21 C 52/2020 - 105

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. et Mgr. Ivety Cvingráfové a přísedících Zdeňky Vranovské a Mgr. Petra Bully ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o náhradu platu v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu platu ve výší 69 139,84 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15 274,13 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady platu ve výši 689 131,52 a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 111 779,87 Kč zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 777,90 Kč, a to do tří dnů od právní mocí tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2020, po částečném zpětvzetí žaloby na jednání konaném dne 20. 8. 2024, domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 758 271,36 Kč představující náhradu platu za období od 1. 4. 2017 do 2. 12. 2019 spolu s kapitalizovanými úroky z prodlení z nesplaceného platu ke dni 30. 3. 2020 v souhrnné výši 127 054 Kč. Žalobkyně uvedla, že byla zaměstnancem žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997, která byla změněna dohodou ze dne 22. 5. 1998. Dále uvedla, že dne 25. 9. 2013 podepsala s žalovanou v budově [Anonymizováno] dohodu o rozvázání pracovního poměru. Neplatnost této dohody namítla u žalované dne 26. 9. 2013 a trvala na dalším zaměstnávání. Od 26. 9. 2013 do 16. 2. 2014 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, poté podala žalobu na neplatnost rozvázání pracovního poměru, se kterou byla úspěšná. Uvedla, že žalovaná žalobkyni od 25. 9. 2013 do 2. 12. 2019 neumožnila vykonávat práci, ani ji nevyplatila žádnou náhradu platu. Dále uvedla, že dne 31. 3. 2017 písemně vyzvala žalovanou k doplacení a dalšímu hrazení náhrady platu dle § 69 odst. 1 zákoníku práce, a to za období od 16. 2. 2014 do současnosti, ve lhůtě do 10. 4. 2017, poté žalované zaslala předžalobní výzvu ze dne 18. 2. 2020 k uhrazení náhrady platu od 1. 4. 2017 do 2. 12. 2019. Žalovaná nárok nezpochybnila, ale odmítla čehokoli hradit. Při výpočtu platu vycházela žalobkyně z podkladů žalované, které měla k dispozici, a správních předpisů. Uvedla, že platy nelze vypočítat ze skutečného průměrného výdělku, jelikož žalobkyně v předmětné době práci skutečně nevykonala, a proto jsou vypočítány z pravděpodobného průměrného výdělku, který odpovídá platovému tarifu, který by žalobkyni zákonným způsobem náležel k dané době, včetně dalších složek platu podle platebního výměru účinného do 1. 1. 2013, neboť další platební výměry žalobkyně od svého zaměstnavatele neobdržela. Žalobkyně uvedla, že podle platového výměru ze dne 13. 12. 2012 s účinností od 1. 1. 2013 byla zařazena v 10. platové třídě a v 8. platovém stupni a měla nárok na plat ve výši [částka], osobní příplatek ve výši [částka] a zvláštní příplatek ve výši [částka]. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila hrubý měsíční plat za měsíce duben 2013, květen 2013 a červen 2013 spolu s odpracovanou hodinovou sazbou a uvedla, že průměrný hodinový výdělek činí [částka]/hod. Žalobkyně na jednání konaném dne 20. 8. 2024 s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby předložila soudu výpočet nárokované částky za jednotlivé měsíce rozhodného období s tím, že žalobkyně po zohlednění fondu pracovní doby v jednotlivém měsíci a průměrného hodinového výdělku za měsíc duben 2017 nárokuje částku [částka], za měsíc květen 2017 částku [částka], za měsíc červen 2017 částku [částka], za měsíc červenec 2017 částku [částka], za měsíc srpen 2017 částku [částka], za měsíc září 2017 částku [částka], za měsíc říjen 2017 částku [částka], za měsíc listopad 2017 částku [částka], za měsíc prosinec 2017 částku [částka], za měsíc leden 2018 částku [částka], za měsíc únor 2018 částku [částka], za měsíc březen 2018 částku [částka], za měsíc duben 2018 částku [částka], za měsíc květen 2018 částku [částka], za měsíc červen 2018 částku [částka], za měsíc červenec 2018 částku [částka], za měsíc srpen 2018 částku [částka], za měsíc září 2018 částku [částka], za měsíc říjen 2018 částku[Anonymizováno][částka], za měsíc listopad 2018 částku [částka], za měsíc prosinec 2018 částku [částka], za měsíc leden 2019 částku [částka], za měsíc únor 2019 částku [částka], za měsíc březen 2019 částku [částka], za měsíc duben 2019 částku [částka], za měsíc květen 2019 částku [částka], za měsíc červen 2019 částku [částka], za měsíc červenec 2019 částku [částka], za měsíc srpen 2019 částku [částka], za měsíc září 2019 částku [částka], za měsíc říjen 2019 částku [částka], za měsíc listopad 2019 částku [částka] a za měsíc prosinec 2019 částku [částka], tj. celkem částku 758 271,36 Kč. K jednotlivým částkám žalobkyně dále nárokovala i úrok z prodlení od prvního dne následujícího měsíce po měsíci, ve kterém měla být žalobkyni částka uhrazena, do 30. 3. 2020 v souhrnné výši 127 054 Kč.

2. Žalovaná žalobou vznesený nárok nezpochybnila. Uvedla, že s právním zástupcem žalobkyně vedla mimosoudní jednání ohledně doplatku platu, dohody však nebylo dosaženo. Žalovaná namítla, že žalovanou částku je nutno považovat za zcela v rozporu s dobrými mravy, neboť zveřejňováním informací v trestním řízení vedeného žalobkyní a medializací na všech úrovních od regionální pod celostátní (tisk, televize, další média) bylo poškozeno dobré jméno žalované. Jednání žalobkyně nespočívalo v pouhém porušení pracovněprávních předpisů či porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, nýbrž jednání dosáhlo takové intenzity, že bylo shledáno trestným a stíhané skutky byly spáchány v souvislosti s výkonem práce žalobkyně. Dále uvedla, že žalobkyní napadená dohoda o rozvázání pracovního poměru, uzavřená dne 25. 9. 2013, byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č.j. [spisová značka], pravomocným dne [datum], konstatována neplatnou. V důsledku této skutečnosti žalovaná nezpochybňuje povinnost k náhradě platu žalobkyni za dobu 6 měsíců ode dne oznámení o trvání na dalším zaměstnávání. K povinnosti nahradit mzdu za další období, žalovaná žádá soud, aby v souladu s § 69 odst. 2 zákoníku práce náhradu poměrně snížil o 87,5 %. Žalovaná má dále za to, že důvodnost požadavku žalobkyně na přiznání náhrady platu za dobu přesahující 6 měsíců nebyla žalobkyní doložena. Žalovaná uvedla, že postupem v roce 2013 musela dostát obecně závazným předpisům a tlaku médií a veřejného mínění. I přes obtíže, které trestní stíhání žalobkyně a jejich spoluobžalovaných kolegyní žalované působilo, po celou dobu řízení o neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru vyjadřovala své odhodlání v případě vynesení zprošťujícího rozsudku a prokázání jejich neviny, je opět zaměstnat. Taková situace u žalobkyně nenastala a trestně stíhanou žalobkyni nebylo možno zařadit zpět na útvar, ve kterém se dle orgánů činných v trestním řízení dopustila trestné činnosti a s převedením na jinou práci nevyslovila souhlas. Dále uvedla, že pokud by nedošlo k uzavření napadené dohody a rozvázání pracovního poměru, žalobkyni by se vznikem služebního poměru, k němuž by s vysokou mírou pravděpodobnosti došlo, náležela pouze část platu v souladu se zákonnými pravidly § 48 zákona o státní službě. Přijetí do služebního poměru na základě žádosti zaměstnance je dle žalované další překážkou poskytnutí náhrady platu, a to s ohledem na stanovený časový interval, neboť žalobkyně nepodala žádost o přijetí do služebního poměru, z čehož žalovaná dovozuje, že změnila své stanovisko k dalšímu zaměstnávání a svou nečinností dala jasně najevo, že na dalším zaměstnávání netrvá. Její dvě spoluobžalované bývalé kolegyně žádosti podaly. Žalovaná uvedla, že s ohledem na nepodání žádosti žalobkyně o přijetí do služebního poměru, její pracovní poměr na dobu neurčitou v souladu s § 190 zákona o státní službě zanikl uplynutím doby dne 30. 6. 2017, a proto ode dne 1. 7. 2017 by žalobkyni neměla být náhrada platu přiznána. Žalovaná žádala soud, aby při stanovení celkové výše náhrady zohlednil nejen obecné skutečnosti, zda se žalobkyně zapojila nebo mohla zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce, jaký plat za vykonanou práci obdržela či by mohla obdržet, ale aby současně zohlednil i specifickou skutečnost, že žalobkyně byla rozsudkem [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], odsouzena k trestu [Anonymizováno] Dále uvedla, že žalobkyně byla od 3. 12. 2019 do 8. 1. 2020 na překážkách na straně zaměstnavatele, kdy jí náhrada platu byla na základě § 208 zákoníku práce vypočítána z posledního platového zařazení. Při výpočtu bylo rovněž vycházeno z platebního výměru s účinností od 1. 1. 2013, dle kterého byla žalobkyně byla u žalované zařazena v 10. platové třídě a 8. platovém stupni a byl jí přiznán plat ve výši [částka], osobní příplatek ve výši [částka] a zvláštní příplatek ve výši [částka], což celkem představuje stanovený měsíční plat [částka]. Od 9. 1. 2020 do 30. 4. 2020 byla žalobkyně zaměstnavatelem evidována mezi zaměstnanci na překážkách na straně zaměstnance, neboť dne 8. 1. 2020 nabyl právní moci rozsudek [Anonymizováno], kterým byl žalobkyni mimo jiné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy po dobu tří let. Dále uvedla, že dne 14. 2. 2020 doručil žalovaný prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO], ředitele sekce územního pracoviště v [Anonymizováno] za přítomnosti [právnická osoba], ředitelky odboru kontrolního, žalobkyni výpověď, o jejímž předání byl vyhotoven protokol. Na jednání konaném dne 19. 11. 2020 žalovaná doplnila že žalobkyně od 1. 1. 2015 pracovala ve firmě svého manžela, výše příjmů jí není známa. Na výzvu soudu doplnila, že ke dni podpisu dohody bylo systemizované místo žalobkyně součástí [Anonymizováno] územního pracoviště v [Anonymizováno] a označeno číslem [hodnota]. Ke dni 1. 11. 2014 byly změnou systemizace a organizační struktury ve [Anonymizováno] zrušeny referáty na všech [Anonymizováno]. Ke dni 1. 7. 2015, kdy byl zákonem pro všechny služební řády stanoven termín pro první systemizaci, byla systémy zabraná místa rozdělena na služební a pracovní. Podíl služebních a pracovních míst na finančních úřadech byl 98,34 % míst služebních a 1,66 % míst pracovních. Jako pracovní místa byla označena místa, na nichž zařazení zaměstnanci nevykonávají činnosti podle § 5 odst. 1 zákona o státní službě, převážně se jednalo o místa uklízeček kuchařů řidičů a podobně. Pracovní náplň žalobkyně je seznatelná z dokumentu ze dne 4. 12. 2010, žalobkyně v rámci svého pracovního zařazení např. vykonávala daňové kontroly u daňových subjektů, vyhotovovala zprávy o daňových kontrolách, zpracovávala podklady pro vyměřovací oddělení k vyměření daně a případně pro vydání dodatečného platebního výměru, komplexně zpracovávala rozhodnutí v ojedinělých a zvlášť složitých případech daňového řízení s dopady do různých oblastí státní správy, ukládala pokuty, prováděla místní šetření a vyhledávací činnost. Žalobkyně proto měla uplatnit žádost o přijetí do služebního poměru, což neučinila, a touto svou nečinností dala jednoznačně najevo, že na dalším zaměstnávání netrvá.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997, na pozici [Anonymizováno], a že dne 25. 9. 2013 s žalovanou podepsala dohodu o rozvázání pracovního poměru, která byla rozsudkem [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], určena za neplatnou. Dále nebylo mezi účastníky sporu, že žalobkyně podáním ze dne 26. 9. 2013, jež bylo žalované doručeno, oznámila žalované, že dohodu o skončení pracovního poměru považuje za neplatnou, trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce, a že byla od 26. 9. 2013 do 16. 2. 2014 v pracovní neschopnosti.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Z Pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997 soud zjistil, že žalobkyně byla žalovaným přijata do pracovního poměru s dnem nástupu do práce od 26. 5. 1997, na pozici zaměstnanec pro [Anonymizováno], s místem výkonu práce [Anonymizováno]. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 25. 5. 1998. Platovým výměrem ze dne 13. 12. 2012 byl žalobkyni stanoven od 1. 1. 2013 měsíční plat ve výši [částka] sestávající z platového tarifu ve výši [částka], osobního příplatku ve výši [částka] a zvláštního příplatku ve výši [částka]. Datum výplaty byl stanoven na 12. den následujícího kalendářního měsíce. Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 22. 5. 1998 se žalobkyně a žalovaná dohodly na změně pracovního poměru na dobu neurčitou. Dohodou o rozvázání pracovního poměru ze dne 21. 9. 2013 se žalobkyně s žalovaná dohodly, že pracovní poměr žalobkyně bude rozvázán dohodou ke dni 25. 9. 2013.

6. Z pracovní náplně ze dne 4. 12. 2010 soud zjistil že žalobkyně byla zařazena jako zaměstnanec pro [Anonymizováno], číslo pracoviště [Anonymizováno], část katalogu prací referent státní správy a samosprávy, [Anonymizováno]. Náplní práce pro dané pracovní zařazení bylo provádění daňových kontrol nebo vytýkacích řízení u specifických subjektů, subjektů se zahraniční majetkovou účastí nebo subjektů s majetkově, personálně nebo jinak propojenou činností. Dále v rámci svého pracovního zařazení vykonávala tyto činnosti (i) provádění daňové kontroly u daňových subjektů, vyhotovení zprávy o daňových kontrolách, a protokoly, včetně projednání s daňovým subjektem, případně dalšími osobami zúčastněnými na řízení; (ii) zpracování a předávání podkladů k vyměření daně vyměřovacímu oddělení, případně podklady pro vydání dodatečného platebního výměru; (iii) provádění opatření potřebných ke správnému a úplnému zjištění stanovení, splnění daňových povinností daňových subjektů, případně dalších osob zúčastněných na řízení; (iv) komplexní zpracovávání rozhodnutí v ojedinělých a zvlášť složitých případech daňového řízení s dopady do různých oblastí státní správy; (v) ukládání pokut; (vi) předávání příslušnému oddělení podkladů k zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň; (vii) na vyžádání zpracovávat stanoviska pro daňová řízení vedená jinými útvary; (viii) ukládání ve své působnosti záznamní povinnosti daňovému subjektu; (ix) provádění místního šetření a vyhledávací činnosti; (x) vedení evidence kontrol a místních šetření prováděných u daňových subjektů; (xi) podávání prostřednictvím svého nadřízeného návrhů na případnou změnu či doplňky právních, či vnitřních předpisů na svěřeném úseku agendy; (xii) a plnit další úkoly na příkaz nadřízeného vedoucího zaměstnance v rámci sjednaného druhu práce.

7. Výplatním lístkem za měsíc duben 2013 má soud za prokázané, že žalobkyně odpracovala 176 hodin a byl jí přiznán plat ve výši [částka]. Výplatním lístkem za měsíc květen 2013 má soud za prokázané, že žalobkyně odpracovala 184 hodin a byl jí přiznán plat ve výši [částka]. Výplatním lístkem za měsíc červen 2013 má soud za prokázané, že žalobkyně odpracovala 152 hodin a byl jí přiznán plat ve výši [částka].

8. Z výplatního lístku žalobkyně za prosinec 2019 soud zjistil, že žalobkyně byla zařazena do 10. platové třídy a 8. platového stupně s tarifní mzdou ve výši [částka]. Z výplatního lístku žalobkyně za leden 2020 soud zjistil, že žalobkyně byla zařazena do 10. platové třídy a 10. platového stupně s tarifní mzdou ve výši [částka].

9. Ze Systemizace služebních a pracovních míst a platových tříd k 1. 7. 2015 ze dne 8. 7. 2015 soud zjistil, že na základě zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, a na základě pokynů Sekce pro státní službu [Anonymizováno] a následného pokynu [Anonymizováno] byl dne 22. 4. 2015 předán návrh systemizace služebních a pracovních míst za orgány [právnická osoba]. Tento návrh byl předložen vládě České republiky ke schválení a schválen dne 15. 6. 2015. V rámci řízeného [Anonymizováno] byla systemizace schválená v následující skladbě: 740 systemizovaných služebních míst a 6 systemizovaných pracovních míst. Z přehledu systemizovaných míst na útvarech kontrolních na územním pracovišti v [Anonymizováno] k 1. 7. 2013 a k 1. 7. 2015 soud zjistil, že pracovní místo [hodnota], na kterém byla umístěna i [Jméno žalobkyně], bylo ke dni 1. 7. 2013 systemizovaným pracovním místem a ke dni 1. 7. 2015 systemizovaným služebním místem.

10. Z Rozsudku [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], má soud za prokázané, že rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], a rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], byl změněn tak, že rozvázání pracovního poměru dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 25. 9. 2013 je neplatné. Dovolací soud konstatoval, že dohoda o rozvázání pracovního poměru dne 25. 9. 2013 je absolutně neplatná dle § 19 písm. a) zákoníku práce, neboť vůle žalobkyně nebyla utvářena svobodně, když nelze přehlédnout, že okolnosti, za nichž žalobkyně podepsala dohodu o rozvázání pracovního poměru, mohly ve svém souhrnu nepochybně vyvolat u žalobkyně psychický stav přesahující rámec běžného stresu spojeného s obvyklým průběhem jednání zaměstnavatele se zaměstnancem o návrhu na rozvázání pracovního poměru dohodou.

11. Z Oznámení o vzniku překážky v práci na straně zaměstnavatele ze dne 3. 12. 2019 soud zjistil, že žalovaný dne 3. 12. 2019 vyrozuměl žalobkyni, že mu byl doručen rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], a rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], tak, že soud určil za neplatné rozvázání pracovního poměru dohodou uzavřenou dne 25. 9. 2013. Dále bylo žalobkyni oznámeno, že s ohledem na rozsudek [Anonymizováno] pobočka ve [adresa], č.j. [spisová značka] ze dne [datum], kterým byla žalobkyně uznána vinou a byl jí uložen trest [Anonymizováno] s ohledem na ust. § 41 odst. 2 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“) ode dne 3. 12. 2019 do pravomocného skončení trestního řízení na překážky dle § 208 ZP a že po tuto dobu žalobkyni přísluší náhrada platu ve výši průměrného výdělku. Oznámení žalobkyně osobně převzala dne 3. 12. 2019.

12. Z Projednání výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 1. 2020 soud zjistil že odborové sdružení zaměstnanců finančních orgánů nesouhlasí se skončením pracovního poměru [Jméno žalobkyně] z důvodů již několikerého zrušení rozsudku v této věci zpravidla pro hrubé chyby nejen procesní, ale zejména věcné.

13. Z Rozsudku Obvodního soudu pro [adresa], č. j. [spisová značka], jenž byl potvrzen rozsudkem [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], soud zjistil, že ve věci týchž účastníků byla žalobkyni přiznána náhrada platu ve výši 750 337,28 Kč s příslušenstvím za období od 17. 8. 2014 do 31. 3. 2017, neboť soud nedospěl k závěru o splnění podmínek pro moderaci náhrady platu, jak navrhovala žalovaná, a žalovaná neunesla břemeno tvrzení ohledně toho, že žalobkyně bezdůvodně odmítla či bezdůvodně nevyužila možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za srovnatelných či výhodnějších podmínek. Soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalované, že by nárok žalobkyně byl v rozporu s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na okolnost, že to byla žalovaná, kdo fakticky neplatnost dohody o skončení pracovního poměru z pohledu soudu zavinil.

14. Z Oznámení o vzniku překážky v práci na straně zaměstnance ze dne 23. 1. 2020 soud zjistil, že žalovaná vyrozuměla žalobkyni, že s ohledem na její oznámení ze dne 9. 1. 2020, že dne 8. 1. 2020 byla pravomocně odsouzena [Anonymizováno] pro trestný čin [Anonymizováno] a odsouzena k trestu [Anonymizováno] jí ode dne 9. 1. 2020 vzniklá osobní překážka ve smyslu § 199 odst. 1 ZP, za kterou jí nepřísluší plat. Oznámení žalobkyně převzala dne 27. 1. 2020.

15. Z Rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 12. 2. 2020 soud zjistil že žalobkyni byla na základě rozsudku [Anonymizováno] ze dne [datum] dána výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. g) ZP. Výpověď žalobkyně osobně převzala dne 14. 2. 2020 s výhradou, že nesouhlasí a vůči rozsudku vrchního soudu bude podávat dovolání k [Anonymizováno].

16. Z Emailu ze dne 17. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaná vyrozuměla zástupce žalobkyně, že dohodu o náhradu platu žalobkyně mimosoudně nebude možné s ohledem na probíhající analogický spor bývalé kolegyně žalobkyně u žalovaného uzavřít.

17. Ze Sdělení ve věci doručené výpovědi ze dne 26. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaná sdělila žalobkyni, že výhrada žalobkyně k výpovědi uvedená při osobním převzetí výpovědi žalobkyní nemá žádnou právní relevanci, neboť trestní rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum] je od téhož dne v právní moci. Sdělení žalobkyně osobně převzala dne 6. 3. 2020.

