21 C 45/2020-213

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, takto:

Výrok

I. Řízení se co do požadavku žalobce na zaplacení částky 70 000 Kč zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 70 000 Kč za dobu od 17. 10. 2020 do 18. 12. 2020, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 1,75 % z částky 70 000 Kč za dobu od 17. 10. 2020 do 18. 12. 2020, se zamítá.

IV. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 1 930 000 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky ročně za dobu od 17. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 600 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, a to do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním, které bylo vůči žalobci vedeno. Jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání požadoval žalobce po žalované částku 2 000 000 Kč. Žalobce konkrétně v žalobě uváděl, že na základě usnesení vydaného Policií ČR, ÚOKFK, SKPV, odbor korupce, 1. oddělení dne 27. 11. 2015 pod [číslo jednací] bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro skutky, v nichž bylo spatřováno spáchání zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku spáchaného ve formě účastenství a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku spáchaného taktéž ve formě účastenství. Proti výše uvedenému usnesení podal žalobce řádně a včas stížnost, v rámci níž bylo argumentováno i tím, že v předchozí době bylo zastaveno trestní stíhání žalobce v jiné věci dozorujícím státním zástupcem, a to z důvodu, že skutek, který byl žalobci v rámci předchozího trestního řízení kladen za vinu, není trestným činem a není důvod k postoupení věci, přičemž žalobce v rámci stížnosti proti usnesení o sdělení obvinění zdůrazňoval, že je přesvědčen o tom, že argumentace použitá v tomto předchozím trestním řízení vedeném původně proti jeho osobě je plně přiléhavá i na jeho nově zahájené trestní stíhání. Stížnosti žalobce však nebylo vyhověno. Dne 2. 5. 2018 pak byla podána Městským státním zastupitelstvím v Praze k Městskému soudu v Praze obžaloba. Dále bylo v žalobě uvedeno, že Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem vydaným dne 28. 2. 2019 pod č. j. 57 T 6/2018-5048, že žalobce se zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť skutky, pro které byla podána obžaloba, nejsou trestnými činy. Proti výše uvedenému rozhodnutí však bylo Městským státním zastupitelstvím v Praze podáno odvolání, o němž následně rozhodl Vrchní soud v Praze dne 17. 10. 2019 pod sp. zn. To 30 2019 tak, že odvolání státní zástupkyně zamítl jako nedůvodné, přičemž v rámci tohoto odůvodnění bylo uvedeno, že trestní řízení bylo vedeno městským státním zastupitelstvím, aniž by bylo reflektováno usnesení nadřízeného státního zastupitelství vydané v obdobné věci žalobce. Žalobce dále v žalobě uváděl, že v důsledku zahájeného trestního stíhání a jeho následného průběhu vznikla jeho osobě nemajetková újma, za níž požadoval odškodnění ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím, a to za situace, kdy zdůrazňoval, že byl obviněn z několika zločinů, byl ohrožen citelnou trestní sazbou bezprostředně spojenou s hrozbou nepodmíněného trestu odnětí svobody, zdůrazňoval, že jeho trestní stíhání ve výše uvedené věci bylo zahájeno téměř v totožném okamžiku, kdy bylo jeho předchozí trestní stíhání zastaveno, a to ze zcela shodných důvodů, které namítal i v trestním řízení, které je předmětem posuzování v této věci, když tyto důvody spočívaly v nenaplnění subjektivní skutkové podstaty jednotlivých trestných činů. Dále žalobce uváděl, že dopady do jeho osobnostní sféry byly o to větší, že o celém trestním stíhání byla pravidelně a velmi podrobně informována široká veřejnost prostřednictvím novin, televize, internetu a rozhlasového vysílání, zdůrazňoval, že nezákonnému trestnímu stíhání byl vystaven po dobu téměř 4 let a že dozorující státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze od samého začátku ignorovala právní názor nadřízeného státního zastupitelství v skutkově téměř totožné věci, který však byl zcela přiléhavý i na toto druhé trestní stíhání žalobce, přičemž v této souvislosti žalobce poukazoval na to, že toto následně konstatoval v rámci svého rozhodnutí právě i Vrchní soud v Praze. Dále žalobce uváděl, že toto nezákonné trestní stíhání neadekvátně a zásadně ovlivnilo jeho pracovní život a kariérní růst, že v důsledku trestního řízení byl okolnostmi dokonce donucen ukončit své působení ve funkci generálního ředitele a jednatele společnosti [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“) a že současně trvající trestní stíhání a jeho medializace zásadně zkomplikovalo žalobci možnost získání nové pracovní pozice, která by odpovídala jeho zkušenostem a profesní historii. Žalobce pak obecně tvrdil i zásah do rodinného života, pověsti, dobrého jména, přátelských vztahů, jakož i možnosti dalšího kariérního růstu v rámci nadnárodního holdingu, jehož součástí byla v rozhodné době i právě [právnická osoba]. Žalobce dále poukazoval na to, že po dobu celého trestního stíhání nemohl sehnat žádné trvalé zaměstnání, ani krátkodobé, nemohl pokračovat ve svém kariérním růstu vedoucího manažera společnosti, neboť byl v oblasti IT, ve které působil v různých vedoucích funkcích po dobu 24 let, trestním stíháním hendikepován. Dále žalobce tvrdil, že po celou dobu byl vystaven silnému stresu, byly narušeny jeho vazby s obchodními partnery, s bývalými spolupracovníky, snížena jeho vážnost, dobré jméno a pověst, a to jak v soukromí, tak v profesním životě. V neposlední řadě pak žalobce v žalobě uváděl, že se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy se před podáním žaloby obrátil na [stát. instituce], a to svým podáním ze dne 16. 4. 2020.

2. S ohledem na skutečnost, že v mezidobí došlo ze strany [stát. instituce] ve vztahu k žalobci k poskytnutí zadostiučinění za jemu vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti se shora uvedeným nezákonně vedeným trestním stíháním v rozsahu částky 70 000 Kč, vzal žalobce žalobu v tomto rozsahu částečně zpět, avšak nadále požadoval, aby ve vztahu k této částce byl žalobci přiznán 10% úrok z prodlení ročně, a to za dobu od 17. 10. 2020, do doby, než došlo k plnění částky 70 000 Kč ze strany [stát. instituce] a nadále pak požadoval doplacení částky 1 930 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení za dobu od 17. 10. 2020 do zaplacení.

3. Protože soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení obsažená v žalobě, zejména ve vztahu k tvrzení zásahů do jednotlivých osobnostních sfér žalobce v důsledku shora specifikovaného nezákonného trestního stíhání nejsou dostatečně konkrétní a nejsou k nim označeny ani žádné důkazy soud tedy vyzval žalobce usnesením ze dne 11. 11. 2021, doručeným právnímu zástupci žalobce dne 18. 11. 2021 k doplnění a upřesnění skutkových tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání. Na tuto písemnou výzvu soudu však nebylo ze strany žalobce reagováno. Proto soud znovu při jednání soudu přistoupil k této výzvě a to v souladu s ustanovením § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., včetně poučení o důsledcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. Na základě této výzvy učiněné u prvního jednání ve věci pak žalobce přes podrobnost této výzvy doplnil pouze některá tvrzení o zásazích do své osobní sféry. Konkrétně žalobce doplnil svá tvrzení tak, že došlo k narušení jeho vztahu s dcerou s tím, že zároveň však připouštěl, že k narušení jeho vztahu s dcerou došlo již v průběhu předchozího trestního stíhání, jehož odškodnění již proběhlo v rámci jiného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2, avšak že narušení vzájemných vztahů pokračovalo právě i v souvislosti s jeho dalším trestní stíháním, ve vztahu k němuž je vedeno toto řízení. V této souvislosti pak žalobce k důkazu označil svědeckou výpověď své dcery. V rámci doplňujících skutkových tvrzení žalobce sice opětovně uváděl, že trestní stíhání, které je předmětem projednání v této věci, bylo zásahem i do jeho pracovní sféry a že se v daném případě jednalo o pokračování zásahu, který vznikl již předchozím trestním stíháním. Žalobce v této souvislosti připouštěl, že k ukončení jeho spolupráce se [právnická osoba] došlo již v průběhu předchozího trestního stíhání. K tomu však uváděl, že po ukončení tohoto pracovního poměru začal v rámci předchozího trestního stíhání spolupracovat se zprostředkovateli práce při hledání zaměstnání, které však dlouhodobě nemohl najít, a to ani v průběhu svého druhého trestního stíhání. Žalobce však přes výzvu soudu nedoplnil skutková tvrzení, o jaká konkrétní zaměstnání, v jakých konkrétních období se ucházel a jaké byly konkrétní důvody, pro které byl žalobce odmítnut. V tomto směru tedy nebyla doplněna skutková tvrzení a k takto nedostatečně doplněným skutkovým tvrzením byl jako důkaz označen pouze výslech žalobce. Ve vztahu k tvrzené medializaci trestního stíhání žalobce bylo pouze obecně doplněno, že věc byla medializována, nebylo však uvedeno, v jaké konkrétní době, kde a kým bylo právě toto druhé trestní řízení žalobce medializováno, přičemž ve vztahu k těmto obecným, jinak přes výzvu soudu nedoplněným skutkovým tvrzením nebyly označeny žádné důkazy.

4. Na svém návrhu na odškodnění nemajetkové újmy formou finančního plnění v rozsahu celkově částky 2 000 000 Kč pak žalobce setrval i po provedeném dokazování, když žádal, aby jeho návrhu bylo po zohlednění částečného zpětvzetí žaloby o žalovanou vyplacenou částku 70 000 Kč vyhověno a žalobci tedy byla na náhradě nemajetkové újmy přiznána ještě částka 1 930 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení za dobu od 17. 10. 2020 do zaplacení V rámci závěrečného návrhu pak žalobce zejména zdůrazňoval, že soud by měl při svém rozhodování zohlednit právě to, že nezákonný a nežádoucí stav byl sice primárně vyvolán prvním trestním stíháním žalobce, ale tento nezákonný stav fakticky neskončil, ale pokračoval dále, a to právě v souvislosti s novým trestním stíháním žalobce v jiné věci, které však v podstatě bezprostředně navazovalo na trestní stíhání předchozí a že je tedy nepochybné, že i tímto druhým trestním stíháním žalobce utrpěl újmu v důsledku dopadů jeho trestního stíhání do jeho osobního života. V této souvislosti pak žalobce poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/2021, v němž Ústavní soud dovodil, že má být odškodňován případně i negativní dopad trestního stíhání, který nastal ještě předtím, než došlo k zahájení trestního stíhání, tedy než došlo k vydání nezákonného rozhodnutí s tím, že žalobce dovozoval, že v jeho věci by těmito skutečnostmi tedy mohly být okolnosti, které předcházely zahájení trestního stíhání, které je předmětem posuzování v této věci. V této souvislosti žalobce zdůrazňoval, že je přesvědčen o tom, že se nelze spokojit s tím, že dopady v první trestní věci byly jednoznačně odškodněny prvním rozsudkem ve věci, neboť je nepochybné, že negativní důsledky se přenesly i do jeho druhého trestního stíhání. Dále bylo žalobcem poukazováno i na to, že soud by měl při svém rozhodování zohlednit také to, že druhé trestní stíhání žalobce bylo vedeno v podstatě pro skutkově téměř totožnou věc (odlišné smlouvy, avšak skutkový základ totožný), pro kterou bylo předchozí trestní stíhání žalobce [příjmení] státním zastupitelstvím v Praze zastaveno s tím, že na tuto skutečnost bylo žalobcem poukazováno již na počátku celého jeho druhého trestního stíhání, přičemž přesto k této skutečnosti nebylo Městským státním zastupitelstvím v Praze přihlédnuto.

5. Žalovaná v rámci vyjádření k žalobě k věci uvedla, že může učinit nesporným, že ve vztahu k žalobci v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 6/2018 bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. V této souvislosti pak žalované v rámci svého vyjádření k žalobě dále poukázala na to, že za toto proti žalobci nezákonně vedené trestní stíhání se žalobci omluvila, přičemž po zhodnocení všech okolností dané trestní věci a v souvislosti s žadatelem tvrzenými zásahy do jednotlivých složek jeho osobnostních práv reparovala žalobci nemajetkovou újmu způsobenou tímto trestním stíháním kromě omluvy i formou finančního plnění, a to v částce 70 000 Kč, která byla žalobci vyplacena dne 18. 12. 2020. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě poukázala na to, že při úvaze o výše přiměřeného zadostiučinění bylo ve vztahu k žalobci zohledněno to, že žalobci v souvislosti se sdělením obvinění hrozila nejprve trestní sazba nepodmíněného trestu odnětí svobody až na10 let, přičemž posléze, kdy dne 20. 7. 2016, došlo k překvalifikaci, hrozil žalobci maximální trest odnětí svobody v rozsahu 5 let. Dále žalovaná uváděla, že při svých úvahách o přiměřené výši odškodnění zvážila i předchozí trestní stíhání žalobce, avšak zároveň i to, že v rámci předchozího trestního stíhání byl žalobce již odškodněn, a to částkou 170 000 Kč. Ve vztahu k délce řízení (době, po kterou byl žalobce vystaven trestnímu stíhání) pak žalovaná poukazovala na to, že délka trestního řízení rozhodně nebyla nepřiměřená, a to za situace, kdy v rámci trestního řízení bylo stíháno až šest obviněných, přičemž po skutkové i procesní stránce se jednalo o složitou věc. Co se pak týká zásahu do osobnostní sféry žalobce, bylo žalovanou upozorňováno na to, že z pohledu judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 musí být v případě, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, žalobcem spolu s odpovědnostním titulem tvrzena, ale i prokázána existence skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce a musí být prokázán i vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s těmito skutečnostmi, přičemž žalobce v tomto řízení pouze tvrdil jisté zásahy, avšak neoznačoval k tomu žádné konkrétní důkazy, a to ani v rámci mimosoudního projednání věci. Nad to pak bylo žalovanou zdůrazňováno, že žalobce zcela totožná skutková tvrzení tvrdil i ve vztahu k předchozímu trestnímu řízení vedenému vůči jeho osobě, přičemž v této souvislosti žalovaná poukazovala na to, že ve vztahu k předešlému trestnímu stíhání žalobce však již bylo rozhodnuto o jeho odškodnění (věc projednávaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 271/2016) ve výši celkově 170 000 Kč, přičemž všechny tvrzené zásahy, které tvrdí žalobce v tomto řízení, tvrdil již i v řízení předchozím, přičemž pokud tyto tvrzené zásahy byly ve výše uvedeném řízení prokázány, byly soudem zohledněny právě v již poskytnuté kompenzaci. Žalovaná pak dále k věci uvedla, že za těchto okolností tedy není přesvědčena o existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenými zásahy do práv žalobce a v trestním stíhání žalobce, resp. nezákonným rozhodnutím, které je předmětem projednávání v tomto řízení. V neposlední řadě žalovaná uvedla i to, že co se týká medializace případu, i tato záležitost již byla projednávána v rámci řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 271/2016 a medializace řízení byla ve vztahu k nároku žalobce zvážena, přičemž v této souvislosti pak žalovaná upozorňovala i na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 428/2011, v rámci něhož je konstatováno, že je-li medializace případu prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, nelze přičítat státu k tíži, že byl sdělovacími prostředky narušen princip presumpce neviny.

6. Na svém stanovisku o nedůvodnosti požadavku žalobce uplatněného touto žalobou, za současného zohlednění v meziobdobí žalobci již vyplacené částky 70 000 Kč, setrvala žalovaná i po provedeném dokazování. Žalovaná znovu poukázala na to, že při stanovení shora uvedené částky poskytnuté žalobci jako zadostiučinění zohlednila zejména závažnost trestných činů, pro které byl žalobce stíhán i samotnou skutečnost jeho nezákonného trestního stíhání, jakož i příkoří spojené s opětovně zahájeným trestním stíháním žalobce. Zároveň však žalovaná upozorňovala na to, že v obecné rovině platí, že přiznání peněžitého zadostiučinění je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce mělo dostat a že je to však žalobce, který byl povinen prokázat okolnosti svědčící o intenzitě nemajetkové újmy, která právě odůvodňuje přiznání peněžitého zadostiučinění. V této souvislosti pak žalovaná uváděla, že po provedeném dokazování je zřejmé, že ani přes výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. nebyly tyto zásahy dostatečně specifikovány, k zásahům do pracovního života nebyla přes výzvu soudu řádně doplněna skutková tvrzení a ani označeny konkrétní důkazy, k tvrzené medializaci případu pak nebyly taktéž označeny žádné důkazy a ani jakékoliv důkazy, které by prokazovaly existenci případného excesivního jednání orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k medializaci. Ve vztahu k zásahům do rodinného života žalovaná konstatovala, že z provedeného dokazování má za to, že vztahy mezi žalobcem a jeho dcerou byly narušeny již v rámci předchozího trestního stíhání žalobce a že ve vztahu k trestnímu řízení posuzovanému v tomto řízení není dána příčinná souvislost. Závěrem pak bylo žalovanou poukazováno na to, že odškodnění, které bylo žalobci v rámci mimosoudního projednání věci přiznáno, je zcela srovnatelné s odškodněním, které bylo přiznáno jiné, společně se žalobcem ve stejné trestní věci stíhané osobě, kdy soud ve vztahu k této osobě v jiném soudním řízení dospěl k závěru o přiměřeném odškodnění v rozsahu částky na částka 70 000 Kč.

7. Mezi stranami bylo nesporné, že trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie ČR ÚOK FK SKPV, odbor korupce, 1. oddělení vydaným dne 27. 11. 2015 pod [číslo jednací] [název sportovního klubu] [anonymizováno] [číslo] Dne 28. 2. 2019 byl žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze vydaným pod č. j. 57 T 6/2018-5048 nepravomocně zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) t. ř. Dne 17. 10. 2019 pak nabylo právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vydaného pod sp. zn. To 30 2019, jímž byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku soudu I. stupně. Dále bylo mezi stranami nesporné i to, že žalobce byl původně stíhán pro trestný čin podle § 248 odst. 2, 3 písm. c) t. z. pro zločin porušování předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (s trestní sazbou 6 měsíců až 5 let - zjištěno soudem) a dále byl stíhán pro zločin podle § 329 odst. 1 písma), odst. 2 písm. f) t. z. (s trestní sazbou 5 až 10 let – zjištěno soudem) s tím, že účinností od podání obžaloby pak byl žalobce byl ohrožen v rámci překvalifikace sazbou do 5 let (žalobce nadále stíhán již jen pro trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2, 3 písm. c) t. z.)

8. Usnesením Policie ČR ze dne 27. 11. 2015, [číslo jednací], ve spojení s obžalobou podanou Městským státním zastupitelstvím v Praze dne 24. 4. 2018 a dále ve spojením s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 57 T 6/2018-5048, a dále ve spojením s usnesením Vrchního soudu v Praze, č. j. 4 To 30/2019, vzal soud za prokázané, že usnesením Policie ČR ze dne 27. 11. 2015 bylo žalobci společně s dalšími pěti obviněnými sděleno obvinění z trestných činů, konkrétně ve vztahu k žalobci mu bylo sděleno obvinění pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství (za tento zločin hrozil žalobci trest odnětí svobody v rozsahu 6 měsíců až 5 let -poznámka soudu) a dále mu bylo sděleno obvinění pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku ve formě účastenství (za tento zločin hrozil žalobci trestní odnětí svobody v rozsahu 3 až 10 let – poznámka soudu).

9. Obžalobou Městského státního zastupitelství v Praze podanou dne 24. 4. 2018, rozsudkem Městského soudu v Praze vydaným pod č. j. 57 T 6/2018-548 a usnesením Vrchního soudu v Praze vydaným dne 17. 10. 2019 pod sp. zn. 4 To 30/2019 vzal soud za prokázané, že ve výše uvedené trestní věci byla Městským státním zastupitelstvím pod sp. zn. [číslo jednací] podána obžaloba na šest osob, včetně žalobce v tomto řízení. Podle obžaloby byl žalobce v té době již stíhán toliko pro trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle § 248 odst. 2, alinea druhá odst. 3 písm. c) trestního zákoníku formou pomoci s tím, že mu hrozil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 5 let (pozn. soudu). Dále pak bylo výše uvedenými listinnými důkazy v řízení prokázáno i to, že rozsudkem Městského soudu v Praze vydaným pod č. j. 57 T 6/2018-548, bylo dne 28. 2. 2019 rozhodnuto ve vztahu k žalobci v tomto řízení o jeho zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, že skutek, který byl žalobci kladen za vinu, není trestným činem. Dále bylo v řízení prokázáno, že k odvolání Městského státního zastupitelství v Praze pak ve věci rozhodoval i Vrchní soud v Praze, který svým usnesením vydaným dne 17. 10. 2019 pod sp. zn. 4 To 30/2019 zamítl stížnost městské státní zástupkyně proti rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby. V rámci odůvodnění tohoto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pak bylo uvedeno, že státní zástupkyní nebyly respektovány závěry usnesení nadřízeného státního zastupitelství, konkrétně obsah usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze sp. zn. 7 VZV 8/2013 ze dne 4. 12. 2015, kterým vrchní státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v minulosti zastavil trestní stíhání žalobce týkající se jiných dodatků k rámcovým smlouvám, tedy nebyl respektován závěr o tom, že žalobce, jako zástupce subdodavatelské firmy, nebyl rozhodně povinen kontrolovat, zda zástupci zadavatele dodržují pravidla zadávacího řízení s tím, že za těchto okolností tedy chybí subjektivní stránka trestného činu, a tudíž jednání nemůže být trestným činem a že v řízení nebylo ani prokázáno, že by žalobce na straně dodavatele jakýmkoliv způsobem participoval na obsahu uzavřených dodatků.

10. Žádostí o předběžné projednání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím datovanou dne 16. 4. 2020 ve spojení s přípisem [stát. instituce] ze dne 17. 4. 2020 a ve spojení se stanoviskem [stát. instituce] ze dne 17. 12. 2020 a schvalovací doložky [stát. instituce] s příkazem k úhradě dne 18. 12. 2020 vzal soud za prokázané, že žalobce se svým podáním datovaným dne 16. 4. 2020 obrátil na [stát. instituce] se žádostí o náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2018, v rámci něhož jako nezákonné rozhodnutí bylo označeno usnesení Policie ČR, ÚOKFK, SKPV, Odbor korupce, 1. oddělení vydané pod [číslo jednací] ze dne 27. 11. 2015. V žádosti o mimosoudní projednání věci pak byla žalobcem uvedena stejná skutková tvrzení jako v následně podané žalobě, přičemž žalobce v rámci mimosoudního projednání věci požadoval za své nezákonné trestní stíhání náhradu nemajetkové újmy v rozsahu částky 2 000 000 Kč. Dále bylo v řízení prokázáno, že na žádost žalobce bylo reagováno přípisem [stát. instituce] ze dne 17. 4. 2020, jímž bylo potvrzeno převzetí žádosti žalobce dnem 16. 4. 2020. Dne 17. 12. 2020 [stát. instituce] svým stanoviskem vypracovaným v rámci mimosoudního projednání věci sdělilo žalobci, že po posouzení jeho žádosti, dospělo k závěru, že ve vztahu k žalobci skutečně došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, přičemž z tohoto důvodu [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci ve vztahu k žalobci tedy konstatovalo nezákonnost trestního stíhání a žalobci se za toto nezákonné trestní stíhání omluvilo. Mimo to pak [stát. instituce] žalobci sdělilo, že dospělo k závěru, že s ohledem na okolnosti případu, zejména při zvážení závažnosti trestným činů, pro které byl žalobce trestně stíhán a při zohlednění toho, že posuzované trestní stíhání žalobce bylo zahájeno v téměř stejném okamžiku, jako bylo předchozí trestní stíhání žalobce zastaveno, a to ze zcela totožných důvodů spočívajících v nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty jednotlivých trestných činů, což mohlo vést k úkornějšímu vnímání celé záležitosti žalobcem a ke zvýšenému stresu, že vedle omluvy za nezákonné trestní stíhání je na místě odškodnit žalobce i finančním plněním, které [stát. instituce] žalobci přiznalo v rozsahu částky 70 000 Kč. V neposlední řadě pak bylo schvalovací doložkou [stát. instituce] prokázáno i to, že příkaz k úhradě částky 70 000 Kč ve prospěch žalobce byl realizován dne 18. 12. 2020.

11. Výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že svědkyně je dcerou žalobce. Svědkyně se svým otcem nežila ve společné domácnosti od roku 2003, kdy došlo k rozvodu žalobce s matkou svědkyně, přičemž svědkyně však byla s žalobcem v pravidelném kontaktu. Dále bylo touto svědeckou výpovědí prokázáno, že svědkyně ví o obou trestních stíháních žalobce. Svědkyně, zejména na počátku prvního zahájeného trestního stíhání žalobce, negativně vnímala, medializaci celého případu, neboť se stávalo, že se jí na trestní stíhání žalobce neustále vyptávali různí známí, přičemž svědkyně se v těchto situacích snažila žalobce obhajovat a vysvětlovat celou situaci na základě informací, které měla od žalobce k dispozici. Dále bylo touto svědeckou výpovědí prokázáno, že před zahájením trestního stíhání žalobce (prvního trestního stíhání) se žalobce, tak i svědkyně společně s ním zúčastňovali řady společenských akcí, a to i v zahraničí, přičemž po zahájení trestního stíhání žalobce tyto aktivity do určité míry následně ustaly, neboť dle svědkyně nebyli již„ zdaleka tak oblíbení“. Svědkyně tuto situaci vnímala tak, že se někteří lidé nechtěli stýkat s člověkem, který je trestně stíhán. Následně, po ukončení trestního stíhání, docházelo občas k tomu, že se někdo zeptal na to, jakým způsobem vlastně trestní stíhání žalobce skončilo. Dále vzal soud toto výpovědí za prokázané, že pokud se svědkyně i v současné době někdo zeptá na žalobce, jako na jejího otce, nechce svědkyně sdělovat, pro jakou konkrétní společnost v minulosti žalobce pracoval, aby si případně někdo jejího otce negoogloval, neboť v takovém případě by se objevily i zmínky ohledně jeho předchozího trestního stíhání. Svědkyně dále subjektivně hůře vnímala to, že poté, kdy skončilo první trestní stíhání žalobce a panovalo přesvědčení, že je tedy už všechno skončeno, začalo v podstatě ihned další trestní stíhání žalobce zahájené v roce 2015. Svědkyně také negativně vnímala délku trestního stíhání v tom směru, že měla pocit, že si prostě rodinu někam zaškatulkovali. Dále vzal soud touto výpovědí za prokázané, že v rámci prvního trestního stíhání svědkyně na celou věc nahlížela tak, že žalobce rozhodně nic neudělal. V souvislosti s druhým zahájením řízení pak začala mít určité pochybnosti, jak to vše bylo. Z výpovědi svědkyně však zároveň vyplynulo, že žalobce považuje za pracovitého člověka a že byla vždy hrdá a pyšná, že o něm může říct, že je její otec. Svědkyně pak ve své výpovědi uvedla i to, že v roce 2015 se zároveň seznámila se svým tehdejším přítelem, o němž žalobce zjistil určité informace a varoval ji před navázáním vztahu s tímto mužem, přičemž žalobce v té době ve vztahu k svědkyni argumentoval tím, že její přítel„ má oplétačky se zákonem“, přičemž v souvislosti s tím však svědkyně toto upozornění žalobce odmítala s argumentací, že také žalobce„ má oplétačky s policií“ a jestliže tedy žalobce sám o sobě tvrdí, že je nevinný, tak stejně nevinný může být i její přítel. Svědkyně tedy v této souvislosti uvedla, že v té době, a to i v souvislosti s trestním stíháním žalobce, tedy žalobce neposlouchala a nebrala na vědomí jeho argumenty, které se však bohužel následně ukázaly jako pravdivé, neboť bývalý přítel svědkyně byl podvodník, s nímž se nakonec, v roce 2019, rozešla. Svědkyně dovozovala, že nebýt v té době vedeného trestního stíhání žalobce, zřejmě by žalobci více naslouchala. Dále bylo výpovědí této svědkyně prokázáno, že v té době také byla se svým otcem méně v kontaktu, byť se stále vídali. V té době vnímala svědkyně žalobce jako nervózního, popudlivého, rozzlobeného na celý svět, neboť mu bylo ukřivděno. Zároveň v té době měli i různé neshody, např. právě kolem jejího přítele, přičemž tedy i z těchto důvodů se s žalobcem svědkyně méně vídala. I po skončení trestního stíhání se svědkyně s žalobcem nadále stýká, a to i častěji, než v předchozím období, avšak často se v rámci vzájemné komunikace vrací k jejich dřívějším neshodám ohledně jejího bývalého partnera, což svědkyně dávala do souvislosti s trestním stíháním žalobce, kdy uváděla, že se domnívá, že pokud by žalobce nebyl v té době trestně stíhán, nebránila by zřejmě svého přítele s argumentací o jeho nevinnosti, kterou ve vztahu ke své osobě prohlašoval právě i žalobce. Dále bylo touto výpovědí svědkyně prokázáno, že v minulosti, svědkyně podnikala společně se svojí matkou a jejím přítelem. Matka svědkyně již v souvislosti s prvním trestním stíháním žalobce této situace velmi využívala, když opakovaně zdůrazňovala, že ze strany žalobce byla řada věcí špatně i v minulosti, že žalobce špatný člověk. Stejně tak využíval situace matčin partner, který byl v tomto směru dle svědkyně až velmi agresivní. Svědkyni nebylo příjemné poslouchat tyto útoky. Společné podnikání postupně ukončila a od roku 2015 či 2016 se nestýká ani se svou matkou ani s jejím partnerem.

12. Účastnickou výpovědí žalobce pak vzal soud za prokázané, že žalobce před zahájením svého prvního trestního stíhání (za něž byl odškodněn v souvislosti s řízením vedeným u zdejšího soudu pod sp. zn. 25 C 271/2016) pracoval žalobce jako vysoce postavený manažer [anonymizováno] a organizoval práci poboček působících ve východní Evropě a v Africe. V rámci této pracovní činnosti se zúčastňoval řady mezinárodních akcí a společensky se stýkal s velmi významnými lidmi, což po ukončení jeho zaměstnání ve výše uvedené společnosti pominulo. Dále soud vzal výpovědí žalobce za prokázané, že co se týká jeho vztahu s dcerou (svědkyní v tomto řízení), ta, s ohledem na rozvod jeho manželství s její matkou, již od rozvodu oscilovala mezi matkou a žalobcem s tím, že někdy se přikláněna více na stranu matky, se kterou před zahájením prvního trestního stíhání podnikala, někdy zase na stranu žalobce. Dále soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce vnímal, že ze strany matky jejich společné dcery i jejího partnera, bylo jeho trestní stíhání využíváno proti němu, za účelem ovlivňování dcery. Dcera žalobce na počátku trestního stíhání (tedy prvního trestního stíhání) vnímala negativně jeho zahájení i jeho medializaci. Na počátku trestního stíhání dle žalobce žalobci plně věřila, avšak poté, co bylo zahájeno jeho druhé trestní stíhání, nastaly situace, kdy dcera žalobce měla tendence nenechat si věci vysvětlit. V této souvislosti žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že v létě 2015 si dcera žalobce našla přítele, který byl problematický, přičemž pokud žalobce upozorňoval dceru na různá úskalí tohoto vztahu, konkrétně na to, že její přítel se dopustil jednání, pro které byl ve vazbě, bylo dcerou argumentováno tím, že i on je trestně stíhán a dcera tedy nebrala na vědomí jeho autoritu, nechtěla od něj přijímat žádné rady a ani jakékoliv připomínky ke způsobu jejího podnikání, nakládání s finančního prostředky a podobně. Žalobce pak uvedl, že od té doby není schopen s dcerou mluvit o tom, z jakých důvodů s tímto mužem začala chodit, jak se stalo, že mu naletěla. Dále ve vztahu k druhému trestnímu řízení pak bylo výpovědí žalobce prokázáno, že zahájení druhého trestního stíhání vnímal velmi negativně z toho důvodu, že již vše mělo skončit. Byla pro něj značně zatěžující představa, že ačkoliv první řízení bylo zastaveno, vzápětí začalo nové, přičemž žalobce vnímal, že je za těchto okolností těžké vysvětlit dětem i okolí, proč toto nové řízení běží. Žalobce zároveň uváděl, avšak kromě své výpovědi ničím konkrétním přes výzvu soudu učiněnou dle § 118a o. s ř. neprokazoval, že i jeho druhé trestní stíhání bylo medializováno. Zároveň vzal soud účastnickou výpovědí žalobce za prokázané, že žalobce se jednání soudu nezúčastňoval, což odůvodňoval tím, že se nechtěl vystavovat tomu, že by byl fotografován a fotografie pak byly zveřejňovány u článků v médiích. Dále soud vzal výpovědí žalobce za prokázané, že jeho dcera se před ním zmiňovala opakovaně o tom, že se jí na jeho trestní stíhání vyptávají spolužáci, přátelé apod. Dále vzal soud výpovědí žalobce za prokázané, že žalobce v minulosti vnímal to, že dcera ho vždy obdivovala, že byla hrdá, co dokázal ve svém oboru, přičemž je přesvědčen o tom, že tento jeho obraz však utrpěl v souvislosti s jeho trestním stíháním a že jeho trestní stíhání pak zapříčinilo zejména to, že dcera byla o to více ovlivnitelná ze strany své matky, která dceru dle žalobce využívala k zajištění lepších finančních možností. Dále pak vzal soud touto výpovědí za prokázané, že k ukončení zaměstnání žalobce ve [anonymizováno] došlo již v průběhu prvního trestního stíhání s tím, že následně tedy začal pracovat jako konzultant, neboť ve velkých korporacích již o něj nejevili zájem. Dále z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo i to, že různé neshody s dcerou ohledně jejího podnikání již začaly v době předcházející prvnímu i druhému trestnímu stíhání, když dcera začala nejprve sama podnikat již v 17 či 18 letech v oblasti prodeje kosmetiky, přičemž následně začala podnikat se svou matkou s tím, že tedy již v té době měl žalobce se svou dcerou různé názory ohledně jejího podnikání. V průběhu druhého trestního stíhání žalobce měl žalobce konflikty s dcerou jednak kvůli jejímu příteli i kvůli tomu, jakým způsobem řešila finanční situace, své podnikání a investice do podnikání svého přítele.

13. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 25 C 271/2016-426 ve spojení se Stanoviskem [stát. instituce] ze dne 7. 2. 2017 vzal soud za prokázané, že tímto rozsudkem bylo v minulosti rozhodnuto o odškodnění žalobce za trestní řízení, které bylo proti němu vedeno ode dne 19. 2. 2013 do 11. 12. 2015, tedy ode dne, kdy žalobci bylo sděleno obvinění pro zločin dle § 248 odst. 1, 2 alinea první, odst. 4 písm. a), b) trestního zákoníku, až do doby, kdy nabylo právní moci rozhodnutí dozorujícího státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který svým usnesením vydaným dne 4. 12. 2015 pod č. j. [číslo jednací] trestní stíhání žalobce zastavil podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť vyhodnotil, že skutek, pro který bylo vedeno trestní stíhání, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. V souvislosti s tímto nezákonným rozhodnutím pak tedy žalobce poté, kdy nejprve uplatnil svůj nárok za výše uvedené trestní stíhání u [stát. instituce], podal žalobu k soudu, jíž žádal zaplacení náhrady nemajetkové újmy v rozsahu 12 mil. Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 C 271/2016-426 pak byla žaloba žalobce o zaplacení shora uvedené částky, po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 170 000 Kč, s výjimkou úroků z prodlení přiznaných z částky 170 000 Kč, zamítnuta, a to za situace, kdy v průběhu řízení [stát. instituce] žalobci vyplatilo jako odškodnění nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalobce částku 170 000 Kč, přičemž nalézací soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že tato částka je dostatečnou satisfakcí s ohledem na skutečnosti, které byly v řízení prokázány, včetně prokázaných zásahů do osobnostní sféry žalobce. Při posouzení adekvátní výše odškodnění vyšel soud ve výše uvedené věci z toho, že žalobce byl stíhán pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže dle § 248 odst. 2 odst. 4 písm. a), b), za nějž mu hrozil trest odnětí svobody až na 8 let a dále že byl stíhán pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, za nějž mu hrozil trest odnětí svobody až na 12 let. Dále žalobci hrozil trest trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 odst. 1, 3 trestního zákoníku až na 8 let. Dále pak soud zohlednil to, že trestní řízení vedené proti žalobci trvalo 2 roky a 10 měsíců, avšak že věc nebyla projednávána před soudem. Ve vztahu k zohlednění dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce pak bylo ve výše uvedeném řízení vycházeno z toho, že v řízení bylo prokázáno, že zahájené trestní stíhání pro žalobce znamenalo těžký úder, který vnímal velmi intenzivně s tím, že došlo k zasažení do jeho dobré pověsti, a to zejména v profesním životě. Dále pak soud vzal za prokázané, že odškodňované trestní stíhání zasáhlo do života žalobce tak, že přestal být bezprostředně extrovertní, měl problémy se spánkem, hledal nový smysl života. Ve výše uvedeném odškodňovacím řízení pak soud nevzal za prokázané narušení rodinného života žalobce a vztahy s přáteli, a to za situace, kdy žalobce vypověděl, že děti při žalobci stály, věřily mu, neodvrátily se od něj, stejně tak jako jeho přátelé mimo pracovní prostředí. Dále soud při hodnocení přiměřené výše odškodnění v rámci shora uvedeného řízení zohlednil i to, že trestním stíháním bylo tedy zasaženo do profesního života žalobce, neboť důkazy provedenými v řízení žalobce prokázal, že nemohl nalézt odpovídající pracovní uplatnění na manažerské pozici s tím, že žalobce následně pak začal samostatně podnikat v oblasti, ve které sice i dříve pracoval, avšak nejednalo se o manažerskou řídící pozici, kterou celý pracovní život vykonával. Dále pak soud vzal v rámci shora uvedeného řízení za prokázané, že trestní stíhání žalobce zhoršilo jeho společenský život, neboť odmítal společenské akce. Soud vzal ve výše uvedeném řízení za prokázané i to, že došlo i k zásahu do pověsti a dobrého jména žalobce, a to na základě provedeného dokazování ve výše uvedené věci. Stanoviskem [stát. instituce] ze dne 7. 2. 2017 bylo v řízení prokázáno, že [stát. instituce] ve vztahu k žádosti žalobce o odškodnění jemu vzniklé nemajetkové újmy v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním v minulosti zahájeným usnesením Policií ČR ze dne 19. 2. 2013 vydaným pod [číslo jednací], které bylo následně pro nezákonnost zrušeno vyslovilo ve vztahu k žalobci omluvu a přiznalo žalobci za tento nesprávný úřední postup (který byl následně projednáván u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 271/2016) v rámci mimosoudního projednání věci částku 170 000 Kč.

14. Pokud pak byl k důkazu navrhován výslech státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, [jméno] [příjmení], a to za účelem toho, aby případně výše uvedená státní zástupkyně v pozici svědkyně vypovídala o tom, zda jí od počátku zahájení trestního stíhání žalobce bylo známo, že v jiné, dle žalobce však skutkově totožné věci, bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Praze jeho jiné trestní stíhání zastaveno, neboť Vrchní státní zastupitelství v Praze po posouzení této jiné samostatně projednávané věci dospělo k závěru, že skutek není trestným činem a že není ani na místě věc vyřídit jinak, soud shledal takto požadované doplnění dokazování jako zcela nadbytečné. Jak vyplývá z provedeného dokazování, nesprávný právní názor státní zástupkyně, který byl odlišný od závěrů Vrchního státního zastupitelství v Praze v jiné trestní věci žalobce, se projevil právě ve vydaném rozhodnutí o zproštění žalobce obžaloby a v na to navazujícím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, tedy v důkazech, které byly v řízení provedeny. Dále soud neshledal důvodným ani návrh na doplnění dokazování přehráním zvukového záznamu o jednání před Vrchním soudem v Praze ze dne 17. 10. 2019, když z listinného důkazu (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) jednoznačně vyplývá, jakým způsobem odvolací soud posoudil důvodnost podaného odvolání i důvodnost vedení předmětného trestního stíhání vůči žalobci.

15. Podle ustanovení § 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

16. Podle ustanovení § 5 písm. a), b) zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

17. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon k provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případě, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem dle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí přihlédne se při stanovení výši přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména a) k celkové délce řízení b) k složitosti řízení c) k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení d) k postup orgánů veřejné moci během řízení, e) k významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. S ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a po zhodnocení důkazů provedených v tomto řízení ve vzájemných souvislostech dospěl soud k závěru, že žaloba v této věci byla původně podána v částečném rozsahu důvodně, přičemž za situace, kdy však v mezidobí (po podání žaloby) došlo v rámci mimosoudního projednání věci k částečnému plnění ze strany [stát. instituce] na základě toho, že samo [stát. instituce] dospělo k závěru, že je dán odpovědnostní titul, tedy že ve vztahu k žalobci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno a na základě toho odškodnilo žalobce jednak formou omluvy a dále i poskytnutím finančního plnění ve výši 70 000 Kč, soud se tedy ve svém důsledku následně v průběhu řízení zabýval především tím, zda tato částka, která byla žalobci v rámci mimosoudního projednání poskytnuta a ve vztahu k níž byla žaloba vzata zpět, je částkou adekvátní, tedy částkou odpovídající konkrétním okolnostem případu, či nikoliv.

20. Co se pak týká tedy samotného posouzení věci, je třeba konstatovat, že soud po provedeném dokazování, ve shodě s v zásadě nespornými postoji účastníků řízení, vyhodnotil, že v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 6/2018 bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a to konkrétně usnesení Policie ČR ze dne 27. 11. 2015, č. j. OKFK-266-328/TČ-2013-251001, jímž bylo žalobci sděleno obvinění pro zločin porušování předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2, alinea druhá, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. f) trestního zákoníku ve formě účastenství, přičemž nezákonnost tohoto rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání vůči žalobci, pak byla deklarována zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze vydaným dne 28. 2. 2019 pod č. j. 57 T 6/2018-5048 ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019 vydaným pod sp. zn. 4 To 30/2019, jímž byla zamítnuta stížnost Městského státního zastupitelství v Praze proti shora uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu. V této souvislosti soud uvádí, že výše uvedený závěr soudu pak vyplývá již i z konstantní judikatury navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90, z níž vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je na místě v určitých případech posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž rozsudek, kterým byl žalobce obžaloby zproštěn, je tedy rozhodnutím, které, byť nikoliv výslovně, ruší účinky zahájeného trestního stíhání, a rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, je tak ve smyslu odškodňovacího zákona č. 82/1998 Sb. nutno považovat za rozhodnutí nezákonné, které zakládá nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy ve smyslu ust. § 1 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. Proto tedy soud v tomto případě dospěl k závěru, a ze strany žalované toto nebylo ani sporováno, že v daném případě je tedy dán odpovědnostní titul žalované ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která byla ze strany [stát. instituce] v částečném rozsahu poskytnuta, v důsledku čehož tedy byla v tomto rozsahu následně žaloba vzata zpět pro chování žalované.

21. V této souvislosti soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že z provedeného dokazování vyplývá, že na náhradě nemajetkové újmy byla žalobci vyplacena částka 70 000 Kč, přičemž tato částka, jakožto náhrada nemajetkové újmy vzniklá žalobci v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, však byla žalobci vyplacena až po marném uplynutí šestiměsíční lhůty, kterou mělo [stát. instituce] na mimosoudní projednání věci, soud tedy poté, kdy pod bodem I. výroku rozsudku rozhodl z důvodu zpětvzetí žaloby s odkazem na ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. o zastavení řízení co do požadavku žalobce na zaplacení částky 70 000 Kč, zároveň tedy pod bodem II. výroku rozsudku přiznal žalobci zákonný úrok z prodlení z částky 70 000 Kč za dobu od 17. 10. 2020, tedy ode dne, kdy se žalovaná dostala do prodlení se zaplacením této částky (nárok žalobce byl mimosoudně u žalované uplatněn dne 16. 4. 2020). S ohledem na skutečnost, že žalobce pak učinil nesporným, že k výplatně náhrady nemajetkové újmy došlo dnem 18. 12. 2020, byl žalobci tedy přiznán zákonný úrok z prodlení přiznán od 17. 10. 2020 do 18. 12. 2020, a to v zákonné výši 8,25 % ročně v souladu s ust. § 1970 o. z. za použití vyhlášky č. 351/2013 Sb. Protože však žalobce požadoval ve své žalobě úrok z prodlení v nikoliv zákonné výši, ale ve výši 10 % ročně, ačkoliv zákonná výše úroku z prodlení v době prodlení žalované byla 8,25 %, soud tedy zároveň pod bodem III. výroku rozsudku zamítl žalobu žalobce v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z přiznané částky 70 000 Kč právě za dobu od 17. 10. 2020 do 18. 12. 2020, neboť v tomto rozsahu žalobci nárok na úrok z prodlení z výše uvedené částky nevznikl. Co se pak týká posouzení toho, zda žalobci v daném případě vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy ve vyšším rozsahu, než v jakém byla ze strany [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci plněna, soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by odůvodňovaly navýšení již poskytnuté výše odškodnění ze strany [stát. instituce]. Z těchto důvodů tedy soud pod bodem IV. výroku rozsudku zamítl žalobu s požadavkem žalobce na zaplacení částky 1 930 000 Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky za dobu od 17. 10. 2020 do zaplacení.

22. Co se pak týká závěru soudu o tom, že jako dostačující forma satisfakce poskytnuté žalobci za jeho výše uvedené nezákonné trestní stíhání se v daném případě jeví již poskytnuté konstatování porušení práva žalobce a omluva žalobci za nezákonné trestní stíhání [stát. instituce] ve spojení s vyplacením částky 70 000 Kč, soud k tomuto závěru uvádí, že při posuzování adekvátnosti poskytnuté satisfakce včetně výše odškodnění soud primárně vycházel nejen ze závažnosti trestného činu, pro který byl žalobce stíhán, tedy z povahy trestní věci, ale i z doby, po kterou byl žalobce tomuto trestnímu stíhání vystaven, a dále pak soud posuzoval zejména závažnost zásahů způsobených trestním stíháním do osobnostní sféry žalobce, které však musely být v řízení žalobcem prokázány (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). V této souvislosti soud uvádí, že s ohledem na to, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tedy podle zákonného ustanovení, které je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a ponechává tak na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, to vše za situace, kdy při stanovení formy či výše zadostiučinění má být tedy, jak již je výše uvedeno, soudem vycházeno především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především pak z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, přičemž přiznaná výše zadostiučinění pak nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a její přiznání nad rámec konstatování porušení práva, je na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné možnosti mělo poškozenému satisfakce skutečně dostat, soud na základě těchto výše uvedených závěrů v kontextu důkazů provedených v řízení a vyhodnocených ve vzájemných souvislostech dospěl k závěru, že žalobci již poskytnutá částka 70 000 Kč v rámci mimosoudního projednání věci je skutečně částkou přiměřenou a odpovídající konkrétním okolnostem případu, zejména pak provedenému dokazování v rámci tohoto řízení, a to po předchozích výzvách soudu dle § 118 a o. s. ř.

23. Co se pak týká vyhodnocení přiměřené výše odškodnění formou finančního plnění, která by tedy měla být žalobci poskytnuta, soud při svém rozhodování zohlednil, že žalobce v době zahájení trestního stíhání byl bezúhonnou osobou, když jeho předchozí trestní stíhání bylo zastaveno, dále že žalobci v první fázi trestního řízení, a to do podání obžaloby, jíž byla objektivně doložena překvalifikace trestných činů, hrozil za trestné činy, které mu byly kladeny za vinu, trest odnětí svobody na dobu až 10 let. Následně pak byl žalobce ohrožen trestem odnětí svobody až na 5 let. Dále vzal soud při svém rozhodování v úvahu i to, že trestní řízení žalobce trvalo 3 roky a 9 měsíců, přičemž probíhalo i před soudem. Ve vztahu k žalobci však v tomto řízení nebyl ani jednou vydán, byť nepravomocný, odsuzující rozsudek, když žalobce byl obžaloby zproštěn již rozhodnutím soudu I. stupně, které bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem (Bylo zamítnuto odvolání Městského státního zastupitelství v Praze do zprošťujícího rozsudku.). Dále se soud při rozhodování této právní věci zabýval i hodnocením toho, jakým způsobem zasáhlo posuzované trestní stíhání žalobce do osobnostní sféry žalobce, tedy do jednotlivých oblastí jeho života. V této souvislosti však musí soud uvést, že ačkoliv byl žalobce nejprve před nařízením jednání soudu a následně při jednání soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. podrobně vyzván k řádnému doplnění skutkových tvrzení a k označení důkazů doplněná skutková tvrzení prokazující, a to právě zejména ve vztahu k případným zásahům do osobnostní sféry žalobce, žalobce na písemnou výzvu soudu vůbec nereagoval, přičemž na výzvu soudu učiněnou při jednání soudu žalobce taktéž v mnoha oblastech dostatečným a řádným způsobem nereagoval, svá v žalobě pouze obecně uváděn skutková tvrzení v převážné míře nedoplnil a neoznačil v mnoha případech ani relevantní důkazy případná skutková tvrzení prokazující. Za těchto okolností tedy soud dospěl k závěru, že při hodnocení zásahů do osobnostní sféry žalobce není důvodné zohledňovat tvrzenou širokou medializaci druhého trestního stíhání žalobce, když žalobce na výzvu soudu nedoplnil skutková tvrzení, ani neoznačil k těmto tvrzením řádně důkazy). Co se pak týká oblasti pracovního života žalobce, soud k věci uvádí, že soud sice nemá pochybnosti o tom, že v oblasti pracovního života žalobce v obecné rovině i po zahájení druhého trestního stíhání žalobce pokračovala situace, kdy bylo pro žalobce složité případně se ucházet o zaměstnání, které by odpovídalo jeho dřívějšímu pracovnímu postavení, avšak s ohledem na to, že v tomto směru nebyla řádně doplněna skutková tvrzení na výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. ve vztahu k tomuto druhému trestnímu řízení žalobce, které je předmětem přezkoumávání v této věci, soud tedy k těmto skutečnostem přihlédl pouze v obecné rovině, neboť nad rámec této obecné roviny nebylo v této oblasti ničeho prokázáno. Co se pak týká narušení rodinných vztahů, poté, kdy v tomto směru došlo k částečnému doplnění skutkových tvrzení ohledně narušení vztahu žalobce s jeho dcerou, přičemž ve vztahu k tomuto tvrzení pak byla jako důkaz označena i svědecká výpověď žalobcovi dcery, soud vzal v této oblasti na základě provedeného dokazování za prokázané, že druhé trestní stíhání žalobce mělo jistý dopad na to, že dcera žalobce v době druhého trestního stíhání žalobce začala více pochybovat o tom, že žalobce se skutečně žádného trestného činu nedopustil. Na druhou stranu však z provedeného dokazování, a to jak z účastnické výpovědi samotného žalobce, tak právě i v kontextu svědecké výpovědi svědkyně, vyplynulo, že rozhodně nelze mít za prokázané, že by vztahy mezi žalobcem a jeho dcerou byly významným způsobem narušeny v přímé příčinné souvislosti s výše uvedeným druhým trestním stíháním, když svědkyně zároveň uváděla, že žalobce považuje za pracovitého člověka a že byla vždy hrdá a pyšná, že o něm může říct, že je její otec. Navíc, jak vyplynulo z účastnického výpovědi žalobce, tak i z výpovědi svědkyně, již před zahájením trestního stíhání žalobce, a to i prvního trestního stíhání, dcera žalobce již od rozvodu manželství žalobce a jeho manželky v roce 2003 oscilovala mezi přikláněním se k jednomu či druhému rodiči, přičemž názorové neshody mezi žalobcem a jeho dcerou se, jak vyplynulo z provedeného dokazování, týkaly jednak různých rozdílných názorů žalobce a jeho dcery na způsob jejího podnikání a investování finančních prostředků a dále se pak tyto neshody v poměrně zásadní míře týkaly nesouhlasu žalobce s výběrem partnera dcery. V této souvislosti soud uvádí, že pokud bylo žalobcem či svědkyní dovozováno, že v přímé příčinné souvislosti s druhým trestním stíháním žalobce dcera žalobce, tedy svědkyně, odmítala akceptovat názory žalobce na jejího přítele, přičemž ve vztahu k žalobci argumentovala tím, že jestliže je žalobce trestně stíhán a tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustil, pak stejná situace může být i u jejího přítele, o němž žalobce zjistil, že byl v souvislosti s prošetřováním trestné činnosti ve vazbě, musí soud konstatovat, že skutečnost, že svědkyně odmítala přijmout názory žalobce, tedy svého otce na jejího přítele, soud skutečně neshledává v přímé příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce, ale v postojích dcery žalobce spočívající v tom, že ve svých 24 letech své vlastní názory a měla zájem v tomto partnerském vztahu setrvat. Žádnou příčinnou souvislost pak soud neshledává ani s tím, že případně s tímto vztahem svědkyně s jejím partnerem pak souvisely ještě další důsledky spočívající ve finanční situaci apod. Navíc pak soud při hodnocení těchto částí výpovědi svědkyně a účastnické výpovědi žalobce nemohl přehlédnout, že k seznámení dcery žalobce s jejím přítelem došlo již v létě 2015, tedy ještě v době vedení prvního trestního stíhání. V tomto směru tedy soud ve vztahu k zásahům do rodinného života uzavřel, že z provedeného dokazování vyplývá, že druhé trestní stíhání žalobce pochopitelně nepřispělo k ideálním vztahům mezi žalobcem a jeho dcerou, avšak jejich vzájemné vztahy byly objektivně ovlivněny řadou dalších shora uvedených a pro jejich vztah významných skutečností, které však bezprostředně s jeho trestním stíháním nesouvisely (neshody kvůli způsobu podnikání dcery žalobce, řešení finančních záležitostí z její strany, nesouhlas žalobce s pokračováním vztahu s přítelem dcery). V přímé příčinné souvislosti s druhým (v tomto řízení posuzovaným) trestním stíháním žalobce pak soud neshledává ani ovlivňování dcery žalobce ze strany její matky, které taktéž nelze přičítat k tíži státu, když tato jednání mají evidentně podklad ve vztazích žalobce a jeho bývalé manželky a navíc z provedeného dokazování je zřejmé, že k tomuto ovlivňování docházelo již v souvislosti s prvním trestním stíháním žalobce, které není předmětem tohoto řízení. Co se pak zásahu do osobnostní sféry žalobce v oblasti vnitřního vnímání jeho druhého trestního stíhání, soud vzal v řízení účastnickou výpovědí žalobce a výpovědí svědkyně za prokázané, že žalobce jak své první trestní stíhání, tak i druhé trestní stíhání nesl negativně, stal se uzavřenějším, popudlivějším, přičemž s ohledem na to, že bezprostředně po zastavení jeho prvního trestního stíhání bylo zahájeno jeho druhé trestní stíhání, tento stav, který však byl primárně vyvolán prvním trestním stíháním, i nadále pokračoval. Za těchto okolností tedy soud v podstatě dospěl k závěru, že zohlednil-li to, že žalobce byl tedy, jak již je výše uvedeno, vystaven druhému trestnímu stíhání po dobu téměř 4 let, kdy v první fázi řízení, až do podání obžaloby dne 24. 4. 2018, byl ohrožen trestem odnětí svobody až na 10 let a poté až na 5 let, při zohlednění toho, že věc byla projednávána před soudem, byť nebyl ve vztahu k žalobci vydán ani nepravomocný odsuzující rozsudek, a dále při zohlednění toho, že trestní stíhání, které je předmětem této žaloby, bylo zahájeno téměř v totožném okamžiku, kdy bylo předchozí trestní stíhání zastaveno, a to ze zcela shodných důvodů spočívajících v nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty jednotlivých trestných činů, což tedy nepochybně vedlo k úkornějšímu vnímání druhého trestního stíhání ze strany žalobce i ke zvýšenému stresu a dále i s přihlédnutím k tomu, že v částečném, nikoliv však v zásadním rozsahu mělo trestní stíhání vliv i na větší pochybnosti dcery žalobce o jeho bezúhonnosti, dospěl soud za těchto okolností k závěru, že za výše popsané situace je odpovídající výší odškodnění částka 70 000 Kč, která již byla [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci poskytnuta.

24. V této souvislosti soud dále ještě uvádí, že pokud žalobce poukazoval na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 271/2016, v rámci něhož byla sice žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy za proti žalobci vedené první nezákonné trestní stíhání, bylo toto zamítnuta, avšak za situace, kdy zároveň bylo v tomto řízení zohledněno, že v rámci náhrady nemajetkové újmy, byla již žalobci za jeho první nezákonné trestní stíhání vyplacena částka 170 000 Kč, kterou soud považoval za dostačující, musí soud poukázat na to, že z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2018, č. j. 25 C 271/2016-426, však vyplývá, že v rámci shora uvedeného řízení žalobce, na rozdíl od řízení vedeného v této věci, reagoval na výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a doplnil skutková tvrzení jak částečně v oblasti medializace, tak částečně v oblasti profesního života, přičemž soud v rámci shora uvedeného řízení vzal za prokázaný zásah do pověsti a dobrého jména žalobce v souvislosti s jeho prvním trestním stíháním žalobce, když k této oblasti byla doplněna skutková tvrzení i označeny důkazy. S ohledem na doplněná skutková tvrzení a označené a následně provedené důkazy pak vzal soud ve výše uvedeném řízení za prokázaný i zásah prvního trestního stíhání žalobce do jeho profesního života, a to v možnosti nalézt odpovídající pracovní uplatnění na manažerské pozici. Stejně tak soud zohlednil ve výše uvedené částce i to, že zahájení prvního trestního stíhání bylo pro žalobce skutečně těžký úder pro jeho dobrou pověst, který vnímal velmi intenzivně zejména v profesním životě. Stejně tak zohlednil i to, že trestní stíhání zasáhlo žalobce v tom směru, že přestal být bezprostředně extrovertní, změnilo se jeho chování, měl problémy se spánkem, hledal nový smysl života s tím, že i k těmto skutečnostem byla doplněna skutková tvrzení a řádně označeny důkazy. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jestliže na rozdíl od projednávané věci byla ve výše uvedeném řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 271/2016 řádně doplněna skutková tvrzení a k nim označeny důkazy, na základě nichž mohl soud učinit výše uvedené závěry, je logické, že částka, která byla vyplacena za první trestní stíhání žalobce, je částkou vyšší než v projednávané věci, kde, jak již je uvedeno, nebyla řádně doplněna skutková tvrzení a důkazy tvrzení označující.

25. Po vyhodnocení všech shora uvedených skutečností, které měly vliv na rozhodnutí soudu o přiměřené výši zadostiučinění, která by měla být žalobci za jeho nezákonné trestní stíhání poskytnuta, soud dále přistoupil i k porovnání případu žalobce s dalším obdobným případem. V této souvislosti soud uvádí, že se konkrétně jedná o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 vedené pod č. j. 10 C 70/2020-209. V rámci tohoto uvedeného řízení byl žalobce za nezákonné trestní stíhání ve stejné věci jako žalobce v tomto řízení odškodněn [stát. instituce] částkou 94 000 Kč, přičemž soud v rámci shora uvedeného řízení však po projednání věci dospěl k závěru, že dostačující částkou odškodnění by byla částka 70 000Kč, to vše za situace, kdy žalobce ve shora uvedené věci byl po celou dobu stíhán jednak pro trestný čin porušení předpisů o hospodářské soutěži podle § 248 odst. 2 alinea druhá, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a jednak za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220c odst. 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství, hrozila mu vyšší trestní sazba než žalobci v tomto řízení, jeho trestní stíhání trvalo stejně jako trestní stíhání žalobce, jednalo se o jeho první trestní stíhání, tedy o primární zásah způsobený trestním stíháním a byly prokázány i zásahy do osobnostní sféry tohoto žalobce, a to v rozsahu srovnatelném se žalobcem v tomto řízení. Z výše uvedeného srovnání je pak zřejmé, že částka, která byla žalobci v průběhu řízení vyplacena [stát. instituce], je s ohledem na konkrétní okolnosti případu částkou adekvátní, a proto tedy soud již nad výše uvedenou částku 70 000 Kč další náhradu nemajetkové újmy formou finančního plnění žalobci v tomto řízení nepřiznal.

26. Pouze pro úplnost soud dodává, že pokud žalobce prostřednictvím svého právního zástupce poukazoval na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1029/21, který by měl být dle přesvědčení žalobce aplikován právě i na jeho případ, soud tento názor žalobce nesdílí. V prvé řadě je třeba uvést, že výše uvedený nález Ústavního soudu se zabýval zcela mimořádnou událostí (sebevraždou manželky) vzniklou sice, před zahájením trestního stíhání odškodňované osoby, přičemž sám Ústavní soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že se jedná o výjimečnou situaci a že tímto nálezem rozhodně není konstituováno univerzální právo každého jednotlivce domáhat se nemajetkové újmy případně vzniklé před zahájením trestního stíhání. Navíc v případě žalobce nebylo možno přehlédnout, že za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci před zahájením posuzovaného (druhého) trestního stíhání žalobce jeho předcházejícím (prvním) trestním stíháním byl již žalobce odškodněn na základě jím v jiném řízení prokázaných či neprokázaných skutečností a soud tedy neshledal důvody pro to, aby k této právní argumentaci žalobce přihlížel nad rámec zohlednění učiněného při posuzování této věci tak, jak je shora uvedeno (viz zejména bod 23 a násl. odůvodnění tohoto rozsudku).

27. Pod bodem V. výroku rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodováno s odkazem na ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a za použití § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., když rozhodnutí o výši plnění náhrady nemajetkové újmy záviselo na úvaze soudu, přičemž pokud došlo, k částečnému zastavení řízení stalo se tak pro chování žalované, která náhradu nemajetkové újmy poskytla žalobci až po podání žaloby a zároveň po marném uplynutí lhůty, kterou má [stát. instituce] ze zákona pro mimosoudní projednání věci. Za těchto okolností tedy soud vyšel z toho, že žalobci přináleží plná náhrada nákladů řízení, a proto soud pod bodem V. výroku rozsudku rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 15 600 Kč. Náhrada nákladů řízení je vdaném případě složena z odměny právního zástupce žalobce za právní zastoupení v tomto řízení přiznané dle § 9 odst. 4 písm. a) ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 12 400 Kč (mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby á 3 100 Kč, přičemž byly učiněny 4 úkony právní služby - příprava a převzetí věci, podání žaloby a účast u jednání soudu dne 26. 4. 2022 a 19. 5. 2022). Součástí přiznané náhrady nákladů řízení je pak i částka 1 200 Kč, jakožto paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobce v souvislosti s výše uvedenými úkony právní služby (jedna paušální náhrada á 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Součástí náhrady nákladů řízení je dále i částka 2 000 Kč, která byla zaplacena jako soudní poplatek.

28. Lhůta k plnění pak byla žalované poskytnuta dle § 160 o. s. ř. k její žádosti patnáctidenní, a to za účelem organizačního převodu finančních prostředků mezi jednotlivými složkami státu.

Poučení