21 Co 101/2022-54

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o ochranu osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy o odvolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. prosince 2021, č.j. 19 C 281/2021-24, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve věcném výroku I. potvrzuje.

II. V závislém nákladovém výroku II. se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 10 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného.

III. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 6 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného.

Odůvodnění

1. Ve shora označené věci soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o tom, že žalobce je alkoholik, do 15 dnů od právní moci rozsudku zajistit na vlastní náklady uveřejnění omluvy prostřednictvím veřejnosti dostupné skleněné vývěsky umístěné na domě na adrese [adresa], [příjmení] [příjmení] se omlouvám panu [jméno] [příjmení] za to, že jsem v rámci trestního řízení vedeného proti mojí osobě u [název soudu] [anonymizováno] [spisová značka], o něm nepravdivě uvedl, že je alkoholik, jako svědek k věci nevypověděl pravdu a v době podání svědecké výpovědi před soudem byl pod vlivem alkoholu“, zaplatit žalobci 10 000 Kč a nahradit mu náklady řízení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobce na žalovaném domáhal úhrady částky 10 000 Kč a shora uvedené omluvy s odůvodněním, že jako svědek vypovídal v rámci trestního řízení, v němž byl obžalovaným žalovaný. Ten ke zpochybnění svědecké výpovědi žalobce uvedl, že žalobce je alkoholik, k věci nevypověděl pravdu a vypovídal pod vlivem alkoholu. Žalobce považuje tato tvrzení žalovaného za nepravdivá a difamující, která negativně ovlivňují pověst žalobce na veřejnosti i v soukromém životě, ohrožují jeho obchodní vztahy, když je osobou samostatně výdělečně činnou, bezúhonným člověkem s trestním rejstříkem bez záznamů. Za zveřejnění pomluvy považoval její uvedení v protokole o soudním jednání a citaci v odůvodnění rozsudku vydaného v trestní řízení sp. zn. 2 T 93/2020.

3. Žalovaný proti žalobě namítl, že není ve věci pasivně legitimován, neboť tvrzenou pomluvu nešířil veřejně on, ale ten, kdo šířil rozsudek z trestního řízení, v němž byly výroky žalovaného uvedeny. V průběhu řízení žalovaný navrhl, že by byl ochoten se v jednací síni žalobci za sporné výroky omluvit, nebyl ochoten k úhradě finanční částky ani jiné formy omluvy. Žalobce v závěru jednání uvedl, že by navrženou omluvu žalovaného v soudní síni přijal a na peněžité satisfakci by netrval, byl ochoten takto uzavřít smír. Žalovaný však zásahem přítomného substituta právního zástupce změnil názor a žádal žalobu zamítnout.

4. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že v průběhu hlavního líčení dne [datum] žalovaný jako obžalovaný v rámci své výpovědi uvedl:„ K výpovědi svědka [příjmení] bych chtěl říct, že je denním hostem u pana [příjmení]. Jak jste viděli, teď měl taky upito, je to notorický alkoholik. Jeho svědectví zpochybňuji, to, co uvedl, není pravdivé.“ Tato pasáž jeho výpovědi byla zmíněna v rozsudku č. j. [číslo jednací] takto cit.:„ Dále zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka [příjmení], který je podle něj alkoholik a k věci nevypověděl pravdu. Dle jeho názoru byl pod vlivem alkoholu i během své výpovědi v hlavním líčení, což však nenamítala při výslechu svědka žádná ze stran, a tento dojem neměl ani soud.“.

