7 C 13/2020- 179

Rubrum

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudkyní JUDr. Janou Valentovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně a žalobce] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] oba zastoupeni [jméno] [příjmení], narozenou 11. 11. 1975 bytem [adresa žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa žalovaného] t.č. [adresa], [příjmení] republika Německo zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení dědického práva takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem na vydání rozsudku, kterým by bylo určeno: 1. že žalovaná [celé jméno žalovaného] není zůstavitelovým dědicem ze závěti, 2. že žalobkyně [celé jméno žalobkyně] je dědicem ze zákona a účastníkem dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], posledně bytem nám [jméno] 132, [obec], zemř. 30.5.2019, 3. že žalobce [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [obec a číslo], t.č. [obec], Kříčov 3 je dědicem ze zákona a účastníkem dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], posledně bytem nám [jméno] 132, [obec], zemř. 30.5.2019, se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 37.247 Kč do 3 dnů ide dne právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobci se žalobou podanou u soudu dne 22.1.2020 domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že 1. žalovaná [celé jméno žalovaného] není zůstavitelovým dědicem ze závěti, že 2. žalobkyně [celé jméno žalobkyně] je dědicem ze zákona a účastníkem dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], posledně bytem nám [jméno] 132, [obec], zemř. 30.5.2019 a že 3.žalobce [celé jméno žalobce], [datum narození], bytem [obec a číslo], t.č. [obec], [anonymizována dvě slova] je dědicem ze zákona a účastníkem dědického řízení po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], posledně bytem nám [jméno] 132, [obec], zemř. 30.5.2019. Tvrdili, že [obec] [celé jméno žalobce], [datum narození], posledně bytem [adresa]. [jméno] [příjmení] závěť. Touto závětí ustanovil univerzální dědičkou veškerého jeho nemovitého majetku a jako náhradní dědičkou movitého majetku žalovanou, tj. jeho neteř. [obec] [celé jméno žalobce] zemřel dne 30.5.2019. V řízení o dědictví vedeném Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 28 D 230/2019 vznesli oba žalobci společně námitku, že jsou dědici zůstavitele ze zákona, a to podle ust. § 1637 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) a druhý žalobce podle ust. § 1636 OZ, neboť žil se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a pečoval o společnou domácnost. Žalobkyně [celé jméno žalobkyně], sestra zůstavitele tvrdí, že předmětnou nemovitost koupil její otec, který ji celý renovoval. Na renovaci se podílel její manžel [příjmení] [příjmení]. Jak zůstavitel, tak bratr [jméno], tj. žalobce, od mládí nadměrně pili alkohol, na renovaci se nepodíleli. Po smrti rodičů si nárokoval celý dům zůstavitel. Jako sourozenci se navštěvovali, ale vzhledem k tomu, že býval zůstavitel opilý a sprostý, žalobkyně za ním nejezdila tak často, vadilo jí jeho opilecké chování. Žalobce ho navštěvoval častěji. Posléze se k němu zůstavitel nastěhoval. Závěť byla sepsaná zůstavitelem v době, kdy chtěl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vypořádat svůj majetek pro případ smrti a zajistit tak i doživotní bydlení své přítelkyni. V té době u něho bydlela žalovaná spolu s manželem a dětmi. Všichni měli na základě souhlasu zůstavitele u něho bydliště. Tehdy se žalovaná chovala k zůstaviteli slušně a zůstavitel, který byl svobodný a bezdětný se domníval, že pořízení pro případ smrti ve prospěch žalované je nejlepším rozhodnutím. Předpokládal, že po něm žalovaná převezme zavedenou hospodu, kterou měl zůstavitel ve svém domě [adresa] v přízemí. Nakonec čtyři roky před smrtí hospodu zrušil. Po smrti přítelkyně v roce 2013 se jeho zdravotní stav zhoršil, napomohlo k tomuto i jeho časté pití alkoholu. Někdy koncem roku 2014 nebo začátkem roku 2015 vyhodil žalovanou s celou její rodinou, protože její manžel i žalovaná byli samé dluhy a nechávali se od něho živit. Bez jeho vědomí mu brali i peníze. Žalovaná, i když věděla, že jeho zdravotní stav není dobrý, nepomohla mu, nestarala se o jeho domácnost. Zůstavitel dne 23.6.2016 podal na Městském úřadu v [obec] na úseku sociální a vnitřní správy návrh na zrušení trvalého bydliště v [adresa] žalované a členům její rodiny. Toto správní řízení bylo vedeno pod sp. zn. MUSO [číslo] 2016 - [číslo], a skončilo vydáním rozhodnutí o zrušení trvalého bydliště žalované a jejich v té době nezletilých dětí. Po vyhození ze [obec] se žalovaná s rodinou nastěhovala ke svému otci – žalobci [celé jméno žalobce]. Ona zde žila nezřízeným životem, nočními pijatykami, chovala se násilně, devastovala dům, žalobce vydírala, snažila se ho vystěhovat. Vše skončilo v květnu 2016, kdy všichni opustili Česko. Žalovaná od doby, kdy byla vyhozena zůstavitelem, se o něho nezajímala, nenavštěvovala jej, přijela za ním do nemocnice až v době, kdy byl již v kómatu, krátce před smrtí. Žalobce [celé jméno žalobce] navíc tvrdil, že poté, co zůstavitel vyhodil žalovanou z jeho nemovitosti, přišli v noci s tím, zda by je nemohl nechat nějakou dobu bydlet u něho, slibovali, že mu budou se vším pomáhat. Oni však začali v domě dělat to, co chtěli bez mého souhlasu. Kradli u něho, dům devastovali, žalovaná na jeho jméno uzavírala smlouvy o půjčce, které on musel splácet ze svého důchodu. Žalovaná mu vyhrožovala. Proto požádal svého bratra, zda by u něho nemohl bydlet. Nakonec se odstěhovali do Německa. Žalobce tvrdil, že žalovaná se o zůstavitele nestarala, nezajímal jí jeho zdravotní stav, který se zhoršoval. Spíše očekávala, že ji budou s bratrem živit, žalovaná ani její manžel nikde nepracovali. Zůstavitel poté, co žalovanou vyhodil a nechal jí zrušit trvalé bydliště a zakázal jí přístup do domu, opakovaně říkal, že musí změnit závěť, že jí nic nedá, a vše převede na oba žalobce, že se v žalované zmýlil a ona není hodna být dědicem rodinného majetku. To opakoval dost často. Žalobce ví, že si to i napsal, ale pak se jeho zdravotní a duševní stav natolik začal horšit, že už nebyl schopen dojet k notáři. Žádný záznam o tomto nenašli. Ani on není schopen se o sebe postarat, žije u sestry – žalobkyně. Žalobci se domáhají určení, že jsou to oni, kdo je dědic ze zákona, neboť zůstavitele ve smyslu § 1529 až 1531 o.z. jednal v podstatném omylu, kdy se domníval, že žalovaná je tou správnou osobou ke zdědění jeho majetku a bude si jej vážit a chovat se k zůstaviteli slušně. Zmýlil se, o čemž svědčí to, že zůstavitel v červnu 2016 vyhodil žalovanou z domu, nechal jí zrušit úředně trvalé bydliště, neboť žalovaný se mýlil, když se domníval, že žalovaná je hodna dědit jeho nemovitý a movitý majetek. Závěť žalobci považují za neplatnou.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, navrhovala její zamítnutí, žaloba dle jejího názoru není důvodná. Rozhodně popřela tvrzení žalobců ohledně jejího vztahu a chování vůči zůstaviteli a vůči svému otci, tj. druhému žalobci. Poukázala na to, že již od roku 2012 spolu se svým manželem a dcerou bydlí v Německu. Trvala na tom, že je závětní dědičkou po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce]. Závěť, kterou zůstavitel sepsal v roce 1996, považuje za platnou a pravou. Závěť učinil po náležitém uvážení. Poukázala i na část uvedenou v závěti, totiž přání, aby jeho sourozenci závěť v plném rozsahu respektovali. Namítala, že pokud by se vůči zůstaviteli později chovala takovým způsobem, jak tvrdí žalobci, měl zůstavitel od roku 1996 do své smrti v roce 2019 dostatek času na to, aby sepsanou závěť zrušil nebo ji nahradil závětí novou. Neví nic o tom, že by zůstavitel někdy v minulosti tvrdil, že se v její osobě zmýlil, že by neměla být hodna rodinného majetku. V roce 1996 při sepsání závěti zůstavitel v žádném omylu nejednal. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby jako celku, když tvrdí, že je závětní dědičkou zůstavitele [jméno] [celé jméno žalobce] a když na zbylých výrocích nemají žalobci žádný naléhavý právní zájem.

3. Z obsahu spisu zdejšího soudu sp. zn. 28 D 230/2019 vzal soud za prokázané, že dne 30.5.2019 zemřel pan [příjmení] [celé jméno žalobce], [datum narození], posledně bytem [adresa]. Zůstavitel zemřel svobodný, vypravitel pohřbu je v úmrtním listě vystaveném Městským úřadem v Lomnici nad Popelkou uveden [celé jméno žalobce], [obec], [příjmení] [jméno] 132.

4. Ve spise je založena závěť zůstavitele sepsaná zůstavitelem dne 3.6.1996 formou notářského zápisu sp. zn. NZ [číslo], N 51/96 v notářské kanceláři [anonymizováno] [jméno] [příjmení], notářky v [obec]. Z jejího obsahu soud vzal za prokázané, že zůstavitel učinil univerzální dědičkou veškerého svého nemovitého majetku svou neteř [jméno], rozenou [příjmení], dceru svého bratra [celé jméno žalobce], s tím, že je povinna zřídit věcné břemeno, tj. právo bezplatného doživotního práva bydlení a užívání na všech zděděných nemovitostech jeho družce [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], [datum narození], [obec] [příjmení] [jméno]

132. Univerzální dědičkou veškerého svého movitého majetku, především finančních prostředků na jeho podnikatelském účtu, učinil svou družku [jméno] [příjmení], avšak pokud z jakéhokoli důvodu nebude dědit, ustanovil náhradní dědičkou veškerého movitého majetku svou neteř [jméno], rozenou [příjmení]. Zůstavitel prohlásil, že tuto poslední vůli činí po náležitém uvážení, neboť je svobodný, bezdětný, má pouze bratra [celé jméno žalobce] a sestru [celé jméno žalobkyně], které žádal, aby tuto závěť v plném rozsahu respektovali. Zůstavitel uvedenou závěť po jejím přečtení schválil, prohlásil za jedinou platnou a pravou poslední vůli a poté ji před notářkou vlastnoručně podepsal. Závěť podepsala i notářka, která připojila otisk kulaté úřední pečeti. Závěť byla uložena ve sbírce listin u [anonymizováno] [jméno] [příjmení] – notářky v [obec] – pod číslem Z 247. Při jednání v notářské kanceláři [anonymizováno] [jméno] [příjmení] konaném dne 3.10.2019 závětní dědička [celé jméno žalovaného] dědictví neodmítla, při jednání u notářky dne 31.10.2019 žalobci namítli neplatnost závěti a považovali se za dědice ze zákona. Žalobkyně se závětí nesouhlasila, prohlásila, že ona má na dědictví větší nárok, než kdokoliv jiný, dům zakoupil její otec, který ho renovoval, pomáhal mu s tím její manžel, zůstavitel s bratrem [jméno] byli stále opilí. Žalobce prohlásil, že nesouhlasí s tím, aby nemovitost nabyla jeho dcera, namítal, že to byl on, kdo žil s bratrem ve společné domácnosti do jeho smrti, že se o vše staral, že má podezření, že existovala druhá závěť, kterou po smrti své přítelkyně už bratr nedal notářky ověřit, že dcera [jméno] den po pohřbu vyrabovala dům. Namítal, že žalobkyně k zůstaviteli nejezdila, jezdila tam jen pro peníze. Uvedl, že stejně jako sestra, tak i on se cítí být dědicem po zemřelém bratrovi. Dnem 31.10.2019 je datováno usnesení Okresního soudu v Jičíně čj. 28 D 230/2019-96, Nd 126/2019, kterým soud odkázal [celé jméno žalobkyně], aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci usnesení podala u Okresního soudu v Jičíně žalobu na určení dědického práva, v níž se jako dědic bude domáhat podle § 170 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních toho, že [celé jméno žalovaného] označená jako žalovaná není zůstavitelovým dědicem ze závěti. Stejnou povinnost soud uložil i žalobci [celé jméno žalobce]. Usnesení nabylo právní moci dne 4.12.2019.

5. Žalobci spolu se žalobou soudu předložili listiny vystavení Městským úřadem v Sobotce v roce 2016 a týkající se řízení o žádosti [jméno] [celé jméno žalobce] podané dne [číslo] 2016 ve věci zrušení údaje o místu trvalého pobytu [celé jméno žalovaného] [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] na adrese [adresa], sdělení Městského úřadu Jičín, obecního živnostenského úřadu ze dne 18.12.2017 adresované žalované, jehož obsahem je sdělení místa pobytu žalované a místa jejího podnikání, dopis žalobce ze dne 16.6.2016, výpis z centrální evidence exekucí vztahující se k osobě [jméno] [jméno] [celé jméno žalovaného] ze 17.5.2013, jakož i usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 20.2.2012 čj. [číslo jednací] o nařízení exekuce na povinného [jméno] [jméno] [celé jméno žalovaného], části [anonymizováno] (údajně) žalobce bez uvedení data, fotografie vnitřku domu – údajně [adresa] ve [obec], výpisy z [list vlastnictví] a kat. území [obec] vztahující se k domu [adresa] a pozemkům jakož i listiny vztahující se k insolvenčnímu řízení vedenému u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. [spisová značka] ve věci dlužníka [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení].

6. Ze strany žalované byl předložen rodný list žalované vystavený Městským národním výborem [obec] dne 5.5.1972, doklad o zaplacení daně z nemovitých věcí z 4.10.2019, doklad o zaplacení vodného za rok 2019, faktury za dodanou elektřinu v roce 2019 odběrateli [jméno] [celé jméno žalobce], sdělení úřadu práce - pobočky [obec] ze dne 15.8.2012 o tom, že [jméno] ani [jméno] [celé jméno žalovaného] nepobírají dávky státní sociální podpory, oznámení zaměstnanecké pojišťovny ze dne 9.7.2012 o tom, že žalovaná s dcerou [jméno] od 10.7.2012 budou pobývat v Německu po dobu delší než 6 měsíců, žalovanou dne 3.5.2012 podepsanou žádost o uzavření dohody o ukončení pracovního poměru u společnosti [právnická osoba] dnem 30.6.2012 z důvodu následování manžela. Nahlášení pobytu manžela žalované na adrese [adresa], Německo dne 6.6.2012 od 1.5.2012 a žalované a dcery na téže adrese dne 12.7.2012, fotografie z pohřbu [jméno] [celé jméno žalobce], z rekonstrukce domu ve [obec], z návštěvy žalované v nemocnici u [jméno] [celé jméno žalobce] jakož i výpisy z účtu u německé banky.

7. I když soudu provedl všemi těmito listinami důkaz, nijak je nehodnotil, neboť pro rozhodnutí soudu nemají žádný význam. Stejně tak soud považoval za nadbytečné provedení výslechu žalobci navržených svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [celé jméno žalobce], [jméno] [příjmení] či paní [příjmení], kteří měli vypovídat o tom, jak se žalovaná chovala ke svému strýci a zda a kdo platil pohřeb a pohřební kytici na pohřbu zůstavitele.

8. Obsahem shora citovaného dědického spisu zdejšího soudu sp. zn. 28 D 230/2019, zejména tam založeným úmrtním listem, bylo prokázáno, že zůstavitel [obec] [celé jméno žalobce] zemřel dne 30.5.2019, tj. za účinnosti nového občanského zákoníku – zákona č. 89/2012 Sb. Obsahem dědického spisu jakož ze shodných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že zůstavitel pořídil dne 3.6.1996, tj. za účinnosti starého občanského zákoníku – zákona č. 40/1964 Sb. – formou notářského zápisu závěť. Tuto závěť žalobci zpochybnili, namítli její neplatnost, proto byli soudem resp. notářkou, která pozůstalostní řízení projednává, odkázáni na soud, kde měli ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci usnesení podat žalobu na určení dědického práva, v níž se jako dědici budou domáhat určení, že [celé jméno žalovaného] označená jako žalovaná není zůstavitelovým dědicem ze závěti. Jedná se o usnesení soudu ze dne 31.10.2019 čj. 28 D 230/2019-96, Nd 126/2019, které nabylo právní moci dne 4.12.2019. Žaloba byla u soudu podána dne 22.1.2020, tj. včas.

9. Podle přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), který nabyl účinnosti dne 1.1.2014, konkrétně podle § 3069 platí, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Podle § 3070 o.z. platí, že zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.

10. Uvedené ustanovení je speciálním přechodným ustanovením k § 3028 odst. 3 o.z., podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle první věty ustanovení § [číslo] se nově považují za platná i ta pořízení pro případ smrti, která zůstavitel sepsal přede dnem 1.1.2014 a která odporují občanskému zákoníku č. 40/1964 Sb., to za předpokladu, že tato pořízení vyhovují požadavkům zákona č. 89/2012 Sb. že zůstavitel zemřel po 1.1.2014.

11. V případě, kdy zůstavitel sepsal pořízení pro případ smrti datované před 1. 1. 2014 a zemřel za účinnosti nového občanského zákoníku, bude třeba posoudit jeho platnost nejprve podle právních předpisů účinných ke dni pořízení. Jestliže bude pořízení podle dosavadní právní úpravy platné, není třeba zabývat se otázkou, zda je platné také podle nového občanského zákoníku, neboť v takovém případě se zákon č. 89/2012 Sb. neuplatní. Jestliže bude pořízení pro případ smrti podle dosavadní právní úpravy neplatné, bude nezbytné posoudit jeho platnost podle nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb. Bude-li nová úprava v občanském zákoníku (co do požadavků na formální či obsahové náležitosti) mírnější a pořízení bude podle nového občanského zákoníku platné, bude v pozůstalostním řízení třeba z něj vycházet. Závěr o neplatnosti pořízení pro případ smrti tak bude možné učinit jen v těch případech, kdy právní jednání zůstavitele bude neplatné jak podle dosavadních právních předpisů, tak podle nového občanského zákoníku.

12. S ohledem na tyto skutečnosti a na to, co bylo uvedeno shora, je třeba na posouzení platnosti závěti použít nejprve úpravu platnou v době jejího pořízení, tj. zákon č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen„ občan. zák“).

13. Podle § 461 odst. 1 občan. zák. se dědilo ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.

14. Podle odst. 2 téhož ustanovení nenabyl-li dědictví dědic ze závěti, nastupovali místo něho dědici ze zákona. Nabyl-li se ze závěti jen část dědictví, nabývali zbývající části dědici ze zákona.

15. Z uvedeného ustanovení plyne, že právním důvodem dědění mohla být podle tehdy platné právní úpravy pouze závěť anebo zákonná dědická posloupnost.

16. Dědění ze zákona přicházelo v úvahu pouze tehdy, když zůstavitel závěť nezanechal nebo když osoba v ní za dědice povolaná z nějakých důvodů dědictví nenabyla.

17. Za závět byl podle platné právní úpravy považován právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činil pro případ své smrti pořízení o svém majetku. Z hlediska obsahu byl prvořadým předpokladem platnosti závěti ustanovení dědice k dědictví jako celku nebo k jeho poměrné části, popř. i jen k jednotlivé věci nebo jiné hodnotě z dědictví, anebo nařízení jiného způsobu naložení se zanechaným majetkem, např. zřízení nadace. Závěť mohla pořídit každá fyzická osoba plně způsobilá k právním úkonům. Z hlediska formy závěti bylo určující, zda jde o pořizovatele plně způsobilého k právním úkonům, který může číst a psát, nebo o nezletilého pořizovatele staršího patnácti let nebo o pořizovatele, který nemůže číst nebo psát, popř. je nevidomý. Chtěla-li zřídit závěť osoba plně svéprávná, mohla se rozhodnout mezi zřízením závěti napsané vlastní rukou (holografní) nebo závěti sepsané jiným způsobem (allografní) nebo závěti ve formě notářského zápisu. Toto vyplývá z ustanovení § 476 odst. 1 občan. zák., podle něhož zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu.

18. Z obsahu shora uvedeného dědického spisu zdejšího soudu vzal soud za prokázané, že [obec] [celé jméno žalobce] zemřel dne 30.5.2019. Dne 3.6.1996 pořídil formou notářského zápisu závěť, v níž zcela jasně stanovil dědice veškerého svého majetku. Co se týče nemovitých věcí – dědicem ustanovil žalovanou. Co se týče movitých věcí – dědicem veškerého svého movitého majetku ustanovil svou družku [jméno] [příjmení]. Pokud by však z nějakého důvodu nedědila, ustanovil náhradní dědičkou veškerého movitého majetku svou neteř [jméno] – žalovanou.

19. Ustanovení § 476 odst. 2 občan. zák. stanovilo, že v každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná. Podle 477 odst. 1 občan. zák. v závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, která jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné. Všechny tyto náležitosti předmětná závěť splňuje.

20. Ze shodných tvrzení stran sporu vzal soud za prokázané, že družka zůstavitele paní [jméno] [příjmení] zemřela. Z obsahu protokolu sepsaného dne 3.10.2019 v notářské kanceláři [anonymizováno] [příjmení] pod čj. 28 D 230/2019-73, Nd 126/2019 vzal soud za prokázané, že se tak stalo dne 20.5.2013. Družka zůstavitele tak nemohla po zůstaviteli dědit, universální dědičkou majetku zůstavitele se tak stala žalovaná, která dědictví po zůstaviteli neodmítla.

21. Žalobci nyní tvrdí, že žalovaná nemůže být dědičkou po zůstaviteli [jméno] [celé jméno žalobce], neboť zůstavitel jednal v podstatném omylu, kdy se domníval, že to je právě žalovaná, která je tou správnou osobou ke zdědění jeho majetku, že si bude majetku vážit, že se k zůstaviteli bude chovat slušně. Tento stav dle tvrzení žalobců však nenastal, žalovaná se k zůstaviteli postupem času chovala neslušně, devastovala jeho majetek, dokonce u něho kradla, dědictví si tak nezaslouží.

22. Jak bylo naznačeno shora, platnost závěti se posuzuje k okamžiku jejího pořízení. Skutečnou vůlí zůstavitele při pořízení závěti bylo odkázat veškerý svůj majetek žalované (v případě movitých věcí tehdy, pokud by družka zůstavitele nemohla dědit). Toto potvrdili sami žalobci, když při jednání soudu dne 26.5.2021 prostřednictvím své zástupkyně tvrdili, že skutečnou vůlí zůstavitele v době pořízení závěti, tj. v roce 1996, bylo, aby majetek zdědila žalovaná. Věřil, že to bude v jeho dobro, že se o něho postará.

23. Z uvedeného zcela jednoznačně plyne, že skutečnou vůlí zůstavitele při sepsání závěti bylo, aby veškerý jeho majetek nabyla žalovaná. Sám v závěti žádal, aby jeho sourozenci, tj. žalobci, jeho závěť v plném rozsahu respektovali. Zůstavitel v žádném omylu nejednal, v závěti projevil svou skutečnou vůli.

24. Závěť, jako bylo uvedeno shora, byla sepsána formou notářského zápisu, je v ní uveden den, měsíc a rok jejího sepsání, je podepsána zůstavitelem i notářkou, byla uložena ve sbírce listin u notářky [anonymizováno] [příjmení].

25. Žalobci v průběhu řízení tvrdili, že se chování žalované v průběhu času ve vztahu k zůstaviteli změnilo, že se k němu žalovaná i její rodina chovala nevhodným způsobem, že se o zůstavitele nestarala, nepomohla mu v době, kdy pomoc potřeboval, že mu zdevastovala dům, kradla peníze, což vše vedlo k tomu, že ji i její rodinu zůstavitel odhlásil z pobytu na své adrese. Uvedená tvrzení žalobci prokazovali spisem Městského úřadu Sobotka, který vedl řízení o zrušení pobytu žalované na adrese zůstavitele, navrhovali výslech svědků, kteří nevhodné chování žalované ve vztahu k zůstaviteli měli prokázat.

26. Dle názoru soudu vedení dalšího důkazního řízení je zcela nadbytečné. Pokud zůstavitel posléze po roce 1996 změnil názor na žalovanou, pokud se žalovaná později skutečně k zůstaviteli chovala tak, jak tvrdí žalobci, bylo plně na něm, jak se závětí z roku 1996 naloží, tj. zda ji změní, zničí, nahradí ji jinou závětí, odvolá nebo sepíše listinu o vydědění žalované. Závěť byla sepsaná v roce 1996, družka zůstavitele zemřela v roce 2013, zůstavitel zemřel v roce 2019. Dle názoru soudu zůstavitel měl dostatek času, aby jednal shora nastíněným způsobem. Což zůstavitel neučinil.

27. To, že závěť mohla být zůstavitelem kdykoliv zrušena tím, že by zůstavitel pořídil závěť novou, vedle které závěť předchozí nemohla obstát, nebo tím, že by zůstavitel zničil listinu, na níž byla napsána nebo také mohl závěť kdykoliv odvolat, plyne z ustanovení § 480 občan. zák., který stanovil, že závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.

28. Žalobci při jednání soudu dne 26.5.2021 tvrdili, že si myslí, že zůstavitel později sepsal další závěť. Toto tvrzení však nijak prokázat nemohou, protože další závěť nenašli. Jsou si vědomi toho, že pokud nebyla další závěť sepsána a podepsána před svědky nebo formou notářského zápisu, tak další závěť neexistuje.

29. Zůstavitel sepsal pořízení pro případ smrti datované před 1. 1. 2014 a zemřel za účinnosti nového občanského zákoníku. Soud tedy platnost a pravost závěti posuzoval podle zákona č. 40/1964 Sb., tj. podle občanského zákoníku, který byl účinný ke dni pořízení závěti. Po zhodnocení shora prokázaných skutečností soud dospěl zcela jednoznačně k závěru, že závěť podle zák. č.40/1964 Sb. je platná, pravá, proto se soud již nezabýval otázkou, zda je závěť platná také podle nového občanského zákoníku, neboť se zákon č. 89/2012 Sb. v takovém případě neuplatní. Teprve až poté, co by soud dospěl k závětu, že závěť je podle zákona č. 40/1964 Sb. neplatná, bylo by nezbytné posoudit její platnost podle nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb.

30. Vzhledem k tomu, že zůstavitelem sepsaná závěť v roce 1996 vyjadřuje jeho pravou vůli, jak naložit se svým majetkem po své smrti, že závěť obsahuje všechny zákonem dané náležitosti nutné pro platnost závěti, vzhledem k tomu že nebylo prokázáno sepsání jiné listiny, která by dosavadní závěť nahradila, soud považuje žalobu za nedůvodnou, a proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku ad I tohoto rozsudku.

31. Na určení, že žalobci jsou dědici ze zákona po [jméno] [celé jméno žalobce], nemají žalobci naléhavý právní zájem. Žalobci jsou zákonní dědici zůstavitele ve třetí třídě. Dle § 1637 o.z. nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele. Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti. Žalobci jako dědici ze zákona ve třetí třídě by dědili po zůstaviteli pochopitelně za předpokladu, že by neexistovala platná závět, ve které zůstavitel odkázal veškerý svůj majetek dědicům nebo jedné osobě jako universálnímu dědici nebo by existovala platná závěť, v níž ale zůstavitel dědicům ze závěti odkázal pouze část svého majetku, tj. zůstavitel svou závětí nevyčerpal celou pozůstalost. V takovém případě by se otevřel prostor pro dědění dědiců ze zákona. To však není daný případ.

32. Výrok soudu ohledně náhrady nákladů řízení má oporu v ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud žalované na nákladech řízení přiznal částku 37.247 Kč, která zahrnuje odměnu advokáta 26.500 Kč stanovenou dle § 12 odst. 3, § 9 odst. 3 písm. a) a 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 5 úkonů á 5.300 Kč (příprava převzetí; sepis písemného vyjádření k žalobě; účast na jednání soudu dne 26.5.2021; procesní úkon ze dne 29.6.2021; účast na jednání soudu dne 1.3.2022), náhradu 1.500 Kč za 5 paušálů á 300 Kč stanovenou dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovné ve výši 920 Kč k jednání soudu dne 26.5.2021 na trase [obec] – [obec] a zpět při ujetí 140 km automobilem zn. Opel Insignia 1.8, [registrační značka] při průměrné spotřebě 7.8 l benzínu Natural 95 na 100 km v ceně 27,80 Kč a náhradě 4,40 Kč/km (obojí stanoveno dle vyhl. č. 589/2020 Sb.), cestovné ve výši 1.063 Kč k jednání soudu dne 1.3.2022 na trase [obec] – [obec] a zpět při ujetí 140 km automobilem zn. Opel Insignia 1.8, [registrační značka] při průměrné spotřebě 7.8 l benzínu Natural 95 na 100 km v ceně 37,10 Kč a náhradě 4,70 Kč/km (obojí stanoveno dle vyhl. č. 511/2021 Sb.), náhradu za ztrátu času stráveného na cestě k jednáním soudu 800 Kč za 8 půlhodin á 100 Kč stanovenou dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., částku 6.464 Kč představující 21% DPH.

33. Lhůta ke splnění povinnosti zaplatit náklady řízení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř., podle něhož uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.

Poučení