21 Co 123/2025 - 237

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 480 000 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 18 C 17/2024 – 187 ze dne 6. února 2025, ve znění doplňujícího rozsudku č.j. 18 C 17/2024 – 192 ze dne 11. března 2025 a usnesení č.j. 18 C 17/2024 – 208 ze dne 2. dubna 2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., II., III. a IV. potvrzuje.

II. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady odvolacího řízení ve výši 26 751 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum], ve znění doplňujícího rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne [datum] a usnesení č.j. [spisová značka] ze dne [datum] rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci částku 226 400 Kč. Výrokem II. byla žalovaná uznána povinnou uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 47 342,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. byla žalobci uložena povinnost uhradit [adresa] % nákladů řízení vynaložených státem, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří od právní moci takovéhoto usnesení. Výrokem IV. byla žalované uložena povinnost uhradit [adresa] % nákladů řízení vynaložených státem, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením, a to do tří dnů od právní moci takovéhoto usnesení. Výrokem V. byla žaloba zamítnuta v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 253 600 Kč. Výše nákladů řízení, které je žalobce na základě výroku III. povinen nahradit [Anonymizováno], byla určena částkou 668,35 Kč (výrok I. usnesení) a výše nákladů řízení, které je žalovaná na základě výroku IV. povinna nahradit [Anonymizováno], byla určena částkou 1 636,29 Kč (výrok II. usnesení).

2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhal po žalované zaplacení částky 480 000 s tvrzením, že se stal na základě kupní smlouvy ze dne [datum] vlastníkem nemovitosti, konkrétně domu bez čísla popisného, stojícího na pozemku parcelní číslo St. 541 v katastrálním území [adresa]. Tvrdil, že tento dům užívá žalovaná, aniž by jí k jeho užívání svědčilo jakékoli právo, tedy bez právního důvodu, a na úkor žalobce se tím obohacuje. Dovozoval, že se bezdůvodné obohacení rovná běžnému nájemnému za dům, které podle jeho přesvědčení činí 15 000 Kč měsíčně a po žalované se domáhal úhrady bezdůvodného obohacení za 32 měsíců (od ledna 2021 do srpna 2023) po 15 000 Kč, tj. celkem 480 000 Kč. Následně uplatněnou obranu žalované neuznal s tím, že žalobkyně těží ze svého nepoctivého či protiprávního jednání, kterému se neposkytuje právní ochrana. Zdůrazňoval, že je to ona, která užívá dům bez právního důvodu, a naopak mu protiprávně brání užívat jeho majetek. Pokud uplatnila v rámci své procesní obrany nárok na úhradu nákladů za montáž zařízení pro ohřev teplé užitkové vody ve výši 15 000 Kč uvedl, že k pořízení a umístění zařízení do svého domu nedal souhlas, a proto nemá žalovaná nárok na jejich proplacení.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že požadovaná částka je zcela nepřiměřená, a to i proto, že dům není zkolaudován. Tvrdila, že dům ve vlastnictví žalobce, který užívá, je postaven na stavební parcele parcelní č. st. 541 a parcele parc. č. 843/40 v katastrálním území [adresa] a že dům nemá přístup z veřejné komunikace, neboť se k němu lze dostat výlučně přes parcelu parc. č. 843/40. Poukazovala na to, že obě pozemkové parcely jsou v jejím výlučném vlastnictví a proto uplatnila jako procesní obranu proti žalobou uplatněnému nároku svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobce, spočívající v užívání jejích pozemků stavbou domu a přístupovou komunikací k domu a dále pohledávku ve výši 15 000 Kč za dodání a montáž zařízení k ohřevu teplé vody v domě žalobce.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru uvedenému v odst. 4 až 12 odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), s tím, že žalobce uspěl s celým svým nárokem, když výše přiznaného plnění závisela na znaleckém posudku a od jeho úspěchu odečetl úspěch žalované. Konstatoval, že rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce činí 41,86 % (úspěch žalobce 70,93 % - úspěch žalované 29,07 %). Jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do [datum] (dále jen „SAT”) a ve znění od [datum] (dále jen „AT“), ust. § 7 SAT a AT, ust. § 14b odst. 5 písm. b) AT a SAT, vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ust. § 13 AT a SAT, ust. § 14 SAT a AT a vyhlášky č. 475/2024 Sb.

6. Vyšel z toho, že žalovaná do dnešní doby užívá rozestavěnou stavbu stojící na pozemkové parcele parc. č. st. 541 a zahradě parc. č. 843/40 v kat. úz. [adresa], přičemž žalobce se žalovanou neuzavřeli žádnou nájemní či obdobnou smlouvu, která by ji opravňovala k užívání této stavby. Dospěl tedy k závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení, a to na úkor žalobce. K výši peněžité náhrady uvedl, že se musí jednat o takový rozsah, který by z hlediska ekvivalence tržních vztahů, a s ní spjaté spravedlnosti, vyvážil majetkovou újmu, která vznikla žalobci tím, že není dobře možné vydat bezdůvodné obohacení v naturální formě. Při určování výše bezdůvodného obohacení vycházel z ceny nájemného, kterou by byla žalovaná jako nájemce za obvyklých okolnosti povinna plnit, kdyby předmětné nemovitosti užívala na základě nájemní smlouvy a vycházel přitom ze závěrů znalce [tituly před jménem] [jméno FO] o stanovení tržního nájemného za žalované období. Uvedl, že se neztotožnil s námitkou žalobce, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud při stanovení výše nájemného znalec vycházel z existující právní vady spočívající ve skutečnosti, že rozestavěný dům stojí na cizí parcele a nemá přístup z veřejné komunikace, když je to právě žalovaná, která je vlastníkem dotčených pozemkových parcel a zároveň je to právě ona, která zneužívá situace a dům užívá ke škodě žalobce, tedy, že žalovaná nemůže těžit ze svého protiprávního jednání. Zdůraznil, že náhrada za bezdůvodné obohacení je stanovena bez ohledu na konkrétní subjekt, který nemovitost užívá, a to jako náhrada toho, co žalobci ušlo tím, že nemůže dům užívat sám či ho pronajmout. Dospěl k závěru, že žalované vzniklo za období od ledna 2021 do srpna 2023 včetně, tj. za 32 měsíců, bezdůvodné obohacení ve výši 319 200 Kč (tj. za 12 měsíců roku 2021 a 2022 po 9 700 Kč měsíčně a za osm měsíců roku 2023 po 10 800 Kč měsíčně), které je povinna vydat žalobci. Stran procesní obrany žalované konstatoval, že žalobce v řízení netvrdil a nevyplynulo to ani z žádného z provedených důkazů, že by mu svědčilo právo pro užívání pozemkových parcel ve vlastnictví žalobkyně, tedy že by s žalovanou uzavřel nájemní či obdobnou smlouvu, či že by právo užívat pozemky žalobkyně bylo věcným právem zřízeným ve prospěch stavby. Uzavřel, že na straně žalobce vzniká bezdůvodné obohacení k tíži žalované, když jí stavbou ve svém vlastnictví omezuje ve volném užívání a nakládání s jejími pozemky, a to bez právního důvodu. Za toto omezení, obdobně jako v případě užívání stavby, náleží vlastníkovi věci náhrada ve výši ekvivalence tržních vztahů a s ní spjaté spravedlnosti vyvážil majetkovou újmu, která vznikla žalobci tím, že není dobře možné vydat bezdůvodné obohacení v naturální formě. Neztotožnil se ani s tou námitkou žalobce, že omezení žalované přístupem ke stavbě může být omezením pouze v rozsahu stezky, když příjezd k domu není nutností, a parkovat vozidlo může žalovaná na ulici. Konstatoval, že taková situace neodpovídá realitě projednávané věci, když součástí stavby žalobce je zastřešené garážové stání, jež je součástí stavby a pro využití garážového stání je příjezd vozidlem třeba. Protože část parcely parc. č. 843/40 je užívána pro příchod a příjezd k domu žalobce z veřejné komunikace, slouží tedy k řádnému užívání stavby a za jeho užívání náleží žalované náhrada v podobě kompenzace, neboť bez tohoto přístupu by nebylo užívání domu objektivně vůbec možné. Dospěl k závěru, že žalobci vzniklo za období od ledna 2021 do srpna 2023 včetně, tj. za 32 měsíců, bezdůvodné obohacení ve výši 92 800 Kč (tj. za 12 měsíců roku 2021 a 2022 po 2 800 Kč měsíčně a za osm měsíců roku 2023 po 3 200 Kč měsíčně), které je povinna vydat žalobci. Výrokem I. proto přiznal žalobci nárok na úhradu náhrady za bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalované užíváním jeho stavby bez právního důvodu, poníženou o náhradu za bezdůvodné obohacení, které vzniklo žalobci užíváním pozemků ve vlastnictví žalované bez právního důvodu, tj. ve výši 226 400 Kč (319 200 – 92 800).

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a poukazovala na to, že odhad společnosti [právnická osoba] je nadnesený a odporující provedenému znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO], kterého ustanovil prvostupňový soud jako znalce. Namítla, že je otázkou, zda má ve věci pasivní věcnou legitimaci, když původním vlastníkem domu byl její syn [jméno FO], který o vlastnictví přišel v insolvenčním řízení. Poukazovala na to, že [jméno FO] zůstal v domě bydlet a pozval ji k sobě a ona tedy byla v postavení člena jeho domácnosti. Připomínala, že její syn v předmětných letech bydlel v domě spolu se svými dětmi a v jeho užívání pokračoval kontinuálně i poté, co o vlastnictví přišel. Dovozovala, že žalovaným měl být tedy on, který byl uživatelem domu i jeho původním vlastníkem, což prvostupňový soud pominul. Své odvolání směřovala i do výroku o nákladech řízení s tím, že úspěšnost žalobce byla toliko 47 %, když žaloba zněla na částku 480 000 Kč a přisouzeno mu bylo 226 400 Kč.

8. Žalobce se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně poukazoval na to, že z odvolání není zřejmé, v čem má být spatřována nesprávnost rozsudku a čeho se žalovaná domáhá, když tato v jeho odůvodnění předkládá stejné argumenty, které neúspěšně použila při své obraně v rámci řízení před soudem prvního stupně. Zdůrazňoval, že prvostupňový soud při svém rozhodování o výši bezdůvodného obohacení z odhadu společnosti [právnická osoba] nevycházel, neboť vycházel ze závěrů znalce [tituly před jménem] [jméno FO]. Pokud žalovaná spekulovala, zda měla být žalována ona či její syn [jméno FO] a prvostupňovému soudu vytýkala, že tyto skutečnosti nebral v potaz, připomínal, že tato již ve svém odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu sdělila, že v předmětném domě skutečně bydlí, což pak potvrdila ještě ve svém vyjádření. Zdůrazňoval, že účastníci řízení byli prvostupňovým soudem poučeni o koncentraci řízení a že tvrzení, zda nemá být žalován [jméno FO], přednesla žalovaná až dalece po koncentraci řízení, proto ho soud prvního stupně nemohl brát v potaz. Výrok o náhradě nákladů řízení označil za správný a určený v souladu s ust. § 142 odst. 2 a 3 o.s.ř.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), přezkoumal podle ust. § 212 a ust. § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Výrok V., který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.).

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Soud prvního stupně věc správně posuzoval podle občanského zákoníku účinného od [datum], neboť tvrzené bezdůvodné obohacení mezi účastníky mělo vzniknout za jeho účinnosti.

13. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle ust. § 2991 odst. 2 o.z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plnění, co měl po právu plnit sám.

15. Podle ust. § 2999 odst. 1 o.z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

16. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel ze zásady volného hodnocení důkazů upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

17. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívala rozestavěnou stavbu ve vlastnictví žalobce bez existence jakéhokoli právního titulu, a tím se na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve smyslu ust. § 2991 a násl. o.z. V souladu s touto právní úpravou je proto žalovaná jako obohacená povinna vydat žalobci vše, co bezdůvodným obohacením nabyla. Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě není možné naturální vydání bezdůvodného obohacení, je žalovaná povinna žalobci poskytnout peněžitou náhradu, která vyváží majetkovou újmu vzniklou žalobci. Výše náhrady má odpovídat hodnotě, kterou by žalovaná musela v daném místě a čase obvykle vynaložit za nájemné při řádném užívání stavby na základě nájemní smlouvy nebo obdobného smluvního vztahu, který by ji opravňoval k užívání stavby. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když výši obohacení určil podle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], a to na základě obvyklého tržního nájemného za dané období. Soud prvního stupně se rovněž přiměřeně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR vypořádal s právní vadou stavby spočívající v jejím umístění na pozemku ve vlastnictví žalované, kterou ustanovený znalec odpovídajícím způsobem promítl do výše obvyklého nájemného. Zároveň soud prvního stupně odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, týkající se ocenění staveb zatížených obdobnou vadou. Jeho úvahy jsou logické a odpovídají aplikační praxi. Soud prvního stupně postupoval také správně, když akceptoval i procesní obranu žalované, která uplatnila započitatelnou pohledávku spočívající v bezdůvodném obohacení vzniklém na straně žalobce v důsledku užívání pozemků ve vlastnictví žalované, a to jak v rozsahu zastavění, tak v rozsahu jejich využití jako přístupové a příjezdové komunikace ke stavbě. I v tomto případě prvostupňový soud správně dovodil existenci bezdůvodného obohacení na straně žalobce a jeho výši opět stanovil na základě znaleckého posudku.

18. Námitka žalované, týkající se výše přiznaného plnění, nemůže obstát. Zaprvé, námitka žalované směřuje proti odhadu společnosti [právnická osoba], ze kterého soud prvního stupně při svém rozhodování vůbec nevycházel, a jeho přesnost či správnost proto postrádá relevanci. Zadruhé, soud prvního stupně při určování výše bezdůvodného obohacení vycházel ze znaleckého posudku ustanoveného znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který podal posudek v potřebném rozsahu a své závěry přesvědčivým způsobem obhájil i při výslechu před soudem. Hodnocení znaleckého posudku a jeho závěrů soudem prvního stupně přitom odvolací soud považuje za naprosto přiměřené a logické. Výše stanovená znalcem odpovídá tržnímu nájemnému za stavbu v aktuálním stavu, její specifické právní vadě a lokalitě a způsob jejího výpočtu je ve znaleckém posudku transparentně vysvětlen. Soud prvního stupně rovněž správně reflektoval i skutečnost, že bezdůvodné obohacení vzniklo u obou účastníků, kteří nemohou části svých nemovitostí užívat, a žalobci přiznal peněžitou náhradu precizně ve výši jejich rozdílu.

19. Jako důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalované ohledně nedostatku věcné pasivní legitimace, spočívající v tom, že v domě žil její syn a ona se tam zdržovala pouze jako člen jeho domácnosti. V projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že žalovaná skutečně nemovitost užívala, což sama opakovaně potvrdila i ve svých procesních vyjádřeních. Skutečnost, že v nemovitosti nejdříve žila u svého syna, není v této věci relevantní, neboť žalovaná si byla zcela vědoma toho, že nadále stavbu neužívá na základě jakéhokoliv právního titulu. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, nemá o věcné pasivní legitimaci žalované pochyb. Pokud jde o nové tvrzení žalobkyně o nedostatku pasivní legitimace, odvolací soud k němu nepřihlížel s ohledem na zásadu neúplné apelace zakotvenou v ust. § 205a o.s.ř., neboť v tomto případě nebyla naplněna žádná z tam uvedených výjimek. Konkrétně předně platí, že žalobkyně byla již v řízení před soudem prvního stupně řádně poučena o povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout k nim důkazy, takže není dána výjimka ze zásady neúplné apelace stanovená v ust. § 205a písm. d) o.s.ř. Naplnění výjimky, stanovené v ust. § 205a písm. b) o.s.ř., je vyloučeno s ohledem na to, že nové tvrzení nemá za cíl prokázat vady řízení před soudem prvního stupně, nýbrž má vést k doplnění skutkových zjištění ohledně věci samé a tedy k odlišnému skutkovému závěru, než ke kterému dospěl soud prvního stupně.

20. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, soud prvního stupně postupoval v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., ve spojení s ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že část žaloby sice byla zamítnuta, ale konečná výše přiznaného plnění byla odvislá od závěrů znaleckého posudku. Od žalobcova úspěchu přitom odečetl částečný úspěch žalované, která úspěšně uplatnila námitku započtení. Procentuální určení míry úspěchu žalobce i žalované soud prvního stupně srozumitelně zdůvodnil, výpočet provedl přehledně a zcela v intencích ustálené judikatury. Ani v tomto směru odvolací soud tedy neshledal pochybení, když stejné platí také pro napadené usnesení.

21. Odvolací soud uzavírá, že soud prvního stupně věc posoudil správně jak po skutkové, tak po právní stránce, přičemž napadené rozhodnutí netrpí vadami, pro něž by muselo být zrušeno nebo změněno. Žádná z odvolacích námitek není způsobilá vyvolat pochybnosti o správnosti jeho závěrů, a proto odvolací soud podle ust. § 219 o.s.ř. napadený rozsudek v napadených výrocích a napadené usnesení potvrdil jako věcně správné.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalobci vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle AT. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 9 220 Kč, spočívajícími ve vyjádření k odvolání ze dne [datum] podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) AT a účasti na jednání dne [datum] podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT, když výše odměny za úkon právní služby je dána ust. § 7 bod 6. AT, ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT, a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT. Žalobci dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za 8 načatých půlhodin po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 570 Kč podle ust. § 13 odst. 5 AT, ve spojení s ust. § 157 zákona č. 262/2002 Sb., zákoník práce, za cestu z [adresa] a zpět (celkem [hodnota] km) dne [datum] automobilem [Anonymizováno] s [Anonymizováno] [SPZ] při ceně motorové nafty 34,70 Kč za litr podle ust. § 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb., při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 5,70 litrů na 100 km a základní náhradě za používání osobních silničních motorových vozidel 5,80 Kč/1 km podle ust. § 1 písm. b) vyhlášky č. 475/2024 Sb. Výše cestovní náhrady tedy činí 7,77 Kč/1 km jízdy, tj. celkem 1 567,99 Kč. Dále byla žalobci podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a ust. § 14a AT přiznána 21% daň z přidané hodnoty z výše uvedených položek ve výši 4 642,68 Kč. Celkové náklady žalobce tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 26 751 Kč a jejich náhrada byla žalobci přisouzena v obecné pariční lhůtě v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. na zákonné platební místo podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení