21 Co 145/2025 - 282

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. ledna 2025 č. j. 21 C 4/2024–232 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl, že A) podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k nemovitým věcem: pozemku označenému jako parcela č. st. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba čp. [číslo] (rodinný dům), pozemku označenému jako parcela č. st. [číslo] (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba bez čísla popisného nebo evidenčního (zemědělská stavba) a pozemku označenému jako parcela č. [číslo] (zahrada), jehož součástí je stavba nezapsaná v katastru nemovitostí, vše zapsané na LV číslo [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště [adresa], se zrušuje. B) Vlastníkem uvedených nemovitostí určil žalovaného a C) uložil mu povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem celkem částku [částka] ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že A) podílové spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k movitým věcem: osobnímu automobilu tov. zn. [značka], RZ [SPZ]; přívěsu za osobní automobil netovární výroby, výrobní číslo [značka], rok výroby [rok], RZ [SPZ]; vybavení domácnosti a vybavení garáže, dílny, letní kuchyně, prádelny a skladu sestávající z lednice značky Samsung, 1 ks historického šicího stroje, 1 ks historických hodin, 1 ks dvoulampového rádia, 3 ks elektromotorů a 1 ks benzínového motoru, se zrušuje. B) Vlastníkem těchto movitých věcí určil žalovaného a C) uložil mu povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k movitým věcem celkem částku [částka] ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a každému z účastníků uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení v částce [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV a V). Žalobce navrhl přikázání nemovitostí a movitých věcí (dále též jako „věci“) do výlučného vlastnictví některého z účastníků řízení za přiměřenou náhradu stanovenou soudem, popřípadě nebude-li ani takový způsob vypořádání možný, aby soud rozhodl o vypořádání spoluvlastnictví prodejem uvedených věcí ve veřejné dražbě. Uvedl, že věci nabyl jako dědic z dědictví spolu se žalovaným v řízení o pozůstalosti po matce obou účastníků řízení do jejich podílového spoluvlastnictví, každý podílem o velikosti k celku. Vzhledem k tomu, že podle § 1140 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) nemůže být nikdo nucen ve spoluvlastnictví setrvat, žalobce navrhuje podílové spoluvlastnictví k věcem zrušit a vypořádat, když účastníci řízení se na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nedohodli. V průběhu řízení žalobce navrhl nemovitosti přikázat do výlučného vlastnictví žalobce. Uvedl, že má děti a předpokládá rekonstrukci vypořádávaných nemovitostí s tím, že by buď v těchto nemovitostech bydleli děti žalobce nebo by dětem přenechal nemovitost, ve které nyní s manželkou bydlí, a přestěhovali by se s manželkou do vypořádávaných nemovitostí. Žalovaný souhlasil s návrhem žalobce, aby soud podílové spoluvlastnictví k věcem zrušil, avšak navrhl přikázat je do výlučného vlastnictví žalovaného, a to za přiměřenou náhradu stanovenou soudem. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že účastníci řízení nabyli do podílového spoluvlastnictví mimo jiné nemovitosti a výše uvedené movité věci z dědictví po matce účastníků řízení, a to každý podílem o velikosti ideální k celku. Současná obvyklá cena nemovitostí je [částka]. Nemovitosti nejsou dělitelné bez podstatného snížení jejich hodnoty. Obvyklá cena vozidla činí [částka], obvyklá cena přívěsu činí [částka] a obvyklá cena vybavení činí [částka]. Žalobce má na svých běžných a spořicích bankovních účtech k dispozici k výplatě vypořádacího podílu částku ve výši [částka], žalovaný má na svém bankovním účtu k dispozici k výplatě vypořádacího podílu částku ve výši [částka], dále mu byl schválen úvěr ve výši [částka]. Žalobce je spoluvlastníkem nemovitostí v obci [adresa], v katastrálním území [adresa], a to rodinného domu č.p. [číslo] na pozemku p. č. [číslo], zastavěné plochy a nádvoří p. č. [číslo], zahrady p. č. [číslo], ostatní plochy p. č. [číslo], zahrady p. č. [číslo], dále rodinného domu č.p. [číslo] na pozemku p. č. [číslo], dále též pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je budova, zemědělská stavba, bez č.p./č.e. a zahrady p. č. [číslo], druh pozemku. Žalobce tyto nemovité věci vlastní částečně ve společném jmění manželů, částečně v rámci podílového spoluvlastnictví se svojí manželkou, žalobce dále vlastní byt v [adresa]. Žalovaný vlastní byt v panelovém domě v [adresa] a dále pozemek v [adresa]. Dále oba účastníci vlastní podíly na zemědělských pozemcích. Dále o skutkovém stavu věci uzavřel, že žalovaný hradí zálohy na dodávky plynu a elektřiny spotřebované v souvislosti s užíváním nemovitostí, žalobce hradí pojistné povinného ručení za vozidlo a přívěs, pojistné za nemovitosti, vodné a stočné. Žalobce v nemovitostech bydlel do 28 let, poté se odstěhoval, navštěvoval je příležitostně, postaral se o drobné opravy v domě, např. koupil nové dveře, kamna a dovezl dřevo. Žalobce navrhoval řešení ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, a to včetně jejich společného prodeje. Žalovaný v nemovitostech bydlel do roku [rok], poté se odstěhoval, v nemovitostech prováděl různé manuální práce a opravy za života rodičů, o nemovitosti se stará i v současnosti, zejména pracuje na zahradě, v nemovitosti má dále uskladněné věci ve svém vlastnictví. Žalovaný má k nemovitostem silný citový vztah, chce se do domu vrátit a trvale zde bydlet, nemovitosti chce postupně rekonstruovat svépomocí. Žalobce navštěvuje nemovitosti jen příležitostně, přibližně jednou za měsíc, žalovaný navštěvuje nemovitosti až dvakrát týdně. Rovněž vzal za prokázané, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, vozidla, přívěsu a vybavení, vše v rozsahu podílu ve výši k celku. Obvyklá cena nemovitostí činí celkem [částka], přičemž nemovitosti nejsou dělitelné bez podstatného snížení jejich hodnoty. Obvyklá cena vozidla činí [částka], přívěsu [částka] a vybavení [částka]. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že oba účastníci jsou schopni zaplatit vypořádací podíl druhému spoluvlastníku, když žalobce disponuje na svých běžných a spořicích bankovních účtech částkou ve výši [částka], zatímco žalovaný má na svém bankovním účtu částku [částka] a dále mu byl schválen úvěr ve výši [částka]. Okresní soud zjistil, že žalobce je spoluvlastníkem nemovitostí nacházejících se v obci [adresa], v katastrálním území [adresa], a to rodinného domu č.p. [číslo] na pozemku p. č. [číslo], zastavěné plochy a nádvoří p. č. [číslo], zahrady p. č. [číslo], ostatní plochy p. č. [číslo], zahrady p. č. [číslo], rodinného domu č.p. [číslo] na pozemku p. č. [číslo], dále pozemku p. č. [číslo], jehož součástí je budova – zemědělská stavba bez č.p./č.e., a zahrady p. č. [číslo]. Tento majetek vlastní buď v rámci SJM, nebo v podílovém spoluvlastnictví se svojí manželkou. Žalobce dále vlastní byt v [adresa]. Žalovaný žije v bytě v [adresa], který je v jeho vlastnictví, rovněž vlastní pozemek v [adresa]. Navíc jsou oba účastníci spoluvlastníky dalších zemědělských nemovitostí, které nabyli dědictvím. Oba účastníci se podílejí na nákladech spojených s užíváním věcí, které jsou předmětem vypořádání, žalovaný hradí zálohy na dodávky plynu a elektřiny spotřebované v souvislosti s užíváním nemovitostí, zatímco žalobce hradí pojistné povinného ručení za vozidlo a přívěs, pojistné za nemovitosti, vodné a stočné. Dospěl k závěru, že zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k věcem mimosoudní cestou není možné a žádný z účastníků nechce setrvat v podílovém spoluvlastnictví. S ohledem na to, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, nemá-li o to zájem, soud ve smyslu § 1143 o. z. podílové spoluvlastnictví účastníků k věcem zrušil. Vzhledem k tomu, že rozdělení nemovitostí není možné bez podstatného snížení jejich hodnoty a jednotlivé movité věci jsou nedělitelné, rozhodl o přikázání věcí jednomu z účastníků. Při rozhodování o způsobu vypořádání spoluvlastnictví přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zejména k osobnímu vztahu účastníků k věcem, k jejich dosavadnímu užívání, k míře investic do jejich údržby a ke schopnosti jednotlivých účastníků nemovitosti fakticky převzít a využívat. Oba účastníci o věci projevili zájem a oba prokázali, že jsou schopni uhradit vypořádací podíl druhému z nich. Z provedených důkazů měl postaveno na jisto, že žalovaný má k nemovitostem dlouhodobě užší vztah, aktivně se stará o zahradu, žalovaný projevuje o nemovitosti trvalý zájem, který jasně vyjádřil již na počátku tohoto soudního řízení. Žalovaný má v nemovitostech uloženy věci ve svém výlučném vlastnictví, má jasnou představu o budoucím využití nemovitostí, po rekonstrukci je hodlá sám osobně užívat a trvale v nich bydlet. Žalovaný v nemovitostech žil až do roku [rok] a i po svém odstěhování zde nadále prováděl různé údržbové práce, včetně sekání trávy a drobných oprav. Žalobce naopak nemovitosti navštěvoval po svém odstěhování pouze sporadicky. Žalobce sice v minulosti učinil několik příspěvků k jejich údržbě, například koupil nové dveře a kamna, nicméně se nejednalo o zásadní investice ani dlouhodobou péči. Rovněž svědecké výpovědi potvrdily, že žalobce nemovitosti navštěvuje přibližně jednou za měsíc, zatímco žalovaný až dvakrát týdně. Z toho dovodil, že žalovaný má k nemovitostem bližší vztah a má opravdový zájem získat je do svého vlastnictví a osobně je nadále jako rodinný majetek užívat. Žalobce hlubší citový vztah k nemovitostem nemá, dlouhodobě žije i podniká v obci [adresa], část [adresa], již v žalobě jako jednu z možností nabízel prodej nemovitostí, sám uvedl, a potvrdila to též svědkyně [jméno FO], že žalovanému nabízeli společný prodej nemovitostí. Okresní soud neuvěřil výpovědi svědkyně [jméno FO] v části, ve které uvedla, že pokud by byl dům přikázán do vlastnictví žalobce, tak by si tam udělali bydlení na důchod, aby měli blíže na nákupy a k doktorům. V této části soud považoval výpověď svědkyně za účelovou, v rozporu i se samotnými návrhy žalobce v řízení, když žalobce již v žalobě navrhoval jako jednu z možností prodej nemovitých věcí, rovněž žalovanému před podáním návrhu navrhoval společný prodej, z toho uzavřel, že žalobce dosud neučinil rozhodnutí, jak by s nemovitostmi do budoucna naložil. Naopak samotný návrh žalobce na společný prodej nemovitostí prokazuje, že žalobce k nemovitostem tak blízký vztah, jako žalovaný, nemá. Vzal do úvahy rovněž i ekonomické a sociální aspekty věci. Žalobce již vlastní byt v Praze a další nemovitosti v obci [adresa], dokonce dva rodinné domy, a to buď v rámci společného jmění manželů, nebo v podílovém spoluvlastnictví. Lze proto konstatovat, že žalobce má dostatečně zajištěné bydlení a nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, nepotřebuje k uspokojení svých bytových potřeb, neboť sám žije v rodinném domě a spoluvlastní další rodinný dům a byt. Naproti tomu žalovaný žije v bytě v [adresa], z jeho vyjádření i z provedených důkazů vyplývá, že chce nemovitosti převzít a plánuje v nich trvale bydlet, na rozdíl od žalobce, který si stále ještě není jist, co s nemovitostmi udělá, či zda v nich nebude bydlet nějaké z jeho dětí. Žalovaný má rovněž v úmyslu provést jejich rekonstrukci svépomocí, což dokládá jeho skutečný zájem na jejich dalším užívání. Za skutkového stavu, kdy oba účastníci jsou schopni druhému z účastníků vyplatit vypořádací podíl, se soud přiklonil k zájmu účastníka na osobním využití věcí. Žalovaný prokázal svůj dlouhodobý zájem o nemovitosti, prokázal, že chce nemovitosti užívat pro sebe. Zároveň je žalovaný schopen žalobce finančně vypořádat, tedy uhradit vypořádací podíl v přiměřené době žalobci tak, aby bylo dosaženo spravedlivého majetkového vypořádání. Soud neshledal, že by měly důvody pro přikázání nemovitostí svědčit žalobci z toho důvodu, že se snažil o vypořádání věcí, když žalovaný v řízení vysvětlil, že důvodem, proč se účastníci nedohodli mimosoudně, byl spor o cenu nemovitostí, přičemž částka požadovaná žalobcem na vypořádacím podílu za nemovitosti byla příliš vysoká. Ohledně movitých věcí rozhodl tak, že je přikázal do výlučného vlastnictví žalovanému, neboť tyto movité věci jsou již v nemovitostech umístěny a žalovaný o ně projevil zájem, žalobce o žádnou z movitých věcí opravdový zájem neprojevil. Takový způsob tedy nejlépe odpovídá spravedlivému a účelnému uspořádání majetkových poměrů mezi účastníky řízení. Vypořádací podíl k nemovitostem byl vypočten na podkladě znaleckého posudku, podle kterého je obvyklá cena nemovitostí [částka], soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem celkem částku ve výši [částka], tedy ve výši jedné poloviny stanovené ceny obvyklé. Vypořádací podíl k vozidlu, přívěsu a vybavení byl vypočten na podkladě nesporných prohlášení účastníků o ceně těchto věcí, podle kterého obvyklá cena vozidla činí [částka], obvyklá cena přívěsu činí [částka] a obvyklá cena vybavení činí celkem [částka]. Celkem tedy cena movitých věcí činí [částka]. Uložil proto žalovanému povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k vozidlu, přívěsu a vybavení částku ve výši [částka], tedy ve výši jedné poloviny souhrnné ceny obvyklé. O nákladech řízení rozhodl v souladu s nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 404/22, který stanovil, že zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicium duplex, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval a obě strany mohou mít postavení jak žalobce, tak žalovaného. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 o. s. ř., a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého spoluvlastníka. Soud musí podrobně vyložit důvody pro použití uvedeného ustanovení, neboť v opačném případě takové rozhodnutí soudu porušuje ústavně zaručené právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na tento nález odkazují taktéž další rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 382/24, příp. III. ÚS 1028/24. Ze strany žalobce ani ze strany žalovaného nedošlo k žádnému takovému jednání, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O nákladech řízení státu soud rozhodl v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil každému z účastníků povinnost nahradit polovinu nákladů řízení státu.

2. Proti rozsudku podal včas žalobce odvolání, a to do výroku pod bodem I B), C), výroku pod bodem III a IV, z důvodů uvedených v ustanovení § 205 odst. 2 písm. e), f) a g) o. s. ř. Předně namítal, že soud prvního stupně nesprávně přikázal předmětné nemovité věci do vlastnictví žalovaného a nesprávně rozhodl nákladovými výroky, když dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním o dlouhodobě užším vztahu žalovaného k předmětným nemovitostem, a naopak o sporadické péči žalobce, o jasné představě žalovaného a nejasné představě žalobce. Namítal, že dosud zjištěný skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny (§ 205a), když žalobce po vyhlášení napadeného rozsudku zjistil, že žalovaný je vlastníkem dalších nemovitých věcí, které při svém výslechu zatajil, rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci, když některá kritéria rozhodná pro přikázání věci nedůvodně interpretoval ve prospěch žalovaného a nevzal v potaz všechna kritéria dovozená judikaturou pro přikázání věcí některému ze spoluvlastníků. Závěr okresního soudu o tom, že žalovaný má k nemovitostem dlouhodobě užší vztah, aktivně se stará o zahradu a projevuje o nemovitosti trvalý zájem, nemá oporu v provedeném dokazování a ve skutečném skutkovém stavu. Z provedeného dokazování – výslechů svědků – sousedů vyplynula pouze ta skutečnost, že žalovaný má o dům zájem a seká 1× za 14 dnů trávu, a proto je viděn sousedy. Jak ale správně uvedli svědci, do domu nikdo nevidí, nicméně oba shodně uvedli, že oba účastníci jsou odstěhovaní, dlouho už tam nebydlí, do smrti matky tam jezdili oba. Poukazoval na to, že soud prvního stupně dovodil vážnější vztah k předmětným nemovitostem na straně žalovaného jenom proto, že na zahradě seká trávu a konverzuje se sousedy, které evidentně ovlivňuje pro účely tohoto řízení. Tvrdil, že skutečně prokázaný stav je takový, že péče o nemovitosti je u účastníků minimálně stejná. Uvedl, že prokázal svou aktivitu nejen svými tvrzeními a výslechem své manželky, nýbrž i emailovou korespondencí ohledně zajišťování energií k těmto nemovitostem, kdy přístup žalovaného byl zcela laxní. Vytýkal soudu prvního stupně, že nedůvodně uvěřil tvrzením žalovaného, která jsou evidentně účelová a naopak zcela nedůvodně neuvěřil výpovědi manželky žalobce [jméno FO], která objektivně popsala péči obou účastníků o předmětné nemovitosti. Vyslovil názor, že soud prvního stupně priorizoval nedůvodně některá kritéria přikázání věci ve prospěch žalovaného a některými kritérii vypořádání se vůbec nezabýval. Odkázal na komentované znění občanského zákoníku: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), 2. vydání, 2021, s. 765–791: M. Králík a judikatury. Uvedl, že judikatura postupně dovodila řadu kritérií, která na základě provedeného dokazování na rozdíl od žalovaného žalobce splňuje, a to solventnost a v té souvislosti schopnost zaplatit přiměřenou náhradu v částce vyšší, než by vycházela z obvyklé ceny. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, usnesení ze dne 16. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2024/2016) a doplnil, že disponuje vlastními finančními prostředky oproti nutnosti opatření prostředků zápůjčkou od třetí osoby (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, rozsudek 26. 7. 2017 sp. zn. 22 Cdo 1236/2017). Dovozoval, že okresní soud sice správně konstatoval připravenost obou účastníků uhradit vypořádací podíl, nicméně zcela pominul judikované skutečnosti prokázané v tomto řízení, a sice že žalobce má částku odpovídající vypořádacímu podílu (a dokonce vyšší) připravenu na bankovních účtech k bezodkladnému vyplacení, zatímco žalovaný podstatnou částku na vypořádání možná získá z úvěru, neboť zajištění této částky prokazoval pouze příslibem. Je tak zřejmé, že žalobce splňuje lepší a rychlejší podmínky pro vyplacení vypořádacího podílu, zatímco u žalovaného je riziko nezaplacení vypořádacího podílu. Dále namítal, že nikdy netvrdil, jak se uvádí v napadeném rozsudku, že by neměl zájem předmětné nemovitosti užívat, naopak jednoznačně potvrdil zájem využít předmětné nemovitosti v budoucnu pro sebe nebo své děti a zcela objektivně a konkrétně představil svou představu o konkrétních krocích. Na rozdíl od obecných tvrzení žalovaného, že bude postupně rekonstruovat. Soud zcela bez jakéhokoliv logického odůvodnění označil část výpovědi manželky žalobce za nevěrohodnou, když tento závěr je tak zcela nepřezkoumatelný. Je-li v napadeném rozsudku odkazováno na jednoznačný postoj žalovaného od samého počátku, pak soud prvního stupně zcela pomíjí (ne)činnost žalovaného před zahájením řízení i v jeho průběhu, když stanovisko žalovaného bylo po celou dobu takové (viz i emailová korespondence právních zástupců), že nechá věc na rozhodnutí soudu. Poukazoval na to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že žalovaný využívá předmětné nemovitosti jako bezplatný sklad svých starých věcí a není pravdou jeho tvrzení, že nemá kde věci mít, vlastní další byt, kde může věci uskladnit (viz níže) a dále vlastní pozemek, kde mu žalobce radil, ať si postaví plechovou garáž a může tam věci mít uskladněny. Vytýkal soudu prvního stupně, že v rozporu s provedenými důkazy nedůvodně přikládá větší váhu sekání trávy žalovaným oproti úpravám nemovitosti a péči o movité věci žalobcem. Z provedeného dokazování je zřejmé, že účastníci se o předmětné nemovité věci starali přibližně ve stejném rozsahu, když navíc žalobce se ve stáří staral o matku účastníků. Sám žalovaný při své výpovědi uznal, že „žalobce má více peněz“, tedy i na případnou rekonstrukci, zatímco žalovaný by rekonstruoval svépomocí a postupně. Za situace, kdy značnou část prostředků se chystá žalovaný uhradit z úvěru se tak jeví rekonstrukce uvedené nemovitosti značně nejistá. Soud prvního stupně v rámci tohoto kritéria konstatoval, že žalobce vlastní byt v [adresa] a dva rodinné domy, tedy má dostatečně zajištěné bydlení, naproti tomu žalovaný žije v bytě v [adresa], chce nemovitosti převzít a trvale v nich bydlet. Soud prvního stupně zcela pominul prokázané skutečnosti, tj. že byt žalobce v [adresa] slouží jako dočasné ubytování při studiu jeho potomka. Rovněž zcela pominul skutečnost, že jeden z obytných domů žalobce slouží k podnikatelské činnosti. Žalobce i jeho manželka jednoznačně potvrdili zájem využít předmětné nemovitosti v budoucnu pro sebe nebo své děti. Poukázal na to, že žalovaný zcela zjevně zatajil, že je vlastníkem dalších nemovitých věcí, a to spoluvlastníkem nebytového prostoru a výlučným vlastníkem další bytové jednotky ve stejné domě, kde má bydliště. Zdůraznil, že tuto skutečnost se dozvěděl až po vyhlášení napadeného rozsudku. Žalovaný tak v rámci své výlučné bytové potřeby je vlastníkem dvou bytů, není tedy důvod, aby mu soud přikázal ještě rodinný dům, jeho bytové potřeby jsou zajištěny v nadměrné míře. Soud prvního stupně neshledal, že by měly důvody pro přikázání nemovitostí svědčit žalobci z toho důvodu, že se snažil o vypořádání Věcí, když žalovaný v řízení vysvětlil, že důvodem, proč se účastníci nedohodli mimosoudně, byl spor o cenu nemovitostí, přičemž částka požadovaná žalobcem na vypořádacím podílu za nemovitosti byla příliš vysoká. V tomto tvrzení soud opět zcela nedůvodně uvěřil tvrzení žalovaného oproti ostatním provedeným důkazům, v tomto smyslu zejména předžalobní emailové komunikaci, z níž je sice zřejmě že podklady obou účastníků vypracované realitními kancelářemi se značně lišili, nicméně žalobce byl připraven vypořádat žalovaného částkou [částka] Kč, avšak žalovaný na tento návrh nepřistoupil, protinávrh však nikdy nedal, pouze odkazoval na různost odhadů. Byl to tedy žalovaný, jak vyplývá z předžalobních sms a e-mailové komunikace, kdo neměl snahu vypořádat podílové spoluvlastnictví účastníků dohodou a nekomunikoval ani ohledně správy nemovitostí ani ohledně vypořádání a zavinil vedení tohoto sporu. Nesouhlasil ani s nákladovými výroky, kterými je mu ukládána platební povinnost. Připustil, že je mu znám citovaný nález Ústavního soudu, nicméně i samotný nález striktně nezamítá povinnost k náhradě nákladů účastníku řízení. Zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce již v rámci řízení o dědictví a v rámci předsoudního jednání se snažil o smírné vypořádání podílového spoluvlastnictví, tak i v průběhu soudního řízení, a to různými způsoby, což je nyní používáno proti němu. Žalovaný nikdy nepřišel s žádným návrhem, pouze tvrdil, že má v nemovitostech věci a bude věc řešit podle výsledku řízení. Dovozoval, že žalovaný tak zavinil, že soudní řízení muselo být zahájeno, pokud by zůstalo na něm, věc by neřešil a dům by chátral, jak je zřejmé z přiložené fotografické dokumentace. Navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bude určeno, že žalobce je vlastníkem nemovitostí a bude mu uloženo zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu z titulu zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem částku [částka] ve lhůtě 1 měsíce od právní moci rozsudku a žalovanému bude uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce [částka].

3. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukázal na dostatečně zjištěný skutkový stav věci, na základě něhož dospěl okresní soud ke správným skutkovým zjištěním, na základě kterých věc po právní stránce správně posoudil. Uvedl, že neobstojí ani tvrzení žalobce, že jsou zde další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny, neboť nově tvrzené skutečnosti nemohu být žalobcem uplatněny jako tzv. přípustná novota a navíc tato nově tvrzená skutečnost nemůže mít vliv na změnu meritorního rozhodnutí ve věci. Uvedl, že žádné skutečnosti vědomě vůči soudu nezatajil. Tvrzení, že je vlastníkem další bytové jednotky v domě, kde bydlí, mohl žalobce uvést již v řízení před soudem prvního stupně, neboť údaje o vlastnictví nemovitosti jsou veřejně přístupné a vyplývají z veřejně přístupného katastru nemovitostí. Žalobce tuto skutečnost mohl zjistit a tvrdit již v řízení před soudem prvního stupně. V odvolání žalobcem nově tvrzené skutečnosti a předložené důkazy nemohou být proto odvolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 205a o. s. ř. Uvedl, že mu nelze přičítat k tíži, že nepřistoupil na mimosoudní dohodu dle návrhu žalobce, neboť měl vždy zájem o nabytí vlastnictví k nemovitostem za cenu obvyklé hodnoty, s čímž žalobce nesouhlasil. Zcela důvodně odmítl vyjít z ocenění nemovitostí obstaraným žalobcem, dle kterého měla být hodnota nemovitostí [částka] Kč. Popřel, že by zavinil vedení soudního sporu, když teprve až v soudním řízení byla postavena najisto skutečná obvyklá hodnota nemovitostí. Zdůraznil, že s výjimkou nepřípustné novoty žalobce v odvolání fakticky uplatňuje skutková tvrzení i právní argumentaci, se kterými se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku řádně a v dostatečném rozsahu vypořádal.

4. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř.), obsahuje všechny podstatné náležitosti (§ 205 o. s. ř.) a je podáno osobou oprávněnou a včas (§ 201 a § 204 o. s. ř.), projednal odvolání při jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení v mezích, ve kterých se žalobce jakožto odvolatel domáhal jeho přezkoumání (§ 212 o. s. ř.) a přihlížel přitom i k důvodům, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 212a odst. 1 o. s. ř.). Odvolání žalobce neshledal důvodným.

5. V projednávané věci krajský soud zcela sdílí správné skutkové i právní závěry okresního soudu, na základě, nichž v rámci rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky dle § 1147 o.z. přikázal sporné nemovitosti jen do výlučného vlastnictví žalovaného. Pro stručnost může plně odkázat na přiléhavé a výstižné odůvodnění napadeného rozsudku (zejména v bodech 29 až 34 odůvodnění) a jen k jeho doplnění a k odvolacím námitkám žalobce dodává následující.

6. Okresní soud provedl důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, vzal v úvahu pro svá zjištění jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, a žádné skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo a které by byly významné pro věc, nepominul. V hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti logický rozpor. Žádný z provedených důkazů není důkazem nezákonným, hodnocení důkazů odpovídá principu závažnosti toho, kterého důkazu. Okresní soud učinil svá skutková zjištění, z nichž dovodil vážnější vztah k předmětným nemovitostem nejen z výpovědi svědků – sousedů, bratrance, ale i manželky žalobce a také z listinných důkazů. Z nich vyplynulo, že žalobce původně jako jednu z variant nabízel společný prodej předmětných nemovitostí. Naopak žalovaný od počátku řízení projevoval o nemovitosti trvalý zájem a měl jasnou představu o budoucím využití. Prováděl zde různé údržbářské práce. Svědci potvrdili, že se v nemovitostech pohybuje pravidelně. Žalobce naopak navštěvuje nemovitosti sporadicky. K hodnocení důkazů soudem prvého stupně odvolací soud dodává, že zákon nepředepisuje, jak mají být důkazy hodnoceny. Jde o myšlenkový postup soudu, který může být přezkoumán odvolacím soudem z toho hlediska, zda závěry okresního soudu jsou logické, zda nejsou v rozporu s obsahem spisu, zda si navzájem neodporují, zda okresní soud přihlédl při hodnocení důkazů ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné). Krajský soud nemá pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů okresním soudem. V hodnocení důkazů není logický rozpor, důkazy byly hodnoceny jednotlivě i ve vzájemných souvislostech z hlediska závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Z provedených důkazů okresní soud vyvodil odpovídající skutková zjištění i právní závěry a rozhodnutí náležitě odůvodnil podle § 157 odst. 2 o. s. ř.

7. Krajský soud souhlasí s okresním soudem též v tom, že žalobce i žalovaný, každý z nich téměř shodně naplňují veškerá rozhodující hlediska významná pro to, aby jim sporné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví. Oba účastníci mají zájem o předmětné nemovitosti a oba prokázali, že jsou schopni uhradit vypořádací podíl. Přesto má krajský soud ve shodě s okresním soudem za to, že z hlediska dlouhodobě užšího vztahu a účelného využití nemovitostí je na místě je přikázat žalovanému. V této souvislosti je třeba odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 uveřejněný v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 5/201, z něhož se podává, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud opětovně vyslovil, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v § 1142 a násl. o. z., nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (nyní viz § 2 a násl. o. z.). Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných skutečností. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí okresního soudu plyne, jakými kritérii se okresní soud řídil a jaká hlediska pro něho byla podstatná. Jeho úvaha je pečlivě odůvodněna a není zjevně nepřiměřená. Pokud žalobce namítá, že v jeho prospěch převažuje hledisko solventnosti, tak jeho odvolací námitce krajský soud nepřisvědčuje. Hledisko solventnosti svědčí oběma účastníkům řízení stejně, oba mají dostatek finančních prostředků k úhradě vypořádacího podílu. Žalovaný navíc v průběhu odvolacího řízení prokázal, že rovněž on má připravenou částku odpovídající vypořádacímu podílu na svém bankovním účtu, aniž by musel podstatnou částku na vypořádání získat z úvěru. Tuto skutečnost prokázal aktuálním potvrzením o zůstatku svého účtu. Nejedná se o důkaz v odvolacím řízení nepřípustný, když jde o potvrzení ze dne [datum], přičemž je povinností soudu rozhodovat podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Právě v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví je důležité ověřit solventnost účastníků ke dni vyhlášení rozhodnutí. K námitce žalobce, že je schopen zaplatit přiměřenou náhradu v částce vyšší, než by vycházela z obvyklé ceny, je třeba odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1114/2016. Z něho se podává, že při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto soud není v zásadě povinen přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základ přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým spoluvlastnickým podílem. Při rozhodování o tom, komu bude společná věc přikázána, se nejedná ve své podstatě o dražbu mezi spoluvlastníky. Rozhodujícím hlediskem, které převážilo ve prospěch žalovaného je dlouhodobě užší vztah žalovaného k nemovitostem a jejich účelné využití. Okresní soud podrobně vysvětlil svůj závěr, že je to právě žalovaný, který má k nemovitostem bližší vztah a má opravdový zájem získat je do svého vlastnictví a osobně je jako rodinný majetek užívat. Naopak u žalobce dovodil, že ten hlubší vztah k nemovitostem nemá, dlouhodobě žije i podniká v obci [adresa] a jako jednu z možností navrhoval prodej nemovitostí. Již z tohoto návrhu na společný prodej je zřejmé, že tak blízký vztah k nemovitostem jako žalovaný nemá. Okresní soud rovněž správně přihlédl k tomu, že na straně žalovaného je i dlouhodobá a větší iniciativa a aktivita ohledně údržby předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně pečlivě vysvětlil i kritérium účelného využití, kdy z provedeného dokazování uzavřel, že žalovaný bude nemovitosti osobně užívat nadále jako rodinný majetek. V této souvislosti vzal do úvahy i ekonomické a sociální aspekty na straně obou účastníků řízení. Žalobce je vlastníkem bytu v Praze a vlastní další nemovitosti, dokonce dva rodinné domy, má tak dostatečně zajištěné bydlení a předmětné nemovitosti nepotřebuje k uspokojení svých bytových potřeb. Naproti tomu žalovaný žije v bytě [adresa] a z provedených důkazů vyplývá, že chce nemovitosti převzít a trvale v nich bydlet. Proto i hledisko účelného využití svědčí žalovanému. Naopak žalobce nemá jednoznačně vyřešeno, zda by předmětné nemovitosti využil v budoucnu pro sebe nebo pro své děti.

8. Pokud v průběhu odvolacího řízení přišel žalobce s tvrzením, že žalovaný je vlastníkem další bytové jednotky v domě, v němž bydlí a jeho bytové poměry jsou zajištěny v nadměrné míře, tak tyto nově žalobcem tvrzené skutečnosti nemohou být v odvolacím řízení účinně uplatněny, neboť nové skutečnosti lze v odvolacím řízení uvést jen za podmínek ustanovení § 205a o. s. ř. Žalobce mohl skutečnost, že žalovaný je vlastníkem další bytové jednotky tvrdit a prokazovat před soudem prvního stupně, když údaje o vlastnictví vyplývají z veřejně přístupného katastru nemovitostí. I za předpokladu, že by žalobce své tvrzení o tom, že žalovaný je vlastníkem další bytové jednotky před soudem prvního stupně včas uplatnil, s ohledem na socioekonomické aspekty na straně účastníků řízení, by takové prokázané tvrzení žalobce nemělo vliv na samotné rozhodnutí ve věci. K odvolací námitce žalobce, že není důvod, aby soud přikázal ještě rodinný dům do vlastnictví žalovaného, když je žalovaný vlastníkem dvou bytů a jeho bytové poměry jsou zajištěny v nadměrné míře, odvolací soud konstatuje, že ta samá argumentace dopadá i na poměry žalobce. Pokud by měl soud pohlížet na věc toliko žalobcem nastavenou optikou, je třeba připomenout, že žalobce je vlastníkem dvou rodinných domů a bytu v [adresa], jeho bytové poměry jsou tedy zajištěny ve větší míře než poměry žalovaného, který vlastní pouze dva byty v [adresa].

9. Odvolací soud nesdílí s žalobcem ani odvolací námitku, že rozsudek soudu prvního stupně je v části, v níž soud prvního stupně hodnotil důkaz výpovědí manželky žalobce jako nevěrohodný, nepřezkoumatelný. Žalobce zpochybňoval hodnocení provedeného dokazování okresním soudem s tím, že soud jednak téměř nepřihlížel ke svědecké výpovědi manželky žalobce a jednak z provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým závěrům co do starání se účastníků o nemovitosti a jejich představ o konkrétním a účelném využití. Předně krajský soud nesouhlasí s žalovaným v tom, že by napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, tj. neobsahoval požadavky na něj kladné ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 100/2013).

10. Z tohoto pohledu je napadený rozsudek plně přezkoumatelný pro krajský soud i oba účastníky, neboť jednak z něj bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, jaký závěr o skutkovém stavu věci okresní soud učinil, z jakých důkazů přitom vycházel (viz. body 29 a 32 jeho odůvodnění) a jakými úvahami byl veden při právním posouzení věci (viz. body 30, 31, 33, a 34 jeho odůvodněn) a jednak žalobce proti němu v odvolání brojí způsobilými odvolacími důvody. Žalobce navíc nepřezkoumatelnost rozsudku zjevně a nepřiléhavě zaměňuje s kritikou věcných, skutkových a právních závěrů okresního soudu, zejména pak zpochybňuje výsledky dokazování a jeho hodnocení. K otázce provedení důkazů a jejich hodnocení se již odvolací soud vyjádřil shora. K odvolacím námitkám žalobce v tomto směru lze jen doplnit, že svědecká výpověď manželky žalobce nic nemění na správnosti pro věc rozhodujících skutkových závěrů okresního soudu učiněných na základě celkového zhodnocení všech provedených důkazů, tj. na tom, že žalovaný má k nemovitostem dlouhodobě užší vztah a projevuje o ně trvalý zájem, je aktivnější ohledně jejich údržby a hodlá nemovitosti osobně užívat jako rodinný majetek. Právě uvedené hledisko u žalovaného převažuje v jeho prospěch. Naproti tomu žalobce před zahájením řízení zvažoval jako jednu z variant společný prodej nemovitostí. Pokud žalobce vytýká okresnímu soudu, že nevzal do úvahy postup účastníků při jednání o smluvním vypořádání, odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně logicky vysvětlil z jakého důvodu nepřihlédl k okolnostem, pro něž se účastníci řízení nedohodli mimosmluvně (viz bod 33 odůvodnění).

11. Ze všech výše vysvětlených důvodů se tedy jeví správné přikázání sporných nemovitostí jen do výlučného vlastnictví žalovaného. Se zřetelem k výše uvedenému tudíž krajský soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil včetně správného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

12. O nákladech odvolacího řízení krajský soud rozhodl v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. a (stejně jako okresní soud) s přihlédnutím k aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu. Dle ní v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (jakožto v řízení, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky a soud není vázán jejich návrhy) se zpravidla jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody dle § 142 odst. 3 o. s. ř., příp. by došlo k zamítnutí žaloby, apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 404/22, ze dne 2. 11. 2021 sp. zn. I. ÚS 3202/20, ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20 správně zmíněný už okresním soudem nebo ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 572/19, apod.). Z tohoto pohledu se krajskému soudu jeví přiléhavé, aby i náklady odvolacího řízení nesl každý účastník ze svého, nadto když se daná věc jevila do jisté míry hraniční a oba účastníci téměř shodně naplňují veškerá rozhodující hlediska významná pro to, aby jim sporné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví.

Poučení