18. Z Předžalobní výzvy ze dne 18. 2. 2020 spolu s dokladem o doručení soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k vyplacení platu za období od 1. 4. 2017 do 2. 12. 2019, a to ve lhůtě do 26. 2. 2020. Výzva byla žalované doručena dne 19. 2. 2020. Vyjádřením ze dne 26. 2. 2020 žalovaná žalobkyni sdělila, že základ nároku nezpochybňuje, avšak je třeba vyčkat výsledku řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka].

19. Z dalších soudem provedených důkazů (zejména platový výměr ze dne 26. 5. 1997, email ze dne 26. 9. 2013, neplatnost rozvázání pracovního poměru ze dne 26. 9. 2013, rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne 14. 2. 2014, stanovisko k podání ve věci neplatnosti pracovního poměru ze dne 1. 10. 2013) soud neučinil žádná podstatná skutková zjištění, případně se jednalo o skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné, jak uvedeno v odst. 3 tohoto rozsudku, a proto se jimi soud blíže nezabýval.

20. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že tyto plně prokazují takto zjištěný skutkový stav: Žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 5. 1997, na pozici [Anonymizováno]. Na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 22. 5. 1998 byl pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou. Náplní práce žalobkyně bylo provádění daňových kontrol nebo vytýkacích řízení u specifických subjektů, subjektů se zahraniční majetkovou účastí nebo subjektů s majetkově, personálně nebo jinak propojenou činností a další činnosti podrobně uvedené v odst. 6 tohoto rozsudku. Platebním výměrem ze dne 13. 12. 2012 byl žalobkyni stanoven plat ve výši [částka] sestávající z platového tarifu ve výši [částka], osobního příplatku ve výši [částka] a zvláštního příplatku ve výši [částka], s datem výplaty 12. dne následujícího kalendářního měsíce. V měsíci dubnu 2013 žalobkyně odpracovala 176 hodin a byl jí přiznán plat ve výši [částka], v měsíci květnu 2013 odpracovala 184 hodin a byl jí přiznán plat ve výši [částka] a v měsíci červnu 2013 odpracovala 152 hodin a byl jí přiznán plat ve výši [částka]. Dne 25. 9. 2013 podepsala žalobkyně s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru, podáním ze dne 26. 9. 2013, jež bylo žalované doručeno, oznámila žalované, že dohodu o skončení pracovního poměru považuje za neplatnou, trvá na dalším zaměstnávání. Dohoda byla [Anonymizováno] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], určena za neplatnou. Dne 15. 6. 2015 byl schválen návrh systemizace v rámci [Anonymizováno] s tím, že místo [hodnota], na kterém byla umístěna i žalobkyně, bylo ke dni 1. 7. 2013 systemizovaným pracovním místem a ke dni 1. 7. 2015 systemizovaným služebním místem. V měsíci prosinci 2019 a lednu 2020 žalobkyně pro překážky na straně zaměstnavatele nekonala práci, plat jí byl vyplacen. Od února 2020 žalobkyni plat vyplácen nebyl, neboť s ohledem na odsuzující rozsudek [Anonymizováno] ze dne [datum] byla žalobkyně shledána vinou a byl jí uložen trest [Anonymizováno]. Dne 14. 2. 2020 převzala žalobkyně s výhradou od žalované výpověď podle § 52 písm. g) ZP. Předžalobní výzvou ze dne 18. 2. 2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě nevyplaceného platu za období od 1. 4. 2017 do 2. 12. 2019. Žalovaná přípisem ze dne 26. 2. 2020 žalobkyni sdělila, že základ nároku nezpochybňuje, avšak je třeba vyčkat výsledku řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka].

21. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

22. Dle § 71 ZP při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru se postupuje při posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu obdobně jako při neplatné výpovědi dané zaměstnanci zaměstnavatelem (§ 69). Zaměstnavatel právo na náhradu škody pro neplatnost dohody uplatňovat nemůže.

23. Podle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle odst. 2 téhož ustanovení přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrady mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

24. V daném případě žalobkyně podáním ze dne 26. 9. 2013, jež bylo žalované doručeno, oznámila žalované, že dohodu o skončení pracovního poměru považuje za neplatnou, trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce a následně byla pravomocným rozsudkem soudu dohoda o skončení pracovního poměru ze dne 25. 9. 2013 určena za neplatnou. Žalobkyni tak v souladu s ust. § 71 zákoníku práce v spojení s ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce mohl vzniknout nárok na náhradu platu, a to s ohledem na pracovní neschopnost žalobkyně od 26. 9. 2013 do 16. 2. 2014 a již přiznané plnění za období od 17. 8. 2014 do 31. 3. 2017 pravomocným rozsudkem zdejšího soudu ze dne [datum], č.j. [spisová značka], ode dne 1. 4. 2017 do 2. 12. 2019, jak žalobkyně vymezila v žalobním návrhu.

25. Soud se dále zabýval otázkou oprávněnosti žalobního nároku s ohledem na namítanou systemizaci služebních a pracovních míst finančních úřadů žalovanou dle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o státní službě“).

26. Dle § 184 odst. 1 zákona o státní službě první systemizace a první systemizace pracovních míst podle tohoto zákona se ve všech správních úřadech stanoví s účinností od 1. července 2015. Namísto služebního orgánu předloží návrh těchto systemizací Ministerstvu vnitra, po projednání s Ministerstvem financí, ten, kdo je v čele správního úřadu, jehož se tento návrh týká.

27. Dle § 190 odst. 1 zákona o státní službě dosavadní zaměstnanec vykonávající činnosti podle § 5, který je ke dni 1. července 2015 v pracovním poměru na dobu neurčitou, má nárok být na základě systemizace podle § 184 odst. 1 přijat do služebního poměru na dobu neurčitou, jestliže a) splňuje předpoklady uvedené v § 25 odst. 1, b) má podle systemizace vykonávat činnosti podle § 5, c) požádá o přijetí do služebního poměru správní úřad písemně do 31. srpna 2015 a d) vykonával v den podání žádosti v uplynulých 10 letech ve správním úřadu, v obecním úřadu obce s rozšířenou působností, krajském úřadu, instituci Evropské unie nebo mezinárodní organizaci činnosti podle § 5 nebo činnosti obdobné nejméně po dobu 4 let. Podle odst. 2 téhož ustanovení pracovní poměr dosavadního zaměstnance uvedeného v odstavci 1 trvá ode dne 1. července 2015 až do dne vzniku služebního poměru na dobu neurčitou; to nevylučuje skončení pracovního poměru podle pracovněprávních předpisů i před vznikem služebního poměru. Podle odst. 3 téhož ustanovení vznik služebního poměru se řídí § 23 a § 30 až 32. Služební orgán vydá rozhodnutí o přijetí do služebního poměru do 31. prosince 2015. Podle odst. 4 téhož ustanovení nepožádá-li dosavadní zaměstnanec uvedený v odstavci 1 o přijetí do služebního poměru, zaniká jeho pracovní poměr na dobu neurčitou uplynutím 30. června 2017 a v případě zaměstnance, který vykonává činnosti jako lékař orgánu sociálního zabezpečení, uplynutím 31. prosince 2018; to nevylučuje skončení pracovního poměru před tímto dnem podle pracovněprávních předpisů. Do doby zániku nebo skončení pracovního poměru smí na služebním místě vykonávat činnosti podle § 5. Podle odst. 5 téhož ustanovení odstavec 4 se použije obdobně i v případě, že dosavadní zaměstnanec požádal o přijetí do služebního poměru, ale nebyl do něj přijat proto, že nesplňuje předpoklady pro přijetí do služebního poměru podle § 25 odst. 1; v tomto případě mu přísluší odstupné podle pracovněprávních předpisů.

28. Podle § 5 odst. 1 zákona o státní službě služba zahrnuje a) přípravu návrhů právních předpisů a zajišťování právní činnosti, b) přípravu mezinárodních smluv a předpisů Evropské unie nebo jiné mezinárodní organizace, c) přípravu návrhů koncepcí, strategií a programů, d) řízení a usměrňování činnosti jiných správních úřadů, organizačních složek státu, které nejsou správními úřady, nebo orgánů veřejné moci, které nejsou správními úřady, e) vytváření a správu informačních systémů veřejné správy podle jiného zákona, s výjimkou provozních informačních systémů, f) státní statistickou službu, g) správu kapitoly státního rozpočtu vůči organizačním složkám státu a právnickým osobám, s výjimkou služebního úřadu, ve kterém je služba vykonávána, h) ochranu utajovaných informací, i) zabezpečování obrany státu, j) zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti, k) obhajobu zahraničních zájmů České republiky a zájmů České republiky vyplývajících z jejího členství v Evropské unii nebo v jiné mezinárodní organizaci, l) přípravu nebo realizaci dotační politiky, m) přípravu nebo realizaci politiky výzkumu a vývoje, n) přípravu a provádění správních úkonů včetně kontroly, o) ochranu obyvatelstva, krizové řízení a integrovaný záchranný systém, p) zadávání veřejných zakázek, q) audit, r) zajišťování organizačních věcí služby a správy služebních vztahů a odměňování státních zaměstnanců, s) řízení činností uvedených v písmenech a) až r), t) přípravu a vypracování odborných věcných podkladů k činnostem uvedeným v písmenech a) až d), g), k) až n) a p), s výjimkou podkladů spočívajících ve fyzikálních měřeních, chemických rozborech nebo porovnávání a určování technických parametrů.

29. V řízení nebylo sporu, že žalobkyně nepožádala v souladu se zákonem o státní službě o přijetí do služebního poměru do 31. 8. 2015, jak uvedeno v ust. § 190 odst. 1 zákona o státní službě. V řízení bylo dále prokázáno, že dle systemizace měla žalobkyně vykonávat činnost podle § 5 zákona o státní službě, neboť žalobkyně pracovala u žalované jako zaměstnanec pro správu daní, jejíž náplní práce bylo zejména provádění daňových kontrol nebo vytýkacích řízení u specifických subjektů, subjektů se zahraniční majetkovou účastí nebo subjektů s majetkově, personálně nebo jinak propojenou činností a další činnosti podrobně uvedené v odst. 6 tohoto rozsudku, na které soud plně odkazuje. Z popsaných činností jednoznačně vyplývá, že se jedná o náplň práce, provádění správních úkonů včetně kontroly, popsanou v ust. § 5 zákona o státní službě. Vzhledem k tomu, že náplň práce žalobkyně spadala pod ust. § 5 zákona o státní službě, bylo povinností žalobkyně, chtěla-li žalobkyně po 30. 6. 2017 vykonávat činnost u žalované, aby v souladu s § 190 odst. 4 zákona o státní službě, požádala písemně o přijetí do služebního poměru, což neučinila.

30. Soud nepřisvědčil námitce žalobkyně o neúčelnosti podání žádosti o přijetí do služebního poměru, neboť, přestože v dané době byl veden soudní spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s žalobkyní, žalobkyni ničeho nebránilo žádost podat a vyhnout se skončení pracovního poměru ze zákona. Z ust. § 190 odst. odst. 4 zákona o státní službě jednoznačně vyplývá, že pokud si žalobce do 31. 8. 2015 nepožádal o přijetí do služebního poměru, jeho pracovní poměr skončí ke dni 30. 6. 2017. Soud rovněž nepřisvědčil námitce žalobkyně, že žádost fakticky podat nemohla, neboť měla zákaz vstupu na pracoviště. Žalobkyni přes zákaz vstupu na pracoviště ničeho nebránilo podat žádost o přijetí do služebního poměru žalované písemně, což však neučinila. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že pracovní poměr nemohl ke dni 30. 6. 2017 skončit, neboť následně byla žalovaným od prosince 2019 zaměstnána a teprve v únoru 2020 jí byla dána výpověď. Soud i v tomto případě setrvává na stanovisku, že k ukončení pracovního poměru došlo ze zákona ke dni 30. 6. 2017, a to uplynutím doby pro trvání pracovního poměru, nepodal-li zaměstnanec, jenž byl v pracovním poměru v souladu s ust. § 190 zákona o státní službě žádost o přijetí do služebního poměru. Skutečnost, že následně žalobkyně pro žalovanou v prosinci 2019 a lednu 2020 pracovala, respektive byl jí poskytován toliko plat, neboť zde existovaly překážky na straně zaměstnavatele, když zaměstnavatel nemohl žalobkyni nabídnout práci, kterou By mohla s ohledem na probíhající trestní řízení související s pracovní činností vykonávat, a písemná výpověď jí byla doručena teprve v únoru 2020, nemůže na stanovisku soudu o skončení pracovního poměru ničeho změnit, neboť skončení pracovního poměru ze zákona nelze pominout, další zaměstnávání by mohlo být chápáno jako nový pracovní poměr, což však není předmětem daného řízení.

31. Soud s ohledem na uvedené proto dospěl k závěru, že pracovně právní vztah žalobkyně s žalovanou trval toliko do 30. 6. 2017, a proto žalobkyni mohl vzniknout nárok na náhradu platu toliko za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 a dále se zabýval otázkou stanovení výše průměrného výdělku.

32. Dle § 351 ZP má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

33. Dle § 352 ZP průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

34. Dle § 353 odst. 1 ZP průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Dle odst. 2 téhož ustanovení se za odpracovanou dobu považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

35. Dle § 354 odst. 1 ZP není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Dle odst. 2 téhož ustanovení se průměrný výdělek zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

36. V daném případě nebylo sporu, že účastníci uzavřeli neplatnou dohodu o skončení pracovního poměru v září 2013 a na základě této dohody měl pracovní poměr žalobkyně skončit dnem 25. 9. 2013. Předchozím kalendářním čtvrtletím je ve smyslu § 354 odst. 1 ZP 2. čtvrtletí roku 2013. Pokud jde o výpočet, žalobkyně ve 2. čtvrtletí odpracovala celkem [hodnota] hodin (176+184+152) a hrubý plat činil celkem 72 541 Kč (24 590 + 24 590 + 23 361), tj. průměrný hodinový výdělek činil 141,68 Kč (72 541 : 512).

37. K uplatněné moderaci náhrady platu žalovanou soud uvádí, že dle ustálené judikatury „[p]ro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4124/2014)

38. V dané věci žalovaná uvedla, že žalobkyně v rozhodném období pracovala jako OSVČ u svého manžela, což žalobkyně nesporovala, avšak žalovaná ani po poučení soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), aby dotvrdila, zda se žalobkyně v rozhodné době zapojila či mohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele či jako OSVČ, a to za podmínek v zásadě rovnocenných, nebo výhodnějších, a svá tvrzení prokázala, netvrdila, natož aby prokázala, že žalobkyně měla v rozhodném období konkrétní možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších, než by žalobkyně měla při výkonu práce u žalované, kdyby žalovaná plnila svou povinnost přidělovat žalobkyni práci a že žalobkyně této možnosti bezdůvodně nevyužila. Žalovaná po tomto poučení ničeho k pracovním možnostem žalobkyně netvrdila, v podání ze dne 3. 12. 2020 se toliko vyjadřovala k systemizaci pracovních míst na finančních úřadech ve vztahu k pracovnímu místu žalobkyně, jak uvedeno výše, přičemž břemeno tvrzení a důkazní v případě důvodů pro moderaci ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce leží zcela na straně žalované, neboť návrh na přiměřené snížení náhrady platu představuje z procesního hlediska obranu proti žalobě, kterou se zaměstnanec domáhá zaplacení náhrady platu. S ohledem na uvedené tak žalovaná přes poučení soudem dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. ve shora uvedeném směru nedoplnila skutková tvrzení, z nichž by fakticky vyplývalo, že žalobkyně bezdůvodně odmítla či bezdůvodně nevyužila možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za stejně výhodných či výhodnějších podmínek. Práci žalobkyně jakožto OSVČ u svého manžela nelze bez bližších tvrzení považovat za práci rovnocennou výkonu práce u žalované, což ostatně sama žalovaná ani netvrdila.

39. Lze tak shrnout, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro moderaci náhrady platu dle § 69 odst. 2 zákoníku práce, když práce, kterou žalobkyně vykonávala jako OSVČ, nebyla, ani nemohla být s ohledem na absenci bližšího tvrzení žalované, vyhodnocena za práci rovnocennou u žalované a žalovaná neunesla břemeno tvrzení ohledně toho, že žalobkyně skutečně bezdůvodně odmítla či bezdůvodně nevyužila možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za srovnatelných či výhodnějších podmínek. Žalovaná je tak povinna poskytnout žalobkyni náhradu platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši odpovídající součinu průměrného hodinového výdělku ve výši 141,68 Kč a fondu pracovní doby v měsících duben 2017 čítající 144 hodin, květen 2017 čítající 168 hodin a červen 2017 čítající 176 hodin v celkové výši 69 139,84 Kč (za duben 2017 ve výši 20 401,92 Kč, za květen 2017 ve výši 23 802,24 a za červen 2017 ve výši 24 935,68 Kč).

40. Soud dále uvádí, že neshledal důvodnou námitku žalované, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla trestně stíhána za činy spojené s porušením povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci a v souvislosti s plněním pracovních úkolů, neboť skutečnost, že se žalobkyně dopustila protiprávního jednání není důvodem pro moderaci náhrady platu, neboť okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje Naopak zaměstnavatel je i v případě, že je jeho zaměstnanec stíhán pro trestný čin povinen plnit vůči němu povinnost spočívající v přidělování práce podle pracovní smlouvy. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022, č.j. 21 Cdo 3575/2021-174) Nadto soud uvádí, že důvodem skončení pracovního poměru žalobkyně bylo jednání, pro něž byla žalobkyně obviněna dne 25. 9. 2013, a tohoto obvinění byla následně pravomocně zčásti zproštěna, což je soudu známo z úřední činnosti (ze spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]), a proto ani s ohledem na tyto skutečnosti nad rámec již uvedeného nepovažuje nárok žalobkyně na náhradu platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 za rozporný s dobrými mravy.

41. Argumentace žalované, že žalobkyni by při vzniku služebního poměru vznikl nárok pouze na část platu v souladu se zákonnými pravidly dle § 48 zákona o státní službě, je irelevantní, neboť žalobkyni v rozhodném období služební poměr nevznikl, žalobkyně o přijetí do služebního poměru na rozdíl od bývalých spoluobžalovaných kolegyň nepožádala, o čemž ostatně není mezi účastníky sporu.

42. S ohledem na výše uvedené soud přiznal žalobkyni výrokem I. tohoto rozsudku náhradu platu v celkové výši 69 139,84 Kč a ve zbývající části ve výši 689 131,52 Kč výrokem II. tohoto rozsudku pro nedůvodnost žalobní nárok zamítl.

43. Jelikož je žalovaná v prodlení s peněžitým plněním, přiznal soud žalobkyni dle § 1970 občanského zákoníkU i nárok na kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od splatnosti náhrad platů do dne 30. 3. 2020 s tím, že dle § 141 odst. 1 ZP nastává splatnost nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu, plat nebo náhrady mzdy nebo platu (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. [spisová značka]), tedy za měsíc duben 2017 se žalovaná ocitla v prodlení ode dne 1. 6. 2017, za měsíc květen 2017 ode dne 1. 7. 2017 a za měsíc červen 2017 ode dne 1. 8. 2017. Žalovaná je proto povinna zaplatit žalobkyni rovněž kapitalizovaný úrok z prodlení, jenž se skládá z částky 4 652,58 Kč za prodlení s náhradou platu za měsíc duben 2017 za období od 1. 6. 2017 do 30. 3. 2020, částky 5 270,53 Kč za prodlení s náhradou platu za měsíc květen 2017 za období od 1. 7. 2017 do 30. 3. 2020 a částky 5 351,02 Kč za prodlení s náhradou platu za měsíc červen 2017 za období od 1. 8. 2017 do 30. 3. 2020. Soud proto ve výroku I. rozsudku žalobkyni přiznal kapitalizovaný úrok z prodlení v souhrnné výši 15 274,13 Kč a pro nedůvodnost zamítl kapitalizovaný úrok ve zbývající výši, tj. ve výši 111 779,87 Kč (výrok II.).

44. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., když předmětem řízení byla původně částka 1 100 689 Kč (náhrada platu ve výši 973 635 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 127 054 Kč) a žalobkyně byla úspěšná co do částky 84 413,97 Kč a žalovaná co do částky 1 016 275,03 Kč, když za úspěch žalované je třeba považovat i částku 215 363,64 Kč, pro níž vzala žalobkyně žalobu zpět, a to po přepočtu měsíčních nárokovaných částek žalobkyní, tedy žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 7,67 % a žalovaná v rozsahu 92,33 %, tudíž má žalovaná právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 84,66 %. Náklady žalované představují náklady uplatněné v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 2 100 Kč představující 300 Kč za každý ze sedmi úkonů (vyjádření k žalobě doručené dne 23. 7. 2020, doplnění vyjádření ze dne 31. 7. 2020, účast na jednání dne 19. 11. 2020, vyjádření k výzvě soudu ze dne 3. 1. 2020, vyjádření žalovaného ze dne 20. 9. 2023, účast na jednání dne 20. 8. 2024 a účast na jednání dne 26. 8. 2024) dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. S ohledem na toliko částečný úspěch žalované po zohlednění úspěchu a neúspěchu stran náleží žalované částka 1 777,90 Kč představující 84,66 % z částky 2 100 Kč.

45. O lhůtách k plnění rozhodl soud u výroků I. a III. podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

Poučení