5 C 23/2019 - 595

Rubrum

Okresní soud v Jičíně rozhodl soudkyní Mgr. Gabrielou Sedláčkovou ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozená [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce C] e) [Jméno žalobce E], narozený [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] f) [Jméno žalobce F], narozená [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce E] g) [Jméno žalobce G], narozený [Datum narození žalobce G] bytem [Adresa žalobce G] h) [Jméno žalobce H], narozená [Datum narození žalobce H] bytem [Adresa žalobce G] všichni zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že je 1) žalovaná vlastníkem st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří., st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, st. p. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] zahrada, p. p. [číslo] ostatní plocha, vše v obci [adresa] a katastrálním území [adresa], se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni nahradit 1) žalované na nákladech řízení 7 500 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobci jsou povinni nahradit 2) žalované na nákladech řízení částku 627 051,15 Kč, k rukám zástupkyně 2) žalované, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se domáhali, aby bylo deklarováno, že Česká republika jakožto 1) žalovaná je vlastníkem shora uvedených pozemků s tím, že 1) žalovaná měla dne 12. 6. 1975 uzavřít neplatnou kupní smlouvu s právní předchůdkyní 2) žalované, podle které měla nabýt tehdejší pozemek – parcelu číslo [číslo] o výměře 4 683 m2. Celých 17 [adresa] potom bylo z uzavřené smlouvy vycházeno, nebyla nijak zpochybněna. Kupující – 1) žalovaná následně přenechala užívání nabytého pozemku Stavebnímu bytovému družstvu občanů v [adresa], které vytvořilo stavební parcely, kultivovalo je navezením ornice a vytvořením infrastruktury a vytvořením komunikací. 1) žalovaná vždy od uzavření smlouvy vystupovala jako vlastník a z tohoto důvodu odvodila právo osobního užívání, které přešlo po roce 1992 ve vlastnické právo uživatelů. Žalobci v součinnosti se stavebním bytovým družstvem na pozemcích vystavěli rodinné domy, garáže a další knihovně neevidované drobné stavby včetně provedení terénních úprav a byli v dobré víře a legitimním očekávání nabytí vlastnictví. Žalobci vycházeli ze zák. č. 131/1982 Sb., jímž byla zavedena držba a vydržení, které mohlo svědčit i státu a mohlo vést ke stejnému postavení, jaké by svědčilo fyzické osobě. Tvrdili, že k roku 1992 tak stát nabyl vlastnické právo k nemovitosti, nyní rozlišované na shora označené parcely, neboť nemovitosti držel v dobé víře a přesvědčení, že je vlastníkem v období od roku 1975 do 1. 1. 1992. Právní předchůdkyně 2) žalované [jméno FO] se však cestou restitučního práva začala domáhat změny, přičemž volila podle žalobců nepřiléhavý právní prostředek, zpochybnila pravost svého podpisu na kupní smlouvě a namísto aplikace zvláštního právního předpisu (zák. č. 229/1991 Sb.) docílila určení vlastnictví podle zák. č. 40/1964 Sb. rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 4. 1994 č. j. 6 C 172/92-76. Žalobci vůči uvedenému rozhodnutí namítali, že soud nerespektoval judikaturu např. rozsudky Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 28 Cdo 2132/2009, 31 Cdo 1222/2001, 22 Cdo 64/2005, 22 Cdo 649/2004, 11 Cdo 1113/2004, 31 Cdo 1529/2004, 22 Cdo 613/2003, 28 Cdo 1837/2017, podle které nelze deklarací vlastnického práva podle obecného předpisu obejít zvláštní právní předpisy. Uvedený rozsudek tak nesprávně deklaroval stav k roku 1975 a určil vlastnictví právní předchůdkyně 2) žalované k předmětným nemovitostem. Zdůraznili, že rozhodnutím soudu nebylo právo právní předchůdkyně konstituováno, ale pouze deklarováno. Tvrdili, že právní předchůdkyně 2) žalované se následně ani jako vlastník nemovitostí nechovala, neujmula se držby, s městem [adresa] bylo jednáno o směně pozemků. Namítali, že povaha rozsudku okresního soudu ze dne 27. 4. 1994 č. j. 6 C 172/92-76 nemohla založit rozsouzenou věc, a tudíž se žalobci domáhají určení vlastnického práva pro 1) žalovanou, neboť legitimně očekávají, že s odkazem na § 60 písm. a) zák. č. 219/2000 Sb., o majetku státu, dojde k přechodu vlastnického práva. Obdobně bylo postupováno v řízeních vedených před Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 3 C 185/2004, 7 C 250/2004, 10 C 102/2004.

2. Závěrem žalobci shrnuli svou argumentaci uplatňovanou po dobu řízení a doplněnou o tvrzení, které uplatnili (po poučení podle § 118a o. s. ř. krajským soudem při jeho posledním rozhodnutí), vyzdvihli stanovisko Ústavního soudu ČR publikované pod sp. zn. PL. ÚS-st 21/05 podle kterého dle nich uzavírá definitivně polemiku mezi konkurencí zákona speciálního, tedy restitučního a zákona obecného, pokud jde o to domoci se zpět vlastnictví odňatého v období let 1948–1990. Ústavní soud vychází z toho, že mají být zachovány pořádky vlastnicky nastolené v tomto 40. letém období, neboť není možné tyto vztahy revidovat, pokud k takovému postupu nepřistoupil poškozený, resp. oprávněný někdejší vlastník již v předchozím období, když mu tyto právní prostředky umožněny byly. Vzhledem k době nesvobody přesto však stát přistoupil k dobrodiní v tom smyslu, že přijal restituční zákony, které jako jediná cesta mohou vést k nápravě a obnově vlastnictví. Podle nich toto stanovisko nelze vykládat jinak, než že pokud nebude využit postup daný restitučními zákony, a to platí i pro převzetí věci bez právního důvodu dle § 6 písm. d) zák. 221/1991 Sb., dokonce nejen neplatnou kupní smlouvou, ale například i pouhou okupací, není jiné cesty než restituční, aby tato křivda byla napravena. Nedojde-li k postupu dle restitučních zákonů, je vlastnictví státu definitivně potvrzeno, a to i v případě držby neoprávněné, neboť právě proti těmto držbám, kdy stát nemohl oprávněně vlastnictví vydržet, směřují restituční zákony. Jejich nevyužití, event. neúspěchem v restitučním řízení přichází původní vlastník o vlastnictví definitivně a stát je jako vlastník již bez další diskuze potvrzen. Podle žalobců v tomto řízení soudy dosud nereflektovaly uvedené restituční zákonodárství a souvztažnou judikaturu ústavního i nejvyššího soudu, byť na ni žalobci od samého počátku řízení poukazovali. Žalobci tuto argumentaci použili až v poslední fázi řízení, není to však chyba, neboť nejde o změnu tvrzení, ani doložení důkazů, když je to soud, kdo zná právo a k němu se vztahující judikaturu a je povinen nálezy ústavního soudu aplikovat, případně přistoupí-li k jinému řešení, náležitě zdůvodnit, proč se od nich odchyluje. Závaznost nálezu ústavního soudu je pak dána Ústavou ČR a přímo zákonem o ústavním soudu. V dalších navazujících nálezech ústavní soud hodnotí nerespektování svých nálezů zejména však zevšeobecňujících stanovisek zveřejněných ve sbírce zákonů jako projev svévole. Žalobci vzhledem k tomuto jejich závěru mají za to, že v průběhu celého řízení bylo zbytečné pátrat po dobrověrnosti státu v době, kdy došlo k odnětí věci státem na základě neplatné smlouvy. Žalobci se i přes to domnívají, vzhledem i instrukcím krajského soudu při jeho posledním rozhodnutí, že i v zde stát nabyl kdysi odňatý pozemek na základě jednání v omylu, které jsme poměrně obsáhle popsali svém podání z 25. 3. 2024. Podle nich omyl byl způsoben tím, že kupní smlouva i oceňovací výměr byly jako listiny v několika vyhotoveních podepsány jednou a tou osobou, a to jejím vlastnoručním podpisem. Znalecký posudek z roku 1993 z oboru grafologie pak popsal, že podpis nebyl podpisem prodávající [jméno FO], ale vlastním podpisem jiné osoby, přičemž koncovka příjmení vyjádřeného podpisujícím svědčila spíše mužskému rodu. Nebylo to však jednoznačné. Z bližšího posouzení je patrné, že příjmení vyjádření na kupní smlouvě zní jako [jméno FO] nebo [jméno FO]. Tyto listiny, když se dostaly do rukou vedení Městského národního výboru v [adresa], ať už to bylo jakoukoliv cestou, která se těžko bude prokazovat, když všechny spisy Stavebního i finančního odboru jsou skartovány, přesto nevzbudily nejmenší pochybnost uvedení Národního výboru o tom, že kupující dobrovolně pozemek prodal. Je-li zpochybňována chronologie postupu Městského úřadu pak žalobci tvrdí, že první jednání s prodávající [jméno FO] proběhlo bez výsledku, neboť ta požadovala cenu vyšší 6 Kč za 1 m, na což rada města reagovala a po 2 dnech schválila navýšení ceny na 6 Kč za 1 m dle jejích požadavku a znovu se na ní obrátila s novou nabídkou. Tehdy byla paní [jméno FO] předložena již vyhotovená kupní smlouva s vyjádřeným datem. Kupující na místě odmítla podepsat kupní smlouvu, ale listiny určení k podpisu si odnesla. Po následné výzvě finančního odboru, kde se výslovně uvádí, že jí rada vyhověla v cenovém navýšení, a že zná cenu, která je vyjádřena v kupní smlouvě, znovu bylo apelováno na podpis s tím, že nedojde-li k němu, přistoupí stát k vyvlastnění. Po tomto upozornění byly již předloženy Národnímu výboru podepsané smlouvy, nejméně ve 3 vyhotovení, včetně podpisu prodávajícího na ocenění pozemku. Žalobci mají dále za to, pokud jde o dobrou víru státu při nabytí pozemků bylo to, že prodávající žádným způsobem od doby 1976 do 1992 nenapadla kupní smlouvu, případně vyvlastňovací výměr, jak ona později tvrdila a nedomáhala se neplatností těchto úkonů a vrácení věci. Právní řád v té době takové postupy umožňoval. Neučinila nejmenší výhradu k tomuto postupu, přijala kupní cenu a tuto až dosud nikdy kupujícímu nevrátila. Po celou dobu vnímala, jako občanka města [adresa], jak na jejich pozemcích stát buduje liniové stavby, občané a stavební družstvo staví domy, jak vzniká nové sídliště, s čímž se pasivně ztotožnila. Nic jí nebránilo, aby alespoň koncem 80. let, i když tvrzení, že od samého počátku v roce 1976 brojila prosti postupu, který byl v jejím pozdějším podání nedobrovolný. Po zveřejnění restitučních předpisů uplatnila sice restituční nárok, avšak v restitučním řízení nepokračovala a přistoupla raději nesprávně k určovací žalobě. Tyto skutečnosti potvrzuje obsah soudního spisu Okresního soudu v [adresa] z roku 1994. Později slyšení svědkové, zejména svědkyně [jméno FO], potvrdili, že paní [jméno FO] přišla k [jméno FO] domu a vyzvídala, za jak vysokou cenu stát [jméno FO] prodal pozemky, na niž si vystavěli rodinný dům. Když zjistila, že to byla stejná cena, kterou ona obdržela, jako cenu výkupní, prohlásila, tak za tuto cenu jsem to prodala já také. Blíže pak o tom mají svědčit čestná prohlášení tří svědkyň, posledních žijících, kteří byli schopni osvětlit situaci kolem výkupu pozemku v roce 1975, všechny svědkyně potvrdily, že slyšely od zaměstnanců Městského národního výboru, jaká byla praxe při výkupu pozemků, tedy že smlouvy byly projednávány s prodávajícím a ponechány jim v jejich držení k rozmyšlení, zda podepíší, či nikoliv, že na jednání s paní [jméno FO] chodil též její manžel pan [jméno FO]. Svědkyně potvrdily, že již nežijící zaměstnanci stavebního odboru, jim řekli, že to byl pan [jméno FO], který podepsané smlouvy přinesly na národní výbor. Podle žalobců dle § 130 obč. zák. platí, že v pochybnostech, zda byla držba oprávněné, má se za to, že oprávněná byla. Oni jsou přesvědčeni, že výrazné pochybnosti ani nevznikají, jediná pochybnost, kterou je podpis smlouvy, byla výše uvedenou analýzou rozptýlena, pakliže přesto přetrvává pochybnost, nechť je aplikován § 130 obč. zák. z roku 1964.. Dle nich se tedy stát stal vlastníkem předmětných pozemků. Dále pak navazuje, zda žalovaná 2) mohla či nemohla vydržet na státu předmětný pozemek, pakliže vydržecí titul založil rozsudek Okresního soudu v [adresa] z roku 1994. Žalobci se již obsáhle vyjadřovali k tomu, že žalovaná nemohla pozemky vydržet. Podle nich se žalovaná 2) nikdy držby neujala ani ujmout nemohla, neboť fyzicky pozemky drží zcela jiné subjekty, resp. stát, který je svěřil stavebnímu bytovému družstvu nebo jednotlivým družstevníkům prostřednictvím nich stát držbu vykonává. Judikatura Nejvyššího soudu ČR vylučuje, aby byli dva držitelé, dále vylučuje, aby mohl být prodán či darován pozemek, který je zatížen právem trvalého užívání ve prospěch bytového družstva. Žalovaná 2) neupřesnila datum od kdy jasně odvíjí svou oprávněnou družbu. Vůbec již nedoložila, jak uplatnila držební aspekty, tedy projev vůle věc vlastnictví a vykonávat skutečnou družbu této věci, nemohla tak učinit, protože k takové skutečnosti nedošlo a nejsou pro ni důkazy. Krajský soud v obou zrušujících usneseních na tuto skutečnost poukazuje a žalovanou 2) v ní vyzývá. Protože se tedy nepodařilo prokázat ani jeden z faktických znaků oprávněné držby, natož běh nepřetržité vydržecí doby, během níž nesmělo dojít k námitkách ze strany jakékoliv třetí osoby, zejména žalobců, proti případné držbě, resp. dobré víře žalované 2), nebyl naplněn ani tento znak oprávněné držby a neproběhla zákonná lhůta k momentu tvrzeného vydržení. Žalobci prakticky do dnes nevědí přesně od kdy do kdy měla lhůta běžet a kdy mělo dojít k završení vydržení 2) žalovanou, když původně tvrzení období nebylo soudem první instance respektováno a soud si v posledních rozsudku vytvořil vlastní fikci, která byla odvolacím soudem popřena.

3. Česká republika jakožto 1) žalovaná označila nárok žalobců za nedůvodný. Uváděla, že nedošlo ke vzniku duplicitního spoluvlastnictví a nemůže být založeno jakékoli legitimní očekávání, podle kterého by v případě určení vlastnictví pro 1) žalovanou mohlo být následně odvozováno očekávání žalobců k nabytí vlastnictví. Zdůraznila, že přiřknutí vlastnictví pro 1) žalobkyni bez dalšího nemůže vést k vzniku nároku podle § 60a zák. č. 219/2000 Sb., k převodu pozemků na žalobce. Tuto argumentaci 1) žalovaná zopakovala i při svém závěrečném návrhu.

4. Druhá žalovaná považovala nárok žalobců rovněž za nedůvodný. Dovozovala, že žalobcům chybí legitimace a dostatek naléhavého právního zájmu na určovací povaze rozsudečného výroku. Poukazovala na to, že řízení o určení vlastnictví je iniciováno uplatněným nárokem 2) žalované z bezdůvodného obohacení k uspořádání beztitulního užívání žalobců stran předmětných pozemků, které je vedeno před Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 209 C 8/2016 a žalobci se pouze domáhají oddálení rozhodnutí. Okresní soud se neztotožnil s hodnocením žalobců, že jsou přítomny předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně, která na posuzovaný případ dopadají. K návrhu žalobců bylo dokazování provedeno rozsudkem ze dne 4. 5. 2005 č. j. 7 C 250/2004-46 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 2. 11. 2005 č. j. 25 Co 255/2005-81, rozsudkem ze dne 10. 5. 2005 č. j. 3 C 3 C 185/2004-65 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 2. 11. 2005 č. j. 25 Co 265/2005-102 a rozsudkem č. j. 10 C 202/2004-53 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [adresa] ze dne 2. 11. 2005 č. j. 25 Co 266/2005-90. V každém z posuzovaných případů soudy vyšly z nabytí vlastnictví vydržením k části původního pozemku na základě zákonné změny osobního užívání nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1261/2002 ze dne 28. 8. 2002). V žádném z těchto řízení nebylo přezkoumáváno, zda 2) žalovaná drží nemovitosti, byť i jen na podkladě putativního titulu s přesvědčením o svém vlastnictví, úspěch žalobců byl vždy založen na přeměně osobního užívání nemovitosti na vlastnictví na podkladě vydržení. Žalobci tvrdili, že dobrá víra žalované k přesvědčení, že je vlastníkem pozemků, byla narušena aktivitou žalobců a adresací námitek, od kterých 2) žalovaná mohla nabýt důvodné pochybnosti o vlastnictví nemovitostí. Při jednání dne 19. 9. 2019 žalobci uvedli, že se teprve v roce 2004 dozvěděli, že 2. žalobkyně nemovitosti nabyla od své matky na základě darovací smlouvy uzavřené v roce 2002. Oproti tomu 2) žalovaná odvozovala své vlastnictví z toho, že nebylo zpochybněno po dobu 10 let od nabytí daru, přičemž v jiných řízeních (uvedených výše) nebylo její vlastnictví zpochybňováno, žalobci vždy využili práva osobního užívání a nabytého vlastnictví na podkladě vydržení.

5. Závěrem žalovaná 2) uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Jičíně, č.j. 6 C 172/1992-76 ze dne 27.4.1994, bylo vyhověno žalobě právní předchůdkyně žalované 2), kdy bylo určeno, že na základě kupní smlouvy z r. 1975 nepřešlo na stát – Českou republiku (žalovanou 1) vlastnické právo k předmětným pozemkům. Rozsudek je pravomocný a je závazný pro jeho účastníky. Rovněž podle podle § 159 a odst. 3 o.s.ř. i pro všechny orgány. Žalovaná 2) má tedy za to, že ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto tímto rozsudkem, se závaznou platností pro žalovanou 1) a pro státní orgány. Na závaznosti tohoto rozsudku nemůže nic změnit jakákoliv pozdější judikatura na kterou se účelově snaží žalobci odkazovat. Z žalobců doložených rozsudků, kdy žalovanou byla žalovaná 2), ve kterých nebyla úspěšná (rozhodnutí OS Jičín č.j. 7 C 250/2004-16 ze dne 4.5.2005, č.j. 10 C 202/2004-53 ze dne 21.4.2005 ve spojení s rozsudky odvolacího soudu), soudy vždy vycházely z presumpce správnosti správních aktů. Shodně jako v tomto případě je rozsudek ve věci 6 C 172/1992 pro Českou republiku – žalovanou 1) a pro státní orgány závazný. Žalovaná 2) má dále za to, že judikatura, na kterou odkazují žalobci je pozdějšího data než zmiňovaný rozsudek, není navíc ani přiléhavá na posuzovanou věc (například podle rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. ÚS – st 1/05 soud řešil právní vztahy před rokem 25.2.1948, tedy vztahy odlišné od posuzovaného sporu). Žalobci uvedený rozsáhlý exkurs se snaží zkomplikovat, znepřehlednit spor, který je vedený od roku 2019 a otevírat další nové otázky a tvrzení. Uvedená argumentace žalobců nemůže obstát. Bez ohledu na skutečnost, že právní předchůdkyně žalované 2) se nedomáhala svého nároku prostřednictvím restitučního zákona, podstatné je, že ve věci již bylo rozhodnuto uvedeným rozsudkem, který je závazný pro stát a pro všechny orgány, tedy námitka, že žalovaná 1) se stala vlastníkem předmětných pozemků z důvodu, že nebyl uplatněn restituční nárok nemůže obstát. Shodně se k tomuto vyjádřil i již odvolací soud, v této věci, který ve svém rozhodnutí uvedl, že okresní soud v dalším řízení nemůže hodnotit, jak se toho domáhají žalobci, „přistoupit k nápravnému hodnocení a posoudit spor z roku 1992 podle speciálního zákona o půdě a dospět k závěru o nemožnosti úspěchu žaloby na určení (viz bod. 11 rozhodnutí krajského soudu). Uvedená argumentace žalobců již byla jednou krajským soudem odmítnuta a tento právní názor je závazný i pro toto další řízení a okresní soud se tímto argumentem nemůže dále zabývat. Dále žalovaná 2) odkazuje na uvedené rozhodnutí krajského v bodu 11, že žalobci nemohou pracovat s postulátem legitimního očekávání podle § 13 občanského zákoníku s odkazem na již vydané výše zmíněné jiné rozsudky. Dále pak jde-li o tvrzení žalobců, že jde o „omluvitelnost omylu“ státu při náhledu na podpis právní předchůdkyně žalované 2) na kupní smlouvě, k tomu žalovaná 2) uvádí, že jde pouze o účelové tvrzení, které nemá oporu ve spise Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 6 C 172/1992, tedy žalovaná 1) nemohla být v dobré víře, že je oprávněný vlastník předmětných pozemků a z navržených a následně provedených důkazů žalobců nelze dovodit tvrzení žalobců, že předmětná kupní smlouva byla odesílána a přinesena zpět na MěNV v [adresa] panem [jméno FO]. Podle ní ze spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 172/1992 vyplývá ze zápisu na čl. 14 ze dne 10.6.1975 sepsaného za přítomnosti paní [jméno FO] a pana [jméno FO] za odbor výstavby (MěNV v [adresa]), že s nabízenou cenou 0,40 Kčs za 1m za pozemek parc. č. [číslo] k.ú. [adresa] paní [jméno FO] nesouhlasí a navrhuje 6 Kčs za 1m. Tento zápis paní [jméno FO] podepsala, což potvrdila ve své výpovědi dne 6. 9. 1993 (viz protokol čl. 49), MěNV, tedy zná podpis paní [jméno FO]. Nikdo jiný – manžel paní [jméno FO] nebyl jednání účasten. Z dopisu Finančního odboru městského národního výboru v [adresa] ze dne 18.6.1975 (zn. [hodnota]) na čl. 15 adresovaného paní [jméno FO] vyplývá, že dne 10. 6. 1976 na jednání s odborem výstavby s paní [jméno FO] nesouhlasila s nabídnutou cenou ve výši 0,40 Kč za 1m, dále vyplývá, že následně odbor výstavby vše předal radě, která rozhodla téhož dne 10. 6. 1975, aby paní [jméno FO] byla uhrazena cena uvedená na kupní smlouvě, kterou paní [jméno FO] opět odmítla podepsat, s tím, že paní [jméno FO] nesouhlasí s touto cenou nabídnutou radou (je tedy evidentní, že jde o jinou cenu než nabízenou na odboru výstavby, neboť se uvádí, že rada rozhodla následně o ceně uvedené na kupní smlouvě (jiné ceně) a se kterou opět paní [jméno FO] nesouhlasila), tedy musí jít o cenu na kupní smlouvě, dále vyplývá, že nedošlo k dohodě o dobrovolném prodeji, tedy k uzavření kupní smlouvy a paní [jméno FO] byla dále tímto dopisem vyzvána, aby se dostavila na jednání na finanční odbor MěNV v [adresa] dne 20. 6. 1975 (pokud se nedostaví, bylo uvedeno, že MěNV v [adresa] bude nucen podat návrh na vyvlastnění), tedy MěNV velmi dobře 18. 6. 21975 ví, že paní [jméno FO] odmítla i další úpravu kupní ceny a kupní smlouvu. Z žaloby paní [jméno FO] ze dne 30.7.1992 vyplývá, že k žádnému jednání dne 20.6.1975 nedošlo, paní [jméno FO] obdržela částku ve výši 10.273 Kčs poštovní poukázkou dne 25.6.1975, po roce 1990 se domáhala restituce a až v tomto období se dozvěděla, že měla dne 12. 6. uzavřít kupní smlouvu, kterou rozporovala, kupní smlouvu paní [jméno FO] neměla a vyžádala si ji. Z kupní smlouvy ([jméno FO] jako prodávající a MěNV v [adresa] jako kupující) ze dne 12. 6. vyplývá že odborem výstavby MěNV v [adresa] bylo dne 11. 6. 1975 vypracováno ocenění nemovitostí. Z ocenění na čl. 13 na částku ve výši 10 273 Kčs, které je v kupní smlouvě (není datováno, ale dle kupní smlouvy je ze dne 11. 6. 1975) a ve spojení se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 29. 10. 1993 (čl. 58 a násl.) na č. [hodnota] vyplývá, že podpis na ocenění je shodného charakteru jako na kupní smlouvě, za MěNV podepsáno vedoucím odboru výstavby. Z prohlášení paní [jméno FO] (začínajícím textem cit. „Dopis ze dne 16.2.1983 založený jako příloha b) …“) vyplývá, že předmětnou parcelu koupila kvůli dětem. Sama šla na národní výbor se zeptat co se děje, že na její parcele jsou vytahané stromy, že někdo s její parcelou manipuluje, přestože ji nikomu neprodala ani neměla v úmyslu ji prodat. Na MěNV jí bylo řečeno, že buď jim parcelu dá nebo ji stejně vyvlastní. [jméno FO] dále uvedla, že skutečnost, že existuje kupní smlouva zjistila až žalovaná 2), před tím o existenci smlouvy nevěděla. Z protokolu ze dne 6.9.1993 čl. 49 paní [jméno FO] uvádí, že nepoznává, čí je to písmo na kupní smlouvě, sice uvádí, že by se mohlo jednat o podpis jejího manžela (toto nestaví na jisto, jen to uvádí), ale že mu nikdy neudělila plnou moc a nikdy jí o podepsání kupní smlouvy nic neřekl, že by za ní smlouvu podepsal. Částku ve výši 10.273,20 Kčs obdržela v domnění, že jde o náhradu za vyvlastněný pozemek. Ze znaleckého posudku ze dne 29. 10. znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] je jednoznačné, že podpis paní [jméno FO] není pravý. Ze spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 6 C 172/1992 je jednoznačně postaveno na jisto, že kupní smlouva, kterou měla paní [jméno FO] podepsat je ze dne 12. 6. a ocenění je ze dne 11. 6. 1975, žádný z dokumentů paní [jméno FO] nepodepsala. Po tomto datu dne 18. 6. 1975 z dopisu Finančního odboru městského národního výboru v [adresa] (zn. [hodnota]) na čl. 15 adresovaného paní [jméno FO], vyplývá, že paní [jméno FO] s kupní smlouvou nesouhlasí, že nedošlo k dobrovolnému prodeji pozemku a zve ji na schůzku dne 20.6.1975 a vyhrožuje jí, že pokud se nedostaví, dojde k vyvlastnění. Je tedy postaveno na jisto, že kupní smlouvu ze dne 12. 6. 1975 paní [jméno FO] nepodepsala (viz znalecký posudek) a dále je postaveno na jisto, že MěNV věděl ještě dne 18. 6., že s kupní smlouvou paní [jméno FO] nesouhlasila, tedy věděl, že dne 12. 6. 1975 kupní smlouva nemohla být podepsána. K předloženým čestným prohlášením ze strany žalobců žalovaná 2) doplnila, že nepředstavují důkaz v civilním řízení, žalobci předložená čestná prohlášení paní [jméno FO] a paní [jméno FO] jsou identická, mají naprosto stejnou strukturu, včetně dvojteček u data podpisu apod., stejnou úpravu, stejné písmo, stejnou úvodní větu, v zásadě působí identická. Je více než jisté, že obě prohlášení psala jedna osoba, jiné vysvětlení nepřichází do úvahy. Jde-li o třetí prohlášení paní [jméno FO], to má sice použité jiné písmo, ale struktura prohlášení je také identická s předchozími dvěma prohlášeními, má také stejné členění, umístění úvodní části osoby vlevo nahoře, data podpisu vlevo dole (V [adresa] dne:), umístění podpisu vpravo dole, stejná úvodní věta cit. “pracovala jsem v MěNV [adresa]...“, tedy je beze vší pochyb, že autorem i tohoto prohlášení musela být stejná osoba jako v případě předchozích dvou prohlášení. Všechna prohlášení mají ověřený podpis. Čestná prohlášení byla předložena žalobci, kteří jimi usilují o prokázání svých tvrzení, je tedy beze vší pochyb, že to museli být právě žalobci, kteří osoby vyhledali, komunikovali s nimi, co od nich potřebují. Žalobci také s těmito osobami museli řešit i obsah prohlášení, s cílem obhájit svá tvrzení. Obsah všech prohlášení je velmi podobný, je naprosto absurdní, aby osoby ve věku přes 70 let si údajně navíc shodně pamatovaly co se odehrálo před 30ti lety. Jde o naprosto účelová prohlášení, vytvořená jednou osobou (odlišnou od osob na nich podepsaných), která nemohou sloužit jako důkaz a jsou tedy bez jakékoliv výpovědní hodnoty pro toto řízení. Osoby na prohlášeních podepsané u soudu vypovídaly odlišně od toho, co je v prohlášeních. Ke svědeckým výpovědím uvedla žalovaná 2), že pokud jde o výpověď [jméno FO] tak uvedla, že na MěNV [adresa] nastoupila v roce 1986 a pracovala v podatelně úřadu a roznášela poštu na jednotlivá oddělení. Osobně o okolnostech uzavření kupní smlouvy z roku 1975 nic neví, údajně měla něco zaslechnout, že se v kancelářích o ní mluvilo, že podpis na smlouvě není paní [jméno FO], ale potom ještě uvedla, že pan [jméno FO] a [jméno FO] se bavili v tom smyslu, že se to vrátilo, že je to zpochybněno, ale nepamatuje si žádné podrobnosti, co přesně ke kupní smlouvě říkali ani co přesně říkali k podpisu. Stejně si nepamatuje, kdy se kdo o čem bavil. Svědkyně na dotaz odpověděla, že nezná ani postup při uzavírání smluv, že každý odbor měl jiná pravidla, dále uvedla, že o jiných smlouvách k jiným osobám nic nezaslechla. Svědkyně sama při svědecké výpovědi před soudem neuvedla, co je v jejím čestném prohlášení napsáno (což potvrzuje i domněnku, že ho sama nenapsala), naopak před soudem sama spontánně uvedla, že nic konkrétního neví, ani nic neuvedla ohledně podpisu na kupní smlouvě z roku 1975 ani se nevyjádřila k tomu, kdo měl či neměl kupní smlouvu donést a kam. Svědkyně uvedla, že čestné prohlášení zhotovila na popud paní [jméno FO] (žalobkyně), ta za ní přišla a oslovila jí, následně paní [jméno FO] předala návrh čestného prohlášení, aby ho zkontrolovala, zda je správně a až potom ho úředně ověřila. Svědkyně údajně sama psala čestné prohlášení na počítači, který už ale nemá, prohlášení údajně neuložila, ale měla ho psát několik dní, nedokázala spolehlivě vysvětlit, jak vytvořila prohlášení v počítači a jak ho mezitím a kam ukládala, svědkyně působila velmi zmateným dojmem ohledně vzniku čestného prohlášení, obracela zraky na žalobce a také čekala na chodbě a poté odešla s nimi. Má za to, že výpovědí svědkyně [jméno FO] nebylo nic, co tvrdí žalobci prokázáno, jde-li o vznik a obsah čestného prohlášení, lze se i s ohledem na zcela odlišnou výpověď svědkyně před soudem domnívat, že ho svědkyně nevytvořila sama. Pokud jde o výpověď svědkyně [jméno FO], tak ta sdělila, že prodej pozemku paní [jméno FO] řešili tehdy pánové [jméno FO] a [jméno FO], ale ti v roce 2002 v úřadu již nebyli. Svědkyně sdělila, že se mluvilo o tom, že smlouvy se dávaly prodávajícím domů, a že podobně tomu bylo i u paní [jméno FO]. Svědkyně nejprve sdělila, že si myslí, že se mluvilo o tom, že smlouvu přinesl pan [jméno FO], ale k dotazu sdělila, že neví, kdo smlouvu měl přinést, že se o tom jen mluvilo a že nemůže vyloučit, že to byla přímo paní [jméno FO]. Svědkyně před soudem uvedla, že se o předmětu výslechu bavila se sousedy, paní [Jméno žalobce H] a [jméno FO]. Svědkyně sdělila, že sama napsala čestné prohlášení, nedokázala ale vůbec vysvětlit proč v něm použila 3.osobu nikoliv první, když ho psala sama, uvedla, že písmo bylo nastavené, nic neměnila. Uvedla, že šla za žalobcem [jméno FO] s vytištěným prohlášením, sdělila mu, co v něm je, ten pokývl a potom šla ověřit svůj podpis na něm. [Jméno žalobce C] jí měl nabízet, že náklady na ověřený podpis ji uhradí. Svědkyně jinak pracovala na sekretariátu od 1990, nic o sporu kvůli platnosti smlouvy, který vedla paní [jméno FO] neví, o problému se prvně dozvěděla a letech 2002-2004, a to v souvislosti s vedenými spory, který vedla ona sama. Svědkyně dále uvedla, že smlouva s paní [jméno FO] byla uzavřena v roce 1974-75, k dotazu uvedla, že ji měla vidět na úřadu, kde byl i její tehdejší právní zástupce, shodný jako u žalobců (pozn. v prohlášení je uvedeno, že u zástupce). Svědkyně uvedla, že pokud by si pozemky měl [Jméno žalobce C] koupit (pozn. prohrát soudní spor), považuje to za nespravedlivé. Nad rámec se ještě žalovaná 2) vyjadřuje k jedné věci, kterou svědkyně uvedla, byť nemá souvstažnost k prokázání tvrzení žalobců a nesouvisí s ním. Svědkyně uvedla, že údajně v roce 1992 měla za ní paní [jméno FO] přijít domů a ptát se jí za kolik pozemek koupila svědkyně a měla jí sdělit, nezaplatili víc, než za co oni prodali pozemek. Prý u setkání byla pouze ona a paní [jméno FO]. Za prvé není vůbec takové sdělení ověřitelné a za druhé je velmi s podivem, že by si svědkyně přesně pamatovala po dobu 30ti let slova paní [jméno FO]. Dále toto tvrzení zcela odporuje tomu, co uvedla paní [jméno FO] v řízení pod sp. zn. 6 C 172/1992. [jméno FO] uvedla, že o kupní smlouvě vůbec nevěděla, že sama šla na národní výbor se zeptat co se děje, že na její parcele jsou vytahané stromy, že někdo s její parcelou manipuluje, přestože ji nikomu neprodala ani neměla v úmyslu ji prodat. [jméno FO] dále uvedla, že skutečnost, že existuje kupní smlouva zjistila až žalovaná 2), před tím o existenci smlouvy nevěděla. [jméno FO] k přijetí peněz za pozemek uvedla, že je považovala jako náhradu za vyvlastnění. Žalovaná 2) může uvedené před soudem dosvědčit. Pokud by paní [jméno FO] měla svědkyni tvrdit, že došlo k prodeji, potom by musela podepsat kupní smlouvu, což jednoznačně nepodepsala. Výpovědí svědkyně [jméno FO] nebylo nic, co tvrdí žalobci prokázáno, svědkyně sama uvedla, že o sporu s paní [jméno FO] nic neví, vše se dozvěděla až v roce 2002–2004, a že v tuto dobu pan [jméno FO] a [jméno FO] na úřadu nebyli. Uvedla, že neví, kdo kupní smlouvu z roku 1975 měl přinést, že je jen o tom mluvilo. Žalovaná 2) i v tomto případě namítá, že výpověď svědkyně před soudem není totožná s obsahem jejího čestného prohlášení (například, že v čestném prohlášení je uvedeno, že slyšela říkat pány [jméno FO] a [jméno FO], že kupní smlouvu přinesl pan [jméno FO], ale před soudem uvedla, že tito pánové na úřadu v roce 2002 nebyli a že se prvně o problému dozvěděla právě až v roce 2002, a že neví kdo smlouvu měl přinést, že si myslí, že se o tom mluvilo, dále je rozpor v dataci smlouvy - v prohlášení je uvedeno 1975, před soudem svědkyně řekla rok 1974-5, stejně tak je rozpor kde měla smlouvu vidět). Svědkyně je sousedkou žalobců a považovala by za nespravedlivé, kdyby si měli pozemek od žalované 2) koupit, svědkyni v jiném sporu s žalovanou 2) zastupoval i stejný právní zástupce, je tedy nepochybné, že má k věci a k žalobcům vztah a její výpověď nelze ani hodnotit jako nezaujatou. Výslech paní [jméno FO] se neuskutečnil. S ohledem na shora uvedené (shodu i jejího čestného prohlášení s ostatními), její čestné prohlášení nelze považovat za relevantní a mající jakoukoliv výpovědní hodnotu. Krajský soud ve svém posledním rozhodnutí v této věci v bodu 19 poslední věta uvedl, že pokud návrh smlouvy do dispozice akceptanta předán nebyl, čemuž by nasvědčovalo dosavadní dokazování k této otázce, pak bylo na místě uzavřít, že státní orgán při uzavírání kupní smlouvy pochybil. Jde-li o tvrzení žalobců, že podpis na kupní smlouvě mohl připojit pan [jméno FO], toto tvrzení nebylo prokázáno. Jde jen o spekulaci, neboť srovnání s podpisem pana [jméno FO] nikdy nebylo učiněno, znalkyně pouze jednoznačně vyloučila, že by smlouvu podepsala paní [jméno FO]. Žalobci doplnili po poučení odvolacím soudem tvrzení, že prodávající měla návrh kupní smlouvy k dispozici u sebe k rozmyšlení a k podpisu, včetně na smlouvě vypsaného data. Tvrzení žalobců nebyla nijak prokázána. Jde-li o postup při uzavírání smluv, obecně na úřadech obcí je to tak, že první, kdo připojí podpis je druhá strana a jako poslední připojuje podpis město, není to naopak. Důvodem postupu je skutečnost, že město nechce, aby nekolovaly podepsané smlouvy, které by se k němu nevrátily. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by kupní smlouvu podepsal MěNV jako první a bez dalšího ji někomu předal. Vůbec není ani zřejmé jakým způsobem by kupní smlouva byla paní [jméno FO] předávána a kdy. I pokud bychom připustili čistě spekulativní ničím nepodložené tvrzení žalobců, že MěNV podepsal kupní smlouvu jako první dne 12. 6. 1975 a podpis prodávajícího měl být připojen později, mělo by být u podpisu prodávajícího uvedeno i jiné datum, skutečné datum jeho podpisu. Pokud by se tak nestalo, jednalo by se o antidatovanou smlouvu, což je samozřejmě z hlediska právního špatně a jednalo by se o neplatnou smlouvu. I této skutečnosti by si MěNV musel být vědom, tedy účelová struktura ze strany žalobců nemůže obstát (bez ohledu na to, že vůbec jejich tvrzení nebylo prokázáno). Z obsahu spisu 6 C 172/1992 u nadepsaného soudu je postaveno na jisto, že dne 10. 6. 1975 paní [jméno FO] nesouhlasí s navrženou kupní cenou, den následující 11.6.1975 je provedeno nové ocenění. Dále je postaveno na jisto, že dne 12. 6. 21975 je na kupní smlouvě připojen podpis za MěNH [adresa], kupní smlouvu ze dne 12. 6. 1975 paní [jméno FO] nepodepsala (viz znalecký posudek) a dále je postaveno na jisto, že MěNV věděl ještě dne 18. 6. 1975, že s kupní smlouvou paní [jméno FO] nesouhlasila (tedy MěNV věděl, že dne 12.6.1975 kupní smlouva nebyla paní [jméno FO] podepsána, jak je na kupní smlouvě uvedeno). Jak shora uvedeno, všechna korespondence, zápisy jsou výhradně za účasti paní [jméno FO], její manžel nikde není uveden, že by měl být čemukoliv přítomen, pokud by byl přítomen, byla by jeho přítomnost v zápise poznačena. Z obsahu spisu vyplývá, že naopak všechna jednání probíhala na MěNV osobně, na jednání byla paní [jméno FO] zvána. Ze spisu (ani z výpovědí či jiných důkazů) vůbec nevyplývá, že by se měl návrh smlouvy odesílat (kupní smlouva není ani přehnutá do obálky) či osobně předávat paní [jméno FO] (určitě by existoval o předání zápis), když ještě 18. 6. 1975 (několik dní po údajném podpisu kupní smlouvy) je uvedeno, že ani s novým oceněním uvedeným v kupní smlouvě paní [jméno FO] nesouhlasí a je zvána na další osobní jednání dne 20.6.1975. Jde-li o další spekulativní model ohledně plné moci, ten naprosto odporuje důkazům ve spise. Pokud by existovala, byla by nedílnou součástí kupní smlouvy, což není (je jí jen ocenění) a také by u podpisové kolonky tato skutečnost musela být uvedena, že jde o jednání za někoho jiného. [jméno FO] nikomu plnou moc neudělila, jak sama uvedla (podpořeno i dopisem MěNV z 18.6.1975). Žalobci neunesly břemeno tvrzení a důkazní, že to byl stát, kdo vydržel předmětné pozemky, že by stát byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků. Žalovaná 2) má tedy za to, že nebylo vůbec prokázáno, že žalovaný 1) nabyl pozemky vydržením, neboť nebyl v dobré víře, že je vlastníkem pozemků a žalovaná 2) předmětné pozemky nabyla do svého vlastnictví na základě darovací smlouvy z roku 2002 od své maminky paní [jméno FO], která je řádným nabývacím titulem. Žalovaná 2) z opatrnosti uvádí i druhý možný postup, o kterém se ale domnívá, že není správný. Pro případ, že by soud i přes provedené dokazování dospěl k závěru, že stát – žalovaný 1) vydržel předmětné pozemky a stal se jejich vlastníkem, potom žalovaná 2) tvrdí, že to je ona, která pozemky následně vydržela, neboť od roku 2002, kdy byla uzavřena darovací smlouva je v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, chová se jako vlastník (jeden pozemek dokonce prodala manželům Kosinovým, hradí daně, žalobci se na ní jako na vlastníka obraceli, stejně s ní (i její právní předchůdkyní) jednalo [adresa], když se například řešila možnost směny pozemků) a také splňuje všechny atributy držby. V tomto případě žalovaná 2) navrhuje i mimořádné vydržení, které započalo běžet od roku 1994 do roku 2002 její právní předchůdkyní a následně žalovanou 2). V tomto případě žalovaná 2) je přesvědčena, že není žádná konkurence dvou titulů pro vlastnictví pozemků, neboť její vlastnické právo nastoupilo po žalované 1).

6. Okresní soud v Jičíně v této věci rozhodoval již rozsudkem ze dne 17. prosince 2020 č. j. 5 C 23/2019-286 a dále znova rozsudkem ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 5 C 23/2019-406. Naposledy věc Krajský soud v [adresa] svým rozhodnutím ze dne 30. listopadu 2023 č.j. 21 Co 188/2023-480 zrušil a vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud okresnímu soudu uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda stát – žalovaná 1) vydržela vlastnické právo k označeným pozemkům podle tvrzení žalobců. Měl se zabývat otázkou naplnění dobré víry na straně státu, jak je tvrdí žalobci v podání ze dne 27. 10. 2023. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o vydržení označených pozemků státem je na tedy straně žalobců. Teprve pokud okresní soud dospěje k jednoznačným závěrům, že žalovaná 1) pozemky vydržela, bude se zabývat obranou žalované 2), která o skutečnostech vznášených na svoji obranu nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Okresní soud se také měl vyjádřit k argumentaci žalobců, že je třeba poměřit konkurenci ústavně chráněných zájmů při střetu práva legitimního očekávání nabytí vlastnictví dle § 60a zák. č. 219/2000 Sb., žalobců s případným právem na ochranu vlastnického práva žalované 2). Krajský soud v tomto odvolacím řízení poučil žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu při jednání odvolacího soudu dne 25. 9. 2023 ohledně skutečností nasvědčující oprávněnosti držby státu, když neuvedli v průběhu řízení před okresním soudem nic více, než že „státu – tehdy MěstNV [adresa] byla podepsaná kupní smlouva doručena zpět stranou prodávající, které byla vyplacena kupní cena dle platného cenového předpisu“. Odvolací soud k tomu zároveň při jednání dne 25. 9. 2023 provedl důkaz listinami ze spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 172/92, a to žalobou podanou [jméno FO] (právní předchůdkyní žalované 2/) dne 5. 8. 1992, kupní smlouvou ze dne 12. 6. 1975, zápisem sepsaným dne 10. 6. 1975 na odboru výstavby MěNV v [adresa], přípisem Finančního odboru MěNV v [adresa] ze dne 18. 6. 1975 a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vyhotoveným dne 29. 10. 1993 znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO]. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že podpis prodávající na kupní smlouvě ze dne 12. 6. 1975 není pravým podpisem [jméno FO]. Listiny – zápis z 10. 6. 1975, kupní smlouva z 12. 6. 1975 a přípis Finančního odboru MěNV v [adresa] ze dne 18. 6. 1975 nenasvědčují tvrzení žalobců, že „podepsaná kupní smlouva byla MěNV [adresa] doručena zpět stranou prodávající“. Odvolací soud uvedl, že pro vyhodnocení dobré víry státu je přitom důležité zjištění, jakým způsobem se do sféry dispozice MěNV v [adresa] dostala kupní smlouva ze dne 12. 6. 1975 s podpisem za stranu prodávající, když zároveň je prokázáno, že podpis na této smlouvě není pravým podpisem prodávající [jméno FO]. Krajský soud uvedl, že obecně lze uvést, že pokud není smlouva podepisována na místě jednání, ale dodána navrhovateli smlouvy již s podpisem akceptanta, nemůže navrhovatel rozlišit, zda podpis akceptanta je jeho pravým podpisem. Jestliže návrh smlouvy do dispozice akceptanta předán nebyl, čemuž by nasvědčovalo dosud provedené dokazování k této otázce, pak by bylo na místě uzavřít, že státní orgán při uzavírání kupní smlouvy pochybil a protiprávně umožnil, aby se stát stal detentorem věci (viz. čl. 19 usnesení krajského soudu). Žalobci reagovali na poučení odvolacího soudu podáním ze dne 27. 10. 2023, v němž doplnili tvrzení k dobré víře státu. Uvedli, že podpis prodávající na kupní smlouvě je pro laika věrohodný. Úředníci městského národního výboru (dále jen „MěNV“) neměli pochybnosti o jeho pravosti, proto smlouvu nechali schválit orgánům MěNV. Připomněli hodnocení podpisu na kupní smlouvě ve znaleckém posudku z roku 1993. Tvrdili, že pochybnosti zaměstnanců MěNV nevyvolal ani průběh jednání s prodávající. Vykupováno bylo současně více pozemků od jiných vlastníků, a to s nikdy nezpochybňovaným důsledkem nabytí vlastnictví státem Původní nabídka na odkup byla prodávající odmítnuta s poukazem na to, že chce 6 Kč za 1 m, nikoli nabízených 0,40 Kč. Po projednání v radě města byla nabídka navýšena a část odkupovaného pozemku byla vykoupena za 6 Kč za 1 m. Cena celého pozemku nebyla vůbec malá při cenových a výdělkových relacích v roce 1975. Prodávající měla návrh kupní smlouvy k dispozici u sebe, k rozmyšlení a k podpisu, včetně na smlouvě vypsaného data. O tom, dle mínění žalobců, svědčí i přípis MěNV ze dne 18. 6. 1975. Z uvedeného lze dovodit, že prodávající měla s nejvyšší pravděpodobností smlouvu s vyjádřenou cenou u sebe k rozhodnutí o akceptaci nabídky. Po upozornění na možnost vyvlastnění byla smlouva s podpisem prodávající vrácena MěNV. Časová chronologie je logická, když datum na smlouvě vyjádřené jako datum podpisu bylo zřejmě vypsáno předem, neboť MěNV předpokládal podpis bez průtahů. Přisuzovat autorství podpisu funkcionářům MěNV, z nichž žádný nenesl uvedené příjmení, je nepravděpodobné. Manžel prodávající tuto doprovázel na jednání s MěNV. Někteří doboví svědkové naznačují, že to byl on, kdo podepsané smlouvy přinesl na jednání s MěNV nebo je odeslal poštou. Poukazovali na to, že sama prodávající ve výpovědi před soudem dne 6. 9. 1993 uvedla, že jde možná o písmo jejího manžela, ale plnou moc mu k tomu nikdy nedala, a on jí nikdy neřekl, že za ni podepsal. Nelze ani vyloučit, že plná moc udělená [jméno FO], jemuž podpis s nejvyšší pravděpodobností patří, která mohla existovat v době prodeje, se v době soudního sporu v roce 1992 již nedohledala nebo se ztratila. V současné době nejsou spisy stavebního či finančního odboru dohledatelné vzhledem k jejich skartaci v zákonné lhůtě. Vycházet proto lze pouze z obsahu spisu sp. zn. 6 C 172/92 a ze vzpomínek několika přeživších svědků. Žalobci opírali omluvitelnost omylu státu při náhledu na podpis prodávající na kupní smlouvě o to, že podpis bez grafologické expertizy nebyl posouditelný jako podpis nepravý, vzhledem k jeho přirozenému a profesionálnímu vyjádření a vzhledem k základu příjmení shodnému s příjmením prodávající, bez zřetelného rozlišení rodové koncovky. Podpis mohl být zcela pravý, když nelze vyloučit, že byl doložen plnou mocí pro podepisovatele, která se nedochovala. Kupní cena byla upravena dle přání prodávající a odpovídá tehdejší cenové vyhlášce. Prodávající měla vyhotovení kupní smlouvy u sebe, neboť je k požadavku soudu v řízení o neplatnost smlouvy předložila. Prodávající tak nemohla nemít vědomost o obsahu a podpisu. Prodávající nemohla považovat platbu kupní ceny za náhradu za vyvlastnění. Vyvlastňovací proces byl i podle tehdejších předpisů složitý, ve své výpovědi dne 6. 9. 1993 potvrdila, že rozhodnutí o vyvlastnění neobdržela. Prodávající nikdy během let 1975 až 1992 nevyjádřila námitky proti kupní smlouvě, nikdy smlouvu nenapadla. Neoponovala vydání územního rozhodnutí o výstavbě řadových domů na jejím pozemku (21. 6. 1974), neodvolala se. Prodávající žila v [adresa] a vnímala průběh stavebních prací na odkoupeném pozemku, výstavbu komunikací, liniových staveb, budování rodinných domů, garáží a drobných staveb. Věděla a mohla zjistit, že stát zřídil právo osobního užívání občanům a právo trvalého užívání SBD. Nikdy neučinila nejmenší reivindikační úkon. Stát s prodávající nejednal za použití bezprávní výhrůžky, která by jinak jeho dobrou víru vyloučila. K doložení postupu MěNV [adresa] při výkupu pozemků určených k zástavbě občanské a družstevní bytové výstavby a k jednání s M. [jméno FO], či k bližším poznatkům o podpisu na kupní smlouvě, navrhli provedení důkazu písemným vyjádřením přeživších zaměstnanců MěNV, kteří pro vyšší věk a zdravotní handicap preferují písemné sdělení před výpovědí před soudem, i když v krajním případě jsou schopni podat svědectví. Jedná se o [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. Žalovaná 2) v reakci na doplnění tvrzení žalobci poukazovala na to, že toto odvolací řízení je již v pořadí druhé, přičemž žalobci měli veškerá svá tvrzení včetně označení důkazů vztahujících se k principu jejich žaloby, tj. že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaná 1) učinit v rámci koncentrační lhůty, která musela uběhnout již v rámci řízení před soudem prvního stupně. Namítala, že doplnění tvrzení a důkazů ve vztahu k nabývacímu titulu je po koncentraci řízení, a tedy nelze k tomu již přihlížet. Zdůraznila, že námitku vydržení vlastnického práva ze strany žalované 1) měla a mohla uplatnit žalovaná 1) v řízení před Okresním soudem v Jičíně vedeném pod sp. zn. 6 C 172/1992, což se nestalo. Považuje proto tuto námitku za opožděně uplatněnou a res judicata, která již byla pravomocně rozhodnuta jiným soudem. Zrekapitulovala skutečnosti vztahující se k předmětné kupní smlouvě ze dne 12. 6. 1975, vyplývající ze spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 172/1992. K doplnění tvrzení žalobců o oprávněnosti držby státu ve vztahu k nabývacímu titulu a navržení důkazů zdůraznila, že čestná prohlášení nepředstavují důkaz v civilním řízení, tím může pouze být svědecká výpověď. Uvedla, že je velmi s podivem, že si osoby ve věku 77 let pamatují, co se přesně odehrálo v roce 1975, tedy před 48 lety, kdo konkrétně měl přinést jakou konkrétní smlouvu. Dodala, že předložená tvrzení v prohlášeních nejsou konkrétní, jednoznačná, jsou bez výpovědní hodnoty. K prohlášení paní [jméno FO], že na jednání docházeli oba manželé Matějovští, namítala, že toto tvrzení odporuje všem listinám ve spise Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 172/1992, ze kterých taková skutečnost vůbec nevyplývá. Vždy je jednáno pouze s paní [jméno FO] a jí jsou také listiny adresovány. [jméno FO] měla pracovat v sekretariátu předsedy MěNV, veškerá jednání o odkupu byla vedena na odboru výstavby (pan [jméno FO] potom ještě finančním odborem (viz dopis ze dne 18. 6. 1975). V prohlášení je uvedeno, že si t. č. sekretářka paní [jméno FO] pamatuje, že smlouvu přinesl pan [jméno FO]. Za prvé v prohlášení není uvedeno, kam ji měl údajně pan [jméno FO] přinést, za druhé z prohlášení není vůbec zřejmé, z čeho si dotyčná uvedené pamatuje – z prohlášení vůbec nevyplývá, že by ona sama přímo viděla pana [jméno FO] s kupní smlouvou v ruce a za třetí, pokud ona byla sekretářka předsedy MěNV, nedává smysl, aby předmětná kupní smlouva byla donesena do kanceláře předsedy MěNV, když celou záležitost měl na starosti odbor výstavby. K prohlášení paní [jméno FO], která také pracovala v sekretariátu předsedy MěNV, uvedla, že jde o účelové prohlášení bez výpovědní hodnoty v rozporu s listinnými důkazy. Navíc údajně paní [jméno FO] coby t. č. vedoucí sekretariátu předsedy MěNV „pouze“ měla slyšet říkat jiné osoby ([jméno FO] a [jméno FO]), že kupní smlouvy přinesl pan [jméno FO], zatímco její podřízená paní [jméno FO] si pamatuje, že smlouvu přinesl [jméno FO]. Namítala, že jde o účelově sestavená prohlášení bez jakékoliv relevance. K prohlášení paní [jméno FO], která pracovala od začátku 80. let jako úřednice podatelny a evidence obyvatelstva, uvedla, že je velmi obecné, nekonkrétní, bez jakékoliv výpovědní hodnoty. Tvrzení, že podpis na kupní smlouvě mohl připojit pan [jméno FO] a tuto přinést, označila za spekulaci, neboť srovnání s podpisem pana [jméno FO] nikdy nebylo učiněno, znalkyně pouze jednoznačně vyloučila, že by smlouvu podepsala paní [jméno FO] a dále bez dalšího uvedla, že nikdo z osob, které učinily čestná prohlášení (bez ohledu na to, že nemají výpovědní hodnotu) netvrdí nic konkrétního, jen, že údajně měly slyšet. Poukazovala na to, že její matka uvedla, že možná jde o písmo manžela (neřekla to s žádnou jistotou), ale zároveň sdělila, že jí nikdy nic neřekl, že by za ní podepsal ani ji v dané věci nezastupoval. Dále uvedla, že o existenci kupní smlouvy se dozvěděla po politické změně po roce 1990 a vypátrala ji až její dcera – žalovaná 2). Sama paní [jméno FO] měla za to, že jí pozemek vyvlastnili. Je naprosto nepravděpodobné, že by takto významná událost zůstala mezi manželi utajena. Je velmi nepravděpodobné, aby dokumenty v roce 1975 byly dávány někomu do ruky a tyto osoby by je měly snad přinést zpět či poslat, jak tvrdí žalobci. Naopak ze všech dostupných dokumentů je zřejmé, že probíhala osobní jednání přímo na MěNV, kam osoby, se kterými bylo jednáno, byly zvány (zápis 10. 6. 1975, dopis ze dne 18. 6. 1975 s pozvánkou na 20. 6. 1975). Jde-li o další spekulativní model ohledně plné moci, ten naprosto odporuje důkazům ve spise. Pokud by existovala, byla by nedílnou součástí kupní smlouvy, což není a také by u podpisové kolonky tato skutečnost musela být uvedena, že jde o jednání za někoho jiného. [jméno FO] nikomu plnou moc neudělila, jak sama uvedla (podpořeno i dopisem MěNV z 18. 6. 1975). Neztotožnila se s tvrzením žalobců, že se jednalo o omyl omluvitelný. Dovozovala, že MěNV znal podpis paní [jméno FO] (např. zápis 10. 6. 1975), podpis na kupní smlouvě byl na první pohled naprosto odlišný. Dále je velmi nepravděpodobné, že by kupní smlouva dne 12. 6. 1975 a ocenění dne 11. 6. 1975 byly podepsány mimo prostory MěNV, když ze všech dokumentů vyplývá, že paní [jméno FO] byla vždy zvána k osobní účasti na MěNV a dále je jednoznačné ze zápisu ze dne 18. 6. 1975, že k tomuto dni MěNV věděl, že paní [jméno FO] nesouhlasila s novou kupní cenou uvedenou v kupní smlouvě a že tuto kupní smlouvu odmítla podepsat. Uzavřela, že je naprosto beze vší pochybnosti, že paní [jméno FO] byla podvedena, podpis na kupní smlouvě ani ocenění není pravý (nebylo postaveno na jisto koho je to podpis a není to ani již zjistitelné) a MěNV, potažmo stát, nemohl být v dobré víře, že dřívější kupní smlouvu 12. 6. 1975 podepsala paní [jméno FO], když dne 18. 6. 1975 MěNV velmi dobře věděl, že s kupní smlouvou ze dne 12. 6. 1975 nesouhlasila. Dovozovala, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a důkazní, že to byl stát, kdo vydržel předmětné pozemky.

7. Ze znaleckého posudku vypracovaným [tituly před jménem] [jméno FO], soudní znalkyní v oboru písmoznalectví, specializací ruční písmo podaným ve věci vedené Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 6 C 172/92, na zadání, zda podpis ve znění [jméno FO] na kupní smlouvě ze dne 12. 6. 1975 je jejím pravým podpisem či nikoliv bylo zjištěno, že znalkyně došla k závěru, že sporný podpis ve znění [jméno FO] na kupní smlouvě uzavřené mezi MNV [adresa] a [jméno FO] dne 12. 6. 1975 není pravým podpisem [jméno FO]. Z charakteru podpisu vyplývá, že jde patrně o spontánní vlastní podpis jiné osoby, protože lze zcela vyloučit snahu o napodobení podpisu [jméno FO] a krajně nepravděpodobné je i eventualita, že by mohl být náhodně vzniklý podpis požadovaného znění (tomu odporuje jeho nacvičený charakter).

8. Ze spisu Okresního soudu v Jičíně vedeného pod sp. zn. 6 C 172/92 bylo z kupní smlouvy (viz. č.l. 12 tohoto spisu) zjištěno, že smlouva měla být uzavřena mezi Městským národním výborem v [adresa] jakožto kupujícím a [jméno FO], narozenou 24. 7. 1913 jakožto prodávající. Mělo jít o prodej pozemku – parcely č. [číslo] o výměře 4 683 m2 podle výpisu z LV č. [hodnota] a geometrického plánu č. [hodnota] z 29. 4. 1975. Tento pozemek se měl převádět na stát. Městský národní výbor kupoval tuto parcelu podle ocenění vypracovaného odborem výstavby MěNV v [adresa] ze dne 11. 6. 1975. Kupní cena byla sjednána na celkovou částku 10 273,20 Kčs. Tato kupní smlouva byla datována dne 12. června 1975. Z Ocenění pozemkové parcely č. kat. [číslo] v Družstevní ulici v [adresa] (č.l. 13 tohoto spisu) bylo zjištěno, že je o ocenění pozemkové parcely č. kat. [číslo] k. ú. [adresa] o výměře 4 683 m2 pro účely výkupu pozemku pro řadovou výstavbu rodinných domků. Hodnota pozemku byla vyčíslena částkou 10 273,20 Kčs. Ocenění není nijak datováno. Ze zápisu sepsaného dne 10. 6. 1975 na odboru výstavby MěNV v [adresa] (č.l. 14 tohoto spisu) bylo zjištěno, že se dostavila [jméno FO], která jednala za odbor výstavby s [jméno FO] ve věci projednání výkupu pozemkové parcely č. kat. [číslo] k. ú. [adresa]. Zástupce odboru nabídl cenu za uvedený pozemek podle vyhl. č. 43/1969 Sb. za 0,40 Kčs za 1m2. Přítomná vlastnice pozemku prohlásila, že s nabízenou cenou nesouhlasí a požaduje 6 Kčs za 1m2. Zápis je opatřen dvěma podpisy. Z dopisu ze dne 18. 6. 1975 (č. l. 15 tohoto spisu) bylo zjištěno, že [jméno FO] byla vyzvána k dalšímu jednání, a to na finančním odboru MěNV v [adresa] dne 20. 6. 1975 v 10,00 hodin, a to vzhledem k tomu, že nesouhlasila s dosud nabídnutou cenou za odkup pozemku ve výši 0,40 Kčs za m2 při jednání dne 10. 6. 1975, která byla uvedena v kupní smlouvě, kterou odmítla podepsat. Pokud by se k jednání nedostavila, byli by nuceni podat odboru výstavby MěNV v [adresa] návrh na vyvlastnění. Z dokladu o zaplacení (č.l. 16 spisu) bylo zjištěno, že byla [jméno FO] dne 25. 6. 1975 zaslána Místním národním výborem v [adresa] částka 10 273,20 Kčs za pozemek č. k. [číslo].

9. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] soud zjistil, že pracovala na MěNV v [adresa] až od roku 1986 v evidenci obyvatel a na podatelně. V roce 1975 s úřadem v kontaktu nebyla. Poté co nastoupila na úřad se doslechla v rozhovorech, které byly vedeny po kancelářích, že podpis na smlouvě paní [jméno FO] neměl být pravý. Ona se do hovorů nezapojovala. Neví o tom, že by někdo mluvil o ceně. Pokud jde o její tvrzení v čestném prohlášení, že smlouva měla být [jméno FO] dána domů k prostudování, tak uvedla, že o tom se mluvilo. Dále i o tom, že smlouvy byly účastníkům dány k prostudování a ti je měli posléze podepsat, tak o tom se dozvěděla z hovorů po odborech. Pokud jde o pana [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], kteří na úřadě pracovali, tak se měli bavit o smlouvě paní [jméno FO]. Svědkyně přesně neví, proč se o tom bavili zrovna v té době. Přesně o čem se měli bavit již neví, detaily se nevybavuje.

10. Z výpovědi [jméno FO], že pracovala na MNV v [adresa] od roku 1988 jako sekretářka starosty až do roku 2004, mezi tím byla také dva roky sekretářka na odboru výstavby. Pokud si vzpomíná na paní [jméno FO], tak ta za ní přišla nějak v 90. letech, přesně si nevybaví, kdy to bylo, zřejmě asi 1992 nebo 1993, která se jí ptala kolik zaplatili za pozemek. Řekla paní [jméno FO], kolik to bylo a na to paní [jméno FO] odpověděla, že za to nezaplatili víc než kolik oni, za co to prodali. Dále uvedla, že někdy po roce 2000 jim přišel dopis, že pozemek není jejich, že si ho buď musí koupit za 500 Kč/m2. Celá řadovka se začala bouřit a došlo to až k soudu, který vyhráli. Na městě se dohadovali, že kupní smlouva s ní proběhla, takže o co jí jde nebo proč tu smlouvu zpochybňuje. Svědkyně v té době na městském úřadě pracovala, má za to, že bylo po roce 2002. Mělo se jednat o to, že na městském úřadě se mluvilo o tom, proč a z jakého důvodu paní [jméno FO] kupní smlouvu napadla, když měla dostat zaplaceno. Svědkyně uvedla, že v té době se shánělo, kdo by mohl tu kupní smlouvu pamatovat. Mohl to být pan [jméno FO], vedoucí stavebního oboru nebo pan [jméno FO], tajemník, ale ani jeden již na úřadě nepracoval. Nikdy před tím se nepamatuje, že by se něco probíralo ohledně pozemků, ani nezažila, že by paní [jméno FO] přišla a něco zpochybňovala. Pokud je o debaty na úřadě, tak ví, že se mluvilo o tom, že kupní smlouvy se dávali lidem domů, že si je prostudovali a pak vrátili, a to je případ [jméno FO] a neví přesně kdo z nich, jestli paní [jméno FO] nebo pan [jméno FO] tu kupní smlouvu přinesli podepsanou na úřad a tím to bylo považovaný, že je to oficiálně. Mluvilo se o tom, že to přinesl pan [jméno FO].

11. Soud danou věc posuzoval podle zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)

12. Podle ust. § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.

13. Podle § 134 obč. zák. (1) Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. (2) Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125). (3) Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. (4) Pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

14. Nejprve se soud zabýval otázkou naléhavého právního zájmu podle § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, kdy v tomto případě o určení vlastnického práva usiluje ten, komu vlastnické právo připsáno být nemá. Toto otázku již řešil soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. listopadu č. j. 5 C 23/2019-406 v bodu 63. a 64., které zde znovu opakuje. Lze vyjít z rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 17/95 a postulátu, že určovací žaloba je důvodnou tam, kde je právo ohroženo nebo se jeví nejistým a určení, zda právo existuje či nikoli vede k odklizení případných dalších sporů mezi účastníky. S tím souvisí přiléhavá právní argumentace žalobců, kteří dovodili, že určení vlastnického práva k pozemkům není samoúčelným a bez dopadu na praktickou stránku věci, ale při jeho deklarování by mohli žalobci legitimně očekávat, že na ně bude státem vlastnické právo převedeno podle § 60a zák. č. 219/2000Sb., o majetku ČR. Sami žalobci nevládnou jiným právním důvodem, který by jim umožnil bez substitučního postavení 1. žalované nabýt vlastnické právo k nemovitostem. Jimi zvolený způsob tak nevede k přiřknutí vlastnického práva 1. žalované, což by bylo i v rozporu se zásadou, že vlastnictví zavazuje a k nabytí vlastnictví nelze nikoho v obecné rovině nutit ani v případě přechodů vlastnického práva (např. pozůstalost), je možná výhrada řešena. Uvedené pravidlo neplatí absolutně, jak je to vyjádřeno např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Cdo 3460/2008, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013. Právě právo budoucího převodu založené na vlastnickém právu 1. žalované je podmínkou toho, aby vlastnictví k nemovitostem mohli nabýt žalobci. Ostatně 1. žalovaná je právnickou osobou sui generis a s jejím postavením se právě spojuje úprava obsažená v § 60a zák. č. 219/2000 Sb. Jak je rovněž žalobci správně argumentováno a judikatorně podepřeno, právo převodu podle § 60a cit. zák. se nepromlčuje. Ačkoli by se měl stát sám domáhat vlastnického práva (srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 20 Cdo 235798), může se téhož domáhat i ten, kdo není účastníkem vlastního právního vztahu, jelikož pro sebe může dosáhnout v konsekvenci na určení vlastnického práva 3. osoby pro sebe příznivého právního následku (vizte rozhodnutí NS sp. zn. 29 Odo 294/2003, sp. zn. 20 Cdo 2357/2000, sp. zn. 31 Cdo 353/2016 a rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS. 165/11, sp. zn. I. ÚS. 2219/12). Takový způsob by byl vyloučen pouze tenkrát, aprobuje-li právní řád jiný způsob dosažení téhož.

15. Soud by zde uvedl, že účelem vydržení je uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Vlastnické právo vydržením může nabýt pouze držitel, který je držitelem oprávněným. Oprávněným držitelem je v souladu s tímto ustanovením pouze taková osoba, která vykonává faktické panství nad věcí, nebo taková, která vykonává právo pro sebe, nakládá s věcí jako s věcí vlastní a je současně v dobré víře, a to se zřetelem ke všem okolnostem, že jí věc nebo právo patří. Zde by soud zmínil nález Ústavního soudu ze dne IV. ÚS 2000/18 Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, přičemž je třeba hodnotit ji objektivně. Ze slov zákona "se zřetelem ke všem okolnostem" vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.

16. Stát – žalovaná 1) se měla stát oprávněným držitelem předmětných pozemků v roce 1975, přitom měla být dobrověrným držitelem viz. argumentace žalobců bod 6 str. 11 rozsudku. Krajský soud již sám provedl některé důkazy k tvrzení žalobců, které uvádí v bodě 19 svého rozhodnutí, kdy posléze uvádí, že provedené důkazy nenasvědčují tvrzení žalobců, že „podepsaná kupní smlouva byla MěNV [adresa] doručena zpět stranou prodávající“. Krajský soud uvádí, že pro vyhodnocení dobré víry státu je přitom důležité zjištění, jakým způsobem se do sféry dispozice MěNV v [adresa] dostala kupní smlouva ze dne 12. 6. 1975 s podpisem za stranu prodávající, když zároveň je prokázáno, že podpis na této smlouvě není pravým podpisem prodávající [jméno FO]. Krajský soud uvedl, že pokud není smlouva podepisována na místě jednání, ale dodána navrhovateli smlouvy již s podpisem akceptanta, nemůže navrhovatel rozlišit, zda podpis akceptanta je jeho pravým podpisem. Krajský soud uzavřel, že jestliže návrh smlouvy do dispozice akceptanta předán nebyl, čemuž by nasvědčovalo dosud provedené dokazování k této otázce, pak by bylo na místě uzavřít, že státní orgán při uzavírání kupní smlouvy pochybil a protiprávně umožnil, aby se stát stal detentorem věci. K tvrzením žalobců prováděl okresní soud další dokazování, vyslechl dvě svědkyně, které pracovaly na MěNV [adresa] a ani jejich výpovědi nic na uvedeném závěru nezměnily. Obě svědkyně v době, kdy kupní smlouva mezi [jméno FO] a MěNV [adresa] v roce 1975 byla uzavírána, na úřadě ještě nepracovaly. O skutečnostech v souvislosti s jejím uzavřením se měly dozvědět až později, a to pouze z doslechu, mělo se o tom na úřadě mluvit, že měla být smlouva dána manželům [jméno FO] (či jednomu z nich), kteří jí (spíše asi pan [jméno FO]) měli vrátit s podpisem. Z výpovědí svědkyň je zřejmé, že žádná z nich nebyla přítomna na úřadě v době sepisu smlouvy, přímo se neúčastnila procesu sepisování a sjednávání smluv. Obě mají pouze neurčité zprostředkované informace až z doby pozdější, kdy ani nebyly přesněji schopny sdělit o jakou dobu se jedná. Soud se domnívá, že až v době, v souvislosti s podanou žalobou na určení vlastnického práva, kdy se právní předchůdkyně žalované 2) ve věci 6 C 172/92 domáhala určení vlastnického práva právě s odkazem na neplatnost uzavřené kupní smlouvy, kdy se zřejmě na městském úřadě spekulovalo o tom, jakým způsobem byla předmětná kupní smlouva uzavřena a kdo jí tedy podepsal. Soud tedy nemá za prokázané, že by MěNV v [adresa] dal akceptantovi smlouvu k podpisu mimo prostory úřadu a nemohl pak rozeznat, zda jde o jeho pravý podpis. Soud by ještě doplnil, že je zcela evidentní, že dne 12. 6. 1975 (tj. den uvedený jako den sjednání v kupní smlouvě) [jméno FO] nechtěla být vázána kupní smlouvou o prodeji nemovitostí, když ještě následně bylo vedeno jednání (dne 18. 6. 1975 byla předvolána k jednání konaného dne 20. 6. 1975), protože nesouhlasila s úřadem navrženou kupní cenou. Z protokolu o jednání dne 10. 6. 1975 na MěNV v [adresa] vyplývá, že měla kupní smlouvu podepsat, což ale neudělala. Není zde nic o tom, že si může smlouvu převzít a promyslet. Ještě dne 18. 6. 1975 (v předvolání k dalšímu jednání) je zřejmý postoj MěNV v [adresa] k [jméno FO] požadované ceně. Pokud jde o samotnou kupní smlouvu, tak je datována dnem 12. 6. 1975, který je v rozporu s tím, kdy mohla být smlouva sjednána, resp. prodávající podepsána. Také je ve smlouvě odkázáno na ocenění ohledně stanovení kupní ceny ve smlouvě uvedené tj. 10 273,20 Kčs, které mělo být vypracováno odborem výstavby dne 11. 6. 1975. Je zcela zřejmé, že v den sepisu smlouvy 12. 6. 1975 nebyla cena ve výši 10 273,20 Kčs MěNV akceptována či nabízena [jméno FO] jako cena kupní. Je otázkou proč a kdo umožnil, aby smlouva byla takto „antidatována“. Nelze se ztotožnit s vysvětlením žalobců, že kupní smlouva byla jaksi předvyplněna včetně data sjednání a dána prodávající straně domů na rozmyšlenou, tomu neodpovídá ani „předvyplněná“ kupní cena, která nebyla vůbec Městským národním výborem v té době nabízena, nehledě na to, že celý proces sjednávání byl do té doby spíše formální, kdy byla vedena jednání na MěNV o kterém se prováděly zápisy. Pokud pak MěNV v [adresa] použil takto upravenou kupní smlouvu, podepsanou neznámo kým (soud by ještě poznamenal, že na protokole o jednání na MěNV v [adresa] ze dne 10. 6. 1975 je pro srovnání podpis [jméno FO] – protokol je podepsán dvěma osobami – dvě osoby byly přítomny jednání – pan [jméno FO] paní [jméno FO]), tak pochybil a nemohl být v dobré víře o nabytí držby na základě takového právního titulu, z jeho strany nemohlo jít o omluvitelný omyl, když si musel být vědom se zřetelem ke všem okolnostem při uzavírání smlouvy a při běžné opatrnosti nemohl být v dobré víře ohledně nabytí věci a její následné držby. Nic na tom nemění, že právní předchůdkyně žalované 2) obdržela částku 10 273,20 Kčs. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3361/2015 Ustanovení § 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. nepresumuje oprávněnost jakékoliv držby, nýbrž presumuje jen takovou držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Toto ustanovení se přitom aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti. Soud by tímto rozhodnutím doplnil, že na daný případ nelze ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. použít, jak se domnívají žalobci. Stát se tedy vlastníkem předmětných pozemků na základě vydržení, nestal. K tomu by ještě soud dodal, že poté již není nutné zkoumat držbu předmětných pozemků žalovanou 2) resp. její právní předchůdkyní, a to z důvodu, zda došlo posléze k pozbytí držbou nabytého vlastnictví státu, neboť stát se vlastníkem, jak již bylo uvedeno, dotčených pozemků nestal.

17. Pokud jde o předložená písemná prohlášení svědkyň [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], tak soud by k tomu uvedl následující. Jaké důkazní prostředky slouží k prokázání tvrzených skutečností, jsou uvedeny v ust. § 125 o. s. ř. Soud provádí důkazy přímo. Soud hodnotí důkazy z hlediska jejich pravdivosti a dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy podávají zprávu, lze považovat za dokázané a které nikoliv. Soud též posuzuje věrohodnost důkazu. Pokud jde o důkaz v podobě písemného prohlášení svědka na místo jeho přímé výpovědi, ta jsou přípustná zcela výjimečně. Jak bylo již uvedeno, soud provádí dokazování přímo, pokud jde o výpověď svědka činí tak jeho výslechem. Rozhodně tak nelze na roveň stavět důkaz vzešlý z výslechu svědka a jeho písemného prohlášení, jak se domnívají žalobci. V tomto případě soud prováděl výslech svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] a jak se ukázalo, tak svědkyně měly o skutečnostech, které uváděly v prohlášení (č. l. 462–463) pouze povrchní informace, získané zprostředkovaně, samy se jich neúčastnily, v době, dlouho poté, co mělo k události, které měly dokazovat (sjednávání a podpis kupní smlouvy), dojít. Soud nemá z jejich výpovědí za prokázané, ty skutečnosti, které uvádějí v prohlášení (sjednání a podpis kupní smlouvy). V tomto světle, pak předložená písemná prohlášení nejsou věrohodným důkazem (k tomu ještě je otázka vztahu svědkyň k žalobcům a zda jim nebyla prohlášení předložena s předepsaným textem k podpisu). Soud neprováděl výslech svědkyně [jméno FO], a to z důvodu jejího špatného zdravotního stavu. Rozhodně na místo toho nelze použít jako důkazní prostředek její písemné prohlášení bez dalšího. Pokud jde o prohlášení svědkyně [jméno FO], tak soudu chybí zjištění dalších okolností, za kterých byly prohlašované skutečnosti získány, proto jej soud nepovažuje za věrohodný a soud jej jako důkazní prostředek nepojal.

18. Dále by soud zopakoval odůvodnění rozhodnutí krajského soudu v bodu 11, kde uvádí, že odvolací soud se jednoznačně vyjádřil k otázce závaznosti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 27. 4. 1994 č. j. 6 C 172/92-76, kterým bylo konstatováno, že právní předchůdkyně žalované 2) je vlastníkem předmětných pozemků, přitom byla určena neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalované 2) a čsl. státem. Dále, že uvedený rozsudek má deklaratorní charakter. Není pro žalobce závazný, protože ti nebyli účastníky tehdejšího řízení, a tak lze v tomto řízení zkoumat otázky, které byly otázkami předběžnými pro rozhodnutí ve věci a případně je posoudit jinak. Předběžnými otázkami byly platnost kupní smlouvy uzavření mezi právní předchůdkyní žalované 2) a čsl. státem a dále otázka existence vlastnického práva svědčící jednomu nebo druhému z účastníků, v rámci, něhož mohla být zkoumána otázka vydržení vlastnického práva k pozemkům ze strany státu. Krajský soud dále uvádí, že jiné otázky z řízení 6 C 172/92 okresní soud jinak hodnotit nesmí. Nemůže přistoupit k tomu, jak požadují žalobci k nápravnému hodnocení a posoudit tehdejší spor podle speciálního zákona, tj. zákona o půdě a dospět k závěru o nemožnosti úspěchu žaloby na určení. K tomu by soud uvedl, že ve smyslu přezkumu výše uvedených předběžných otázek soud vedl řízení a dospěl k závěru, že stát se nestal vlastníkem na základě jeho držby, jak rozvedeno v předchozím odstavci.

19. Soud by se na tomto místě vyjádřil ke kritice žalobců proti postup paní [jméno FO], která žalovala na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, kdy dle nich to bylo nesprávně a mohla pouze žádat o svůj nárok prostřednictvím restitučních předpisů. Podle nich dle stanoviska Ústavního soudu ČR PL ÚS-st 21/05 není možné žádat soud o určeni vlastnického práva, když jako jedinou cestou je svůj nárok vznést prostřednictvím restitučního řízení. Soud by k tomu uvedl, že postup uváděný žalobci je pouze jejich nesprávnou konstrukcí. Pokud žalobci poukazovali na stanovisko Ústavního soudu PL ÚS-st 21/05, tak pochází z roku 2005, kdy posléze bylo činností ústavním soudu korigováno (např. nález I. ÚS 442/13), kde ústavní soud uvedl, že mechanická aplikace tohoto stanoviska může představovat rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené stanovisko řešilo věc, kdy určovací žalobou byla napadána konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. resp. její proces, účinky, zákonnost. Ústavní soud uvedl, že stěžovatelce, resp. její babičce nic nebránilo, využít možnost odvolání k příslušnému zemskému výboru. Pokud tak nepostupovala nebylo možné v současné době zvrátit předmětné správní rozhodnutí určovací žalobou. Pokud by se připustilo, aby mimo vymezený čas i věcnou příslušnost byl umožněn přezkum veřejnoprávního postupu, který byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to obecným soudům přiznat oprávnění, které ani v té době neměly. Ústavní soud pak uzavřel, že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě, nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoliv způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití občanskoprávních institutů (tedy žalobou na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení nebo vydání věci). V našem případě, resp. právní předchůdkyně žalované 2) (sp. zn. 6 C 172/92) se o takovou věc nejednalo. Právní předchůdkyně žalované 2) se nedomáhala znovuotevření správního řízení, kde by byl vydáván správní akt, který měl byt pokladem přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát, ale domáhala se určení vlastnického práva, a to z důvodu neplatnosti kupní smlouvy, která byla právním titulem nabytí vlastnického práva státu. Právní předchůdkyně žalované 2) se této nápravy naopak mohla domáhat zásadně cestou soudní, kde nakonec i byla úspěšná. Soud má za to, že rozhodně nelze uvedené stanovisko Ústavního soudu ČR vykládat tak, široce, jak uvádějí žalobci, že ať už je nabývacím titulem vlastnictví státu cokoliv nebo zde žádný titul není a k převzetí věci došlo bez právního důvodu v období od roku 1948–1990, je nutné jít pouze cestou restitučního nároku, protože restitučními předpisy bylo vlastnické právo státu potvrzeno – stát je tak bez dalšího vlastníkem. Zmíněné stanovisko ústavního soudu je sice velice všeobecné, nicméně soud má za to, že takto široce jej vykládat nelze, pokud by tomu tak bylo, došlo by naopak k odnětí práva na spravedlivý proces, který je zaručen Ústavou ČR. Soud se nijak svým rozhodnutím neodchyloval od judikatury ústavního soudu, kdy by byl povinen ve svém rozhodnutí zdůvodnit, proč tak učinil, jak uvádějí žalobci. Jak již bylo uvedeno, žalobci aplikují zmiňované stanovisko, stejně tak jako judikaturu Nejvyššího soudu ČR (na kterou odkazovali v průběhu řízení), nepřiléhavě.

20. Žalobci také argumentovali jejich legitimním očekáváním nabytí vlastnického práva podle § 60a zák. č. 219/2000 Sb. vůči vlastnickému právu žalované 2), kdy je nutné poměřit konkurenci ústavně chráněných zájmů. Soud by k tomu uvedl, že nabytí vlastnického práva podle § 60a č. 219/2000 Sb. žalobci předpokládá právě vlastnictví státu určitého majetku k tomu, aby k přechodu mohlo dojít. Je to tedy podmínka (resp. jedna z podmínek) uvedeným zákonem předvídaná, kdy pak na základě řízení může dojít k přechodu vlastnického práva na oprávněný subjekt. Soud je toho přesvědčení, že princip legitimního očekávání ze strany žalobců nelze použít, neboť jejich očekávání nemůže konkurovat vlastnickému právu žalované 2). Přitom žalovaná 2) nemá předmětné nemovitosti pouze v držbě, ale je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí a také o určení vlastnického práva její předchůdkyně bylo rozhodnuto soudem. Její vlastnické právo se nepodařilo zpochybnit, resp. určit, že by vlastníkem nemovitostí byl někdo jiný (stát), jak bylo vyloženo výše, stát nebyl dobrověrným držitelem nemovitostí, nestal se vlastníkem. Proto nemůže obstát vůči jejímu vlastnickému právu očekávání žalobců, že nabydou vlastnictví – až na základě splnění zákonem předvídaných podmínek (např. zda jde o oprávněný subjekt, časové hledisko apod.).

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované 1), která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 500 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů účastníkovi, který není v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., § 151 odst. 3 o. s ř., vyhlášky č. 254/2015 Sb. z dvaadvaceti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (za úkony učiněné do 31. 12. 2024) – vyjádření k žalobě ze dne 14. 3. 2019, příprava účastni na jednání, účast u jednání soudu dne 19. 9. 2019 v trvání <= 2 hodiny, příprava k jednání, účast u jednání soudu dne 17. 12. 2019, příprava k jednání, účast u jednání soudu dne 22. 9. 2020v v trvání <= 4 hodiny, příprava k jednání, účast u jednání soudu dne 30. 8. 2022, příprava k jednání, účast u jednání soudu dne 22. 9. 2022, příprava k jednání, účast u jednání soudu dne 18. 6. 2024 v trvání <= 4 hodin, písemné vyjádření k odvolání žalobců a žalované 2) ze dne 9. 6. 2021, písemné vyjádření k odvolání žalobců a žalované 2) ze 17. 4. 2023, příprava k jednání, účast u jednání krajského soudu dne 25. 9. 2023 a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (za 2 úkony provedené po 1. 1. 2025) - příprava k jednání, účast u jednání soudu dne 23. 1. 2025.

22. Také o náhradě nákladů řízení vůči žalované 2) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované 2), která byla úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 627 051,15 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 868 000 Kč. Soud přitom vycházel ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (viz. č. l. 74-76 spisu), podle kterého cena pozemku v letech 2016–2018 byla 1 200 Kč/m2 (výměra pozemků činí 2 390 m2, soud přitom vycházel z výpisu KN č.l. 69 spisu). Soud při tomto postupu vycházel ze závěru krajského soudu při jeho posledním rozhodnutí v bodě 25., kde krajský soud poukazoval na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2688/15, podle něho je i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti mnohem šetrnější, než když soud na určení ceny zcela rezignuje, rozuměno při určení náhrady nákladů řízení vítězného účastníka. Soud pak došel k tomu, že náklady řízení sestávají z částky 19 780 Kč za každý z 24 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí věci, vyjádření k žalobě dne 20. 2. 2019, vyjádření ze dne 27. 5. 2019, vyjádření ze dne 30. 9. 2019, vyjádření ze dne 6. 12. 2020, účast u jednání soudu dne 19. 9. 2019, účast u jednání soudu dne 17. 12. 2019, vyjádření ze dne 10. 2. 2020, účast u jednání soudu dne 22. 9. 2020 v trvání <= 4 hodin, závěrečný návrh ze dne 12. 10. 2020, vyjádření k odvolání žalobců ze dne 1. 7. 2021, podané odvolání proti náhradě nákladů řízení, účast u jednání soudu dne 30. 8. 2022, předložení důkazů dne 1. 9. 2022, účast u jednání soudu dne 22. 9. 2022, závěrečný návrh ze dne 6. 10. 2022, vyjádření k odvolání ze dne 13. 4. 2023, podání odvolání ze dne 13. 3. 2023, účast u jednání dne 30. 11. 2023, vyjádření k doplnění tvrzení a důkazů ze dne 30. 11. 2023, účast u jednání soudu dne 18. 6. 2024 v trvání <= 4 hodin – zde žalovaná 2) požaduje náhradu pouze za 2 úkony) včetně čtyřiadvaceti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (za úkony učiněné do 31. 12. 2024) a odměna stanovená dle § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 2 868 000 Kč sestávající z částky 19 780 Kč za jeden úkon uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (účast u jednání soudu dne 23. 1. 2025 včetně závěrečného návrhu) včetně jedné paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (za úkon učiněný po 1. 1. 2025), cestovní náhrada v celkové výši 16 074,09 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 9. 2019 náhrada 1 982,93 Kč za 208 ujetých km v částce 1 382,93 Kč (33,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,7 l/100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 22. 9. 2020 náhrada 1 986,11 Kč za 208 ujetých km v částce 1 386,11 Kč (32 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,7 l/100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 30. 8. 2022 náhrada 2 028,25 Kč za 208 ujetých km v částce 1 428,25 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,6 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 22. 9. 2022 náhrada 2 028,25 Kč za 208 ujetých km v částce 1 428,25 Kč (47,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,6 l/100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 30. 11. 2023 náhrada 1 492,13 Kč za 220 ujetých km (34,40 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,6 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 18. 6. 2024 náhrada 2 135,08 Kč za 208 ujetých km v částce 1 535,08 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,6 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 21. 1. 2025 náhrada 2 438,41 Kč za 208 ujetých km v částce 1 538,41 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,6 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 17. 12. 2019 náhrada 1 982,93 Kč za 208 ujetých km v částce 1 382,93 Kč (33,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 7,7 l/100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 518 224,09 Kč ve výši 108 827,06 Kč.