21 Co 16/2026 - 106

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Andrey Lomozové a Mgr. Lucie Markové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 48 166 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. října 2025, č. j. 58 C 11/202563, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. o nákladech řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 494,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 48 166 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 87 807 Kč od [datum] do [datum] a z částky 48 166 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni zavázal zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 26 898,30 Kč do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě podané dne [datum], kterou se žalobkyně po částečném zpětvzetí domáhala zaplacení částky 48 166 Kč s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení. Žaloba byla založena na tvrzení, že mezi účastnicemi byla dne [datum] uzavřena pojistná smlouva o životním pojištění, kterou žalobkyně považovala za absolutně neplatnou pro neurčitost ve smyslu § 37 obč. zák., neboť smlouva a na ni navazující pojistné podmínky neobsahují podstatné smluvní náležitosti. Tvrdila rovněž, že ujednání jsou současně i nepřiměřená ve smyslu § 56 obč. zák. S ohledem na to, že vadná ujednání tvoří neoddělitelnou součást smlouvy, žalobkyně považovala pojistnou smlouvu za absolutně neplatnou jako celek. Domáhala se proto vrácení části uhrazeného pojistného jako plnění poskytnutého bez právního důvodu, a to nad rámec částky 39 641 Kč, kterou ji žalovaná po podání žaloby vyplatila.

3. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Potvrdila uzavření pojistné smlouvy, kterou však považovala za platnou, určitě formulovanou a nezatíženou zneužívajícími ujednáními. Tvrdila, že žalobkyně smlouvu uzavřela dobrovolně a po celou dobu z ní čerpala plnění, přičemž každoročně obdržela informace o vývoji pojištění, výši rizikového pojistného, nákladech a odkupném. Uvedla, že pokud by smlouva obsahovala neurčitá ujednání, jednalo by se nanejvýš o relativní neplatnost, kterou žalobkyně neuplatnila v zákonné promlčecí lhůtě, a navíc by se mohlo jednat pouze o neplatnost dílčí, nikoliv neplatnost celé smlouvy. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o absolutní či dílčí neplatnosti některého ujednání pak žalovaná vznesla námitku promlčení veškerých plnění uhrazených přede dnem [datum]. Uvedla rovněž, že žalobkyni během trvání pojištění vyplatila mimořádné výběry v celkové výši 17 761 Kč, pojistné plnění 4 400 Kč a při zániku pojištění odkupné 39 641 Kč. Žalovaná tudíž vznesla rovněž námitku zúčtování vzájemně poskytnutých plnění.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě provedeného dokazování zjistil, že účastnice dne [datum] uzavřely smlouvu o životním pojištění [podezřelý výraz] č. [hodnota], při jejímž sjednání žalobkyně obdržela Smluvní ujednání a Všeobecné pojistné podmínky. Z těchto dokumentů však nevyplývala konkrétní výše rizikového pojistného ani výše či mechanismus určení počátečních, správních a inkasních nákladů a poplatků, přičemž není zřejmé ani to, co se rozumí pojistně-technickými zásadami, na něž smlouva odkazovala. Soud dále zjistil, že žalobkyně v období od [datum] do [datum] zaplatila na pojistném celkem 43 834 Kč, zatímco žalovaná jí v průběhu trvání pojištění a po jeho ukončení vyplatila částky představující mimořádné výběry, pojistné plnění a následně odkupné, a to v celkové výši 61 802 Kč. Pojistná smlouva byla žalobkyní vypovězena dne [datum] a zanikla ke dni [datum]. Žalobkyně poté vyzvala žalovanou k vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení, avšak žalovaná plnění nad rámec již vyplaceného odkupného neposkytla, neboť neuznala tvrzenou absolutní neplatnost smlouvy.

5. Soud prvního stupně, s odkazem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od [datum] (dále jen „o.z.“), aplikoval na danou věc právní úpravu účinnou ke dni uzavření smlouvy, tedy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, tj. do [datum] (dále jen „obč. zák.“), a zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Soud pak dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, neboť postrádá ujednání o výši rizikového pojistného, o výši či konkrétním způsobu určení nákladů a poplatků, a tedy i o výši částek, jimiž měla být snižována kapitálová hodnota pojištění. Tyto údaje představují podle soudu obligatorní náležitosti smlouvy tohoto typu a jejich absence znemožňuje pojistníkovi zjistit rozsah jeho platební povinnosti a budoucí kapitálovou hodnotu pojištění. Jde o vadu zasahující celý právní úkon, neboť chybějící ujednání nejsou oddělitelná od zbývajícího obsahu smlouvy. Soud v tomto směru odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

6. Soud prvního stupně zároveň výslovně uzavřel, že nejde o případ nepřiměřených nebo zneužívajících smluvních podmínek ve smyslu § 56 obč. zák. či směrnice 93/13/EHS, neboť tato předpokládají existenci platně sjednaných smluvních ujednání, jejichž obsah by bylo lze testovat. V posuzované smlouvě však taková ujednání nebyla, a proto je nebylo možné podrobit přezkumu z hlediska přiměřenosti.

7. Soud prvního stupně se pak rovněž zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Uzavřel, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení bylo z převážné části promlčeno podle § 107 obč. zák. Žalobkyně se mohla dozvědět o rozhodných skutečnostech nejpozději ke dni zániku pojištění (dne [datum]) a nadto byla průběžně informována o stavu pojištění pravidelnými výročními dopisy. V této souvislosti soud prvního stupně aplikoval na věc tříletou objektivní a dvouletou subjektivní lhůtu. Vzal rovněž v potaz, že promlčecí lhůty běží nezávisle na sobě a nárok je promlčen, jakmile uplyne první z nich. Protože jako první uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta, zůstalo ve prospěch žalobkyně nepromlčeno pouze pojistné zaplacené v posledních dvou letech před zánikem smlouvy. Uzavřel pak rovněž, že tato částka byla více než převýšena odkupným ve výši 39 641 Kč vyplaceným žalovanou. Soud neshledal uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy a uzavřel, že po zohlednění tvrzeného zúčtování vzájemných plnění na straně žalované nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení. Z těchto důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v řízení plně procesně úspěšná. Žalobkyni proto uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení v celkové výši 26 898,30 Kč, představující mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby po 4 602 Kč při tarifní hodnotě 87 807 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a účast při jednání dne [datum]) a za dva úkony právní služby po 3 060 Kč při tarifní hodnotě 48 166 Kč (sepis doplňujícího vyjádření ze dne [datum] a účast při jednání dne [datum]), dále paušální náhradu hotových výdajů za pět úkonů právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhradu za 21% DPH ve výši 4 668,30 Kč. Celkovou částku soud uložil žalobkyni zaplatit k rukám právního zástupce žalované dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

9. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, opírající se o odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Především namítla, že soud prvního stupně zatížil své rozhodnutí nesprávným právním posouzením věci, když bezdůvodně dovodil promlčení části uplatněného nároku v subjektivní promlčecí době. Žalobkyně zdůraznila, že sama nabyla vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy až po konzultaci s právním zástupcem, přičemž žaloba byla podána již dne [datum], tedy ještě před samotným okamžikem, který soud prvního stupně mylně označil za počátek subjektivní promlčecí doby.

10. Dále brojila proti závěru soudu o způsobu zúčtování vzájemných plnění. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]) namítla, že soud prvního stupně pochybil, když provedl zúčtování pouze u nepromlčených plnění. Tvrdila, že podle § 457 obč. zák. musí být vzájemná plnění z neplatné smlouvy vypořádána k okamžiku jejich poskytnutí, tedy bez ohledu na jejich případnou pozdější promlčenost, a teprve výsledné „saldo“ může být podrobeno námitce promlčení. Na podporu své argumentace poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]).

11. Žalobkyně dále namítla, že soud nevypořádal otázku vědomosti žalované o vzniku bezdůvodného obohacení, ačkoliv tato nesla profesionální odpovědnost za obsah smluvní dokumentace i účtování nákladů a poplatků, přičemž v řadě soudních řízení již byla konfrontována s obdobnými závěry o neplatnosti obdobných smluv.

12. Žalobkyně rovněž namítla, že soud prvního stupně pochybil, když odmítl podrobit smluvní ujednání o rizikovém pojistném, počátečních a správních nákladech a inkasních poplatcích testu přiměřenosti podle § 55 a § 56 obč. zák. a směrnice Rady 93/13/EHS. Soud dovodil, že tento test nelze provést, protože dotčená ujednání „ve smlouvě nejsou“. Žalobkyně však zdůraznila, že tato ujednání ve smlouvě obsažena jsou, pouze z jejich textu nelze zjistit výši poplatků ani mechanismus jejich výpočtu. Nejde tedy o neexistenci, nýbrž o netransparentní a neurčité smluvní podmínky, které se mají přezkoumávat právě podle Směrnice. Žalobkyně v této souvislosti připomněla, že vnitrostátní soudy jsou povinny vykládat vnitrostátní právo eurokonformně. Soudy musí ex offo posuzovat existenci zneužívajících ujednání, a to i tehdy, posuzují-li tatáž ujednání z hlediska jejich případné neplatnosti pro neurčitost (k tomu odkázala rovněž na judikaturu sp. zn. C-243/08, C-415/11, C-531/22).

13. V té souvislosti žalobkyně dále uvedla, že její nárok nemůže být promlčen v objektivní promlčecí době. Podle ustálené judikatury SDEU musí být vnitrostátní úprava promlčecích lhůt vykládána tak, aby nečinila výkon práv vyplývajících ze Směrnice 93/13/EHS prakticky nemožným či nadměrně obtížným (odkázala přitom na rozsudky sp. zn. C-327/10, C-243/08, či C-618/10, C-776/19). Zdůraznila, že objektivní promlčecí doba, která by začala běžet bez ohledu na vědomost spotřebitele o zneužívajícím ujednání, by byla v přímém rozporu s tímto unijním principem. Uvedla, že naopak může začít běžet až tehdy, kdy spotřebitel disponuje informacemi a okolnostmi, které mu umožňují posoudit povahu ujednání. Poukázala v té souvislosti rovněž na judikaturu Ústavního soudu, zejména nálezy sp. zn. II. ÚS 78/19 a Pl. ÚS 45/17 a na ustálenou rozhodovací praxi senátu 29 Co Městského soudu v Praze. Žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a rozsudek sp. zn. C-396/24, v němž SDEU zdůraznil, že vnitrostátní soudy musí při aplikaci vnitrostátního práva učinit vše, co je v jejich pravomoci, aby byla zajištěna plná účinnost Směrnice 93/13/EHS, a to i za cenu změny ustálené národní judikatury, pokud je s cíli Směrnice neslučitelná.

14. Konečně žalobkyně napadla i výrok o náhradě nákladů řízení. Namítla, že soud nesprávně dovodil plný procesní úspěch žalované, ačkoliv řízení bylo částečně zastaveno z důvodu platby žalované učiněné až po podání žaloby. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. je třeba zohlednit procesní zavinění zastavení řízení, které v daném případě způsobila žalovaná, když plnila na základě podané žaloby. Žalobkyně odkázala též na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], které v obdobné situaci žalobci přiznalo náhradu části nákladů řízení.

15. Žalobkyně závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 166 Kč s příslušenstvím včetně povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Pro případ, že by odvolací soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí, navrhla žalobkyně, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení.

16. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání především uvedla, že soud prvního stupně správně posoudil běh subjektivní promlčecí lhůty, neboť žalobkyně nabyla skutečnou vědomost o možném bezdůvodném obohacení již na základě výročních dopisů, které dlouhodobě odhalovaly nepoměr mezi zaplaceným pojistným a kapitálovou hodnotou pojištění. Uvedla, že po zúčtování všech vzájemných plnění na její straně žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť jí poskytnutá plnění převýšila plnění poskytnutá žalobkyní; námitku žalobkyně o nutnosti zahrnout do zúčtování i promlčená plnění pak označila za nesprávnou a odporující ustálené judikatuře. Uvedla rovněž, že soud prvního stupně správně dovodil, že jsou-li určitá ujednání shledána neplatnými pro neurčitost, nelze je současně posuzovat jako nepřiměřená ve smyslu Směrnice 93/13/EHS. V návaznosti na tento závěr zdůraznila, že na věc tudíž dopadal rovněž běh objektivní promlčecí doby, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu nešlo o situaci, v níž by unijní právo její aplikaci vylučovalo.

17. Konečně k nákladům řízení žalovaná uvedla, že byla v řízení procesně plně úspěšná, neboť částka odkupného byla žalobkyni vyplacena na základě její vlastní žádosti ještě před podáním žaloby, a žaloba byla tudíž v tomto rozsahu podána předčasně. Z těchto důvodů navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

18. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a žalobkyní podané odvolání shledal nedůvodným.

19. Soud prvního stupně pro rozhodnutí dostatečně objasnil skutkový stav, na jeho zjištění odvolací soud odkazuje. Současně však odvolací soud považuje za potřebné uvést, že některé dílčí právní závěry soudu prvního stupně, byť nezpůsobilé zpochybnit věcnou správnost výsledného rozhodnutí, nejsou správné. Odvolací soud je proto rozvádí níže.

20. Odvolací soud v prvé řadě konstatuje, že soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy.

21. Dle § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. se posuzovaný nárok včetně běhu lhůt a dob řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do [datum] (shora a dále „obč. zák.“), zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

22. Odvolací soud konstatuje, že lze plně přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, podle nichž ujednání upravující snižování kapitálové hodnoty pojištění prostřednictvím rizikového pojistného a souvisejících nákladů zasahují do samotné ekonomické podstaty životního pojištění. Právě tato ujednání přitom určují reálný rozsah platební povinnosti pojistníka i výslednou hodnotu pojistného plnění. Z pojistné smlouvy ani z jejích součástí nicméně konkrétní výše rizikového pojistného, počátečních, správních ani inkasních nákladů, ani jednoznačný mechanismus jejich stanovení nevyplývá. Neurčitost se týká i odkazu na „pojistně-technické zásady“, jejichž obsah nebyl nikde definován. Tyto nedostatky nelze překlenout výkladem či odkazem na jiné dokumenty, neboť transparentní vymezení těchto parametrů je obligatorní součástí smlouvy tohoto typu. Je-li nemožné zjistit z textu smlouvy rozsah platební povinnosti pojistníka a dopad těchto nákladů na kapitálovou hodnotu pojištění, je projevená vůle stran neurčitá ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a tato neurčitost zasahuje konstrukční základ celého smluvního ujednání. Smlouvu je proto nutno hodnotit jako absolutně neplatnou v celém rozsahu, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

23. K odvolací námitce žalobkyně, dle níž měl soud prvního stupně smlouvu posuzovat rovněž z hlediska přiměřenosti podle § 55 a § 56 obč. zák. a Směrnice Rady 93/13/EHS, odvolací soud konstatuje, že tato nemůže obstát, když judikatura Nejvyššího soudu takový postup jednoznačně odmítá. Lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dle něhož: „spočívá-li důvod neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.“ 24. K námitce žalobkyně, podle níž závěr soudu prvního stupně o tom, že uvedená ujednání ve smlouvě vůbec nejsou obsažena, není správný, neboť předmětná smlouva tato ujednání formálně obsahuje (pouze z nich nelze zjistit výši poplatků ani mechanismus jejich určení), odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], neboť v tam posuzované věci obdobně jako ve zde projednávané věci byla smlouva o investičním životním pojištění shledána absolutně neplatnou, neboť smlouva neobsahovala určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů, ačkoliv se v ní formálně nacházela k tomu určená (neurčitá) ujednání. Stejně jako v nyní projednávané věci tedy i v citované kauze určitá ujednání formálně existovala, avšak postrádala konkrétní a srozumitelné vymezení podstatných parametrů, a proto nesplňovala požadavek určitosti projevu vůle. Z hlediska právních následků tak byla tato neurčitá ujednání fakticky ekvivalentní absenci ujednání ve smyslu § 37 obč. zák. a Nejvyšší soud tudíž uzavřel, že taková ujednání nemohou podléhat současně i testu přiměřenosti.

25. Pokud tudíž žalobkyně ve svém odvolání setrvala na stanovisku ohledně nemožnosti promlčení nároku v objektivní promlčecí době právě s odkazem na judikaturu SDEU, odvolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že v projednávané věci nejde o situaci, kdy by výklad Směrnice bránil použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení. O porušení Směrnice se zde totiž, jak již bylo naznačeno výše, vůbec nejedná. Otázkou aplikovatelnosti judikatury SDEU na smlouvy o investičním životním pojištění se ostatně podrobně zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1984/22. V uvedené věci posuzoval platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012 a s tím související otázky běhu promlčecích lhůt. Ústavní soud výslovně uvedl, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“ K námitce rozporu s dobrými mravy Ústavní soud dále konstatoval, že nelze předem vyloučit, aby se i strana, která podle tvrzení účastníka způsobila neplatnost smlouvy, mohla bránit námitkou promlčení: „Nelze ani a priori přijmout výklad (k němuž by vedla stěžovatelova argumentace), podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ 26. V usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2429/23, pak Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a současně převzal závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne [datum], č. j. [spisová značka], v rámci něhož Nejvyšší soud zdůraznil, že neplatnost pojistné smlouvy v uvedené věci nebyla důsledkem porušení unijní úpravy nepřiměřených podmínek, ale vycházela z obecné vnitrostátní úpravy neplatnosti pro neurčitost ujednání podle § 37 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013, tedy z vady projevu vůle.

27. Tyto závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dopadají i na nyní projednávanou věc. Neplatnost pojistné smlouvy o životním pojištění [podezřelý výraz] č. [hodnota] nevznikla v důsledku porušení Směrnice, a aplikace tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 obč. zák. na daný závazkový poměr tudíž nepředstavuje porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele.

28. S ohledem na shora uvedené pak odvolací soud shrnuje, že za situace, kdy byla pojistná smlouva uzavřená mezi stranami shledána absolutně neplatnou z důvodu neurčitosti podle § 37 obč. zák., pak postupoval soud prvního stupně správně, pokud nárok žalobkyně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 a § 457 obč. zák. a následně, po vznesení námitky promlčení žalovanou, se zabýval posouzením, zda žalobkyní uplatněný nárok není promlčen. V této souvislosti soud prvního stupně správně aplikoval § 107 obč. zák., upravující běh promlčecích lhůt u práv z bezdůvodného obohacení, a zcela přiléhavě vyšel z jejich duality, tedy ze souběžné existence dvouleté subjektivní promlčecí lhůty a tříleté objektivní promlčecí doby.

29. Soud prvního stupně však pochybil v určení počátku běhu subjektivní lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák., když dovodil, že žalobkyně mohla nabýt subjektivní vědomost o rozhodných skutečnostech nejpozději ke dni zániku pojistné smlouvy (tj. dne [datum]), respektive dokonce již dříve na základě informací obsažených ve výročních dopisech. Judikatura Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. III. ÚS 2127/21, však jednoznačně akcentuje potřebu rozlišovat mezi objektivní dostupností dílčích informací, a skutečnou subjektivní, kvalifikovanou vědomostí oprávněného o skutkových okolnostech, které zakládají jeho nárok: „Nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností stěžovatele své právo dovodit. Tím se rozdíl mezi účelem subjektivní a objektivní promlčecí doby stírá. „Mechanický“ odkaz soudů na judikaturu, podle níž vědomost stěžovatele o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti vedlejší účastnice z něj, je ve skutečnosti vědomostí o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodnost obohacení čistě teoreticky usoudit, je proto projevem neústavní libovůle a formalismu.“ Nelze tudíž dospět k závěru, že subjektivní promlčecí lhůta mohla začít běžet již tím, že žalobkyně obdržela obecné administrativní dokumenty (např. výroční dopisy) a tedy se s hrubými čísly o odkupném mohla průběžně formálně seznamovat.

30. Současně však nelze přisvědčit ani závěru soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí lhůta mohla začít běžet až ke dni zániku smlouvy, tedy [datum]. Zániku smlouvy totiž předcházela její výpověď podaná žalobkyní dne [datum]. V návaznosti na tuto výpověď obdržela žalobkyně téhož dne od žalované informaci o ukončení pojištění, včetně sdělení o výši odkupného. Nejpozději dne [datum], kdy žalobkyně udělila plnou moc profesionálnímu právnímu zástupci, pak získala reálnou a kvalifikovanou možnost posoudit existenci a právní relevanci vad smluvního ujednání a vyhodnotit, zda a z jakých důvodů mohlo na straně žalované docházet k dlouhodobému bezdůvodnému obohacování na její úkor. Okamžik udělení plné moci advokátovi (tj. [datum]) je proto nutno považovat za rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.

31. Soud prvního stupně pochybil také při koncipování běhu subjektivní promlčecí lhůty. Dospěl totiž k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. znamená, že žalobkyně může požadovat pouze plnění uhrazená v období od [datum] do [datum], tedy v posledních dvou letech před zánikem smlouvy. Tímto postupem však soud prvního stupně konstruoval běh subjektivní promlčecí doby zpětně od okamžiku, který považoval za vznik kvalifikované vědomosti žalobkyně. Odvolací soud tak považuje za nutné zdůraznit, že subjektivní promlčecí lhůta nemá retroaktivní účinky, tj. neběží zpětně, ale naopak dopředně od okamžiku, kdy oprávněná osoba získá kvalifikovanou vědomost o rozhodných skutečnostech zakládajících nárok z bezdůvodného obohacení. V nyní projednávané věci, jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně tuto kvalifikovanou vědomost nabyla nejdříve dnem [datum], kdy udělila plnou moc svému právnímu zástupci. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta proto nemůže uplynout dříve než [datum]. Žaloba podaná dne [datum] je tedy z hlediska subjektivní promlčecí lhůty nepochybně včasná.

32. Vedle subjektivní promlčecí lhůty je nezbytné zohlednit i objektivní tříletou promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., která běží nezávisle na lhůtě subjektivní. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím kterékoliv z těchto lhůt, přičemž z hlediska rozsahu nepromlčeného nároku je v projednávané věci určující právě doba objektivní. Ta totiž běží bez ohledu na subjektivní vědomost oprávněného, a to striktně od okamžiku vzniku (každého dílčího) bezdůvodného obohacení, tj. každé jedné splátky pojistného uhrazeného žalobkyní. Byla-li žaloba podána dne [datum], jsou proto objektivně promlčena všechna plnění poskytnutá žalobkyní před [datum], zatímco nepromlčena zůstávají pouze platby pojistného uhrazené v období od [datum]. Jejich konkrétní výše činí 16 341 Kč, neboť uhrazeno bylo žalobkyní 8×429 Kč (období [datum] – [datum]), 12×449 Kč (období [datum] – [datum]), 12×494 Kč (období [datum] – [datum]), 3× 531 Kč (období [datum] – [datum]).

33. Odvolací soud pak pro úplnost konstatuje, že neshledal, a ze spisu ani nevyplývají, žádné skutečnosti, z nich by bylo možno dovodit, že by na straně žalované šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení, u nějž by promlčecí lhůta činila 10 let ve smyslu § 107 odst. 2 in fine obč. zák.

34. Lze tedy uzavřít, že nárok žalobkyně spočívající v bezdůvodném obohacení na straně žalované byl z větší části promlčen a v části, v níž promlčen nebyl (16 341 Kč), byl žalovanou uhrazen jejím plněním bez právního důvodu v celkové výši 39 641 Kč.

35. Odvolací soud se v této souvislosti konečně zabýval i námitkou žalobkyně, podle níž měl soud prvního stupně při vypořádání plnění z absolutně neplatné smlouvy zohlednit veškerá vzájemná plnění, tedy i ta, jejichž právo na vydání již bylo promlčeno, a teprve výsledné saldo následně podrobit námitce promlčení. Žalobkyně přitom odkázala na několik rozhodnutí, která podle ní podporují nutnost „komplexního“ zúčtování. Tato argumentace však neobstojí. V tomto ohledu je nutno striktně respektovat § 581 odst. 2 obč. zák., dle něhož platí, že jednostranně nelze započíst pohledávky promlčené. K takovému jednostrannému zápočtu přitom nemůže dojít ani v rámci soudního řízení, kdy soud postupuje i bez návrhu. V posuzované věci navíc žalovaná vznesenou námitkou zúčtování zcela evidentně projevila vůli započíst svoji pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení toliko na nepromlčenou část nároku žalobkyně.

36. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], platí: „Z ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že zákon vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Jinými slovy řečeno, pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení, případně započtení proti ní úspěšně namítat), je rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Při splnění zákonných předpokladů platí, že byla-li vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později splatná, je zánik závazku jednostranným započtením vyloučen.“ 37. Jelikož žalovaná vyplatila žalobkyni částku 39 641 Kč na základě výplatního dopisu ze dne [datum], je zřejmé, že v okamžiku setkání pohledávek – tedy v červenci 2025, kdy žalované vůči žalobkyni vznikla pohledávka odpovídající plnění poskytnutému bez právního důvodu – byl vzájemný nárok žalobkyně vůči žalované již z převážné části promlčen.

38. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný ve výroku I. potvrdil.

39. Odvolací soud přezkoumal rovněž výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že tento výrok je nesprávný, a proto jej podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Odvolací soud k této změně přistoupil z následujících důvodů.

40. Ze spisu vyplývá, že žalobkyně zaslala žalované dne [datum] předžalobní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, v níž výslovně uvedla, že považuje celou smlouvu za absolutně neplatnou a bude se domáhat vrácení veškerých dosud uhrazených plnění. Namítala-li žalobkyně absolutní neplatnost předmětné smlouvy, logicky tím popírala i platnost ujednání o odkupném včetně ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná na předžalobní výzvu ze dne [datum] reagovala sdělením, že smlouvu považuje za platnou, a dne [datum], tedy po zahájení soudního řízení, poskytla plnění, které mělo představovat odkupné ve výši 39 641 Kč. Tento postup však zvolila na vlastní riziko, neboť za situace, kdy žalobkyně výslovně namítala absolutní neplatnost smlouvy jako celku, existovala zjevná nejistota, zda je ujednání o odkupném vůbec možné aplikovat. V řízení bylo uzavřeno, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Žalovaná proto musela vydat vše, o co se obohatila, a to ihned na výzvu věřitele. Žalovaná na výzvu neplnila, neboť vyčkávala, až uplyne (neplatně) sjednaná doba pro výplatu odkupného, což v konečném důsledku znamenalo, že částku 39 641 Kč zaplatila až po podání žaloby. Tímto svým postupem zavinila zastavení (§ 146 odst. 2 o.s.ř.) v rozsahu 45 %. Naopak co do částky 48 166 Kč byla žaloba zamítnuta, v rozsahu v 55 % tak byla žalobkyně neúspěšná (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) Po zohlednění vzájemného poměru procesního zavinění a úspěchu ve věci dospěl odvolací soud k závěru, že spravedlivému a racionálnímu uspořádání práv a povinností účastníků tudíž odpovídá rozhodnutí, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

41. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení před odvolacím soudem úspěšná a vzniklo jí proto právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny advokáta za dva úkony právní služby, a to za vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání, přičemž odměna za každý úkon činí 3 060 Kč (8 odst. 1 a. t., § 7 bod 5. a. t.), za dva úkony pak 6 120 Kč. Dále žalované náleží dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč, tj. 900 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a náhrada DPH ve výši 21 % z částky 7 020 Kč, tj. 1 474,20 Kč. Celkem tak náklady odvolacího řízení činí 8 494,20 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna tuto částku uhradit k rukám právního zástupce žalované.

Poučení