21 CO 18/2022 - 314

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Šárky Petrové a soudců JUDr. Jiřího Petržálka a Mgr. Naděždy Vaňurové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o určení vlastnictví k pozemku k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 9. prosince 2021 č. j. 13 C 66/2020-263 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 871 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že [jméno] [příjmení], [rodné číslo], naposledy bytem [adresa], zemřelý dne [datum], byl ke dni [datum]vlastníkem pozemku zapsanému na listu vlastnictví [číslo] vedeném [stát. instituce], [stát. instituce], výrokem II zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku označeného jako pozemková parcela [číslo] nacházejícímu se v katastrálním území [obec] a obci [obec], zapsanému na listu vlastnictví [číslo] vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] a výrokem III uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 8 120,18 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se po změně žaloby (v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2021 č. j. 21 Co 300/2020-211) domáhala určení, že [jméno] [příjmení] byl ke dni své smrti [datum] vlastníkem pozemku [parcelní číslo] v [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] [obec], zapsaném na listu vlastnictví [číslo] vedeném [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ pozemek [parcelní číslo]“ nebo„ pozemek“), a zároveň alternativního rozhodnutí pro případ, že by se neprokázalo, že [jméno] [příjmení] byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku, určení, že je ona vlastníkem pozemku. Tvrdila, že pozemek nabyl její právní předchůdce, její otec [jméno] [příjmení], přičemž do jeho dispozice přešel faktickým předáním od právního předchůdce žalovaného dne [datum] poté, co byl dne [datum] ukončen nájemní vztah právního předchůdce žalovaného k pozemku. Právní předchůdce žalobkyně na pozemku hospodařil. Pozemek ovšem nebyl geometricky zaměřen, což bylo podmínkou pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobkyně nepovažuje za důvodnou obranu žalovaného, že stát nabyl pozemek směnou v roce 1950, neboť považuje směnu pozemků za neplatnou, případně k ní vůbec nedošlo. Pokud by byla směna platná, došlo k vydržení vlastnického práva, neboť pozemek byl odevzdán do držby právního předchůdce žalobkyně dne 28. 7. 1993 a vydržecí lhůta uplynula nejpozději dne 28. 7. 2003 a k prvému zpochybnění oprávněnosti držby došlo až dne 1. 8. 2003 na základě dopisu žalovaného. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a poukázal na to, že žalobkyně neprokázala shodnost předmětu držby s pozemkem [parcelní číslo]. Zpochybnil i dobrou víru žalobkyně vzhledem k průběhu dědického řízení. Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že jako vlastnice pozemku [parcelní číslo] je v katastru nemovitostí zapsána [země] a právo hospodařit s tímto majetkem státu svědčí žalovanému. Nabývacím titulem je přídělová listina [číslo jednací] [číslo] [spisová značka] ze dne 11. 3. 1950, č. d. [anonymizováno] [rok]. Dříve v evidenci vedený pozemek [parcelní číslo] o výměře 3600 m2 byl následně částí pozemku p. [číslo] částí pozemku [parcelní číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území [obec] s tím, že tento pozemek byl součástí přídělu [číslo]. Původní pozemek [parcelní číslo] o výměře 3600 m2 vedený ve zjednodušené evidenci dle přídělového plánu nebo jiného podkladu je v současné době veden na listu vlastnictví [číslo] jako pozemek [parcelní číslo] o výměře 3300 m2. Parcela [číslo] v katastrálním území [obec] byla zapsána na základě obnovy katastrálního operátu přepracováním analogové katastrální mapy do katastrální mapy digitalizované. Obnova operátu nastala dne 31. 10. 2016. Ve zjednodušené evidenci byl veden pozemek [parcelní číslo] o výměře 3600 m2 a vlastníkem pozemku byla [země] s právem hospodaření náležejícím [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] (právnímu předchůdci žalovaného). Právní předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení] byla vlastnicí pozemku [parcelní číslo] o výměře 3600 m2 a tento pozemek směnila s [anonymizována dvě slova] formou přídělu, kdy jí byla oproti shora uvedenému pozemku přidělena usedlost [adresa] v [anonymizováno]. [jméno] [příjmení] nabyla vlastnictví k této usedlosti a tuto usedlost převedla na [jméno] [příjmení], který ji převedl na [jméno] [příjmení]. Předmětem převodu ovšem nebyl pozemek [parcelní číslo]. [jméno] [příjmení] poté prodal nemovitosti [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří nemovitosti darovali [jméno] [příjmení]. Podle listiny nazvané vypovězení nájemního vztahu ze dne [datum] právní předchůdce žalovaného sdělil [jméno] [příjmení], že dne [datum] zanikl nájemní vztah k části pozemku [parcelní číslo] – části katastrální parcely [číslo] v [obec] Okresní soud uzavřel, že z této listiny nelze dovodit, o jaký konkrétní pozemek se jedná. Podle usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [spisová značka] žalobkyně nabyla do svého vlastnictví nemovitosti v katastrálním území [obec], zapsané na listu vlastnictví [číslo]. Mezi těmito nemovitostmi pozemek p. [číslo] pod označením [parcelní číslo] či [anonymizováno] není. Znalec [jméno] [příjmení] ve svém znaleckém posudku ze dne 28. 3. 2000 pro účely tohoto dědického řízení ocenil mimo jiné také pozemek [parcelní číslo] – lesní pozemek o výměře 3000 m2 Okresní soud věc po právní stránce posoudil především podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Vyšel ze zjištění, že mezi [anonymizována dvě slova] a právní předchůdkyní žalobkyně došlo ke směně pozemků formou přídělu a právní předchůdkyně žalobkyně nabyla zemědělskou usedlost [adresa] v [anonymizováno], oproti které byl směněn pozemek [parcelní číslo]. Právní předchůdkyně žalobkyně usedlost [adresa] v [anonymizováno] převzala do své držby a následně dále převáděla na právní předchůdce žalobkyně. Okresní soud neměl pochybnosti o platnosti přídělu. Aby mohl být právní předchůdce žalobkyně v dobré víře, musel by být evidován jako vlastník pozemku v evidenci nemovitostí, případně v katastru nemovitostí, což nebyl, nebo by musel požádat jako oprávněná osoba právního předchůdce žalovaného jako osobu povinnou o vydání pozemku, což však nepožádal. Nastolení dobré víry nelze spatřovat pouze v existenci listiny – výpovědi nájmu podle § 22 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“). Není zřejmé, jakého pozemku se výpověď fakticky týkala, a je zjevné, že nájemní vztah nikdy k pozemku nevznikl, neboť nebyly splněny základní zákonné podmínky pro vznik takového nájemního vztahu. Pokud právní předchůdce žalobkyně neuplatnil nárok u [anonymizována dvě slova] podle § 9 zákona o půdě a právního předchůdce žalovaného nevyzval, nemohl vzniknout nájemní vztah k pozemku. Dobrou víru předchůdce žalobkyně nelze dovodit ani ze zápisu o fyzickém předání pozemku, neboť nebylo prokázáno, o jaký konkrétní pozemek se jedná. I kdyby se ovšem o sporný pozemek jednalo, bez jakéhokoliv jiného podkladu nemůže být na základě pouhého fyzického předání dobrá víra nastolena. Pro vrácení nemovitosti byl zákonem určený postup, který naplněn nebyl, přičemž se jednalo o postup všeobecně známý a jeho absence musela u právního předchůdce žalobkyně vyvolat důvodné pochybnosti, že vlastníkem pozemku není. Právní předchůdce žalobkyně tedy pozemek neužíval v dobré víře a na tom nic nemění to, že na pozemku hospodařil. Musel vědět, že mu chybí jakýkoliv právní titul pro užívání pozemku. Na věc není aplikovatelná ani judikatura zabývající se otázkou drobných přestavků či záborů malé části pozemku, např. při zhotovení oplocení či podobně. Výměra pozemku 3300 m2 vylučuje dobrou víru, že sporný pozemek je součástí pozemku jiného. Okresní soud pak odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2298/2018). Totožný závěr pak okresní soud učinil i ohledně dobré víry žalobkyně a uzavřel, že její dobrá víra zanikla nejpozději v okamžiku, kdy se seznámila s obsahem dědického rozhodnutí, které u ní muselo objektivně vyvolat pochybnosti o tom, zda je či není vlastnicí pozemku. Na tom nic nemění znalecký posudek, neboť pozemek dříve označený p. [číslo] případně pozemek [parcelní číslo] (uvedený ve znaleckém posudku) se v dědickém rozhodnutí neobjevuje. Znalecký posudek (zadaný žalobkyní) nemůže být dostatečným průkazem dobré víry žalobkyně, zejména pokud tyto závěry jsou konfrontovány s dědickým rozhodnutím. I kdyby tomu tak nebylo, tak do vydržecí doby nelze zahrnout období užívání pozemku právním předchůdcem žalobkyně. Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání. Zpochybnila správnost závěru okresního soudu o tom, že by právní předchůdkyně žalobkyně [jméno] [příjmení] směnila pozemek [parcelní číslo] o výměře 3600 m2 v [obec] s [anonymizována dvě slova]. Namítla, že se okresní soud nevypořádal dostatečně s jejími námitkami a svoji argumentaci směřující proti platnosti směny podrobně v odvolání rozvedla. Okresní soud se rovněž dostatečně nevypořádal s její námitkou o tom, že na základě smlouvy postupní ze dne 28. 9. 1949 došlo k převedení nemovitostí do vlastnictví [jméno] [příjmení], od kterého jej získal na základě kupní smlouvy [jméno] [příjmení] Okresní soud pak nesprávně uzavřel, že pozemek [parcelní číslo] byl v době dědického řízení po [jméno] [příjmení] veden v katastru nemovitostí. Tento pozemek (později pozemek [parcelní číslo]) byl do katastru nemovitostí zanesen až v roce 2013. Od roku 1950, kdy se tento pozemek poprvé objevil v přídělu [číslo] do roku 2013 nebyl zanesen a ani zakreslen v katastru nemovitostí, a zejména to bylo důvodem, proč nebylo vlastnické právo pro [jméno] [příjmení] zapsáno již v letech 1992 až 1993, kdy bylo zrušeno nájemní právo k části pozemku [anonymizováno] (jak byl pozemek [parcelní číslo] veden). Bylo totiž nutné vyhotovit geometrický plán, k čemuž nikdy nedošlo, a z tohoto důvodu nemohl být také pozemek [parcelní číslo] veden v dědickém usnesení. Žalobkyně se pak neztotožňuje ani s názorem okresního soudu, že nikdy nebylo jednoznačně stanoveno, k jakému pozemku vlastně bylo právo nájmu vypovězeno. Vzhledem k oprávněným pochybnostem o platnosti protokolu o směně má žalobkyně za to, že stát se zmocnil vlastnictví pozemku [parcelní číslo] bez právního důvodu, když v době přídělu již [jméno] [příjmení] ani nebyla vlastníkem tohoto pozemku a ani pozemku [číslo], ze kterého měl být pozemek [parcelní číslo] oddělen. Po celou dobu byl jednoznačně identifikován předmět vydržení a k [jméno] [příjmení] se jako k vlastníkovi choval i právní předchůdce žalovaného. Okresní soud se nezabýval dostatečně rozhodnutím vydaným [anonymizována dvě slova] v [obec], kterým bylo zrušeno [anonymizována dvě slova] [obec] právo užívání k pozemku p. [číslo] uživatelem se stal právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení], který se právě na základě uvedené listiny domníval, že je vlastníkem pozemku [číslo], dnes p. [číslo] když zjistil, že jeho zalesněnou část užívá právní předchůdce žalovaného, pak mu vypověděl nájemní vztah. Okresní soud nesprávně posoudil i dobrou víru žalobkyně, pokud dovodil, že žalobkyně v rámci dědického řízení po [jméno] [příjmení] svou dobrou víru musela ztratit se seznámením se s obsahem dědického spisu. Pokud nebyl pozemek v dědickém usnesení výslovně zmíněn, bylo to důsledkem toho, že nebyl samostatně vymezen v katastru nemovitostí. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě vyhoví a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Zástupce žalobkyně na jednání před odvolacím soudem odkázal na písemné odvolání.

4. Žalovaný na jednání před odvolacím soudem vyjádřil souhlas s rozsudkem okresního soudu a navrhl, aby jej odvolací soud potvrdil.

5. Odvolací soud dospěl po projednání odvolání k závěru, že není opodstatněné.

6. Odvolací soud odkazuje na důvody okresního soudu, které sdílí, a proto jen na doplnění a k relevantním odvolacím důvodům žalobkyně uvádí následující.

7. Žalobkyně v řízení uplatnila eventuální petit. Primárně navrhla, aby soud určil, že [jméno] [příjmení] (její právní předchůdce) byl ke dni své smrti dne [datum] vlastníkem pozemku [parcelní číslo]. Pokud by tomuto návrhu soud nevyhověl, uplatnila sekundární návrh, aby soud určil, že ona sama je vlastníkem tohoto pozemku. Tvrdila, že [jméno] [příjmení] (a před ním jeho právní předchůdci) nikdy vlastnické právo k pozemku neztratili, protože původní vlastnice tohoto pozemku [jméno] [příjmení] (prvá v řetězci právních nástupnictví vedoucích až k [jméno] [příjmení]) své vlastnické právo k pozemku (tehdy pozemku [parcelní číslo]) jeho směnou se státem neztratila, protože směna byla neplatná, resp. k ní vůbec nedošlo, a podrobně pak vyložila svoji argumentaci podporující neplatnost či neexistenci této směny.

8. Odvolací soud jako správná převzal skutková zjištění okresního soudu, že pozemek [parcelní číslo] je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastnictví státu s právem hospodařit náležejícím žalovanému a jako nabývací titul je označena přídělová listina. Tato pozemková parcela byla do katastru nemovitostí zapsána na základě obnovy katastrálního operátu s platností od 31. 10. 2016, a to přečíslováním parcely zapsané ve zjednodušené evidenci jako [parcelní číslo] v [anonymizována dvě slova] [obec], která byla dříve součástí [anonymizována dvě slova] [číslo].

9. K problematice vztahu mezi evidencí pozemků zapsaných ve zjednodušené evidenci a katastrem nemovitostí pak uvádí odvolací soud následující. Zjednodušená evidence je evidence zemědělských a lesních pozemků, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků. Tyto parcely se tedy evidují zjednodušeným způsobem, a to do doby jejich zobrazení v katastrální mapě, nejpozději však do ukončení pozemkových úprav. K pozemkům ve zjednodušené evidenci se mimo jiné vede parcelní číslo podle dřívější pozemkové evidence a údaj o vlastníkovi. Podle § 29 odst. 3 zákona č. 344/1992 Sb., o [anonymizována dvě slova] [země] (katastrální zákon), dále jen „z. č. 344/1992 Sb.“, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993 a byl zrušen k 1. 1. 2014, zemědělské a lesní pozemky, jejichž hranice v terénu neexistují a jsou sloučeny do větších půdních celků, se evidují do doby jejich zobrazení v katastrální mapě, nejpozději však do doby ukončení pozemkových úprav, podle zvláštního předpisu zjednodušeným způsobem s využitím bývalého pozemkového katastru, pozemkových knih a navazujících operátů přídělového a scelovacího řízení. Údaje zjednodušené evidence se považují za součást katastrálního operátu. Judikatura dovodila, že pozemky vedené ve zjednodušené evidenci vstupují do pozemkových úprav ve vlastnických hranicích vyplývajících z předchozích pozemkových evidencí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2011). Z toho vyplývá, že pozemky ve zjednodušené evidenci byly i součástí evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, který byl zrušen k 1. 1. 1993 z. č. 344/1992 Sb.

10. V řízení bylo prokázáno a nestalo se nakonec ani sporným, že pozemek [parcelní číslo] v obci a [anonymizována dvě slova] [obec], který byl veden ve zjednodušené evidenci, byl součástí evidence nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb., a později i v katastru nemovitostí jako vlastnictví [země], a to až do jeho přečíslování v důsledku obnovy katastrálního operátu ke dni 31. 10. 2016 (tedy i v době smrti [jméno] [příjmení] dne [datum] a v době rozhodování o jeho pozůstalosti dne [datum]). Z toho plyne, že nejdříve evidence nemovitostí a poté katastr nemovitostí byly pro [jméno] [příjmení] a posléze i pro žalovanou dostatečným a hodnověrným zdrojem pro získání vědomosti o tom, že jako vlastník pozemku (o němž má žalobkyně za to, že náležel [jméno] [příjmení]) je veden stát. Tento zdroj byl [jméno] [příjmení] bez potíží dostupný. Pro právní posouzení věci odvolacím soudem (jenž je nakonec i v souladu i s důvody okresního soudu), je rozhodující především to, že takový stav v evidenci nemovitostí tu byl i ke dni účinnosti zákona o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991.

11. Vztah mezi žalobou na určení vlastnictví podle § 80 o. s. ř. a uplatněním práva k věci podle restitučních předpisů upravuje judikatura jak Ústavního, tak i Nejvyššího soudu tím směrem, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 342/2009).

12. Žalobkyně tvrdila, že stát převzal pozemek (tehdy [parcelní číslo] v k. ú. [obec]) na základě protokolu o pozemkových úpravách podle zákona č. 90/1947 Sb., o provedení knihovního pořádku strany konfiskovaného nepřátelského majetku a o úpravě některých právních poměrů vztahujících se na přidělený majetek (dále jen„ z. č. 90/1947 Sb.“) o směně pozemků mezi [jméno] [příjmení] a [anonymizována tři slova] při [stát. instituce] ze dne 18. 12. 1946, jíž měla [jméno] [příjmení] směnit tento pozemek za„ [anonymizováno] [číslo] v [anonymizováno]“. Podle protokolu již podpisem [jméno] [příjmení] pozemek postoupila pro pozemkovou úpravu [anonymizována tři slova] při [stát. instituce] a odevzdala mu jej ke dni odevzdání náhradních nemovitostí v katastrálním území [obec], tj. ke dni 18. 12. 1946, do úplného a neomezeného vlastnictví a [anonymizována tři slova] při [stát. instituce] převzal pozemek do plného a neomezeného vlastnictví.

13. Podle § 4 odst. 1 zákona o půdě oprávněnou osobu je státní občan [obec] a slovenské federativní republiky, jehož půda, budovy a stavby patřící původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo jiné právnické osoby v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 způsobem uvedeným v § 6 odst. 1.

14. Podle § 6 odst. 1 písm. t/ zákona o půdě oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění bez vyplacení náhrady.

15. Jak vyplývá ze shora citované judikatury, žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Ústavní soud v závěru odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05 uvedl, že na otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, prostřednictvím zpochybnění právních skutečností, na základě nichž k takovému zániku došlo, a tedy nikoliv způsoby stanovenými restitučními předpisy, nýbrž za použití obecných občanskoprávních institutů (tedy na žaloby na určení práva, jakož i žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci), odpovídá Ústavní soud záporně.

16. Z provedeného dokazování (potažmo i ze samotného tvrzení žalobkyně) je zcela zřejmé, že k zániku vlastnického práva žalobkyně, resp. k převzetí pozemku státem bez právního důvodu, mělo dojít před určujícím datem [datum], neboť stát měl (dle názoru žalobkyně) pozemek převzít od právní předchůdkyně [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] na základě neplatné směny pozemků ke dni 18. 12. 1946. In concreto ke specifickým okolnostem věci odvolací soud důrazně dodává, že nelze považovat za okamžik převzetí pozemku státem okamžik, kdy byl pozemek (dle názoru žalobkyně protiprávně) dále přidělen přídělem [číslo] právnímu předchůdci žalovaného (přídělová listina zaknihována podle usnesení [název soudu], [pobočka] Městě nad Metují, dne [datum], [anonymizováno] [číslo] [anonymizováno] 23. 3. 1950). Jinými slovy zjednodušeně řečeno, stát se uchopil pozemku nikoliv roce 1950, ale již v roce 1946, tedy přede dnem 25. 2. 1948, jako časovým mezníkem vymezujícím právo oprávněné osoby podle § 4 odst. 1 (resp. jejího nástupce podle § 4 odstavce následující zákona o půdě). Odvolacímu soudu se proto jevilo nadbytečným zabývat se hlouběji věcnou argumentací žalobkyně směřující k posouzení platnosti směny nemovitostí z roku 1946.

17. Právní předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení] pak nemohl nabýt vlastnictví k pozemku [parcelní číslo] zjednodušené evidence ani vydržením podle § 134 obč. zák., podle jehož odstavce prvního oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

18. Žalobkyně tvrdila, že vydržecí doba počala ([jméno] [anonymizováno] a nakonec i jí) běžet dnem 28. 7. 1993, kdy měl [jméno] [příjmení] pozemek převzít od žalovaného po skončení nájmu. Odhlédnuto od posouzení otázky, zda bylo lze po celou dobu hledět na [jméno] [příjmení] jako na oprávněného držitele ve smyslu § 130 obč. zák., nemohl [jméno] [příjmení] vydržením pozemek nabýt, neboť do jeho smrti dne 17. 12. 1999 desetiletá vydržecí doba neuplynula. Odvolací soud poznamenává, že tuto úvahu uvádí pouze na okraj, neboť nabytí vlastnictví vydržením [jméno] [příjmení] žalobkyně ani netvrdila. Tvrdila, že vydržením nabyla vlastnické právo ona sama, neboť vydržecí doba uplynula úspěšně dnem 28. 7. 2003, tedy až po smrti jejího právního předchůdce [jméno] [příjmení]. Oprávněné držby pozemku [jméno] [příjmení] se dovolávala na prospěch vydržení pozemku do svého vlastnictví s poukazem na § 134 odst. 3 obč. zák.

19. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.

20. Odvolací soud, pokud jde o vydržení vlastnictví pozemku přímo žalobkyní, odkazuje na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí ve věci vydaného (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2021 č. j. 21 Co 300/2020-211), ve kterém se touto otázkou zabýval. Na prvém místě ovšem nyní znovu připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, podle které právní titul jako předpoklad oprávněné držby vedoucí k vydržení je nutné zkoumat zvlášť u každého z po sobě jdoucích držitelů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 838/2003). To znamená, že i žalobkyně by musela splnit předpoklad vydržení spočívající v oprávněné držbě ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc (nebo právo) patří, a že je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (§ 130 odst. 1 obč. zák.) O dobré víře lze tedy uvažovat tam, kde držitel drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 170/2018). Dobrá víra držitele (se zřetelem ke všem okolnostem) se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby to by domnělý právní důvod. Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. Titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí i o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1335/2016). Lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva, a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět mohl, kudy vede vlastnická hranice v terénu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1577/2018).

21. Žalobkyně tvrdila, že pozemek (chápáno ve fyzikálním rozměru jako část zemského povrchu), jenž je nyní geometricky a polohově určen a zobrazen v katastrální mapě a označen jako [parcelní číslo] v [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno] [obec], nabyla, resp. měla za to, že jej nabyla, děděním po svém právním předchůdci [jméno] [příjmení] a že tedy titulem (byť putativním), o který opírala svou oprávněnou držbu, bylo usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 12. 4. 2000 č. j. D 1107/99-45 ve věci projednání dědictví po [jméno] [příjmení], zemřelém dne 17. 12. 1999, kterým byla schválena dohoda dědiců. Odvolací soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí uvedl, že ke vzniku dobré víry žalobkyně, že pozemek nabyla děděním, není bezpodmínečně třeba, aby pozemek byl v dědickém řízení, resp. v rozhodnutí vydaném v dědickém řízení, uveden, resp. formálně označen tak, jak je nyní označen v katastru nemovitostí (§ 2 písm. b/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí). Význam má již to, že žalobkyně je dědičkou (právním nástupcem) toho, kdo podle jejího tvrzení byl oprávněným držitelem pozemku.

22. Pozemek (tehdy zapsaný jako [parcelní číslo] ve zjednodušené evidenci) v dědickém rozhodnutí uveden není. Bylo by možné obecně uvažovat tak, že žalobkyně mohla nabýt spravedlivého přesvědčení o tom, že pozemek (resp. nyní již v katastru zapsanou [parcelní číslo]) dědictvím nabyla, pokud by šlo o pozemek sousedící s některým z pozemků, které jsou v dědickém rozhodnutí uvedeny, a přitom by se mýlila v průběhu hranice, v důsledku čehož by se chopila držby tohoto pozemku v domnění, že jde o součást některého z pozemků, jejichž nabytí jí bylo v dědickém rozhodnutí potvrzeno. Pro posouzení dobré víry žalobkyně jsou významné konkrétní okolnosti v době vydání dědického rozhodnutí. S touto otázkou se zcela správně a v úplnosti vypořádal okresní soud ve svém odůvodnění v bodě 64 a odvolací soud na jeho důvody odkazuje a mohl by je jen opakovat. Proto z nich jen připomíná, že žalobkyní zmiňovaný znalecký posudek oceňuje pozemek [číslo] louka o výměře 17360 m a také lesní pozemek 536 o výměře 3000 m. Pokud se tedy pozemek, tehdy již označený jako p. [číslo] případně pozemek [parcelní číslo] (uvedený v posudku) v dědickém rozhodnutí neobjevil, musela tato skutečnost při vynaložení minimální pozornosti u žalobkyně vyvolat pochybnost o tom, zda jí věc patří či nikoliv. Žalobkyně byla schopna s obvyklou mírou opatrnosti seznat, že její vlastnictví k uvedenému pozemku je pochybné. Naděje vyvolaná znaleckým posudkem (zadaným žalobkyní) není dostatečným průkazem pro dobrou víru, zejména pak za situace, když závěry znaleckého posudku jsou konfrontovány s dědickým rozhodnutím.

23. Odvolací soud jen na doplnění a k odvolacím důvodům žalobkyně uplatněným proti těmto závěrům okresního soudu uvádí následující. Pokud rozhodnutí o projednání dědictví po [jméno] [příjmení] odkazovalo na znalecký posudek znalce [jméno] [příjmení], pak jen co do stanovení ceny nemovitostí. Pokud znalec ocenil pozemek, který sám označil jako parcela [číslo] lesní pozemek o výměře 3000 m2, pak ani tento pozemek není v dědickém rozhodnutí uveden, a není ani jasné, o jaký pozemek se mělo jednat, a z čeho znalec zjistil, že pozemek byl ve vlastnictví zůstavitele. Nakonec znalci tato otázka ani nepříslušela. V řízení bylo přitom zjištěno, že současný pozemek [parcelní číslo] byl součástí pozemku [parcelní číslo] zjednodušené evidence a nikoliv pozemku znalcem označeného jako parcela [číslo]. Pozemek [parcelní číslo] byl zapsán ve zjednodušené evidenci v katastru nemovitostí a žalobkyně se mohla nahlédnutím do katastru nemovitostí (dříve evidence nemovitostí) přesvědčit o jeho existenci a o tom, že jako vlastník tohoto pozemku je zapsán stát a nikoliv [jméno] [příjmení]. Jak vyložil již podrobně okresní soud, nemohla dobrá víra žalobkyně v to, že nabyla pozemek děděním, vzniknout tak, že by se mýlila v průběhu vlastnické hranice jiných pozemků, které jsou v dědickém rozhodnutí uvedeny. Pokud tedy žalobkyně sama nesplnila podmínku oprávněné držby ve smyslu § 130 obč. zák., spočívající v dobré víře v nabývací titul, tak je bez významu zkoumat existenci oprávněné držby u jejího právního předchůdce [jméno] [příjmení]. Závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně vlastnictví k pozemku vydržením podle § 134 obč. zák. nenabyla, proto obstojí.

24. Okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení, a odvolací soud proto jeho rozsudek ve všech jeho výrocích jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

25. Žalovaný byl zcela úspěšný i v odvolacím řízení a náleží mu proto proti neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný vynaložil v odvolacím řízení následující náklady. Náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 151 odst. 3 o. s. ř., § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), náhrada cestovních výdajů za cestu z místa pracoviště jejího zaměstnance v [obec] do sídla odvolacího soudu v [obec] a zpět při ujetí 88 km a použití osobního silničního motorového vozidla, v sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč (§ 1 písm. b/ vyhlášky č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, dále jen„ vyhl. č. 511/2021“), průměrné spotřebě 3,8 l motorové nafty na 100 km a ceně 47,10 Kč za 1 litr (§ 4 písm. c/ vyhl. č. 511/2021 Sb.), celkem náhrada cestovních výdajů ve výši 571 Kč Celkem žalovaný v odvolacím řízení vynaložil náklady ve výši 871 Kč a žalobkyně je povinna mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1, § 211 o. s. ř.).

Poučení