost navrhnout likvidaci v případě nepředluženého dědictví, neboť předlužení majetku zůstavitele je jedním z předpokladů, které pro nařízení likvidace dle § 195 z. ř. s. musí být splněny kumulativně. Nevzal však v úvahu, že předlužení dědictví, resp. správně pozůstalosti plyne z rozdílu aktiv a pasiv pozůstalosti.

14. Pojem pasiva pozůstalosti (dle § 171 odst. 2 z. ř. s.) je přitom širší než pojem dluhy zůstavitele (dle § 1706 o. z.), Zahrnuje kromě dluhů zůstavitele, které měl v době smrti, i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt (§ 171 odst. 2 písm. a) z. ř. s.), a dále náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele, nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti (§ 171 odst. 2 písm. b) .z. ř. s.).

15. Rozlišení dluhů zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhů vzniklých po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, se objevuje i v ustanovení § 238 z. ř. s. vymezujícím pasiva likvidační podstaty. Příslušenství pohledávky žalobkyně vůči zůstaviteli přirostlé po smrti zůstavitele tedy spadá do pasiv pozůstalosti, ačkoli nepředstavuje dluh zůstavitele.

16. Toto příslušenství tedy mělo být zohledněno při určení obvyklé ceny dědictví, což plyne z § 180 z. ř. s., dle kterého na podkladě soupisu pozůstalosti, seznamu pozůstalostního majetku, společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo shodných údajů dědiců o zůstavitelově majetku a na základě shodných údajů dědiců o pasivech pozůstalosti soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení (§ 180 odst. 1 z. ř. s.). Zjistí-li soud dříve, než bude řízení o projednání pozůstalosti pravomocně skončeno, nové skutečnosti, které odůvodňují změnu usnesení vydaného podle odstavce 1, provede potřebnou opravu samostatným usnesením (§ 180 odst. 2 z. ř. s.).

17. Podle § 195 odst. 1 z. ř. s. soud nařídí na návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má připadnout pozůstalost proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic, anebo na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty, likvidaci pozůstalosti, jestliže a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle § 153 nebo 154, b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (§ 162), c) bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele (§ 180), d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví (§ 184 až 187). Dle odst. 2 soud může nařídit likvidaci pozůstalosti i bez návrhu, jsou-li splněny předpoklady uvedené v odstavci 1 a vyžaduje-li to veřejný zájem.

18. Podle § 200 písm. a) z. ř. s. dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců nebo právo státu na připadnutí dědictví z důvodu, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti a že se na stát hledí, jako by byl zákonný dědic; tím není dotčeno právo na vydání likvidačního přebytku.

19. V souladu s § 238 odst. 1 z. ř. s. pasiva likvidační podstaty tvoří náklady zůstavitelova pohřbu, jakož i dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt, s výjimkou (mimo jiné) úroků a úroků z prodlení, které by přirostly po právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti. Dle odst. 3 téhož ustanovení pasiva pozůstalosti (§ 171 odst. 2), která netvoří pasiva likvidační podstaty podle odstavce 1, a jim odpovídající pohledávky zanikají dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti.

20. Žalobkyně do dědického řízení přihlásila své pohledávky skládající se z celkové jistiny a vyčíslení smluvních úroků z prodlení ke dni úmrtí zůstavitele. Již z uvedeného bylo zjevné, že příslušenství i po smrti zůstavitele dále nabíhá a mělo tedy být v průběhu pozůstalostního řízení aktualizováno, případně vyčísleno jako příslušenství dále běžící (až do zaplacení, příp. jiného zániku závazku). K tomuto mohla dát podnět i sama žalovaná. V daném případě by již v době, kdy byla žalovaná vyrozuměna přípisem notářky, že dědictví připadne státu ([datum]), aktualizovaná bilance aktiv a pasiv pozůstalosti vyšla v záporných hodnotách a měla tedy být usnesením v souladu s § 180 z. ř. s . stanovena výše předlužení. Nelze proto dospět k závěru, že se dle nové úpravy účinné od [datum] nemohla žalovaná domoci likvidace pozůstalosti, pokud příslušenství přirostlé k dluhu zůstavitele za dobu po jeho smrti přesáhlo čistou hodnotu pozůstalosti stanovenou dle vyčíslení k datu úmrtí zůstavitele. Pokud v tomto směru došlo k pochybení soudu rozhodujícího ve věci dědictví po zůstaviteli (resp. příslušné notářky, jakožto soudní komisařky) ve smyslu nesprávného znění usnesení dle § 180 z. ř. s ., které nezohlednilo jiná pasiva než ta, která existovala k datu úmrtí zůstavitele, nelze z tohoto dovozovat nerovnovážnost postavení státu v případě nabývání odúmrti v porovnání k postavení jiných dědiců a toto nemůže být ani důvodem pro extenzivní výklad § 1706 o. z. nad rámec jeho jazykového znění, či pro odlišné posouzení okamžiku, ke kterému stát dědictví nabývá oproti jiným dědicům. Taková skutečnost nemůže jít ani k tíži žalobkyně jakožto věřitelky, která přihlásila své pohledávky do dědictví vyčíslené k datu úmrtí zůstavitele, neboť z uvedeného neplyne, že by pohledávky v plném rozsahu (tedy i příslušenství za dobu po smrti zůstavitele) nemohla vymáhat. K nerovnovážnému postavení státu, jemuž připadlo dědictví jako odúmrť, oproti dědici po zůstaviteli v pravém slova smyslu v daném případě nedochází. Stát má stejné možnosti jako jiný dědic stran zjišťování aktuálního vyčíslení dluhů tvořících součást pozůstalosti a vyhodnocení, zda za těchto okolností chce dědictví nabýt či nikoli. Oproti běžnému dědici stát sice nemůže dědictví odmítnout (§ 1634 odst. 1 o. z.), má však postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu (§ 1634 odst. 2 o. z.) a může v případě, že pasiva pozůstalosti (včetně těch, která přirostla po smrti zůstavitele) převyšují aktiva, navrhnout likvidaci pozůstalosti dle § 195 z. ř. s . Eventuálně, pokud taková situace dosud nenastala a reálně hrozí, že by mohla nastat, může s ohledem na skutečnost, že nejsou další potenciální dědicové, již v průběhu řízení o pozůstalosti aktivně činit kroky směřující k tomu, aby jí předešel. Stát tedy v daném případě není oproti jinému dědici znevýhodněn v tom směru, že je právní úpravou nucen nabýt sice de iure nepředlužené dědictví (neboť dluhy přirostlé po smrti zůstavitele nejsou dluhy zůstavitele), ale předlužené de facto, neboť s přihlédnutím ke všem pasivum pozůstalosti, tedy i k dluhům přirostlým/vzniklým již přímo státu po smrti zůstavitele, se jako předlužené fakticky jeví (pasiva pozůstalosti převyšují aktiva pozůstalosti). Stát jako ten, kdo má nabýt odúmrť má (stejně jako každý jiný dědic) možnost toto odvrátit návrhem na likvidaci pozůstalosti a přivodit si tak zánik práva na připadnutí dědictví. Žalovaná měla v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) možnost aktivně si zjistit skutečnou aktuální výši pasiv pozůstalosti jako kterýkoli jiný dědic a dle tohoto mohla adekvátně jednat a předejít nabytí předlužené pozůstalosti.

21. Z výše uvedeného je zjevné, že pokud by žalovaná byla bdělá svých práv a požadovala aktuální vyčíslení dluhů tak, aby byla v usnesení dle § 180 z. ř. s . řádně zohledněna všechna pasiva pozůstalosti, a podala návrh na nařízení likvidace pozůstalosti na základě, kterého by tato byla nařízena, další příslušenství od právní moci usnesení o nařízení likvidace by k dluhu nepřirůstalo a za dluh ani jeho příslušenství do té doby přirostlé by žalovaná neodpovídala, neboť by zaniklo její právo na připadnutí dědictví (žalovaná by vůbec nedědila, stejně jako dědic, který odmítne dědictví).

22. Za takových okolností by žalované mohl eventuálně připadnout pouze majetek z likvidační podstaty, který se nepodařilo zpeněžit, a to dnem právní moci usnesení, kterým by o tomto soud rozhodl (§ 237 odst.1 a 2 z. ř. s.). Taková situace však nenastala. Žalovaná proti vyčíslení pasiv pozůstalosti v řízení o pozůstalosti nebrojila a nebrojila ani proti usnesení, kterým nabyla dědictví po zůstaviteli, ačkoli pohledávky žalobkyně v něm byly výslovně vyčísleny jen k datu úmrtí zůstavitele (a žalovaná mohla tedy při vědomí, že se jedná o pohledávky ze smluv o úvěru, důvodně předpokládat, že k nim dále přirůstá příslušenství).

23. S ohledem na uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný stát jako nabyvatel odúmrti za příslušenství dluhů zůstavitele přirostlé od data úmrtí zůstavitele odpovídá plně jako jiní dědicové, přičemž stejně jako u jiných dědiců jde již o jeho vlastní dluh. Na tomto závěru nemění nic ani to, pokud příslušenství dluhů zůstavitele přirostlé od data úmrtí zůstavitele v součtu s dluhy zůstavitele převyšuje nabyté dědictví, přestože stát jako nabyvatel odúmrti na rozdíl od jiných dědiců nemůže dědictví odmítnout. Stát tím, že nemůže dědictví odmítnout, není oproti jiným dědicům znevýhodněn nepřípustně - v rozporu s principy spravedlnosti a není zde dán prostor pro soudcovské dotváření práva postupem podle § 10 o. z. Žalovaný stát totiž může takové situaci, jaká nastala v posuzované věci a jakou subjektivně vnímá jako nabytí de facto předluženého dědictví, předejít, a to tím, že bude trvat na řádném vyčíslení pasiv pozůstalosti a v návaznosti na uvedené navrhne likvidaci pozůstalosti.

24. V návaznosti na uvedené se odvolací soud dále zabýval námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované. S ohledem na skutečnost, že se jedná o pohledávky vzniklé ze smluv o úvěru uzavřených v roce 2011 a 2012 dle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (platného a účinného do 31. 12. 2013), řídila se úprava těchto závazkových vztahů v souladu s § 261 odst. 3 písm. b) částí třetí obchodního zákoníku. Podle § 3028 odst. o. z. se tyto právní poměry i práva a povinnosti z nich vzniklé i nadále řídí dosavadními právními předpisy, a to včetně promlčecí doby, neboť § 3036 o. z. výslovně stanoví, že se podle dosavadních právních předpisů posuzují až do svého zakončení všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet až po dni nabytí účinnosti o. z. Podle § 397 obchodního zákoníku činí promlčecí doba čtyři roky a v souladu s § 391 odst. 1 obchodního zákoníku začala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu. Žaloba byla podána dne [datum]. Splátky, jejichž splatnost nastala do [datum], jsou tedy promlčeny a spolu s nimi jsou promlčeny též smluvní úroky a úroky z prodlení jdoucí z těchto částek, neboť povinnost platit úroky a úroky z prodlení představuje vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah. Povinnost platit úroky z prodlení se splněním úvěru nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Nárok na zaplacení příslušenství se tedy promlčuje jako celek. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 466/2004 účinným vznesením námitky promlčení v soudním řízení dochází k zániku nároku, tj. subjektivní právo věřitele přestává být soudně vynutitelné (i když nadále trvá jako naturální právo). Tento účinek se projeví nejen ve vztahu k pohledávce, ale i k jejímu příslušenství představujícímu smluvní úrok, či úrok z prodlení. Proto po účinném vznesení námitky promlčení nelze přiznat jistinu a úroky od okamžiku, kdy uplynula promlčecí doba ohledně práva na zaplacení jistiny.

25. Pokud jde o vyčíslení pohledávky, výchozí předpoklady jako výše jistin dluhů či účtované poplatky byly mezi účastníky nesporné. Odvolací soud však výši nároku přepočetl s ohledem na jeho částečné promlčení i zjevně chybné vyčíslení zákonných úroků z prodlení ze strany žalobkyně, při kterém tato nerespektovala znění § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dle tohoto ustanovení výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobkyně však jednak vyčíslila úrok z prodlení metodou 360 dnů v roce, což občanský zákoník ani citovaná vyhláška upravující zákonný úrok z prodlení nepředpokládá, a dále zvyšovala požadovanou procentuální výši úroků z prodlení z již splatné jistiny vždy dle aktuální výše repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, ačkoli tato jistina měla být nadále úročena pouze dle výše repo sazby platné pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení. Pozdější změna výše repo sazby na úročení již splatné jistiny nemohla mít vliv a žalobkyně takto nedůvodně požadovala uhradit na úroku z prodlení – vzhledem k rostoucí repo sazbě - vyšší částku, než představuje úrok zákonný, na který se v odůvodnění svého nároku odvolávala. Odvolací soud se zabýval výší nároku pouze za období do [datum], neboť nárok požadovaný za dobu od [datum] do [datum] již přiznal žalobkyni soud prvního stupně a jeho rozsudek v tomto rozsahu nabyl právní moci.

26. Vyčíslení nároků z úvěrové smlouvy ze dne [datum] provedl odvolací soud následovně:

27. Zákonný úrok z prodlení jdoucí vždy ode dne následujícího po splatnosti příslušné splátky z jednotlivých měsíčních splátek jistiny splatných vždy k 15. dni daného měsíce, odvolací soud vyčíslil za dobu od [datum] do [datum] na částku [částka]. Splátky, ze kterých byl úrok z prodlení takto vypočten, činily [částka] měsíčně počínaje splátkou splatnou [datum] až do splátky splatné [datum], a dále (po změně sazby smluvního úroku) činily [částka] měsíčně počínaje splátkou splatnou [datum] až do splátky splatné [datum] (podklady pro vyčíslení byly mezi účastníky nesporné). Splátka jistiny v Kč; Prodlení /úrok od; Úrok do; Výše úroku; Kapitalizovaná výše v Kč [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 354,79 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 347,28 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 340,49 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 332,98 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 325,71 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 318,20 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 310,93 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 303,41 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 295,90 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 288,63 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 281,12 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 273,85 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 266,34 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 258,85 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 251,84 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 244,35 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 237,10 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 229,61 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 222,36 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 260,27 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 251,19 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 242,41 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 233,34 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 224,55 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 215,47 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 206,37 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 198,15 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 189,05 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 180,24 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 171,14 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 162,33 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 153,23 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 144,13 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 135,33 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 126,23 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 117,42 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,50%; 114,38 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,50%; 104,77 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,50%; 96,09 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,50%; 86,48 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,50%; 77,18 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,50%; 67,57 [číslo]; [datum]; [datum]; 9,00%; 61,70 [číslo]; [datum]; [datum]; 9,00%; 51,53 [číslo]; [datum]; [datum]; 9,00%; 41,35 [číslo]; [datum]; [datum]; 9,00%; 31,51 [číslo]; [datum]; [datum]; 9,00%; 21,33 [číslo]; [datum]; [datum]; 9,00%; 11,49 [číslo]; [datum]; [datum]; 9,75%; 1,42 součet;;;; 9 461,37 Odvolací soud žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z částky [částka] za období od [datum] do [datum], neboť splatnost této části jistiny, ze které byl požadován, nastala před datem [datum], k datu podání žaloby tedy byla promlčena a spolu s ní též smluvní úroky a úroky z prodlení jdoucí z této částky. Smluvní úrok odvolací soud přiznal z částky 349 201,96 (tj. z celkové v rozhodné době dlužné jistiny úvěru [částka] ponížené o promlčené splátky ve výši [částka]) za dobu od [datum] do [datum] ve výši 5,09 % ročně (sjednané ve smlouvě), tj. [částka], a dále za dobu od [datum] do [datum] ve výši 4 % ročně (dle nově stanovené sazby od [datum]), tj. [částka] Celkem tedy [částka] Smluvní úrok byl vyčíslen metodou vycházející z předpokladu, že kalendářní rok má 360 dnů, jak bylo sjednáno v úvěrových podmínkách. Nároku na úhradu poplatků z úvěru odvolací soud vyhověl v plné výši a nad rámec [částka] přiznaných již soudem prvního stupně tedy přiznal žalobkyni poplatky ve výši [částka].

28. Vyčíslení nároků z úvěrové smlouvy ze dne [datum] provedl odvolací soud následovně:

29. Odvolací soud přiznal zákonný úrok z prodlení jdoucí vždy ode dne následujícího po splatnosti příslušné splátky z jednotlivých měsíčních splátek jistiny splatných vždy k 20. dni daného měsíce, a to za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka]. Splátky, ze kterých byl takto úrok z prodlení vyčíslen, byly ve výši [částka] splatné každý měsíc počínaje splátkou splatnou [datum] až do splátky splatné [datum]. K tomu byl dále přičten úrok z prodlení vyčíslený ze zbývající části dlužné jistiny [částka] (tj. z rozdílu celkové včas neuhrazené jistiny [částka] a výše uvedených 36 splátek v celkové částce [částka] poníženého o promlčenou část jistiny [částka]). K zesplatnění této částky došlo až okamžikem konečné splatnosti vyčerpané jistiny úvěru dne [datum] (a to v důsledku prodlení dlužníka s úhradou splátek a tím snížení poměru výše plánovaného úmoru jistiny v každé jednotlivé splátce). Tento úrok byl vyčíslen od [datum] do [datum] částkou [částka]. Celková výše přiznaného úroku z prodlení z druhého úvěru tedy činí [částka]. Údaje, ze kterých soud při vyčíslení vycházel, byly mezi účastníky nesporné. Splátka jistiny v Kč; Prodlení /úrok od; Úrok do; Výše úroku; Kapitalizovaná výše v Kč [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 431,55 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 422,38 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 414,10 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 404,93 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 396,06 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 386,89 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 378,01 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 368,84 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 359,68 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 350,80 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 341,63 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 332,76 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 323,61 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 314,46 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 305,91 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 296,76 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 287,91 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 278,77 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 269,92 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 260,78 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 251,63 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 242,78 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 233,64 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 224,79 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 215,63 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 206,46 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 198,18 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 189,01 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 180,13 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 170,96 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 162,09 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 152,92 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 143,75 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 134,88 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 125,71 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,05%; 116,84 [číslo]; [datum]; [datum]; 8,50%; [číslo] součet;;;; 10 878,75 Odvolací soud nepřiznal (oproti vyčíslení žalobkyně) zákonný úrok z prodlení z částky [částka] za období od [datum] do [datum], neboť splatnost této části jistiny nastala před datem [datum], k datu podání žaloby tedy byla promlčena a spolu s ní též smluvní úroky a úrok z prodlení jdoucí z této částky. Dále žalobkyni nepřiznal zákonný úrok z prodlení z částky [částka] (o kterou ve vyčíslení žalobkyně bezdůvodně převyšovala splátka splatná [datum] žalobkyní tvrzenou výši splátek), a to za dobu od [datum] do [datum] (za navazující období [datum] do [datum] je již úrok započten v rámci úroku z celkového nedoplatku jistiny, k jehož zesplatnění došlo až dnem konečné splatnosti úvěru). Smluvní úrok odvolací soud přiznal žalobkyni z částky [částka] (tj. z celkové v rozhodné době dlužné jistiny úvěru [částka] ponížené o promlčené splátky ve výši [částka]) za dobu od [datum] do [datum] ve výši 15,90 % ročně (sjednané ve smlouvě), tj. [částka] Smluvní úrok byl vyčíslen metodou vycházející z předpokladu, že kalendářní rok má 360 dnů, jak bylo sjednáno v úvěrových podmínkách.

30. Celková částka, na kterou má tedy žalobkyně (nad rámec toho co jí bylo přiznáno soudem prvního stupně) nárok činí [částka] (tj. z úvěrové smlouvy ze dne [datum] zákonný úrok z prodlení [částka] + smluvní úrok [částka] + poplatky [částka] a z úvěrové smlouvy ze dne [datum] zákonný úrok z prodlení [částka] + smluvní úrok [částka]). Ve zbývajícím rozsahu odvolací soud shledal, že žalobní požadavek je nedůvodný.

31. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši [částka] do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku a ve zbývajícím rozsahu (tj. co do zamítnutí částky [částka]) rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

32. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Náhradu nákladů ve výši [částka] (=900 + [číslo] [číslo] [číslo] 799,10) přiznal odvolací soud žalobkyni postupem dle § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. per analogiam a dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1o. s. ř.

33. Žalobkyni náleží plná náhrada nákladů řízení za 3 úkony před soudem prvního stupně (přípravu na věc, žalobu a doplnění a částečné zpětvzetí žaloby ze dne [datum]) dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř, ve výši [částka] (=3 x [částka]) dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř. V době realizace těchto dvou úkonů byla předmětem řízení jistina [částka] s příslušenstvím částečně kapitalizovaným ve výši [částka], a dále běžícím od [datum] do zaplacením. Co do zaplacené jistiny úvěru (a části příslušenství vyčíslené do data [datum]) vzala žalobkyně žalobu zpět pro chování žalované, která pohledávku ve výši určené k datu úmrtí zůstavitele dobrovolně uhradila po podání žaloby (žalovaná uhradila na jistině včetně poplatků [částka], na smluvním úroku z prvního úvěru [částka], na zákonném úroku z prodlení z prvního úvěru [částka] a smluvním úroku z druhé úvěrové smlouvy [částka], tj. celkem [částka]). V tomto rozsahu tedy bylo řízení zastaveno pro chování žalované a žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Toto ustanovení je aplikováno ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. per analogiam, neboť ohledně žalované jistiny byl neúspěch žalobkyně pouze nepatrný (co do částky [částka]) a současně rozsah nepřiznané výše příslušenství v poměru k výši zaplacené jistiny nebyl takový, že by zde nebylo bylo namístě ve vztahu k úkonům, které byly činěny do částečného zpětvzetí žaloby, přiznat žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení. Jednalo se jen o úroky a úroky z prodlení běžící od [datum] do [datum], tj. smluvní úrok z prvního úvěru [částka], zákonný úrok z prvního úvěru [částka] a smluvní úrok z druhého úvěru [částka], celkem [částka], co do kterých žalobkyně vzala žalobu zpět nikoli pro chování žalované, a dále o částku [částka] představující příslušenství, co do kterého byl ve výsledku nárok zamítnut.

34. Po částečném zpětvzetí žaloby byly předmětem řízení před soudem prvního stupně již jen poplatky [částka] a samostatné příslušenství představující smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení z obou úvěrů, to vše vyčísleno žalobkyní na částku [částka] (požadavek na úhradu této částky vznesla žalobkyně již v podání ze dne [datum] ačkoli až pozdějším podáním ze dne [datum] bylo konkretizováno rozšíření žaloby na tuto částku). Stran dalších nákladů před soudem prvního stupně tedy odvolací soud vycházel z celkové hodnoty sporu [částka], ze které žalobkyně uspěla v částce [částka] (tj. 93,40 %) a neuspěla v částce [částka] (tj. 6,60 %), žalobkyně má proto nárok na náhradu dalších nákladů před soudem prvního stupně ve výši 86,80 % Tyto náklady sestávají z náhrady dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř za 6 úkonů (podání žalobkyně ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], vyjádření žalobkyně k výzvě soudu ze dne [datum], vyjádření žalobkyně k výzvě soudu ze dne [datum], účast na jednání dne [datum]). Z celkové částky [částka] (6 x [částka]) žalovaná tedy žalobkyni nahradí 86,80 %, tj. [částka]. Za úkon doplnění žaloby ze dne [datum] soud náhradu žalobkyni nepřiznal, neboť se jednalo pouze o stručné vyjádření ke způsobu uzavření smlouvy a tento úkon byl stejně jako podání ze dne 1. února2021 učiněn v návaznosti na výzvu soudu na jednání ze dne [datum], oba úkony tedy mohly být učiněny v rámci jednoho podání. Stejně tak odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu za návrh na přerušení řízení ze dne 4. listopadu2021, neboť tento neshledal jako účelný úkon v rámci řízení ve věci.

35. Žalobkyni dále náleží náhrada za soudní poplatek uhrazený za řízení před soudem prvního stupně, a to ve výši [částka]. Žalobkyně uhradila soudní poplatek [částka] vyměřený z původně žalované jistiny, následně z jistiny vzala zpět [částka], a předmětem řízení z původně žalované jistiny tak zůstala pouze částka [částka], ze které by soudní poplatek činil [částka]. V souladu s § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., má být tedy poměrná část rozdílu poplatku, snížená o 20 %, tj. částka [částka] (80 % z ([částka] – [částka])) vrácena žalobkyni, neboť zpětvzetí učinila ještě před prvním jednáním ve věci. K zastavení řízení v příslušném rozsahu sice došlo rozhodnutím soudu až po jednání soudu dne [datum], to však nemůže jít k tíži žalobkyně.

36. Výši náhrady nákladů před odvolacím soudem určil odvolací soud z předmětu řízení [částka] (tj. z částky, do které bylo podáno odvolání). Žalobkyně uspěla v částce [částka] (tj. 93,20 %) a neuspěla v částce [částka] (tj. 6,80 %), žalobkyně má proto nárok na náhradu nákladů před odvolacím soudem ve výši 86,40 % Tyto náklady sestávají z náhrady dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř za 5 úkonů ve výši 5 x [částka] (za podání odvolání [datum], vyjádření žalobkyně k výzvě soudu ze dne [datum], účast na jednání konaném dne [datum], vyjádření žalobkyně ze dne [datum] a účast na jednání dne [datum]). Z celkové částky [částka] žalovaná tedy žalobkyni nahradí 86,80 %, tj. [částka]. Dále má žalobkyně právo na náhradu 86,80 % z uhrazeného soudního poplatku za odvolání ([částka]), tj. [částka].

37. Platební místo odvolací soud určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř. a lhůtu § 160 odst. 1 v části věty za středníkem o. s. ř. (na žádost žalované a se souhlasem žalobkyně); a to pro odvolací řízení ve spojení s § 211 o. s. ř.

38. Pokud jde o úkon„ příprava účasti na jednání“ zmíněný vyhlášce [číslo] Sb., odvolací soud jej vykládá z důvodů dále předestřených pouze jako„ přípravu na věc“. Smyslem vyhlášky č. 254/2015 Sb., která byla přijata v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13, bylo nezastoupené účastníky zrovnoprávnit s účastníky zastoupenými, nikoli je privilegovat. Novelizované ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s předmětnou vyhláškou mělo za cíl umožnit nezastoupeným účastníkům žádat paušální náhradu nákladů tak, jako je to možné u nákladů advokáta podle § 13 odst. 4 (dříve odst. 3) advokátního tarifu (vyhl. č. 177/1996 Sb.). Úkon„ příprava účasti na jednání“ není mezi úkony vyjmenovanými v § 11 advokátního tarifu uveden. Výčet je sice demonstrativní, avšak standardně není v rámci náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem za tento úkon jako takový přiznávána náhrada nákladů, příprava na jednání není bez dalšího v rozhodovací praxi považována za úkon (jinak např. porada s klientem přesahující jednu hodinu). Není tak důvodu privilegovat nezastoupeného účastníka a automaticky považovat za úkon, který je spojen s paušální náhradou nákladů řízení, přípravu na každé jednání, tj. de facto za každé jednání přiznávat náhradu nákladů za dva úkony. Při respektování rovného postavení účastníků a se zohledněním geneze předmětné právní úpravy je namístě úkon„ příprava účasti na jednání“ dle vyhl. č. 254/2015 Sb. vykládat ve světle úkonů podle § 11 advokátního tarifu„ Příprava účasti na jednání“ je takto svého druhu ekvivalent přípravy zastoupení (tedy přípravy na věc jako celek), jak je součástí úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. K tomu je vhodné dodat, že je logické, že ve vyhl. č. 254/2015 Sb. není vyjmenován úkon„ převzetí zastoupení“. Nezastoupený účastník zastoupení pojmově nepřebírá. Ale stejně tak jako advokát se připravuje na zastoupení, připravuje se nezastoupený účastník na věc. Ve výčtu úkonů v § 1 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. (základní) úkon označený jako„ příprava na věc“ však uveden není. To jen podporuje výklad, že pod úkonem označeným jako„ příprava účasti na jednání“ je třeba rozumět úkon„ příprava na věc“. Náhrada nákladů za přípravu na jednání ve smyslu přípravy na věc se žalobkyni přiznává v rámci náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (srov. bod 33 odůvodnění).

Poučení