27 Co 173/2024 - 148

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], [Anonymizováno]., IČO [IČO žalobce], sídlem [Adresa žalobce], zastoupený advokátem [Jméno advokáta A], sídlem [Adresa advokáta A], proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované], bytem [Adresa žalované], zastoupená advokátem [Jméno advokáta B], sídlem [Adresa advokáta B], o zaplacení 24 808,89 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 10. 2024, č. j. 21 C 9/2024-101, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve II. výroku mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 11 527,07 Kč k rukám jejího zástupce [Jméno advokáta B], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 9 713,88 Kč k rukám jejího zástupce [Jméno advokáta B], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V řízení zahájeném 5. 3. 2024 domáhal se žalobce po žalované zaplacení částky 24 808,89 Kč s 14,9 % úroky od 6. 11. 2027 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí z částky 24 808,89 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení. K tomu uvedl, že původní věřitel – [právnická osoba]., uzavřel se žalovanou 12. 4. 2005 smlouvu o úvěru reg. č. 0680505220028, dle které poskytl žalované peněžní prostředky v dohodnuté výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr spolu s úroky sjednanými ve výši 14,9 % ročně a s dalšími poplatky uhradit v 71měsíčních anuitních splátkách po 639 Kč. Z důvodu porušování povinností žalovanou původní věřitel úvěr zesplatnil ke dni 5. 11. 2007. Následně v souladu se sjednanou rozhodčí doložkou podal 26. 3. 2008 rozhodčí žalobu a v tomto okamžiku došlo ke stavení promlčecí doby. Rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] vydal dne 15. 7. 2008 rozhodčí nález sp. zn. [právnická osoba][Anonymizováno], který nabyl právní moci 3. 9. 2008 a na jeho základě Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 17. 2. 2009, č. j. 24 Nc 147/2009-7, nařídil exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO]. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 4. 2016 došlo k postoupení pohledávky z předmětné úvěrové smlouvy z původního věřitele na žalobce. S ohledem na změnu judikatury ve věcech rozhodčích doložek soudní exekutor usnesením ze dne 11. 1. 2004, č. j. [Anonymizováno], exekuci z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky, a tedy neexistence platného exekučního titulu, zastavil, a žalobce proto podal návrh na pokračování řízení. Sdělil, že před zesplatněním pohledávky žalovaná na úvěr nepravidelně hradila a po zápočtu zbývá k úhradě dlužná jistina 24 808,89 Kč (částka 5 191,11 Kč byla započtena na jistinu a částka 5 354,03 Kč na úroky). V rámci probíhající exekuce bylo vymoženo 64 100 Kč, které žalobce započetl na zákonné úroky z prodlení za dobu od 6. 11. 2007 do 30. 9. 2022.

2. Žalovaná uvedla, že žalobu v celém rozsahu neuznává. Potvrdila uzavření smlouvy s původním věřitelem i poskytnutí peněžních prostředků. Připustila, že se dostala do finanční tísně a prodlení se splácením, a proto byl úvěr zesplatněn. Nicméně rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí doložky obsažené v obchodních podmínkách a Ústavní soud již v nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, judikoval, že takto skrytá rozhodčí doložka je neplatná; musí být uvedena přímo ve spotřebitelské smlouvě. V této souvislosti žalovaná poukázala i na nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, týkající se určení osoby rozhodce. V daném případě je tedy nepochybné, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána, rozhodce neměl pravomoc rozhodovat a vydat rozhodčí nález. Takový rozhodčí nález je nicotný a není způsobilým exekučním titulem. Ostatně z tohoto důvodu byla exekuce zastavena (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/12). Žalovaná zdůraznila, že podle jejího názoru žalobci nesvědčí nárok ani na úhradu zbývající části jistiny, neboť od počátku jednal nemravně a nepoctivě. Žalobce uzavřel s původním věřitelem smlouvu o postoupení pohledávky 19. 4. 2016, tedy v době, kdy již byla judikatura ohledně neplatnosti rozhodčích doložek sjednocena. Musel si tak být vědom, že má nezpůsobilý exekuční titul, a přesto v exekuci nadále pokračoval; návrh na její zastavení podala až ona sama. V této souvislosti žalovaná poukázala na prohlášení žalobce obsažené ve smlouvě o postoupení pohledávek, v němž je deklarováno, že žalobce se před podpisem smlouvy důkladně seznámil se stavem postupovaných pohledávek, včetně skutečností vyplývajících z vad jakékoliv dokumentace související s postupovanými pohledávkami, tj. i případných exekučních titulů. Žalovaná vyslovila přesvědčení, že žalobce nejen, že pohledávky odkupoval, ale následně vstupoval do exekučních řízení s vědomím, že jsou vedeny protiprávně a kdykoliv v budoucnu mohou být zastaveny. Nemůže proto benefitovat z dobré víry původního věřitele při nařízení exekuce. Podle jejího názoru tak byla povinna vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a zákonné úroky z prodlení pouze za dobu do 23. 2. 2004, tj. do právní moci zastavení exekuce, v celkové výši 11 327,67 Kč. Vzhledem k částkám, které již uhradila do doby zesplatnění a následně v exekučním řízení, je nepochybné, že svoji povinnost splnila. Závěrem vznesla námitku promlčení a poukázala na neplatnost smlouvy o úvěru z důvodu nezkoumání úvěruschopnosti před uzavřením smlouvy.

3. Žalobce v replice na vyjádření žalované uvedl, že je nadále přesvědčen, že žalobu podal důvodně. Pokud žalovaná poukazuje na nemravnost a nepoctivost vedení exekuce s tím, že žaloba vůči ní by měla být zamítnuta, pak tento její názor rozhodně neodpovídá aktuální rozhodovací praxi. Následkem vedení exekuce na základě neplatné rozhodčí doložky bylo její zastavení a rovněž skutečnost, že žalobce musel nést v rámci exekučního řízení náklady exekuce ze svého. Rozhodně není a ani nemůže být následkem zánik hmotněprávního závazku. Žalovaná rovněž zapomíná na skutečnost, že to byla právě ona, kdo si od původního věřitele vypůjčil smluvně sjednanou částku a řádně ji nesplácel a měla by se tedy v prvé řadě zaměřit na své jednání, které odporuje základní právní zásadě pacta sunt servanda. K povinnosti prověřovat úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy žalobce vyzdvihl, že judikatura ohledně této otázky je datována k roku 2018 a úvěrová smlouva byla uzavřena již v roce 2005.

4. Žalovaná reagovala podáním, v němž pouze zopakovala a zčásti rozvedla svoji předchozí argumentaci.

5. Soud prvního stupně odvoláním napadeným rozsudkem žalobu v celém rozsahu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 14 152,50 Kč (II. výrok). V odůvodnění zrekapituloval tvrzení žalobce i obranu žalované a na základě provedeného dokazování vzal za prokázaná skutková tvrzení žalobce uvedená v žalobě. Konstatoval, že podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věc posuzoval podle právní úpravy platné do 31. 12. 2013. V prvé řadě poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, v němž Ústavní soud uzavřel, že rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné exekuci v každé její fázi zastavit, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, činili tak v období neustálé změny judikatury obecných soudů k rozhodčím doložkám a aplikuje se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Protiústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu a nemůže s ním být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu. Dále soud prvního stupně poukázal na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11 (ohledně rozhodčích doložek obsažených ve všeobecných obchodních podmínkách) a z usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (týkající se zastavení exekucí vedených na základě rozhodčích nálezů nezpůsobilých být exekučním titulem). Rovněž odkázal i na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaném pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Vyzdvihl, že Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, uvedl, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. V projednávané věci soud konstatoval, že rozhodčí doložka sjednaná mezi původním věřitelem a žalovanou v čl. V bod 14 obecných podmínek původního věřitele je neplatná, a to nejen z důvodu, že je součástí obchodních podmínek, ale i z důvodu netransparentního určení osoby rozhodce. Zdůraznil, že byť judikatura dovodila, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení i v případě, kdy je rozhodčí smlouva neplatná a neběží ani po dobu následně zahájeného exekučního řízení, nelze v daném případě odhlédnout od skutečnosti, že žalobce pohledávku vymáhanou v exekuci nabyl v průběhu exekučního řízení, a to až poté, co judikatura ohledně platnosti rozhodčích doložek již byla ustálena. Žalobce jako profesionál v oboru vymáhající řadu pohledávek postoupených od [právnická osoba]. si tak musel být vědom nezpůsobilosti exekučního titulu, přesto v exekuci pokračoval dalších sedm let. Podle názoru soudu nelze za takové situaci dojít k závěru o stavení promlčecí doby v exekučním řízení. Uzavřel proto, že promlčecí doba po nabytí pohledávky žalobcem započala běžet a její maximální délka čtyř let již bezpochyby uplynula, a proto žalobu z důvodu promlčení zamítl [§ 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“]. Podotkl, že jednání žalobce v rámci širšího kontextu projednávané věci lze považovat i za výkon práva v rozporu s dobrými mravy [§ 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“]. K tomu uvedl, že žalobce přistoupil k postoupení pohledávky přiznané nezpůsobilým exekučním titulem, následně po delší dobu vedl na základě takového titulu exekuci, která byla zastavena až k návrhu žalované, byť mu nic nebránilo po postoupení pohledávky navrhnout zastavení exekuce a poté podat žalobu k soudu. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. soud přiznal ve sporu zcela úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

6. Žalobce podal proti rozsudku odvolání s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě v celém rozsahu vyhověno a žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, případně věc zrušena a vrácena soudu prvního stupně k dalšímu zřízení. Žalobce uvedl, že soud prvního stupně sice provedl dostatečným způsobem dokazování, nicméně zásadně nesouhlasí s odůvodněním pod bodem číslo 23 a 25 rozsudku. Soud v souladu s aktuální judikaturou správně uzavřel, že došlo ke stavení promlčecí doby, neboť původní věřitel uplatnil pohledávku před 11. 5. 2011, tj. před vydáním sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ohledně rozhodčích doložek a že promlčecí doba neběžela ani po dobu následně zahájeného exekučního řízení. Pro žalobce však zcela nepochopitelným a judikaturou ani zákonem nikterak nepodloženým způsobem vytvořil konstrukci, že postoupením pohledávky z původního věřitele na žalobce začala promlčecí doba opět běžet. Soud přitom neuvádí, kterým okamžikem měla údajně promlčecí doba opět začít běžet a tento svůj konstrukt neodůvodňuje ani judikaturou ani zákonnou úpravou. Přitom při postoupení pohledávky přijímá nový věřitel stav řízení, jaký je tu v době postoupení. Žalobci není jasné a z odůvodnění rozsudku není zřejmé, na základě čeho by měla v případě postoupení pohledávky nabyvateli začít běžet promlčecí doba. Tato konstrukce soudu odporuje zákonné úpravě. Je nepochybné, že exekuce byla zahájena a vedena ještě před vydáním sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu. Dále žalobce zdůraznil, že návrh na zastavení exekuce mohla bez dalšího kdykoliv podat i žalovaná (povinná v exekučním řízení); i s ohledem na základní právní zásadu vigilantibus iura scripta sunt. Pokud soud narážel na korektiv dobrých mravů, pak podle přesvědčení žalobce veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela jistě vzala v úvahu i tuto otázku. Jestliže Nejvyšší soud v roce 2015 rozhodl, že promlčecí doba se staví i v případech exekucí vedených na základě neplatné rozhodčí doložky, bezpochyby zvažoval i korektiv dobrých mravů. Naproti tomu se nabízí otázka, zda v rozporu s dobrými mravy není žalovanou vznesená námitka promlčení. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalobce namítl, že právní zástupce žalované si vyúčtoval náhradu za ztrátu času na cestě v rozsahu 20 půlhodin, byť se jedná o cestu mezi [adresa] a rovněž náklady za přenocování. Uvedené náklady považuje žalobce za nedůvodné. Stejně tak nesouhlasí s přiznáním odměny za písemné vyjádření ze dne 28. 10. 2024, které mu nebylo vůbec zasláno a mohlo být předneseno při jednání 30. 10. 2024.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku. Znovu zdůraznila, že byť byla exekuce nařízena na základě návrhu původního věřitele ještě v době před sjednocením judikatury k neplatnosti rozhodčích doložek, smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena až 19. 4. 2016, tedy v době po jejím sjednocení. Žalobce si tak prokazatelně musel být vědom, že nemá způsobilý exekuční titul. Ostatně původní věřitel na změnu judikatury reagoval tím, že se svých pohledávek zbavil. Žalobce vstoupil na místo původního věřitele s úmyslem pokračovat v protiprávní exekuci a činil tak více než sedm let. Žalovaná poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 (uvedené i soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí), v němž Ústavní soud explicitně rozlišuje mezi věřiteli, kteří uplatnili rozhodčí doložku před datem 11. 5. 2011 a kteří tak učinili později s tím, že u druhé skupiny nelze aplikovat stavení promlčecí doby během exekuce, jelikož jednali s vědomím neplatnosti exekučního titulu. První skupina věřitelů je tak chráněna dobrou vírou, druhé skupině věřitelů však dobrá víra svědčit nemůže. Analogicky je potřeba uvedené závěry aplikovat tak, že za situace, kdy žalobce po převzetí pohledávky a vstupu do exekuce sám exekuci nezastavil a neuplatnil pohledávku soudně, je jeho nárok již promlčen. Dále žalovaná zopakovala svoji argumentaci týkající se neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu neověřování úvěruschopnosti. Při jednání odvolacího soudu v této souvislosti poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18. K námitkám žalobce vůči rozhodnutí o náhradě nákladů řízení uvedla, že její právní zástupce k jednání soudu prvního stupně cestoval vlakem, na trase mezi [adresa] však neexistuje přímé spojení a je nutno cestovat s minimálně jedním přestupem v [Anonymizováno]. V uvedenou dobu přitom na trase [adresa] byla výluka a část trasy byla nahrazena autobusovou dopravou. Stejně tak v daném období byla dlouhodobá výluka na trase [adresa]. Aby měl jistotu, že se dostaví k jednání nařízenému na 9.30 hodin včas, musel by právní zástupce cestovat spojem již v 0.36 hodin a jenom za cestu do [Anonymizováno] účtovat náhradu za ztrátu času v rozsahu 18 půl hodin. Za takové situace je bezpochyby ubytování vyúčtované v hodnotě 750 Kč řešením ekonomičtějším.

8. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst. 1 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

9. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že po nabytí pohledávky žalobcem začala běžet čtyřletá promlčecí doba (§ 397 obch. zák.), která ke dni podání žaloby již marně uplynula a že námitka promlčení vznesená žalovanou je důvodná. Soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl (zřejmě) na základě analogické aplikace závěrů uvedených Ústavním soudem v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, nicméně podle názoru odvolacího soudu nelze tyto závěry v daném případě uplatnit. Je třeba vzít v úvahu, že návrh na zahájení exekuce byl původním věřitelem podán včas, tj. před datem 11. 5. 2011, kdy došlo ke sjednocení judikatury ohledně neplatnosti rozhodčích doložek. Sama skutečnost, že žalobce uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek až 19. 4. 2016, tedy v době, kdy judikatura v naznačeném směru již byla zcela jednotná, podle názoru odvolacího soudu bez dalšího nezakládá běh promlčecí doby. Nadto z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není zcela zřejmé, od jakého data (zda již od uzavření smlouvy) měla promlčecí doba běžet.

10. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213a odst. 1 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování usnesením soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa], ze dne 11. 1. 2024, č. j. [Anonymizováno], z něhož se podává, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo odůvodněno aplikací § 150 o. s. ř., kdy soudní exekutor poukazoval na pasivitu žalované (v exekučním řízení povinné) v průběhu celé exekuce a na skutečnost, že návrh na zastavení exekuce podala až v roce 2024, tedy cca15 let po jejím zahájení a cca 11 let po judikatorní změně. Nadto v průběhu exekuce nikdy nenamítala neexistenci pohledávky, přitom, s ohledem na částečně vymožené plnění, o exekuci prokazatelně věděla.

11. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

12. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, které bylo publikováno pod č. 5/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že „smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek“.

13. S ohledem na shora uvedené závěry Nejvyššího soudu shledal odvolací soud důvody pro zamítnutí žaloby. Za situace, kdy smlouva o postoupení pohledávek mezi původním věřitelem a žalobcem byla uzavřena až 19. 4. 2016, tedy v době, kdy již byla ustálena judikatura týkající se neplatnosti rozhodčích doložek, je nutno následný postup (resp. nečinnost) žalobce hodnotit jako rozporný s dobrými mravy (nepoctivé jednání). Je pravdou, že i sama žalovaná (jako povinná v exekučním řízení) mohla podat návrh na zastavení exekuce již mnohem dříve, je však třeba zdůraznit, že to byl právě žalobce, kdo si musel být v prvé řadě vědom nezpůsobilosti exekučního titulu, a přesto v exekuci ještě po dobu sedmi let pokračoval. Zde se nabízí otázka, zda důvodem pro pokračování v exekuci a nepodání žaloby k soudu nebyla skutečnost, že v rámci exekučního řízení bylo plnění částečně vymoženo. Tímto postupem však bezpochyby došlo ke znevýhodnění žalované (nárok žalobce nebyl posouzen v soudním řízení). V této souvislosti je nutno rovněž vyzdvihnout, že byť žalovaná jako první porušila svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru (tedy platit řádně sjednané splátky), oproti poskytnutým peněžním prostředkům ve výši 30 000 Kč uhradila v době do zesplatnění úvěru částku přes 10 000 Kč a poté v rámci exekuce (která však po delší dobu probíhala na základě neplatného titulu) částku 64 100 Kč. Přitom skutečnost, že ani sama žalovaná nepodala dříve návrh na zastavení exekuce, se projevila již v rozhodnutí o zastavení exekučního řízení, kdy jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

14. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. potvrdil I. výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný.

15. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vznikl v řízení před soudem prvního stupně úspěšné žalované nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů v plné výši. Odvolací soud shledal jako důvodnou pouze námitku žalobce vůči přiznání odměny za písemné vyjádření žalované ze dne 28. 10. 2024, když argumentace obsažená v uvedeném vyjádření je ve své podstatě totožná s argumentací obsaženou již v předchozím písemném vyjádření a nejedná se tedy o účelně vynaložený náklad. Současně se jednalo o reakci na podání žalobce ze dne 3. 6. 2024 a k případnému vyjádření (ve lhůtě 15 dnů) byla žalovaná vyzvána již 6. 6. 2024. Námitky žalobce týkající se rozsahu účtované náhrady za ztrátu času a nákladů za ubytováním neshledal odvolací soud důvodné. K tomu pro stručnost odkazuje na přiléhavou argumentaci žalované. Náklady žalované za řízení před soudem prvního stupně tak sestávají z: - odměny za tři úkony právní služby po 2 100 Kč, a to převzetí věci, písemné vyjádření ze dne 29. 4. 2024 a účast u jednání soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění platném do 31. 12. 2024 (dále jen „advokátní tarif I“), - náhrady za tři režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu I, - náhrady za ztrátu času ve výši 1 000 Kč (10 půlhodin po 100 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu I, - cestovného ve výši 577 Kč za cestu vlakem k jednání soudu prvního stupně, - náhrady hotových výdajů spočívajících v nákladech na ubytování ve výši 749,50 Kč (§ 137odst. 1 o. s. ř.), - náhrady za DPH (21 %) ve výši 2 000,57 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalované za řízení před soudem prvního stupně činí 11 527,07 Kč.

16. Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změnil II. výrok rozsudku soudu prvního stupně a žalované přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 11 527,07 Kč.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl s odvoláním ve věci samé úspěšný, a proto je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Náklady žalované sestávají z: - odměny za dva úkony právní služby po 2 100 Kč, a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif II“), - náhrady za dva režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu II, - cestovného ve výši 678 Kč za cestu k jednání odvolacího soudu 30. 10. 2025 prostředky veřejné hromadné dopravy na trase [adresa] a zpět, - náhrady za ztrátu času ve výši 2 250 Kč (15 půlhodin po 150 Kč) dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu II, - náhrady za DPH (21 %) ve výši 1 658,88 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalované za odvolací řízení činí 9 713,88 Kč.

18. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení před soudy obou stupňů úspěšnou žalovanou a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k žalobou vymáhané částce. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení