30 Co 95/2025 - 128

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [správní orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o náhradu platu o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. srpna 2024 č. j. 21 C 52/2020-105 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.350 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu platu ve výši 69.139,84 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15.274,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně zaplacení náhrady platu ve výši 689.131,52 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 111.779,87 Kč (výrok II.). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.777,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v příslušné části) domáhala zaplacení 758.271,36 Kč jako náhrady platu za období od 1. 4. 2017 do 2. 12. 2019 a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 127.054 Kč vypočteného z uvedené částky k datu 30. 3. 2020. Na náhradu platu měl žalobkyni vzniknout nárok poté, co byla s žalobkyní, která byla u žalované zaměstnána, sepsána neplatná dohoda o skončení pracovního poměru z 25. 9. 2013, a žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání.

3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby a uváděla, že sice nerozporuje nárok žalobkyně na náhradu platu co do jeho základu, nesouhlasí však s celkovou výší žalobkyní požadované částky a tuto považuje za rozpornou s dobrými mravy. V této souvislosti žalovaná především navrhovala, aby soud přiměřeně snížil náhradu platu o 77, 5 %. Žalovaná poukazovala na to, že důvodem, který bezprostředně vyvolal snahu o ukončení pracovního poměru žalobkyně, byl trestný čin, kterého se žalobkyně dopustila v souvislosti s výkonem zaměstnání, a že žalobkyně v roce 2015 nepožádala o přijetí do služebního poměru.

4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem o podané žalobě rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tedy jí ohledně částky 69.139,84 Kč s příslušenstvím vyhověl a zamítl ji ohledně částky 689.131,52 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku zjistil, že žalobkyně byla u žalované od 26. 5. 1997 zaměstnána jako zaměstnankyně pro správu daní a dohodou z 25. 9. 2013 byl pracovní poměr žalobkyně u žalované rozvázán. Rozsudkem Nejvyššího soudu z 31. 10. 2019 č. j. [spisová značka], jímž byla změněna tam napadená rozhodnutí, a který nabyl právní moci 2. 12. 2019, byla určena neplatnost uvedené dohody o rozvázání pracovního poměru. S ohledem na tam popsané okolnosti Nejvyšší soud shledal, že vůle žalobkyně k uzavření dohody nebyla svobodná: dohoda byla uzavřena bezprostředně po více než třicetihodinovém omezení osobní svobody žalobkyně a pobytu na odboru hospodářské kriminality, s nímž bylo spojeno nenadálé zadržení žalobkyně, domovní prohlídka, prohlídka kanceláře, nutnost odevzdání osobních věcí, více než pětihodinový výslech a předvedení policejním orgánem k jednání se zástupcem žalobkyně. Ohledně období po uzavření neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně 26. 9. 2013 namítla neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a uvedla, že trvá na dalším zaměstnávání. V období do 16. 2. 2014 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, od 17. 2. 2014 do 31. 12. 2014 pak byla žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Od 1. 1. 2015 byla žalobkyně vedena jako OSVČ, působila jako spolupracující osoba svého podnikajícího manžela. Rozsudkem Vrchního soudu v [místo] z 8. 1. 2020 č. j. [spisová značka] byla žalobkyně uznána vinnou skutkem, kterým spáchala pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby (spočívající „v zásadě v poskytnutí rady daňovému subjektu k neoprávněnému snížení daňové povinnosti“) a za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl současně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let.

5. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil tak, že shledal, že žalobkyni s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru dohodou z 25. 9. 2013 vznikl nárok na náhradu platu podle § 71 ve spojení s § 69 odst. 1 zákoníku práce za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017. Naopak ve vztahu k období od 1. 7. 2017 do 2. 12. 2019 nepovažoval žalobou uplatněný nárok na náhradu platu za důvodný, neboť měl za to, že s ohledem na ustanovení § 190 odst. 4 zákona o státní službě pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 30. 6. 2017, neboť žalobkyně do 31. 8. 2015 nepožádala o přijetí do služebního poměru.

6. Ve vztahu k náhradě platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 měl obvodní soud za rozhodné období druhé čtvrtletí roku 2013 ve smyslu § 354 odst. 1 zákoníku práce, v němž průměrný hodinový výdělek žalobkyně činil 114,68 Kč. Relevantní náhrada platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 odpovídá součinu průměrného hodinového výdělku ve výši 141,68 Kč a fondu pracovní doby v měsících duben 2017 čítající 144 hodin, květen 2017 čítající 168 hodin a červen 2017 čítající 176 hodin v celkové výši 69.139,84 Kč (za duben 2017 ve výši[Anonymizováno]20.401,92 Kč, za květen 2017 ve výši 23.802,24 a za červen 2017 ve výši 24.935,68 Kč). Výši nároku žalobkyně za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 soud prvního stupně vypočetl na částku 69.139,84 Kč, ohledně této částky proto žalobě vyhověl. Žalobkyni byl přisouzen i kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od splatnosti jednotlivých náhrad platů do 30. 3. 2020 v celkové výši 15.274,13 Kč, pro nedůvodnost byl zamítnut požadavek na kapitalizovaný úrok z prodlení ve zbývající výši 111.779,87 Kč.

7. Soud prvního stupně se zabýval návrhem žalované na přiměřené snížení náhrady platu za dobu přesahující 6 měsíců ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, tento návrh však zhodnotil jako nedůvodný. Žalovaná v řízení ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení ohledně svého tvrzení, že žalobkyně měla konkrétní možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších, než by měla při výkonu práce u žalované. Žalovaná uvedla pouze to, že žalobkyně v rozhodném období pracovala jako OSVČ u svého manžela. Po příslušném procesním poučení se ve svém podání ze dne 3. 12. 2020 žalovaná vyjadřovala jen k systematizaci pracovních míst na finančních úřadech. Konečně se pak soud prvního stupně neztotožnil ani s námitkou žalované, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

8. Proti vyhovujícímu výroku I. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně nepožádala v souladu se zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, o přijetí do služebního poměru, zanikl její pracovní poměr ze zákona ke dni 30. 6. 2017. Tento závěr prvostupňového soudu považovala za správný. Předmětem odvolání žalované je výše náhrady platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017, když žalovaná v rámci řízení navrhla, aby v souladu s § 69 odst. 2 zákoníku práce byla náhrada platu snížena o 77,5 %, tedy aby žalobkyni byla přiznána náhrada platu pouze ve výši 22,5 %. Žalobkyně v rozhodném období pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná u svého manžela. Nemůže jít k tíži žalované, že žalobkyně nedosahovala stejného nebo vyššího příjmu jako OSVČ. Žalobkyně se aktivně zapojila do práce, kterou vykonávala jako OSVČ u svého manžela. Žalovaná se proto domnívá, že v daném případě jsou dány relevantní důvody pro moderaci náhrady platu ze strany soudu, neboť žalobkyně měla konkrétní možnost zapojit se do práce, kterou také vykonávala jako OSVČ, a to za podmínek v zásadě rovnocenných, jaké by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy.

9. Žalovaná dále argumentovala tím, že žalobkyně byla trestně stíhána ve věci, ve které byla následně uznána pravomocně vinnou rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. [spisová značka] za pomoc ke zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku žalobkyni uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu tří let. Žalobkyně se tak dopustila protiprávního jednání, které dosáhlo až trestněprávní roviny a byla jí za něj uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu tří let. Žalobkyně i přes odsuzující rozsudek trvala na dalším zaměstnávání, když toto její jednání by bylo možné kvalifikovat jako maření výkonu rozhodnutí soudu dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť by vykonávala činnost, která jí byla rozhodnutím soudu zakázána. V souvislosti s uvedenou trestní kauzou žalobkyně bylo poškozováno dobré jméno žalované, které bylo hanobeno nejen na úrovni regionálních medií, nýbrž tato kauza byla několikrát zmíněna i v rámci veřejných medií s celostátní působností. Samozřejmou snahou žalované v této situaci bylo udržení důvěry a respektu veřejnosti k činnosti [Anonymizováno]. Jednáním žalobkyně, za které byla následně trestně odsouzena, bylo jednoznačně poškozeno dobré jméno žalované. Žalovaná se proto domnívá, že vyplacení náhrady platu v plné výši žalobkyni za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 odporuje dobrým mravům a požaduje jeho snížení ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce. Žalovaná z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I. napadeného rozsudku tak, že žalobkyni za uplatnění moderačního práva přizná náhradu maximálně v rozsahu 22,5 % a žalované přizná náhradu nákladů před odvolacím soudem.

10. Žalobkyně u jednání odvolacího označila odvolání žalované za nedůvodné, odkázala zejména na řízení o náhradu platu za předcházející období.

11. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání žalované a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání vyhovující výrok o věci samé a v důsledku toho i akcesorický výrok o nákladech řízení, odvolání žalované však opodstatněným neshledal.

12. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil i po stránce právní. Rozsudek soudu prvního stupně, který je jinak velmi pečlivě odůvodněn, a to včetně solidní aplikace relevantní judikatury, tak mohl být dostatečným podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci.

13. Žalobkyně se domáhala náhrady platu za předcházející období od 17. 8. 2014 do 31. 3. 2017 v řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. V předmětné věci bylo dvakráte rozhodnováno Nejvyšším soudem, a to rozsudkem z 3. 5. 2022 č. j. [spisová značka] a rozsudkem z 31. 5. 2023 č. j. [spisová značka].

14. Dovolací soud zde neshledal správným závěr, podle kterého uplatnění nároku žalobkyně na náhradu platu za období přesahující prvních šest měsíců po uzavření neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru představuje zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Uplatnila-li žalobkyně za situace, kdy byla pravomocně určena neplatnou předmětná dohoda o rozvázání pracovního poměru poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat v práci právo na náhradu platu, vykonávala tím dle Nejvyššího soudu toto právo zcela v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, který spočívá v poskytnutí náhrady mzdy nebo platu zaměstnanci, který je postižen neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele a vůči němuž zaměstnavatel neplní svou povinnost přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy, ačkoli zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, jako ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele uvedené v § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, aby tak byla zaměstnanci reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. Dovolací soud zdůraznil, že na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovanou dnem 25. 9. 2013 porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou dohodou byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Z důvodu uvedeného jednání mohla žalovaná se žalobkyní rozvázat pracovní poměr výpovědí nebo okamžitým zrušením, nelze však za ně žalobkyni sankcionovat odepřením náhrady platu, na kterou jí vzniklo právo z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou. Uplatněním práva na náhradu platu žalobkyně vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Dále dovolací soud připomněl, že při posuzování návrhu zaměstnavatele podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce, aby jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za dobu přesahující 6 měsíců byla přiměřeně snížena, soud přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy (platu) zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje.

15. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

16. Podle § 71 zákoníku práce při neplatné dohodě o rozvázání pracovního poměru se postupuje při posuzování práva zaměstnance na náhradu ušlé mzdy nebo platu obdobně jako při neplatné výpovědi dané zaměstnanci zaměstnavatelem (§ 69). Zaměstnavatel právo na náhradu škody pro neplatnost dohody uplatňovat nesmí.

17. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastnicemi byla uzavřena neplatná dohoda o rozvázání pracovního poměru, na jejímž základě měl pracovní poměr žalobkyně u žalované skončit dnem 25. 9. 2013. Neplatnost dohody byla pravomocně určena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019 č. j. [spisová značka]. Žalobkyně dne 26. 9. 2013 prostřednictvím své zástupkyně žalované sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání. Byly tedy splněny všechny podmínky pro vznik práva žalobkyně na náhradu platu ve smyslu § 71 a § 69 odst. 1 zákoníku práce za požadované období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017, jehož se týká přezkoumávaný výrok I. napadeného rozsudku, kdy žalovaná neumožnila žalobkyni pokračovat v práci ani nedošlo k platnému skončení pracovního poměru. Na uvedeném závěru o důvodnosti nároku žalobkyně na náhradu platu nemohou ničeho změnit okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, tedy skutečnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 5. 2022 č. j. [spisová značka] (týkajícího náhrady platu žalobkyně za předcházející období), i v takovém případě nedošlo-li k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než neplatnou dohodou byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Žalobkyni tedy právo na náhradu platu vzniklo, a to na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.

18. Podle § 69 odst. 2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

19. Právní teorie i praxe je jednotná v tom, že základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom je zejména místo, kde se zaměstnanec zapojil či mohl zapojit do práce, druh práce, kterou zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat, a mzda, kterou za vykonanou práci obdržel nebo by mohl obdržet. K přiměřenému snížení náhrady mzdy může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Soud při posuzování návrhu na přiměřené snížení mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce přihlíží jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, pro které bylo rozvázání pracovního poměru neplatné nebo které provázely řešení sporu o platnost rozvázání pracovního poměru, tu nemají význam, neboť právní úprava s nimi možnost krácení náhrady mzdy (platu) nespojuje.

20. Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému snížení náhrady mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011).

21. Důvodem pro moderaci nároku na náhradu platu žalobkyně nemůže být obecné tvrzení žalované, že žalobkyně v rozhodném období pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná u svého manžela a že nemůže jít k tíži žalované, že žalobkyně nedosahovala stejného nebo vyššího příjmu jako OSVČ, jak namítala žalovaná v podaném odvolání. Soud prvního stupně správně uvedl, že břemeno tvrzení a důkazní v případě důvodů pro moderaci ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce leží na straně žalované, návrh na přiměřené snížení náhrady platu totiž představuje z procesního hlediska obranu proti žalobě, kterou se zaměstnanec domáhá zaplacení náhrady platu. S ohledem na uvedené pak nalézací soud správně uzavřel, že žalovaná i po náležitém poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. břemeno tvrzení ohledně možnosti žalobkyně zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších, než by měla při výkonu práce u žalované, neunesla. Žalovaná na příslušné procesní poučení reagovala svým podáním ze dne 3. 12. 2020, v němž se vyjadřovala k systematizaci pracovních míst na finančních úřadech ve vztahu k pracovnímu místu žalobkyně, aniž by cokoliv relevantního uvedla k možnosti žalované zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších, než by měla při výkonu práce u žalované, resp. že žalobkyně vykonávala svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy se žalovanou.

22. K otázce uplatnění nároku žalobkyně a jeho souladnosti s dobrými mravy a zjevného zneužití práva lze odkázat na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. [spisová značka], v němž dovolací soud uvedl, že byla-li dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřená mezi účastnicemi soudem určena neplatnou a uplatnila-li žalobkyně – poté, co oznámila žalované, že trvá na tom, aby ji nadále zaměstnávala, a co jí žalovaná přes toto oznámení neumožnila pokračovat v práci – právo na náhradu platu, vykonávala tím toto právo v souladu s jeho účelem a se smyslem a účelem ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce a že na tom nemůže nic změnit okolnost, že žalobkyně před uzavřením neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru s žalovanou dne 25. 9. 2013 porušila své pracovní povinnosti jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu, za které byla pravomocně odsouzena, neboť i v takovém případě byla žalovaná povinna plnit vůči žalobkyni povinnost přidělovat jí práci podle pracovní smlouvy. Žalobkyni nelze sankcionovat odepřením náhrady platu, na kterou jí vzniklo právo z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru dohodou; uplatněním práva na náhradu platu žalobkyně vykonává právo, které jí vzniklo na základě protiprávního jednání žalované spočívajícího v neplnění základní povinnosti zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Zaměstnavatel může kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru ukončit dobu, za kterou zaměstnanci přísluší náhrada mzdy (platu), tím, že mu umožní pokračovat v práci; neučiní-li tak, nemůže být v rozporu s dobrými mravy jednání zaměstnance spočívající v uplatnění nároku na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu přesahující 6 měsíců.

23. Odvolací soud zcela v souladu se závěry soudu prvního stupně uzavírá, že v projednávaném případě nejsou dány důvody pro moderaci náhrady platu žalobkyně ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, a že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy, jak namítala žalovaná. Žalobkyni vzniklo právo na náhradu platu ve výši podle § 69 odst. 1 věta druhá zákoníku práce i za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017. Výše náhrady mzdy za uvedené období vypočtená v souladu s § 352 až § 356 zákoníku práce z průměrného hodinového výdělku žalobkyně ve výši 141,68 Kč odpovídá částce 69.139,84 Kč.

24. S ohledem na uvedené odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé i ve výroku III. o nákladech řízení, který odpovídá § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalobkyni, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady žalobkyně činí celkem 4.350 Kč a sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby po 3.900 Kč podle ustanovení § 7, § 8 odst. 1 (s tím, že při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (účast na jednání odvolacího soudu), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Pariční lhůta byla určena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

26. Odvoláním nedotčený výrok II. rozsudku nabyl samostatně právní moci podle § 206 odst. 2 o. s. ř.