21 Co 185/2024 - 627

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Evy Drahorádové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a zaplacení částky 375 000 Kč k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. března 2024 č. j. 9 C 274/2017-589 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I, II, IV a V potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III mění tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci jednu polovinu nákladů řízení ve výši 171 658,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce a co do poloviny nákladů řízení ve výši 171 658,90 Kč se jejich náhrada žalobci nepřiznává.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 24 006,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 320 369 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II rozhodl, že účastníci vzájemně nemají právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Výrokem III žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení o zaplacení částky 375 000 Kč ve výši 347 317,80 Kč, tyto k rukám [tituly před jménem] [jméno a příjmení] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, výrokem IV účastníkům uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení, a to žalobce 2 415 Kč a žalovaná 13 685 Kč, a výrokem V žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 966 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobce se domáhal zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. 150, jehož součástí je stavba č. p. 125, a pozemku p. č. 1178/10, zapsáno v katastru nemovitostí pro obec [adresa], katastrální území [adresa], na listu vlastnictví číslo [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště [adresa] (dále též jen „nemovitosti“), a v rámci tzv. širšího vypořádání zaplacení 375 000 Kč za rekonstrukce, které provedl na svůj náklad. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne [datum] č. j. [spisová značka] zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke sporným nemovitostem a nařídil jejich prodej s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky po jedné polovině. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Dále Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne [datum] č. j. [spisová značka] zamítl žalobu žalobce co do částky 54 631 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Okresní soud při posouzení věci vycházel především z toho, že předmětem sporu se stalo tzv. „širší“ vypořádání bývalých spoluvlastníků ze spoluvlastnického vztahu, který vznikl i zanikl za účinnosti zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a proto je třeba na věc použít tento právní předpis, a to ustanovení § 1148 odst. 1 o. z., podle kterého při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. Kromě nároku, který uplatnil žalobce, se okresní soud současně zabýval i nárokem uplatněným žalovanou a založeném na tvrzení, že do rekonstrukce domu investovala i ona ze svého částku 350 000 Kč, kterou získala jako kupní cenu za prodej automobilu v jejím výlučném vlastnictví, a tuto částku rovněž navrhla k vypořádání. Okresní soud vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba] kupní smlouvu na automobil Hyundai i35 dne [datum] za částku 430 890 Kč. Tato kupní cena byla fakticky uhrazena z finančních prostředků žalobce. Žalovaná poté automobil kupní smlouvou ze dne [datum] prodala společnosti [název] a. s. za kupní cenu 352 000 Kč. Kupní cena byla zaplacena na účet číslo [č. účtu] vedený u [právnická osoba] ve prospěch žalované. Následně byla z tohoto účtu poukázána částka 200 000 Kč a poté 150 000 Kč na účet číslo [č. účtu] vedený u [název] a. s., na který byly jinak poukazovány i příjmy žalobce. Účet byl veden na žalovanou. K prodeji vozidla došlo se záměrem obou účastníků použít získané prostředky na rekonstrukci nemovitostí. Z tohoto účtu byly právě také náklady spojené s rekonstrukcí domu hrazeny. Okresní soud (vycházeje z předcházejícího názoru odvolacího soudu) dovodil, že vlastnicí automobilu byla žalovaná a finanční prostředky získané jako výtěžek z prodeje vozidla byly rovněž v jejím vlastnictví. Důvodem pro poskytnutí peněz na pořízení motorového vozidla žalobcem pro žalovanou nebylo darování. Otázku, komu náležely peníze představující výtěžek z prodeje, účastníci s ohledem na svůj vztah druha a družky v rozhodné době neřešili. Žalobce v řízení namítal, že převodem částky 350 000 Kč došlo jen k vrácení prostředků, které předtím vynaložil na pořízení automobilu. Žalovaná naproti tomu tvrdila, že žádná dohoda o takovém vrácení peněžních prostředků mezi účastníky neexistovala. Okresní soud uzavřel, že nedošlo-li k darování a bylo-li motorové vozidlo následně prodáno, pak důvod, pro který žalobce prostředky poskytl, odpadl. Na straně žalované tak vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. a je logické, že žalovaná žalobci prostředky získané prodejem vozidla v jejím vlastnictví vrátila a tyto byly vynaloženy na rekonstrukci společného domu s vědomím obou účastníků. Výklad, že by výtěžek z prodeje vozidla náležel žalované a částku 350 000 Kč poukázanou na účet u [název] bylo třeba považovat za poskytnutí finančních prostředků žalované, je odporující obecně uznaným zásadám spravedlnosti (§ 3 odst. 3 o. z.). Okresní soud tedy uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se na rekonstrukci nemovitostí podílela i žalovaná svými výlučnými prostředky a okresní soud se pak zabýval pouze investicemi, které k vypořádání uplatnil žalobce. Přidržel se právního názoru, že požadavek žalobce má oporu v ustanovení § 1148 odst. 1 o. z. Prováděl rozsáhlé dokazování k prokázání tvrzení žalobce o provedení rekonstrukčních prací a placení jednotlivých spojených nákladů. Poukázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem R 37/82. Investice byly vynaloženy na opravy a úpravy domu, které nebyly nutné, a byly provedeny se souhlasem žalované. Žalovaná sice namítala, že s některými stavebními úpravami nesouhlasila, ale nakonec proti nim nijak nebrojila. Opravy a úpravy byly tedy provedeny s jejím konkludentním souhlasem. Žalobce má proto vůči žalované právo na poměrnou část vynaložených nákladů v rozsahu jedné poloviny. Otázka případného zhodnocení stavby je irelevantní. Pokud žalovaná namítala, že v některých případech byly investovány vyšší částky než odpovídající obvyklým cenám prací, tak jak byly určeny znaleckým posudkem, pak okresní soud uzavřel, že je nutné vycházet z částek, které byly prokazatelně investovány, a to i v případech, kdy šlo o částky převyšující obvyklou cenu provedených prací. Jiný postup by byl namístě pouze v případě, že by zaplacená částka byla obvyklé ceně zcela neúměrná. Pokud žalovaná namítala, že se jednání o ceně jednotlivých prací neúčastnila a nemohla tak cenu těchto prací ovlivnit, pak bylo její věcí jako spoluvlastnice, do jaké míry se bude na správě společného majetku podílet. Žalovaná sama uvedla, že řešení otázek souvisejících s rekonstrukcí ponechala na žalobci, a pokud tak učinila, nemůže být tento přístup přičítán k tíži žalobce. V řízení bylo prokázáno, že žalobce ze svých výlučných prostředků investoval do rekonstrukce celkem částku 640 737,12 Kč a má nárok na náhradu její poloviny ve výši 320 369 Kč. Okresní soud proto žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Pokud jde o část řízení týkající se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, rozhodl, že účastníci navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení, vycházeje ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Pokud jde o náhradu nákladů té části řízení, která se týká zaplacení peněžité částky v rámci tzv. „širšího“ vypořádání, okresní soud přihlédl k tomu, že v prvé části řízení byl žalobce úspěšný pouze v rozsahu 85 % a neúspěšný v rozsahu 15 % a má tak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení proti žalované v rozsahu 70 %. V další fázi řízení byl žalobce (s nárokem na zaplacení zbývající částky 320 369 Kč) úspěšný zcela a náleží mu úplné právo na náhradu nákladů řízení proti žalované podle § 142 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů řízení státu okresní soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. obdobně podle zásad shora stručně naznačených.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Namítala, že okresní soud věc nesprávně posoudil po stránce právní, pokud dovodil, že finanční prostředky ve výši 350 000 Kč získané jako výtěžek z prodeje motorového vozidla nebyly v jejím vlastnictví, neboť prodejem vozidla odpadl právní důvod a žalovaná se bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. Následně byla neúplná i skutková zjištění okresního soudu ohledně toho kdy, jakým způsobem a v jakých časových souvislostech byly hrazeny výdaje za rekonstrukční práce. Nemůže být pochyb o tom, že vlastníkem automobilu se stala žalovaná, neboť ona byla kupující a není právně významné, z jakých prostředků byla koupě vozidla financována. Pokud motorové vozidlo následně prodala, vyplacená kupní cena byla jen jejím majetkem a o tuto majetkovou hodnotu nemohla přijít jen tím, že ji převedla z jednoho bankovního účtu na druhý. Nebylo prokázáno, že by se účastníci dohodli na tom, že žalovaná žalobci peníze vrátí. Okresní soud nesprávně uzavřel, že žalobce prokázal, že jednotlivé částky dodavatelům za provedené stavební práce reálně zaplatil. Závěry okresního soudu o financování rekonstrukce z prostředků na účtu jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]), které se vztahuje k posouzení smísení výlučných prostředků manžela a prostředků na společném jmění manželů na jednom bankovním účtu. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud po doplnění dokazování ve věci sám rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu změní tak, že žalobu zamítne.

3. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalované navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil, a ztotožnil se i s jeho odůvodněním. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že kupní cena vynaložená na koupi motorového vozidla pocházela výlučně z jeho prostředků. Na toto motorové vozidlo je tedy nutné pohlížet jako na konverzi majetku žalobce na majetek v podobě tohoto motorového vozidla, který byl následně konvertován zpět do peněz. Nabízí se tedy otázka, jakým způsobem by se měla žalovaná podílet na investicích do nemovitosti, když jejím jediným zdrojem byl majetek získaný výlučně ze zdrojů zajištěných žalobcem. Žalovaná přitom netvrdila, že by se na investicích do nemovitosti podílela jinak. Nelze souhlasit s námitkami žalované, které se vztahují k otázce smísení prostředků na účtu. Citovaná judikatura není na danou věc použitelná, neboť řeší problematiku společného jmění manželů a pořízení věci za manželství a nikoli vypořádání investice podílových spoluvlastníků. Je absurdním výklad, podle kterého by měl žalobce žalované vracet její osobní vnos do společné investice, který původně představuje jeho prostředky vložené do nabytí vozidla.

4. Žalovaná na jednání před odvolacím soudem prostřednictvím své zástupkyně odkázala na písemné odvolání a rozvedla je.

5. Žalobce na jednání před odvolacím soudem prostřednictvím svého zástupce odkázal na své písemné vyjádření k odvolání.

6. Odvolací soud účastníky při jednání stručně seznámil se svým právním názorem (vycházejícím z judikatury Nejvyššího soudu) založeným na tom, že nebylo prokázáno, že by žalovaná souhlasila s cenou provedených stavebních prací na společných nemovitostech, a protože šlo o jiné investice než nezbytné opravy a údržbu, pak povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení by vznikla až při zániku spoluvlastnictví, a to ve výši zhodnocení jejího podílu.

7. Žalovaná poté namítla promlčení takového nároku s tím, že by si nadto takové nové právní posouzení věci vyžádalo další dokazování a sama by svá skutková tvrzení a důkazní návrhy ještě doplnila.

8. Žalobce se k předloženému právnímu názoru odvolacího soudu nevyjádřil.

9. Žalovaná poté svým přípisem odvolacímu soudu sdělila, že pokud by soud v důsledku svého právního názoru měl rozsudek okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, pak namítá promlčení případných vyšších nároků žalobce, které by nově v řízení uplatnil. Domnívá se ale, že s ohledem na délku trvání řízení není vrácení věci okresnímu soudu hospodárné.

10. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání ve věci samé není opodstatněné.

11. Okresní soud ve svém rozsudku rozhodl o nárocích účastníků v postavení (bývalých) spoluvlastníků na tzv. vypořádání spoluvlastníků (při zrušení spoluvlastnictví) v širším smyslu podle § 1148 odst. 1 o. z., podle kterého při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí. Otázku širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví oba účastníci uplatnili v souvislosti s investicemi, které měli vynaložit na předmět spoluvlastnictví. Žalobce z hlediska procesního práva tak, že výslovně uplatnil požadavek na zaplacení určité částky, a žalovaná tak, že svoji tvrzenou pohledávku navrhovala k započtení proti částce uplatněné žalobcem. Z hlediska nabytí právní moci výrok o investicích nebyl závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a naopak (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], usnesení Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]).

12. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a uzavřel, že nevyžadují (z dále vyložených důvodů) doplnění dokazování.

13. Rozhodnutí okresního soudu považuje odvolací soud (a to ohledně nároků obou účastníků) za věcně správné, i když úplně nesdílí jeho právní posouzení.

14. Žalovaná tvrdila, že jí náleží proti žalobci právo na vypořádání jedné poloviny částky 350 000 Kč, kterou vynaložila na investice do rekonstrukce společného domu a kterou získala jako výtěžek z prodeje motorového vozidla tovární značky Hyundai i35 (dále též jen „automobil“). Odvolací soud nemá důvod odchýlit se od svého právního názoru vyjádřeného již v odůvodnění svého předcházejícího rozhodnutí (rozsudek ze dne [datum] č. j. [spisová značka]) založeného na závěru, že vlastníkem automobilu se stala (na základě kupní smlouvy) žalovaná, a pokud poté automobil prodala, pak takto získané peněžní prostředky náležely jen jí. Odvolací soud k tomu pouze poznamenává, že právo na zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy náleží pouze subjektu, který je podle této kupní smlouvy prodávajícím (§ 2079 odst. 1 o. z.), a kupní cena se tak po jejím zaplacení stává součástí majetku prodávajícího. Prodávajícím byla podle kupní smlouvy pouze žalovaná. V řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které měly svědčit o neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaná automobil prodala.

15. Současně ale bylo v řízení prokázáno a nestalo se ani mezi účastníky sporným, že peněžní prostředky vynaložené na zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy, kterou žalovaná do svého výlučného vlastnictví automobil nabyla, pocházely z majetku žalobce. Tyto prostředky pak po prodeji automobilu měly být investovány do rekonstrukce společných nemovitostí. Na tomto tvrzení o jejich investici byl nakonec zcela fundamentálně založen i nárok uplatněný žalovanou, protože jinak by ani vypořádání v širším slova smyslu uplatnit nemohla. Není přitom právně významný přesun těchto peněžních prostředků mezi různými účty, o kterém rovněž nebylo mezi účastníky sporu a byl v řízení prokázán. Pouze těmito přesuny žalovaná své vlastnictví k těmto peněžním prostředkům ztratit nemohla, pokud pro to nebyl prokázán (a ani tvrzen) žádný právní důvod (např. darování apod.). V řízení přitom nebylo prokázáno žádné právní jednání mezi účastníky, na jehož základě by žalovaná měla povinnost žalobci tyto peněžní prostředky „vrátit“. Souhrnně řečeno, pokud žalovaná tvrdila, že tyto peněžní prostředky získané z prodeje automobilu vložila jako investice do nemovitostí, pak šlo (odhlédnuto od dalších okolností) o její výlučné prostředky a náleželo by jí jinak právo na jejich vypořádání podle § 1148 odst. 1 o. z.

16. Odvolací soud nepovažuje za zcela přiléhavou právní konstrukci okresního soudu založenou na posouzení vzájemného právního vztahu mezi účastníky jako právního vztahu vycházejícího z práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného majetkovým plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 2991 odst. 2 o. z.). Nicméně jeho zamítavé závěry (vůči nároku žalované) jsou věcně správné. Právní názor odvolacího soudu je naopak blízký právnímu posouzení věci okresním soudem, které bylo založeno na aplikaci § 3 odst. 3 o. z. (dále viz níže).

17. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 3 odst. 3 o. z. soukromé právo vyvěrá také z dalších obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva.

18. Právní jednání nebo výkon práva se nesmí příčit dobrým mravům. Součástí právního řádu demokratického právního státu jsou rovněž nepsané prameny práva, mimo jiné především zásady či principy (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Je úkolem soudu v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, není-li to možné rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]). Aplikaci § 3 o. z. při posuzování práv vyplývajících z vypořádání spoluvlastnictví, byť ve vztahu k modifikaci náhrady, připouští i judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. [spisová značka]).

19. V řízení bylo prokázáno (a nestalo se ani mezi účastníky sporným), že v historii případu reálně proběhla „transformace“ výlučných peněžních prostředků žalobce tak, že z nich byla uhrazena kupní cena podle kupní smlouvy, kterou nabyla žalovaná do svého výlučného vlastnictví automobil, který později prodala, a peněžní prostředky získané výtěžkem z tohoto prodeje byly převáděny z účtu na účet, a nakonec investovány do společných nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že by bylo v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti nahlíženo přirozeným principem spravedlnosti, aby na základě aplikace § 1148 odst. 1 o. z. z této transformace v konečném důsledku těžila žalovaná na úkor žalobce tím, že by tyto peněžní prostředky byly posouzeny jako její investice (v postavení spoluvlastnice) na společnou věc s důsledky vzniku povinnosti žalobce jí poměrnou část těchto investic nahradit. Jinými slovy a přirozeným způsobem řečeno by tak byl žalobce povinen žalované nahradit to, co jí předtím poskytl ze svého na koupi věci do jejího výlučného vlastnictví. Takové závěry považuje odvolací soud za závěry odporující obecným ideám spravedlnosti a za výklad § 1148 odst. 1 o. z. rozporný s dobrými mravy, a tedy za rozhodnutí nepřípustné (§ 2 odst. 3, § 3 odst. 3 o. z.). Okresní soud proto rozhodl věcně správně, pokud k investici uplatněné žalovanou nepřihlédl.

20. Pokud jde o nárok na poměrnou náhradu investic, která byla uplatněna žalobcem, platí, jak předeslal odvolací soud již při svém jednání, následující. Odborná literatura (viz Velké komentáře, Spáčil a kolektiv, Občanský zákoník III, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2013, strana 628 a následující) dovozuje, že dělícím kritériem při posuzování těchto nároků byla již podle dřívější judikatury (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem Rc 37/1982 a Rc 91/2012) okolnost, zda investice byla realizována se souhlasem všech spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků. V takovém případě dosavadní praxe poměřovala existenci těchto nároků institutem bezdůvodného obohacení s ohledem na absenci výslovné hmotněprávní úpravy. Tato část judikatury z hlediska právního posouzení je nadále podřaditelná pod § 1136, který pro tyto případy zakotvil výslovnou právní úpravu. Obsahově však jde o řešení prakticky shodné co do výše náhrady se závěry, ke kterým dospěla judikatura v poměrech zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).

21. Podle § 1136 o. z. spoluvlastník, který vynaložil na společnou věc náklad v zájmu ostatních spoluvlastníků bez jejich vyrozumění a souhlasu, může požadovat poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci, jednalo-li se o náklad, který byl spoluvlastníkům ku prospěchu.

22. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] připomněl svoji rozhodovací praxi vyplývající z rozsudku sp. zn. [spisová značka], podle kterého předpoklad rozhodnutí přijatého v režimu ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. (stručně řečeno souhlas s investicí) ohledně investic do společné věci uvažovaných druhým spoluvlastníkem je podmíněn skutečností, že spoluvlastník bude informován o druhu a výši uvažovaných investic. Záměr investujícího spoluvlastníka musí být konkretizován alespoň v takovém rozsahu, aby si druhý spoluvlastník mohl učinit představu o konkrétní druhové podobě investic, kterou lze předpokládat, tj. náklad jakého druhu a v jaké výši má být do společné věci proveden. To platí i v případě použití ustanovení § 1136 o. z. a v případě splnění podmínky vynaložení nákladů ostatním spoluvlastníkům ku prospěchu vzniká spoluvlastníku právo na poměrnou část náhrady v rozsahu zhodnocení věci. Jinými slovy řečeno, pokud jde o jiné investice než nezbytné opravy a údržbu, pak povinnost spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení vzniká až při zániku jeho spoluvlastnictví, a to ve výši zhodnocení jeho podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). V projednávané věci bylo prokázáno, že žalobce provedl investici do společných nemovitostí ze svého a byl prokázán i rozsah stavebních úprav (viz znalecký posudek číslo [číslo] znalce [tituly před jménem] [jméno FO], dále jen „znalecký posudek“). Současně ovšem nebylo prokázáno, že by náklady na tyto investice žalobce provedl se souhlasem a vědomím žalované včetně jejího vědomí a souhlasu s předpokládanou cenou těchto nákladů. Tedy alespoň tak, aby si žalovaná mohla učinit představu o konkrétní druhové podobě investic včetně předpokládané ceny (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Za správný nelze považovat právní názor okresního soudu (viz odstavec 48 jeho odůvodnění), že by toto „nevědomí“ žalované bylo lze přikládat k její tíži v tom smyslu, že bylo její věcí, aby se na správě společné věci podílela tím, že by se snažila tuto cenu ovlivnit.

23. Pokud vynaložení těchto investic zakládá žalobci vůči žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení, které je představováno nikoli nutnými nebo dokonce skutečně vynaloženými peněžními prostředky, ale výší zhodnocení jejího podílu (vycházeje ze zhodnocení celé věci), pak nejsou relevantní její námitky, zda žalobce dostatečně prokázal, že žádané peněžní prostředky skutečně na investici vynaložil či nevynaložil.

24. Ze znaleckého posudku vyplývá, že obvyklá cena nemovitostí před jejich rekonstrukcí byla 660 000 Kč a po rekonstrukci 2 230 000 Kč. To znamená (podle znaleckého posudku), že společné nemovitosti byly vynaložením nákladů ze strany žalobce zhodnoceny o částku 1 570 000 Kč a žalovaná by byla povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení spočívající v poměrné části zhodnocení odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu, tj. v rozsahu jedné poloviny, která představuje částku ve výši 785 000 Kč. Tato částka přesahuje částku ve výši 375 000 Kč, která byla uplatněna žalobou. Žalobě lze proto vyhovět i na základě tohoto nového právního posouzení věci, jež je od právního posouzení, na němž své rozhodnutí založil okresní soud, odlišné.

25. Odvolací soud si je z hlediska skutkových zjištění vědom toho, že nevěnoval, pokud jde o závěry znaleckého posudku, věci pozornost, jež by jinak byla zpravidla namístě. Nicméně v řízení nevycházejí najevo podstatné skutečnosti, které by závěry znaleckého posudku zpochybňovaly, a především pak odvolací soud přihlédl k tomu, že částka bezdůvodného obohacení, kterou by byla povinna žalovaná žalobci (na základě právního posouzení odvolacím soudem) zaplatit, převyšuje žalovanou částku zcela podstatně. Jiná situace by nastala, pokud by podle znaleckého posudku se výše bezdůvodného obohacení žalované částce blížila nebo byla dokonce nižší. Pak by bylo namístě se věcí po stránce skutkové dále zabývat. Za daného stavu se ovšem odvolacímu soudu další dokazování směřující především k prověření závěrů znaleckého posudku jevilo jako nadbytečné a zcela nehospodárné.

26. Okresní soud rozhodl správně i o náhradě nákladů části řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o náhradě nákladů řízení státu, a proto odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, IV a V jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

27. Okresní soud správně dovodil, že další fáze řízení, tedy o vypořádání spoluvlastnictví v širším slova smyslu (zaplacení peněžité částky) se řídí hledisky § 142 o. s. ř. Jeho rozhodnutí odpovídá ustálené soudní praxi i v tom, že vycházel z úspěchu a neúspěchu účastníků v každém nalézacím řízení zvlášť (viz nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka] usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Správně stanovil i výši náhrady a odvolací soud v tomto odkazuje na jeho zcela vyčerpávající odůvodnění. Přesto odvolací soud k otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky zaujal jiný právní názor.

28. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního jednání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Za důvody zvláštního zřetele hodné považuje soudní praxe i odborná literatura takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možné spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Soud může rozhodnout i tak, že podle tohoto ustanovení výjimečně náhradu nákladů řízení nepřizná nejen zcela, ale s ohledem na konkrétní okolnosti případu jen z určité části. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou a je proto vždy na soudu, aby posoudil, jaké konkrétní okolnosti v dané věci bude za důvody hodné zvláštního zřetele považovat. Musí ovšem vždy vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka]).

29. Za důvody hodné zvláštního zřetele pro to, aby žalobci nebyla úplná náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně přiznána, považuje odvolací soud skutečnosti, které na počátku vedly ke vzniku sporu. Již okresní soud ve svém odůvodnění připomněl rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ve kterém se zdůrazňuje, že druh a družka musí věnovat správě svých majetkových záležitostí větší pozornost než manželé a že je na jejich uvážení, jakým způsobem budou své majetkové otázky řešit. Podstatná část nákladů byla v řízení vynaložena (oběma účastníky) v souvislosti s rozsáhlým dokazováním, které se týkalo „transformace“ prostředků při koupi a prodeji automobilu žalované a jejich následném investování do rekonstrukce nemovitosti. Na tom, že tyto transakce nebyly prováděny zcela přehledně, má svůj podíl svým přístupem i žalobce (jistě stejně i žalovaná). Žalobce pak svým postupem k prohloubení sporu přispěl i tím, že žalovanou řádně o rozsahu a ceně plánovaných investic neinformoval. Odvolací soud nepopírá, že je to s ohledem na povahu jejich tehdejšího vztahu a na to, že realizaci investic měl jednoznačně v rukách a na bedrech žalobce, lidsky pochopitelné, nicméně by se tato okolnost měla projevit v rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, a to tak, aby náhrada, která má být žalované uložena, byla snížena. Přehlédnout nelze ani to, že tato náhrada je svojí výší srovnatelná s žalovanou částkou. Nicméně na straně druhé úspěch žalobce ve věci nelze zcela přehlédnout, a proto není namístě nepřiznání náhrady úplné, a za přiměřené považuje odvolací soud nepřiznání náhrady v rozsahu jedné poloviny.

30. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu podle § 220 o. s. ř. ve výroku III změnil tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobci jednu polovinu nákladů řízení ve výši 173 658,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.) a co do poloviny nákladů řízení ve výši 173 658,90 Kč jejich náhradu žalobci nepřiznal.

31. Žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný a náleží mu proto proti žalované právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. Okolnosti, které odvolací soud posoudil jako důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání části náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. pro řízení před okresním soudem, se v řízení odvolacím již neuplatní. Žalobce v odvolacím řízení vynaložil následující náklady. Odměna za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (sepis písemného vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) v sazbě 9 620 Kč za každý (§ 7 bod 6 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen „a. t.“), celkem odměna advokáta 19 240 Kč. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem náhrada hotových výdajů 600 Kč. Součástí nákladů řízení je i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 4 166,40 Kč. Celkem žalobce v odvolacím řízení vynaložil náklady ve výši 24 006,40 Kč a žalovaná je povinna mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 201, § 224 odst. 1, § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení