21 C 42/2025 - 22

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] o zaplacení částky 21 829,75 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 727,22 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 9 102,53 Kč, úroku ve výši 1 182,07 Kč a 23,99 % ročně z částky 17 882,66 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 882,66 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba]) s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí poskytla peněžní prostředky do výše 20 000 Kč. Žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši 21 777,42 Kč, avšak neplnila své povinnosti řádně a včas (celkem uhradila částku 9 050,20 Kč), proto právní předchůdkyně úvěr zesplatnila. Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatek, úrok a úrok z prodlení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek ze [datum], včetně dodatků a příloh). Žalovaná byla o postoupení pohledávky vyrozuměna (viz vyrozumění o postoupení pohledávky z [datum], včetně dokladu o odeslání); postoupení pohledávky jí bylo též oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky z [datum], včetně dokladu o odeslání).

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. V projednávané věci žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, z příjmů a výdajů zjištěných na základě statistických dat a z informací z registrů (bankovního a nebankovního registru, registru SOLUS a insolvenčního rejstříku).

17. Z žádosti o kreditní kartu z [datum] soud zjistil, že žalovaná uvedla, že její měsíční příjem činí [částka] a její výdaje činí [částka].

18. Z dokumentů označených protokol o ověření úvěruschopnosti klienta a prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalobkyni, že vycházela (též) z měsíčního příjmu žalované ve výši [částka] (vypočteného podle údajů z běžného účtu) a regionálních nákladů ve výši [částka].

19. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

20. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz čl. 13), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz čl. 19). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z [datum]).

21. V této souvislosti soud předně (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno důkazní. Odkaz na žádost o úvěr z [datum] proto není dostatečný. Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení zmíněné doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží). Povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu „zaslouží“ (viz bod 14 výše).

22. Žalobkyně též nevylíčila, na čem staví své tvrzení ohledně měsíčních příjmů žalované v částce [částka] a měsíčních výdajů žalované v částce [částka], a dále (a to především) tato svá tvrzení nedoložila. Odkaz na dokumenty označené protokol o ověření úvěruschopnosti klienta a prohlášení k protokolu o posouzení úvěruschopnosti není dostatečné: jde v podstatě jen o konstatování právní předchůdkyně žalobkyně ohledně zkoumání příjmů a výdajů žalované.

23. Soud v této souvislosti dodává: úkolem žalobkyně je ve svůj prospěch uvést konkrétní tvrzení a na jejich podporu označit (předložit) důkazy. Za tímto účelem je potřeba nejprve přednést konkrétní tvrzení, a až následně na jejich podporu označit důkazy. Vylíčení rozhodných skutečností nelze opomenout. Nelze je ani nahradit odkazem na důkazy: soud totiž není oprávněn (natož povinen) dohledávat v důkazech skutková tvrzení účastníka, a tím (za něj a v jeho prospěch) skutkový děj rekonstruovat. V projednávané věci tak není jasné ani to, o jakou výši příjmů a výdajů žalované žalobkyně opírá své přesvědčení o ověření úvěruschopnosti žalované (srov. body 17 a 18 výše).

24. Současně soud zdůrazňuje: není ani dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru ze statistických či normativních dat. Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných příjmech a výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25). Ostatně soud v této souvislosti nepřehlédl, že právní předchůdkyně žalobkyně (podle jejího konstatování) zkoumala příjmy z výpisu z běžného účtu žalované: i přesto tento výpis ani neoznačila k důkazu.

25. Soud nakonec nepřehlédl ani to, že žalobkyně odkázala i na informace z registrů. I pokud by pominul, že výpisy z nich neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaná nebyla v těchto registrech evidována, pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

26. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně zjištěny a ověřeny příjmy a výdaje žalované, a tedy posouzena její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

27. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

29. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

30. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

31. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

32. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

33. Soud zjistil, že žalovaná čerpala peněžní prostředky ve výši [částka] a celkem uhradila částku [částka] (viz bod 1 výše).

34. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

35. Na základě smlouvy o úvěru byly žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v celkové výši [částka]. Žalovaná na dluh celkem uhradila částku [částka]. Dluží tedy částku [částka].

36. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši [částka] (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách (bez stanovení ztráty výhody splátek). Výši jedné splátky stanovil v částce [částka]. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalované. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalované (ať je její ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Naopak nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzené majetkové situaci žalované, a to již proto, že ji žalobkyně ani neprokázala (viz body 16 až 26 výše). Současně má soud za to, že je v zájmu žalované stanovit alespoň nízkou částku splátek (než nestanovit žádné splátky), neboť jde koneckonců o její dluh, který je povinna splnit. Jelikož žalovaná na svou podporu nic neuvedla ani nedoložila, nemohl soud rozhodnout pro ni příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

37. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní (např. oproti úpravě § 160 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaná v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 36 výše).

38. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 19. 6. 2024, č. j. 7 Co 533/2024-94, bod 14). Žalobkyně na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (i zde platí závěry učiněné výše v bodě 20 býše).

39. Zároveň soud doplňuje, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že na projednávaný případ nedopadá § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť není naplněna jeho hypotéza: koncentrovaně řečeno, chybí zde spor i návrh. Nadto i podle tohoto ustanovení je třeba v první řádě usilovat o ochranu spotřebitele. Soud totiž musí v první řadě přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

40. Z výše uvedených důvodů (viz body 37 až 39) soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek (shodně viz např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 8. 2024, č. j. 8 Co 192/2024-96, bod 14).

41. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.

42. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol o jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně uspěla v rozsahu částky 12 727,22 Kč a žalovaná uspěla v rozsahu částky 14 340,69 Kč; k tomu soud dodává, že žalobu zamítl i v rozsahu úroku a úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku, přičemž pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Jelikož úspěch obou účastnic byl v zásadě shodný, rozhodl soud, že žádná z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.