5. S poukazem na ust. § 81 odst. 1, 2 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) soud I. stupně uzavřel, že sporné výroky není přípustné o běžném občanovi veřejně pronášet, i kdyby byly pravdivé, neboť jde o výroky zasahující do intimní sféry člověka, která je chráněna právem na soukromí, a ani důkaz pravdivosti takový zásah nelegitimizuje. Výroky však byly vyřčeny obžalovaným v rámci jeho výpovědi v trestním řízení. Obžalovaný tak činil po zákonných poučeních, z nichž vyplývá, že smí na svou obhajobu uvádět veškeré okolnosti bez ohledu na jejich pravdivost, s výjimkou vědomě lživých, kterými by spáchal trestný čin křivého obvinění, tedy by musel naplnit intenzitu trestného činu, nikoliv pouze civilního deliktu. Žaloba v civilním řízení na náhradu nemajetkové újmy způsobené výroky pronesenými v rámci výpovědi obžalovaného tak nemá vzhledem k uvedenému šanci na úspěch, obžalovanému je výslovně trestním řádem povoleno lhát, s výjimkou situace, kdy tím jiného obviní z trestného činu, o tom se také v rámci hlavního líčení dostalo obžalovanému poučení. Soud proto, aniž by zkoumal další skutkové okolnosti nad rámec zjištění, že výroky nejsou způsobilé přivodit žalobci křivé obvinění z trestného činu (žalobce to ani netvrdil), musel s ohledem na okolnosti pronesení výroků (obhajoba obžalovaného v trestní řízení) žalobu zamítnout.

6. S ohledem na postoj žalovaného, který sám navrhl smír ve formě své omluvy v soudní síni, a poté, co žalobce v průběhu řízení navržený smír akceptoval, na radu přítomného advokátního koncipienta jeho uzavření bez zjevných důvodů odmítl, rozhodl se soud I. stupně aplikovat pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ust. § 150 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Přitom sdílí názor [titul] [jméno] [příjmení] [příjmení], [titul za jménem] publikovaný v komentáři k § 150 o.s.ř. systému ASPI:„ Účastníci řízení by si měli být vědomi své povinnosti pokusit se před zahájením soudního řízení, případně i v jeho průběhu, o smírné vyřízení věci a o odstranění konfliktu v rámci soukromoprávních vztahů (…)“ …„ Odmítnutí dialogu je legitimním důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníku, kterému by jinak toto právo svědčilo, s výjimkou případů, kdy postoj dalších účastníků řízení k řešení konfliktu je obdobný.“ Komentář WK publikovaný v ASPI k § 150 pak v přehledu příkladů mimořádných důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, které soudy v praxi nejčastěji zohledňují, uvádí pod bodem 5:„ reálné, opakovaně činěné, dobře míněné a protistranou ‚na truc‘ neakceptované návrhy na smírné vyřešení sporu, které by mělo za následek komplexní narovnání více sporných vztahů mezi účastníky (…)“. V tomto případě by smír nebyl pro žalovaného nevýhodný, když z původních nároků zůstala jen omluva, a to pouze v soudní síni. Účastníci přitom považovali za nesporné, že žalovaný vytýkané výroky na adresu žalobce pronesl. Bylo by v rozporu s obecnou morálkou, pokud by soud v řízení na náhradu nemajetkové újmy za výroky žalovaného, které se jinak bezesporu dotýkají intimní sféry člověka, a nelze je veřejně pronášet, i kdyby byly pravdivé, přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Zásadní však byl trucovitý postoj žalovaného k otázce uzavření smíru, který zaujal po poradě s přítomným advokátním koncipientem. Soud tedy žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznal s odkazem na § 150 o.s.ř.

7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

8. Odvolání žalobce směřuje proti části výroku I. rozsudku soudu I. stupně o zamítnutí povinnosti žalovaného zdržet se tvrzení o tom, že žalobce je alkoholik, a ohledně povinnosti žalovaného k uveřejnění omluvy prostřednictvím veřejnosti dostupné skleněné vývěsky umístěné v domě na adrese [adresa]. Žalobce se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že předmětné výroky byly činěny žalovaným v rámci jeho obhajoby v trestním řízení a že žalovaný mohl na svou obhajobu uvádět jakékoli skutečnosti, bez ohledu na jejich pravdivost, s výjimkou těch, kterými by spáchal trestný čin křivého obvinění. Odvolatel se neztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že možnosti obhajoby obžalovaného jsou korigovány pouze mantinelem § 345 trestního zákoníku, a to přečinu křivého obvinění. Žalobce poukazuje na § 91 trestního řádu, který uvádí:„ Před prvním výslechem je třeba zjistit totožnost obviněného, objasnit mu podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech a o trestních následcích křivého obvinění a pomluvy.“ Žalobce respektuje právo žalovaného hájit se způsobem, jaký uzná za vhodné. Součástí tohoto přístupu je i právo vypovídat nepravdu. Ale osobní odpovědnost, pokud se výpovědí dopustí křivého obvinění nebo pomluvy, zůstává nedotčena. Závěru soudu I. stupně, že obhajoba obžalovaného může být, s výjimkou korektivu § 345 trestního zákoníku, bezbřehá ve smyslu absence ochrany osobnostních práv jiných osob, odporuje celá řada závěrů Nejvyššího soudu ČR. Nejpřiléhavěji lze odkázat na rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 489/2017, kde byla obviněným zpochybňována věrohodnost poškozené bezdůvodným tvrzením, že byla v době útoku obviněného pod vlivem alkoholu. Tento způsob obhajoby bez jediné indicie pravdivosti byl označen jako jednání naplňující znaky přečinu pomluvy dle § 184 odst. 1 trestního zákoníku. Za nikoli nepodstatné žalobce považuje i skutečnost, že žalovaný sám v průběhu jednání před soudem I. stupně byl ochoten se v jednací místnosti žalobci za jím učiněné výroky v rámci trestního řízení omluvit. Jinými slovy žalovaný sám subjektivně vnímá nepřiměřenost a nevhodnost svého chování, které je způsobilé zasáhnout sféru osobnostních práv žalobce i ohrozit jeho podnikání.

9. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zdržet se tvrzení o tom, že žalobce je alkoholik, a dále k uveřejnění omluvy prostřednictvím veřejnosti dostupné skleněné vývěsky umístěné do domě na adrese [adresa], [příjmení] [příjmení] se omlouvám panu [jméno] [příjmení] za to, že jsem v rámci trestního řízení vedeného proti mojí osobě u Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. [spisová značka] o něm nepravdivě uvedl: ‚... že je alkoholik, jako svědek k věci nevypověděl pravdu a v době podání svědecké výpovědi před soudem byl pod vlivem alkoholu‘“ a aby bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů řízení.

10. Odvolání žalovaného brojí proti nákladovému výroku II. rozsudku soudu I. stupně a odvolatel připomíná, že již ve svém vyjádření ze dne [datum] zdůrazňoval, že tvrzení, jež se měla dotknout osobní sféry žalobce, byla činěna v rámci obhajoby. Žalovaný předpokládal, že vzhledem k právnímu zastoupení žalobce a vzhledem k obecnému principu, že soud zná právo, dojde k poučení žalobce ohledně rozsahu práva na obhajobu. Dále předpokládal, že soud bude postupovat v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR, např. sp. zn. II. ÚS 152/08, II. ÚS 326/09, IV. ÚS 302/2010 a II. ÚS 340/09, tedy že mj. zjistí, kdo je šiřitelem obsahu protokolu z hlavního líčení, a především, kdo je šiřitelem vyjádření obžalovaného v rámci jeho obhajoby, u něhož žalobce nebyl přítomen, tedy zde nepřipadá ani v úvahu jakákoli vzniklá újma vzhledem ke skutečnosti, že obsah protokolu z jednání není veřejnou listinou a nebyl šířen žalovaným. Žalovaný se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, shodným s názorem uvedeným ve vyjádření žalovaného ze dne [datum], který soud I. stupně jako svůj předběžný názor předestřel. V tu chvíli žalovaný nabídl žalobci možnost smírného řešení formou omluvy, čili se v samotném počátku řízení snažil o smírné řešení sporu. To však žalobce opakovaně v rámci pěti snah soudu o smírné řešení odmítnutl. Bylo provedeno celé řízení až do závěrečného návrhu žalobce, kdy opět došlo k výzvě ke smírnému řešení sporu, které již žalovaný odmítl, a to i vzhledem k tomu, že díky negativnímu postoji žalobce jednání již trvalo přes hodinu. Nabídka smíru, kterou žalovaný formuloval na začátku řízení, byla zjevně ve prospěch žalobce a žalobce ji opakovaně odmítal, a to i přes snahu soudu I. stupně. Tím zapříčinil pozbytí platnosti nabídky a především nutnost projednání věci soudem a vznik značné časové náročnosti. Žalovaný se ohradil proti názoru soudu opakovaně zmíněnému v odůvodnění rozsudku, že změnil názor na základě porady s právním zástupcem. Ke změně názoru jej vedlo především jednání žalobce a skutečnost, že jím navržené smírné řešení nebylo akceptováno před jednáním ve věci samé a na jeho začátku. Žalobce jej opakovaně odmítl a trval na projednání věci samé i přes opakovaně předestřený právní názor soudu. V takovém případě nelze shledat odůvodněným postup podle ust. § 150 o.s.ř., když naopak právě zarputilost žalobce vedla k nutnosti vydání rozhodnutí ve věci samé a v takovém případě je na místě postup podle ust. § 142 o.s.ř., jelikož žalovaný měl ve věci plný úspěch a nemůže mu být kladeno k tíži jednání žalobce, který opakovaně odmítal smírné řešení sporu.

11. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud ve věci nákladů řízení rozhodl, popř. věc vrátil s právním názorem k opětovnému projednání soudu I. stupně.

12. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaný uvedl, že v rámci své obhajoby může obžalovaný v trestním řízení uvádět cokoliv, co považuje pro svou obhajobu za přiměřené. Odkaz na rozhodnutí publikované na internetu se však zabývá poněkud jinou skutečností, a to zásahem do osobnostních práv poškozeného v rámci trestního řízení. Opět je zde nutné zdůraznit, že žalobce se dozvěděl o tvrzených skutečnostech, které se ho měly dotknout a tím mu způsobit újmu na osobnostních právech, od spoluobžalovaného, který ventiloval obsah protokolu z hlavního líčení v rámci svého restauračního zařízení, na kterém žalobce žádá zveřejnit omluvu. Je tedy otázkou, jakou měrou se žalovaný dopustil na žalobci újmy, když svoji obhajobu nikdy nezveřejnil, a šíří ji jiná osoba.

13. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalovaný s tímto postupem vyslovil souhlas a souhlas žalobce odvolací soud v souladu s ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, neboť nereagoval na výzvu obsaženou v usnesení ze dne 12. 4. 2022, č. j. 21 Co 101/2022-47, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby o odvolání proti napadenému rozsudku bylo odvolacím soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat.

14. Odvolací soud při svém přezkumu vychází ze zjištění učiněném soudem I. stupně, o němž ostatně mezi účastníky není sporu, že v průběhu hlavního líčení dne [datum] žalovaný jako obžalovaný v rámci své výpovědi uvedl:„ K výpovědi svědka [příjmení] bych chtěl říct, že je denním hostem u pana [příjmení]. Jak jste viděli, teď měl taky upito, je to notorický alkoholik. Jeho svědectví zpochybňuji, to, co uvedl, není pravdivé.“ Tato pasáž jeho výpovědi byla zmíněna v rozsudku č. j. [číslo jednací] takto:„ Dále zpochybnil věrohodnost výpovědi svědka [příjmení], který je podle něj alkoholik a k věci nevypověděl pravdu. Dle jeho názoru byl pod vlivem alkoholu i během své výpovědi v hlavním líčení, což však nenamítala při výslechu svědka žádná ze stran, a tento dojem neměl ani soud.“.

15. Právní poměry účastníků soud I. stupně s ohledem na to, že posuzované výroky byly proneseny dne [datum], správně posoudil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014.

16. Podle ust. § 81 odst. 1 o.z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

17. Podle ust. § 81 odst. 2 o.z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

18. Podle ust. § 82 odst. 1 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

19. Podle ust. § 2951 odst. 2 o.z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

20. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplněním jakékoliv z těchto podmínek se vylučuje možnost vzniku této odpovědnosti.

21. Některé zásahy, byť zdánlivě odporují objektivnímu právu, přesto nelze posuzovat jako neoprávněné, neboť existují okolnosti vylučující neoprávněnost zásahu. O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mj. tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. předpokládán) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situaci, kdy nad individuální zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takový zásah do osobnostních práv zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Jedním z důvodů vylučujících protiprávnost zásahu do osobnostních práv je okolnost, že k zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, či cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené povinnosti. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu.

22. V přezkoumávaném případě lze přisvědčit soudu I. stupně, že spornými výroky vykonával žalovaný své právo na obhajobu, v rámci které se snažil zpochybnit svědeckou výpověď žalobce, a tím hájil svá práva a chráněné zájmy. Jednalo se tedy o jednání dovolené, když se jím žalovaný nedopustil ani žádného excesu. Nebyla tedy naplněna hned první z podmínek vzniku občanskoprávní odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby, které musí být splněny kumulativně, a již toto bylo dostatečným důvodem pro zamítnutí žaloby. Nadto uvedené výroky nebyly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce již proto, že zcela absentuje prvek veřejnosti. Byly proneseny do protokolu o hlavním líčení, který nebyl určen ke zveřejnění, a pokud k tomu došlo, v řízení nebylo tvrzeno, natož aby bylo prokázáno, že jej zveřejněnil právě žalovaný. Žalobci tedy žádná satisfakce nenáleží.

23. Ohledně zdržovacího nároku se sluší dodat, že podmínkou jeho přiznání je, že škodlivý stav (v době rozhodování soudu) trvá či bezprostředně hrozí jeho opakování. V přezkoumávaném případě žalobce posuzované výroky pronesl pouze jedenkrát v rámci hlavního líčení a nic nenasvědčuje tomu, že by je dále šířil či hodlal šířit, a i z tohoto důvodu nemůže být žalobce s tímto nárokem úspěšný.

24. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve věcném výroku I. podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

25. Nesprávným však odvolací soud shledal nákladový výrok II. rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, žádné důvody pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř. neshledává. Z protokolu o jednání ze dne [datum] se podává, že žalobce na žalobě trval i poté, co soud I. stupně předestřel svůj právní názor na věc, který byl pro něho nepříznivý. I přesto žalovaný navrhl smírné vyřešení věci (omluvu v jednací síni), na které však žalobce nepřistoupil, jednání proto proběhlo a právní zástupkyně žalobce v závěrečném návrhu interpretovala návrh žalovaného na smírné vyřešení věci jako jeho přiznání, že sporné výroky sám subjektivně vnímá jako nevhodné. Za této situace žalovaný již nebyl ochoten se žalobci omlouvat s odůvodněním, že žalobce na projednání věci trval. Z uvedeného nelze dovodit, že by žalovaný uzavření smíru odmítl„ bez zjevných důvodů“, natož že by zaujal„ trucovitý postoj“. Ten naopak zaujal žalobce, když přes pro něho nepříznivý předběžných právní názor soudu na věc a žalovaným nabízený smír trval na projednání věci. Proto je na místě o nákladech řízení rozhodnout podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož svědčí právo na náhradu nákladů řízení v něm úspěšnému žalovanému.

26. Právní zástupkyně žalovaného náklady řízení nevyčíslila, byť to přislíbila při jednání konaném dne [datum], a neučinila tak ani v odvolání proti nákladovému výroku. Proto odvolací soud vycházel z obsahu spisu a přiznal žalovanému náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 10 200 Kč sesávající z odměny advokáta za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne [datum] a účast u jednání soudu dne [datum]) po 3 100 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“) a 3 režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT.

27. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve výroku II. změnil způsobem uvedeným ve výroku II. tohoto rozsudku.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ust. § 224 odst. 1 o.s. ř. podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšnému žalovanému jejich náhradu v celkové výši 6 800 Kč za 2 úkony právní služby (podání odvolání ze dne [datum] a vyjádření k odvolání žalobce ze dne [datum]) po 3 100 Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT a 2 režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT.

29. Soud I. stupně pochybil rovněž tím, že vybral od žalovaného soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč, byť odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení poplatkové povinnosti nepodléhá (položka 22 bod 14. sazebníku poplatků). Na soudu I. stupně proto bude, aby neoprávněně vybraný soudní poplatek žalovanému vrátil.

Poučení