21 CO 117/2022 - 316

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č.j. 18 C 185/2021 – 280 ze dne 10. února 2022, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně svým rozsudkem č. 18 C 185/2021 – 280 ze dne 10. 2. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí v [katastrální uzemí], zapsaných na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, [stát. instituce], a to: pozemku parc. č. St. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. [anonymizováno], pozemku parc. č. St. [číslo], jehož součástí je stavba (garáž) bez čísla popisného nebo evidenčního, pozemku par. [číslo] trvalý travní porost a pozemku par. [číslo] ostatní plocha. Výrokem II. byla žalované uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů 66 468 Kč k rukám zástupce žalobce, advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

2. Žalobce se požadovaného určení domáhal s tím, že výše uvedené nemovitosti dne [datum] daroval žalované s tím, že zároveň byla v jeho prospěch zřízena služebnost – věcné břemeno bezúplatného užívání celých nemovitostí. Uvedl, že motivem pro uzavření darovací smlouvy byla skutečnost, že s žalovanou byli partneři, ale následně však docházelo k postupnému zhoršování jejich vztahů. Žalovaná mu bránila v nerušeném užívání nemovitostí, když svévolně uzamkla jejich část, kdy mu zejména znemožňovala užívat sociální zařízení domu. Byl tak nucen chodit vykonávat potřebu k sousedům, na pumpy či na kanál, neměl volný přístup do koupelny, ke sprše a podobně. Chování žalované označil za hrubě dehonestující s tím, že mu při rozhovorech sprostě nadávala a vše mělo vyvrcholit jeho fyzickým napadením žalovanou dne [datum], což šetřila policie. Poukazoval na to, že o něm rovněž šíří různé pomlouvačné zprávy po sítích, například Facebooku. Dovozoval, že žalovaná se vůči němu úmyslně a dlouhodobě chová hrubě dehonestujícím způsobem, dlouhodobě ho ponižuje a fyzicky ho i napadla a z těchto důvodů dne [datum] odvolal svůj dar, kdy oznámení o odvolání daru bylo žalované doručeno za přítomnosti notáře. Žalovaná se žalobou nesouhlasila s tím, že pokud se snad vůči žalobci chovala hrubě, byl to výlučně důsledek jeho chování vůči ní. Poukazovala na to, že žalobce nadměrným způsobem požívá alkohol, a že pokud je pod vlivem alkoholu, chová se vůči ní nevhodně a ničí i zařízení domu. Zdůrazňovala, že žalobce není ochoten udržovat pořádek a základní principy vzájemného soužití. K darování nemovitostí uvedla, že je bylo potřeba rekonstruovat a protože rekonstrukce měla proběhnout za jejího značného finančního přispění, žalobce sám přišel s myšlenkou darovat jí celou nemovitosti. Popírala, že by mu znepřístupnila části domu a bránila mu v užívání sociálního zázemí, t.j. koupelny, WC a kuchyně. Tvrdila, že to byla naopak ona, která byla žalobcem opakovaně fyzicky napadena. Uvedla, že na jaře 2021 vyměnila zámky od obytné části domu, protože se obávala, abych se jim někdo opětovně nepokusil vloupat do domu a vykrást ho. Tvrdila, že o výměně zámku žalobce informovala a klíč se mu snažila marně předat. Zdůraznila, že veškerá opatření, která se týkala například výměny klíčů či pořízení řetězu a zámku na vrata od stání pro automobily, činila v důsledku závadového chování žalobce, tedy jako reakci na takové chování, kdy její snahou byla pouze ochrana majetku v jejím vlastnictví.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, výslechy účastníků a videonahrávkou tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalobce darovací smlouvou ze dne [datum] daroval žalované výše specifikované nemovitosti a žalovaná mu zároveň zřídila služebnost doživotního užívacího práva k celým darovaným nemovitostem, a to bez jakéhokoliv omezení a toto právo bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Žalovaná však svůj závazek strpět užívání předmětu daru žalobcem bez jakéhokoliv omezení porušila, když postupně uzamkla obytnou část domu, ložnici, a následně i garáže a vjezd na pozemek. Rovněž omezovala užívání nemovitosti žalobcem různými podmínkami, za nichž má žalobce nemovitost užívat. Žalobce odstoupil od darovací smlouvy, t.j. odvolal dar přípisem ze dne [datum], který byl žalované doručen za přítomnosti notáře dne [datum].

4. S odkazem na ust. § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o.z.“), ust. § 1257 o.z., ust. § 1283 o.z., ust. § 1284 o.z., s připomenutím rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4747/2015 a sp. zn. 22 Cdo 1726/2007 uzavřel, že žalovaná postupně zasahovala do práva žalobce neomezeně užívat předmět věcného břemene, tj. celé darované nemovitosti, zejména uzamčením obytné části nemovitosti, uzamčením ložnice, stanovováním podmínek pro užívání nemovitostí, nemajících oporu v dohodě o zřízení věcného břemene, vyklízením věcí žalobce bez jeho souhlasu a umísťováním či vyslovením souhlasu s umístěním věcí v nemovitosti třetím osobám, umožnění užívání nemovitostí či jejích částí třetím osobám (např. manželovi a [anonymizováno]) bez souhlasu žalobce jako jediného oprávněného uživatele nemovitostí. Uvedl, že naopak nepovažoval za porušení práv žalobce z věcného břemene, pokud ten hradil náklady spojené se spotřebou elektřiny, vody apod. a pokud i z jeho prostředků docházelo k opravám a údržbě nemovitostí, když oba účastníci v řízení shodně uvedli, že to byla jejich dohoda. Porušením jeho oprávnění z věcného břemene rovněž nebyla skutečnost, že nemovitosti užívala spolu s ním i žalovaná, neboť jak vyplynulo z výpovědi obou účastníků, úmysl obou účastníků bylo užívat nemovitosti společně po dobu svého partnerského soužití. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce svůj souhlas s užíváním nemovitosti žalovanou odvolal a ani to v řízení netvrdil. Konstatoval, že žalovaná tím, že omezila v rozporu se zákonem oprávnění žalobce vyplývajícímu z věcného břemene a neumožnila mu nemovitost užívat, ač k tomu byla vyzvána, porušila úmyslně dobré mravy, jednala v přímém rozporu se svým závazkem umožnit žalobci nerušené užívání celého předmětu daru. Uzavřel, že žalobci tak vzniklo právo od darovací smlouvy odstoupit a požadovat vrácení daru, což učinil přípisem ze dne [datum], doručeným žalované dne [datum]. Zdůraznil, že odstoupil-li žalobce od darovací smlouvy, zanikly účinky darování a žalobci bylo obnoveno jeho vlastnické právo k předmětu sporu, a proto žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I. rozsudku). Soud prvního stupně zároveň uvedl, že žalovaná nabyla darovací smlouvou majetek v několikamilionové hodnotě a jako protihodnotu se zavázala k nerušenému a neomezenému užívání celých uvedených nemovitostí, a to bez nároku na jakýkoliv finanční příspěvek žalobce, spojený s jejich užíváním, úhradou nákladů spojených s užíváním (např. elektřina, voda, odpad, daně) a jejich údržbou. Uvedl, že rozsah sjednaného věcného břemene (a to i za situace, kdy zároveň nebylo sjednáno spoluužívání nemovitostí žalovanou či jí nebyly vymezeny části nemovitostí, jež by byla žalovaná rovněž oprávněna užívat vedle žalobce, jako oprávněného z věcného břemene), není ve zjevném nepoměru k hodnotě nabytého majetku. Dospěla-li žalovaná, jak uváděla v řízení, že soužití s žalobcem není možné, či že žalobce svého postavení zneužívá, či že služební věc (nemovitosti) poškozuje, bylo na žalované, aby buď upustila od svého spoluužívání nemovitostí, nebo aby se takovému chování bránila postupem práva (od výzvy k upuštění takového chování, přes případnou žalobu, jíž by se domáhala upuštění od škodlivého jednání či náhrady škody na předmětu sporu, až po žalobu na omezení či zánik věcného břemene). Připomněl, že odstoupení od darovací smlouvy žalobcem nebrání skutečnost, že se součástí původní pozemkové parcely parc. [číslo] resp. z ní oddělené parcely parc. č. St. [číslo] stala garáž, neboť tato stavba se ve smyslu ust. § 506 o.z. stala součástí pozemku. Poukázal na to, že bude následně na účastnících, aby se vyrovnali z případného zhodnocení předmětu daru provedeného žalovanou. Zdůraznil, že s ohledem na svůj závěr, že zjevným porušením dobrých mravů proti dárci je již samotné opakované porušení jeho oprávnění z věcného břemene, neprováděl další dokazování směřující k prokázání vzájemných vztahů účastníků, nevhodnosti chování každého z účastníků, resp. zda takového chování bylo vyvolána předchozím chováním druhého z nich. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. a), ust. § 7 a ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. §§ 157 a 158 zák. č. 262/2006 Sb. a ust. 137 odst. 3 o.s.ř., s vysvětlením, za které úkony právní pomoci nepřiznal žalobci náhradu (srov. odst. 79 odůvodnění napadeného rozsudku).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a předně v něm poukazovala na to, že nelze dospět k závěru, že by k čemukoli mělo docházet dlouhodobě a soustavně, když toto ani žalobce neprokázal. Uvedla, že záznamy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, byly účelově pořízené přibližně týden před odstoupením od darovací smlouvy. Nepopírala, že vyměnila zámky od některých obytných místností domu, ale že ostatní jmenované prostory zabezpečila až po odvolání daru. Připomínala, že žalobce potvrdil, že o provádění výměny zámků věděl, ale očividně proti tomu nikterak nezasáhl a o klíče nikdy nežádal. Poukazovala na to, že neexistuje žádná sms zpráva, či jakýkoli jiný důkaz, který by svědčil o tom, že se žalobce vydání klíčů či zpřístupnění nemovitosti domáhal, vyjma nahrávek, které byly účelově pořízeny těsně před odvoláním daru. Dovozovala, že lze jen stěží uvažovat o tom, že by někdo přibližně dva měsíce neřešil výměnu zámků a nikterak se vydání klíčů nedomáhal. Vyslovila svůj názor, že z chování žalobce je patrné, že se tento rozhodl, aby mu vrátila dar a vymyslel, jakým způsobem ji o nemovitosti připravit, když k tomuto byl i připraven důkazní materiál v podobě účelových nahrávek. Poukazovala na to, že po provedeném dokazování bylo možné dospět k závěru, že vztahy mezi účastníky byly a jsou napjaté, ale oboustranně, a to přesto, že se žalobce snaží stavět do role oběti, která byla„ tyranizována žalovanou“. Uvedla, že prokazovala opakované napadení její osoby žalobcem, byť tomuto soud prvního stupně neuvěřil. Konstatovala, že skutečnost, že žalobce neměl přístup do všech částí nemovitostí, je jistě závadovým chováním, ale dovozovala, že toto jednání není a nemůže být důvodem pro odstoupení od darovací smlouvy. Připomínala, že si žalobce mohl zjednat přístup do zmíněných místností svépomocí, event. mohl podat soudu žalobu na zdržení se zásahů do práv odpovídajících jeho věcnému břemeni, zavolat policii, promluvit si s ní, ale nic z toho neučinil. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne.

6. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně konstatoval, že žalovaná v době před podáním žaloby a v průběhu řízení uváděla celou řadu tvrzení, k nimž však nikdy nepředložila žádné relevantní důkazy. K nahrávkám uvedl, že byly z jeho strany pořízeny účelově, neboť si byl vědom rizika, že mu nikdo neuvěří, jaké je skutečné chování žalované vůči němu, že bude žalovaná jeho tvrzení o jejím jednání zlehčovat a marginalizovat, resp. zcela popírat, a že bez pořízení případných důkazů nemusí jednání žalované nikdy prokázat. Poukazoval na to, že z nahrávek je zřejmé, že na nich je chování žalované zcela autentické a že se na nich projevuje její skutečná povaha, tedy neakceptovatelné a zavrženíhodné jednání vůči němu, její výhružky, ponižující jednání a vulgarity. Připomínal, že bylo prokázáno, že jednání žalované bylo zcela konzistentní nejméně po období několika měsíců, tedy že bylo soustavné a dlouhodobé. Popíral, že by žalovaná ponechala klíč od nově uzamčených částí domu viset viditelně vedle takto uzamčených dveří a poukazoval na nelogičnost takovéhoto jednání.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Předně je třeba zdůraznit, že žalobce měl naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to s odkazem na ust. § 80 o.s.ř., když v tomto případě je třeba postavit najisto, kdo je vlastníkem nemovitosti, neboť v případě, že by bylo prokázáno, že došlo k platnému odvolání daru, by bylo třeba učinit změnu údajů zapsaných v katastru nemovitostí a rozhodnutím o žalobě tak lze dosáhnout shody mezi skutečným stavem a stavem zápisu v katastru nemovitostí.

11. S ohledem na okruh provedených důkazů se patří uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006 (N 208/43 SbNU 323)). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

12. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně v této věci nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Soud prvního stupně taktéž vysvětlil v odst. 68 odůvodnění napadeného rozsudku, z jakých důvodů neprovedl další navržené důkazy, přičemž uváděný důvod, jmenovitě nadbytečnost, je, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovaným důvodem dovolujícím soudu neprovést navržený důkaz.

13. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem„ hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat. Je třeba komplexní hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybným je vyhodnocení, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, t.j. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (t.j. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je tedy třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 ze dne 26. 2. 2019).

14. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně zjistil správně z listiny nadepsané„ odstoupení od darovací smlouvy ze dne [datum]“ a datované dnem [datum], že žalobce sděluje žalované, že odstupuje od darovací smlouvy, a to v důsledku dlouhodobého a soustavného úmyslného ubližování, spočívajícího ve zjevně hrubém porušování dobrých mravů, tedy že odvolává dar pro nevděk a že proto od darovací smlouvy odstupuje v souladu s ust. § 2072 o.z. V této listině byly popsány důvody, v nichž spatřuje nevhodné chování žalované, spočívající v tom, že je mu bráněno ve volném užívání záchodu a koupelny, které jsou úmyslně zamykány, že je mu bráněno v užívání koupelny pro běžnou každodenní hygienu či pro praní prádla, že je mu bráněno v neomezeném užívání nemovitostí, že je nucen žít v komůrce na půdě, že nemůže z důvodu uzamčení volně užívat kuchyň a garáže, že se vůči němu žalovaná dopouští verbálních útoků, včetně vulgárních urážek a ponižování, a to i před třetími osobami, když uvádí, že„ žalobce chlastá, že má hovna v posteli, že se jen poflakuje, že má všude bordel, že úmyslně ničí věcí, že krade“ a dále ve fyzickém napadení žalobce dne [datum]. Žalobce zároveň vyzval žalovanou k okamžitému předání předmětu daru.

15. Odstoupení od darovací smlouvy pro tvrzený nevděk, který měl spočívat ve zjevném porušení dobrých mravů žalovanou, vyhodnotil soud prvního stupně rovněž naprosto správně a i zde odvolací soud odkazuje na jeho závěry, uvedené v odst. 72 a 74 až 75. V odst. 71 pak prvostupňový soud odkázal i na přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

16. S ohledem na další odvolací důvody připomíná odvolací soud, že podle ust. § 2075 odst. 1 věty prvé o.z. může dárce dar pro nevděk odvolat do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil, ale dozví-li se o tom dárce později, do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru.

17. Žalobce se pochopitelně mohl domáhat svých práv, vyplývajících z dohody účastníků ohledně zřízené služebnosti soudně. Měl samozřejmě možnost podat žalobu na vydání klíčů, mohl se domáhat uložení povinnosti žalované, aby se zdržela svého závadového jednání apod. Žalobce ale postupoval důsledně podle zákona, pokud vztahy mezi účastníky vyhodnotil způsobem, který zvolil, tedy odstoupením od darovací smlouvy. Toto své právní jednání učinil ve shora uvedené zákonné lhůtě, neboť k závadovému jednání žalované docházelo postupně, když k tomu, které bylo specifikováno konkrétním způsobem v listině ze dne [datum], docházelo od jara 2021.

18. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně objektivizoval patřičnosti revokace testem dobrých mravů a naprosto správně posoudil závadové jednání žalované, specifikované v odstoupení od smlouvy, jako zjevné porušení dobrých mravů, které je již zcela evidentně za hranou běžných rozepří mezi partnery, když nelze přehlédnout ani věk žalobce. Je tedy správný závěr prvostupňového soudu, že zjevným porušením dobrých mravů proti žalobci, jako dárci, je již samotné opakované porušení jeho oprávnění z věcného břemene žalovanou, jako obdarovanou.

19. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem odvolací námitky žalované nemohou nikterak obstát.

20. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalobci vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání, písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne [datum]), když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Celkové náklady žalobce činí za tuto část řízení 8 228 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

22. Písemné vyhotovení rozsudku je ve správném znění, když byla zároveň, podle ust. § 164 o.s.ř., provedena oprava zřejmé písemné nesprávnosti, obsažené v protokolu o ústním jednání ze dne [datum] (uvedené nesprávného označení„ právní zástupkyně žalobce“ místo správného„ právního zástupce žalobce“). V tomto případě bylo možné chybu opravit přímo ve stejnopise, neboť byla zjištěna dříve, než byl rozsudek písemně vyhotoven.