21 Co 110/2022-269

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o vydání věci, eventuálně zaplacení částky 3 630 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ č.j. 7 C 139/2020 – 134 ze dne 16. listopadu 2021, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 31 400 Kč, a to k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – východ svým rozsudkem č.j. 7 C 139/2020 – 134 ze dne 16. 11. 2021 rozhodl tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání movitých věcí v žalobě uvedených pod inventárními čísly [číslo] a dále pod čísly [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo]. Výrokem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 422 631,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky, jdoucím od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. byla žaloba zamítnuta do částky 3 207 368,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky jdoucím od [datum] do zaplacení. Výrokem IV. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 118 183 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Žalobkyně se svou žalobou, podanou u prvostupňového soudu dne [datum] primárně domáhala vydání souboru movitých věcí konkrétně popsaného s místem umístění a označených inventárními čísly (dále jen„ zařízení“). Tvrdila, že její právní předchůdkyně - společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným dne [datum] koncesní smlouvu, jejímž předmětem bylo zajištění systému centrálního řešení školního stravování. Právní předchůdkyně žalobkyně se v uvedené smlouvě zavázala pořídit a nainstalovat veškeré zařízení potřebné k provozování kuchyně a jídelny. Žalobkyně dále tvrdila, že se strany smlouvy měly dohodnout, že po dobu trvání smlouvy bude zařízení ve vlastnictví žalobkyně a po ukončení koncesní smlouvy bude převedeno do vlastnictví žalovaného, kdy výše kupní ceny bude vypočtena způsobem uvedeným ve smlouvě. Do způsobu určení kupní ceny uváděla, že se strany dohodly, že od pořizovací ceny za zařízení se má odečíst součet příslušných odpisů podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen„ zákon o dani z příjmů“), vyplývajících z evidence daňových odpisů žalobkyně. V žalobě dále poukazovala na skutečnost, že ve smlouvě ani v zákoně není uložena povinnost provádět odpisy každoročně a v maximální odpisové sazbě. Dovozovala, že není správný pohled žalovaného, který tvrdí, že kupní cena má být vypočtena jako součet zůstatkových hodnot jednotlivých položek zařízení po odečtu daňových odpisů, a to bez ohledu na to, zda či jakým způsobem žalobce odpisy pro daňové účely uplatnil. Konstatovala, že by žalovaný tímto výkladem doplňoval do smlouvy něco, co v ní není, což je nepřípustné a vedlo by to k absurdním závěrům s připomenutím, že koncesní smlouvu navrhoval výlučně žalovaný. Žalobkyně dospěla výpočtem ke kupní ceně 5 494 592,78 Kč, v rámci smírného mimosoudního řešení žalovanému navrhla uhrazení toliko částky 3 630 000 Kč, se kterou však žalovaný nesouhlasil. Pro neshody ohledně kupní ceny mezi stranami smlouvy měla žalobkyně za to, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy, když nedošlo ke shodě ohledně určení kupní ceny. Dovozovala, že po skončení koncesní smlouvy nedošlo k převodu vlastnictví k zařízení a ona je tedy stále vlastníkem zařízení a navrhla jeho vydání. Pro případ, že by soud shledal, že kupní smlouva byla mezi účastníky platně uzavřena, domáhala se eventuálně zaplacení částky 3 630 000 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím od [datum]. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s tím, že v rámci koncesní smlouvy byla uzavřena kupní smlouva k zařízení a vlastnické právo na něj přešlo ke dni skončení koncesní smlouvy, neboť jednotlivé věci zařízení byly předány. Poukazoval na to, že není podstatná skutečnost, že kupní cena nebyla zaplacena, když nebyla sjednána žádná výhrada vlastnictví. Dovozoval, že stačí, že byl ve smlouvě dostatečně ujednán způsob určení kupní ceny a smluvní strany se tak dohodly na veškerých podstatných náležitostech kupní smlouvy, když poukazoval na rozsudek Okresního soudu Praha – východ č.j. 22 C 127/2019 – 126 ze dne 20. 12. 2019. Stran výpočtu kupní ceny uváděl, že má být vypočtena jako součet zůstatkových hodnot jednotlivých položek zařízení po odečtení daňových odpisů v maximální výši podle zákona o dani z příjmů, a to bez ohledu na to, zda žalobkyně odpisy skutečně uplatnila či nikoliv a bez ohledu na způsob uplatnění odpisů. Zdůrazňoval, že v případě výpočtu kupní ceny podle postupu navrhovaného žalobkyní by mohlo dojít k absurdní situaci. Pokud by byla výše kupní ceny zcela v její dikci, byl by v případě nulového odpisování žalovaný povinen odkoupit zařízení za cenu rovnající se pořizovací ceně jednotlivých položek zařízení, přestože by zařízení bylo již osm let staré. Zdůrazňoval, že za takové situace by smlouva nebyla z jeho strany uzavřena, když vůlí obou stran při uzavírání koncesní smlouvy bylo, aby po ukončení koncesní smlouvy jejím uplynutím bylo zařízení téměř daňově odepsáno, čemuž odpovídala i délka trvání koncesní smlouvy. Konstatoval, že kupní cena měla být symbolická a spjatá s hodnotou zařízení na konci smluvního vztahu, když ustanovení koncesní smlouvy jsou jasná a nepřipouštějí jiný výklad. Protože měl za to, že správná výše kupní ceny činí 358 939,64 Kč, složil tuto částku do soudní úschovy a dovozoval, že není ani v prodlení s platbou kupní ceny.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, vzal za prokázaný skutkový stav, který uvedl v odst. 30 až 35 odůvodnění napadeného rozsudku. Konstatoval, že hmotněprávní posouzení věci, co se týče uzavřené koncesní smlouvy, bylo založeno na právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen„ obch. zák.“), v souladu s § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“). Pokud jde o soudní úschovu a prodlení s plněním, ty posuzoval podle o.z. Odkázal na ust. § 261 odst. 2 obch. zák., ust. § 266 odst. 1 obch. zák., ust. § 266 odst. 4 obch. zák., ust. § 289 odst. 1 obch. zák., ust. § 409 odst. 1, 2 obch. zák., ust. § 36 odst. 1 obč. zák., ust. § 36 odst. 2 obč. zák., ust. § 1953 odst. 1, věta prvá o.z. ust. § 1968 o.z. ust. § 1970 o.z. a ust. § 1975 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, ust. § 7 bod 6, ust. § 8 odst. 1, ust. § 11 odst. 1, písm. a), d) a g), ust. § 11 odst. 2 písm. f) a ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“). Lhůtu k plnění určil podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a místo plnění podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci řízení.

4. Odvolání žalobkyně směřovala toliko proti výroku IV. o nákladech řízení, ve kterém v první řadě připomínala, že žalovaný je městem s rozšířenou působností. Poukazovala rovněž na to, že předmětem sporu byla smlouva, týkající se provozování školní jídelny, když tato činnost patří na úseku školství k základním úkolům žalovaného. Zdůrazňovala, že žalovaný má vlastní právní oddělení a jeho zaměstnankyně se účastnila jednání před soudem jako veřejnost. Připomínala rozhodovací praxi Ústavního soudu, vycházející z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Konstatovala, že pouze v případě, kdy je předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod., lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Zdůrazňovala, že o takovou problematiku v této věci ale nešlo a dovolávala se závěrů Ústavního soudu v jeho konkrétních nálezech, na které odkazovala s tím, že se vztahují rovněž na statutární města, vyšší územní samosprávné celky, na [anonymizováno] či na [anonymizována dvě slova] [země]. Za situace, kdy je žalovaný významnou osobou veřejného práva, financovanou z veřejných rozpočtů, má vlastní právní oddělení, předmětný spor se týká toho, co spadá do vlastního jádra jeho činnosti a kdy zaměstnankyně jeho právního oddělení na jednání soudu docházela, dovozovala, že není namístě, aby se žalovaný nechával zastupovat advokátem a pokud tak učiní, aby mu byly hrazeny náklady na takové zastoupení. Namítala, že žalovanému nepřísluší nárok na náhradu nákladů na zastoupení advokátem a navrhla, aby odvolací soud změnil výrok IV. napadeného rozsudku tak, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaný podal odvolání toliko do výroků II. a IV. a soudu prvního stupně předně vytýkal, že nesprávně posoudil splnění hmotněprávních podmínek pro využití soudní úschovy, neboť zákonem vyžadované podmínky pro možnost využití náhradního splnění prostřednictvím soudní úschovy byly splněny. Zdůrazňoval, že výslovné, opakované a dlouhodobé trvání žalobkyně na požadavku uzavřít kupní smlouvu a na výši jí požadované kupní ceny, jakož i její výslovné odmítání akceptovat výši ceny stanovenou žalovaným, lze považovat za odmítnutí poskytnout součinnost ze strany žalobkyně coby věřitele, resp. za překážky na její straně. Dovozoval, že tím došlo k naplnění hmotněprávních podmínek pro využití náhradního splnění dluhu prostřednictvím soudní úschovy, když lze mít předně za to, že žalobkyně odmítla bezdůvodně přijmout plnění, in eventum z jiných důležitých příčin na její straně, neboť neoprávněně požadovala uzavření kupní smlouvy, navíc na částku daleko vyšší. Uváděl, že toto se později ukázalo jako nadbytečný a neoprávněný požadavek žalobkyně a za překážky na její straně coby věřitele pro splnění dluhu. Konstatoval, že za uvedených okolností by nebylo spravedlivé, aby jeho snaha splnit svůj dluh, tedy zaplatit kompenzaci (kupní cenu) včas, šla k jeho tíži. Za nepřiměřený pak označil požadavek prvostupňového soudu, aby za této situace a dosavadní právní nejistoty vyvinul ještě větší úsilí o splnění dluhu. Soudu prvního stupně vytýkal, že ho podle ust. § 118a o.s.ř. nevyzval k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a navržení důkazů, pokud měl pochyby o splnění hmotněprávních podmínek pro náhradní splnění prostřednictvím soudní úschovy. Dovozoval, že neúplné zjištění skutkového stavu vedlo k následnému nesprávnému právnímu posouzení splnění hmotněprávních podmínek pro využití náhradního splnění dluhu prostřednictvím soudní úschovy. Zdůrazňoval, že po něm nelze požadovat zaplacení úroku z prodlení z částky složené v soudní úschově, neboť se nedostal do prodlení. Odvolatel ve svém odvolání dále uváděl, že výše kompenzace (kupní ceny) má být nižší, a to u položky [číslo] ([příjmení] [anonymizována tři slova], [registrační značka]), položky [číslo] (Stůl mycí vstupní 1200x650x900) a položky [číslo] (Stůl mycí výstupní 600x650x850) s tím, že u nich není možno počítat jako zůstatkovou hodnotu pořizovací cenu v plné výši, když ani žalobkyně takovou kompenzaci nepožadovala. Poukazoval rovněž na neúspěšné jednání stran o výši kompenzace (kupní ceny), kdy správnost vyčíslení zůstatkové ceny za zařízení ve výši 358 939,64 Kč pro případ uplatnění maximálních odpisů podle odborného posudku [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byla mezi stranami nesporná. Žalobkyni vytýkal, že porušila koncesní smlouvu, když položka [číslo] ([příjmení] [anonymizována tři slova], [registrační značka]) musela být pořízena vzhledem ke své pořizovací ceně 39 767 Kč jako použitá, neboť nové vozidlo by muselo být zjevně dražší než 40 000 Kč. Dovozoval, že jen z důvodu jeho nízké pořizovací ceny se tak nejednalo o majetek, u kterého bylo možné provádět daňové odpisy, neboť právě skutečnost, že pořizovací cena vozidla nepřesáhla 40 000 Kč, způsobila, že se nejednalo o majetek, který by jinak bylo možné odpisovat. Žalovaný dále konstatoval, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaplatil kompenzaci (kupní cenu) za použité zařízení, a to za výše uvedené tři položky. Navrhl změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byla žaloba zamítnuta i v tomto rozsahu.

6. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Ke složení částky do soudní úschovy se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně s tím, že tvrzení žalovaného v odvolání neobsahují v podstatě žádnou věcnou polemiku. Konstatovala, že žalovaný nemusel vyvinout„ ještě větší úsilí ke splnění dluhu“, ale že stačilo poslat částku, o které tvrdil, že je správná, a to na její účet, neboť znal osobu věřitele i číslo jeho účtu, když takový postup by nebyl nijak formalistický. Připomínala, že počínání žalovaného, spočívající ve skládání peněz do soudní úschovy, představovalo naopak mnohem větší úsilí, přitom zbytečné a zcela nesprávné. Zdůrazňovala, že skutečnost, že se strany neshodnou o výši plnění není něčím, co by jakkoliv znemožňovalo dlužníkovi poskytnout plnění. Připomínala, že v praktickém životě by přístup žalovaného znamenal, že v každé situaci, kdy se strany neshodnou zcela o výši plnění, bude zavázaná strana skládat své plnění do soudní úschovy. Uvedla, že takový postup nedává dobrý smysl a představoval by zcela zbytečné zatěžování soudů. Konstatovala, že i Obvodní soud pro Prahu 7 v usnesení, kterým částku přijal do úschovy, varoval žalovaného, že složením do úschovy nemusí být závazek splněn. Stran výkladu koncesní smlouvy odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, týkající se výkladu právních jednání. Pokud se jedná o uvedené auto, tvrdila, že vůz stejného typu a stáří má cenu 259 000 Kč. Protože jej žalovaný převzal před čtyřmi lety, musela být jeho cena ještě výrazně vyšší, takže rozhodně nebyla nulová, jak nesprávně tvrdí žalovaný. Zde se odvolávala na ust. § 1792 odst. 1 o.z. a připomínala, že prvostupňový soud jeho cenu určil částkou 39 767 Kč. Dovozovala, že ve světle výše uvedených skutečností jakož i citovaného ust. § 1792 odst. 1 o.z. je zřejmé, že jeho cena byla mnohem vyšší, takže soud prvního stupně rozhodně nepochybil, tedy rozhodně nikoliv v neprospěch žalovaného. Žalobkyně vyslovila souhlas s úvahou prvostupňového soudu o tom, že u mycích stolů je třeba vycházet z jejich pořizovací hodnoty, protože byly prakticky nové.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní a žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. f) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že ani jedno odvolání není důvodné.

8. Výroky I. a III., které nebyly odvoláními napadeny, nebyly odvolacím soudem přezkoumávány a nabyly samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.).

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, přisvědčuje mu i v tom, že vyšel ze svého pravomocného rozsudku č.j. 22 C 127/2019 – 126 ze dne 20. 12. 2019 a v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Dále pak k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Právní jednání vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ust. §§ 555 až 558 o.z. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby pochybnosti o obsahu právního jednání odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli jednající osoby. Jazykové vyjádření právního jednání zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho je nutno na základě provedeného dokazování posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž ovšem podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ust. § 556 o.z. nemůže totiž nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání, vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Tato pravidla byla opakovaně zdůrazňována i v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, např. pod sp. zn. 33 Cdo 512/2000 a sp. zn. 25 Cdo 1569/99 a jejich závěry jsou aplikovatelné i pro současnou právní úpravu.

13. K otázce výkladu smluv se rovněž opakovaně vyjadřoval také Ústavní soud, mj. např. v nálezu III. ÚS 403/12 ze dne 22. 1. 2015, v němž zmínil, že svými úvahami nikterak nemíní zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, jde-li o řešení skutkových a právních otázek (spočívají-li v rovině„ podústavního práva“), nemůže však již přejít, jestliže tato jejich činnost nerespektuje ústavněprávní a hodnotový rámec, který je v případě interpretace soukromoprávních smluv (jako je tomu zde) vymezen (ústavním) principem autonomie vůle smluvních stran odvozovaným z principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. l Ústavy a z principu smluvní volnosti ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a v korespondujícím ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny; podle něho vůle účastníků smlouvy hraje při vytváření smluv a její interpretaci zásadní roli, přičemž nelze akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené přehnané nároky na jejich formulaci (např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/06 ze dne 11. 11. 2009 (N 235/55 SbNU 267)); proto také logicky platí, že existuje-li vícero plausibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad prvně uvedený (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1783/11 ze dne 23. 4. 2013).

14. Ústavní soud v tomtéž nálezu zdůraznil, že vedle gramatického výkladu obsahu právního úkonu lze, resp. je nutno použít i jiné výkladové metody a v tomto rámci je třeba přihlížet zejména k vůli jednajících osob. Toto pravidlo bylo dále rozvíjeno judikaturou Ústavního soudu, která – ve stručnosti řečeno - ještě více posílila význam vůle osob, které úkon učinily, a to jako prioritní před jazykovým projevem (např. nález sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005 (N 84/37 SbNU 157) či sp. zn. II. ÚS 2095/14 ze dne 8. 10. 2014). Každý, tedy i jednoznačný jazykový projev je (a bylo) třeba interpretovat (minimálně právě co do otázky jeho nejednoznačnosti), v kterémžto procesu pak má (a měla), jak plyne z judikatury Ústavního soudu (viz výše), právě vůle smluvních stran zcela dominantní úlohu, kdy společný úmysl stran má přednost před doslovným či objektivním významem použitých slov, a dojde-li k rozporu mezi ním a formálním projevem, má přednost právě zmíněný úmysl.

15. Odvolací soud konstatuje, že koncesní smlouva ve svém článku [číslo] skutečně obsahuje výkladové pravidlo, jak to správně uzavřel soud prvního stupně. Způsobu jeho výkladu, provedenému v odst. 40 odůvodnění napadeného rozsudku, nelze nic vytknout, proto i zde odvolací soud na závěry prvostupňového soudu odkazuje. Lze přisvědčit i jeho dalšímu závěru, že v projednávané věci není třeba vyjít z ust. § 266 odst. 4 obch. zák., protože výkladové pravidlo je uvedeno ve vlastní smlouvě.

16. Prvostupňový soud vyšel při určení kupní ceny naprosto správně z odborného posudku daňové poradkyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která ji stanovila jako zůstatkovou ve výši 358 939,64 Kč. Za situace, kdy u tří výše uvedených položek, t.j. u [anonymizována tři slova] a dvou mycích stolů nešlo určit daňovou zůstatkovou cenu, když se nejednalo o majetek vyjmenovaný v ust. § 26 zákona o dani z příjmů, byly závěry soudu prvního stupně, uvedené v odst. 42 odůvodnění napadeného rozsudku, správné.

17. Pokud tedy připočetl pořizovací ceny těchto movitých věcí k celkové částce kompenzace, a to za situace, kdy byly žalovanému protokolárně předány dne [datum], nelze ani zde jeho postupu nic vytknout. Správně totiž přihlédl k tomu, že oba mycí stoly byly pořízeny dne [datum] a byly tedy prakticky novým zařízením a že automobil s pořizovací cenou ve výši 39 767 Kč byl již nepochybně značného stáří v době svého pořízení.

18. Odvolací soud neshledal odvolání žalovaného důvodné ani v části, ve které brojil proti právnímu názoru prvostupňového soudu, že nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro využití soudní úschovy.

19. Soud prvního stupně při posuzování soudní úschovy vyšel z obsahu znění ust. § 1953 o.z. a v odst. 44 odůvodnění napadeného rozsudku opět naprosto správně vysvětlil, že nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro postup podle tohoto zák. ust.

20. Odvolací soud připomíná, že z různých důvodů mohou nastat situace, za nichž dlužník nemůže vyrovnat splatnou věřitelovu pohledávku z příčin, které se na straně věřitele vyskytly. Za těchto okolností je namístě umožnit dlužníku, aby se dluhu zprostil náhradním splněním.

21. Je nutno rovněž zdůraznit, že ust. § 1953 o.z. přejalo s drobnými úpravami ust. § 568 obč. zák. Jeho účelem je umožnit dlužníkovi zprostit se dluhu i v případě, kdy by nemohl plnit z důvodu překážek na straně věřitele. V tomto případě nebyl věřitel neznámý a žalovaný věděl, komu má plnit, stejně tak nebyl věřitel nepřítomný. Nejednalo se ani o případ, kdy by věřitel odmítal bezdůvodně plnění přijmout a žalovaný ani nebyl v nejistotě, kdo je věřitelem, když neexistovaly ani žádné další důležité příčiny na straně věřitele. Skutečnost, že mezi účastníky nedošlo ke shodě na výši plnění, ale neznamená, že by to žalovanému znemožňovalo poskytnout plnění v částce, kterou nesporoval.

22. Judikatura Nejvyššího soudu ČR (posuzující obsahově stejnou právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013) již dříve uzavřela, že pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s ust. § 568 obč. zák., nebo jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá. Nebyly-li splněny podmínky úschovy (a ani nenastaly její účinky), je soud z úřední povinnosti v řízeních o přijetí peněžních částek do soudní úschovy povinen rozhodnout o vrácení předmětu úschovy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 339/2014 ze dne 18. 3. 2015). Přistoupil-li složitel ke složení plnění do soudní úschovy nikoli proto, že by neměl možnost (objektivně vzato) rozpoznat, komu plnění náleží, ale proto, že pochyboval o tom, zda má vskutku povinnost sjednanou kupní cenu příjemci zaplatit, nemá pochybnost, kdo je věřitelem, ale pochybnost, zda pohledávka vůbec vznikla. V takovém případě se nejedná o žádný z důvodů úschovy; soudní úschova nemůže sloužit k zajištění závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3853/2015 ze dne 24. 3. 2016).

23. Vytýkal-li žalovaný prvostupňovému soudu, že jej měl podle ust. § 118a o.s.ř. vyzvat, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a navrhl důkazy potřebné k prokázání splnění hmotněprávních podmínek pro náhradní splnění prostřednictvím soudní úschovy, není tato výtka důvodná. Jak to vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, tak soud prvního stupně neměl žádné pochyby o tom, že ke splnění hmotněprávních podmínek pro náhradní splnění prostřednictvím soudní úschovy nedošlo. Odvolací soud má na tuto skutečnost naprosto shodný právní názor a proto uzavírá, že prvostupňový soud nijak nepochybil, když v naznačeném směru žalovanému poučení podle ust. § 118a o.s.ř. neposkytl.

24. Je tedy třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že složením částky 358 939,64 Kč do soudní úschovy nedošlo ke splnění a žalovaný je s plněním v prodlení tak, jak je to uvedeno v odst. 45 odůvodnění napadeného rozsudku.

25. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 422 631,45 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení. Jeho výše byla správně stanovena podle ust. § 1970 o.z. a ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V závislosti na okamžiku počátku prodlení výše zákonného úroků z prodlení podle občanského zákoníku činí (za celou dobu prodlení) 9,75 % p.a., neboť k prodlení došlo v prvním pololetí roku 2019.

26. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku IV. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

27. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.

28. Soud prvního stupně postupoval správně, když náklady žalovaného za advokáta posoudil jako účelně vynaložené. Nejednalo se totiž o standardní spor, ale o spor, který vycházel z koncesní problematiky. Ve věci stejných účastníků, která předcházela tomuto řízení, rozhodoval odvolací soud o nákladech řízení svým usnesením č.j. 21 Co 131/2020 – 156 ze dne 26. 8. 2020, a ani tam neměl žádné pochybnosti o účelnosti takto vzniklých nákladů řízení.

29. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni (neúspěch v jí napadeném výroku IV. lze označit za poměrně nepatrnou část odvolacího řízení) vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 10 020 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT), jedním hlavním úkonem po 5 010 Kč (ust. § 11 odst. 2 písm. c) – sepis odvolání proti výroku o nákladech řízení) a třikrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek, vyjma soudního poplatku, ve výši 5 449,50 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 31 400 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení