58 Co 322/2022- 208

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Vladimíry Čítkové a JUDr. Blanky Bendové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným:

1. Česká republika - Ministerstvo financí, [IČO] sídlem [adresa]

2. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, [IČO], sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 - [část obce] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO] sídlem [adresa] za účasti vedlejších účastníků na straně žalované [číslo]: 1. [ulice] část [obec a číslo], [IČO] sídlem [adresa]

2. Hlavní město Praha, [IČO] sídlem [adresa] o přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 74 C 88/2021-161 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované [číslo] částku [částka], žalované [číslo] částku [částka], vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované [číslo] částku [částka] a vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované [číslo] částku [částka].

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou [číslo] konstatoval, že,,došlo v řízení ve věci žaloby u Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 5/2014 o zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. PR/OKC/3 [číslo] 2013 sp. zn. S-MHMP [číslo] [rok] ze dne [datum] k porušení základních práv žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“ (výrok I.), zamítl žalobu ohledně žalobního požadavku, aby žalované [číslo] [číslo] zaplatily žalobci částku [částka] (výrok II.), žalované [číslo] uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení [částka] (výrok III.) a žalobci uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované [číslo] vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované [číslo] vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované [číslo] po [částka] (výroky IV. až VI.).

2. Takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce (žalobou doručenou soudu dne [datum] - ve znění jejích následných upřesnění podáním ze dne [datum] a při jednání soudu I. stupně dne [datum]) domáhal konstatování porušení práv žalobce a zaplacení částky [částka] jako náhrady za nemajetkovou újmu (poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“ případně„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Nemajetková újma měla žalobci vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále případně jen„ zákon č. 106/1999 Sb.“), o platech vedoucích úředníků Městské části [obec a číslo], podané u Úřadu městské části [obec a číslo] dne [datum]. Řízení o poskytnutí informací včetně řízení o správní žalobě (dále též jen„ řízení o poskytnutí informací“ nebo„ posuzované řízení“) probíhalo do [datum], kdy byly žalobci požadované informace poskytnuty; tedy celková délka řízení činila 959 dnů. Žalobce zdůraznil význam řízení o poskytnutí informací, neboť měl řadu možností, jak s nimi naložit, kdyby mu v tom nebylo zabráněno tím, že mu nebyly poskytnuty, respektive byly poskytnuty až se zpožděním; v tomto směru odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Primárním důvodem, pro který žalobce informace po Městské části [obec a číslo] požadoval, bylo proběhnuvší stavební řízení v domě jeho matky, kde byl zřízen bar, respektive diskotéka, která nájemníky domu neúměrně zatěžovala hlukem, pročež se žalobce snažil přes Úřad městské části [obec a číslo], respektive přes Magistrát hlavního města Prahy žádat o nápravu. Vzhledem k neuspokojivému řešení jeho podnětů začal žalobce opakovaně žádat o informace o platech úředníků, kteří z jeho pohledu věc nesprávně a laxně řešili. Žalobce informace nejen shromažďoval, ale i s nimi pracoval; věc proběhla médii a na základě podnětů žalobce došlo i ke změnám ve správě věcí veřejných, zejména ve způsobu odměňování úředníků Městské části [obec a číslo]; v této souvislosti poukázal na článek na serveru [webová adresa] ze dne [datum], týkající se odměňování úředníků na [obec a číslo], s tím, že je zde poukázáno na aktivitu žalobce v této věci. Žalobce navíc cítil jednoznačný zásah i do práva na soukromí, neboť věc stresovala jeho i jeho matku. Při jednání soudu I. stupně dne [datum] upřesnil, že žalobní nárok vyplývá pouze z nepřiměřené délky řízení - tvrzení týkající se absence řádné kontroly České republiky - Ministerstva vnitra nad činností Magistrátu hlavního města Prahy uvedl z toho důvodu, že tato tvrzení umocňují předmětnou délku řízení.

3. Soud I. stupně v prvé řadě vysvětlil svůj postup, kdy v projednávané věci zvolil dvě organizační složky jednající za stát. Učinil tak poté, co mu (jako soudu místně příslušnému) byla věc postoupena Obvodním soudem pro Prahu 7 (dále jen„ postupující soud“), u něhož byla žaloba podána vzhledem ke skutečnosti, že žalobcem byla žalována Česká republika - Ministerstvo vnitra. Postupující soud při svém závěru o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu I. stupně vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1646/2019 vztahujícího se k žalobci a obdobnému předmětu řízení. Z něho se podává závěr Nejvyššího soudu k otázce pasivně legitimovaného subjektu ve sporu o náhradu nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení o žádosti o poskytnutí informace u samosprávního územního celku, který spočívá v tom, že rozhodování o poskytnutí informací o odměnách vedoucích pracovníků Úřadu městské části [obec a číslo] tímto orgánem spadá do samostatné působnosti, tedy v rámci výkonu téže působnosti se odehrává i odvolací přezkum Magistrátem hlavního města Prahy - podle § 19 OdpŠk za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Magistrátu hlavního města Prahy odpovídá územní samosprávný celek. Postupující soud tak dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že žalobce v projednávané věci požaduje nemajetkovou újmu jak za správní řízení, tak i za řízení před správním soudem, přičemž jde o jedno řízení, za které odpovídá více organizačních složek státu, je podle § 6 odst. 3 OdpŠk (ve znění před novelou zákonem č. 118/2020 Sb. - s ohledem na dobu zahájení řízení v projednávané věci) namístě místo Ministerstva vnitra vybrat jako organizační složku státu Ministerstvo financí jako tzv.„ sběrnou organizační složku“. Postoupil proto věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1, v jehož obvodu má Ministerstvo financí sídlo. Soud I. stupně pak dospěl k částečně odlišnému závěru oproti postupujícímu soudu. Uvedl, že v návaznosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1646/2019 je totiž třeba vidět v tomto (posuzovaném - poznámka odvolacího soudu) řízení dvě části, v nichž je pasivně legitimovaný vždy jiný subjekt, tedy nikoliv vždy Česká republika. První částí je nárok na náhradu nemajetkové újmy za řízení před správními orgány, které bylo v obdobné věci Nejvyšším soudem (sp. zn. 30 Cdo 1646/2019) posouzeno jako řízení, jenž bylo vedeno v samostatné působnosti obou územně samosprávných celků, neboť požadované informace o platech úředníků se týkaly samostatné působnosti územních samosprávných celků, pročež je v dané části legitimován územní celek (podle § 19 OdpŠk). Vzhledem k tomu, že (i přes výše uvedené - pasivní legitimaci územně samosprávných složek) byla za žalovanou označena žalobcem Česká republika, zvolil soud I. stupně jako příslušnou organizační složku Ministerstvo financí, které podle § 6 odst. 3 OdpŠk v tehdy platném znění platilo za tzv.„ zbytkové“ ministerstvo v případě, že existuje více příslušných organizačních složek, nebo tehdy, není-li jiná organizační složka, která by za stát jednala, nicméně fakticky stát pasivně legitimován není. Ve druhé části, která se týkala soudního řízení správního, pak soud I. stupně do řízení přibral další organizační složku státu a to Ministerstvo spravedlnosti, za které na základě dohody jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Z uvedených důvodů soud I. stupně jednal s Českou republikou - Ministerstvem financí jako žalovanou [číslo] která byla podporována vedlejším účastníkem [číslo] ([ulice] část [obec a číslo]) a vedlejším účastníkem [číslo] (Hlavní město Praha) a s Českou republikou - Ministerstvo spravedlnosti jako žalovanou [číslo]. Soud I. stupně zdůraznil, že v tomto případě (správní řízení a soudní řízení správní) se nejedná o jedno řízení ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, v němž bylo uvedeno:„ Je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu. Pokud by skutkové okolnosti ohledně jednoho nároku měly vést k určení příslušnosti různých organizačních složek, je třeba s ohledem na výše uvedené zvolit pouze jednu organizační složku, která bude žalovanou zastupovat. Nelze současně upřednostnit některou jinak příslušnou organizační složku na úkor druhé, a proto bude za stát v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. jednat Ministerstvo financí, neboť to je ústředním orgánem státní správy pro hospodaření s majetkem státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).“ V projednávané věci se totiž nejedná o dva nároky, u nichž by došlo ke škodě v působnosti dvou či více organizačních složek státu, nýbrž jde ad a) o škodu, která vznikla v působnosti územního samosprávného celku (nikoliv státu) v rámci správního řízení spadajícího do samostatné působnosti a ad b) o škodu, která vznikla v působnosti státu (Ministerstva spravedlnosti) v rámci soudního řízení správního. Z tohoto důvodu podle názoru soudu I. stupně nelze zvolit jednu sběrnou organizační složku, konkrétně Ministerstvo financí, které by jednalo v prvé části řízení i za územní samosprávný celek, tedy za někoho jiného než za stát. Soud I. stupně neshledal za zcela přiléhavý odkaz Městského soudu v Praze v rozhodnutí nesouhlasu s postoupením věci ze dne 30. 12. 2021, č. j. [číslo jednací] (na čl. 85 spisu), na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1644/2021, neboť v tam řešeném případě se jednalo o poskytnutí informace v rámci správního řízení, která spadala do přenesené působnosti územního samosprávného celku a odpovídal za ní stát, tedy nikoliv jiný subjekt odlišný od státu, jako je tomu v projednávané věci, kde odpovídá za správní řízení územní samosprávný celek, protože poskytnutí informace se týkalo samostatné působnosti.

4. Na základě provedeného dokazování (popsaného pod body 11. a 12. odůvodnění jeho rozhodnutí, na které odvolací soud v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí v odkazuje) vzal soud I. stupně za prokázané, že žalobce dne [datum] uplatnil u Ministerstvu vnitra nárok, který je nyní projednáván v tomto soudním řízení (kdy jako řízení, jehož se odškodnění týká označil„ žádost o informace z [datum]“ posuzovanou před Úřadem Městské části [obec a číslo] pod sp. zn. SZ MCP6 [číslo] [rok] [číslo], dále před Magistrátem hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP [číslo] [rok], a Městským soudem v Praze pod sp. zn. [spisová značka]), přičemž jeho žádost byla přípisem Ministerstva vnitra ze dne [datum] částečně odmítnuta a v části týkající se samostatné působnosti územních samosprávných celků postoupena těmto subjektům. Dále vzal za prokázaný průběh posuzovaného řízení a skutečnost, že žalobce se v návaznosti na z jeho pohledu neuspokojivé řešení stavebního řízení (udělení kolaudačního souhlasu) intenzivně začal podle zákona č. 106/1999 Sb. dotazovat Městské části [obec a číslo] na otázky týkající se nejprve řešení kolaudačního souhlasu, následně pak začal jak Městskou část [obec a číslo], tak i Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo pro místní rozvoj, Úřad veřejného ochránce práv a Úřad pro ochranu osobních údajů zahrnovat desítkami dalších podnětů, stížností a žádostí souvisejících s jejich agendou, aniž by byl zřejmý význam takového množství podnětů pro žalobce. Z článku ze serveru [webová adresa] s titulkem„ Úředníci si rozdělili miliony na odměnách. Překvapilo to i starostku.“ vzal za prokázané, že žalobce vedl (vede) s Úřadem městské části [obec a číslo] řadu sporů a v případě odměn úředníků za roky [rok] a [rok] na zjištěnou výši odměn upozornil, a že uvedený článek byl vydán rok a čtvrt před předmětnou žádostí o podání informace. Z přípisu starosty Městské části [obec a číslo] ze dne [datum] vzal za prokázané, že starosta žalobci sděluje, že se mění struktura odměňování, z uvedeného důkazu nicméně nevyplývá, že se tak stalo v důsledku činnosti žalobce. Soud I. stupně (pod bodem 15.) následně po skutkové stránce shrnul, že žalobce podal dne [datum] k Úřadu Městské části [obec a číslo] žádost o poskytnutí informace o platech a odměnách. Vzhledem k tomu, že [ulice] část [obec a číslo] ani Hlavní město Praha žalobci požadované informace neposkytly, podal dne [datum] správní žalobu k Městskému soudu v Praze, přičemž řízení u tohoto soudu vedené pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně skončeno dne [datum]. Požadovaná informace byla žalobci následně poskytnuta dne [datum].

5. Soud I. stupně s odkazem na (již shora zmíněné) rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1646/2019 dospěl k závěru, že s ohledem na skutečnost, že i v této věci jak [ulice] část [obec a číslo], tak i Hlavní město Praha jednaly ve své samostatné působnosti, když řešily žalobcovu žádost o poskytnutí informací o odměnách vedoucích pracovníků Úřadu městské části [obec a číslo], v první části posuzovaného řízení před správními orgány Česká republika jako žalovaná [číslo] není pasivně věcně legitimována. Podle § 19 OdpŠk v rámci samostatné působnosti odpovídá územní samosprávný celek, který však v projednávané věci vystupoval pouze v roli vedlejšího účastníka, jemuž při rozhodování o věci samé nemůže přiznat práva nebo uložit povinnosti. Z uvedeného důvodu žalobu ve vztahu k žalované [číslo] (podporované oběma vedlejšími účastníky) zamítl.

6. Ohledně druhé části posuzovaného řízení před správním soudem vzal soud I. stupně za prokázané, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk došlo; nemajetková újma žalobce se tak presumuje. Řízení před správním soudem v délce dva a čtvrt roku označil za„ hraniční ve své délce, kterou by bylo možné akceptovat jako přiměřenou“, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že věc byla rozhodnuta při jediném nařízeném jednání až po dvou a čtvrt letech od nápadu žaloby, dospěl k závěru, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho. Řízení nebylo zcela jednoduché po právní stránce, když k výkladu § 8b zákona č. 106/1999 Sb. se musel vyjádřit i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 8 As 55/2012); žalobce se a délce řízení nepodílel; nesprávný postup orgánu veřejné moci naopak spočíval v příliš dlouhém časovém rozestupu od nápadu žaloby do nařízení prvního jednání ve věci, což bylo zohledněno právě při hodnocení celkové délky řízení, jiné pochybení na straně orgánu veřejné moci neshledáno nebylo. Při posuzování významu řízení pro žalobce vyšel soud I. stupně z toho, že žalobce při ústním jednání předestřel historické pozadí vzniku jeho aktivity ve vztahu k orgánům státní správy, jenž spočívalo v nespokojenosti s vyřízením podnětu jeho matky na hluk linoucí se z baru umístěného v přízemí obytného domu (cca 40 podnětů podávaných od roku 2010), v němž žila, a dále upozornil v návaznosti na zjištěná pochybení Úřadu městské části [obec a číslo] na svoji následnou novou roli být strážcem veřejného pořádku, aby nedocházelo při výkonu státní správy k dalším excesům. Po provedeném dokazování však zvýšený význam řízení pro žalobce neshledal a to zejména vzhledem k žalobcem tvrzené a prokázané četnosti řízení, která žalobce vede. V této souvislosti soud I. stupně vyšel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž soud dovodil, že charakter jednání žalobce má formu kverulantského jednání. Žalobce v návaznosti na neúspěch v podnětech na rušení nočního klidu [příjmení] částí [obec a číslo] začal jak tuto městkou část, tak i Magistrát hlavního města Prahy nejspíše z určité nespokojenosti zahrnovat desítkami námětů a podnětů k provedení různých kontrol, s řešením dotčeného orgánu se však většinou nespokojil, takže si stěžoval na danou odpověď u dalšího orgánu, čím dosáhl jednak řetězení řízení a dále následně vyvolal až desítky soudních řízení na náhradu újmy, kterou mu měly orgány svými postupy způsobit. Podle soudu I. stupně je zcela evidentní, že v případě řešení takové řady řízení nemůže jedna včas neposkytnutá odpověď na otázku odměn úředníků městské části mít pro žalobce zásadní význam, zejména pokud jde o jeho soustavnou činnost. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že vzhledem k okolnosti tohoto konkrétního řízení lze za odpovídající zadostiučinění považovat (ve smyslu § 31a OdpŠk) konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě.

7. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem, žalovanou [číslo] vedlejšími účastníky [číslo] [číslo] na straně žalované [číslo] soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen,,o. s. ř.“) s tím, že žalovaná [číslo] vedlejší účastníci na její straně byli v řízení plně úspěšní, pročež jim za použití § 151 odst. 3 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (jak je specifikoval pod bodem 31. odůvodnění svého rozhodnutí). O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou [číslo] bylo soudem I. stupně rozhodnuto rovněž podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, když podle z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013) je za plný úspěch považováno poskytnutí morální satisfakce, i když nebylo přiznáno požadované finanční plnění. Žalobci byla přiznána plná náhrada nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (viz bod 32. odůvodnění prvostupňového rozhodnutí).

8. Proti rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, který napadl rozsudek v celém rozsahu. V prvé řadě namítl vadu řízení spočívající v nesprávném určení organizační složky, která má ve věci vystupovat za stát, resp. v závěru, že za stát budou vystupovat dvě organizační složky. V této souvislosti namítl, že soud I. stupně v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20 a rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 rozděluje na dvě části jediné řízení o poskytnutí informace bez uvedení rozdílu, který má být dán ve skutkovém základu žalobcem uplatněného nároku. Současně nesprávně určil jako„ prvního žalovaného“ stát zastoupený Ministerstvem financí s odůvodněním, že odpovědnost státu za řízení před správními orgány je plně na Městské části [obec a číslo] (což je podle žalobce samo o sobě nesprávné tvrzení, když ve správním řízení rozhodovaly dva správní orgány - vedle Městské části [obec a číslo] také Magistrát hlavního města Prahy). Opomenul však, že žalobce činí odpovědným za nepřiměřenou délku řízení stát, jemuž od počátku řízení vytýká nedostatečný dozor nad činností správních orgánů v případě vyřizování žádostí o poskytnutí informací, který měl vliv na nepřiměřenou délku řízení, pročež jako organizační složku za stát jednající uvedl Ministerstvo vnitra, které tento dozor vykonává. V situaci, kdy soud I. stupně je názoru, že na straně státu musí vystupovat dvě organizační složky, tak není příslušnou organizační složkou Ministerstvo financí, ale Ministerstvo vnitra, má-li být druhou organizační složkou Ministerstvo spravedlnosti. Žalobce však nadále setrval na své argumentaci, že je zde je shodný skutkový základ - nepřiměřená délka řízení, za stát tak má vystupovat pouze jediná organizační složka - Ministerstvo financí. V případě, že ve vztahu k části řízení, která probíhala před správními orgány, nenese stát žádnou odpovědnost a není taky pasivně legitimován, má se takový názor projevit ve výsledku na přiznané výši satisfakce. Výše uvedené nesprávnosti se podle žalobce projevují i ve skutkových zjištěních soudu I. stupně. Za zásadní pochybení pak žalobce označil postup soudu I. stupně, pokud vycházel z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] s tím, že soud dovodil, že charakter jednání žalobce má formu kverulantského jednání. Ohledně závěru o sudičství žalobce soud I. stupně v rozporu s judikaturou (z níž žalobce citoval) neprovedl řádně dokazování, byť z uvedené judikatury je zřejmé, že pro naplnění sudičského jednání konkrétní osoby musejí být splněny současně dvě podmínky - mimořádně vysoký počet žalob za relevantní časové období a současně většina těchto žalob musí být neúspěšná, což není projednávaný případ. Pokud soud I. stupně bez dokazování dospěl k závěru, že chování žalobce je kverulantské, je rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť postrádá řádné odůvodnění takového závěru. K hodnocení významu řízení pro žalobce soudem I. stupně žalobce dodal, že jasně a zřetelně uvedl a předložil důkazy o tom, že se jednalo o řešení hlukové zátěže v návaznosti na provozování podniku v obytném domě v rozporu se stavebním povolením, kdy tato problematika nebyla mnoho let řešena, a že druhou problematikou byla zjištění týkající se nepřiměřených odměn úředníků, což bylo řešeno i mediálně a kdy k nápravě právě za účasti žalobce nakonec došlo, přičemž zřejmě by k ní došlo dříve, pokud by správní orgány neupíraly nezákonně žalobci právo na informace. Žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v němž se soud zabýval otázkou veřejného zájmu na sdělování výší odměn a platů zaměstnanců územního samosprávního celku. V citovaném rozhodnutí soud mimo jiné analyzoval angažovanost žalobce ve věcech veřejných a upozornil na skutečnost, že se žalobce„ fungováním MHMP a MČ [obec a číslo]“ zabývá dlouhodobě, koncentrovaně a systematicky, tyto aktivity též více či méně kvalifikovaně přenáší do veřejného prostoru, nejedná se tedy o nahodilou a čistě soukromou aktivitu. Z uvedeného podle žalobce jednoznačně vyplývá, že informace měly pro žalobce zásadní význam a pokud mu nebyly poskytnuty, bylo mu znemožněno vykonávat činnost„ onoho hlídacího psa“. Soud I. stupně tak nesprávně posoudil význam předmětu řízení pro žalobce, pročež nesprávně určil jako adekvátní satisfakci konstatování porušení práva namísto satisfakce finanční. Jelikož žalobce s přiznáním zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva vyjádřil zásadní nesouhlas, napadl odvoláním i výrok I. prvostupňového rozsudku, kterým je toto porušení konstatováno. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně zpět k novému projednání, neboť„ je třeba správně určit organizační složku státu, a to pouze jedinou, tedy Ministerstvo financí“ a následně znovu„ správně rozhodnout a žalobci přiznat požadované odškodnění za nepřiměřenou délku celého řízení o poskytnutí informací“ a náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.

9. K odvolání žalobce se vyjádřila žalovaná [číslo] oba vedlejší účastníci na její straně, přičemž napadený rozsudek označili za věcně správný. Žalovaná [číslo] uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že v případě, kdy by za Českou republiku mělo před soudem jednat více organizačních složek státu ve vztahu k totožnému nároku, bude tato v řízení před soudem zastupována pouze jednou organizační složkou a to Ministerstvem financí. Takováto situace však v projednávané věci nenastala, když žalobce se podanou žalobou domáhal přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích z důvodu nepřiměřeně dlouhého trvání řízení, které částečně probíhalo před správními orgány jednajícími v samostatné působnosti a částečně před správními soudy, přičemž tuto svou žalobu směřoval výhradně vůči České republice. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1297/2020, ve kterém Nejvyšší soud posuzoval právně totožnou věc a kde došel k názoru:„ Byť v nyní posuzované věci řízení rovněž probíhalo částečně před správními orgány a částečně před soudy, nenastává výše popsaná situace, v níž by za žalovanou mělo jednat více organizačních složek. Je tomu tak proto, že řízení před správními orgány spadalo do samostatné působnosti územních samosprávných celků, jak dovodil Nejvyšší soud v již výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1646/2019. Odpovědnost za délku této části řízení tudíž v souladu s dovozeným závěrem nesou územní samosprávné celky. Naopak za délku řízení probíhající před soudy odpovídá Česká republika, za níž je ohledně tohoto nároku příslušné jednat Ministerstvo spravedlnosti. Jelikož je i v tomto případě nutné vyhovět závěru Ústavního soudu že daná řízení mají být z hlediska posouzení jejich délky posuzovaná jako celek, nelze než dospět k závěru, že v případě nepřiměřené délky řízení, které částečně probíhalo před správními orgány v jejich samostatné působnosti a částečně před soudy, vznikla s tím související újma v důsledku působení několika škůdců (územních samosprávných celků a státu). Jelikož zákon č. 82/1998 Sb. pro případ plurality škůdců nenabízí zvláštní řešení, je třeba odpovědnost územních samosprávných celků a státu v tomto případě posoudit dle obecných pravidel (§ 2915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)“ Na základě výše uvedeného je nutné dovodit, že Česká republika není pasivně legitimována ve vztahu k té části žaloby, jíž je požadováno přiznání přiměřeného zadostiučinění za část řízení, které probíhalo před správními orgány jednajícími v samostatné působnosti, a je pasivně legitimována pouze v té části žaloby, jíž je požadováno přiznání přiměřeného zadostiučinění za část řízení, které probíhalo před správním soudem. Soud I. stupně tedy postupoval správně, když na straně žalované jednal jednak s Ministerstvem spravedlnosti, jakožto organizační složkou státu oprávněnou zastupovat Českou republiku v té části žaloby, kdy je Česká republika pasivně legitimována, neboť tato část zahrnuje výhradně řízení před správními soudy, a jednak s Ministerstvem financí v té části žaloby, kdy Česká republika pasivně legitimována není, neboť za takové situace nelze určit jinou příslušnou organizační složku státu a je nutno postupovat podle § 6 odst. 4 OdpŠk. Označila za absurdní tvrzení žalobce, že i ve vztahu k té části žaloby, jíž je požadováno přiznání přiměřeného zadostiučinění za část řízení, které probíhalo před správními orgány jednajícími v samostatné působnosti, je pasivně legitimována Česká republika, neboť nebyl vykonáván dostatečný dozor ze strany státu (resp. Ministerstva vnitra) nad vyřizováním žádostí o poskytnutí informací, když při použití takové konstrukce by byl stát odpovědný za veškerá řízení probíhající na úrovni samosprávy, neboť v každém případě by bylo možno argumentovat tím, že stát nevykonával dostatečný dozor nad jejím fungováním a proto je za jakékoliv pochybení odpovědný. Nadto se žalobce žádným způsobem ve své žalobě nedomáhá náhrady za nedostatečný výkon dozoru ze strany Ministerstva vnitra, když v opačném případě by musel toto formulovat jako samostatný žalobní nárok, což neučinil. Z provedeného dokazování jasně vyplývá, že informace, jejíhož poskytnutí se žalobce domáhal v rámci správního a soudního řízení, neměla pro něj zásadní význam; naopak měla pro žalobce minimální význam, a to již s ohledem na počet žalobcem zahájených neopodstatněných řízení, jejichž demonstrativní výčet je uveden v bodě 8 napadeného rozsudku. V tomto směru žalovaná [číslo] dále poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 78/2022-106, kde soud v bodě 46 uvedl, že jen od roku [rok] do vydání tohoto rozhodnutí byl žalobcem pouze před Městským soudem v Praze ve třiceti případech. Za správný označila závěr soudu I. stupně o sudičském jednání žalobce; v této souvislosti odkázala na další soudní rozhodnutí týkající se žalobce, přičemž shrnula, že intenzita zásahu do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce byla v projednávané věci nepatrná, a proto není důvod, aby mu byla přiznána satisfakce v penězích. [ulice] účastník [číslo] na straně žalované [číslo] se podrobně vyjadřoval k závěru soudu I. stupně o sudičství žalobce a dále k argumentaci žalobce o jeho roli„ hlídacího psa“ s tím, že žalobce k tomuto v odvolání akcentovaná tvrzení v řízení nedoložil. [ulice] účastník [číslo] na straně žalované [číslo] pak příkladem označil řízení, jež žalobce vedl a vede s vedlejším účastníkem a dalšími orgány veřejné moci s tím, že ve většině případů byl neúspěšný (byť prozatím nepravomocně).

10. Žalobce ve svých replikách k vyjádření žalované [číslo] vedlejších účastníků v zásadě zopakoval svoji argumentaci uvedenou v podaném odvolání. K vyjádření vedlejšího účastníka [číslo] zdůraznil, že označené spory, resp. žaloby byly podány žalobcem v období let [rok] - [rok], tedy v průběhu deseti let, a po vyloučení těch, o nichž ještě probíhá řízení, zbývá 20 pravomocně skončených věcí, což nesplňuje podmínku mimořádně vysokého počtu žalob pro závěr o kverulantském jednání žalobce. Soud I. stupně v tomto směru neprováděl žádné dokazování a dokazováním v rámci odvolacího řízení by byla porušena zásada dvojinstančnosti, nicméně žalobce z procesní opatrnosti popsal podstatu označených sporů.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) [ulice] účastník [číslo] na straně žalované [číslo] se k tomuto jednání, ač byl řádně a včas předvolán, nedostavil, odvolací soud tak jednal podle § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

12. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro řádné rozhodnutí ve věci. Na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu věc zcela správně posoudil i po právní stránce. Soud I. stupně v prvé řadě zcela srozumitelně a přesvědčivě vysvětlil svůj závěr, že přestože se žalobce v projednávané věci domáhal přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informací probíhajícího před správním orgánem i před správním soudem, nebylo možné zvolit jednu sběrnou organizační složku, konkrétně Ministerstvo financí, ale bylo namístě jednat se dvěma organizačními složkami, a to Ministerstvem financí a Ministerstvem spravedlnosti; vypořádal se při tom s relevantní judikaturou. Odvolací soud v tomto směru zcela odkazuje na závěry soudu I. stupně shrnuté pod bodem 3. odůvodnění shora, k nimž nemá, co by dodal. Podle odvolacího soudu lze tak přisvědčit závěru soudu I. stupně, že se (z důvodů soudem I. stupně vysvětlených) v projednávané věci jedná o dvě části řízení, v nichž je pasivně legitimován vždy jiný subjekt, tedy nikoli vždy stát; že se nejedná o jedno řízení ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2577/2016, podle něhož je-li žalobou proti státu uplatňován pouze jediný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy, a to i v případě, že ke škodě (respektive újmě) došlo v působnosti dvou nebo více organizačních složek státu, může stát zastupovat jen jedna organizační složka státu, neboť se nejedná o dva nároky, u nichž by došlo ke škodě v působnosti dvou či více organizačních složek státu, nýbrž jde ad a) o škodu, která vznikla v působnosti územního samosprávného celku (nikoliv státu) v rámci správního řízení spadajícího do samostatné působnosti a ad b) o škodu, která vznikla v působnosti státu (Ministerstva spravedlnosti) v rámci soudního řízení správního. Není důvodná v této souvislosti uplatněná odvolací argumentace žalobce, že soud I. stupně rozhodl v rozporu s judikaturou, neboť žalobcem poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, z tohoto nálezu vycházející, řešil otázku, že s odkazem na čl. 36 a 38 Listiny i v případě práva na informace, které je základním právem dle čl. 17 Listiny, mají jeho účastníci právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

13. Rovněž není důvodná námitka žalobce, že soud I. stupně pominul argumentaci žalobce, že ze strany státu, resp. Ministerstva vnitra nebyl vykonáván dostatečný dozor nad vyřizováním žádostí o poskytnutí informací, pokud při jednání soudu I. stupně dne [datum] žalobce upřesnil, že žalobní nárok vyplývá pouze z nepřiměřené délky řízení - tvrzení týkající se absence řádné kontroly České republiky - Ministerstva vnitra nad činností Magistrátu hlavního města Prahy uvedl z toho důvodu, že tato tvrzení,,umocňují“ předmětnou délku řízení. Nadto lze k této námitce žalobce přisvědčit argumentaci žalované [číslo] ve vyjádření k odvolání, na níž v tomto směru odvolací soud pro stručnost odkazuje.

14. Soud I. stupně tedy nepochybil, pokud ve vztahu k části posuzovaného řízení, probíhající před správními orgány v jejich samostatné působnosti uzavřel, že Česká republika jako žalovaná [číslo] není (ve smyslu § 19 OdpŠk) ve věci samé pasivně věcně legitimována, pročež žalobu ve vztahu k této žalované a k oběma vedlejším účastníkům na její straně zamítl.

15. Soud I. stupně učinil rovněž správný závěr, že v části posuzovaného řízení probíhající před správním soudem došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, když vymezená délka posuzovaného řízení není již s ohledem na období nečinnosti soudu od okamžiku podání žaloby do rozhodnutí ve věci při prvním nařízeném jednání přiměřená. V důsledku toho žalobci vznikla nemajetková újma, jejíž vznik se presumuje a kterou je třeba kompenzovat přiměřeným zadostiučiněním. Soud I. stupně určil i s ohledem na okolnosti projednávané věci odpovídající formu zadostiučinění. Odvolací soud připomíná, že při určení vhodné formy satisfakce (podle § 31a odst. 2 OdpŠk) je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti daného případu a mít na zřeteli, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce, a pokud by samo o sobě nepředstavovalo postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech tedy bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby (srov. bod V. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3087/14). Žalobce se na délce posuzovaného řízení, resp. části řízení před správním soudem, ve vztahu k němuž byl shledán odpovědností titul, nepodílel, nicméně lze dojít k závěru o nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce pro jeho sudičské jednání. Taková skutečnost se podává již jen ze samotného tvrzení žalobce ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka [číslo] o počtu pravomocně skončených řízení, které žalobce v souvislosti s činností (respektive nečinností) tohoto vedlejšího účastníka ohledně žádostí žalobce o poskytnutí různých informací podle zákona č. 106/1999 Sb. vedl za posledních 10 let, kdy počet 20 řízení se vymyká procesní aktivitě běžného účastníka řízení. Nadto se taková skutečnost podává se soudem I. stupně pokazovaného pravomocného rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací]. Velký počet žalobcem vedených řízení (ať již pravomocně skončených či dosud v běhu) vůči státu, či Městské části pro [část Prahy] Hlavnímu městu [obec], je odvolacímu soudu známa i z jeho úřední činnosti, např. z rozhodnutí odvolacího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 14 Co 78/2022 (viz sp. zn. 14 Co 389/2019, 14 Co 396/2020, 15 Co 176/2020, 15 Co 444/2020, 15 Co 509/2019, 15 Co 510/2019, 16 Co 124/2021, 16 Co 379/2021, 21 Co 101/2022, 21 Co 412/2021, 22 Co 2/2019, 22 Co 230/2021, 22 Co 84/2019, 23 Co 92/2020, 28 Co 306/2021, 28 Co 454/2021, 28 Co 49/2021, 28 Co 50/2021, 51 Co 28/2019, 54 Co 329/2020, 54 Co 330/2020, 54 Co 397/2019, 55 Co 39/2022, 58 Co 331/2020, 62 Co 116/2020, 62 Co 154/2020, 62 Co 38/2019, 70 Co 264/2020, 70 Co 391/2021, 70 Co 49/2021), z jehož odůvodnění se jen příkladem podává velké množství (desítky) žalob podaných žalobcem v souvislosti s jeho žádostmi o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. za účelem„ vyzkoušení funkčnosti státní správy“ jen od roku 2019. Lze přisvědčit soudu I. stupně, že s ohledem na počet žalobcem vedených řízení nemůže jedna včas neposkytnutá odpověď na otázku odměn úředníků městské části mít pro žalobce zásadní význam. Poukazoval-li žalobce na svoji funkci„ společenského hlídacího psa“, s odkazem na bod 52. odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] s tím, že v něm soud mimo jiné analyzoval angažovanost žalobce ve věcech veřejných, pak z tohoto odůvodnění se podává pouze tolik, že žalobcem tvrzené„ dřívější aktivity vůči vedení hl. m. [obec] (tvrzené přijetí metodiky k náhradě škod) nebo ve vztahu k odměňování u Městské části [obec a číslo], jímž se mělo dostat i mediální pozornosti v podobě článku na serveru [webová adresa], mohou naznačovat, že se žalobce fungováním MHMP a úřadů městských částí zabývá dlouhodobě, koncentrovaně a systematicky, přičemž tyto aktivity též více či méně kvalifikovaně přenáší do veřejného prostoru - nejedná se tedy o nahodilou a čistě soukromou aktivitu“. V uvedené rozhodnutí tedy nebyl přijat jednoznačný závěr o tom, že by žalobci mělo postavení společenského hlídacího psa přiznáno.

16. Odvolací soud ze všech uvedených důvodu napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř., a to včetně správných souvisejících nákladových výroků.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 151 odst. 3 o. s. ř., kdy v odvolacím řízení úspěšným žalovaným a vedlejším účastníkům na straně žalované [číslo] byla přiznána paušální náhrada podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu jednání) po [částka] za úkon podle § 2 odst. 3 citované vyhlášky, a to (podle obsahu spisu) žalované [číslo] vedlejšímu účastníkovi [číslo] na její straně (každému) částku [částka] za dva úkony (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu), žalované [číslo] částku [částka] (účast při jednání odvolacího soudu) a vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované [číslo] částku [částka] (vyjádření k odvolání).

Poučení