21 Co 142/2022-209

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni [jméno] [příjmení], narozenou 11. 11. 1975 bytem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení dědického práva o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 11.3.2022 čj. 7 C 13/2020-179 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 14 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud výše citovaným rozsudkem zamítl žalobu s návrhem na vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, 1/ že žalovaná [jméno] [příjmení] není zůstavitelovým dědicem ze závěti, 2/ že žalobkyně [jméno] [příjmení] je dědicem ze zákona a účastníkem dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], zemř. 30.5.2019, a 3/ že žalobce [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [obec a číslo], t.č. [obec], [anonymizováno] 3, je dědicem ze zákona a účastníkem dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], zemř. 30.5.2019. Zároveň byla žalobcům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení v částce 37.247 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení].

2. Žalobci se domáhali určení, že žalovaná [jméno] [příjmení] není zůstavitelovým dědicem ze závěti, že 2. žalobkyně [jméno] [příjmení] a 3. žalobce [jméno] [příjmení] jsou dědici ze zákona a účastníky dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném [datum], zemřelém 30.5.2019. Tvrdili, že [příjmení] [příjmení] sepsal dne 3.6.1996 v notářské kanceláři Mgr. [jméno] [příjmení] závěť. Touto závětí ustanovil univerzální dědičkou veškerého jeho nemovitého majetku a náhradní dědičkou movitého majetku žalovanou, tj. jeho neteř. V řízení o dědictví vedeném [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] vznesli oba žalobci společně námitku, že jsou dědici zůstavitele ze zákona, a to podle ust. § 1637 o.z. a druhý žalobce podle ust. § 1636 o.z., neboť žil se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a pečoval o společnou domácnost. Uvedli, že nemovitost koupil otec žalobců a zůstavitele, který ji celou renovoval. Na renovaci se podílel manžel žalobkyně a/ [příjmení] [příjmení]. Zůstavitel i žalobce b/ od mládí nadměrně pili alkohol, na renovaci se nepodíleli. Po smrti rodičů si nárokoval celý dům zůstavitel. Jako sourozenci se navštěvovali, ale vzhledem k tomu, že býval zůstavitel opilý a sprostý, žalobkyně za ním nejezdila tak často. Žalobce ho navštěvoval častěji, posléze se k němu nastěhoval. Závěť byla sepsaná zůstavitelem v době, kdy chtěl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vypořádat svůj majetek pro případ smrti a zajistit tak i doživotní bydlení své přítelkyni. V té době u něho bydlela žalovaná spolu s manželem a dětmi. Tehdy se žalovaná chovala k zůstaviteli slušně a zůstavitel, který byl svobodný a bezdětný se domníval, že pořízení pro případ smrti ve prospěch žalované je nejlepším rozhodnutím. Předpokládal, že po něm žalovaná převezme zavedenou hospodu, kterou měl zůstavitel ve svém domě [adresa] v přízemí. Čtyři roky před smrtí hospodu zrušil. Po smrti přítelkyně v roce 2013 se jeho zdravotní stav zhoršil, napomohlo k tomu i jeho časté pití alkoholu. Někdy koncem roku 2014 nebo začátkem roku 2015 vyhodil žalovanou s celou její rodinou, protože její manžel i žalovaná byli samé dluhy a nechávali se od něho živit. Bez jeho vědomí mu brali peníze. Žalovaná, i když věděla, že jeho zdravotní stav není dobrý, nepomohla mu, nestarala se o jeho domácnost. Zůstavitel dne 23.6.2016 podal návrh na zrušení trvalého bydliště v [adresa] žalované a členům její rodiny a bylo rozhodnuto o zrušení trvalého bydliště žalované a jejich v té době nezletilých dětí. Po vyhození ze [obec] se žalovaná s rodinou nastěhovala ke svému otci – žalobci [jméno] [příjmení]. Zde žila nezřízeným životem, nočními pijatykami, chovala se násilně, devastovala dům, žalobce vydírala, snažila se ho vystěhovat. Vše skončilo v květnu 2016, kdy všichni opustili Česko. Žalovaná od doby, kdy byla vyhozena zůstavitelem, se o něho nezajímala, nenavštěvovala jej, přijela za ním do nemocnice až v době, kdy byl již v kómatu, krátce před smrtí. Zůstavitel poté, co žalovanou vyhodil a nechal jí zrušit trvalé bydliště a zakázal jí přístup do domu, opakovaně říkal, že musí změnit závěť, že jí nic nedá, a vše převede na oba žalobce. Pak se jeho zdravotní a duševní stav natolik začal horšit, že už nebyl schopen dojet k notáři. Žalobci se domáhali určení, že jsou to oni, kdo je dědic ze zákona, neboť zůstavitel ve smyslu § 1529 až 1531 o.z. jednal v podstatném omylu, kdy se domníval, že žalovaná je tou správnou osobou ke zdědění jeho majetku a bude si jej vážit a chovat se k zůstaviteli slušně. Zmýlil se, o čemž svědčí to, že zůstavitel v červnu 2016 vyhodil žalovanou z domu, nechal jí zrušit úředně trvalé bydliště, neboť se mýlil, když se domníval, že žalovaná je hodna dědit jeho nemovitý a movitý majetek. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhla její zamítnutí. Popřela tvrzení žalobců ohledně jejího vztahu a chování vůči zůstaviteli a vůči svému otci, tj. druhému žalobci. Poukázala na to, že již od roku 2012 spolu se svým manželem a dcerou bydlí v Německu. Závěť, kterou zůstavitel sepsal v roce 1996, považuje za platnou a pravou. Uvedla, že zůstavitel závěť učinil po náležitém uvážení. Poukázala i na část uvedenou v závěti, totiž přání, aby jeho sourozenci závěť v plném rozsahu respektovali. Namítala, že pokud by se vůči zůstaviteli později chovala takovým způsobem, jak tvrdí žalobci, měl zůstavitel od roku 1996 do své smrti v roce 2019 dostatek času na to, aby sepsanou závěť zrušil nebo ji nahradil závětí novou. Neví nic o tom, že by zůstavitel někdy v minulosti tvrdil, že se v její osobě zmýlil, že by neměla být hodna rodinného majetku. V roce 1996 při sepsání závěti zůstavitel v žádném omylu nejednal. Okresní soud provedl důkaz listinami, které účastníci předložili, nijak je nehodnotil s tím, že pro rozhodnutí nemají žádný význam. Za nadbytečné také považoval provedení důkazu výpověďmi žalobci navržených svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] či paní [příjmení], kteří měli vypovídat o tom, jak se žalovaná chovala ke svému strýci a zda a kdo platil pohřeb a pohřební kytici na pohřbu zůstavitele. Okresní soud konstatoval, že zůstavitel [příjmení] [příjmení] zemřel dne 30.5.2019, tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného ode dne 1.1.2014 (dále jen„ o.z.“). Zůstavitel pořídil závěť dne 3.6.1996, tj. za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného do 31.12.2013, formou notářského zápisu. Žalobci závěť zpochybnili, namítli její neplatnost, proto byli soudem, resp. notářkou, která pozůstalostní řízení projednává, odkázáni na soud. Platnosti závěti okresní soud posuzoval nejprve podle úpravy platné v době jejího pořízení (tj. dle zákona č. 40/1964 Sb.). Zůstavitel dědicem nemovitých věcí ustanovil žalovanou. Co se týče movitých věcí – dědicem veškerého svého movitého majetku ustanovil svou družku [jméno] [příjmení]. Pokud by však z nějakého důvodu nedědila, ustanovil náhradní dědičkou veškerého movitého majetku svou neteř [jméno] – žalovanou. Okresní soud uzavřel, že závěť splňuje zákonné náležitosti. Družka zůstavitele paní [jméno] [příjmení] zemřela 20.5.2013, nemohla proto po zůstaviteli dědit, univerzální dědičkou majetku zůstavitele se stala žalovaná, která dědictví po zůstaviteli neodmítla. Žalobci nyní tvrdí, že žalovaná nemůže být dědičkou po zůstaviteli [jméno] [příjmení], neboť zůstavitel jednal v podstatném omylu, kdy se domníval, že to je právě žalovaná, která je tou správnou osobou ke zdědění jeho majetku, že si bude majetku vážit, že se k zůstaviteli bude chovat slušně. Tento stav dle tvrzení žalobců však nenastal, žalovaná se k zůstaviteli postupem času chovala neslušně, devastovala jeho majetek, dokonce u něho kradla, dědictví si tak nezaslouží. Okresní soud připomněl, že platnost závěti se posuzuje k okamžiku jejího pořízení. Skutečnou vůlí zůstavitele při pořízení závěti bylo odkázat veškerý svůj majetek žalované. Toto potvrdili sami žalobci, když při jednání soudu dne 26.5.2021 prostřednictvím své zástupkyně tvrdili, že skutečnou vůlí zůstavitele v době pořízení závěti, tj. v roce 1996, bylo, aby majetek zdědila žalovaná. Sám zůstavitel v závěti žádal, aby jeho sourozenci, tj. žalobci, jeho závěť v plném rozsahu respektovali. Zůstavitel v žádném omylu nejednal, v závěti projevil svou skutečnou vůli. Žalobci v průběhu řízení tvrdili, že se chování žalované v průběhu času ve vztahu k zůstaviteli změnilo, že se k němu žalovaná i její rodina chovala nevhodným způsobem, že se o zůstavitele nestarala, nepomohla mu v době, kdy pomoc potřeboval, že mu zdevastovala dům, kradla peníze, což vše vedlo k tomu, že ji i její rodinu zůstavitel odhlásil z pobytu na své adrese. Uvedená tvrzení žalobci prokazovali spisem Městského úřadu Sobotka, který vedl řízení o zrušení pobytu žalované na adrese zůstavitele, navrhovali výslech svědků, kteří nevhodné chování žalované ve vztahu k zůstaviteli měli prokázat. Dle názoru okresního soudu vedení dalšího důkazního řízení je nadbytečné. Pokud zůstavitel posléze po roce 1996 změnil názor na žalovanou, jestliže se žalovaná později skutečně k zůstaviteli chovala tak, jak tvrdí žalobci, bylo plně na něm, jak se závětí z roku 1996 naloží, tj. zda ji změní, zničí, nahradí ji jinou závětí, odvolá nebo sepíše listinu o vydědění žalované. Závěť byla sepsaná v roce 1996, družka zůstavitele zemřela v roce 2013, zůstavitel zemřel v roce 2019. Zůstavitel tak měl dostatek času, aby učinil jiné pořízení pro případ smrti. Žalobci při jednání soudu dne 26.5.2021 tvrdili, že si myslí, že zůstavitel později sepsal další závěť. Toto tvrzení však nijak prokázat nemohli, protože další závěť nenašli. Jelikož zůstavitel sepsal pořízení pro případ smrti před 1. 1. 2014 a zemřel za účinnosti nového občanského zákoníku okresní soud platnost a pravost závěti posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., tj. podle občanského zákoníku, který byl účinný ke dni pořízení závěti. Dospěl k závěru, že závěť podle zák. č.40/1964 Sb. je platná, pravá, proto se již nezabýval otázkou, zda je závěť platná také podle nového občanského zákoníku, neboť se zákon č. 89/2012 Sb. v takovém případě neuplatní. Dále uzavřel, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení, že jsou dědici ze zákona po [jméno] [příjmení]. Žalobci jako dědici ze zákona ve třetí třídě by dědili po zůstaviteli jen za předpokladu, že by neexistovala platná závěť, ve které zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek dědicům nebo jedné osobě jako universálnímu dědici nebo by existovala platná závěť, v níž ale zůstavitel dědicům ze závěti odkázal pouze část svého majetku, tj. zůstavitel svou závětí nevyčerpal celou pozůstalost. V takovém případě by se otevřel prostor pro dědění dědiců ze zákona. To však není daný případ.

3. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobci. Nesouhlasili se závěry okresního soudu s tím, že nadále jsou přesvědčeni, že jsou oprávněnými dědici ze zákona po jejich bratrovi [jméno] [příjmení]. Připomněli, z jakého důvodu podali žalobu. Setrvali na tvrzení, že zůstavitelova vůle při sepsání závěti byla založena na mylné pohnutce, jednal v podstatném omylu. Poukazovali na to, že na podporu svých tvrzení odkázali na správní spis sp.zn. [příjmení] [číslo] [rok] [spisová značka], když zůstavitel měl obavy, aby nepřišel o svůj majetek. Zdůraznili, že tím podpořili skutečnost, že zůstavitel při pořízení závěti jednal v podstatném omylu, tedy v takovém, že by zůstavitel nepořídil o pozůstalosti tak, jak učinil, kdyby se nebyl zmýlil. Uvedli, že nevěděli o tom, že zůstavitel v roce 1996 pořídil závěť ve prospěch žalované (dcery žalobce b)). Žalobce b) se dozvěděl od bratra nedlouho před skonem, že sepsal novou závěť a tu má doma, protože se zmýlil v osobě, kterou označil za dědice majetku. Žalobkyně a) se o existenci závěti dozvěděla u notáře. Namítali, že soud nemůže mít za prokázané pouhým tvrzením zástupce žalobců, že věděli, že vůlí zůstavitele v době pořízení závěti v roce 1996 bylo, aby majetek zdědila žalovaná. Vytýkali okresnímu soudu, že založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení, když obsah listiny nelze posuzovat izolovaně od ostatních skutečností. Zdůraznili, že k doložení skutečné vůle pořizovatele závěti je třeba v pochybnostech zjišťovat vedle znění listiny i všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle učiněn. Nesouhlasili ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. V souvislosti s otázkou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podrobně otázku, u kterého z účastníků se jeví sporné dědické právo jako nejslabší a kterého z účastníků zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybnění dědice ze závěti sepsané ve formě veřejné listiny. Ve spojitosti s tím odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022 sp.zn. 24 Cdo 2592/2021. Namítali, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci přiznáním nákladů řízení, když osobou nesoucí důkazní břemeno je, dle názoru žalobců, žalovaná, jako závětí povolaný dědic. Nesouhlasili také s vyúčtováním cestovného advokátem žalované. Poukazovali na to, že zástupce žalované si vyúčtoval cestovné soukromým vozidlem z [obec] do [obec] a zpět, přestože má v [obec] druhé sídlo advokátní kanceláře. S ohledem na inzerování pobočky a uvádění pevné telefonní linky ([číslo]) dovozovali, že kancelář je používána. Proto měla být účtována cesta z této pobočky k okresnímu soudu, když je okresnímu soudu blíže. Poukazovali na ust. § 2 o.s.ř. Požadovali, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, když v závěru o platnosti či neplatnosti závěti je třeba přihlédnout i k dalším důkazům.

4. Žalovaná považovala odvolání žalobců za nedůvodné. Zdůraznila, že rozsudek soudu prvého stupně byl vydán po pečlivém a především úplném dokazování, v jehož rámci provedl okresní soud veškeré potřebné a hlavně relevantní důkazy, tak, aby mohl o věci samé spolehlivě věcně rozhodnout. Nesouhlasila s tím, že by okresní soud opomněl přihlédnout k žalobci tvrzeným skutečnostem anebo že by dané řízení bylo postiženo nějakými vadami. Ztotožnila se s právním posouzením věci, jak je učinil okresní soud. Vyzdvihla, že je rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodněno, když prvý soud jasně a logicky v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se řídil a z jakých právních předpisů vycházel. Zdůraznila, že nemůže být v dané věci žádných pochyb o tom, že předmětná závěť zůstavitele je platná a také pravá a v takové situaci není vůbec důvodu zabývat se případnou aplikací občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., což odvolatelé zřejmě nepochopili. Dodala, že odvolání je opakováním argumentů a tvrzení, s nimiž žalující strana toto řízení vyvolala. Uvedla, že v odvolání zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 24 Cdo 2592/2021 ze dne 22.2. 2022 její právní zástupce nikde v ASPI nedohledal a na příslušných webových stránkách dovolacího soudu je dohledatelné toliko usnesení z 21.9. 2021 č.j. 24 Cdo 2592/2021-260, jímž byl zamítnut návrh žalobce na odklad vykonatelnosti odvolacího soudu. Dovozovala, že není zřejmé, proč by se nalézací soud v této věci měl nějakým takovým rozhodnutím inspirovat. Jako nepřípadnou považovala rovněž polemiku odvolatelů o tom, jaký z potenciálních dědiců má své dědické právo silnější a jaký slabší. V tomto případě byli odkázáni se svými požadavky na pořad práva civilního právě žalobci, a to usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 31.10. 2019 č.j. 28 D 230/2019-96, Nd 126/2019. Pokud se jim takový procesní postup nepozdával, mohli proti tomuto rozhodnutí zajisté podat odvolání, což ovšem neučinili. Za neopodstatněné označila námitky odvolatelů proti nákladovému výroku. Zdůraznila, že tento výrok je jako v každém jiném obdobném civilním sporném řízení ovládán zásadou tzv. procesního úspěchu a ten je v tomto případě zřetelný, neboť žalobci nebyli se svým žalobním žádáním úspěšní ani zčásti, zatímco žalobkyně jsem se jejich žalobě v celém rozsahu ubránila. K námitkám žalobců ohledně výše cestovného uvedla, že hlavním sídlem jejího právního zástupce jsou [obec], kde má i své trvalé bydliště a pokud z tohoto sídla cestuje k procesnímu soudu v [obec], nepochybně je jeho právem účtovat příslušné cestovní výdaje za cestu [obec] – [obec] a zpět, přičemž pokud by k procesnímu soudu odjížděl ze své pobočky v Sobotce, i v takovém případě by se do ní nejprve musel z [obec] dostat a do [obec] vrátit, přičemž v takovém případě by ujel ještě dalších 13 km za jednu cestu ze [obec] do [obec] či zpět. Dodala, že její právní zástupce vůbec netuší, kdo inzeruje jeho kancelář na internetu, což není v dnešní době ničím neobvyklým a také s jistotou ví, že pevná tel. linka s č. [tel. číslo] nepředstavuje podle webových stránek České advokátní komory spojení na tohoto advokáta. Zdůraznila, že nemůže být nejmenšího sporu o tom, že předmětné náklady byly vynaloženy účelně, přičemž je nepochybně právem každého účastníka řízení zvolit si svého právního zástupce kdekoliv na území České republiky, v tomto případě nemůže být v žádném případě řeči o tom, že by docházelo k nějakému„ zneužívání“ práv na úkor fyzických či právnických osob. Dodala, že když dne 8.4. 2022, tedy po vydání rozsudku okresního soudu svého otce [jméno] [příjmení] (žalobce b)) ve [obec] navštívila, měla opětovně možnost se přesvědčit o tom, že její otec vlastně vůbec neví o tom, že se s ní v předmětném řízení o cosi soudí. Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrzen.

5. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

6. V řízení o pozůstalosti po zemřelém [jméno] [příjmení], zemřelém dne 30.5.2019, došlo ke sporu o dědické právo ve smyslu ustanovení § 168 zák.č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen„ z.ř.s.“), jak je zřejmé z obsahu spisu [název soudu] sp.zn. [spisová značka]. Spor byl vyvolán tím, že podle názoru žalobců se účast dědice na pozůstalostním řízení neodvíjí ze závěti ze dne 3.6.1996, kterou zůstavitel povolal za svou dědičku žalovanou, ale ze zákonné dědické posloupnosti, neboť závěť je neplatným právním jednáním pro omyl zůstavitele. K tomu, aby byl uvedený spor o dědické právo způsobem vyplývajícím z ustanovení § 170 z.ř.s. vyřešen, není proto možné zabývat se tím, zda žalobcům svědčí titul k účasti na pozůstalostním řízení na základě zákonné dědické posloupnosti (jak žalobci požadují ve druhém a třetím žalobním žádání); předmětem řešení sporu o dědické právo může být v posuzovaném případě jen to, zda žalovaná je (není) jako dědička účastníkem pozůstalostního řízení na základě závěti ze dne 3.6.1996.

7. Žaloba podaná na základě odkazu, učiněného soudem v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s., není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ustanovení § 80 zák.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem pozůstalostního řízení, proto není třeba tvrdit a tedy ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. na to, jakého práva se odkázaný účastník pozůstalostního řízení má žalobou domáhat. Požadují-li žalobci něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§ 80 o.s.ř.) O povinnosti tvrdit naléhavý právní zájem k žalobnímu žádání II/ a III/ byli žalobci okresním soudem poučeni. Dovozovali naléhavý právní zájem z usnesení [název soudu] ze dne 31.10.2019 čj. [číslo jednací]. Tímto usnesením byli žalobci odkázáni, aby u okresního soudu podali žalobu na určení dědického práva, a to pouze na určení, že žalovaná [jméno] [příjmení] není zůstavitelovým dědicem. S ohledem na uvedené okresní soud správně uzavřel, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení, že jsou dědici ze zákona (žalobní žádání II/ a III/). Již z tohoto důvodu byla žaloba v těchto dvou žalobních žádáních správně zamítnuta.

8. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu žádání žalobců okresní soud vycházel ze správného předpokladu, že vzhledem k tomu, že zůstavitel [příjmení] [příjmení] zemřel dne [datum], řídí se dědění jeho jmění zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen„ o.z“ (srov. § 3069 o.z.) a v pozůstalostním řízení se postupuje podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Závěť ovšem zůstavitel pořídil do notářského zápisu dne 3.6.1996, tedy v době ještě přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Správně proto okresní soud vycházel z toho, že posouzení platnosti tohoto právního úkonu (právního jednání) se řídí předchozí právní úpravou, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč.zák.“). Pokud by závěť zůstavitele ze dne 3.6.1996 odporovala v té době platným právním předpisům, považuje se přesto za platnou, jestliže vyhovuje požadavkům uvedeným v zákoně č. 89/2012 Sb. (srov. § 3070 o.z.).

9. Okresní soud řádně vyložil předpoklady platnosti závěti sepsané formou notářského zápisu za účinnosti zák.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Z provedeného důkazu spornou závětí zůstavitele sepsanou dne 3.6.1996 učinil správná skutková zjištění a správný právní závěr, že sporná závěť splňuje náležitosti závěti pořízené formou notářského zápisu v souladu s ust. § 476, § 476d obč. zák. a s ust. § 63 a § 59 odst. 2 zák.č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád – dále jen„ not.ř.“).

10. Pokud jde o právní úkon (právní jednání) učiněný v omylu úprava zák.č. 40/1964 Sb. účinného v době sepsání závěti obsahovala ustanovení o neplatnosti právního úkonu v důsledku omylu, a to v ust. § 49a obč.zák.. Speciální ustanovení týkající se omylu zůstavitele při pořízení pro případ smrti neznala. To zavedl právě až zák.č. 89/2012 Sb. účinný od 1.1.2014.

11. Podle § 49a obč.zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní. Omyl může být spojen s vůlí jednajícího (vnitřní omyl) a s projevem vůle (vnější omyl). O omyl v projevu vůle jde tehdy, když jednající projeví svou vůli nevědomky jiným způsobem, než ve skutečnosti chce. Omyl ve vůli byl dle § 49a obč. zák. právně významným, tj. měl za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže jej jednající osoba (zde zůstavitel) učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující a bez níž by k právnímu úkonu v podobě, v jaké byl učiněn, nedošlo, a zároveň osoba, jíž byl právní úkon určen, tento omyl buď vyvolala (např. uvedením nepravdivé okolnosti, která byla pro jednání zůstavitele rozhodující), anebo o něm v době právního úkonu věděla či musela vědět a přesto zůstavitele na omyl neupozornila. Soudní praxe dovodila, že úspěch určité osoby dovolat se v konkrétním případě neplatnosti právního úkonu pro omyl nutně předpokládá, že tato osoba před učiněním právního úkonu využila možnost ověřit si sama skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu. Jen pro doplnění odvolací soud dodává, že byl-li právní úkon za účinnosti zák.č. 40/1964 Sb. učiněn v omylu, bylo možné se dovolat jen relativní neplatnosti takového úkonu (§ 40a obč.zák.) a dovolání se relativní neplatnosti podléhalo promlčení.

12. Žalobci v žalobě tvrdili, že zůstavitel [příjmení] [příjmení] při sepsání závěti dne 3.6.1996 jednal v podstatném omylu, když se domníval, že žalovaná je tou správnou osobou ke zdědění majetku, bude si jej vážit a chovat se k němu slušně. V tom se však zmýlil, o čemž, dle žalobců, svědčí i to, že v červnu 2016 žalovanou vyhodil z domu a nechal jí zrušit trvalé bydliště. To hodlali žalobci prokazovat spisem [stát. instituce] čj. [příjmení] [číslo] [rok] [číslo] a výpověďmi svědků. Žalobci dovozovali omyl zůstavitele až ze skutečností, jež nastaly dávno po sepsání závěti (8 a více let od sepsání závěti). Neposkytli však žádné tvrzení o tom, jaké skutečnosti v okamžiku sepsání závěti týkající se žalované měly vyvolat omyl ve vůli zůstavitele, ani tvrzení o tom, že žalovaná takový omyl vyvolala nebo že v době právního úkonu (závěti) o omylu věděla či musela vědět a zůstavitele na něj neupozornila. Naopak výslovně v žalobě uvedli, že zůstavitel v závěti chtěl vypořádat svůj majetek a zajistit doživotní bydlení své přítelkyni a domníval se, že pořízení pro případ smrti ve prospěch žalované, která v té době u zůstavitele bydlela se svými dětmi a k zůstaviteli se slušně chovala, je nejlepším rozhodnutím. I při jednání okresního soudu dne 26.5.2021 žalobci prostřednictvím své zástupkyně uvedli, že v době pořízení závěti bylo vůlí zůstavitele, aby majetek zdědila žalovaná, když věřil, že to bude v jeho dobro a až po určité době zjistil, že se o něho nepostará.

13. Již s ohledem na samotná tvrzení žalobců je vyloučeno, aby zůstavitel v okamžiku sepisování závěti byl v podstatném omylu o skutečnosti, která byla pro pořízení pro případ smrti (závěť) rozhodující a bez níž by k sepsání závěti v podobě, v jaké byla učiněna, nedošlo. Vzhledem k samotným tvrzením žalobců v žalobě o chování žalované k zůstaviteli v době sepisu závěti a o jeho vůli (žalovaná v té době u zůstavitele bydlela a chovala se k němu slušně, zůstavitel měl za to, že způsob vypořádání majetku v závěti je nejlepším rozhodnutím) nebylo třeba, aby byli žalobci soudem výslovně poučeni ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. o tom, jaké skutečnosti z hlediska ust. § 49a obč. zák. mají tvrdit a prokazovat. Stejně tak bylo nadbytečné provádět dokazování žalobci navrženými důkazy (spisem [stát. instituce] čj. [příjmení] [číslo] [rok] [číslo] a výpověďmi svědků) k chování žalované vůči zůstaviteli a k postupu zůstavitele vůči žalované (ve vztahu ke zrušení trvalého bydliště) v době dávno po sepisu závěti (v letech 2014 až 2016).

14. Jelikož z hlediska právní normy (§ 49a obč. zák.) nebyly tvrzeny a tudíž ani prokázány odpovídající skutečnosti k tvrzení, že zůstavitel sepsal závěť dne 3.6.1996 v omylu, nelze shledat spornou závěť neplatnou ani z tohoto důvodu. Jelikož je na místě závěr, že posuzovaná závěť je z hlediska zák.č. 40/1964 Sb. platná, tj. neodporuje předpisům platným v době sepisu, není dán zákonný důvod pro posuzování její platnosti dle zák.č. 89/2012 Sb. (§ 3070 o.z.).

15. Jak správně zdůraznil okresní soud, pokud zůstavitel v době po sepsání závěti zjistil, že se k němu žalovaná nechová tak, jak očekával, nic mu nebránilo již sepsanou závěť zničit, nebo sepsat závěť novou anebo sepsat listinu o vydědění žalované (§ 469a obč. zák. či § 1646 a násl. o.z.). Žalobci sice tvrdili, že zůstavitel v době, kdy se dohodl s bratrem (žalobcem b)), že budou bydlet společně, změnil závěť, avšak toto tvrzení neprokázali. Pokud žalobci v odvolání obecně tvrdili, že zůstavitelova vůle při sepsání závěti byla založena na mylné pohnutce, pak jde o v odvolacím řízení o nové tvrzení, které v řízení před okresním soudem nebylo uplatněno. Proto k němu v odvolacím řízení nelze přihlížet (§ 205a o.s.ř.). Jen na okraj odvolací soud uvádí, že i kdyby toto tvrzení bylo uplatněno již v řízení před okresním soudem, nemohlo by na výše uvedených závěrech ničeho změnit. Podle ust. § 49a věta poslední obč. zák., podle něhož, kromě jiného, je třeba platnost závěti posuzovat vzhledem k době jejího sepsání, omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

16. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem.

17. Okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před ním zcela správně v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci byli v řízení před okresním soudem se svými žalobními požadavky zcela neúspěšní, proto jsou povinni hradit úspěšné žalované náklady, které v řízení před okresním soudem účelně vynaložila. Při posuzování úspěchu a neúspěchu ve věci je nerozhodné čí dědické právo je silnější a kdo z účastníků měl být soudem projednávajícím pozůstalost odkázán na řešení sporu o dědické právo na soudní řízení. Je zcela jednoznačné, že odkázáni byli žalobci, usnesení [název soudu] ze dne 31.10.2019 čj. [číslo jednací] se nebránili a žalobu podali. Dokonce požadovali i další určení (v žalobních žádáních II/ a III/), k nimž ani odkázáni nebyli. Okresní soud také správně určil výši žalovanou účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobci nesouhlasili s nákladem žalované tvořícím náklady jejího právního zastoupení, a to konkrétně s nákladem vynaloženým na cestu advokáta žalobkyně k okresnímu soudu a zpět do jeho sídla. Podle Seznamu advokátů vedeného Advokátní komorou má zástupce žalované vedené jediné sídlo své kanceláře, a to na adrese [adresa], v seznamu advokátu nemá evidovanou pobočku. Sám zástupce žalované připustil, že má pobočku své kanceláře v obci [obec], avšak cestu k jednání Okresního soudu v Jičíně absolvoval ze svého sídla, neboť v [obec] je současně místo jeho bydliště. Není proto důvod se domnívat, že cestu k soudnímu jednání dne 26.5.2021 a dne 1.3.2022 konal z místa pobočky v Sobotce a žalovaní o tom žádný důkaz nepředložili.

18. Odkaz žalobců k otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2022 sp.zn. 24 Cdo 2592/2021 (dostupné na www.nsoud.cz) je zcela nepřípadný. Uvedené rozhodnutí dopadá na skutkově odlišný případ. Nejvyšší soud se v něm zabýval otázkou důkazního břemene při zpochybnění závěti jako soukromé listiny, a to nikoli ve spojitosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení.

19. Žalovaná se s úspěchem ubránila odvolání žalobců, má proto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. vůči nim právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložila v odvolacím řízení. Jedná se o náklady právního zastoupení žalované v celkové částce 14 300 Kč Tyto náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 15.6.2022) po 5 300 Kč dle § 12 odst. 3, § 9 odst. 3 písm. a/ a § 7 bod 5. vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), paušální náhrada hotových výdajů přináležející ke dvěma úkonům právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 AT, náhrada za ztrátu času v rozsahu 2 započatých půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 AT, náhrada cestovného ze sídla advokáta (v [obec]) do sídla odvolacího soudu a zpět v částce 418 Kč a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši 21 %, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést, v částce 2 482 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. a zák.č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Lhůta k zaplacení nákladů byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení