21 Co 157/2025 - 642

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozená [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce C] e) [Jméno žalobce E], narozený [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] f) [Jméno žalobce F], narozená [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce E] g) [Jméno žalobce G], narozený [Datum narození žalobce G] bytem [Adresa žalobce G] h) [Jméno žalobce H], narozená [Datum narození žalobce H] bytem [Adresa žalobce G] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: [jméno žalovaného] – [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 31. 1. 2025 č. j. 5 C 23/2019-595 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích pod body I a II potvrzuje.

II. Ve výroku pod bodem III se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobci jsou povinni nahradit žalované 2 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované 2 náklady řízení před okresním soudem, jejichž výše je 121 718,84 Kč.

III. Žalobci jsou povinni nahradit žalované 1 náklady odvolacího řízení v částce 900 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobci jsou povinni nahradit žalované 2 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované 2 náklady odvolacího řízení, jejichž výše je 16 619,64 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud shora citovaným rozhodnutím zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že je 1) žalovaná vlastníkem st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří., st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] ostatní plocha, vše v obci [adresa] a katastrálním území [adresa] (výrok I/). Žalobcům uložil povinnost nahradit 1) žalované náklady řízení [částka] (výrok II/) a 2) žalované náklady řízení [částka] (výrok III/).

2. Žalobci se domáhali, aby bylo deklarováno, že Česká republika je vlastníkem vyjmenovaných pozemků. Tvrdili, že 1) žalovaná měla dne [datum] uzavřít neplatnou kupní smlouvu s právní předchůdkyní 2) žalované, podle které měla nabýt tehdejší pozemek – parc. č. [číslo] o výměře [číslo] m. Žalovaná 1) přenechala užívání nabytého pozemku Stavebnímu bytovému družstvu občanů v [adresa], které vytvořilo stavební parcely, kultivovalo je navezením ornice a vytvořením infrastruktury a vytvořením komunikací. Žalobci v součinnosti se stavebním bytovým družstvem na pozemcích vystavěli rodinné domy, garáže a další knihovně neevidované drobné stavby včetně provedení terénních úprav a byli v dobré víře a legitimním očekávání nabytí vlastnictví. Žalobci vycházeli ze zák. č. 131/1982 Sb., jímž byla zavedena držba a vydržení, které mohlo svědčit i státu. Tvrdili, že k roku [datum] stát nabyl vlastnické právo k nemovitosti, neboť nemovitosti držel v dobré víře a přesvědčení, že je vlastníkem v období od roku [datum] do [datum]. Právní předchůdkyně 2) žalované [jméno FO] se však cestou restitučního práva začala domáhat změny, přičemž volila, podle žalobců, nepřiléhavý právní prostředek, zpochybnila pravost svého podpisu na kupní smlouvě a namísto aplikace zvláštního právního předpisu (zák. č. 229/1991 Sb.) docílila určení vlastnictví podle zák. č. 40/1964 Sb. rozsudkem okresního soudu ze dne [datum] č. j. [spisová značka]. Žalobci vůči uvedenému rozhodnutí namítali, že soud nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, 31 Cdo 1222/2001, 22 Cdo 64/2005, 22 Cdo 649/2004, 11 Cdo 1113/2004, 31 Cdo 1529/2004, 22 Cdo 613/2003, 28 Cdo 1837/2017), podle které nelze deklarací vlastnického práva podle obecného předpisu obejít zvláštní právní předpisy Zdůraznili, že rozhodnutím soudu nebylo právo právní předchůdkyně žalované 2) konstituováno, ale pouze deklarováno. Právní předchůdkyně 2) žalované se následně ani jako vlastník nemovitostí nechovala, neujmula se držby, s městem [adresa] bylo jednáno o směně pozemků. Žalobci se domáhají určení vlastnického práva pro 1) žalovanou, neboť legitimně očekávají, že s odkazem na § 60 písm. a) zák. č. 219/2000 Sb., o majetku státu, dojde k přechodu vlastnického práva. Okresní soud v této věci rozhodoval již rozsudkem ze dne [datum] č. j. [spisová značka] a dále znovu rozsudkem ze dne [datum] č. j. [spisová značka]. Naposledy věc krajský soud usnesením ze dne [datum] č. j. [spisová značka] zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud okresnímu soudu uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda stát – žalovaná 1) vydržela vlastnické právo k označeným pozemkům podle tvrzení žalobců. Měl se zabývat otázkou naplnění dobré víry na straně státu, jak je tvrdí žalobci v podání ze dne [datum]. Okresní soud se nejprve zabýval otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. podle § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy v tomto případě o určení vlastnického práva usiluje ten, komu vlastnické právo připsáno být nemá. Připomněl, že tuto otázku již řešil ve svém rozhodnutí ze dne [datum] č. j. [spisová značka] v bodu 63. a 64., které zde znovu zopakoval. Zdůraznil, že lze vyjít z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95 a postulátu, že určovací žaloba je důvodnou tam, kde je právo ohroženo nebo se jeví nejistým a určení, zda právo existuje či nikoli vede k odklizení případných dalších sporů mezi účastníky. S tím souvisí přiléhavá právní argumentace žalobců, kteří dovodili, že určení vlastnického práva k pozemkům není samoúčelným a bez dopadu na praktickou stránku věci, ale při jeho deklarování by mohli žalobci legitimně očekávat, že na ně bude státem vlastnické právo převedeno podle § 60a zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Sami žalobci nevládnou jiným právním důvodem, který by jim umožnil bez substitučního postavení 1) žalované nabýt vlastnické právo k nemovitostem. Právě právo budoucího převodu založené na vlastnickém právu 1) žalované je podmínkou toho, aby vlastnictví k nemovitostem mohli nabýt žalobci. Ostatně 1) žalovaná je právnickou osobou sui generis a s jejím postavením se právě spojuje úprava obsažená v § 60a zák. č. 219/2000 Sb. Jak bylo žalobci správně argumentováno a judikatorně podepřeno, právo převodu podle § 60a cit. zák. se nepromlčuje. Ačkoli by se měl stát sám domáhat vlastnického práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2357/98), může se téhož domáhat i ten, kdo není účastníkem vlastního právního vztahu, jelikož pro sebe může dosáhnout v konsekvenci na určení vlastnického práva třetí osoby pro sebe příznivého právního následku. Takový způsob by byl vyloučen pouze tenkrát, aprobuje-li právní řád jiný způsob dosažení téhož. Žalovaná 1) se měla stát oprávněným držitelem předmětných pozemků v roce 1975. Krajský soud již sám provedl některé důkazy, které nenasvědčují tvrzení žalobců, že „podepsaná kupní smlouva byla MěNV [adresa] doručena zpět stranou prodávající“. Krajský soud uvedl, že pro vyhodnocení dobré víry státu je důležité zjištění, jakým způsobem se do sféry dispozice MěNV v [adresa] dostala kupní smlouva ze dne [datum] s podpisem za stranu prodávající, když zároveň je prokázáno, že podpis na této smlouvě není pravým podpisem prodávající [jméno FO]. K tvrzením žalobců prováděl okresní soud další dokazování, vyslechl dvě svědkyně, které pracovaly na MěNV [adresa] a ani jejich výpovědi nic na uvedeném závěru nezměnily. Obě svědkyně v době, kdy kupní smlouva mezi [jméno FO] a MěNV [adresa] v roce [datum] byla uzavírána, na úřadě ještě nepracovaly. O skutečnostech v souvislosti s jejím uzavřením se měly dozvědět až později, a to pouze z doslechu, mělo se o tom na úřadě mluvit, že měla být smlouva dána manželům [jméno FO] (či jednomu z nich), kteří jí (spíše asi pan [jméno FO]) měli vrátit s podpisem. Okresní soud konstatoval, že z výpovědí svědkyň je zřejmé, že žádná z nich nebyla přítomna na úřadě v době sepisu smlouvy, přímo se neúčastnila procesu sepisování a sjednávání smluv. Obě mají pouze neurčité zprostředkované informace až z doby pozdější, kdy ani nebyly přesněji schopny sdělit o jakou dobu se jedná. Okresní soud nevzal za prokázané, že by MěNV v [adresa] dal akceptantovi smlouvu k podpisu mimo prostory úřadu a nemohl pak rozeznat, zda jde o jeho pravý podpis. Okresní soud zopakoval, že rozsudek ze dne [datum] č. j. [spisová značka], kterým bylo konstatováno, že právní předchůdkyně žalované 2) je vlastníkem předmětných pozemků, přitom byla určena neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalované 2) a [právnická osoba]. státem, má deklaratorní charakter. Není pro žalobce závazný, protože ti nebyli účastníky tehdejšího řízení, a tak lze v tomto řízení zkoumat otázky, které byly otázkami předběžnými pro rozhodnutí ve věci a případně je posoudit jinak. Předběžnými otázkami byly platnost kupní smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalované 2) a [adresa]. státem a dále otázka existence vlastnického práva svědčící jednomu nebo druhému z účastníků, v rámci, něhož mohla být zkoumána otázka vydržení vlastnického práva k pozemkům ze strany státu. Jiné otázky z řízení [spisová značka] okresní soud jinak hodnotit nesmí. Nemůže přistoupit, jak požadují žalobci, k nápravnému hodnocení a posoudit tehdejší spor podle speciálního zákona, tj. zákona o půdě a dospět k závěru o nemožnosti úspěchu žaloby na určení. Okresní soud se zabýval i námitkami žalobců vztahujícími se k tomu, že právní předchůdkyně žalované 2) v roce [datum] uplatňovala svůj nárok nesprávně podle obecných předpisů, namísto podle předpisů restitučních. Podrobně objasnil, že problematika řešená stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 na danou věc nedopadá. Žalobci vytýkali postup paní [jméno FO], která žalovala na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Dle nich to bylo nesprávně a mohla pouze žádat o svůj nárok prostřednictvím restitučních předpisů. Podle žalobců dle stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 není možné žádat soud o určeni vlastnického práva, když jako jedinou cestou je svůj nárok vznést prostřednictvím restitučního řízení. Okresní soud zdůraznil, že postup uváděný žalobci je pouze jejich nesprávnou konstrukcí. Uvedl, že zmíněné stanovisko Ústavního soudu PL ÚS-st 21/05 pochází z roku 2005, kdy posléze bylo činností ústavního soudu korigováno (např. nález ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 442/13), ústavní soud uvedl, že mechanická aplikace tohoto stanoviska může představovat rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené stanovisko řešilo věc, kdy určovací žalobou byla napadána konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. resp. její proces, účinky, zákonnost. Ústavní soud uvedl, že stěžovatelce, resp. její babičce nic nebránilo, využít možnost odvolání k příslušnému zemskému výboru. Pokud tak nepostupovala nebylo možné v současné době zvrátit předmětné správní rozhodnutí určovací žalobou. Pokud by se připustilo, aby mimo vymezený čas i věcnou příslušnost byl umožněn přezkum veřejnoprávního postupu, který byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to obecným soudům přiznat oprávnění, které ani v té době neměly. Ústavní soud pak uzavřel, že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě, nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoliv způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití občanskoprávních institutů (tedy žalobou na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení nebo vydání věci). Okresní soud uzavřel, že v daném případě se ve věci sp. zn. [spisová značka] o takovou věc nejednalo. Právní předchůdkyně žalované 2) se nedomáhala znovuotevření správního řízení, kde by byl vydáván správní akt, který měl být pokladem přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát, ale domáhala se určení vlastnického práva, a to z důvodu neplatnosti kupní smlouvy, která byla právním titulem nabytí vlastnického práva státu. Právní předchůdkyně žalované 2) se této nápravy naopak mohla domáhat zásadně cestou soudní, kde nakonec i byla úspěšná. Vyslovil názor, že rozhodně nelze uvedené stanovisko Ústavního soudu vykládat tak, široce, jak uvádějí žalobci, že ať už je nabývacím titulem vlastnictví státu cokoliv nebo zde žádný titul není a k převzetí věci došlo bez právního důvodu v období od roku 1948–1990, je nutné jít pouze cestou restitučního nároku, protože restitučními předpisy bylo vlastnické právo státu potvrzeno – stát je tak bez dalšího vlastníkem. Zmíněné stanovisko ústavního soudu je sice velice všeobecné, nicméně, dle názoru okresního soudu, že takto široce jej vykládat nelze, pokud by tomu tak bylo, došlo by naopak k odnětí práva na spravedlivý proces, který je zaručen Ústavou ČR. Zdůraznil, že se svým rozhodnutím nijak neodchyloval od judikatury ústavního soudu. Dovodil, že žalobci aplikují zmiňované stanovisko, stejně tak jako judikaturu Nejvyššího soudu (na kterou odkazovali v průběhu řízení) nepřiléhavě. K argumentaci žalobců o jejich legitimním očekávání nabytí vlastnického práva podle § 60a zák. č. 219/2000 Sb. vůči vlastnickému právu žalované 2) s tím, že je nutné poměřit konkurenci ústavně chráněných zájmů, okresní soud uvedl, že nabytí vlastnického práva podle § 60a č. 219/2000 Sb. žalobci předpokládá právě vlastnictví státu určitého majetku k tomu, aby k přechodu mohlo dojít. Je to tedy podmínka (resp. jedna z podmínek) uvedeným zákonem předvídaná, kdy pak na základě řízení může dojít k přechodu vlastnického práva na oprávněný subjekt. Vyslovil přesvědčení, že princip legitimního očekávání ze strany žalobců nelze použít, neboť jejich očekávání nemůže konkurovat vlastnickému právu žalované 2). Přitom žalovaná 2) nemá předmětné nemovitosti pouze v držbě, ale je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí a také o určení vlastnického práva její předchůdkyně bylo rozhodnuto soudem. Její vlastnické právo se nepodařilo zpochybnit, resp. určit, že by vlastníkem nemovitostí byl někdo jiný (stát), když stát nebyl dobrověrným držitelem nemovitostí a nestal se vlastníkem.

3. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání žalobci. Setrvali na svém tvrzení, že se žalovaná 1) stala vlastníkem pozemků na základě vydržení dnem [datum].Vytýkali okresnímu soudu nesprávné vyhodnocení důkazů ze spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], zejména závěry grafologického posudku, když z nich nevyvodil závěry, na které poukazovali. Namítali, že s jejich tvrzením směřujícím k omluvitelnému omylu státu v pravost podpisu se vůbec nevypořádal. Namítali, že okresní soud pominul, jakým způsobem grafologický posudek z roku [datum] hodnotil podpis prodávající. Dovozovali, že posudek potvrdil, že na místě pro podpis prodávající připojila svůj podpis jiná osoba, přičemž nelze spolehlivě rozlišit zakončení podpisu písmenem pro rod mužský či ženský. Uvedli, že funkcionáři [adresa] neměli pochybnosti o pravosti podpisu prodávající, který byl v několika vyhotoveních shodný, spontánní, vyjadřující příjmení totožné s příjmením prodávající, s nejednoznačně zakončenou rodovou souhláskou. Považovali podpis za podpis prodávající, když koncovka „á“ a „ý“není jednoznačně laikem rozlišitelná. Poukazovali na to, že ani znalec kategoricky nepopřel písmeno „á“. Dodali, že i další podpisy prodávající ve spise jsou pokaždé jiné. Namítali, že tato jejich tvrzení okresní soud nehodnotil a zaměřil se pouze na to, že žalobci nebyli schopni dokázat, jakým způsobem byla listina s návrhem kupní smlouvy po akceptaci s podpisem navrhovateli vrácena. Tvrdili, že pochybnosti zaměstnanců [adresa] nevyvolal ani průběh jednání s prodávající. Původní nabídka na odkup byla prodávající [jméno FO] odmítnuta výslovně s tím, že chce [částka] Kčs za 1 m a nikoli nabízených [částka] Kčs. Po projednání jejího požadavku v Radě města ještě [datum] a na základě ocenění v souladu s platným cenovým předpisem byla nabídka navýšena dle požadavku prodávající a část odkupovaného pozemku byla vykoupena za [částka] Kčs za 1 m, celková cena činila [částka] Kčs. Konečná cena celého pozemku vyjádřená v návrhu nebyla vůbec malá při cenových a výdělkových relacích v roce [datum]. Prodávající měla návrh kupní smlouvy k dispozici u sebe k rozmyšlení a k podpisu včetně na smlouvě vypsaného data. Kdy jej převzala, nelze doložit pro skartaci všech písemností z doby před 50 lety. O tom, že znala obsah kupní smlouvy a nabízenou navýšenou cenu, svědčí i přípis MěNV ze dne [datum]. Dovozovali, že po jednání [datum] a přecenění, které se projevilo ve vyhotovení kupní smlouvy z [datum], muselo dojít k dalšímu jednání, ať formálnímu či neformálnímu, o nové výkupní ceně, kdy prodávající osobně nebo zprostředkovaně obdržela návrh kupní smlouvy, který zřejmě na místě nepodepsala. Dne [datum] se jednalo jen o první testovací jednání. Zdůraznili, že jiné listiny ve spise sp. zn. [spisová značka] předloženy nebyly a spisy stavebního a finančního odboru jsou skartovány. Namítali, že je po nich požadován nesplnitelný úkol doložit listiny, k tomu, jak se vrátila podepsaná kupní smlouva zpět MěNV a to označili za nepřiměřeně znevýhodňující. Dodali, že se alespoň snažili zajistit svědky. Okresní soud však prizmatem dnešní doby jejich svědectví o tom, co slyšeli, nepovažuje za podstatné, byť by je měl hodnotit ve světle obecně dané důkazní nouze. Poukazovali na to, že svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] při svědecké výpovědi a [právnická osoba] v čestném prohlášení vyjádřily, co slyšely o procesu přípravy a podpisu kupních smluv, o podpisu smluv mimo sídlo MěNV a o způsobu jejich vrácení druhé smluvní straně. Odvolatelé dodali, že tato praxe je optikou dnešního důrazu na ověření podpisu nepochopitelná, odráží však dobový přístup při nabývání nemovitosti do socialistického, respektive státního vlastnictví. Záleželo na vrcholném úředníku MěNV, který smlouvu podepsal za nabyvatele, zda mohl mít pochybnosti o autenticitě podpisu prodávající. Vzhledem k navýšení ceny, vyhovění požadavkům prodávající, k průběhu výkupu ostatních parcel od jiných vlastníků a vzhledem k podpisu obsahujícímu příjmení „[jméno FO]/ý“ s nejistou rodovou koncovkou, je nanejvýš pravděpodobné, že stát neměl pochybnosti o podpisu prodávající a jeho omyl v pravost podpisu byl omluvitelný. Doboví svědci ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) již nežijí, svědkyně [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] uváděly, že to byl manžel prodávající, kdo podepsané smlouvy na MěNV přinesl. Poukazovali na to, že sama prodávající ve své výpovědi před soudem dne [datum] připustila, že „možná jde o podpis jejího manžela, nikdy ho k tomu nezmocnila a on jí nikdy neřekl, že za ni smlouvu podepsal“. Vytýkali okresnímu soudu, že se hlouběji nezabýval jejich argumentací ohledně listinných důkazů v soudním spise sp. zn. [spisová značka]. Namítali, že okresní soud přistoupil k vlastnímu hodnocení, které je nelogické, nesrozumitelné a vykazuje rysy nepochopení chronologie vyjednávacího procesu. Uvedli, že z ničeho nevyplývá, že již [datum]. měla být kupní smlouva prodávající předána k prostudování. K takovému jednání došlo po provedení nového ocenění a jednání Rady MěNV a po vyhotovení návrhu kupní smlouvy s datem [datum]. V žádném důkazu nemá oporu závěr, že dne [datum]. prodávající nechtěla být vázána a že v den podpisu smlouvy nebyla cena [částka] ze strany [adresa] akceptována a prodávající nabízena. Opak je pravdou, když k ocenění na tuto částku došlo z podnětu Rady [adresa] po jednání [datum]. Neobstojí ani závěr, že prodávající nemohla kupní smlouvu dne [datum]. podespat, podepsat ji mohla, jen se to MěNV nemuselo toho dne dozvědět. Neodevzdala ji pravděpodobně ten den podepsanou navrhovateli. Kdy připojil podpis kupující není už tak podstatné. Neobstojí ani závěr, že v předvyplněný den podpisu ([datum].) nemohla být kupní cena předvyplněna, když k ocenění došlo [datum]. a návrh kupní smlouvy nese datum [datum]. Již [datum]. mohla být prodávající nová kupní cena známa, což lze dovodit i z výzvy [adresa] z [datum]., tj. že toho dne ještě kupujícímu (finančnímu odboru) nemuselo být známo, zda prodávající přistoupila či přistoupí na nové kupní podmínky a to vedlo k předvolání prodávající na [datum]. Jednání [datum]. se však již neuskutečnilo, neboť v mezidobí byla navrhovateli vrácena podepsaná kupní smlouva a dne [datum]. byla prodávající odeslána kupní cena [částka] Kčs, kterou prodávající přijala a nikdy ji nevrátila. Uzavření kupní smlouvy tak akceptovala a na kupní podmínky přistoupila a tím byl proces výkupu uzavřen. Zdůraznili, že podpis bez grafologické analýzy nebyl posouditelný vzhledem k jeho přirozenému a profesionálnímu vyjádření; kupní cena byla upravena dle přání prodávající a odpovídala tehdy platné cenové vyhlášce; kupní cena byla prodávající přijata a nikdy nebyla vrácena; praxe při výkupu pozemků v roce [datum] byla potvrzena dvěma svědkyněmi a čestným prohlášením svědkyně [jméno FO]; prodávající nemohla považovat platbu kupní ceny za náhradu za vyvlastnění, protože vyvlastňovací proces byl podle tehdejších předpisů složitý, prodávající by musela obdržet rozhodnutí o vyvlastnění s možností odvolání (při jednání dne [datum] potvrdila, že rozhodnutí o vyvlastnění neobdržela); prodávající nikdy během let [datum] až [datum] nevyjádřila námitky proti kupní smlouvě, předmětný pozemek od roku [datum] nedržela, stát s ní již nikdy nejednal jako s vlastníkem; prodávající jako účastnice řízení o vydání územního rozhodnutí o výstavbě řadových domů na její pozemkové parcele (rozhodnutí z [datum]) neoponovala; prodávající žila v [adresa], vnímala průběh stavebních prací na odkoupeném pozemku, nahlédnutím do evidence nemovitostí mohla zjistit, že stát zřídil právo osobního užívání občanům a právo trvalého užívání Stavebnímu bytovému družstvu a nikdy neučinila nejmenší reivindikační úkon, poukaz na neplatný prodej, byla jí odňata držba pozemku, vlastnicky s ním nenakládala. Zdůraznili, že stát nejednal s prodávající za použití bezprávné výhrůžky, která by jinak jeho dobrou víru vyloučila. Poukaz na případné vyvlastnění byl používán po právu, neboť institut vyvlastnění byl využíván ve veřejném zájmu. Poukazovali na to, že okresní soud připustí (bod 16. odůvodnění rozsudku), že navrhovatel smlouvy nemůže rozlišit, zda je podpis akceptanta pravý, pakliže návrh s podpisem nebyl předán zpět navrhovateli. To, že nemusel být předán dovozuje z nesouhlasu data podpisu ([datum]) a výzvy majetkového odboru datované [datum]. Neřeší však, že výzva se odkazuje na navýšení ceny po prvním odmítnutí prodeje, které mělo být prodávající známé právě z této smlouvy s novou cenou, kterou prodávající opět nepodepsala. Proto ji upozorňuje, že výhodná cena bude dodržena, pokud smlouvu uzavře. Namítali, že okresní soud neřešil, že podepsanou smlouvu schvalovala Rada [adresa] do 30 dnů od podpisu smlouvy. Dovozovali, že pokud by nesoulad mezi datem podpisu a výzvou nebyl odstraněn, nemohla by být smlouva orgánem MěNV schválena. Jinak by také nemohlo dojít k zápisu do tehdejší evidence nemovitostí. Poukazovali na časovou souvislost tří základních listin ze spisu sp. zn. [spisová značka] – protokol o jednání smluvních stran z [datum]., kupní smlouvu z [datum]. a výzvu Finančního odboru [adresa] z [datum]. a jejich logický historický rozbor, který staví MěNV do pozitivního světla z hlediska omluvitelného omylu: 1/ pokud by navrhovatel smlouvy participoval na připojení podpisu jinou osobou, než akceptantem či o tom věděl, nepřipravoval by smlouvu s datem [datum], ale až s datem po výzvě, 2/ pokud by navrhovatel participoval na podpisu jinou osobou, nevyzýval by k podpisu znovu [datum]., když by věděl, že smlouva je datována dnem [datum]. a že již je zřejmě podepsána nebo s tímto datem bude podepsána, 3/ pokud by se navrhovatel smlouvy měl podílet na vytvoření podpisu, činil by tak ve snaze napodobit podpis prodávající, nikoli iniciovat podpis jiné osoby, který mohl být prodávající kdykoli zpochybněn. Připomněli výpovědi svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] s tím, že po tolika letech, při skartaci dokumentů, je třeba ocenit alespoň zprostředkovaná svědectví o způsobu, jak byly kupní smlouvy uzavírány a podepisovány. Nesouhlasili se závěry okresního soudu k hodnocení důkazu čestným prohlášením [právnická osoba] s tím, že každý prostředek může být jako důkaz připuštěn. Důležité je, jak jej soud po provedení zhodnotí. Dvojnásob to platí o čestném prohlášení svědkyně, který byla zaměstnankyní MěNV [adresa] v roce [datum], pracovala přímo v sekretariátu předsedy. V čestném prohlášení popsala, co vnímala a ví o situaci ohledně výkupu pozemků, konkrétně i ve vztahu k pozemku pí. [jméno FO]. Tvrdili, že její svědectví soud odmítl. Vytýkali okresnímu soudu, že nesprávně vyhodnotil jednotlivé důkazy samostatně a všechny ve vzájemné souvislosti a zejména nepřihlédl k výpovědím svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] a k čestnému prohlášení svědkyně [jméno FO]. Odůvodnění rozsudku označili za jednostranné s tím, že důkazy byly hodnoceny selektivně, zmatečně a nepřesvědčivě. Namítali, že se okresní soud nevypořádal s jejich tvrzeními a spolehlivě neuvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč zjištění ze svědeckých výpovědí pominul. Předestřeli svoji verzi vývoje podpisu kupní smlouvy: MěNV nabídl odkup pozemku, což bylo [datum]. pro nízkou cenu odmítnuto, následně Rada MěNV schválila navýšenou cenu, což bylo prodávající tlumočeno, přitom připravená kupní smlouva s datem [datum]. a s navýšenou cenou byla prodávající ponechána k rozvaze o akceptaci, po přetrvávajícím váhání majetkový odbor vyzývá prodávající k podpisu při zachování výhodnější ceny v případě dobrovolné akceptace s tím, že jinak zahájí vyvlastňovací řízení. Po této výzvě byla smlouva s podpisem akceptanta vrácena navrhovateli s datací [datum]. Zdůraznili, že jimi předestřené chronologii odpovídá i výpověď prodávající v řízení sp. zn. [spisová značka] „že podpis na smlouvě vypadá jako písmo jejího manžela“. Odvolatelé se zamýšlejí, jak si případně představit, že by MěNV přiměl manžela prodávající, aby on sám svým jménem, nikoli jménem prodávající, podepsal všechny listiny. Dovozovali, že k podobnému či jinak provedenému připojení podpisu došlo bez vědomí MěNV, u něhož pochybnosti o autenticitě nevznikly. Tedy dovozovali, že stát splnil všechny znaky oprávněné držby. Dodali, že v předchozích rozsudcích zrušených odvolacím soudem okresní soud vydržení státem uznal a konstatoval. Dále se dovolávali alternativního tvrzení o vlastnictví státu, pokud nebude akceptováno vlastnictví na základě vydržení. K tomu zdůraznili, že právní předchůdkyně žalované 2) měla uplatnit nárok na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Tím, že tímto postupem, který byl výlučný a podle něhož jedině bylo možné znovu konstituovat její vlastnictví, nemohlo být její vlastnictví obnoveno, stal se stát nezpochybnitelným vlastníkem pozemku, který držel. Stal se vlastníkem pozemků označených v žalobě marným uplynutím lhůty k uplatnění restitučního nároku. Zdůraznili, že ustálená judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu sjednotila doktrínu poměru zákona speciálního (restitučního) a zákona obecného (občanského zákoníku) a z toho vyplývající dopady na vlastnické vztahy. Namítali, že tímto výkladem práva se okresní soud nezabýval a nevysvětlil, proč se nehodlá závaznými právními rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které v průběhu řízení a také v odvolání označili, řídit. Připomněli, že žaloba ve věci sp. zn. [spisová značka] byla podána dne [datum] z důvodu neplatnosti kupní smlouvy. Znám byl důvod restitučního nároku (vyplýval z kupní smlouvy - § 6 odst. 1 písm. p/ zák. č. 229/1991 Sb.) i povinná osoba. Prodávající byla právně zastoupena dvěma advokáty. [adresa] muselo být známo, jak postupovat dle zákona o půdě, navíc prodávající uvedla, že podle restitučních předpisů již dříve sama jednala. K uplatnění restitučního nároku v den podání žaloby zbývalo šest měsíců. Vytýkali okresnímu soudu, že se s jejich argumentací k této otázce nevypořádal. Nesouhlasili s názorem okresního soudu, že zevšeobecňující stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. -ÚS st. 21/05 je překonané pozdějšími nálezy a nemá oporu ani v soudem citovaném nálezu sp. zn. ÚS 442/13. Dovozovali, že pokud rozsudky Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu uzavírají, že neuplatněním restitučního nároku došlo k zániku vlastnického práva původního vlastníka, pak nelze dospět k jinému závěru než, že sporný pozemek vlastní stát. Dodali, že opačné pojetí by vedlo k absurdní situaci. Došlo by k potvrzení vlastnictví právní předchůdkyně žalované 2) či žalované 2) nikoli k původní věci, ale k věci změněné, zhodnocené, zastavěné. Zároveň namítali, že stát je vlastníkem předmětných pozemků vzhledem k jejich legitimnímu očekávání, které v porovnání s testem proporcionality mezi ústavou chráněnými základními právy je silnější a převažuje nad ochranou původního vlastníka. Uvedli, že nevěděli a nemohli vědět o neplatnosti kupní smlouvy z roku [datum] a stát s nimi jako vlastník celou dobu jednal. Vysvětlení okresního soudu k této námitce označili za nedostatečné. Legitimního očekávání se dovolávali rovněž s ohledem na shora předestřenou nevydatelnost zastavěných pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb. s tím, že svůj nárok na převod pozemků opírají o ust. § 60a zák. č. 219/2000 Sb., o majetku státu. Zdůraznili, že jim svědčí legitimní očekávání nabytí vlastnictví, které je silnější v konkurenci s ochranou vlastnických práv původního vlastníka. Dovozovali, že právo dle § 60a zák. č. 219/2000 Sb. je téměř vlastnickým právem, je nepromlčitelné a směřuje k odstranění dichotomie rozdílného vlastnictví pozemků a staveb na něm. V té souvislosti se dovolávali ust. § 13 zák. č. 89/2012 Sb., podle něhož důvodně očekávají, že jejich případ bude rozhodnut obdobně jako případy popsané v žalobě označených nálezech Ústavního soudu a rozhodnutích Nejvyššího soudu Poukazovali též na vázanost nálezy Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Požadovali, aby byl napadený rozsudek změněn a žalobě bylo vyhověno.

4. Žalovaná 1) navrhla potvrzení napadeného rozsudku okresního soudu s tím, že jej považuje ve výrocích I. a II. za věcně správný. Ohledně výroku III. ponechala rozhodnutí na úvaze odvolacího soudu.

5. Žalovaná 2) s rozsudkem okresního soudu souhlasila a navrhla jeho potvrzení. Poukazovala na to, že se jedná o v pořadí třetí rozsudek prvostupňového soudu, když první rozsudek byl zrušen, neboť nebyl přezkoumatelný, druhý rozsudek byl zrušen, neboť odvolací soud opět neshledal odůvodnění logické a rozporoval právní úvahy soudu prvního stupně. Dovozovala, že po druhém rozsudku bylo odvolacím soudem zkoncentrováno řízení pro tvrzení a doložení žalobců, že žalovaná 1) byla v dobré víře, poté okresní soud vydal rozsudek třetí. Zdůraznila, že už jen z tohoto postupu je evidentní, že řízení trvá velmi dlouho. Vyslovila názor, že řízení, které je o žalobě vedeno 6 let, bylo provedeno vyčerpávajícím způsobem, resp. byly provedeny všechny navrhované důkazy, byly náležitě vyhodnoceny a soudu prvního stupně již nelze nic vytknout. Napadený rozsudek je věcně a právně správný, je přezkoumatelný, srozumitelný, řádně odůvodněný a respektující názor odvolacího soudu. Neztotožnila se s tvrzením žalobců, že soud prvního stupně respektoval závazný názor soudu druhého stupně jen částečně. Zdůraznila, že soud prvního stupně se věnoval všem pokynům dle usnesení krajského soudu. Předně řešil otázku naléhavého právního zájmu, možnosti vydržení předmětných pozemků žalovanou 1), hodnotil dobrou víru žalované 1) a v návaznosti na závěr, ke kterému došel, se i věnoval dalším záležitostem. Namítala, že žalobci ve svém odvolání opět znepřehledňují celou záležitost, své odvolání začínají tím, že se soud prvního stupně nevypořádal dostatečně se střetem vlastnického práva, ke kterému, dle žalované 2), vůbec ani nedošlo, neboť žalobci neprokázali, že žalovaná 1) byla v dobré víře a tedy žalovaná 1) se nestala vlastníkem předmětných pozemků na základě vydržení, jak tvrdí žalobci. Následně žalobci se v odvolání velmi dlouze věnovali dobré víře a držení pozemků žalovanou 2), ale nezabývali se vůbec podstatnou záležitostí (tvrzením žalobců, že žalovaná 1) předmětné pozemky vydržela) vyhodnocenou v napadeném rozsudku, že vlastníkem předmětných pozemků není žalovaná 1) na základě vydržení. Dovozovala, že tak žalobci činí záměrně, neboť jsou si velmi dobře vědomi, že neunesli břemeno tvrzení a důkazní o dobré víře žalované 1), což bylo patrné i z jejich závěrečného návrhu před vydáním napadeného rozsudku. Poukazovala na to, že soud prvního stupně v rozsudku uzavřel, že se žalobcům nepodařilo její vlastnické právo zpochybnit, nepodařilo se jim prokázat, že by vlastníkem předmětných pozemků byla žalovaná 1), což je podstata žaloby. Dodala, že se okresní soud velmi důsledně věnoval dalšímu dokazování (důkazům navrženým žalobci po koncentraci řízení učiněné odvolacím soudem k otázce tvrzení a prokázání dobré víry žalované 1), všechny důkazy provedl a také je náležitě vyhodnotil. Řádně se vypořádal s opakovanou námitkou žalobců že stát – žalovaná 1) je vlastníkem předmětných pozemků pro neuplatnění restitučního nároku její právní předchůdkyní žalované 2). Připomněla, že již odvolací soud uvedl, že okresní soud nemůže přistoupit k „nápravnému hodnocení“ a posoudit spor z roku [datum] podle speciálního zákona o půdě a dospět k závěru o nemožnosti úspěchu žaloby na určení, jak se toho domáhají žalobci. Zdůraznila, že soud prvního stupně v bodě 21 napadeného rozsudku hodnotil legitimní očekávání žalobců a případnou konkurenci vlastnických práv žalované 1) a žalované 2). Ztotožnila se s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení žalované 2). Zdůraznila, že rozsudek představuje logickou právní linii provedeného dokazování, obsahuje přehledně vyhodnocení jednotlivých dílčích závěrů, úvahy soudu jsou logické, přehledné a správné. Naproti tomu odvolání žalobců označila za zmatené, nepřehledné a nelogické s tím, že obsahuje mnoho úvah, ale není zřejmé v čem shledává rozsudek za nesprávný.

6. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

7. Okresní soud vzhledem k tomu, že žalobci uplatnili nárok určovací žalobou, se správně v prvé řadě zabýval tím, zda mají žalobci naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Otázku naléhavého právního zájmu vyřešil správně, s jeho závěry k této otázce se odvolací soud ztotožňuje a zcela na ně odkazuje. Ostatně proti těmto závěrům nebyly účastníky vzneseny žádné výhrady.

8. Jak připomněl i okresní soud, odvolací soud se touto věcí již dvakrát zabýval, a to v usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (prvé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci) a v usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci). V obou případech zrušil rozsudek okresního soudu, jímž byla žaloba žalobců zamítnuta, a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

9. Již v prvém svém rozhodnutí se odvolací soud jednoznačně vyjádřil k otázce závaznosti rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], přičemž na těchto svých závěrech odvolací soud nadále trvá. Odvolací soud znovu připomíná, že uvedený rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jímž byla určena neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalované 2) a čsl. státem a zároveň bylo určeno, že [jméno FO] (právní předchůdkyně žalované 2) je vlastníkem tam označených pozemků, má deklaratorní charakter. Na základě něho nedošlo ke konstituování vlastnického práva právní předchůdkyně žalované 2). Uvedený rozsudek není pro žalobce závazný, neboť ti nebyli účastníky tehdejšího řízení, a tudíž lze v tomto řízení zkoumat otázky, které byly otázkami předběžnými pro rozhodnutí věci, a lze je případně posoudit jinak. Otázkou, kterou soud prvního stupně ve věci sp. zn. [spisová značka] řešil jako předběžnou, je právě otázka platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi [jméno FO] (právní předchůdkyní žalované 2/) a [jméno FO] dne [datum] a potažmo existence vlastnického práva svědčící jednomu či druhému účastníku (právní předchůdkyni žalované 2/ či [právnická osoba]), v rámci čehož mohla být zkoumána též otázka vydržení vlastnického práva k pozemkům ze strany státu. Jiné otázky z řízení sp. zn. [spisová značka] okresní soud jinak hodnotit nesmí. Nemůže, jak se toho domáhají žalobci, „přistoupit k nápravnému hodnocení a posoudit spor z roku [datum] podle speciálního zákona o půdě a dospět k závěru o nemožnosti úspěchu žaloby na určení“, jinak řečeno v tomto řízení nelze přezkoumávat věcnou správnost rozsudku okresního soudu ze dne [datum]. Věcná správnost uvedeného rozsudku mohla být zkoumána jedině na základě řádného opravného prostředku. Ten však ani jedním z účastníků ([právnická osoba] městem [adresa]) nebyl podán.

10. Žalobci prioritně opírali svůj nárok na určení vlastnictví žalované 1) k označeným pozemkům o tvrzení, že ke dni [datum] (tj. před rozhodnutím okresního soudu ve věci sp. zn. [spisová značka]) stát označené pozemky vydržel, přičemž ve věci sp. zn. [spisová značka], soud tuto skutečnost nezohlednil. Dovozovali, že proto právní předchůdkyně žalované 2) tímto vlastníkem nebyla (přes deklaraci shora citovaným rozsudkem) a není jím ani žalovaná 2). Jako titul pro vydržení vlastnického práva k pozemku (původně se jednalo o jeden pozemek - parc. č. kat. [číslo] v kat. úz. [adresa]) státem označili kupní smlouvu ze dne [datum] s tím, že stát tento pozemek držel v dobré víře od roku [datum] do [datum], v žalobě žalobci k dobré víře tvrdili pouze tolik, že „[právnická osoba] měl dne [datum] uzavřít s právní předchůdkyní žalované 2) neplatnou kupní smlouvu, státu – tehdy MěstNV [adresa] byla podepsaná kupní smlouva doručena zpět stranou prodávající, které byla vyplacena kupní cena dle platného cenového předpisu“.

11. Odvolací soud ve svém druhém rozhodnutí zdůraznil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001 Sb.), že vydržení nemovitostí státem, kdy naplnění podmínek vydržení mělo nastat před [datum], není vyloučeno. Stát se po [datum] stal vlastníkem nemovitosti, pokud měl nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby, vykonávané před uvedeným dnem s tím, že i v případě tohoto držitele se musí jednat o držbu oprávněnou. Pokud státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy (protiprávně) umožnil, aby se stát stal detentorem věci, nelze uvažovat o zásadě, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Rovněž tento závěr se opírá o judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. v rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č. j. 22 Cdo 469/2004 či rozsudek ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1799/2004). Jelikož žalobci k oprávněnosti držby státu neuvedli v průběhu řízení před okresním soudem nic více, než že „státu – tehdy MěstNV [adresa] byla podepsaná kupní smlouva doručena zpět stranou prodávající, které byla vyplacena kupní cena dle platného cenového předpisu“ a o povinnosti tvrzení k této skutečnosti a povinnosti důkazní nebyli okresním soudem poučeni v rozporu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., poskytl jim toto poučení odvolací soud v průběhu odvolacího jednání, které se konalo dne [datum]. S ohledem na absenci poučení ze strany okresního soudu, je doplnění tvrzení a důkazů, byť v odvolacím řízení, přípustné (§ 205a písm. d/ o. s. ř.). Odvolací soud zároveň při odvolacím jednání dne [datum] provedl důkaz listinami ze spisu Okresního soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], a to žalobou podanou [jméno FO] (právní předchůdkyní žalované 2/) dne [datum], kupní smlouvou ze dne [datum], zápisem sepsaným dne [datum] na odboru výstavby MěNV v [adresa], přípisem Finančního odboru MěNV v [adresa] ze dne [datum] a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vyhotoveným dne [datum] znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO].

12. Po provedeném dokazování odvolací soud uzavřel, že znaleckým posudkem bylo prokázáno, že podpis prodávající na kupní smlouvě ze dne [datum] není pravým podpisem [jméno FO]. Dále uzavřel, že listiny – zápis z [datum], kupní smlouva z [datum] a přípis Finančního odboru MěNV v [adresa] ze dne [datum] nenasvědčují tvrzení žalobců, že „podepsaná kupní smlouva byla MěNV [adresa] doručena zpět stranou prodávající“. Skutkové závěry z těchto provedených důkazů učinil již odvolací soud, přičemž, jak uvedeno shora, z listin nedovodil, že by strana prodávající měla kupní smlouvu s datem [datum] u sebe k dispozici a poté ji MěNV [adresa] doručila již podepsanou. Podle Zápisu odboru výstavby MěNV ze dne [datum] při projednání výkupu pozemkové parcely č. kat. [číslo] s paní [jméno FO] (právní předchůdkyní žalované 2) se jmenovaná dostavila osobně, za celý pozemek ([číslo] m) jí byla nabídnuta cena dle vyhl. č. 43/1969 Sb. (§ 15), a to [částka] za 1 m, pí. [jméno FO] prohlásila, že s cenou nesouhlasí a požaduje [částka] za 1 m. Kupní smlouva je datována dnem [datum] s kupní cenou [částka] s tím, že tato byla sjednána podle vyhl. č. 43/1969 Sb. podle ocenění ze dne [datum], které je nedílnou součástí smlouvy. Připojené ocenění není opatřeno datem. Datum na kupní smlouvě je připojeno až za vypsáním účastníků kupní smlouvy. V přípisu Finančního odboru MěNV v [adresa] ze dne [datum] adresovaného pí. [jméno FO] je konstatováno, že jí za výkup pozemku č. kat. 1828/3 byla nabídnuta cena [částka] za 1 m, s níž nesouhlasila. Rada MěNV na zasedání konaném dne [datum] rozhodla, aby jmenované byla zaplacena cena při dobrovolném odprodeji, která „Vám jest známa a která jest uvedena na kupní smlouvě, kterou jste opět odmítla podepsat s tím, že s touto cenou nabídnutou radou nesouhlasíte“. Pí. [jméno FO] byla vyzvána, aby se dostavila k jednání na finanční odbor dne [datum] a pokud se nedostaví, bude odboru výstavby podán návrh na vyvlastnění pozemku. Z obsahu těchto listin nelze dovodit tvrzení žalobců, že kupní smlouvu opatřenou datem [datum] měla pí. [jméno FO] u sebe k dispozici a že mimo prostory MěNV [adresa] a mimo vědomí představitelů tohoto orgánu byl na smlouvu připojen podpis a následně tato smlouva byla MěNV [adresa] doručena. Právě to, zda byl cizí podpis (nikoli podpis prodávající) na kupní smlouvu připojen s vědomím MěNV [adresa] či bez jeho vědomí, považoval odvolací soud za určující pro učinění závěru, jestli státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními předpisy (protiprávně) umožnil, aby se stát stal detentorem věci.

13. Proto odvolací soud zdůraznil, že pro vyhodnocení dobré víry státu je důležité zjištění, jakým způsobem se do sféry dispozice MěNV v Hořicích kupní smlouva s datem [datum] s podpisem za stranu prodávající, který jednoznačně není podpisem [jméno FO], dostala. Obecně lze uvést, že pokud není smlouva podepisována na místě jednání, ale dodána navrhovateli smlouvy již s podpisem akceptanta, nemůže navrhovatel rozlišit, zda podpis akceptanta je jeho pravým podpisem. Jestliže však návrh smlouvy do dispozice akceptanta předán nebyl, pak by bylo na místě uzavřít, že státní orgán při uzavírání kupní smlouvy pochybil a protiprávně umožnil, aby se stát stal detentorem věci.

14. Žalobci po provedeném dokazování a poučení odvolacím soudem doplnili tvrzení k dobré víře státu při uchopení se držby pozemků, když tvrdili, že „prodávající měla návrh kupní smlouvy k dispozici u sebe, k rozmyšlení a k podpisu, včetně na smlouvě vypsaného data“. K prokázání tohoto tvrzení zároveň navrhli důkazy, a to písemným vyjádřením přeživších zaměstnanců MěNV [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] kteří pro vyšší věk a zdravotní handicap preferovali písemné sdělení před výpovědí před soudem, i když dodali, že v krajním případě jsou schopni podat svědectví osobně. Právě porušení poučovací povinnosti soudem prvního stupně se současným doplněním konkrétních tvrzení žalobců k nastolené otázce a navržení důkazů vedlo k dalšímu zrušení rozsudku okresního soudu. Odvolací soud přitom okresnímu soudu uložil, aby se v dalším řízení v prvé řadě zabýval tím, zda stát (žalovaná 1/) vydržel vlastnické právo k označeným pozemkům podle tvrzení žalobců. Tedy, aby se zejména zabýval otázkou naplnění dobré víry na straně státu, jak ji tvrdí žalobci, když břemeno tvrzení a důkazní břemeno o vydržení označených pozemků státem je na straně žalobců. Teprve dospěje-li k jednoznačným závěrům, že žalovaná 1) pozemky vydržela, bude se zabývat obranou žalované 2). Konečně se vyjádří též k argumentaci žalobců, že je třeba poměřit konkurenci ústavně chráněných zájmů při střetu práva legitimního očekávání nabytí vlastnictví žalobci dle § 60a zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen zák. č. 219/2000 Sb.), s případným právem na ochranu vlastnického práva žalované 2).

15. Okresní soud závazné pokyny odvolacího soudu dodržel. Provedl důkazy čestnými prohlášeními [jméno FO] ze dne [datum], [jméno FO] ze dne [datum] a [jméno FO] ze dne [datum] (č. l. 462, 462 p.v. a 463 spisu) při jednání konaném dne [datum]. Při tomto jednání rovněž provedl důkazy výpověďmi svědkyň [jméno FO] a [jméno FO]. Okresní soud měl snahu provést důkaz též svědeckou výpovědí [jméno FO], ta však s ohledem na svůj zdravotní stav odmítla dostavit se k soudu a vypovídat (viz č. l. 547 spisu). Dnem [datum] došlo ke změně v obsazení soudu, o čemž byly účastníci informováni (viz č. l. 560 spisu). Při jednání konaném dne [datum] zastupující soudkyně v souladu s ust. § 119 odst. 3 o. s. ř. sdělila obsah přednesů a provedených důkazů. Nelze tak přisvědčit výtce žalobců, že soudem nebyl proveden důkaz čestným prohlášením [jméno FO]. S hodnocením důkazů čestným prohlášením označených osob (E. [jméno FO], V. [jméno FO] a L. [jméno FO]), jak je provedl okresní soud se odvolací soud ztotožňuje, včetně hodnocení svědeckých výpovědí E. [jméno FO] a [jméno FO]. Důkaz výpovědí L. [jméno FO] nemohl být proveden pro zdravotní stav jmenované a lze souhlasit s okresním soudem, že obsah jejího čestného prohlášení bez ověření svědeckou výpovědí se jeví s ohledem na další provedené důkazy nevěrohodným (okresní soud se pouze nevhodně vyjádřil, že čestné prohlášení L. [jméno FO] jako důkazní prostředek nepojal, to ovšem neodpovídá průběhu soudních jednání konaných dne [datum] a [datum]).

16. Žalobci nepředložili důkaz, jímž by prokázali, že představitelé MěNV [adresa] nemohli vědět o tom, že podpis na kupní smlouvě není pravým podpisem právní předchůdkyně žalované 2), resp. neprokázali, že kupní smlouva datovaná dnem [datum] se do dispozice MěNV [adresa] dostala již s připojeným podpisem za osobu prodávající. Nevyvrátili tak pochybnosti o tom, že podpis na kupní smlouvě datované dnem [datum] byl připojen v přítomnosti představitelů MěNV [adresa] jinou osobou než prodávající pí. [jméno FO]. Skutečnost, že podpis na kupní smlouvě není vlastnoručním podpisem jmenované je jednoznačně zjištěna znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vyhotoveným [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] v rámci řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. [spisová značka]. Jsou pak bez významu spekulace, kdo fakticky podpis na smlouvu připojil, bez významu by byl i případ, že podpis na smlouvu připojil manžel [jméno FO]. Jestliže provedeným dokazováním nebyly vyvráceny pochybnosti o tom, že podpis na kupní smlouvě byl připojen jinou osobou než prodávající v přítomnosti představitelů státu (MěNV [adresa]), pak je třeba uzavřít, že pokud státní orgán toleroval podpis kupní smlouvy jinou osobou než vlastníkem předmětu převodu, pak protiprávně umožnil, aby se stát stal detentorem věci, a proto nelze uvažovat o tom, že na straně státu byla ke dni [datum] držba sporných pozemků oprávněná. Nebyl tak naplněn jeden z předpokladů pro vydržení. Je tedy správný závěr okresního soudu, že stát (žalovaná 1/) se nestal vlastníkem v žalobě označených pozemků na základě vydržení ke dni [datum] a vlastnictví nevydržel ani později.

17. Okresnímu i odvolacímu soudu je známá judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou od počátku řízení žalobci poukazují a kterou znovu citují i v nyní projednávaném odvolání. Tj. judikatorní závěry, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, resp. že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od [datum] do [datum] bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou (např. stanovisko Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS -st 21/05, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka] a řada dalších rozhodnutí žalobci v jejich podáních učiněných v tomto řízení citovaných). Nezpochybnitelný je i další závěr z těchto primárních závěrů vyplývající, a sice, že nedošlo-li k uplatnění nároku cestou restitučního zákona, je nadále vlastníkem majetku neoprávněně převzatého v době nesvobody stát, a to od okamžiku marného uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku či od okamžiku zamítnutí restitučního nároku.

18. Uvedené závěry na danou věc však nelze aplikovat, neboť v tomto řízení již soud nemůže řešit právní otázku, že [jméno FO] měla uplatnit nárok na vydání pozemků odňatých v době nesvobody, příp. náhradních pozemků, cestou restitučních předpisů. V tomto případě se totiž původní vlastnice pozemků pí. [jméno FO] i po účinnosti restitučních předpisů (v daném případě zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) domohla určení vlastnictví k dříve odňatému majetku, když rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne [datum] č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], bylo deklarováno její vlastnictví k označeným nemovitostem. Odvolací soud navíc zdůrazňuje, že v době vydání citovaného rozhodnutí ještě ani nebyla utvořena jednoznačná judikatura vyšších soudů k této otázce, jednoznačný závěr přinesl až rozsudek Velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Jak z uvedeného rozhodnutí vyplývá Nejvyšší soud ještě v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] učinil závěr: "Jestliže tedy v daném případě stát převzal předmětnou nemovitost bez právního důvodu ... tato okolnost nevylučuje, aby se žalobce domáhal svých práv podle ustanovení občanského zákoníku". Jen na doplnění (bez významu pro rozhodnutí této věci) odvolací soud uvádí, že právní předchůdkyně se i pokusila o uplatnění nároku cestou restituce, a to podle zák. č. 403/1990 Sb. a posléze podle zák. č. 87/1991 Sb. a v obou případech byla odmítnuta (podrobně se k uvedenému vyjádřila v žalobě o určení vlastnického práva podané u okresního soudu dne [datum]). Na základě rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne [datum] č. j. [spisová značka] byl proveden zápis (záznam) vlastnického práva [jméno FO] v katastru nemovitostí. [jméno FO] pak smlouvou darovací ze dne [datum], darovala označené nemovitost své dceři – žalované 2), právní účinky vkladu práva nastaly ke dni [datum]. Žalovaná 2) při darování vycházela ze stavu zápisu věcného práva ve veřejném seznamu a uplatněním názorů k otázce vlastnictví státu pro marné uplynutí lhůty k uplatnění restitučního nároku, jichž se dovolávají žalobci, by bylo nepřípustně zasaženo do vlastnického práva žalované 2).

19. Nelze přisvědčit ani námitce žalobců o jejich legitimním očekávání na základě § 60a odst. 3 zák. č. 219/2000 Sb., tj. očekávání, že příslušná organizační složka státu převede pozemek tvořící jeden funkční celek s rodinným domem dříve ve vlastnictví bytového družstva vzniklého přede dnem [datum] nebo bytového družstva, které je jeho právním nástupcem, bezúplatně do vlastnictví vlastníka rodinného domu. Jak správně uzavřel okresní soud žalobci tvrzenému legitimnímu očekávání ve smyslu citovaného ustanovení by bylo možné přisvědčit, pokud by bylo prokázáno, že žalovaná 1) - stát je vlastníkem pozemků, na nichž jsou rodinné domy ve vlastnictví žalobců včetně příslušenství postaveny. Takový závěr však, jak vyplývá ze shora uvedeného, nelze učinit.

20. S ohledem na shora uvedené závěry odvolací soud potvrdil podle § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu ve výrocích I/ a II/ jako věcně správný.

21. Ve výroku pod bodem III/ rozsudek okresního soudu podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, když se neztotožňuje se závěry okresního soudu o výši nákladů účelně vynaložených žalovanou 2). Okresní soud správně uzavřel, že žalovaná 2) stejně jako žalovaná 1) měla v řízení před okresním soudem plný úspěch a má proto vůči žalobcům právo na náhradu nákladů, které v řízení před okresním soudem účelně vynaložila (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem, o výši žalobkyní účelně vynaložených nákladů, konkrétně se závěrem o výši odměny advokátky z úkonu právní služby. Okresní soud stanovil odměnu advokátky z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném do [datum] a pro úkony učiněné po [datum] ve znění od tohoto data (dále jen AT). Vycházel z ceny pozemků, k nimž má být určeno vlastnictví. Tuto cenu zjistil ze znaleckého posudku vyhotoveného znalcem [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] pod č. 2706/156/2018 v rámci řízení o žalobě žalované 2) (v postavení žalobkyně) vůči žalobcům v postavení žalovaných z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků v jejím vlastnictví, na nichž jsou postaveny rodinné domy ve vlastnictví žalobců včetně příslušenství. Odvolací soud uzavírá, že pro určení ceny pozemků, k nimž se žalobci domáhali určení vlastnického práva, nelze z citovaného znaleckého posudku vycházet. Je tomu tak z toho důvodu, že v posudku není žádným způsobem zohledněno, že pozemky jsou zatíženy závadou, a to právě tím, že jsou na nich postaveny rodinné domy včetně dalšího příslušenství ve vlastnictví třetích osob. To dle názoru odvolacího soudu snižuje hodnotu uvedených pozemků na trhu. Za daného stavu odvolací soud nepovažoval za hospodárné zpracovat nový znalecký posudek pouze pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v tomto řízení, proto při stanovení tarifní hodnoty pro určení odměny advokáta vycházel z ust. § 9 odst. 4 písm. b/ AT, tj. z paušální částky [částka] – odměna [částka] a pro úkony právní služby učiněné po [datum] z paušální částky [částka] – odměna [částka] (§ 7 bod 5. AT). Počet úkonů právní služby okresní soud určil správně. Náklady žalované 2) účelně vynaložené v řízení před okresním soudem tedy činí odměna advokátky za 24 úkonů právní služby po [částka] a za jeden úkon právní služby v částce [částka], paušální náhrada hotových výdajů přináležející k 24 úkonům právní služby po [částka] a k úkonu účasti na jednání dne [datum] v částce [částka] (§ 13 odst. 1 a 4 AT ve znění do [datum] a v částce [částka] ve znění od [datum]). Dále tyto náklady tvoří cestovní náhrady v celkové výši [částka], náhrada za ztrátu času v rozsahu 36 započatých půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 AT ve znění do [datum] a 6 započatých půlhodin po [částka] dle § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 AT ve znění od [datum], a náhrada daně z přidané hopdnoty (dále jen „DPH“) ve výši 21 %, kterou je advokátka povinna z odměny a z náhrad odvést (§ 137 odst. 3 o. s. ř. a zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), v částce [částka]. Celkem žalovanou účelně vynaložené náklady řízení před okresním soudem činí [částka].

22. Obě žalované se s úspěchem ubránily odvolání žalobců, mají proto vůči nim podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, které v odvolacím řízení účelně vynaložili.

23. Žalovaná 1) účelně vynaložila náklady v celkové částce [částka]. Jedná se o paušální náhradu podle § 1 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. jde o paušální náhradu za tři úkony – písemné vyjádření k odvolání žalobců, příprava na jednání a účast u odvolacího jednání dne [datum].

24. Žalovaná 2) v odvolacím řízení účelně vynaložila náklady na právní zastoupení v celkové částce [částka]. Tyto náklady tvoří odměna advokátky za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání žalobců a účast u odvolacího jednání dne [datum]) po [částka] podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ AT ve znění účinném od [datum], paušální náhrada hotových výdajů přináležející k těmto dvěma úkonům právní služby po [částka], náhrada za ztrátu času v rozsahu šesti započatých půlhodin po [částka], náhrada cestovného ze sídla advokátky do sídla odvolacího soudu a zpět v částce [částka] (při ujetých 220 km, sazba základní náhrady a průměrná cena pohonných hmot vychází z vyhl. č. 475/2024 Sb.) a náhrada DPH v částce [částka].

25. Lhůta pro zaplacení nákladů byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. mírně delší než zákonem stanovená třídenní, a to vzhledem k celkové výši nákladů, které jsou žalobci povinni hradit.