21 Co 106/2024 - 187

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČ: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČ: [Anonymizováno] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o odstranění stavby o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 22 C 448/2022 – 139 ze dne 6. října 2023 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 8 712 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 22 C 448/2022 – 139 ze dne 6. 10. 2023 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou odstranit stavbu čp. 49, jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. st. 585, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 644 m2, zapsanou na listu vlastnictví č. [hodnota] vedeném pro obec [adresa], katastrální území [adresa], u [Anonymizováno], [adresa], a to do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. jí dále uložil povinnost vyklidit pozemek parc. č. 1379/1, ostatní plocha, o výměře 82 606 m2, pozemek parc. č. st. 585, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 644 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. [hodnota] vedeném pro obec [adresa], katastrální území [adresa], u [Anonymizováno]. [adresa] do třiceti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. rozhodl, že na náhradě nákladů je žalovaná povinna uhradit žalobkyni částku 15 890 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

2. Žalobkyně se domáhala požadovaného odstranění výše uvedené stavby a vyklizení shora specifikovaných pozemků s tím, že je příspěvkovou organizací [Anonymizováno] a má právo hospodaření k pozemkům, na kterých se nachází dálniční odpočívka D1 [adresa], km 26,0 vpravo a žalovaná je vlastníkem stavby na odpočívce. Tvrdila, že mezi účastníky existoval nájemní vztah, na základě kterého žalovaná užívala část odpočívky, nájemní smlouva byla ukončena výpovědí a žalovaná pozbyla veškerá oprávnění k užívání pozemků a odpočívky, se kterými je žalobkyně oprávněna hospodařit, a to včetně pozemku, kde stojí stavba žalované. V žalobě bylo dále tvrzeno, že žalovaná má podle nájemní smlouvy povinnost pozemky a část odpočívky vyklidit, odstranit stavbu na odpočívce, což i přes výzvy žalobkyně nesplnila a nadále odpočívku užívá bez právního důvodu, když na povinnost vyklizení a odstranění stavby motorestu byla upozorněna ve výpovědi, a poté i prostřednictvím svého právního zástupce výzvou ze dne [datum]. Žalovaná označila žalobu za nedůvodnou s tím, že žalobní nárok je v rozporu se zákonnou normou a platnou judikaturou [Anonymizováno]. Poukazovala na to, že stavba byla na pozemku umístěna a postavena ještě před uzavřením v žalobě tvrzené nájemní smlouvy jako stavba oprávněná a byla zřízená bez časově omezeného práva. Dovozovala, že je právně irelevantní, jak byla v roce 2000 koncipována nájemní smlouva z hlediska doby nájmu, když původním záměrem (účelem) bylo realizovat stavbu na základě časově neomezeného práva. Vyslovila svůj názor, že právní řád neposkytuje žalobkyni žádné hmotněprávní oprávnění úspěšně se domoci vyklizení pozemků (odstranění stavby). Za nesporné označila, že jí stavba slouží jako majetková hodnota, kdy nemovitá věc zajišťuje nároky jejích oprávněných věřitelů pro uspokojení jejich finančních nároků za žalovanou a váznou-li na stavbě zástavní práva a jiná práva věřitelů žalované, mají být uspokojeny z předmětné nemovité věci, tj. stavby. Poukazovala na to, že soud je povinen ze zákona zkoumat následky, které rozhodnutím o odstranění stavby vzniknou, a to nejen u účastníků soudního řízení, ale i jiných třetích osob, jejichž nároky jsou zákonným způsobem zajištěny na stavbě v podobě zástavních práv, jiných práv zajišťujících jejich nároky za žalovanou společností. Tvrdila, že současný stav je vyvolán toliko nepříznivými ekonomickými dopady pandemické situace COVID-19, kdy musela uzavřít provoz, neměla žádné příjmy, ale pouze náklady a ukončení provozu je pouze dočasné. Pokud by se soud s jejím právním názorem neztotožnil, dovozovala, že žalobkyní tvrzené právo k užívání pozemku zaniklo za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ode dne [datum] (dále jen „o.z.“), tudíž by mohla přicházet v úvahu i aplikace závěrů rozsudku [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka], kdy se pro případ vypořádání stavby, oprávněně zřízené před [datum], aplikují ustanovení tohoto zákona, stavba se ukončením práva užití pozemku nestala součástí pozemku.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, popsanému v odst. 21 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Po právní stránce řešil v první řadě otázku, zda se jedná o neoprávněnou stavbu, kdy vyšel z nesporné skutečnosti, že stavba je umístěna na cizím pozemku a že byla vybudována před [datum]. S odkazem na ust. § 3055 odst. 1 o.z. dovodil, že se tato nestala součástí pozemku žalobkyně a s připomenutím judikatury [Anonymizováno] a ust. § 3028 odst. 2 o.z. zdůraznil, že se oprávněnost stavby posuzuje podle právní úpravy platné k okamžiku vzniku stavby, když při posuzování otázky, zda jde o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku, je třeba vycházet z právní úpravy, platné v okamžiku vzniku stavby jako věci v právním smyslu. S ohledem na to věc připomněl ust. § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do [datum] (dále jen „obč. zák.“) a konstatoval, že stavba byla na pozemku umístěna na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne [datum] mezi [adresa] a [právnická osoba]., přičemž byla vybudována a kolaudována. V době uzavření smlouvy nebyl oddělen pozemek č. 585, tudíž byl pronajímán pouze pozemek č. 1379/1 a následně, tedy po vybudování motorestu, došlo k jeho oddělení. Tato smlouva byla ukončena dohodou smluvních stran dne [datum]. Prvostupňový soud uvedl, že lze dovodit kontinuální vůli žalobkyně k umístění této stavby na pozemku č. 585 a užívání pozemku č. 1379/1, když v bezprostřední časové návaznosti byla dne [datum] uzavřena smlouva mezi žalobkyní a [jméno FO], který svůj podnik, jehož součástí byla i nemovitost čp. 49, vložil do žalované jako nepeněžitý vklad. Poukázal na to, že v této nájemní smlouvě strany výslovně sjednávají, že předmětem pronájmu je pozemek č. 1379/1 a budova motorestu, která je zcela přesně specifikována, kdy je tak zcela nepochybná vůle stran učinit předmětem pronájmu i pozemek č.

585. Za právní důvod, na jehož základě byla stavba vybudována a na pozemku umístěna, označil nájemní smlouvu. Stran otázky zřízení stavby při uzavření nájemní smlouvy a odstranění stavby při existenci nájemní smlouvy poukázal na komentářovou literaturu a rozhodnutí [Anonymizováno] a [Anonymizováno] tak, jak to popsal v odst. 37 a 38 odůvodnění napadeného rozsudku. Zdůraznil, že stavba byla umístěna na pozemku na základě smluvního ujednání, tedy obligačního práva a že si tedy musí být ten, kdo stavbu takto na pozemek umístí, vědom toho, že její umístění je časově omezené, k čemuž je třeba odkázat obě uzavřené nájemní smlouvy, které byly uzavřeny vždy na dobu určitou, nikoliv neurčitou. Poukázal na to, že i kdyby byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou, nebylo by možno připustit odepření ochrany vlastnického práva vlastníku pozemku, pokud druhá smluvní strana neplní své smluvní povinnosti, jak tomu v této věci bylo. Konstatoval, že k ukončení nájemního vztahu na základě výpovědi vedla skutečnost, že žalovaná řádně neplnila své smluvní povinnosti. Připomněl, že v tomto řízení není oprávněn k přezkumu výpovědi nájemní smlouvy, odkázal na ust. § 2314 o.z. a uzavřel, že ukončením nájemní smlouvy žalovaná pozbyla právo k umístnění stavby na pozemku žalobkyně. Uvedl, že jakékoliv jednání žalobkyně ve vztahu ke správním orgánům, učiněné ve stavebním řízení, není rozhodným pro posuzování, zda je stavba oprávněnou či neoprávněnou a odkázal na judikaturu [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Uzavřel, že nárok uplatněný žalobkyní je důvodným, ovšem nikoliv v režimu ust. § 135c obč. zák., nýbrž v režimu ust. § 126 obč. zák., neboť v souzené věci byla stavba zřízena na základě obligačního práva, když byla uzavřena nájemní smlouva a žalobě proto v celém rozsahu vyhověl. Námitku žalované, že předmětnou nemovitostí jsou zajištěna práva dalších osob, označil za nedůvodnou s tím, že tato skutečnost nemůže vést k narušení ochrany vlastnictví podle ust. § 126 obč. zák., neboť právo na zajištění závazků nemůže mít přednost před ochranou vlastnického práva žalobkyně. Uvedl rovněž, že žalobní nárok není možné hodnotit jako uplatněný v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k plnění jejích povinností, ale ta na výzvy nedbala a setrvale porušovala své smluvní povinnosti. Připomněl, že právě tato skutečnost vedla k ukončení nájemní smlouvy. Uzavřel, že to byla žalovaná, který svým jednáním zapříčinila ukončení smluvního vztahu, kterým bylo založeno oprávnění pro umístění stavby žalované a která se nyní nemůže dovolávat dobrých mravů.

5. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 7 bod 4. AT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT, ust. § 13 odst. 3 AT, s odkazem na ust. § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř., ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., s odkazem na judikaturu [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno].

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že věc po právní stránce nesprávně posoudil, zejména otázku aplikace ust. § 126 obč. zák., otázku zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy za situace, kdy takovýto výkon práva žalobcem vážně poškodí uživatele nemovité věci (stavby) – žalovanou, jakož i práva třetích osob včetně [Anonymizováno], které mají zřízeny zajišťovací práva na předmětné nemovitosti, jež má být podle rozsudku odstraněna, ač je plně hospodářsky využitelná k účelu, ke kterému byla zbudována se souhlasem žalobce. Poukazovala na to, že dále byla nesprávně posouzena otázka povahy a rozsahu hospodářské ztráty, která vznikne odstraněním projednávané stavby, kterážto vznikla se souhlasem žalobkyně pro účely odpočívky dálnice D1. Konstatovala, že soud prvního stupně v rámci svého posouzení a rozhodování věci nesplnil zákonnou povinnost porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která odstraněním stavby vznikne, se zájmem na dalším využití stavby pro účely, pro které byla se souhlasem žalobkyně zbudována. Ve svém odvolání dále poukazovala na nedůvodnost žaloby s ohledem k tomu, že věc se po skončení nájmu vrací pronajímateli (žalobkyni) ve stavu, v jakém byla v době uzavření nájemní smlouvy, tj. v době, kdy ji žalovaná od ní podle nájemní smlouvy datované dne [datum] převzala do nájmu. Zdůrazňovala, že k tomuto dni byl pozemek parc. č. st. 585, v obci [adresa], kat. území [adresa], zatížen stavbou č.p. 49 – jiná stavba, stojící na pozemku parc. č. st. 585, o čemž žalobkyně prokazatelně věděla, neboť tato skutečnost vyplývala z veřejného registru (katastru nemovitostí), a tedy si musela být vědoma toho, že věc – pozemek parc. č. st. 585 bude po skončení nájmu vrácen společně se stavbou č.p. 49 ([adresa]). V odvolání dále poukazovala na otázku faktické možnosti odstranění rozsáhlé stavby č. [hodnota] ([adresa]) ve stanovené lhůtě třiceti dnů ode dne právní moci rozsudku za situace, kdy neexistuje žádný demoliční výměr k takovémuto úkonu a ani to z hlediska praktického není možné a proveditelné tak, aby nedošlo k zásahu do práv třetích osob, včetně majitelů sítí, na které je stavba připojena. Odkazovala i na judikaturu [Anonymizováno] a dovozovala, že stavba není ani po zániku nájemního práva podle nájemní smlouvy stavbou neoprávněnou a připomínala, že soudy jsou v případě posuzování otázky odstranění stavby po zániku občanskoprávního titulu (nájemní smlouvy) povinny zkoumat a zvážit charakter ust. § 3 odst. 1 obč. zák. jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou. Rozsudek označila za nepřezkoumatelný a postup soudu prvního stupně za čistě formalistický. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného s tím, že se s argumentací žalované zásadně neztotožňuje. Předně poukazovala na to, že se na povinnost odstranit stavbu motorestu aplikuje ust. § 126 odst. 1 obč. zák. a odkazovala na konkrétní judikaturu [Anonymizováno] s tím, že konstantní rozhodovací praxe v rámci soukromoprávního řízení o odstranění stavby rozděluje stavby na cizím pozemku na dvě kategorie, a to na stavby od počátku postavené neoprávněně a na stavby postavené na základě oprávnění, které následně zaniklo, což je i případ předmětného motorestu. S ohledem na to, že nájemní smlouva č. 23/93 ze dne [datum], uzavřená mezi tehdejším [adresa] jako pronajímatelem a společností [právnická osoba]. jako nájemcem, byla uzavřena na dobu určitou do [datum], označila za zjevné, že už samotný právní titul, na základě kterého byla stavba motorestu postavena, byl dočasný. Připomínala, že další nájemní smlouva, uzavřená mezi ní a [jméno FO], který vložil svůj podnik, jehož součástí byla též práva a povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy, jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu žalované, byla ze strany žalobkyně výpovědí ze dne [datum] vypovězena a nájemní vztah tak skončil k [datum]. Konstatovala, že právo k užívání jejích pozemků a oprávnění mít na nich stavbu motorestu odpadlo až po jejím postavení a užívání a že se na takovou situaci aplikuje ust. § 126 odst. 1 obč. zák. Námitku žalované, že stavba motorestu může nadále sloužit svému účelu, ke kterému byla se souhlasem žalobkyně postavena a zkolaudována, označila za irelevantní s odkazem na judikaturu [Anonymizováno], kdy se posuzování hospodářské využitelnosti neoprávněné stavby uplatňuje pouze k neoprávněným stavbám, které spadají do režimu ust. § 135c obč. zák. a kdy ust. § 126 obč. zák. žádné takovéto kritérium nestanovuje. Zdůrazňovala, že je, jako osoba oprávněná hospodařit s majetkem ve vlastnictví [Anonymizováno], oprávněna s předmětnými pozemky nakládat podle své svobodné vůle, v mezích právního řádu a s příslušnými omezeními, vyplývajícími z její povahy jako státního podniku. Konstatovala, že je tedy zcela na ní, zda se rozhodne využít stavbu motorestu v současném stavu, či se rozhodne pozemek parc. č. 585 využít jinak. Opakovaně poukazovala na to, že stavba motorestu vznikla s jejím souhlasem, ale na základě dočasného právního titulu, a to nájemní smlouvy, uzavřené dne [datum] a i v těchto souvislostech odkazovala na judikaturu [Anonymizováno]. Vyslovila svůj názor, že odstranění této stavby není v rozporu s dobrými mravy a že napadeným rozsudkem uložená povinnost je zcela důsledkem jednání žalované, jíž byla ponechána dlouhá doba pro nápravu. Pokud žalovaná dovozovala, že odstraněním stavby motorestu dojde k významnému zásahu do majetkových práv třetích osob (věřitelů žalované), a to zejména kvůli zřízeným zástavním právům ke stavbě motorestu. vyslovila svůj názor, že takové skutečnosti nemohou mít dopad do jejího právního postavení a možnosti ochrany jejího vlastnického práva. Pariční lhůtu, určenou prvostupňovým soudem, označila za dostatečnou.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.), aniž opakoval či doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Shledal totiž, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy zcela správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením [Anonymizováno] v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. V první řadě není možno napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný, neboť sama žalovaná se k jeho odůvodnění ve svém odvolání velice podrobně vyjádřila. Nelze rovněž přehlédnout, že v něm dále toliko opakuje argumentaci, kterou přednesla již před soudem prvního stupně, který se s ní zcela a správně vypořádal a navíc odkázal na přiléhavou judikaturu [Anonymizováno] a [Anonymizováno], která dopadá na projednávanou věc.

12. Je tedy třeba přisvědčit správnosti závěru prvostupňového soudu, že stavba motorestu byla vybudována na pozemku parc. č. 585, k.ú. [adresa], jehož vlastníkem je [Anonymizováno] a právo hospodaření náleží žalobkyni, před [datum].

13. Za stavu, kdy je rozdílný vlastník pozemku a na něm postavené stavby, vyšel soud prvního stupně správně z ust. § 3055 odst. 1 o.z., kdy dovodil, že stavba motorestu není součástí pozemku parc. č. 585.

14. Oprávněnost stavby pak prvostupňový soud správně posuzoval podle právní úpravy platné k okamžiku vzniku stavby, zohlednil přiléhavou judikaturu [Anonymizováno], na níž odkázal a na projednávanou věc správně aplikoval ust. § 126 obč. zák., a to s ohledem na přechodné ust. § 3028 odst. 2 o.z.

15. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem, že stavba motorestu není neoprávněnou stavbou, ale stavbou, k níž sjednané oprávnění zaniklo. I zde bylo správně odkázáno na správnou judikaturu [Anonymizováno] a [Anonymizováno], podle níž ten, kdo stavěl na cizím pozemku na základě obligačního práva, musel nutně počítat s tím, že toto právo není časově neomezené a vědomě na sebe vzal rizika z toho plynoucí, tedy že bude muset po zániku tohoto práva stavbu odstranit.

16. Stavba motorestu byla umístěna na pozemku parc. č. 585, k.ú. [adresa] na základě smluvního ujednání, tj. na základě nájemní smlouvy č. [Anonymizováno] ze dne [datum], uzavřené na dobu určitou do [datum]. Odvolací soud má za to, že uvedený právní titul, na základě kterého byla tato stavba postavena, byl dočasný.

17. Následná nájemní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a [jméno FO], který v roce 2002 vložil svůj podnik, jehož součástí byla též práva a povinnosti, vyplývající z nájemní smlouvy, jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu žalované, čímž se nájemcem z nájemní smlouvy a vlastníkem stavby motorestu stala žalovaná.

18. Žalobkyně nájemní smlouvu vypověděla dne [datum] a ke skončení nájemního vztahu došlo ke dni [datum] a je tedy zřejmé, že právo k užívání pozemků žalobkyně a oprávnění mít na nich stavbu motorestu, odpadlo až po jejím postavení a užívání. Odvolací soud ve shodě s prvostupňovým soudem uzavírá, že na takovou situaci se aplikuje ust. § 126 odst. 1 obč. zák.

19. Odvolací soud dále připomíná, s ohledem na argumentaci žalované před soudem prvního stupně a poté i před odvolacím soudem, že [Anonymizováno] ve svém usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] (na které správně odkázal prvostupňový soud) konstatoval, že ani po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku nevidí důvod měnit právní názor, vyslovený v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], publikovaném pod č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], týkající se stavby postavené na základě nikoliv neomezeného práva užívání pozemku; zanikne-li takové právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Na tato rozhodnutí správně odkázal soud prvního stupně v odst. 38 odůvodnění napadeného rozsudku.

20. Stejně tak je správný odkaz na další rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], ve kterém bylo judikováno, že pokud někdo postaví stavbu na cizím pozemku, aniž měl zajištěno časově neomezené a jednostranně nevypověditelné právo mít na cizím pozemku stavbu, bere na sebe riziko, že po zániku tohoto práva bude muset stavbu odstranit.

21. K možným rizikům nájemní smlouvy se [Anonymizováno] skutečně vyjádřil v usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], kde uvedl, že „ve shodě se zásadou autonomie vůle je uzavření smlouvy na dobrovolném rozhodnutí smluvní strany, která musí zvážit všechna pozitiva či negativa, která mohou být s uzavřením takové smlouvy spojena. V poměrech nájemní smlouvy je to především zřejmá okolnost, že po skončení nájmu ztratí nájemce oprávnění předmět nájmu užívat a pronajímatel se bude moci domáhat jeho vyklizení. Tato skutečnost je pojmovým znakem nájemní smlouvy, a jestliže si nájemce tyto skutečnosti dostatečně nezváží před uzavřením nájemní smlouvy, nemůže považovat za nespravedlivý důsledek, který je svou povahou s nájemním vztahem spojen, a to tím spíše, jestliže se jedná o nájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou.“ 22. Judikatura [Anonymizováno] (např. usnesení sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 4809) sice konstatuje, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka. Od toho je ale nutno odlišovat případy, kdy má stavebník v době stavby občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené nebo o případ, kdy věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné, jak tomu bylo u nájemní smlouvy ze dne [datum], od které se odvíjela i stavba motorestu. 23. [Anonymizováno] naznačil řešení těchto situací v rozsudku sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum], uveřejněném v časopise [Anonymizováno], 2001, č. 1, str. 47, závěrem, podle kterého „pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby.“ 24. Toto rozhodnutí navázalo na rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] dne [datum], uveřejněný pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit.

25. Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu (rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], uveřejněný v Souboru, pod pořadovým č. C 3405). Stejně tak ale na druhé straně musí pochopitelně platit, že se dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu, nemůže přeměnit na trvalé právo ani tím, že je k pozemku s dočasnou stavbou uzavřena nová nájemní smlouva.

26. Stavba motorestu není, ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou, stavbou neoprávněnou ve smyslu ust. § 135c obč. zák. (v době její výstavby totiž občanskoprávní titul existoval). Judikatura proto nepřipustila, aby byl právní režim takového případu řešen postupem podle ust. § 135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ust. § 126 odst. 1 obč. zák., jak to v projednávané věci správně uzavřel soud prvního stupně. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím ust.2 3 odst. 3 o.z.

27. Nyní platné ust. § 1086 o.z. slouží k vypořádání neoprávněné stavby postavené v dobré víře, zatímco v této věci byla mezi účastníky uzavřena smlouva, ve které byla doba nájmu sjednána na konkrétní, a tedy určitý, časový úsek. S ohledem na výše uvedené odvolací soud konstatuje, že si žalovaná musela být vědoma toho, že smlouva nemá věcně právní účinky (navíc ji uzavírala s osobou, která v té době ani nebyla vlastníkem pozemku), když [jméno FO] musel znát i obsah smlouvy ze dne [datum], neboť se od ní odvíjela i stavba motorestu. Lze tedy uzavřít, že i když žalovaná nebyla stavebníkem, podstoupila riziko v podobě „převzetí stavby“ na základě časově omezeného titulu dobrovolně a její jednání, které je možno označit za neprozíravé, potom není možno zhojit analogickou aplikací ust. § 1086 o.z. či dovozováním, že stavba motorestu a jeho zachování je v nějakém objektivním zájmu [Anonymizováno], jak se to snažila dovozovat žalovaná.

28. Žalobkyně se, jako subjekt hospodařící s majetkem [Anonymizováno], zcela jednoznačně rozhodla, že na pozemku, který je v jejím vlastnictví, již stavbu motorestu mít nechce a je třeba ctít její vlastnické právo, vyplývající z čl. 11 Listiny základních práv a svobod, které se promítá do ust. § 1011 a násl. o.z. Je totiž pouze věcí [Anonymizováno], potažmo žalobkyně, jakým způsobem chce realizovat své vlastnické právo k předmětnému pozemku.

29. Odvolací soud se dále zabýval odvolací námitkou, zda je výkon vlastnického práva žalobkyně v souladu s dobrými mravy za situace, kdy „takovýto výkon práva vážně poškodí uživatele nemovité věci (stavby) – žalovanou, jakož i práva třetích osob včetně [Anonymizováno], které mají zřízeny zajišťovací práva na předmětné nemovitosti, jež má být podle rozsudku odstraněna, ač je plně hospodářsky využitelná k účelu, ke kterému byla zbudována se souhlasem žalobce“. V těchto souvislostech neshledal, že by byl postup žalobkyně v rozporu s ust. 2 odst. 3 o.z., a to s ohledem na to, co bude dále uvedeno. Pokud žalovaná odkazovala na judikaturu [Anonymizováno], a to na usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a rozsudek sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], tak tato na projednávanou věc vůbec nedopadá.

30. Pokud žalovaná dovozovala, že by v případě vydražení stavby motorestu v rámci exekučního řízení mohla dosáhnout [Anonymizováno] maximálního finančního uspokojení, lze takovýto názor označit za ryze spekulativní. Stejně tak si je totiž možno představit situaci, že potenciální zájemce o pozemek žalobkyně uvítá, pokud na něm nebude žádná stavba a on bude mít možnost začínat tzv. od nuly.

31. Odvolací soud má za to, že probíhající exekuční řízení není žádnou právní (ani jinou) překážkou o rozhodnutí o této žalobě a že by naopak vyčkávání na jeho ukončení bylo v rozporu s oprávněnými zájmy žalobkyně.

32. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je [Anonymizováno] právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že [Anonymizováno] patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. Podle názoru [Anonymizováno] mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu a, není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. podle obecného přirozenoprávního principu (srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

33. Jak [Anonymizováno] uvedl ve svém nálezu sp. zn. [Anonymizováno], „je funkcí soudů a justice obecně poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním“ (nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). 34. [Anonymizováno] ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, jímž za použití sofistikované argumentace odůvodňují zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. [Anonymizováno] rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva totiž působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě (např. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv (např. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). 35. [Anonymizováno] ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být – jako v této věci – komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ust. § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní ust. § 2 odst. 3 o.z.), které je v rovině jednoduchého – podústavního – práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Jak již [Anonymizováno] několikrát konstatoval (srov. např. jeho nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]), zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí jsou tedy souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinu základních práv a svobod (srov. nález [Anonymizováno] sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

36. Pokud by bylo v tomto řízení z ústavněprávního pohledu nahlíženo na střet vlastnického práva žalobkyně, vykonávající právo hospodaření k předmětné nemovitosti, odvozované od vlastnického práva [Anonymizováno], a práva třetích osob, vystupujících v exekučním řízení jako věřitelé v postavení oprávněných osob a legitimní očekávání, bylo by nutno posoudit střet těchto dvou základních práv. Obecné soudy by tedy musely nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem věci, by bylo třeba rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. S ohledem na skutečnost, že vlastnické právo má jakousi vyšší hodnotu než práva věřitelů žalované, má odvolací soud za to, že tato práva třetích osob nemohou nijak oslabit práva žalobkyně.

37. Postup soudu prvního stupně rovněž není v žádném případě možno označit za formalistický, jak to tvrdí žalovaná v odvolání, ale naopak správný, neboť ctí i základní zásady vlastnického práva, vyplývající ze shora citovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

38. Je nepochybné, že stavba motorestu byla určena pro potřeby liniové stavby – dálnice D1, neboť dotčené pozemky slouží pro potřeby odpočívky dálnice D1. Pokud žalovaná soudu prvního stupně vytýkala, že nezkoumal, k jakým účelům má žalobkyně zájem využít pozemky poté, co by měla být odstraněna stavba ve vlastnictví žalované, má odvolací soud za to, že případné dokazování tímto směrem by bylo v rozporu s procesní ekonomií. To vyplývá z právního názoru prvostupňového soudu, který ve věci zaujal a se kterým se odvolací soud zcela ztotožnil. To samé platí i u odvolací výtky, že nebylo přihlédnuto k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla. Zde odvolací soud odkazuje na to, co uvedl shora v odst. 29 a 30 a doplňuje, že posuzování hospodářské využitelnosti neoprávněné stavby je navíc judikaturou (srov. např. rozsudek [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]) uplatňováno toliko k neoprávněným stavbám, spadajících do režimu ust. § 135c obč. zák.

39. Odvolací soud dále považuje za nutné připomenout, že k ukončení nájemní smlouvy vedlo toliko chování žalované, která v delším časovém úseku nijak nereagovala na výzvy žalobkyně, aby plnila své smluvní povinnosti. I v kontextu této skutečnosti se odvolacímu soudu jeví pariční lhůty, určené ve výrocích I. a II. napadeného rozsudku, jako přiměřené.

40. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalované nemohou v žádném směru nikterak obstát.

41. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud připomíná, že správně byla stanovena i výše hodnoty úkonu právní pomoci podle ust. § 9 odst. 1 AT. Poukazuje na to, že hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi tehdy, protože z obsahu spisu není zřejmý žádný právně relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci by tak znamenalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění hodnoty (srov. např. usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], publikované v časopise [Anonymizováno] č. 4/2016, str. 118, nebo usnesení [Anonymizováno] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Konstatuje rovněž, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

42. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny čtyřmi hlavními úkony po 1 500 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 2x podle písm. d) - sepis vypracování vyjádření k odvolání a sepis vyjádření ze dne [datum], a 2x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum] a [datum], když výše je dána, stejně jako před soudem prvního stupně, ust. § 7 bod 4. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT] a čtyřmi náhradami hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 512 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení 8 712 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení