21 C 9/2024 - 101

Rubrum

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudcem JUDr. Radimem Kostíkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], s. r. o., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro zaplacení částky 24 808,89 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, již se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 24 808,89 Kč s úrokem řádným ve výši 14,90 % ročně z částky 24 808,89 Kč ode dne 06. 11. 2007 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí z částky 24 808,89 Kč ode dne 01. 10. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 152,50 Kč k rukám jejího právního zástupce [Jméno advokáta B], advokáta, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu s řádným a zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. [hodnota] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba]., jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem dne 12. 4. 2005. Na základě této smlouvy poskytla [právnická osoba]. straně žalované úvěr ve výši 30 000 Kč. Jelikož žalovaná neplnila své smluvně převzaté povinnosti a dostala se tak do prodlení se splácením svých závazků byla vyzvána [právnická osoba]., dopisem ze dne 19. 10. 2007 k okamžitému splacení celé pohledávky, jejíž splatnost nastala ke dni 5. 11. 2007. Žalovaná nereagovala na předžalobní výzvu právní předchůdkyně žalobkyně, a proto se tato rozhodla podat žalobu, a to s ohledem na rozhodčí doložku ke Společnosti pro rozhodčí řízení, která jí byla doručena dne 26. 3. 2008. Následně JUDr. Jan Suk ze Společnosti pro rozhodčí řízení dne 15. 7. 2008 vydal rozhodčí nález sp. zn. K/2008/03575, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 3. 9. 2008. Na základě tohoto rozhodčího nálezu poté Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 17. 2. 2009 pod č.j. 24 Nc 147/2009-7, nařídil exekuci, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. [jméno FO]. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2016 došlo k postoupení pohledávky z [právnická osoba]., na žalobkyni jako nového věřitele. Vzhledem ke změně judikatury ve věcech problematiky rozhodčích doložek soudní exekutor usnesením ze dne 11. 1. 2024, č.j. 135 EX 714/09-102, předmětnou exekuci pro neplaně sjednanou rozhodčí doložku a tedy neplatný exekuční titul zastavil. Jelikož pohledávka vyplývající z uzavřené smlouvy nebyla zcela uhrazena, podává žalobkyně novou žalobu. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, a má za to, že tuto žalobu podala ve lhůtě 30 dnů „ode dne nabytí právní moci rozhodnutí soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodčího nálezu“. Žalobkyně v žalobě rekapituluje jednotlivé splátky, které započítala na jistinu pohledávky ve výši 5 191,11 Kč, na splátky úroků ve výši 5 354,03 Kč a dospívá k závěru, že dlužná částka na nesplacené jistině úvěru činí 24 808,89 Kč (30 000 Kč – 5 191,11 Kč). Současně požaduje řádný úrok ve výši 14,90 % ročně ode dne 6. 11. 2007 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ze zůstatku nesplacené jistiny ode dne 1. 10. 2022 do zaplacení. V průběhu exekučního řízení bylo vymoženo celkem 64 100 Kč, které žalobkyně započetla podle § 330 odst. 2 obchodního zákoníku a § 1932 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na zákonné úroky z prodlení ode dne 6. 11. 2007 do 30. 9. 2022.

2. Na základě shora uvedené žaloby byl zdejším soudem vydán platebnímu rozkaz, to dne 19. 3. 2024, č.j. 21 C 9/2024-40, proti němuž podala žalovaná dne 3. 4. 2024 včasný odpor, který následně odůvodnila tak, že nárok uplatněný žalobkyní neuznává v celém rozsahu. Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 562/12 a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, týkající se neplatnosti rozhodčích doložek. Žalovaná má za to, že žalobkyně nemá nárok na úhradu zbylé jistiny úvěru, jelikož jednala od počátku nemravně a nepoctivě, když k postoupení pohledávky došlo již v době, kdy byla sjednocená judikatura k neplatnosti rozhodčích doložek. Žalobkyně na sebe nechala postoupit pohledávku dne 19. 4. 2016, tedy v době, kdy již byla judikatura k neplatnosti rozhodčích doložek zcela sjednocena. Žalobkyně si podle žalované byla vědoma toho, že má nezpůsobilý exekuční titul, a i přesto v exekuci nadále pokračovala, až návrh na zastavení a odklad exekuce musela podat žalovaná. Žalobkyně tedy vstoupila na místo její právní předchůdkyně s vědomím, že exekuce je vedena protiprávně a může být kdykoli v budoucnu zastavena. Žalobkyně tak podle žalované nemůže benefitovat z dobré víry původní oprávněné při nařízení exekuce. Žalobkyně tak jednala od počátku nepoctivě a nemůže být v dobré víře, že vymáhá svou pohledávku po právu. Nárok žalobkyně tak žalovaná odmítá v celém rozsahu a vznáší námitku promlčení, kdy žalobkyně jednala od počátku nepoctivě. Žalovaná pak z procesní opatrnosti namítá, že smlouva je absolutně neplatná pro neověření úvěruschopnosti žalované.

3. Při jednání soudu dne 30. 10. 2024 provedl soud listinné důkazy a vyslechl stanoviska účastníků.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Dne 12. 4. 2005 byla uzavřena mezi [právnická osoba]., jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem smlouvy o úvěru č. [hodnota], na základě níž byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a sjednané úroky nejpozději do 20. 3. 2011, a to od 20. 5. 2005 formou 71 měsíčních anuitních splátek ve výši 639 Kč. Mezi účastníky byl sjednán úrok ve výši 14,90 % ročně ze zůstatku jistiny, přičemž úroková sazba byla sjednána jako neměnná. Poskytnutý úvěr byl zcela vyčerpán dne 14. 4. 2005. Před uzavřením úvěrové smlouvy předložila žalovaná potvrzení o výši pracovního příjmu ze dne 5. 4. 2005 od svého zaměstnavatele [právnická osoba]. v čisté výši 7 883 Kč a oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory ze dne 26. 1. 2005, a to příspěvku na bydlení ve výši 548 Kč a sociálního přípatku ve výši 1 010 Kč. Jelikož žalovaná své smluvně převzaté povinnosti neplnila, dostala se do prodlení se splácením svých závazků. Právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek, ovšem bezvýsledně. Žalovaná rovněž nereagovala na předžalobní upomínku společnosti [Jméno žalobkyně] s.r.o., která vymáhala žalovanou částku pro svoji právní předchůdkyni na základě mandátní smlouvy. S odkazem na smluvní ujednání obsažená ve smlouvy o úvěru a v obecných úvěrových podmínkách, upravujících v čl. V. bodu 14 rozhodčí doložku, byla podána žaloba na uhrazení částky 35 373,12 Kč s příslušenstvím ke Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s., IČ [IČO], se sídlem [adresa]. Následně rozhodčím nálezem ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. K/2008/03575, vydaným rozhodcem [tituly před jménem] [jméno FO], jmenovaným Správcem Seznamu rozhodců, který jmenuje a odvolává představenstvo Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti pro rozhodčí řízení, a.s., byla uložena žalované povinnost uhradit žalující straně ([právnická osoba].) částku ve výši 35 373,12 Kč příslušenstvím a uhradit náklady řízení v celkové výši 16 679,04 Kč. Tento rozhodčí nález nabyl právní moci dne 3. 9. 2008. Na základě tohoto rozhodčího nálezu jako exekučního titulu byla dne 17. 2. 2009, pod č.j. 24 Nc 147/2009-7 nařízena exekuce proti povinné [Anonymizováno] [Anonymizováno] a jejím vedením byl pověřen Mgr. Jan Peroutka, Exekutorský úřad Chomutov. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], číslo [hodnota]-[Anonymizováno]-16, byla pohledávka vůči žalované, tehdy vymáhaná v uvedené exekuci, postoupena na žalobkyni [Jméno žalobkyně], s. r. o., přičemž tato skutečnost není mezi účastníky sporná. Usnesením soudního exekutora Mgr. Jana Peroutky, Exekutorský úřad Chomutov, ze dne 11. 1. 2024, č.j. 135 EX 714/09-102, byla předmětná exekuce vedená proti žalované zastavena. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce a oprávněná spol. [Jméno žalobkyně], s.r.o., byla povinna uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 15 875,20 Kč. Exekuce byla zastavena k návrhu povinné z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že výše vymoženého plnění činila 64 038 Kč. Následně předžalobní výzvou ze dne 16. 2. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě částky 24 808,89 Kč s příslušenstvím.

5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“) se částí třetí tohoto zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků mimo jiné závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).

7. Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ust. § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.

9. Podle ust. § 391 odst. 1 obch. zák. u práv vymahatelných u soudu začíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného.

10. Podle ust. § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

11. Podle ust. § 402 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.

12. Podle ust. § 403 odst. 1 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.

13. Podle § 502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.

14. Podle ust. § 1 odst. 2 věty 2. obch. zák. nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení (obchodního zákoníku), řeší se podle předpisů práva občanského.

15. Podle ust. § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

16. Podle ust. § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák.) výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

17. Podle ust. § 52 odst. 1 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel.

18. Podle § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

19. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§ 524 odst. 2 obč. zák.).

20. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011 (tzn. před vydáním sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce), činili tak v období neustálé změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavění promlčecí doby. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním byt spjato stavění promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.

21. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/2011, zdůraznil, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu…. Z uvedeného plyne konečný závěr, který dopadá na věc stěžovatele, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

22. Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.

23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, konstatoval, že není vyloučeno, aby i takový výkon práva, jež odpovídá zákonu, byl shledán rozporným s dobrými mravy a byla mu soudem odepřena právní ochrana. Korektiv dobrých mravů však nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.

24. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též optikou kogentního § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 5. 8. 2010).

25. Na základě výše uvedeného považuje soud rozhodčí doložku sjednanou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou podle v čl. V. bodu 14. obecných podmínek [právnická osoba]., pro úvěry občanů, za neplatnou, a to nejen z důvodu, že tato je součástí obchodních podmínek, ale též z důvodu netransparentního určení osoby rozhodce. Byť judikatura dovodila, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když je rozhodčí smlouva neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015) a neběží ani po dobu následně zahájeného exekučního řízení podle § 112 obč. zák., tak nelze odhlédnout v projednávané věci od skutečnosti, že žalobkyně pohledávku vymáhanou v exekuci nařízené usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 2. 2009 pod č.j. [spisová značka], nabyla v průběhu exekučního řízení poté, co judikatura ohledně platnosti rozhodčích doložek byla již ustálená. Žalobkyně jako profesionál v oboru vymáhající řadu pohledávek postoupených od [právnická osoba]., (vedených u Okresního soudu v Třebíči např. pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] či [spisová značka] a dalších), si tak musela být vědoma nezpůsobilosti exekučního titulu, přesto v exekuci pokračovala dalších sedm let. S touto situací nelze podle soudu spojovat stavění promlčecí doby v předmětném exekučním řízení. Jelikož soud má za to, že promlčecí doba po nabytí pohledávky žalobkyní započala běžet a její maximální délka čtyř let bezpochyby již uplynula, soud žalovanou pohledávku žalobkyni z důvodu jejího promlčení výrokem I. nepřiznal.

26. Nad rámec uvedeného lze podle soudu jednání žalobkyně v rámci širšího kontextu projednávané věci, zejména jejího jednání při postoupení pohledávky a následně v exekučním řízení, považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně přistoupila k postoupení pohledávky přiznané nezpůsobilým exekučním titulem, následně po delší dobu vedla na základě takového titulu exekuci, která byla až k návrhu povinné zastavena, byť žalobkyni jakožto oprávněné nic nebránilo po postoupení takové pohledávky navrhnout zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bezprostředně poté podat žalobu u civilního soudu k jejímu řádnému přiznání.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, neboť žaloba byla zamítnuta, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 152,50 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 24 808,89 Kč sestávající z částky 2 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí věci, sepis odporu vč. jeho odůvodnění, sepis repliky k vyjádření žalobkyně ze dne 28. 10. 2024 a účast na jednání soudu dne 30. 10. 2024), tj. celkem 8 400 Kč, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. celkem 1 200 Kč, s připočtením náhrady za ztrátu času při cestě z Prahy do Třebíče a zpět za celkem 20 půlhodin promeškaného času po 100 Kč/0,5 hod. podle § 14 odst. 3 a.t., přičemž v daném dni se právní zástupce účastnil i jiného jednání na daném soudě, proto mu byla přiznána jejich polovina, tj. 1 000 Kč, s připočtením nákladů za cestu vlakem do Třebíči a zpět k jednání soudu ve výši 577 Kč, s připočtením náhrady za nákladů ubytování v místě konání jednání, tedy za jednu noc ve výši 749,50 Kč, dále navýšenou o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 600 Kč (náhrady za právní zastoupení vč. paušální náhrady a náhrady za promeškaný čas) ve výši 2 226 Kč.

Poučení