9 C 274/2017 - 589

Rubrum

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] pro širší vypořádání spoluvlastnictví - o zaplacení 320 369 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 320 369 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Účastníci vzájemně nemají právo na náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení o zaplacení částky 375 000 Kč ve výši 347 317,80 Kč, tyto k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Účastníci jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení, a to žalobce 2 415 Kč a žalovaná 13 685 Kč.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení 966 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou soudu dne 21. 9. 2017 se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. St. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č.p. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno], zapsaným v katastru nemovitostí pro obec [adresa], katastrální území [adresa] na LV č. [hodnota]. Navrhl, aby předmětné nemovité věci byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Dále navrhl, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci 1 400 000 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že každý z účastníků má spoluvlastnický podíl o velikosti ideální na výše uvedených nemovitých věcech. Žalobce a žalovaná tvořili nesezdaný pár. Žalobce postupně od počátku roku 2015 prováděl na vlastní náklady rekonstrukci nemovitosti. V rámci této rekonstrukce byly provedeny následující práce: [jméno FO] základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a společností [Anonymizováno], se sídlem [jméno FO], [adresa], byla provedena dodávka oken včetně jejich montáže. Dne 26. 3. 2015 zaplatil žalobce zálohu ve výši 5 000 Kč, dne 26. 5. 2017 zaplatil za dodávku 94 996 Kč. [jméno FO] základě smlouvy o dílo se stejnou společností byla provedena dodávka dveří včetně jejich montáže. Žalobce za dodávku zaplatil 36 578 Kč dne 31. 7. 2015. Za stavební práce provedené [jméno FO], IČO [IČO], se sídlem [adresa], žalobce uhradil dne 12. 5. 2015 zálohu 40 000 Kč, dne 17. 6. 2015 zálohu 40 000 Kč a dne 16. 7. 2015 doplatek 20 000 Kč. Za úpravu instalace v nemovitosti bylo zaplaceno 14 950 Kč dne 17. 9. 2015. Dne 30. 6. 2015 žalobce zaplatil částku 24 960 Kč za dodávku [právnická osoba]. Dne 8. 7. 2015 zaplatil částku 526 Kč za maltu a [právnická osoba]. Dále byla provedena montáž nové střešní krytiny, za níž žalobce dne 23. 9. 2015 uhradil částku 158 639 Kč. Za montáž dřevěné kůlny zaplatil žalobce dne 1. 7. 2017 částku 40 000 Kč. Za montáž a výrobu nové kuchyně, podlah, prahů, dveřních rámů a úpravu dveří žalobce uhradil dne 7. 10. 2015 zálohu ve výši 25 000 Kč a dne 10. 1. 2017 doplatek ve výši 70 500 Kč. Žalobce dále uhradil částku ve výši 31 510 Kč za malby a nátěry. Fakturou č. 9/2017 bylo žalobci vyúčtováno provedení rekonstrukce střechy nemovitosti, za níž žalobce dne 25. 8. 2017 zaplatil částku ve výši 71 300 Kč. Při jednání soudu dne 3. 8. 2018 žalobce doplnil, že za pořízení dvou kusů dveří zaplatil částku 2 296 Kč (tuto investici zohlednil v předžalobní výzvě k plnění). Žalobce dále z vlastních finančních prostředků zakoupil vnitřní vybavení nemovitosti, a to plovoucí podlahu včetně lišt a lepidla za 12 200,12 Kč, koberec za 1 272 Kč, skříň a kancelářskou židli za 5 310 Kč, lavici za 999 Kč, vestavnou myčku BEKO za 5 696 Kč, dřez včetně baterie za 1 874 Kč, odsavač par Mora za 1 879 Kč, vestavnou troubu Mora a varnou plynovou desku Mora za 7 833 Kč, lednici BEKO za 7 784 Kč. Celkem žalobce za vnitřní vybavení zaplatil částku ve výši 44 847,12 Kč. Žalobce dále zakoupil z vlastních finančních prostředků zahradní vybavení, a to kompostér za 1 289 Kč, sekačku včetně příslušenství za 7 056 Kč, elektrické zahradní nůžky za 1 190 Kč, bazén včetně příslušenství za 9 319 Kč a další zahradnické potřeby celkem za 10 718,80 Kč. Celkem tedy žalobce za zahradní vybavení a zahradnické potřeby zaplatil částku 29 572,80 Kč. Znaleckým posudkem o odhadu tržní hodnoty nemovitosti (obvyklé ceny) č. 3116/60/2017 ze dne 5. 8. 2017, vyhotoveným [tituly před jménem] [jméno FO], byla stanovena obvyklá cena nemovitosti na 2 050 000 Kč. Protože žalobce a žalovaná již netvoří pár, měl žalobce zájem na zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání, neboť společné užívání nemovitostí není možné. Za tímto účelem se opakovaně pokoušel se žalovanou dohodnout, ale žalovaná se o vypořádání nechtěla bavit. Rozdělení nemovitostí není dobře možné, a proto žalobce navrhl, aby nemovitosti zůstaly jemu s tím, že žalované uhradí peněžní náhradu. Žalovaná však o tomto způsobu vypořádání nebyla ochotna jednat, když žalobci e-mailem ze dne 29. 5. 2017 sdělila, že „ona i táta májí k baráku citové vazby“. Žalobce tak požadoval, aby mu po přikázání nemovitých věcí do vlastnictví žalované byl přiznán vypořádací podíl 1 025 000 Kč. Žalobce dále požadoval nákladů vynaložených na rekonstrukci nemovitostí, tj. 375 000 Kč. Celkově požadoval 1 400 000 Kč.

2. Žalovaná poukazovala na okolnosti, za kterých žalobce svůj spoluvlastnický podíl nabyl. Nemovitosti vlastnila rodina žalované, resp. otec žalované v nich cca od roku 1949 bydlel, v dubnu 2012 je převedl na svoje dvě děti, a to na žalovanou a na sestru žalované [jméno FO]. Žalobce nabyl ideální nemovitostí kupní smlouvou od sestry žalované za kupní cenu 180 000 Kč a druhou ideální nemovitostí kupní smlouvou od žalované za kupní cenu 110 000 Kč. Žalované nikdy neměla být kupní cena žalobcem uhrazena, protože se tak dohodli. V té době trvalo partnerství žalobce a žalované - žili spolu od roku 2011 do března 2017. Žalovaná tak fakticky žalobci nemovitostí darovala (darovací smlouvu žalobce nechtěl uzavírat, aby nemusel platit vyšší daň). Účastníci se dohodli, že popsaný způsob nabytí spoluvlastnického podílu žalobcem bude kompenzován právě tím, že se svými finančními prostředky bude, spolu se žalovanou, podílet na rekonstrukci nemovitostí. Rekonstrukci měl zařizovat žalobce, protože se jednalo především o technické věci, které zpravidla vyřizují muži, a žalobce na zajišťování rekonstrukce měl při svém podnikání i více času. Žalovaná se však rovněž vlastními prostředky na investicích podílela. K navrženému způsobu vypořádání žalovaná uvedla, že reálné rozdělení nemovitostí není možné a sama nemá dostatek finančních prostředků, aby žalobci mohla vypořádací podíl vyplatit. Proto souhlasila s prodejem nemovitostí ve veřejné dražbě. Žalovaná nesouhlasila s tvrzením žalobce, že od počátku roku 2015 prováděl rekonstrukci nemovitostí na vlastní náklady. Jak investice do nemovitosti (až na poslední tři položky 70 500 Kč, 31 510 Kč, 71 300 Kč), tak investice do vnitřního vybavení nemovitosti, byly hrazeny z účtu č. [č. účtu] vedeného u [Anonymizováno]. [jméno FO] tomto účtu se nacházely finanční prostředky jak žalovaného, tak i žalované. Žalovaná na výše uváděný účet převedla finanční prostředky celkem ve výši 350 000 Kč právě z důvodu, aby se podílela na financování investic do nemovitosti. Jedna částka ve výši 40 000 Kč byla hrazena z finančních prostředků otce žalované. K požadavku žalobce na úhradu investic za zahradní vybavení žalovaná uvedla, že pokud si tyto movité věci zakoupil žalobce ze svých výlučných prostředků, jsou v jeho výlučném vlastnictví a není tak důvod k jejich vypořádání. Žalovaná žalobci nebrání v tom, aby si věci odnesl. Žalovaná dále zpochybnila postup žalobce, který požaduje úhradu investic na rekonstrukci nemovitostí a současně i vypořádací podíl za nemovitosti, v jejichž ocenění jsou tyto investice zahrnuty. Znalecký posudek oceňoval nemovitosti po rekonstrukci, neboť byl vypracován ke dni 19. 4. 2017 a rekonstrukce proběhla již v letech 2015 až 2016. Tímto způsobem tak žalobce vlastně žádá po žalované úhradu investic dvakrát, tj. jednou „samostatně“ na základě předkládaných dokladů a podruhé v ceně vypořádacího podílu za nemovitosti dle znaleckého posudku. K výši investic uplatněných v návrhu na tzv. širší vypořádání žalobkyně uvedla, že platby společnosti PFT byly hrazeny převodem, a to 5 000 Kč dne 26. 3. 2015, 94 996 Kč dne 26. 5. 2015 a 36 578 Kč dne 31. 7. 2015. [jméno FO] bylo uhrazeno 2 x 40 000 Kč a 20 000 Kč z peněz, které byly vybrány z účtu v hotovosti (dne 14. 5. 2015 ve výši 40 000 Kč, dne 19. 6. 2015 taktéž 40 000 Kč a dne 2. 7. 2015 ve výši 30 000 Kč, z nich uhrazeno zbývajících 20 000 Kč), 14 950 Kč za úpravu instalace bylo uhrazeno převodem dne 17. 9. 2015, 24 960 Kč za stavební materiál bylo uhrazeno z peněz, které byly vybrány z účtu v hotovosti dne 12. 6. 2016 (ve výši 26 000 Kč), 526 Kč za maltu a stavební materiál bylo uhrazeno ze zbytku částky 10 000 Kč vybrané z účtu dne 2. 7. 2015 (viz výběr popsaný u [jméno FO]), 158 639 Kč za montáž střešní krytiny bylo uhrazeno převodem dne 23. 9. 2015. Částka 40 000 Kč za vybudování dřevěné kůlny byla hrazena z finančních prostředků otce žalované, konkrétně z částky 50 000 Kč, kterou otec žalované dne 1. 7. 2015 vybral ze svého účtu, předal ji žalované a ta ji předala žalobci. Částka 25 000 Kč (záloha na kuchyň a další truhlářské práce) byla uhrazena z peněz, které byly vybrány z účtu v hotovosti dne 9. 10. 2015 ve výši 25 000 Kč. Další tvrzené investice žalovaná rozporovala. Žalobce tvrdil zaplacení částky ve výši 70 500 Kč za výrobu a montáž nové kuchyně, podlah, prahů, dveřních rámů a úpravu dveří (na tyto práce byla složena záloha ve výši 25 000 Kč). Zálohu ve výši 25 000 Kč žalobce přičítá k vyúčtované částce za tyto práce, tedy dle žalobce za úpravu kuchyně uhradil celkem 95 500 Kč. Tato částka je zcela nepřiměřená. Žalovaná dala souhlas pouze k úhradě zálohy 25 000 Kč. Skutečnost, že si žalovaný nechal fiktivně vystavit doklad na částku 70 500 Kč, je zřejmá z toho, že práce na úpravě kuchyně byly fakticky prováděny na podzim roku 2015, ale faktura na částku 70 500 Kč byla vystavena až za téměř rok a půl. Žalobce nedoložil, zda a jakým způsobem 70 500 Kč opravdu uhradil. Investice ve výši 31 510 Kč (za malby a nátěry) a 71 300 Kč (za rekonstrukci střechy) jsou prokazovány doklady ze srpna 2017, kdy žádné stavební práce neprobíhaly. Není doloženo, zda a jak byly uvedené částky uhrazeny. Uvedené investice žalovaná nikdy neodsouhlasila.

3. Oba účastníci v průběhu řízení svoji argumentaci ve věci dále doplňovali. Žalobce předně souhlasil s tím, aby po zrušení spoluvlastnictví bylo rozhodnuto, že se nařizuje prodej nemovitých věcí s tím, že výtěžek prodeje bude mezi účastníky rozdělen každému jednou polovinou. Žalobce trval na tom, že podíl na nemovitých věcech od žalované nabyl kupní smlouvou a že sjednaná kupní cena byla zaplacena. Nesouhlasil s tím, že se jednalo o tzv. „prodej na oko.“ Kupní smlouva nemohla být neplatná ani z důvodu nepřiměřeně nízké sjednané ceny. Z ničeho nevyplývá, že by žalobce kdykoliv projevil vůli, že investice ponese ke své tíži a že po žalované nebude žádat protiplnění. Žalovaná původně tvrdila, že investice měly jít k tíži žalobce z důvodu, že nemovitost převedla na žalobce bez jakékoliv úplaty. Žalovaná měla nemovitost žalobci darovat, což mělo být kompenzováno investicemi žalobce do nemovité věci. Následně žalovaná své tvrzení upravila v tom smyslu, že se mělo jednat o vzájemné darování, kdy žalobce měl žalované darovat polovinu bytu ve [adresa]. Žalobce jakoukoliv takovouto dohodu popřel. Konstrukce žalované je značně nelogická. Dle tvrzení žalované měl žalobce získat od žalované staré nezrekonstruované nemovitosti v [Anonymizováno], naproti tomu žalovaná měla získat zrekonstruovaného bytu ve [adresa]) a žalobce měl ze svého zrekonstruovat celou nemovitost v [Anonymizováno] a po žalované ničeho nežádat. Žalovaná neuvedla, že od roku 2012 vlastní podíl na bytovém domě ve [adresa] (od roku 2017 již jako jednotka [Anonymizováno] v kat. úz. [adresa]). Je nelogické, že by žalobce měl na žalovanou převést svého bytu ve [adresa]) a žalovaná by naopak neměla převést na žalobce svého bytu ve [adresa]), který získala od svého otce.

4. Žalovaná po provedeném dokazování v původním řízení souhlasila se zrušením spoluvlastnictví a s prodejem nemovitých věcí ve veřejné dražbě. Při rozhodování o rozdělení výtěžku prodeje však dle žalované soud neměl vycházet z podílů zapsaných v katastru nemovitostí, ale ze skutečného stavu, který je takový, že vypořádací podíl žalované činí a podíl žalobce činí (tedy žalobce je vlastníkem pouze spoluvlastnického podílu, který nabyl od sestry žalované, ale nikoliv podílu ve výši , který nabyl kupní smlouvou od samotné žalované). Tato kupní smlouva je zdánlivým (nicotným) právním jednáním pro nedostatek vůle (§ 551 a násl. o. z.). Nedostatek vůle se netýkal toho, že by žalovaná nechtěla na žalobce svého podílu vůbec převést, ale účastníci neměli vůli tento převod učinit úplatně (a úplatnost je základním pojmovým znakem kupní smlouvy). Ke zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží (§ 554 o. z.). Protože zde vůle k převodu existovala (směřovala k bezúplatnému vzájemnému darování), považuje se kupní smlouva za zastřené (simulované) právní jednání. Účastníci měli vůli převod uskutečnit bezúplatně. Bezúplatnost je v daném případě specifická v tom, že se nemělo jednat o „klasické jednostranné“ darování, ale darování „oboustranné“. Konkrétně bylo účastníky dohodnuto, že žalovaná bezplatně převede na žalobce polovinu svých nemovitostí v kat. úz. [adresa] (tj. 1/4 na těchto nemovitostech) a žalobce na ni bezplatně převede polovinu jeho bytu ve [adresa], až jej bude vlastnit. Byt byl formálně napsán na jeho dceru, protože žalobce nechtěl mít „na sebe napsán“ žádný majetek. Ani toto disimulované právní jednání (tj. vzájemné darování) není platné, a to pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 o. z.). Rozpor s dobrými mravy shledávala žalovaná v tom, že není spravedlivý stav, kdy žalovaná svoji část dohody o vzájemném darování splnila, ale žalobce ne. Pokud žalobce nikdy ani úmysl převést žalované polovinu bytu neměl, byl by zde i další důvod neplatnosti, a to jednání v omylu o rozhodující okolnosti (§ 583 o. z.). Žalovaná nesouhlasila s argumentem žalobce, že pokud by se mělo jednat o vzájemné darování, tak mu žalovaná také měla převést byt ve Slovanské ulici čp. 1004, který rovněž vlastnila. Žalovaná trvala na tom, že jí kupní cena za ideální nemovitostí nikdy nebyla zaplacena. Není logické, aby žalobce hradil kupní cenu někomu, s kým sdílel společnou domácnost, s kým plánoval společný život, a komu tvrdil, že „budou mít společný život i společný majetek“. Pokud by soud neměl za prokázané to, že skutečnou vůlí účastníků nebylo vzájemné darování, měl by potom posoudit další argumenty žalované, že kupní smlouva je neplatná ze dvou důvodů, a to pro obcházení zákona a pro rozpor s dobrými mravy. U kupní smlouvy se jednalo o obcházení daňových zákonů kvůli úspoře na dani. Neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je dána tím, že za převod 1/4 nemovitostí žalovaná neobdržela žádnou protihodnotu. Pokud by neobdržení kupní ceny neměl soud za prokázané, tak by kupní smlouva byla ze stejného důvodu neplatná pro sjednání příliš nízké kupní ceny. Ve vztahu k tzv. širšímu vypořádání je dle žalované zásadní to, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci spolu v rozhodné době (tj. v době, kdy žalobce prováděl tvrzené investice) vedli společnou domácnost. V souladu s ustálenou judikaturou se společnou domácností rozumí soužití dvou fyzických osob, které spolu skutečně a trvale žijí a přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb, kdy není třeba, aby oba účastníci přispívali na společné potřeby pouze finančně a stejnou měrou, ale každý podle svých možností a vůle. Soužití účastníků nebylo dopředu nijak časově omezeno, plánovali společný život a manželství. Vedli i tzv. spotřební společenství (hospodářské soužití), neboť se společně podíleli na hospodaření a chodu domácnosti. Žalovaná se starala o společnou domácnost, ze svého účtu hradila částky za potraviny a drogerii, které spotřebovával i žalobce. Žalobce ani netvrdil, že by snad jejich finanční hospodaření bylo oddělené. Žalobce se naopak staral a hradil vše, co souviselo s rekonstrukcí společných nemovitostí v [Anonymizováno]. Žalobce i žalovaná hradili náklady související se společným bydlením ve [adresa]. Druh a družka musejí věnovat správě svých majetkových záležitostí větší pozornost nežli manželé a je zcela na jejich uvážení, jakým způsobem budou své majetkové otázky řešit. Žalobce má důkazní povinnost ohledně prokázání dohody o tom, že by mu žalovaná měla jím investované finanční prostředky vrátit či jinak kompenzovat a v jakém rozsahu. Jestliže žalobce neprokázal existenci dohody, kterou se mu měla žalovaná zavázat k vrácení (či jiné kompenzaci) jím vynaložených investic, pak žalovaná není povinna mu cokoliv za tyto investice hradit.

5. Zdejší soud prvním rozsudkem ze dne 8. 3. 2019, č. j. 9 C 274/2017-348, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke sporným nemovitostem a nařídil jejich prodej s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky po jedné polovině (výroky I a II). Výrokem pod bodem III rozhodl o zamítnutí návrhu žalobce na zaplacení 375 000 Kč (v rámci širšího vypořádání). Výrokem pod bodem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že účastníci řízení spolu žili od roku 2011 do března 2017 ve společné domácnosti, kdy společně hospodařili s jejich příjmy a plánovali společnou budoucnost. Zaujal právní názor, že mezi takovýmito osobami nemohlo vzájemně dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení a z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5071/2009 dovodil, že pokud dojde ke zhodnocení nemovitosti ze strany osob tvořících společnou domácnost, není namístě vzájemné vypořádání mezi těmito osobami podle pravidel tzv. širšího vypořádání. Dle soudu v řízení nebylo prokázáno, že by účastníci v minulosti uzavřeli jakoukoliv dohodu, kterou by způsob vzájemného vypořádání pro případ jejich rozchodu řešili. Soud konstatoval, že sice rekonstrukce nemovitosti proběhla v rozhodující míře z prostředků žalobce, výsledkem ale bylo zhodnocení věci, z čehož budou profitovat oba účastníci tím, že výtěžek prodeje nemovitosti bude vyšší.

6. Krajský soud v Hradci Králové rozsudek zdejšího soudu v žalobcem napadené části, v níž bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho návrhu na zaplacení částky 375 000 Kč, zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení usnesením ze dne 30. 5. 2019, č. j. 20 Co 134/2019-375. Názor okresního soudu, že mezi osobami, které tvořily společnou domácnost, nemohlo vzájemně dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, je v rozporu s dosavadní judikaturou. Krajský soud souhlasil s názorem odvolatele, že pokud mezi účastníky řízení nebyla v minulosti uzavřena dohoda o způsobu vypořádání žalobcových investic do společné věci pro případ skončení soužití, pak se uplatní vypořádání podle výše zákonných podílů dle § 1122 o. z..

7. Zdejší soud následně svým druhým rozsudkem ze dne 5. 11. 2020, č.j. 9 C 274/2017 – 439, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 320 369 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), že se žaloba zamítá co do částky 54 631 Kč (výrok II), že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ve výši [částka] a náklady řízení o zaplacení částky 375 000 Kč ve výši 212 287 Kč, vše k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III), a že účastníci jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady řízení, a to žalobce [částka] a žalovaná 13 685 Kč, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV).

8. Krajský soud v [adresa] na základě odvolání žalované rozhodl svým rozsudkem ze dne 26. 10. 2021, č.j. 20 Co 4/2021 – 495, tak, že rozsudek zdejšího soudu vyjma nenapadeného výroku pod bodem II změnil. Odvolací soud rozhodl, že se žaloba zamítá i co do částky 320 369 Kč (výrok I), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II), že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 37 255 Kč (výrok III) a že žalobce je povinen nahradit náklady řízení státu v částce 16 100 Kč na účet Okresního soudu v Trutnově (výrok IV). Odvolací soud vzal za prokázané, že účastníci řízení spolu v době realizace investic do předmětných nemovitostí žili jako životni partneři, společně bydleli, plánovali svou budoucnost, uhrazovali ze svých příjmů všechny potřeby a nijak neřešili vzájemné majetkové vztahy pro případ, že společné soužiti někdy ukonči. Neztotožnil se závěrem zdejšího soudu, že finanční prostředky získané z prodeje automobilu Hyundai náležely žalobci z titulu bezdůvodného obohacení vráceného žalobci žalovanou, naopak dovodil, že náležely žalované. Na základě uvedeného uzavřel, že i žalovaná se podílela po vzájemné dohodě na investicích do společné věci. Poznamenal, že „jak se žalobce podílel možná větší částkou na zvelebování společného domu, pak žalovaná zase hradila jiné společné potřeby a nebylo by spravedlivé a ani morální nyní po skončení soužití vytrhovat jednotlivé vynaložené výdaje a dožadovat se jejich náhrady.“ Doplnil, že žalované po zrušení společného soužití nevzniklo ani „žádné bezdůvodné obohacení“, a odkázal přitom na § 2992 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

9. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č.j. 22 Cdo 478/2022 – 514, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že soudy nižších stupňů se musí zabývat tím, který ze spoluvlastníků byl subjektem příslušných právních jednání, na základě kterých byly uskutečněny investice do předmětných nemovitostí. Následně je však také nutno zkoumat, zda (a případně jakým způsobem) nedošlo k vypořádání dluhů vzniklých mezi spoluvlastníky na základě provedených investic a zda (případně jakým způsobem a v jaké výši) se i ostatní spoluvlastníci v konečném důsledku podíleli na těchto investicích. K právní otázce vypořádání investic do společné věci dovolací soud uvedl: Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2017, dovodil, že ze srovnání předchozí (§ 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) i současné právní úpravy hospodaření se společnou věcí se podává, že tuto otázku řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. O dohodu o hospodaření se společnou věcí jde tehdy, souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (přičemž je nerozhodná povaha těchto nákladů). V takovém případě má investující spoluvlastník právo proti ostatním spoluvlastníkům na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle § 1128 a násl. o. z.. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2017). Jde-li o investice jakéhokoli druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví, a nikoli až po jeho zrušení a vypořádání (srovnej přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011). K otázce majetkových důsledků soužití nesezdaného páru Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, vyložil, že „zákon majetkové společenství analogické k společnému jmění manželů neupravuje. Mezi mužem a ženou, kteří spolu žijí v nesezdaném partnerském svazku, nevzniká žádné majetkové společenství obdobné institutu společného jmění, které vzniká jen mezi manžely. I když spolu druh a družka žijí v dlouhotrvajícím vztahu, nabývají majetek každý do výlučného - individuálního vlastnictví anebo do podílového spoluvlastnictví; obdobně též odpovídají za závazky. Vztahy mezi druhem a družkou neupravuje zákon o rodině a nečiní tak ani nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Faktické soužití se skrývá za pojmy jako domácnost, osoba blízká a osoba spolužijící. Druh a družka proto musejí věnovat správě svých majetkových záležitostí větší pozornost nežli manželé a je zcela na jejich uvážení, jakým způsobem budou své majetkové otázky řešit.“ Nejvyšší soud uvedl, že vynaložil-li některý ze spoluvlastníků se souhlasem ostatních (či na základě principu majority) investici na společnou věc, jsou její části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi spoluvlastníky uzavřena jiná dohoda) již za trvání spoluvlastnictví. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů. [jméno FO] tyto závěry nemá zásadně vliv skutečnost, že investující spoluvlastník žije s dalším spoluvlastníkem v nesezdaném partnerském svazku. Jinými slovy skutečnost, že spoluvlastníci spolu žili v nesezdaném partnerském svazku, neovlivňuje sama o sobě posouzení požadavku jednoho ze spoluvlastníků na vypořádání investic vynaložených na věc ve spoluvlastnictví takových osob. Jde-li o rozhodnutí o investicích vynaložených na společnou věc přijaté na základě dohody nebo na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného zákonným způsobem, jedná se o vypořádání těchto nároků mezi spoluvlastníky podle příslušných ustanovení o spoluvlastnictví, a nikoliv na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení.

10. Krajský soud v Hradci Králové následně usnesením ze dne 6. 6. 2023, č.j. 20 Co 4/2021 - 524, zrušil rozsudek zdejšího soudu (vyjma odvoláním nenapadeného výroku pod bodem II.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud vycházel i nadále z toho, že účastníci spolu žili řadu let jako životní partneři, tedy společně bydleli, společně plánovali budoucnost, společně uhrazovali ze svých příjmů všechny potřeby a nijak neřešili majetkové vztahy pro případ, že jejich vztah někdy skončí. Chovali se tedy jako manželé, přičemž je běžné, že vždy jeden z partnerů investuje do tohoto soužití po majetkové stránce více než druhý. Krajský soud nesouhlasil s právním závěrem zdejšího soudu, že peníze, které žalobce poskytl na koupi automobilu Hyundai i35, byly plněním bez právního důvodu. Žalobce se domáhá tzv. vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu podle § 1148 o. z.. Konkrétně tvrdí, že ze svých prostředků hradil investice – v podstatě se souhlasem žalované – do domu účastníků a požadoval po žalované k zaplacení z tohoto titulu 375 000 Kč. Okresní soud uzavřel, že investice do domu účastníků v [adresa] dosáhly výše 640 737 Kč. I s tímto závěrem krajský soud v podstatě souhlasil. Žalovaná investici nesporuje, ale tvrdí, že na úhradě investice se podílela i ona ze svých prostředků, a to částkou 350 000 Kč. Tedy žalovaná sporuje, že by žalobce vynaložil ze svého na společný majetek celých 640 737 Kč, jinými slovy tvrdí, že žalobce ze svého vynaložil jen to, co nebylo vynaloženo z jejích prostředků. Názor zdejšího soudu, že poskytnutí prostředků žalobcem na koupi automobilu pro žalovanou bylo plněním bez právního důvodu a že poté, co žalovaná obdržela za prodej tohoto automobilu kupní cenu 350 000 Kč a převedla tuto částku na účet u [Anonymizováno], šlo o vydání bezdůvodného obohacení, považoval odvolací soud za nesprávný, resp. za minimálně předčasný. Vlastníkem automobilu se stala sama žalovaná – jen ona byla kupující, přičemž není právně významné, z jakých peněž a kdo koupi vozidla financoval. Tedy pokud vozidlo následně prodala, vyplacená kupní cena byla jen jejím majetkem a o tuto majetkovou hodnotu nemohla žalovaná přijít tím, že částku 350 000 Kč převedla z jednoho bankovního účtu na druhý u jiné banky. Pokud žalobce tvrdí, že převodem této částky na účet u [Anonymizováno] splácela žalovaná vůči němu dluh, pak je na něm, aby prokázal, že žalovaná nějaký dluh vůči němu měla. Zdejší soud měl v dalším průběhu řízení poučit žalobce podle § 118a o. s. ř. o tom, že jeho tvrzení, že převodem částky 350 000 Kč na účet, s nímž byl oprávněn disponovat, plnila žalovaná dluh, zatím prokázáno není. Žalobce měl být vyzván, aby k tomuto tvrzení navrhl důkazy. Pokud bude mít okresní soud v dalším řízení za to, že žalobce své tvrzení neprokázal, znamenalo by to, že od 20. 8. 2015 (kdy byl dokončen převod částky 350 000 Kč na účet u [Anonymizováno]) se na účtu nacházely i prostředky žalované v této výši, a tedy to, co bylo v době od 20. 8. 2015 do 8. 1. 2016 (kdy na účtu zbývala jen minimální částka) investováno do společné nemovitosti, bylo hrazeno i z majetku žalované. O to méně by bylo hrazeno z majetku žalobce. I v takovém případě by ale žalovaná musela prokazovat, jaké investice do společné věci byly z účtu ve zmíněném období placeny. Protože by se na účtu nacházely uložené prostředky obou účastníků (smíšené), přicházel by v úvahu závěr, že na investicích v této době (20. 8. 2015 – 8. 1. 2016) se podíleli oba účastníci rovným dílem. Pokud by okresní soud zaujal názor, že žalobce existenci žádného dluhu vůči žalované neprokázal, a tedy že se ve výše zmíněném období i žalovaná podílela na výdajích vynaložených na společnou věc prostřednictvím účtu u [Anonymizováno], v žádném případě by se nepodílela jí tvrzenou částkou 350 000 Kč, ale částkou, která by byla výrazně nižší.

11. V souladu s pokynem odvolacího soudu zdejší soud vyzval žalobce k doplnění skutkových tvrzení. Žalovaná žádnými prostředky na úhradu vozidla nedisponovala, a pokud si chtěla vozidlo pořídit, tak jedině výlučně s pomocí žalobce. K tomuto došlo na základě dohody o dočasném poskytnutí prostředků. Vozidlo, ačkoliv bylo psáno na žalovanou, bylo uhrazeno výlučně z prostředků žalobce, které byly jednak na účtu [jméno FO] (záloha 200 000 Kč), dále z účtu u [Anonymizováno]. Ohledně účtu u [Anonymizováno] sama žalovaná při jednání dne 3. 8. 2018 uvedla, že na tento účet docházely příjmy žalobce. Je tedy patrné, že úhrada za vozidlo pocházela výlučně z prostředků žalobce. To potvrdila i sama žalovaná, která uvedla, že kromě platby v srpnu 2015 žádné peníze na účet u [Anonymizováno] nepoukazovala. Žalobce připomněl, že poslední platba za vozidlo proběhla v srpnu 2014, tedy rok předtím, než žalovaná údajně poukázala své jediné peníze na účet u [Anonymizováno]. Žalobce nadále tvrdil, že nikdy nebylo s žalovanou dohodnuto, že by jí prostředky za vozidlo ponechal, či by se mělo jednat o dar pro žalovanou. Naopak mezi účastníky bylo vždy dohodnuto, že v případě prodeje vozidla žalovaná prostředky žalobci vrátí. Jelikož část prostředků odcházela z účtu dcery žalobce [jméno FO], tak ta se žalobce dotazovala, jaká je dohoda s žalovanou. Žalobce jí sdělil, že s žalovanou je dohodnut, že tato mu prostředky vrátí, jakmile vozidlo prodá. Vozidlo bylo následně prodáno společnosti [právnická osoba]. za kupní cenu 352 000 Kč. Tyto prostředky poté žalovaná převedla ze svého účtu u [právnická osoba]. ve dvou platbách dne 18. 8. 2015 a 20. 8. 2015 na účet u [Anonymizováno] číslo účtu [č. účtu]. Jelikož se jednalo o účet, na kterém byly prostředky žalobce a taktéž o účet, se kterým disponoval výlučně žalobce, tak došlo k naplnění původní dohody o vrácení prostředků žalobci. Je nelogické, aby žalovaná převáděla údajně „své“ peníze z účtu, se kterým disponovala, na účet, se kterým disponoval výlučně žalobce. Nemůže obstát ani tvrzení, že těmito prostředky se žalovaná chtěla podílet na investicích do rodinného domu. U žádné z plateb není jakákoliv poznámka o tom, že by se mělo jednat o prostředky na investice. Pokud se žalovaná chtěla podílet na investicích, tak nebylo nic snazšího, než že by ze svého účtu uhradila nějakou z faktur za provedené investice. Navíc z účtu u [Anonymizováno] byly hrazeny taktéž povinné platby (sociální a zdravotní pojištění) za žalobce. Dále z účtu žalobce hradil i výdaje za PHM, servis vozidla, apod. Žalovaná ani nemohla nabýt dojmu, že žalobce tyto prostředky použije na investice, když sama neměla žádnou dispozici s prostředky na tomto účtu. Jediným logickým vysvětlením je, že platba skutečně představovala vrácení peněz za pořízení vozidla dle dohody mezi účastníky, což i časově odpovídá, neboť žalovaná tyto prostředky poukázala ve prospěch účtu u [Anonymizováno] ihned poté, co obdržela platbu za vozidlo. Pokud by žalovaná skutečně měla vůli podílet se na investicích svými prostředky, pak se logicky mohla podílet kdykoliv v průběhu rekonstrukce. Situace je taková, že vozidlo bylo pořízeno za prostředky žalobce, který hradil úvěrové splátky, umožnil odkup vozidla tím, že uhradil doplatek úvěru. Bylo by absurdní, pokud by měl být výtěžek prodeje vozidla, tedy vše, co žalobce do vozidla sám vložil, považován za vnos žalované do investic. Zkráceně řečeno, nemovitost účastníků byla zhodnocena a žalovaná svým přičiněním k zhodnocení ničím nepřispěla. Soud by neměl být pouze formálním arbitrem, ale rozhodnutí soudu by mělo v souladu se zásadou spravedlnosti odrážet spravedlivé vypořádání mezi účastníky.

12. Žalovaná nadále trvala na zamítnutí žaloby. Dle žalované je nerozhodné, kdo z účastníků hradil kupní cenu vozidla. Jak uvedl i odvolací soud ve svém usnesení, „nemůže být pochyb o tom, že vlastníkem automobilu se stala sama žalovaná – jen ona byla kupující, přičemž není právně významné, z jakých peněž a kdo koupi vozidla financoval. Tedy pokud vozidlo následně prodala, vyplacená kupní ceny byla jen jejím majetkem a o tuto majetkovou hodnotu nemohla žalovaná přijít tím, že částku 350 000 Kč převedla z jednoho bankovního účtu na druhý u jiné banky.“ Žalobce se v době družského vztahu účastníků rozhodl, že vozidlo za žalovanou zaplatí, tj. ze svých finančních prostředků ponese tento výdaj, ale současně že vlastníkem vozidla se stane žalovaná. Účastníci žili jako nesezdaní partneři a neměli mezi sebou žádnou dohodu o dočasném poskytnutí prostředků na nákup tohoto vozidla, jak nyní tvrdí žalobce, ani dohodu o tom, že v případě prodeje vozidla žalovaná prostředky žalobci vrátí. Žalovaná naopak tvrdila, že mezi účastníky existovala dohoda o tom, že jako spoluvlastníci rodinného domu, který se společně rozhodli zrekonstruovat, se oba budou finančně na rekonstrukci podílet. Žalovaná je ve svých tvrzeních po celou dobu řízení konzistentní. Mezi účastníky bylo dohodnuto, že rekonstrukci bude zajišťovat žalobce (objednával stavební práce, komunikoval s dodavateli, sjednával s nimi finanční a platební podmínky, hradil částky za jejich práce a dodávky). Výlučnou vlastnicí prostředků získaných prodejem vozidla byla žalovaná, tyto prostředky byly poukázány na účet u [Anonymizováno]. Tímto převodem prostředků nemohlo dojít ke smísení prostředků na daném účtu, jak uváděl odvolací soud. Dle ustálené judikatury, která se sice týká vztahů mezi manžely, ale je použitelná i v této věci, není důvod, aby nebylo možno uvažovat o tom, které prostředky na jednom účtu patří do SJM a které do výlučného vlastnictví jednoho z manželů. V posuzované věci z toho vyplývá, že lze obdobně rozlišovat u prostředků na jednom účtu, zda jde o prostředky jednoho nebo druhého partnera, pokud se jedná o dostatečně identifikovatelné konkrétní částky. V daném případě došlo k poukázání částek 200 000 a [částka] ze strany žalované na účet u [Anonymizováno]. Není důvod uvažovat o tom, že se tyto částky smísily s jinými prostředky na účtu žalobce. Výše výlučných prostředků žalované na účtu u [Anonymizováno] byla dostatečná k úhradě investic, o které se jedná. Výběry peněz z tohoto účtu poté, kdy tam bylo poukázáno 350 000 Kč ze strany žalované, zcela odpovídají konkrétním datům, kdy byly hrazeny konkrétní investice. Od 20. 8. 2015, kdy bylo na účet poukázáno celých 350 000 Kč žalovanou, bylo z účtu na investicích zaplaceno celkem 366 477 Kč. Je tedy zřejmé, že v podstatě celá částka z prostředků žalované byla použita na investice. Výpověď svědkyně [jméno FO], že peníze z prodeje auta byly žalobci pouze vráceny, je nevěrohodná. Svědci [jméno FO] a [Anonymizováno] sice výslovně nepotvrdili, že peníze získané prodejem auta šly na rekonstrukci, ale potvrdili, že takový byl záměr účastníků.

13. Předmětem sporu je tzv. širší vypořádání bývalých spoluvlastníků ze spoluvlastnického vztahu, který vznikl i zanikl za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.). Při rozhodování ve věci tak soud aplikoval právě tuto normu.

14. Dle § 1148 odst. 1 o. z. při zrušení spoluvlastnictví si spoluvlastníci vzájemně vypořádají pohledávky a dluhy, které souvisejí se spoluvlastnictvím nebo se společnou věcí.

15. I se zřetelem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu z jeho zrušujícího rozhodnutí ze dne 6. 6. 2023 se soud předně soustředil na otázku, kdo byl vlastníkem finančních prostředků na účtu u [Anonymizováno]. Konkrétně šlo o to, zda se na účtu nacházely výlučné prostředky žalobce, případně zda na účet byly poukázány rovněž výlučné prostředky žalované. Při posuzování této otázky soud vycházel jednak ze skutkových zjištění učiněných v původním řízení, jednak ze skutkových zjištění vyšlých najevo z nově provedených důkazů.

16. Soud vzal za prokázané, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [jméno FO] [Anonymizováno], IČO [IČO], kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vozidlo Hyundai i35. Smlouva byla uzavřena dne 24. 9. 2013. Předmětné vozidlo bylo pořízeno za částku 430 890 Kč. [jméno FO] tuto kupní cenu byla zaplacena záloha 200 000 Kč (viz faktura č.l. 76). Tato částka byla zaplacena z účtu vedeného u [právnická osoba] Bank ve prospěch [jméno FO] - dcery žalobce, číslo účtu [č. účtu], dne 24. 9. 2013 (viz č.l. 96). Zbývající část kupní ceny ve výši 230 890 Kč byla financována z úvěru poskytnutého společností [právnická osoba].. Úvěrovou smlouvu uzavřela žalovaná. Úvěr byl čerpán dne 24. 9. 2013, měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách po 7 551 Kč (viz č.l. 74). Uvedené splátky byly následně placeny z účtu u [právnická osoba]. vedeného na jméno žalované číslo účtu [č. účtu]. Celkem bylo zaplaceno 9 splátek v této výši (viz č.l. [Anonymizováno] – 204). Žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba]. dohodu o předčasném ukončení smlouvy o úvěru v srpnu 2014 (viz č.l. 77). V souvislosti s předčasným ukončením smlouvy byla z účtu u [Anonymizováno] poukázána leasingové společnosti dne 19. 8. 2014 částka [částka] (viz č.l. 204 p.v.). Žalovaná prodala předmětné vozidlo společnosti [právnická osoba]. za kupní cenu 352 000 Kč smlouvou ze dne 17. 8. 2015. Předmětná částka měla být žalované poukázána na účet číslo [č. účtu] vedený u [právnická osoba]. (viz č.l. 97 – 98). [adresa] 000 Kč byla na předmětný účet připsána dne 17. 8. 2015. Dne 17. 8. 2015 byla z uvedeného účtu poukázána částka 200 000 Kč na účet číslo [č. účtu], dne 19. 8. 2015 byla z uvedeného účtu na stejný účet poukázána částka [částka] (vše viz č.l. 130). [jméno FO] účet u [Anonymizováno] SA byly uvedené částky připsány dne 18. 8. 2017 resp. 20. 8. 2015 (viz č.l. 219 – 220). Tyto skutečnosti soud zjistil z výše specifikovaných dokladů o pořízení vozidla Hyundai, z úvěrové smlouvy, z kalkulace pro účely předčasného splacení úvěru, z dokladů o prodeji vozidla, jakož i z výpisů z účtů.

17. Z výpovědi svědkyně [jméno FO], dcery žalobce, učiněné dne 8. 2. 2019, soud zjistil, že žalobce v minulosti používal její spořicí účet u [právnická osoba] Bank. Sama mohla stav tohoto účtu kontrolovat, protože však na účtu nebyly její peníze, ale peníze otce, o stav účtu se nezajímala. Z opětovné výpovědi svědkyně [jméno FO] učiněné dne 24. 11. 2023, bylo zjištěno, že účastníci měli vozidlo Hyundai bílé barvy, a to odhadem asi rok nebo dva, pak ho prodali. Vozidlo bylo napsané na žalovanou, žalobce tehdy říkal, že peníze na auto dává on. Peníze šly ze spořícího účtu vedeného na jméno svědkyně, na kterém byly peníze žalobce. Neví přitom, jestli z těchto peněz byla zaplacena celá cena vozidla nebo jenom část. Auto bylo psáno na žalovanou, protože v té době žalobce nemohl mít nic napsáno na sebe, měl exekuci. To je její úsudek.

18. Z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] bylo zjištěno, že žalovanou zná skoro 20 let z dřívějšího zaměstnání ve firmě Optrex. Navštěvovaly se i v době, kdy trval vztah účastníků. Žalobce zná právě z té doby. Dům v [Anonymizováno] patřil rodině žalované, poté, co vznikl vztah účastníků, došlo k přepsání části domu na žalobce. Svědkyně ví o rekonstrukci domu v době trvání vztahu účastníků, vzpomíná si na rekonstrukci koupelny a střechy. Žalovaná tehdy chtěla zrušit stavební spoření na dceru, aby se peníze mohly použít na rekonstrukci. Žalobce uváděl, že to není tak jednoduché. Následně tedy mělo dojít k financování z prodeje vozidla Hyundai. K prodeji došlo, žalovaná pak jezdila starší škodovkou. Vozidlo Hyundai bylo pořizováno kvůli tomu, že žalovaná začala jezdit do Strážného.

19. Z výpovědi svědka [jméno FO] bylo zjištěno, že žalovanou zná asi 10 let. Žalobce zná z doby, kdy žili společně se žalovanou. Během rekonstrukce domu v [Anonymizováno] byl na místě několikrát, bylo vidět, že rekonstrukce probíhá a že postupuje. Kvůli získání financí na rekonstrukci žalovaná prodávala auto. Tehdy se obrátila i na svědka, kolik by za to auto dal, doporučil jí firmu AAA, protože tam dávali peníze ihned. Tím autem bylo vozidlo Hyundai. Vozidlo patřilo žalované, jezdila s ním. Žalobce měl tenkrát svoje auto. Auto se prodalo za částku někde kolem 300 000 Kč. Neví, jak dlouho žalovaná auto měla, neví ani to, jak bylo financováno pořízení vozidla Hyundai. Výtěžek z prodeje byl použit na rekonstrukci. Svědek se tehdy žalobce ptal, jestli nechtějí, aby jim zajistil nějaké jiné auto. Žalobce mu řekl, že momentálně ne, že potřebují peníze na rekonstrukci. Žalovaná pak jezdila autem, které mělo zlomek hodnoty oproti vozidlu Hyundai. Svědek neví, na co konkrétně účastníci výtěžek z prodeje vozidla Hyundai použili.

20. Z výpovědi žalobce soud zjistil, že se žalovanou společně žili v bytě na adrese [adresa], od roku 2011 do března 2017, a to nepřerušeně. Žalobce po celou tuto dobu působil jako pojišťovací zprostředkovatel, což byl zdroj jeho příjmů. Příjmy ukládal na účet u [Anonymizováno]. K pořízení vozidla Hyundai došlo tak, že částka 200 000 Kč byla poslána z účtu jeho dcery [jméno FO], šlo o peníze žalobce, které ale měl uložené na účtu dcery. Zbývající část kupní ceny byla získána z úvěru, který byl splácen z účtu u [Anonymizováno]. Následně došlo k předčasnému ukončení úvěrové smlouvy a poté i k prodeji vozidla prostřednictvím společnosti [právnická osoba]. Peníze získané z prodeje pak žalovaná převedla na účet u [Anonymizováno].

21. Z výpovědi žalované bylo zjištěno, že se žalobcem žili od roku 2011 do března 2017, a to nepřerušeně. Účet u [Anonymizováno] zakládali asi po roce společného soužití. Účet je veden na její jméno. [jméno FO] účet chodily příjmy žalobce, konkrétně provize. Žádné její příjmy na účet u [Anonymizováno] nechodily. Sama na účet poukázala částku 350 000 Kč, šlo o peníze získané za prodej vozidla Hyundai. Dohoda mezi účastníky byla taková, že splátky na auto budou hrazeny z účtu u [Anonymizováno]. Při koupi i prodeji vozidla Hyundai byli přítomni se žalobcem oba.

22. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že vozidlo Hyundai i35 bylo v roce 2013 pořízeno v plném rozsahu z výlučných prostředků žalobce. Žalovaná ostatně tuto skutečnost nerozporovala. Žalobce celkem vynaložil částku [částka] (záloha 200 000 Kč, 9 splátek po 7 551 Kč na úhradu úvěru a [částka] jako poplatek za předčasné ukončení smlouvy). Dále nebylo sporné, že kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo vozidlo, uzavřela svým jménem žalovaná. Konečně též kupní smlouvu dne 17. 8. 2015, kterou bylo vozidlo prodáno společnosti [právnická osoba]. za kupní cenu 352 000 Kč, uzavřela jako prodávající žalovaná. Kupní smlouvy byly uzavřeny za přítomnosti obou účastníků, kteří zjevně postupovali ve shodě. Žalovaná následně částku 350 000 Kč převedla na účet vedený u [Anonymizováno] č. účtu [č. účtu]. [jméno FO] uvedený účet byly jinak poukazovány příjmy žalobce, což žalovaná rovněž nesporovala (s výjimkou částky 350 000 Kč, o níž tvrdila, že šlo o její výlučné prostředky). Vozidlo Hyundai užívala v době mezi jeho pořízením a prodejem žalovaná. K prodeji vozidla v roce 2015 došlo se záměrem použít získané prostředky na rekonstrukci nemovitosti v [adresa] (viz svědci [jméno FO] a [Anonymizováno]). Po prodeji vozidla Hyundai žalovaná užívala jiné vozidlo v neporovnatelně nižší hodnotě (viz stejné svědci). Žalovaná konečně nerozporovala ani to, že náklady spojené s rekonstrukcí domu v [Anonymizováno] byly hrazeny právě z prostředků na účtu u [Anonymizováno] č. účtu [č. účtu]. Pro rozhodnutí v této věci tak bylo naprosto zásadní posouzení otázky, kdo byl vlastníkem částky 350 000 Kč představující výtěžek vozidla Hyundai, která byla na účet u [Anonymizováno] poukázána ve dnech 17. 8. a 19. 8. 2015.

23. Odvolací soud ve svém posledním rozhodnutí dovodil, že vlastnicí vozidla Hyundai byla žalovaná a že finanční prostředky získané jako výtěžek z prodeje vozidla byly rovněž ve vlastnictví žalované. Podle odvolacího soudu měl žalovaný tvrdit a prokázat, že vůči němu žalovaná měla dluh, který splatila právě poukázáním částky 350 000 Kč na účet u [Anonymizováno]. Žalobce v další fázi řízení tvrdil, že mezi účastníky existovala dohoda o tom, že v případě prodeje vozidla Hyundai žalovaná žalobci vrátí získané finanční prostředky.

24. Rozhodnutí ve věci je komplikováno právě tím, jaká byla povaha vztahu mezi účastníky v rozhodném období. Účastníci spolu žili několik let jako druh a družka. Plánovali společnou budoucnost. Společně také usilovali o zvelebení nemovitých věcí v [Anonymizováno], které se staly předmětem jejich spoluvlastnictví. Vzájemně nerozlišovali, co je majetkem jednoho či druhého (viz dopis žalobce na č.l. 102, na který poukazoval odvolací soud). Je také logické, že neřešili vypořádání vzájemných majetkových vztahů případ, že jejich vztah skončí. Z uvedeného je rovněž zřejmé, že právní úkony (právní jednání) účastníků týkající se majetku byly činěny neformálně a bez pečlivosti, která by jim nepochybně byla věnována v případě, že by nešlo o úkony (jednání) mezi takto blízkými osobami. Posouzení otázky, jaké právní úkony (právní jednání) účastníci skutečně učinili, je proto složité. Ani na základě provedených důkazů nelze dospět k jednoznačným závěrům. Dle § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

25. K závěru, že finanční prostředky získané jako výtěžek prodeje automobilu Hyundai byly ve vlastnictví žalované, by bylo možno bez jakýchkoliv pochybností dospět, pokud by bylo prokázáno, že jí žalobce finanční prostředky na pořízení vozidla daroval. K tomuto závěru však se zřetelem k průběhu celého řízení nelze dospět. Žalovaná totiž začala darování konkludentní formou tvrdit až v pokročilé fázi řízení, konkrétně v odvolání proti druhému rozsudku zdejšího soudu ze dne 27. 11. 2020. Žalované lze přisvědčit, že není povinností účastníka řízení právně kvalifikovat jednání, o která ve sporu jde. [jméno FO] straně druhé, pokud by žalované byly prostředky na pořízení vozidla Hyundai žalobcem skutečně darovány, dle soudu by to logicky bylo ze strany žalované v tomto řízení tvrzeno.

26. Nedošlo-li k darování, musel zde existovat jiný důvod poskytnutí peněz na pořízení vozidla. Dle soudu lze předpokládat, že účastníci jako druh a družka podmínky pořízení vozidla konkrétněji neřešili. Vozidlo bylo pořizováno pro potřeby žalované, která ho následně užívala. Bez významu není ani skutečnost, že na majetek žalobce byly v minulosti vedeny exekuce, což žalovaná sama výslovně uvedla při jednání soudu dne 8. 2. 2019 (č.l. 339). Tato skutečnost mohla být důvodem, proč kupní smlouvu uzavírala svým jménem žalovaná (nepochybně se souhlasem žalobce, který byl přítomen). V době pořízení vozidla v roce 2013 účastníci nemohli vědět, zda a kdy bude vozidlo prodáno, proto ani neměli důvod jednat o tom, komu bude patřit výtěžek případného prodeje. Konečně bylo prokázáno, že v roce 2015 v době prodeje vozidla Hyundai existoval společný záměr použít výtěžek prodeje na rekonstrukci objektu v [Anonymizováno] (viz svědci [jméno FO] a [Anonymizováno]). Dle soudu ani v té době neměli účastníci důvod řešit otázku, komu částka 350 000 Kč představující kupní cenu vozidla patří, protože i v době rekonstrukce postupovali ve shodě. Spor o vlastnictví částky 350 000 Kč tak dle soudu vznikl až v souvislosti se zahájením řízení v této věci. Tvrzení obou účastníků v průběhu řízení byla dle soudu konzistentní, nedocházelo k jejich účelovým změnám. Žalobce v žalobě tvrdil, že rekonstrukce objektu v [Anonymizováno] byla financována z jeho výlučných prostředků. Naproti tomu žalovaná od svého prvního úkonu v řízení tvrdí, že se na rekonstrukci podílela částkou 350 000 Kč představující výtěžek prodeje vozidla Hyundai. V návaznosti na to pak žalobce konzistentně tvrdí, že převodem částky 350 000 Kč jen došlo k vrácení prostředků, které předtím vynaložil na pořízení vozidla Hyundai. Žalovaná naproti tomu tvrdí, že dohoda o vrácení prostředků neexistovala.

27. Žalobce poskytl finanční prostředky na pořízení vozidla Hyundai pro potřeby žalobkyně. Finanční prostředky byly poskytovány průběžně (záloha na koupi, splátky úvěru čerpaného na pořízení vozidla). Nedošlo-li k darování (viz odstavec 25.) a bylo-li vozidlo v roce 2015 prodáno, pak důvod, pro který žalobce prostředky poskytl, odpadl. Dle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí mj. ten, kdo získá majetkový prospěch plněním z důvodu, který odpadl. Za tohoto stavu je logické, že žalovaná žalobci prostředky získané prodejem vozidla v jejím vlastnictví vrátila (prostředky byly převedeny kupující společností [právnická osoba] na účet žalované, která je obratem převedla na účet u [Anonymizováno], na kterém byly uloženy výlučné prostředky žalobce a ze kterého byly financovány stavební úpravy objektu v [Anonymizováno]). Oba účastníci takto postupovali s vědomím, že vrácené prostředky budou přinejmenším zčásti použity na rekonstrukci společné nemovitosti. Tvrzení žalované, že částka 350 000 Kč byla jejím příspěvkem na stavební úpravy objektu v [Anonymizováno], postrádá logiku z toho důvodu, že žalobce z účtu u [Anonymizováno] hradil i jiné výdaje, což žalovaná věděla. I žalované tak muselo být zřejmé, že žalobce částku 350 000 Kč přinejmenším zčásti použije i na tyto jiné výdaje. Nebyl přitom důvod k tomu, aby žalovaná žalobci na takové výdaje přispívala. Uvedené okolnosti tedy nasvědčují tomu, že žalovaná žalobci pouze vrátila výtěžek prodeje vozidla Hyundai poté, kdy toto vozidlo pořízené z výlučných prostředků žalobce bylo prodáno a žalovaná začala pro své potřeby užívat jiné starší vozidlo. Dle soudu je toto právní posouzení jediné logické.

28. Soud nadále považuje výklad, že by výtěžek z prodeje vozidla, které bylo prokazatelně pořízeno výlučně z prostředků žalobce a na jehož pořízení se žalovaná finančně nijak nepodílela, náležel žalované a že částku 350 000 Kč poukázanou na účet u [Anonymizováno] je třeba považovat za poskytnutí finančních prostředků žalované, za odporující obecně uznaným zásadám spravedlnosti (viz § 3 odst. 3 o. z.).

29. V neposlední řadě soud považuje za přiléhavý odkaz dovolacího soudu na jeho rozsudek ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3082/2014, v němž se mj. zdůrazňuje, že druh a družka musí věnovat správě svých majetkových záležitostí větší pozornost než manželé a že je na jejich uvážení, jakým způsobem budou své majetkové otázky řešit. Tvrdí-li žalovaná, že částka 350 000 Kč byla žalobci poskytnuta jako příspěvek na rekonstrukci společné nemovitosti, pak v rozhodné době (srpen 2015) měla postupovat tak, aby takové tvrzení bylo možno prokázat (viz též zásada vigilantibus iura skripta sunt).

30. Lze tedy shrnout, že nebylo prokázáno, že by na rekonstrukci společných nemovitostí byly vynaloženy též prostředky žalované jako rovnodílné spoluvlastnice. V návaznosti na tento závěr se soud zabýval jednotlivými investicemi, jejichž zohlednění se žalobce v rámci tzv. širšího vypořádání domáhal. Vycházel přitom ze shodných skutkových zjištění jako v předcházejícím rozhodnutí ze dne 5. 11. 2020. Současně dospěl k dále uvedeným právním závěrům.

31. Žalobce uzavřel se společností [Anonymizováno], [adresa], [jméno FO], dne 26. 3. 2015 smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž oken. Byla sjednána cena 99 996 Kč (viz smlouva č.l. 45). Téhož dne byla dodavatelem vystavena zálohová faktura na částku 5 000 Kč (č.l. 49). Uvedená částka byla zaplacena z účtu u [Anonymizováno] dne 26. 3. 2015 (č.l. 213 p.v.). Dne 14. 5. 2015 byla vystavena faktura na doplatek ceny díla ve výši 94 996 Kč (viz č.l. 50). Uvedená částka byla poukázána z účtu u [Anonymizováno] dne 26. 5. 2017 (viz č.l. 215 p.v.). Dne 2. 6. 2015 byla mezi stejnou společností jako dodavatelem a žalobcem jako odběratelem uzavřena další smlouva o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž dveří (č.l. 54). Cena díla byla vyúčtována fakturou ze dne 21. 7. 2015, která zněla na částku 36 578 Kč (č.l. 57). Tato částka byla zaplacena z účtu u [Anonymizováno] dne 31. 7. 2015 (viz č.l. 218 p.v.). Žalovaná v rámci své účastnické výpovědi uvedla, že o výměně oken i dveří věděla, dle jejího názoru nebyl stav původních oken a dveří takový, že by výměna byla nutná (viz č.l. 389).

32. Z výpovědi žalobce soud zjistil, že [jméno FO], IČO [IČO], [adresa], provedl práce v chodbě v přízemí domu v [Anonymizováno], což je chodba za hlavními vchodovými dveřmi, kterou se vchází do dalších místností. Dále pak šlo o práce v koupelně. Došlo k odstranění původní dlažby i podkladního betonu a k vybudování nového podkladního betonu a nové dlažby. V původní koupelně došlo k vybourání podlahy včetně podkladového betonu. Sekalo se ve zdech, došlo k vybudování nového betonu, dlažby a obkladů a k instalaci nových zařizovacích předmětů. Nově se vybudovaly dvě příčky, kterými se oddělil záchod. Došlo k vybourání původních dveřních zárubní do koupelny a k vybudování nových, u dvou příček se dávala zárubeň a dveře na záchod. [jméno FO] provedla kompletně stavební práce včetně odvozu a likvidace odpadu. Zařizovací předměty nakupoval žalobce (viz č.l. 389). Dle příjmových pokladních dokladů žalobce [jméno FO] zaplatil dne 12. 5. 2015 zálohu na materiál a stavební práce 40 000 Kč, dne 17. 6. 2015 zálohu na stavební práce 40 000 Kč a dne 16. 7. 2015 doplatek ceny za stavební práce 20 000 Kč (viz příjmové pokladní doklady č.l. 52). Z výpovědi svědka [jméno FO] soud zjistil, že v domě č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] dělal rekonstrukci koupelny, práce na chodbě a začišťování po provedení elektroinstalací v kuchyni. Rekonstrukce koupelny zahrnovala i bourací práce. Malířské práce neprováděl. Zajišťoval materiál na zednické práce a na betony. Už si nevzpomíná, kdo pořídil obklady. Vystavil výše uvedené pokladní doklady, účtované částky byly zaplaceny. Jde o jediné doklady k této zakázce (viz č.l. 406). Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru stavebnictví a ekonomika, bylo zjištěno, že obvyklá cena prací provedených [jméno FO] činila 133 130 Kč (viz č.l. [Anonymizováno]). Žalovaná o výši částek účtovaných [jméno FO] musela vědět, o čemž svědčí skutečnost, že sama ve svém vyjádření ze dne 15. 12. 2017 uvedla, jaké byly zdroje finančních prostředků na zaplacení částky 100 000 Kč [jméno FO] (viz č.l. 68 p.v.). Částky byly vybrány z účtu u [Anonymizováno]. 33. [jméno FO], IČO [IČO], se sídlem [adresa], vyúčtoval žalobci fakturou ze dne 14. 9. 2015 za úpravu instalace v domě č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] smluvní cenu 14 950 Kč (viz č.l. 53). Předmětná částka byla zaplacena převodem z účtu u [Anonymizováno] dne 17. 9. 2015 (viz č.l. 221). Dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] byla v domě provedena rekonstrukce elektroinstalace v chodbě a v koupelně a byl umístěn rozvaděč v chodbě (viz č.l. [Anonymizováno]).

34. Dle faktury ze dne 30. 6. 2015 vyúčtovala společnost [Anonymizováno] s.r.o., se sídlem [adresa], IČO [IČO], žalobci za [právnická osoba] celkem částku 24 960 Kč. K odběru materiálu došlo již dne 16. 6. 2015. Účtovaná částka zahrnovala mj. cenu obkladů a zařizovacích předmětů do koupelny. Dle pokladních dokladů ze dne 8. 7. 2015 bylo zaplaceno za [právnická osoba] společnosti [Anonymizováno] s.r.o., 349 Kč a společnosti [právnická osoba], 177 Kč (viz doklady č.l. 5). Žalovaná o výše uvedených částkách musela vědět, o čemž i v tomto případě svědčí fakt, že ve svém vyjádření ze dne 15. 12. 2017 uvedla, jaký byl zdroj finančních prostředků na jejich zaplacení – účet u [Anonymizováno] (viz č.l. 68 p.v.).

35. Žalobce se dále domáhal vypořádání částek 158 639 Kč za montáž nové střešní krytiny a 71 300 Kč za rekonstrukci střechy, které měl zaplatit [jméno FO], IČO [IČO], se sídlem [adresa]. Dle faktury ze dne 22. 9. 2015 účtoval žalobci [jméno FO] částku 158 639 Kč za provedenou montáž střešní krytiny na domě č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] včetně materiálu (viz č.l. 5). Uvedená částka byla zaplacena převodem z účtu u [Anonymizováno] dne 23. 9. 2015 (viz č.l. 221 p.v.). Fakturou ze dne 25. 8. 2017 [jméno FO] účtoval „za provedenou rekonstrukci střechy na bytovém domě [adresa]“ cenu „dle dohody“ 71 300 Kč (viz č.l. 10). Právě tuto položku žalovaná rozporovala. Z výpovědi svědka [jméno FO] soud zjistil, že pro žalobce dělal střechu na domě č. p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Zakázka zahrnovala demontáž původní eternitové střechy včetně likvidace materiálu, dále montáž fólie, kontralatí, prken a krytiny. Byla instalována 3 střešní okna a střešní výlez. Materiál zajišťoval sám. Žalobci dal cenovou nabídku, na základě toho se dohodli, že práce provede. Když s prací začal, zjistilo se, že dva komíny na domě budou potřebovat opravu. Bylo nutné provést demontáž a novou montáž komínů v nadstřešní části. Písemnou smlouvu o dílo neměli, vše dojednávali ústně. V souvislosti se zakázkou svědek vystavil obě výše uvedené faktury. Práce probíhaly v roce 2015. Oprava komínů byla v podstatě sjednána jako vícepráce. Z toho důvodu došlo k navýšení ceny, přičemž žalobce tehdy neměl peníze na zaplacení celé zvýšené ceny, a proto se dohodli, že mu zakázku bude účtovat nadvakrát. První fakturou byla vyúčtována částka, která zahrnovala zakoupený materiál a částečně cenu práce. Tou druhou fakturou pak byl doúčtován zbytek. V souladu s dohodou druhou fakturu vystavil, když se mu žalobce ozval. Obě faktury se tedy týkají oprav provedených v roce 2015. Obě částky byly zaplaceny, částka fakturovaná v roce 2015 převodem a druhá částka v hotovosti. Svědek neřešil, zda postupoval v souladu s daňovými předpisy, které upravují odvody DPH. Daň z přidané hodnoty z druhé částky odvedl až v roce 2017 (viz protokol č.l. 406). Za materiál potřebný na provedení výše uvedeného díla bylo [jméno FO] účtováno společností [právnická osoba] dne 17. 8. 2015 celkem 54 648 Kč a dne 18. 9. 2015 celkem 44 862 Kč. Dne 28. 9. 2015 byla stejnou společností účtována částka 5 491 Kč, z toho připadalo na zakázku žalobce 2 882,37 Kč (viz č.l. 400 – 402). [jméno FO] předložil cenovou nabídku pro žalobce ze dne 30. 5. 2015, dle níž nabídl provedení výměny krytiny na domku v [Anonymizováno] za celkovou cenu 158 639 Kč - viz rukou psané údaje o opravené ceně (č.l. 403). Dle konečné kalkulace požádal [jméno FO] o doplatek částky 70 000 Kč (bez DPH). V rámci této kalkulace byl účtován navíc materiál mj. na komín, práce navíc zahrnovala mj. demontáž a montáž 2 komínů. Dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] činila obvyklá cena prací provedených [jméno FO] (rekonstrukce střechy a komínů) celkem [částka].

36. Soud zejména se zřetelem k výpovědi svědka [jméno FO] dovodil, že v souvislosti s provedením rekonstrukce střechy a komínů v roce 2015 bylo účtováno celkem 229 939 Kč a že tato částky byly zaplaceny. Svědek vypovídal po poučení o následcích křivé výpovědi. Vysvětlil vývoj smluvního vztahu, zejména důvod provedení víceprací. Vysvětlil rovněž skutečnost, proč cenu víceprací účtoval až v roce 2017. Soud nemá důvod o věrohodnosti výpovědi svědka pochybovat. Nelze přehlédnout například skutečnost, že obvyklá cena prací byla i dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] vyšší, než částka, kterou svědek účtoval žalobci fakturou z roku 2015, přičemž v rozpočtu, na jehož základě byla částka 158 639 Kč účtována, skutečně nebyly zohledněny opravy komínů. Tyto opravy přitom prokazatelně provedeny byly (viz strana 5, 1. řádek znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]). Pokud by druhá faktura v pořadí byla pouze fiktivním dokumentem, pak nebyl důvod, aby v ní bylo uvedeno datum vystavení až z roku 2017. Soud proto při svém rozhodování vycházel z obou částek účtovaných [jméno FO].

37. Fakturou ze dne 1. 7. 2017 účtoval [jméno FO], IČO [IČO], se sídlem [adresa], žalobci za montáž dřevěné kůlny v obci [adresa] „cenu dle dohody“ 40 000 Kč (viz č.l. 6). Předmětná faktura byla nepochybně vystavena dodatečně s časovým odstupem po provedení prací, když mezi účastníky bylo nesporné, že veškeré práce proběhly v době do rozchodu účastníků (březen 2017). Mezi účastníky nabylo sporu ani o tom, že za zhotovení a montáž kůlny bylo zaplaceno 40 000 Kč. Sporný byl zdroj těchto prostředků. Žalobce tvrdil, že bylo zaplaceno v hotovosti z jeho peněz, žalovaná pak tvrdila, že bylo zaplaceno z peněz, které jí daroval její otec a které v hotovosti předala žalobci. K tomu doložila výpis z účtu vedeného u [právnická osoba] [Anonymizováno] pro [jméno FO], dle kterého jmenovaný dne 1. 7. 2015 vybral částku 50 000 Kč (viz č.l. 392). Obecně lze konstatovat, že pokud bylo [jméno FO] placeno v hotovosti, lze jen stěží určit, z jakých prostředků. Soud nepřehlédl, že tvrzení žalované o výše uvedeném zdroji prostředků byla v celém průběhu řízení konzistentní. Navíc je třeba konstatovat, že jde o jediný případ, kdy žalovaná tvrdí, že bylo investováno z peněz, které získala darem od otce. Pokud by tvrzení žalované nemělo oporu v realitě, pak by se dalo předpokládat, že podobné tvrzení uplatní i ve vztahu k jiným položkám. Na základě uvedených úvah soud uvěřil žalované a vycházel z toho, že částka 40 000 Kč za zhotovení kůlny byla zaplacena z jejích prostředků.

38. Žalobce se dále domáhal zohlednění částek 25 000 Kč a 70 500 Kč, které měly být zaplaceny [jméno FO] za zhotovení kuchyňské linky a za provedení dalších truhlářských prací. K tomu vzal soud za prokázané, že [jméno FO], IČO [IČO], se sídlem [adresa], [jméno FO] [Anonymizováno], vystavil dne 7. 10. 2015 příjmový pokladní doklad, dle kterého obdržel od žalobce zálohu na práce a materiál ve výši 25 000 Kč (viz č.l. 7). Dne 10. 1. 2017 [jméno FO] vystavil fakturu, kterou žalobci jako odběrateli účtoval za montáž a výrobu kuchyně, podlah, prahů, dřevěných rohů na fasádu a úpravu dveří v [adresa] cenu dle dohody 70 500 Kč (viz č.l. 8). Z výpovědi [jméno FO] jako svědka soud zjistil, že v domě č. p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno] dělal kuchyňskou linku, pokládal plovoucí podlahy, dělal ořezání dveří a prahy. [právnická osoba] je dělaná na míru, jsou v ní vestavěné spotřebiče. Vrchní díl je pověšený na stěně, spodní díl stojí na zemi. Korpusy jsou z lamina, dvířka jsou z dubu masivu. Materiál na linku zajišťoval svědek, spotřebiče si pořizovali účastníci. O podobě linky jednal s oběma účastníky. U plovoucích podlah prováděl jenom jejich položení, materiál si účastníci zajistili sami. U dveří šlo pouze o oříznutí, aby šly zavírat, když se udělaly podlahy. Vystavil první doklad na zálohu, která mu byla zaplacena. Druhý doklad zahrnuje celkovou cenu, tzn. v částce 70 500 Kč je i zaplacená záloha 20 000 Kč. Částky mu vyplatil žalobce v hotovosti. Konečná faktura byla vystavena až v lednu 2017 na žádost žalobce. Cenu prací měl zaplacenou už předtím (viz protokol č.l. 407). Dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] činí obvyklá cena truhlářských a podlahářských prací provedených [jméno FO] 17 420 Kč. Obvyklá cena prací spojených s výrobou kuchyňské linky činí cca 50 000 Kč. Odstraněním kuchyňské linky by došlo ke znehodnocení domu č.p. [Anonymizováno]. [právnická osoba] by v případě demontáže bylo možno použít i jinde za předpokladu úpravy instalací a podobně velké kuchyně (viz č.l. [Anonymizováno]). [jméno FO] základě požadavku žalované znalec [tituly před jménem] [jméno FO] dále doplnil, že pokud by někdo chtěl demontovanou kuchyňskou linku znovu sestavit a užívat na jiném místě a dopředu věděl, jaké má linka „napojovací požadavky na rozvody vody a elektřiny“, tak by toto napojení šlo realizovat v rámci obvyklé stavební připravenosti, kterou kuchyňské linky běžně vyžadují. Plovoucí podlaha z lamel s laminátovým povrchem je určena především pro jednorázovou pokládku. Při následné demontáži by mohlo dojít k poškození klik zámků a laminátového dekoru (viz č.l. 423). Ve vztahu k investicím do truhlářských prací tak soud vycházel z toho, že z prostředků žalobce bylo [jméno FO] zaplaceno 70 500 Kč (částka nepatrně převyšující obvyklou cenu prací).

39. Soud se zabýval otázkou, zda lze kuchyňskou linku považovat za samostatnou movitou věc nebo za součást stavby domu č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Tuto otázkou soud posuzoval dle právní úpravy účinné ke dni 5. 4. 2019, tj. ke dni právní moci rozsudku, jímž bylo spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem zrušeno. Dle § 505 platného občanského zákoníku je součást věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Otázka, zda dojde ke znehodnocení věci, se tedy posuzuje ve vztahu k věci hlavní. [právnická osoba], která je napojena na vnitřní rozvody domu (rozvody vody, elektřiny, plynu, odpady) a jejíž části jsou pevně spojeny se zdmi domu (vrchní díl), nemůže být oddělena, aniž by se tím znehodnotil dům jako takový. V případě demontáže kuchyňské linky, která technicky nepochybně je možná, by totiž dům nemohl plnit funkce, k nimž je kuchyň jako taková určena. Proto je třeba na kuchyňskou linku jako takovou pohlížet jako na součást věci. Okolnost, zda by kuchyňská linka po případné demontáži byla využitelná jinde, je irelevantní. Je-li kuchyňská linka součástí nemovité věci, pak sdílí právní osud této nemovité věci. V rámci tzv. širšího vypořádání tak je nutno zohlednit i částky investované v souvislosti s pořízením kuchyňské linky.

40. Fakturou ze dne 22. 8. 2017 vyúčtoval [jméno FO], IČO [IČO], se sídlem [adresa], žalobci jako odběrateli částku 31 510 Kč za provedení malířských a natěračských prací (viz č.l. 9). Dle příjmového pokladního dokladu ze dne 24. 8. 2017 žalobce zaplatil [jméno FO] částku 31 510 Kč (viz č.l. 395). Z výpovědi svědka [jméno FO] soud zjistil, že v [Anonymizováno] dělal malířské a natěračské práce, šlo o nátěry dveří a zárubní, dále o malování, to se dělalo ve spodní části kompletně. Práce byly složitější, musel třeba škrábat předchozí malby. Práce se dělaly průběžně v letech 2015 - 2016, nebyla to jednorázová akce, práce prováděl vícekrát. Žalobce mu vždy dal vědět, že je objekt připraven na jeho práce, poté přijel potřebné práce provést. Otázky, jaké práce má udělat a za jakou cenu, řešil se žalobcem. Fakturu vystavil až v srpnu 2017, protože s jejím vystavením čekal, až bude mít celou účtovanou částku zaplacenou. Teprve když měl všechny peníze v ruce, vystavil fakturu, kterou dal do účetnictví. Určité finanční částky dostával v průběhu času už předtím, ale před vystavením faktury čekal na doplacení celé ceny. Cenu mu zaplatil v hotovosti žalobce (viz protokol č.l. 407). Dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] činila obvyklá cena provedených malířských a natěračských prací 30 340 Kč (viz č.l. 417).

41. Dle pokladního dokladu od společnosti [právnická osoba] byla dne 28. 8. 2015 zaplacena částka 2 296 Kč, a to prostřednictvím platební karty (viz č.l. 394). Transakce byla zaúčtována na účtu vedeném u [Anonymizováno] dne 30. 8. 2015 (viz č.l. 220 p.v.). Pořízení dveří do koupelny a na záchod žalovaná potvrdila (viz protokol č.l. 398).

42. Dle pokladního dokladu od společnosti [právnická osoba] byla dne 3. 7. 2015 zaplacena částka 12 200,12 Kč, a to prostřednictvím platební karty (viz č.l. 11). Transakce byla zaúčtována na účtu vedeném u [Anonymizováno] dne 5. 7. 2015 (viz č.l. 217). Pořízení plovoucích podlah žalovaná potvrdila, byť s námitkou, že s položením těchto podlah nesouhlasila (viz protokol č.l. 398). V souladu s posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] soud dovozuje, že se uvedené původně movité věci (lamely) staly součástí stavby domu č.p. [Anonymizováno].

43. Dne 29. 6. 2016 byl ve firmě [právnická osoba], [adresa], pořízen koberec Lambada 02 v ceně 1 272 Kč, která byla zaplacena prostřednictví kreditní karty (viz č.l. 14). Koberec je aktuálně dle žalované srolovaný na půdě (viz č.l. 398). Jde tedy o samostatnou movitou věc. Pokud byla pořízena z výlučných prostředků žalobce, pak je v jeho vlastnictví a může s ní disponovat. Není důvod, aby se pořízení této věci zohledňovalo v rámci tzv. širšího vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem. Stejný závěr platí pro skříň a kancelářskou židli, lavici (uvedené v části 4. žaloby), jakož i pro zahradní vybavení (uvedené v části 5. žaloby).

44. Žalobce zakoupil od společnosti Internet Mail, a.s. dne 22. 10. 2015 vestavnou myčku BEKO v ceně 5 696 Kč (viz č.l. 16). Dne 2. 12. 2015 bylo zaplaceno za dřez s baterií ve společnosti [Anonymizováno] – [Anonymizováno] celkem 1 874 Kč (viz č.l. 17). Dne 22. 9. 2015 bylo žalobci za výsuvný odsavač par zn. MORA účtováno 1 879 Kč (viz č.l. 18). Dne 18. 9. 2015 bylo zaplaceno za vestavnou troubu Mora a za varnou desku plynovou MORA v provozovně EURONICS [adresa] 833 Kč (viz č.l. 19). Tyto spotřebiče jsou zabudovány v kuchyňské lince od [jméno FO] (viz vyjádření žalované č.l. 398). Součástí kuchyňské linky je i otvor, který má přesné rozměry jako lednice BEKO (viz vyjádření žalobce č.l. 398). Soud dovodil, že s výjimkou lednice jsou ostatní spotřebiče součástí kuchyňské linky, jejich oddělením by došlo ke znehodnocení linky, kterou soud považuje za součást stavby (viz výše). V rámci širšího vypořádání tak je nutno zohlednit výše uvedené ceny spotřebičů. K odlišnému závěru však soud dospěl ve vztahu k lednici, která (jak připustil i žalobce) je pouze umístěna v otvoru v lince. [jméno FO] lednici tak je nutno pohlížet jako na samostatnou movitou věc, pro kterou platí to, co bylo uvedeno v odstavci 43. tohoto odůvodnění.

45. Požadavek žalobce na tzv. širší vypořádání má oporu ve výše citovaném ustanovení § 1148 odst. 1 o. z. Konkrétní pravidla, jaká se při tzv. širším vypořádání uplatňují, upravuje judikatura. Soud při rozhodování v této věci konkrétně vycházel z rozhodnutí, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu jako R 37/82. Jde sice o rozhodnutí vydané ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nicméně dle soudu jsou pravidla tzv. širšího vypořádání vyplývající z uvedeného rozhodnutí použitelná i za stávající právní úpravy (viz též rozhodnutí dovolacího soudu v této věci). V uvedeném rozhodnutí se uvádí: Předně bylo třeba zjistit, zda šlo o náklady na nezbytné opravy či údržbu, nebo o náklady na opravy a úpravy domu, které nebyly nezbytné. Byl-li jedním ze spoluvlastníků vynaložen náklad na nutnou opravu či údržbu domu a šlo-li o běžnou záležitost nebo o neběžnou záležitost, avšak ostatní spoluvlastníci vyslovili s nutnou opravou či údržbou domu souhlas (třeba i konkludentně ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 o. z.), může se investující spoluvlastník domáhat podle ustanovení § 74 odst. 3, § 137 odst. 1 a § 138 odst. 2 o. z. poměrné náhrady nákladů na tuto nutnou opravu či údržbu od ostatních spoluvlastníků již za trvání spoluvlastnického vztahu. V takovém případě nejde o nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, nýbrž o majetkové právo investujícího spoluvlastníka uplatňované podle uvedených ustanovení vůči ostatním spoluvlastníkům, takže pro toto právo platí obecná tříletá promlčecí doba, pro jejíž počátek je rozhodující doba vynaložení nákladů na nutnou opravu či údržbu. Jestliže byl jedním ze spoluvlastníků vynaložen náklad na nutnou opravu či údržbu a nešlo o běžnou záležitost, přičemž nebyl dán souhlas ostatních spoluvlastníků s touto nutnou opravou či údržbou, šlo by o neplatný právní úkon (§ 138 odst. 1, věta druhá, o. z.) a investující spoluvlastník by se již za trvání spoluvlastnického vztahu mohl domáhat vydání neoprávněného majetkového prospěchu od ostatních spoluvlastníků žalobou podle ustanovení § 456 o. z. Promlčecí doba by v tomto případě vyplývala z ustanovení § 107 o. z., přičemž pro počátek jejího běhu by byl rozhodující okamžik vynaložení nákladu na nutnou opravu či údržbu. Pokud jeden ze spoluvlastníků vynaložil náklad na nikoli nezbytnou opravu či úpravu domu, jde vždy o neběžnou záležitost vyžadující souhlas ostatních spoluvlastníků. Jestliže byl tento souhlas dán, záleží ještě na obsahu dohody spoluvlastníků o způsobu úhrady nákladů. I když nebyl způsob úhrady nákladů nikoli nezbytné, ale jinak alespoň odsouhlasené opravy či úpravy dohodnut, může se investující spoluvlastník domáhat náhrady nákladů poměrně na ostatních spoluvlastnících za použití ustanovení § 74, § 137 odst. 1a § 138 odst. 2 o. z. již za trvání spoluvlastnického vztahu, ledaže by bylo dohodnuto, že investující spoluvlastník se takové náhrady vzdává. Ani zde nejde o nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, nýbrž o majetkové právo investujícího spoluvlastníka, takže platí tříletá promlčecí doba, pro jejíž počátek je rozhodující zpravidla doba vynaložení nákladu na nikoli nezbytnou opravu či úpravu. Jestliže některý spoluvlastník vynaložil náklady na nikoli nezbytnou opravu nebo úpravu domu bez souhlasu nebo přes nesouhlas ostatních spoluvlastníků, nelze ze žádného zákonného ustanovení dovodit povinnost ostatních spoluvlastníků provést za trvání spoluvlastnického vztahu poměrnou úhradu těchto nákladů. Dojde-li však k zániku podílového spoluvlastnictví, vzniká na straně neinvestujících podílových spoluvlastníků při vypořádání nebo při jiné realizaci spoluvlastnických podílů (např. při prodeji věci) neoprávněný majetkový prospěch, a to ve výši zhodnocení jejich podílů v souvislosti s neodsouhlasenou nikoli nezbytnou opravou či úpravou. Promlčení je v tomto případě upraveno ustanovením § 107 o. z., přičemž pro počátek běhu promlčecí doby bude rozhodující okamžik zániku podílového spoluvlastnictví.

46. V posuzované věci se žalobce v roce 2015 stal spoluvlastníkem staršího domu č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Za trvání družského soužití se účastníci rozhodli pro rekonstrukci domu. Mezi účastníky bylo nesporné, že veškeré práce byly provedeny do doby, než došlo k zániku družského soužití (tj. do března 2017). Práce tedy byly prováděny za trvání spoluvlastnického vztahu, který zanikl až ke dni 5. 4. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zrušení spoluvlastnictví. Prováděné práce sloužily ke zlepšení stavu domu. Ve vztahu k žádné z provedených investic nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by byla provedena s cílem předejít hrozící zkáze či závažné škodě na stavbě. Soud proto dovodil, že investice, jejichž vypořádání se žalobce domáhá, byly vynaloženy na opravy a úpravy domu, které nebyly nutné, ale které měly zlepšit stav stavby – domu č.p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno]. Soud dále dovodil, že opravy a úpravy, kterých se spor týká, byly provedeny se souhlasem žalované. Žalovaná sice ve vztahu k některým stavebním úpravám namítala, že s nimi nesouhlasila, eventuálně že je považovala za nadbytečné (např. způsob rekonstrukce koupelny, výměna dveří a oken, instalace plovoucích podlah), avšak v konečném důsledku proti provedení konkrétních oprav a úprav nijak nebrojila. Dle soudu tak nelze než dovodit, že opravy a úpravy byly provedeny se souhlasem žalované, v některých případech v konkludentní formě. Účastníci přitom neuzavřeli žádnou dohodu o způsobu úhrady vynaložených nákladů. Existence dohody v tom smyslu, že částka 350 000 Kč převedená z účtu žalované na účet u [Anonymizováno] byla příspěvkem žalované na rekonstrukci, nebyla prokázána. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se žalobce jako investující spoluvlastník práva na náhradu poměrné části vynaložených nákladů vzdal. V souladu s výše citovaným rozhodnutím tak nelze než dovodit, že žalobce má vůči žalované právo na poměrnou část vynaložených nákladů, konkrétně na polovinu těchto nákladů. Otázka případného celkového zhodnocení stavby je tak v posuzované věci irelevantní.

47. Žalovaná mimo jiné namítala, že v některých případech byly investovány vyšší částky, než které odpovídaly obvyklým cenám provedených prací, jak byly určeny znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve vztahu k této námitce soud dovodil, že při tzv. širším vypořádání je nutno vycházet z částek, které byly prokazatelně investovány, a to i v případech, kdy šlo o částky převyšující obvyklou cenu provedených prací. Obvyklá cena je cenou, která odpovídá průměru cen za konkrétní plnění v daném místě a čase. V praxi se však cena v případě každé jednotlivé zakázky odvíjí od dohody mezi smluvními stranami. Při jednání o ceně se projevuje tzv. smluvní autonomie účastníků právního jednání. Ceny sjednané v rámci každého jednotlivého právního jednání tak mohou být vyšší, ale i nižší než ceny obvyklé (například [jméno FO] bylo zaplaceno 100 000 Kč, ačkoliv obvyklá cena jím provedených prací dle znalce [tituly před jménem] [jméno FO] činila 133 130 Kč). Dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu má investující spoluvlastník právo na poměrnou část toho, co skutečně investoval. Proto soud při svém rozhodování vycházel z částek, které byly žalobcem prokazatelně zaplaceny. Jiný postup by byl namístě pouze v případě, že by fakticky zaplacená částka byla zcela neúměrná obvyklé ceně (jednalo by se například o několikanásobek obvyklé ceny). Taková situace však v případě investic, které jsou předmětem tohoto sporu, nenastala.

48. Žalovaná se dovolávala rovněž toho, že se jednání o ceně jednotlivých prací nezúčastnila, tedy že cenu těchto prací nemohla ovlivnit. K tomu nelze než dodat, že bylo věcí žalované jako spoluvlastnice nemovitých věcí, do jaké míry se bude na správě společného majetku podílet. Žalovaná sama uvedla, že řešení otázek souvisejících s rekonstrukcí domu č.p. [Anonymizováno] ponechala na žalobci. Pokud tak učinila, nemůže být tento přístup následně přičítán k tíži žalobce.

49. Při rozhodnutí v této věci tak soud vycházel z toho, že z výlučných prostředků žalobce bylo zaplaceno společnosti PFT celkem 136 574 Kč (5 000 + 94 996 + 36 578 Kč), [jméno FO] 100 000 Kč, [jméno FO] 14 950 Kč, za [právnická osoba] 24 960 Kč a 526 Kč, [jméno FO] 229 939 Kč (158 639 + 71 300 Kč), [jméno FO] 70 500 Kč, [jméno FO] 31 510 Kč, za 2 kusy dveří 2 296 Kč, za materiál na podlahy 12 200,12 Kč a za spotřebiče, které jsou součástí kuchyňské linky, 17 282 Kč (myčka 5 696 Kč + dřez s baterií 1 874 Kč + odsavač par 1 879 Kč + trouba a varná deska 7 833 Kč). Celkem jde o částku 640 737,12 Kč. Z této částky má žalobce právo na polovinu, tj. na 320 368,56 Kč (po zaokrouhlení 320 369 Kč). Soud tak žalobci stejně jako v předcházejícím rozhodnutí přiznal částku 320 369 Kč (výrok I).

50. Dle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

51. Na počátku řízení bylo předmětem sporu jednak zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, jednak tzv. širší vypořádání, kdy se žalobce domáhal zaplacení částky 375 000 Kč. Po posledním rozhodnutí zdejšího soudu bylo přijato stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. V něm se mj. uvádí: „V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody.“ Z odůvodnění stanoviska Ústavního soudu mj. vyplývá, že jsou i nadále aplikovatelná pomocná kritéria individuálního posouzení vzniku práva na náhradu nákladů řízení, která formuloval Nejvyšší soud například v usnesení č.j. 22 Cdo 2816/2017-1276 ze dne 5. 10. 2017. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Mezi individuální okolnosti konkrétní věci, které by měl soud zvažovat, patří i procesní aktivita účastníků v průběhu řízení, jakož i jejich postoje a snaha, popřípadě její absence, o konstruktivní přístup k rychlému a hospodárnému projednání a rozhodnutí věci, tedy i ochota či neochota o smírné vyřešení věci v průběhu řízení.“ V odstavci 43. odůvodnění Stanoviska pléna Ústavního soudu se dále uvádí: „Přesto Ústavní soud nevylučuje, že ve výjimečném případě, kdy jeden z účastníků obstruuje a nepostupuje konstruktivně z hlediska hospodárného skončení řízení, bude vhodné aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř. a takovému účastníku povinnost k náhradě nákladů řízení uložit; přijaté stanovisko nezabraňuje soudu ani zohlednit rozhodující skutečnosti v rámci individuálního posouzení věci. Z hlediska ústavněprávní ochrany svobodného výkonu vlastnického práva každého jednotlivce – i každého spoluvlastníka – ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny nicméně Ústavní soud považuje za odpovídající, aby takový přístup byl v daném typu řízení výjimkou a nesení břemene vlastních nákladů řízení pravidlem (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).“ 52. Zdejší soud závěry vyjádřené v citovaném stanovisku v tomto rozhodnutí respektoval. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví oba účastníci shodně navrhovali, aby soud zrušil spoluvlastnictví a nařídil prodej společné věci, přičemž soud tomuto návrhu vyhověl. Pokud tedy jde o samotné zrušení spoluvlastnictví a o způsob jeho vypořádání, nebyl mezi účastníky spor. Dle soudu tak citovanému stanovisku Ústavního soudu odpovídá nepřiznání nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žádnému z účastníků.

53. Pokud žalovaná rozporovala spoluvlastnické poměry evidované ve veřejném rejstříku, když namítala, že nedošlo k platnému převodu ideální čtvrtiny nemovitých věcí na žalobce a že žalobce je v důsledku toho spoluvlastníkem pouze jedné čtvrtiny nemovitých věcí, pak šlo o námitku, která se ve svých důsledcích projevila v rozhodnutí o tzv. širším vypořádání, konkrétně v rozhodnutí, v jakém rozsahu se má žalovaná podílet na investicích do předmětu spoluvlastnictví. Dle soudu by bylo nepřiměřenou tvrdostí vůči žalované, pokud by její neúspěch s uvedenou námitkou byl zohledněn v rozhodnutí o nákladech řízení dvakrát (tj. jak v rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tak v řízení o širší vypořádání). Z uvedených důvodů soud o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodl, jak je ve výroku II. uvedeno.

54. V řízení o tzv. širším vypořádání bylo původně předmětem sporu zaplacení částky 375 000 Kč. Předchozím rozhodnutím zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2020 bylo žalobci přiznáno 320 369 Kč, ve zbývajícím rozsahu (co do částky 54 631 Kč) byla žaloba zamítnuta. Žalobce tak byl v uvedené fázi řízení úspěšný v rozsahu 85 % z hodnoty předmětu, neúspěšný v rozsahu 15 % z hodnoty předmětu sporu. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak má žalobce právo na 70 % důvodně účtovaných nákladů řízení. Odměna z tarifní hodnoty 375 000 Kč činí dle § 7 vyhlášky 9 820 Kč. Odměna v této výši náleží za 21 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, účast při jednáních soudu dne 14. 3. 2018, 3. 8. 2018, 12. 10. 2018, 8. 2. 2019 – nad 2 hodiny, 8. 3. 2019, vyjádření ve věci ze dne 9. 1. 2018, 6. 11. 2018, 3. 12. 2018 a 1. 3. 2018, odvolání ve věci samé ze dne 3. 4. 2019 s doplněním ze dne 17. 4. 2019, vyjádření ze dne 26. 9. 2019, jednání soudu dne 13. 11. 2019, 3. 1. 2020 – nad 2 hodiny, 6. 3. 2020 – nad 2 hodiny, 23. 10. 2020). Soud žalobci nepřiznal samostatnou odměnu za doplnění odvolání ze dne 17. 4. 2019 (odůvodnění odvolání mohlo být obsaženo již v původním blanketním odvolání) a za vyjádření ke znaleckému posudku ze dne 17. 8. 2020 (jednořádkové sdělení, že žalobce nemá námitky k posudku). Za uvedených 21 úkonů rovněž náleží paušální náhrada hotových výloh po 300 Kč. Dále žalobci náleží cestovné za použití vozidla k 9 jednáním soudu 17 316 Kč (trasa Praha – Trutnov a zpět, celkem 320 km, průměrná spotřeba 6 l/100 km, cena PHM v roce 2018 – 30,50 Kč/l a v roce 2019 – 33,10 Kč/l, základní náhrada v roce 2018 – 4 Kč/km, v roce 2019 – 4,10 Kč/km, cestovné v roce 2018 činilo 1 866 Kč za cestu tam a zpět, v roce 2019 činilo 1 948 Kč za cestu tam a zpět), v roce 2020 činilo 1 958 Kč – cena PHM 32 Kč/l, základní náhrada 4,20 Kč/km). V roce 2018 byly vykonány 3 cesty, v roce 2019 byly vykonány 3 cesty, v roce 2020 byly vykonány 3 cesty. Náhrada za čas promeškaný cestami k uvedeným 9 jednáním činila v případě každého jednání 800 Kč. Na náhradě za promeškaný čas tak náleží 7 200 Kč. Žalobce zaplatil na soudním poplatku z řízení o širší vypořádání dvakrát po 18 750 Kč (soudní poplatek z návrhu a z odvolání). Při plném úspěchu ve věci by žalobce měl právo na náklady zastoupení ve výši 237 036 Kč (odměna 206 220, náhrada hotových výloh 6 300 Kč, cestovné 17 316 a náhrada za promeškaný čas 7 200 Kč) a na částku za zaplacené soudní poplatky ve výši 37 500 Kč. Z uvedených částek bylo přiznáno 70 %, tj. na nákladech zastoupení 165 925 Kč a na soudních poplatcích 26 250 Kč.

55. V další fázi řízení zůstalo předmětem sporu zaplacení částky 320 369 Kč, přičemž žalobce byl v této fázi řízení zcela úspěšný. Odměna z uvedené částky dle § 7 vyhlášky činí 9 620 Kč. Žalobci náleží odměna a náhrada hotových výloh za celkem 8 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 17. 12. 2020, účast při jednání odvolacího soudu 19. 10. 2021, dovolání ze dne 17. 1. 2022, vyjádření ze dne 25. 4. 2023 a ze dne 20. 7. 2023, jednání zdejšího soudu dne 24. 11. 2023 a 23. 2. 2023, závěrečný návrh). Na odměně tak náleží 76 960 Kč, na náhradě výloh náleží 2 400 Kč. Dále má žalobce právo na cestovné za cestu k jednání odvolacího soudu dne 19. 10. 2021 ve výši 1 478 Kč (trasa Praha - Hradec Králové a zpět, celkem 230 km, průměrná spotřeba 6 l/100 km, cena PHM 33,80 Kč/l, základní náhrada 4,40 Kč/km) a na náhradu za promeškaný čas k tomuto jednání 600 Kč (6 půlhodin po 100 Kč). Na cestovném za cestu k jednání zdejšího soudu dne 24. 11. 2023 náleží 2 302 Kč (celkem 320 km, průměrná spotřeba 5,8 l/100 km, cena PHM 34,40 Kč/l, základní náhrada 5,20 Kč/km), na cestovném za cestu k jednání zdejšího soudu dne 23. 3. 2024 náleží 2 510 Kč (vzdálenost a spotřeba shodné, cena PHM 38,70 Kč/l, základní náhrada 5,60 Kč/km). Na náhradě za promeškaný čas v obou případech náleží po 800 Kč. Na soudním poplatku za dovolání žalobce zaplatil 14 000 Kč. Lze tedy shrnout, že za tuto fázi náleží na nákladech zastoupení celkem 87 850 Kč (odměna 76 960 Kč, náhrada hotových výloh 2 400 Kč, cestovné 6 290 Kč, náhrada za promeškaný čas 2 200 Kč), na částce za zaplacený soudní poplatek celkem 14 000 Kč.

56. Zástupce žalobce osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k odměně a nákladům zastoupení náleží daň v sazbě 21 %. Základem daně jsou odměna a náklady zastoupení v celkové výši 253 775 Kč (165 925 Kč + 87 850 Kč), daň činí 53 292,80 Kč. Na nákladech řízení ve sporu o širší vypořádání tak bylo celkem přiznáno včetně částek za soudní poplatky 347 317,80 Kč. Náklady řízení jsou splatné k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta k plnění byla určena ve shodné délce, jako lhůta k zaplacení přisouzené částky.

57. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V posuzované věci bylo ve fázi před vydáním předcházejícího rozhodnutí státem uhrazeno [tituly před jménem] [jméno FO] znalečné ve výši 16 100 Kč. Znalecký posudek přitom byl vypracován pro potřeby rozhodnutí o nároku na tzv. širší vypořádání (nikoliv pro potřeby rozhodnutí o návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví). Jak již bylo uvedeno, v řízení o nároku na tzv. širší vypořádání byl žalobce neúspěšný v rozsahu 15 %, žalovaná v rozsahu 85 %. V souladu s tím je žalovaná povinna nahradit státu 85 % nákladů, žalobce 15 % nákladů. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit státu částku 13 685 Kč, žalobci povinnost zaplatit státu 2 415 Kč. Oba účastníci tyto částky již soudu zaplatili na základě předcházejícího rozsudku zdejšího soudu, který však byl zrušen. Proto soud rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit náklady státu i v tomto rozhodnutí, protože jinak by neexistoval právní titul zakládající právo státu na uvedené částky. Tyto částky však již účastníci nejsou povinni platit znovu, a proto ani nebyla určena lhůta k jejich zaplacení.

58. V další fázi řízení (po vydání předcházejícího rozhodnutí zdejšího soudu) bylo státem vyplaceno svědečné svědkyni [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 966 Kč. Tuto částku soud uložil zaplatit žalované, která byla v této fázi řízení zcela neúspěšná. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věty prvé o.s.ř..

Poučení