21 Co 143/2025 - 320

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 1 783 964,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. března 2025, č.j. 7 C 205/2023-256, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění jen tak, že výše nákladů řízení činí 159 768,40 Kč, jinak se v tomto výroku potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích IV a V mění jen tak, že výše nákladů řízení státu vůči žalobkyni činí 6 969,60 Kč a výše nákladů řízení státu vůči žalovanému činí 774,40 Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 50 699 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta B] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Odvolání žalobkyně proti výroku I se odmítá.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 192 551,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 102 162,30 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 38 417,30 Kč od 11. 11. 2023 do zaplacení, ve výši 15 % ročně z částky 25 601,50 Kč od 21. 12. 2023 do zaplacení a ve výši 14,75 % ročně z částky 26 360,50 Kč od 28. 3. 2024 do zaplacení (výrok I). Ve zbývající části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 783 964,40 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 104 260,40 Kč (výrok III). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 6 737,30 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 (výrok IV) a žalovanému uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení placených státem ve výši 1 006,70 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 (výrok V).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že s žalovaným se stali, po smrti [jméno FO], zemřelé dne [datum], o čemž bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 5. 10. 2022, č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum] (dále jen „Zůstavitelka“), podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č.[číslo], jehož součástí je stavba č.p. [číslo], a dále pozemku parc. č.[číslo] v k.ú. [adresa] (dále jen „Nemovitosti“), s podíly ve výši ideální 1/4 žalobkyně a ve výši ideální 1/2 žalovaný, a že žalovaný Nemovitosti užívá výlučně sám, aniž by žalobkyni za nadužívání platil přiměřenou náhradu odpovídající výší jejího spoluvlastnického podílu. Žalovaná částka představuje úhradu za nadužívání Nemovitosti žalovaným v podobě obvyklého nájemného za užívání spoluvlastnického podílu žalobkyně za období od 7. 4. 2014 do 31. 1. 2024.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Nesporoval, že v žalovaném období Nemovitosti skutečně výlučně sám užíval, bylo to však na základě dohody mezi ním a Zůstavitelkou o bezplatném užívání Nemovitostí, která přešla na dědice. Nad rámec této obrany vznesl námitku promlčení a dále namítl, že požadovaná částka převyšuje obvyklou cenu nájemného u srovnatelných nemovitostí v místě a čase. Současně měl zato, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, neboť ta vstoupila do dědického řízení namísto své matky (dcery zůstavitelky), která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020 ve věci sp. zn. [spisová značka] odsouzena za podvrhnutí závěti Zůstavitelky a v důsledku její dědické nezpůsobilosti na její místo nastoupily její dvě dcery, které v soudních řízeních uplatňují tentýž nárok.

4. Po stránce skutkové vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky Nemovitosti, žalovaný spoluvlastníkem podílu o velikosti ideální 1/2 a žalobkyně ve výši ideální 1/4. Žalobkyně i žalovaný podíl na Nemovitostech nabyli po Zůstavitelce na základě usnesení v dědickém řízení po zemřelé Zůstavitelce, které nabylo právní moci dne 27. 10. 2022. Účast její matky v dědickém řízení po Zůstavitelce [tituly před jménem] [právnická osoba] byla ukončena pravomocně dne 18. 11. 2021 poté, kdy byla v trestním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] shledána vinnou, že dne 1. 10. 2014 v řízení o projednání pozůstalosti po zemřelé [jméno FO] předložila závěť s padělaným podpisem. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, která činil ze znaleckého posudku [právnická osoba], [tituly před jménem] [jméno FO], výslechu zpracovatele znaleckého posudku znaleckého ústavu a výsledku znalce [tituly před jménem] [jméno FO], která zevrubně zrekapituloval v bodech 9, 10, 12 a 13 odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Na základě svých skutkových zjištění uzavřel, že žalovaný v žalovaném období užíval Nemovitosti, jejichž je podílovým spoluvlastníkem, o velikosti ideální 1/2, výlučně sám. Žalobkyně se stala dědičkou po Zůstavitelce v důsledku toho, že její matka se stala dědicky nezpůsobilou, když v řízení o projednání pozůstalosti po Zůstavitelce předložila padělanou závěť Zůstavitelky. Matka žalobkyně byla účastníkem pozůstalostního řízení až do ukončení její účasti v tomto řízení, k čemuž došlo pravomocně ke dni 18. 11. 2021. Žalobkyně nabyla podíl na Nemovitostech na základě rozhodnutí v dědickém řízení, které nabylo právní moci dne 27. 10. 2022. Výše obvyklého nájemného za užívání Nemovitostí podle závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] činila za rok 2024 54 219 Kč, za rok 2023 51 223 Kč, za rok 2022 47 408,50 Kč, za rok 2021 58 034,60 Kč, za rok 2020 56 656,50 Kč, za rok 2019 55 310 Kč, za rok 2018 52 040,40 Kč, za rok 2017 48 770,80 Kč, za rok 2016 41 414,30 Kč, za rok 2015 41 141,90 Kč a za rok 2014 31 333,30 Kč.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1236, § 2991, § 1479, § 1635 odst. 2, § 609 a § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občansky zákoník (dále jen „o.z.“), když k úmrtí Zůstavitelky došlo za účinnosti tohoto zákona (6. 4. 2014).

7. Soud prvního stupně dospěl k následujícím právním závěrům:

8. Od smrti Zůstavitelky dne 6. 4. 2014 se ustavilo společenství dědiců k majetku v dědické podstatě po Zůstavitelce ve smyslu § 1236 o.z. Právní skutečností, která k ustavení takového společenství vedla, byla smrt Zůstavitelky. Společníky uvedeného společenství po dobu od smrti Zůstavitelky byli žalovaný a matka žalobkyně, a to jako v úvahu připadající dědicové až do 18. 11. 2021, kdy matka žalobkyně přestala být společníkem společenství dědiců (pozbyla své dědické právo) v důsledku ukončení její účasti v dědickém řízení rozhodnutím soudu a na její místo tímto okamžikem nastoupila žalobkyně podle § 1635 odst. 2 o.z.

9. S ohledem na existenci společenství dědiců podle § 1236 o.z., kdy každý ze společníků takového společenství má právo k celé věci, je pojmově vyloučeno, aby žalobkyně za dobu trvání společenství dědiců měla nárok na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu, že žalovaný Nemovitosti nadužíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Tyto své právní závěry opřel soud prvního stupně o soudní judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 398/2024 a další rozhodnutí uvedená v bodu 27 odůvodnění napadeného rozsudku).

10. Dále soud prvního stupně dovodil, že i pokud by žalobkyně měla jiný právní nárok v rámci společenství dědiců, např. nárok na náhradu škody, jímž argumentovala až po koncentraci řízení podle § 118 b) o.s.ř., pak by k uplatnění takového nároku nebyla aktivně věcně legitimována nejméně za dobu, po níž nebyla účastníkem dědického řízení, tj. od 6. 4. 2014 do 18. 11. 2021, protože v té době nemohla být účastníkem na společenství dědiců. Pokud tedy žalovaný po dobu řízení o projednání pozůstalosti Nemovitosti užíval sám, užíval je zcela v intencích ustanovení § 1236 o.z., neboť měl právo k užívání celé věci.

11. Společenství dědiců podle soudu prvního stupně zaniklo ke dni 27. 10. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví po Zůstavitelce. Teprve od tohoto data byla žalobkyně oprávněna požadovat bezdůvodné obohacení na základě toho, že žalovaný užíval Nemovitosti zcela sám. Bezdůvodné obohacení bylo dáno výší obvyklého nájemného u srovnatelných nemovitostí při zohlednění výše spoluvlastnického podílu žalobkyně, kterou stanovil znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud prvního stupně tak uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného je důvodný jen za období od 28. 10. 2022 do 31. 1. 2024 a za toto období přiznal žalobkyni celkem částku 192 551,60 Kč s příslušenstvím, které odůvodnil odkazem na ustanovení § 1968 a § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

12. Ve zbývající části uplatněné jistiny a požadovaného příslušenství nad rámec uvedený ve výroku I žalobu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal žalovanému, který měl ve věci úspěch v poměrně větší části, právo na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 74 %, sestávajících z náhrady nákladů za jeho právní zastoupení advokátem.

14. O nákladech státu rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř. a podle poměru neúspěchu účastníků ve věci je zavázal zaplatit adekvátní část nákladů státu, které tvořilo znalečné přiznané znaleckému ústavu ve výši 2 904 Kč a znalečné znalci [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 4 840 Kč.

15. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

16. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, které směřovalo proti všem jeho výrokům. Vytkla soudu prvního stupně závažná procesní pochybení i nesprávné právní posouzení věci. Namítla, že soud prvního stupně porušil zásadu předvídatelnosti řízení, když se po většinu procesu soustředil výhradně na výši obvyklého nájemného, aniž by ji jakkoliv upozornil na odlišný právní názor, který vedl k zamítnutí nároku za období od 7. 4. 2014 do 27. 10. 2022. Tím došlo k porušení § 118a odst. 2 o.s.ř. a žalobkyně byla uvedena v omyl ohledně směru, kterým se řízení ubírá. Soud prvního stupně navíc žalobkyni nepoučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení, zatímco žalovaného poučil o neunášení důkazního břemene, čímž porušil zásadu rovnosti stran.

17. Po věcné stránce žalobkyně vytkla soudu prvního stupně, že nesprávně aplikoval § 1236 o.z., když bez dalšího vycházel z existence společenství dědiců, aniž by zkoumal, zda žalovaný měl jednomyslný souhlas ostatních spoluvlastníků k výlučnému užívání Nemovitostí. Žalovaný Nemovitosti užíval výlučně sám, včetně provozování ordinace, aniž by prokázal souhlas ostatních dědiců (§ 1238 odst.1 o.z.). Soud se navíc zaměřil pouze na právní kvalifikaci bezdůvodného obohacení, ačkoliv žalobkyně již dne 31. 1. 2025 upravila svou argumentaci na náhradu škody či jiný nárok sui generis, což nebylo překvapivé ani opožděné. Soud prvního stupně nesprávně tvrdil, že žalobkyně byla poučena podle § 118b o.s.ř., ačkoliv z protokolu ze dne 21. 2. 2024 takové poučení nevyplývá.

18. K výši nároku uvedla, že soud prvního stupně nesprávně upřednostnil znalecký posudek, který nezohlednil skutečnost, že část Nemovitosti slouží jako ordinace, a dále nespravedlivě snížil nájemné kvůli špatnému stavu Nemovitosti, který žalobkyně nemohla ovlivnit, neboť ji nebyl umožněn do nich přístup. Žalovaný Nemovitosti nejen výlučně užíval sám, ale zároveň je neudržoval, čímž přispěl ke zhoršení jejich stavu, z čehož nyní těží snížením nájemného.

19. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

20. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, v němž vytkl nesprávné určení výše náhrady nákladů řízení ve výroku III. rozsudku. Žalovaný namítl, že soud prvního stupně mu přiznal náhradu nákladů řízení pouze ve výši 104 260,40 Kč, ačkoliv podle vlastního odůvodnění měl žalovaný ve věci úspěch z 87 %, nikoliv jen ze 74 %, jak bylo nesprávně použito při výpočtu. Dále žalovaný namítl, že soud prvního stupně mu neprávem nepřiznal náhradu nákladů za úkony právní služby ze dne 22.3.2024 a 18.3.2025, které byly podle něj účelně vynaloženy v reakci na nové důkazy a právní argumentaci žalobkyně. Konkrétně se jedná o částky 15 243 Kč za vyjádření ke znaleckému posudku [právnická osoba] a o 15 401 Kč za repliku k právnímu stanovisku žalobkyně. Celkově tak žalovaný požaduje zvýšení přiznané částky o 48 960 Kč.

21. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl odvolacímu soudu, aby změnil výrok III rozsudku tak, že žalobkyně uloží povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 153 220,40 Kč, a v zamítavém výroku o věci samé rozsudek potvrdil jako věcně správný.

22. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně a žalovaného napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné, zatímco odvolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení shledal důvodným.

23. Soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, která byla relevantní pro právní posouzení žalovaného nároku, jímž se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že s žalovaným jsou podílovými spoluvlastníky Nemovitosti, které užíval výlučně sám žalovaný na rámec svého spoluvlastnického podílu (ideální 1/2), a to v období od 7. 4. 2014 do 31. 1. 2024. Účastníci se stali podílovými spoluvlastníky Nemovitosti s uvedenými dědickými podíly na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 10. 2022, č.j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 27. 10. 2022. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno v dědickém řízení po Zůstavitelce zemřelé dne [datum]. Jinými slovy řečeno účastníci se stali spoluvlastníky Nemovitosti na základě výše uvedeného pravomocného dědického rozhodnutí, avšak s účinky ke dni smrti Zůstavitelky, kdy jim vzniklo dědické právo (§ 185 odst. 1 z.ř.s., § 1479 o.z. a § 1670 o.z).

24. Protože zůstavitelka zemřela za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (účinného od 1. 1. 2014) bylo třeba věc posuzovat podle tohoto zákona, jak správně soud prvního stupně učinil.

25. Podle § 1236 o.z. nabude-li věc do vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy, zákona nebo jiné právní skutečnosti ve společenství, ať již se jedná o manžele, osoby spojené v rodinné společenství, společenství dědiců nebo jiná obdobná společenství, platí, že má každá z těchto osob právo k celé věci.

26. Východiskem uvedeného ustanovení bylo zobecnit právní režim pro situace, kdy věc (nemovitost) je vlastněná více osobami spojenými do určitého společenství, které může vzniknout z různých právních důvodů, a to buď na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti. Typicky půjde o manželé, společenství dědiců, rodinné společenství apod. V případě, že takové společenství osob nabude věc do svého vlastnictví, pak platí (nevyvratitelná domněnka), že každá z těchto osob má právo k celé věci. Jde tedy o spoluvlastnictví věci bez podílu. Vlastnické právo každé osoby tvořící společenství je omezeno stejným vlastnickým právem dalších účastníků společenství.

27. Společenství dědiců je právní stav, kdy více osob (dědiců) nabývá společné dědictví, k němuž jim vzniká vlastnické právo ke dni smrti zůstavitele. Vzniká v důsledku smrti zůstavitele a může se jednat o situaci, kdy dědí více dědiců najednou. Během trvání společenství mají všichni jeho členové vlastnické právo k celé pozůstalosti – věci (nemovitosti).

28. S ohledem na výše uvedené se odvolací soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, že po dobu dědického řízení po Zůstavitelce (tj. v období od 6. 4. 2014 do 27. 10. 2022) došlo ke vzniku společenství dědiců k pozůstalosti, jehož součástí byly Nemovitosti. Toto společenství dědiců tvořili žalovaný a matka žalobkyně do 18. 11. 2021, kdy přestala být společníkem společenství dědiců v důsledku své dědické nezpůsobilosti (§ 1481 o.z.), a na její místo nastoupila žalobkyně a její sestra (§ 1635 odst. 2 o.z.).

29. Soud prvního stupně na základě výše uvedených právních závěrů, s nimiž se odvolací soud zcela ztotožňuje, správně uzavřel, že nárok žalobkyně za nadužívání Nemovitostí žalovaným na rámec jeho spoluvlastnického podílu po dobu trvání společenství dědiců Zůstavitelky, tj od 6. 4. 2014 do 27. 10. 2022, není opodstatněný vycházeje z přiléhavé soudní judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 398/2024), řešící situaci, kdy jeden z manželů (resp. bývalých manželů) bez dohody či rozhodnutí soudu vyloučil druhého z nich po určité období z užívání společné věci. Zmíněná soudní judikatura dovodila, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení.

30. V poměrech soudní judikatury řešeného případů se jednalo o společné jmění manželů, které lze podle komentářové literatury k § 1236 o.z. chápat jako typ obdobného společenství dědiců, kteří mají po dobu dědického řízení věc - pozůstalost (nemovitost) v tzv. bezpodílovém spoluvlastnictví, neboť až konečným rozhodnutím v řízení o dědictví (§ 185 z.ř.s.) je deklarována výše podílu jednotlivých dědiců na věci - pozůstalosti (nemovitosti), a až tímto rozhodnutím vzniká mezi dědici podílové spoluvlastnictví, byť s účinnosti k datu úmrtí zůstavitele.

31. Protože v řízení nevyšlo najevo, že žalobkyně, resp. její matka, se vůči žalovanému domáhaly užívání předmětných Nemovitosti, popřípadě že žalovaný jim aktivně bránil v užívání předmětných Nemovitosti, přičemž k výslovnému dotazu odvolacího soudu při jednání dne [datum] právní zástupce žalobkyně sdělil, že nemá žádnou povědomost o tom, zda před zasláním předžalobní výzvy žalobkyně (11. 7. 2023) se toho žalobkyně, případně její matka, vůči žalovanému domáhaly (žalobkyně tuto skutečnost explicitně ani netvrdila, tj. konkrétně neuvedla, kdy se tak mělo stát a případně jakým způsobem), a žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce uvedené vyloučil, nebylo možné na věc aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, podle jehož závěru lze v případě, že by v řízení bylo prokázáno, že jeden ze spoluvlastníků brání přímo jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení, přičemž pro povinnost spoluvlastníka, který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Nebylo tedy třeba zkoumat naplnění skutkové podstaty ustanovení § 1238 odst. 1 o.z.

32. Důvodným proto soud prvního stupně shledal jen nárok žalobkyně za užívání předmětných Nemovitosti žalovaným na rámec jeho spoluvlastnického podílu za období po ukončení dědického řízení, tj. od [datum] do [datum]. Za uvedené období proto přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným (§ 2991 o.z.), a to ve výši obvyklého nájemného u srovnatelných nemovitosti v rozhodném období, při zohlednění výše spoluvlastnického podílu žalobkyně, kterou zjistil ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a která v roce 2022 činila ročně 47 408,50 Kč, v roce 2023 51 223 Kč a v roce 2024 54 219 Kč.

33. Odvolací soud konstatuje, že proti vyhovujícímu výroku I nebylo podáno ze strany žalovaného odvolání a odvolání žalobkyně bylo odmítnuto pro nedostatek její subjektivní legitimace k podání odvolání proti tomuto výroku. Proto výrok I se stal pravomocným. S ohledem na tuto skutečnost se již odvolací soud věcnou správností výroku I nezabýval.

34. Námitku žalobkyně k výši obvyklého nájemného, kterou soud prvního stupně čerpal ze závěrů znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], odvolací soud neshledal opodstatněnou, když nemá žádné pochybnosti o odborných závěrech znaleckého posudku, z něhož soud prvního stupně vycházel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4445/2018). Závěry použitého znaleckého posudku jsou náležitým způsobem odůvodněny, odpovídají pravidlům logického myšlení, neboť se v nich znalec seznatelným způsobem vyjádřil, z jakých důvodů přisuzuje validitu svému odbornému závěru. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že se žalobkyni ani v odvolání nepodařilo zpochybnit relevantními argumenty závěry použitého znaleckého posudku (pouhý nesouhlas účastníka řízení se závěry znaleckého posudku sám o sobě nevede k závěru o nesprávnosti použitého znaleckého posudku, resp. k nutnosti zpracovat revizní znalecký posudek), když za tímto účelem znalecký posudek relevantním způsobem nezpochybnila (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2014, č.j. 3 Cmo 172/2014-245).

35. Odvolací soud neshledal jako důvodnou ani námitku žalobkyně, že nebyla soudem poučena podle § 118a o.s.ř. a že byla porušena zásada předvídatelnosti, když ji soud prvního stupně nesdělil, že je možné projednávanou věc posoudit po právní stránce, jinak než podle jejího právního názoru. Poučení žalobkyně podle § 118a o.s.ř. totiž nebylo na místě, protože se jednalo pouze o právní posouzení věci.

36. Zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí nebyla v žádném případě porušena, neboť žalobkyně byla soudem prvního stupně na jednání dne 24. 2. 2025 upozorněna na možné právní posouzení nároku podle § 1236 o.z.

37. K argumentaci žalobkyně, že soud prvního stupně neposoudil její nárok jako nárok náhradu škody či nárok sui generis, odvolací soud uvádí, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neuvedla žádné právně relevantní skutečnosti, o které by mohla případně nárok na náhradu škody opřít. Samotným užíváním předmětných Nemovitosti žalovaným bez dalšího však nemohla žalobkyni vzniknout škoda bez naplnění dalších předpokladů vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu, které nebyly tvrzeny ani v obecné rovině, včetně samotné existence škody a její výše, když žalobkyně nikdy alespoň v hrubých obrysech neuvedla, v čem by měla tato škoda spočívat, jaké povinnosti měl žalovaný porušil a v čem měla spočívat příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody. Proto nebylo na místě poučení žalobkyně ze strany soudu prvního stupně podle § 118a o.s.ř.

38. Odvolací soud ze shora uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II jako věcně správný podle § 219 o.s.ř.

39. Odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně bylo odmítnuto podle § 218 o.s.ř. pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně proti tomuto výroku, neboť jím bylo rozhodnuto v její prospěch.

40. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen ohledně jejich výše. Odvolací soud shledal důvodným odvolání žalovaného proti výroku o nákladech řízení, neboť náhrada nákladů řízení byla stanovena v nesprávné výši.

41. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto správně podle § 142 odst. 2 o.s.ř. podle poměru úspěchu ve věci. Nesprávně však byl stanoven procentuální rozsah, který v řízení úspěšnějšímu žalovanému náleží z jeho celkových nákladů řízení před soudem prvního stupně.

42. Žalobkyně byla ve sporu úspěšná co do částky 192 551,60 Kč; tedy v rozsahu 10 % (zaokrouhleně), a neúspěšná v rozsahu 90 % (zaokrouhleně). Žalovaný má proto vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 80 % (90-10) z jeho celkových nákladů řízení.

43. Žalovanému vznikly náklady za jeho právní zastoupení advokátem, který má podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6 vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“, nárok na odměnu ve výši 15 740 Kč (tarifní hodnota 1 850 516 Kč) za vyjádření k žalobě ze dne 27. 9. 2023, ve ve výši 16 100 Kč (tarifní hodnota 1 940 516 Kč) za ústní jednání dne [datum], a ve výši 16 220 Kč (tarifní hodnota 1 940 516 Kč) za 8 úkonů právní služby - vyjádření z 22. 3. 2024, vyjádření z 26. 6. 2024, vyjádření ze 9. 9. 2024, ústní jednání [datum], vyjádření z 30. 11. 2024, ústní jednání [datum], vyjádření z 18. 3. 2025, ústní jednání [datum]. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za 7 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném do 31. 12. 2024, paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 AT, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a 21 % DPH.

44. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal účelně vynaloženou i náhradu za úkon právní služby vyjádření ze dne 22. 3. 2024 a vyjádření ze dne 18. 3. 2025 a v tomto směru shledal odvolání žalovaného a argumenty k účelnosti nákladů za tyto úkony právní služby jako zcela opodstatněné.

45. Celkové náklady za právní zastoupení žalovaného advokátem před soudem prvního stupně bez DPH činí 165 050 Kč, s DPH ve výši 34 660,50 Kč činí 199 710,50 Kč. Protože žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 80 % odvolací soud uzavírá, že žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 159 768,40 Kč a tato částka je splatná k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

46. Odvolací soud z výše uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o nákladech řízení podle § 220 o.s.ř. jen ohledně jejich výše, jinak jej v tomto výroku potvrdil jako věcně správný podle § 219 o.s.ř.

47. O nákladech státu jako akcesorickém výroku bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle § 220 o.s.ř. a podle § 148 odst. 1 o.s.ř. pouze v závislosti na změně procentuálního rozsahu úspěchu žalobkyně a žalovaného ve věci v řízení před soudem prvního stupně, což se promítlo do výroku III tohoto rozsudku.

48. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný měl plný úspěch ve věci, neboť odvolání žalobkyně proti výroku II nebylo shledáno opodstatněným a její odvolání proti výroku I nebylo přípustné pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně. Žalovaný má proto právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Tyto sestávají ze dvou úkonů právní služby po 16 220 Kč (vyjádření k odvolání, odvolací jednání dne [datum]), jeden úkon právní služby po 8 110 Kč (účast právního zástupce žalovaného na jednání dne [datum], kdy došlo pouze k publikaci rozhodnutí), paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč za každý úkon právní služby podle § 13 odst. 4 AT a náhrady za 21 % DPH podle § 137 o.s.ř. ve výši 8 799 Kč. Celkové náklady žalovaného v odvolacím řízení tak činí 50 699 Kč (40 550 + 1 350 + 8 799) a jsou splatné k rukám právního zástupce žalovaného podle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení