21 Co 100/2025 - 219

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudců Mgr. Lucie Markové a Mgr. Zdeňka Váni ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o 48 254,90 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. listopadu 2024, č. j. 47 C 46/2024-195, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 41 573 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 545 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 48 254,90 Kč (výrok I) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 46 889 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 48 254,90 Kč jako náhrady škody, která jí vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí. Jednalo se o rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 2. 2022, č. j. [spisová značka] ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2022, č. j. [spisová značka], jehož výrokem III bylo žalobkyni uloženo, aby tamnímu žalovanému [stát] – Velvyslanectví [stát] v České republice (dále „[stát]“) zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 630 060,80 Kč (dále „rozsudek městského soudu“), který byl k dovolání žalobkyně ve výrocích I a III zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. [spisová značka]. Tamní žalovaný [stát] nicméně před rozhodnutím o dovolání podal návrh na zahájení exekuce pro vymožení částky 630 060,80 Kč, neboť rozsudek městského soudu byl pravomocný a vykonatelný. Po zrušení rozsudku městského soudu, který byl exekučním titulem, zastavil soudní exekutor na návrh žalobkyně exekuci a uložil žalobkyni zaplatit náklady soudního exekutora ve výši 6 655 Kč, náklady oprávněné ve výši 13 866,60 Kč. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 6 933,30 Kč, neboť se svým odvoláním proti rozhodnutí soudního exekutora nebyla úspěšná. Žalobkyně tedy zaplatila v souvislosti s exekucí celkem částku ve výši 27 454,90 Kč. Žalobkyně dále v uvedeném exekučním řízení vynaložila náklady na právní zastoupení advokátem ve výši 20 800 Kč.

3. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Učinila nesporným, že žalobkyně u ní předběžně uplatnila svůj nárok, a to dne 7. 8. 2023. Měla však za to, že škoda na straně žalobkyně vznikla v důsledku porušení prevenční povinnosti. Rozsudek městského soudu, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit tamnímu žalovanému [stát] náklady řízení, se stal pravomocným dne 16. 5. 2022 a vykonatelným dne 20. 5. 2022. Náklady exekučního řízení a náklady na právní zastoupení v něm žalobkyni vznikly proto, že uloženou povinnost dobrovolně nesplnila. Pokud by žalobkyně uloženou povinnost dobrovolně splnila, nemusely jí náklady exekučního řízení a právního zastoupení vzniknout a mohla by se domáhat pouze vrácení poskytnutého plnění po [stát].

4. Soud prvního stupně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem, když jeho předchozí rozsudek ze dne 6. 6. 2024, č. j. [spisová značka], kterým žalobě vyhověl, byl zrušen usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 2. 10. 2024, č. j. [spisová značka]. V tomto usnesení odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci je nezákonným rozhodnutím rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 2. 2022, č. j. [spisová značka] ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2022, č. j. [spisová značka], který byl později k dovolání zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. [spisová značka]. Dále uvedl, že byl prokázán vznik škody v podobě nákladů, které žalobkyni vznikly v následně vedeném exekučním řízení k vymožení povinnosti, která jí byla uložena později zrušeným rozsudkem městského soudu. Soudu prvního stupně bylo uloženo zabývat se otázkou příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.

5. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že výrokem III rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 2. 2022, č. j. [spisová značka] ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2022, č. j. [spisová značka] bylo žalobkyni uloženo zaplatit tamní žalované [stát] náklady řízení v celkové výši 630 060,80 Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. [spisová značka] byl mimo jiné výrok III rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 2. 2022, č. j. [spisová značka] ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2022, č. j. [spisová značka] zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Exekuce, jež byla vedena soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], Exekutorský úřad [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] byla zastavena usnesením ze dne 6. 12. 2022 (§ 268 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), žalobkyni bylo uloženo zaplatit náklady exekuce ve výši 6 655 Kč a náklady oprávněné ve výši 13 866,60 Kč, neboť exekuce byla zahájena na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, a tudíž bylo žalobkyni (povinné) přičteno zavinění na zastavení exekuce. Rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekuce a nákladech oprávněné bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 14. 7. 2023, č. j. [spisová značka] a žalobkyni (povinné) bylo uloženo zaplatit oprávněné na nákladech odvolacího řízení částku 6 933,30 Kč. Žalobkyně dne 4. 8. 2023 zaplatila částku 20 799,90 Kč jako náklady exekučního řízení sp. zn. [spisová značka] a téhož dne částku 6 655 Kč.

6. Proti zdejší žalobkyni jako povinné byla nařízena exekuce k vymožení plnění ve výši 289 400 Kč podle exekučního titulu – usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 5. 1. 2017, č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 18. 1. 2019, č. j. [spisová značka]. V předmětném řízení se žalobkyně domáhala proti [stát] zaplacení částky 5 789 880 Kč za poskytnuté servisní práce.

7. V období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 přišly na účet žalobkyně toliko platby v celkové výši 11 434,18 Kč. Výsledek hospodaření žalobkyně v roce 2019 byl – 51 000 Kč, v roce 2020 – 40 000 Kč, v roce 2021 – 6 000 Kč, v roce 2022 – 137 000 Kč a v roce 2023 + 64 000 Kč.

8. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále „OdpŠk“), a to podle §§ 1, 5, 7, 8, 13 a 26, a dále podle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“).

9. Vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že ve věci je dán odpovědnostní titul a že byl prokázán vznik újmy v majetkové sféře žalobkyně. Zabýval se tedy tím, zda mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové újmy je dána příčinná souvislost.

10. Nejprve se zabýval nárokem v celkové výši 27 454,90 Kč, který představoval náklady řízení, které byly žalobkyni jako povinné uloženy zaplatit oprávněné usnesením soudního exekutora č. j. [spisová značka] ve spojení s usnesením Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] (částky 13 866,60 Kč a 6 933,30 Kč) a které žalobkyně tamní oprávněné [stát] zaplatila a náklady exekuce ve výši 6 655 Kč, které byla žalobkyně povinna zaplatit soudnímu exekutorovi dle stejných usnesení a které žalobkyně rovněž zaplatila. Pro vznik škody samotné zaplacení uvedených částek nicméně nebylo podstatné, neboť ke vzniku škody postačuje existence závazku. Soud prvního stupně dospěl ve vztahu k těmto částkám k závěru, že nebýt nezákonného rozhodnutí, škoda by žalobkyni nevznikla. Žalobkyně v řízení prokázala, že v období od právní moci nezákonného rozhodnutí dne 16. 5. 2022 do doby jeho vykonatelnosti dne 20. 5. 2022 nedisponovala finančními prostředky na úhradu částky 630 060,80 Kč. Žalobkyně již v podstatě žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjela, o čemž svědčily záporné výsledky hospodaření. Soud prvního stupně zároveň shledal, že si žalobkyně počínala obezřetně, neboť podala mimořádný opravný prostředek. Nepovažoval za relevantní, že společně s mimořádným opravným prostředkem nepožádala o odklad vykonatelnosti. Konstatoval, že nebylo nepravděpodobné, že jejímu dovolání bude vyhověno. Přihlédl dále ke skutečnosti, že [stát] požívalo tzv. exekuční imunity a jeho majetek nebylo možno postihnout exekucí. Pokud by žalobkyně pohledávku uloženou později zrušeným rozhodnutím zaplatila, neměla by zákonné prostředky, jak se zpětně domoci vydání bezdůvodného obohacení.

11. Rovněž nárok na zaplacení částky 20 800 Kč, představující náklady právního zastoupení v dotčeném exekučním řízení, shledal důvodným. Všechny úkony právního zastoupení byly učiněny účelně a byly vyúčtovány dle advokátního tarifu, přičemž se jednalo o tři úkony právní služby. Mezi jejich vynaložením a nezákonným rozhodnutí rovněž dovodil příčinnou souvislost, a to ze shodných důvodů jako v případě nákladů exekuce a nákladů oprávněného.

12. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

13. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Měla za to, že soud prvního stupně otázku příčinné souvislosti zkoumal nedostatečně. Přiznal žalobkyni náhradu škody, aniž zkoumal, zda jí škoda skutečně vznikla. V rozporu se závazným pokynem odvolacího soudu se nezabýval tím, zda žalobkyně postupovala natolik obezřetně, aby vzniku dalších nákladů zabránila. Žalobkyně vyjádřila názor, že došlo k přetržení příčinné souvislosti v důsledku zaviněného jednání samotné žalobkyně, která od okamžiku nabytí právní moci předmětného rozsudku městského soudu na plnění až do podání exekučního návrhu byla ve věci ve vztahu k tamnímu žalobci zcela nečinná a nekontaktní. Žalobkyně dle žalované porušila princip generální prevence ve vztahu ke vzniku škody. Za porušení prevenční povinnosti je třeba považovat i neobezřetné jednání poškozeného, jímž způsobil zvýšení rozsahu škody. Odkázala na ustanovení § 2900 a § 2918 o. z. Dle žalované bylo v řízení zjištěno, ač se žalobkyně snažila prokázat, že neměla dostatek finančních prostředků, že v jejím okolí existovaly osoby, které byly schopny plnit její závazky jejím jménem. Žalovaná se domnívala, že bylo ve schopnostech žalobkyně svůj závazek alespoň částečně splnit. V době od 16. 5. 2022 do 6. 12. 2022, kdy došlo k pověření soudního exekutora nečinila ve vztahu k oprávněné žádné vstřícné kroky, jimiž by se snažila vzniku škody zabránit, např. přípisem o splátkový kalendář či žádostí o posečkání s platbou do doby, než Nejvyšší soud rozhodne o její dovolání. Je přitom zcela zřejmé, že oprávněná s podáním exekučního návrhu vyčkávala. Žalobkyně spoléhala na kladný výsledek dovolacího řízení, aniž zohlednila všechny následky spojené s neuhrazením uložené povinnosti. Žalobkyně se do exekučního řízení dostala sama vlastní vinou, což zcela jasně potvrdil Městský soud v [adresa] v usnesení č. j. [spisová značka]. Podotkla, že žalobkyně byla po celou dobu zastoupena advokátem, a proto si musela být vědoma skutečnosti, že se vystavuje nepříznivým důsledkům vedení exekučního řízení. Žalovaná dále namítla, že v řízení bylo prokázáno, že tvrzená škoda nebyla uhrazena žalobkyní, ale osobou odlišnou. Současně pak nebylo žalobkyní prokázáno, že by jí ve vztahu k osobě, která náklady uhradila vznikl dluh.

14. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

15. Žalobkyně považovala napadený rozsudek za věcně správný. Navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen a byly jí přiznány náklady odvolacího řízení. Z dokazování před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně nedisponovala peněžními prostředky, z nichž by mohla uloženou povinnost uhradit. Žalobkyně neměla důvod vstupovat v jednání s [stát], neboť nebylo o čem jednat, z jednání [stát] bylo zřejmé, že na úhradě nákladů řízení trvá. Z jiného chování [stát] bylo zřejmé, že nehodlá své závazky plnit, a naopak hodlá využít plně exekuční imunity. Pokud by žalobkyně náklady ve výši 630 060,80 Kč uhradila, jevilo se nanejvýš pravděpodobné, že by takto uhrazenou částku nevymohla zpět. Neuhrazení uložené povinnosti tak bylo obezřetnější než její uhrazení. Škoda žalobkyni vznikla již vznikem závazku, bez ohledu na to, zda byl uhrazen či kým. Jako zcela iracionální považovala námitku žalované, že měla ve svém okolí osoby, které za ni hradily její závazky, a proto mohly zaplatit také náklady řízení ve výši 630 060,80 Kč. Pokud by vůle těchto třetích osob zaplatit tuto částku za žalobkyni existovala, žalobkyně by ji využila. Nicméně nebylo možné požadovat zaplacení takto vysoké částky za žalobkyni po třetích osobách. Poukázala na to, že částka, která byla za žalobkyni třetími osobami zaplacena činila pouze 27 454,90 Kč. Závěr soudu prvního stupně o příčinné souvislosti proto považovala za naprosto správný.

16. Odvolací soud ve věci jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, která se z nařízeného odvolacího jednání omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

17. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalované rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou stručně shrnuta shora.

19. Podle § 213 odst. 4 o.s.ř. doplnil dokazování usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 20. 3. 2024, č. j. [spisová značka] (viz č. l. 51 spisu) a usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 24. 4. 2024, č. j. [spisová značka] (viz č. l. 162 spisu), z nichž zjistil, že zdejší žalobkyně jako oprávněná vedla exekuci proti [stát] jako povinné o zaplacení částky 2 126 796,10 Kč, přičemž exekuce byla zastavena pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) z důvodu exekuční imunity [stát] a neexistence exekučně postižitelného majetku.

20. Po takto doplněném dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby.

21. Soud prvního stupně se po zrušení jeho předchozího rozsudku zdejším odvolacím soudem řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, že ve věci je dán odpovědnostní titul, kterým je rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 2. 2022, č. j. [spisová značka] ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2022, č. j. [spisová značka], který byl ve výrocích II a III zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. [spisová značka] a že byl prokázán vznik újmy v majetkové sféře žalobkyně v podobě nákladů, které vynaložila v souvislosti s exekučním řízením, jež bylo proti ní vedeno k vymožení povinnosti, jež jí byla uložena později zrušeným exekučním titulem.

22. Na těchto svých závěrech, jež přijal v předchozím kasačním usnesení nemá odvolací soud důvod ničeho měnit.

23. Dle závazného pokynu odvolacího soudu se soud prvního stupně zabýval existencí příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy v majetkové sféře žalobkyně. Dle citované judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 2085/08) se zabýval celkovými okolnostmi případu ve smyslu toho, proč povinná (zdejší žalobkyně) nesplnila dobrovolně povinnost, jež jí byla uložena později zrušeným rozhodnutím, a zda postupovala natolik obezřetně, aby zabránila vzniku dalších nákladů.

24. Zabýval se skutkovými tvrzeními, jež žalobkyně doplnila v podání ze dne 6. 11. 2024, a to že nedisponovala dostatkem peněžních prostředků k úhradě nákladů řízení ve výši 630 060,80 Kč, neboť její podnikatelská činnost byla plně závislá na poskytnutí plnění od [stát], dále že podala dovolání, které bylo posléze shledáno jako důvodné, návrh na odklad vykonatelnosti nepovažovala za efektivní prostředek k ochraně svého práva ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, poukázala na exekuční imunitu [stát] a nerespektování pravomocných a vykonatelných rozhodnutí z její strany. Zabýval se též účelností vzniklých nákladů.

25. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem, že je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy v majetkové sféře žalobkyně, neboť nebýt nezákonného rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit [stát] náklady řízení, nedošlo by k nařízení exekuce, v jejímž rámci vznikly žalobkyni náklady. Je pravdou, že náklady v souvislosti s exekučním řízením by žalobkyni nevznikly, pokud by uloženou povinnost ve výši 630 060,80 Kč [stát] zaplatila. Žalobkyně nicméně doložila, že v rozhodném období nedisponovala dostatkem peněžních prostředků k úhradě nákladů řízení, jejichž výše byla značná. Zároveň doložila, že [stát] nebyla ochotna dobrovolně plnit povinnost vůči žalobkyni uloženou pravomocným a vykonatelným rozsudkem a vymožení splnění povinnosti nebylo možné pro nepřípustnost (exekuční imunitu). Důvodně se tedy obávala, že pokud by částku nákladů řízení [stát] zaplatila dobrovolně, nedomohla by se později jejího vrácení. Jako efektivní prostředek ochrany práv žalobkyně se projevilo dovolání, které podala a s nímž byla úspěšná.

26. Odvolací soud přisvědčil argumentaci žalobkyně, že návrh na odklad vykonatelnosti nebyl efektivním prostředkem ochrany ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk.

27. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2627/2018 uvedl, že návrh na odklad vykonatelnosti podle § 243 o.s.ř. lze uplatnit v rámci dovolacího řízení a povolení odkladu vykonatelnosti má za následek, že napadené rozhodnutí nelze v řízení o výkon rozhodnutí nebo v jiném exekučním řízení vykonat. Odklad vykonatelnosti neznamená, že rozhodnutí, jež kvalitu vykonatelnosti dříve nabylo, ji tím naopak pozbylo. Povolení odkladu vykonatelnosti exekučního titulu před zahájením exekučního řízení nebo po jeho zahájení nebrání nařízení exekuce (není důvodem zastavení exekuce, pokud odklad vykonatelnosti byl povolen po nařízení exekuce). Soud exekuci nařídí a současně její provedení podle ustanovení § 266 odst. 2 o. s. ř. odloží až do pravomocného skončení dovolacího řízení, nebyl-li odklad povolen na kratší dobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1272/2013, a ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5248/2009). Z uvedeného vyplývá, že smyslem odkladu vykonatelnosti je předejít škodám, jež by mohly dovolateli vzniknout až následnou realizací nároku vyplývajícího z dovoláním napadeného rozhodnutí prostřednictvím státního donucení. Na samotnou existenci nezákonného rozhodnutí nemá odložení vykonatelnosti vliv. Prostřednictvím návrhu na odklad vykonatelnosti nelze docílit odstranění nezákonného rozhodnutí a napravit tak porušení vzniklé jeho vydáním. Návrh na odklad vykonatelnosti proto nemůže být považován za efektivní procesní prostředek nápravy porušení způsobených nezákonným rozhodnutím. Efektivním prostředkem ve smyslu § 8 odst. 3 OdpŠk, který zákon poskytuje účastníku k ochraně jeho práva vůči pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, jež považuje za nezákonné, a který je zároveň způsobilý takové nezákonné rozhodnutí odstranit, je již samotné dovolání, neboť na jeho základě může být nezákonné rozhodnutí zrušeno či změněno.

28. Za neobezřetné chování nelze považovat skutečnost, že se žalobkyně neobrátila na [stát] s žádostí o splátkový kalendář či že nevyužila možnosti, aby její závazek zaplatily třetí osoby z jejího okolí. Žádost o splátkový kalendář nemusela zabránit podání exekučního návrhu ze strany oprávněné. Požadavek, aby závazek žalobkyně ve značné výši za ni zaplatily třetí osoby je zcela mimo rámec plnění prevenční povinnosti ze strany poškozeného podle § 2900 o. z.

29. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že prokázána byla i výše škody, když jednotlivé náklady vznikly v souvislosti s předmětným exekučním řízením. Na nákladech advokáta se jednalo o odměnu, paušální náhradu hotových výdajů a DPH za tři úkony právní služby, uplatněné ve výši podle advokátního tarifu. Na nákladech vzniklých v exekučním řízení se jednalo o náklady exekuce a náklady oprávněného, jež byly přiznány pravomocnými rozhodnutími. Jako účelný shledal odvolací soud rovněž úkon podání odvolání proti uložení povinnosti zaplatit náklady exekuce a náklady oprávněného, a to právě s odkazem na § 8 odst. 3 OdpŠk. Žalobkyně se tímto způsobem pokusila zvrátit pro sebe nepříznivé rozhodnutí nést náklady exekuce a náklady oprávněného.

30. V řízení bylo prokázáno, že náklady oprávněného a náklady exekuce byly zaplaceny, dále bylo předloženo vyúčtování poskytnutých právních služeb. Ke vzniku újmy v majetkové sféře pak postačuje existence závazku, jak správně poznamenal soud prvního stupně.

31. Ze všech důvodů vysvětlených shora odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně správně podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci, nicméně nesprávně vyčíslil jejich výši.

33. Odvolací soud souhlasil s jeho výpočtem výše nákladů na právní zastoupení advokátem, pokud se jedná o odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za sedm úkonů právní služby (specifikace viz odst. 39 napadeného rozsudku). Nepovažoval však za správné, pokud bylo advokátovi přiznáno cestovné osobním automobilem a náhrada za ztrátu času za cesty k jednáním soudu prvního stupně na trase [adresa] za situace, kdy sídlo advokáta je v [adresa] jezdil jeho substitut. Takové náklady nelze považovat za účelně vynaložené. Náklady na parkovné jsou pak dle mínění odvolacího soudu pokryty režijním paušálem.

34. Odvolací soud shledal, že advokát měl nárok na cestovné a náhradu za ztrátu času za dvě cesty osobním automobilem k jednání soudu prvního stupně ve dnech 6. 6. 2024 a 14. 11. 2024 pouze na trase [adresa] takto:

35. Cestovné jedním směrem: spotřeba 4,5 l/100 km, vzdálenost 202 km, cena paliva 38,70 Kč/l, sazba základní náhrady 5,60 Kč/km = náklad ve výši 1 482,98 Kč.

36. Náhrada za ztrátu času za cestu jedním směrem: 4 půlhodiny, tj. 400 Kč.

37. Celkem tedy cestovné za zpáteční cestu na trase [adresa] činilo 2 965,96 Kč a náhrada za ztrátu času 800 Kč. Za dvě jednání se jednalo o účelně vynaložený náklad ve výši 5 932 Kč (po zaokrouhlení).

38. Náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně, jež bylo možno shledat jako účelné tedy činí částku v celkové výši 41 573 Kč (21 420 Kč odměna advokáta + 2 100 Kč režijní paušál + 1 600 Kč náhrada za ztrátu času + 5 932 Kč cestovné + 6 521 DPH + 4 000 Kč soudní poplatek).

39. Na základě výše uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil jen co do výše nákladů řízení, které je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni, jinak jej jako věcně správný potvrdil (§ 219 o.s.ř.).

40. O náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení neúspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení, které jí vznikly.

41. Jedná se opět o náklady na právní zastoupení advokátem. Advokát učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání. Za to mu náleží odměna ve výši 6 120 Kč (2 x 3 060 Kč dle § 7 bod 5. vyhl. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (2 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025), cestovné osobním automobilem na trase [adresa] ve výši 2 974 Kč (spotřeba 4,5 l/100 km, vzdálenost 202 km, cena paliva 34,70 Kč/l, sazba základní náhrady 5,80 Kč/km = náklad na cestu jedním směrem ve výši 1 487 Kč x 2), náhrada za ztrátu času 1 200 Kč (8 půlhodin x 150 Kč podle § 14 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025), 2 351 Kč (náhrada za 21% DPH po zaokrouhlení). Žalobkyni tedy vznikly v odvolacím řízení náklady, jež lze považovat za účelné v celkové výši 13 545 Kč.

Poučení