21 Co 186/2025 - 192

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozený dne [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] 2. [Jméno advokátky B], narozená dne [Datum narození advokátky B] bytem [Adresa advokátky B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky C] sídlem [Adresa advokátky C] o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, o neexistujícím zákazu zcizení a zatížení, o neexistenci věcného břemene požívání o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 1 C 207/2024 – 153 ze dne 9. dubna 2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba na určení, že nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa] a obec [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], tedy pozemkové parcely č. 1404/9, č. 1404/10, č. 1404/26, č. 1404/30, č. 1404/35, č. 1419/5 a nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa] a obec [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], tedy pozemkové parcely č. 197/1, jejíž součástí je zemědělská stavba bez č.p./č.e., č. 197/2, na které stojí zemědělská stavba bez č.p./č.e., č. 291/32, č. 291/45, č. 291/46, u [právnická osoba], jsou součástí společného jmění manželů žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a 1. žalovaného [jméno FO], ve výroku II. se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému k rukám jeho právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 54 821 Kč.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 38 357 Kč.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] rozhodl tak, že výrokem I. určil, že nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa] a obec [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], tedy pozemkové parcely č. 1404/9, č. 1404/10, č. 1404/26, č. 1404/30, č. 1404/35, č. 1419/5 a nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území [adresa] a obec [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], tedy pozemkové parcely č. 197/1, jejíž součástí je zemědělská stavba bez č.p./č.e., č. 197/2, na které stojí zemědělská stavba bez č.p./č.e., č. 291/32, č. 291/45, č. 291/46, u [právnická osoba], nejsou součástí společného jmění manželů žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a žalovaného č. 1 [jméno FO]. Výrokem II. zamítl žalobu, aby určil, že „k nemovitostem, uvedeným ve výroku I., neexistuje zákaz zcizení a zatížení, ani věcné břemeno požívání pro žalovaného č. 1 [jméno FO]“. Výrokem III. byla žalobkyně uznána povinnou zaplatit 1. žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 28 805,74 Kč k rukám zástupkyně žalovaného, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem IV. byla žalobkyni dále povinnost zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 25 349,50 Kč k rukám zástupkyně žalované, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhala určení, že nemovité věci, specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku, jsou součástí společného jmění manželů, a že u nich neexistuje zákaz zcizení a zatížení ani věcné břemeno požívání pro 1. žalovaného. Tvrdila, že darovací smlouvy, kterými k nim 1. žalovaný převedl vlastnické právo na 2. žalovanou a ze kterých vzniklo i žalované zatížení, jsou tedy neplatné. 1. žalovaný nároky žalobkyně neuznal ani zčásti, a to s tím, že předmětné nemovité věci koupil z jeho výlučných prostředků a nenáleží tedy do společného jmění manželů. 2. žalovaná tvrdila, že jí 1. žalovaný, který je jejím otcem, navrhl, že vzhledem k tomu, že již dosáhla zletilosti, by na ní převedl některý nemovitý majetek, a to i s ohledem na skutečnost, že by rád rozdělil majetek mezi své děti ještě za života, neboť má potomky z předchozího manželství a rád by vyloučil spory mezi nimi po jeho smrti. Zároveň ale vyjádřil požadavek, aby mohl majetek po dobu svého života spravovat a využívat, a aby nedošlo k jeho převodu na třetí osoby „mimo rodinu“. Dovozovala, že nemovité věci nabyla v dobré víře.

3. Pokud žalobkyně učinila předmětem žaloby i další nárok (určení, že součástí společného jmění manželů jsou i další nemovité věci), soud prvního stupně tyto přižalované nemovitosti vyloučil k samostatnému projednání až usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum]. Protože však napadený rozsudek předcházel uvedenému usnesení, byl označen jako částečný. Prvostupňový soud prvního stupně však s uvedeným procesním postupem uvažoval, neboť podání posoudil jako objektivní kumulaci nároků, proto rozhodl i o náhradě nákladů řízení, byť se ke dni [datum] jednalo o rozhodnutí podle ust. § 152 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soud řád (dále jen „o.s.ř.“).

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a spisem [adresa] sp. zn. [spisová značka] tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovým závěrům, popsaných v odst. 6 až 39 odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Odkázal na ust. § 80 o.s.ř., a uvedl, že zčásti věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. 12. 20213 (dále jen „obč. zák.“), zčásti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), platného od [datum] a odkázal na ust. § 144 obč. zák. a ust. § 709 odst. 1, 2 a 3 o.z., jakož i na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, vyjmenovanou v odst. 45 až 47 odůvodnění napadeného rozsudku, vztahující se jak k otázce důkazního břemene a koho tíží, tak i k otázce výlučných prostředků jednoho z manželů a prostředků, náležejícím do SJM. Uvedl, že se jako první zabýval předběžnou otázkou, zda předmětné nemovité věci jsou či nejsou součástí společného jmění manželů. Konstatoval, že pokud by byl učiněn závěr, že tyto nejsou součástí společného jmění manželů, nebyl by na požadovaném (dílčím) určení neexistence zákazu zcizení a zatížení a věcného břemene požívání dán naléhavý právní zájem, neboť by se určení nikterak nedotýkalo právní sféry žalobkyně. Uzavřel, že 1. žalovaný prokázal, že na koupi předmětných nemovitých věcí použil jeho výlučné peněžní prostředky. Zdůraznil, že posuzoval všechny důkazy jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a že má za prokázanou finanční solventnost 1. žalovaného v rozhodném období, kdy jím byly nemovité věci nakupovány a placeny. Nepřisvědčil námitkám žalobkyně, že se touto (pouhou) sousledností kroků (nabytí finančních prostředků a koupě/placení nemovitých věcí) nedá prokázat, že právě (těmito konkrétními) penězi, provedl také zaplacení. Neshledal překážku ani v tom smyslu, že by držení hotovosti po delší čas (od její získání do koupě) mělo znemožňovat nákup nemovitých věc, když je věcí každého, jakým způsobem nakládá s penězi (byť i neekonomicky). Pokud jde o okamžik prokázání, že žalovaný platil právě výlučnými penězi získanými z popsaných transakcí, tak takovým břemenem 1. žalovaného nezatěžoval, neboť to jde již nad rámec obvyklého (praktického) nakládání s penězi jako s druhově určenými věcmi v právním smyslu. Poukázal na to, že 1. žalovaný měl k dispozici výlučné peněžní prostředky na nákup nemovitých věcí a současně ze smluv vyplynulo, že jejich cena jím byla zaplacena. Uvedl, že výrok I. formuloval nikoliv jako zamítnutí žaloby (např. pro neprokázání tvrzení o převodu vlastnických práv za trvání manželství – nabytí za manželství), ale že přímo určil, že předmětné nemovité věci nejsou součástí (již zaniklého, ale dosud nevypořádaného) společného jmění manželů, neboť bylo lze učinit logický závěr o nabytí těchto věcí 1. žalovaným do jeho výlučného vlastnictví za trvání manželství. Stran žalobního nároku na určení neexistence zákazu zcizení a zatížení a věcného břemene požívání, jež byly smluveny v darovacích smlouvách jen mezi oběma žalovanými, uvedl, že z pohledu žalobkyně není dán na takovém určení naléhavý právní zájem, neboť takové určení se nikterak nedotýká její právní sféry (jejího zájmu) a v tomto rozsahu žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném jak do [datum] (dále jen „SAT“), tak i od [datum] (dále jen „AT“), ust. § 6 odst. 1 SAT a AT, ust. § 7 SAT a AT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) SAT a AT, ust. § 9a odst. 1 písm. d) AT, ust. § 13 SAT a AT, ust. § 14 SAT a At a ust. § 14b odst. 5 písm. b) AT a SAT, a vyhl. č. 475/2024 Sb. Konkrétní výše nákladů řízení, přiznaných 1. žalovanému, je vyčíslena v odst. 54 odůvodnění napadeného rozsudku, když v jeho odst. 55 jsou uvedeny náklady, za které nebyla náhrada přiznána. Náhrada nákladů řízení, přiznaných 2. žalované, je vyčíslena tamtéž v odst. 56.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkala, že neprovedl výslech svědka [tituly před jménem] [jméno FO] k povaze a pravosti jím vystaveného pokladního výdajového dokladu ze dne [datum] o výplatě částky 1 900 000 Kč v hotovosti. Tuto listinu označila za falzifikát a za nevěrohodnou, stejně jako důvod této hotovostní platby. Podle žalobkyně může jít o listinu vytvořenou za jiným účelem, např. za účelem snížení základu daně vyplácející obchodní společnosti. Konstatovala, že takto vysoké částky se nikdy v hotovosti neplatí, protože by šlo i o porušení právních předpisů proti praní špinavých peněz. Odvolatelka ve svém odvolání uváděla, že prvostupňový soud dále neprovedl důkaz spisem [adresa] sp. zn. [spisová značka] s tím, že z odůvodnění jeho rozsudku ze dne [datum] plyne, že 1. žalovaný vlastní řadu nemovitostí, některé i v jejich SJM. Soudu prvního stupně dále vytýkala, že nepřihlédl k seznamu 39 nemovitostí, který 1. žalovaný pro účely uvedeného řízení vytvořil. Připomínala, že z jeho výpovědi, učiněné dne [datum], je zřejmé, že „společnost [Anonymizováno] počátkem roku 2003 neměla finanční prostředky, aby mu mohla vyplatit 1 900 000 Kč ze svého zisku, nehledě na to, že podle výdajového pokladního dokladu neplyne, že plátcem této částky je společnost [Anonymizováno] ale [jméno FO], což nedává smysl“. Namítala, že 1. žalovaný neprokázal, že konkrétní částky z pojistného plnění z roku 2001 použil na nákup konkrétní nemovitosti a toto skutkové zjištění soudu prvního stupně označila za nesprávné. O výběrech z vkladních knížek ve výších 64 000 Kč a 40 509,60 Kč tvrdila, že byly učiněny dne [datum], kdy [adresa] ve věci sp. zn. [spisová značka] vyhlásil rozsudek ve věci zvýšení výživného a 1. žalovaný měl povinnost doplatit dluh na výživném 141 944 Kč. Akcentovala, že 1. žalovaný neprokázal, že šlo o jeho výlučné peněžní prostředky, resp. že šlo o jeho výlučnou pohledávku vůči bance, a že by tuto částku použil na nákup konkrétní nemovitosti. Ve svém odvolání dále zdůrazňovala, že prokázala nabytí nemovitostí do SJM s 1. žalovaným tím, že předložila nejen výpisy z katastru nemovitostí, ale i nabývací listiny, ze kterých plyne, že kupní smlouvy byly uzavřeny a zápisy v katastru nemovitostí podle těchto smluv byly provedeny za trvání jejich manželství, čímž nastupuje zákonná fikce nabytí do SJM. Zdůrazňovala, že 1. žalovaný neprokázal, že nemovitosti nabyl do svého výlučného vlastnictví s tím, že pouhé zjištění, že měl nebo mohl mít finanční prostředky ve svém výlučném vlastnictví, nestačí k prokázání toho, že je použil na zaplacení celé kupní ceny ke konkrétní nemovitosti. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

7. Žalovaní se k odvolání vyjádřili tak, že navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. 1. žalovaný vyslovil nesouhlas s argumentací, kterými žalobkyně své odvolací důvody odůvodnila. Pokud jde o zpochybňování pravosti důkazu - výdajového dokladu [tituly před jménem] [jméno FO] a argumentaci, že tento měl být vyslechnut jako svědek, souhlasil s postupem soudu prvního stupně. Poukazoval na to, že žalobkyně v odvolání ohledně předmětného daňového dokladu konstruuje skutková tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování. Připomínal, že k jakémukoliv zpochybnění výdajového dokladu v průběhu řízení před soudem prvního stupně nenavrhla žádný důkaz a její tvrzení ohledně jeho nevěrohodnosti byla vždy pouze obecného rázu. Ohledně obvyklosti vysoké platby v hotovosti či porušování právních předpisů takovouto platbou poukazoval na to, že zákon o omezení plateb v hotovosti byl vydán až v roce 2004 a že v průběhu dokazování nedošlo ke znevěrohodnění uvedeného dokladu a tvrzení žalobkyně jsou tak spíše v rovině spekulací. Zdůrazňoval, že celková kupní cena sporných nemovitostí dosahovala 560 000 Kč a že bylo i bez uvedeného výdajového dokladu prokázáno, že měl k dispozici částku tyto kupní ceny přesahující. Odvolatelce dále vytýkal, že zcela chybně interpretuje listiny, které předložila jako důkaz a ze kterých v žádném případě nevyplývají skutečnosti, které ve svém odvolání označuje jako prokázané. Uvedl, že nezpochybňoval, že některé nemovitosti vlastní v rámci společného jmění manželů, ale že se nejedná o ty, které jsou předmětem tohoto sporu. Stran řízení před [adresa], vedeným pod sp. zn. [spisová značka], poukazoval na to, že v něm nebyl prováděn důkaz seznamem, který žalobkyně předložila a že v řízení byla nakonec uzavřena dohoda, kterou tamní soud schválil a dokazování proto bylo prováděno pouze v rozsahu potřebném pro schválení takové dohody. Zdůrazňoval, že tato listina v uvedeném řízení není vedena a žalobkyně nijak neprokázala, že se jedná skutečně o listinu, kterou vyhotovil on, nebo že by v něm prohlásil konkrétní nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení za součást společného jmění manželů. Ohledně tvrzení žalobkyně o finančních prostředcích, získaných z pojistného plnění za pojistnou událost v domě [adresa], konstatoval, že toto tvrzení spíše podporuje skutkový závěr soudu prvního stupně. Konstatoval, že pokud žalobkyně tvrdí, že nejprve provedl opravy poškození na domě z vlastních prostředků (před uzavřením manželství) a teprve následně podle doložených nákladů obdržel pojistné plnění (rovněž před uzavřením manželství), pak je zřejmé, že měl prostředky z pojistného plnění k dispozici. Opakovaně zdůrazňoval, že měl k dispozici dostatek finančních prostředků z výlučných zdrojů pro úhradu kupní ceny nemovitostí, které jsou předmětem sporu. K vkladním knížkám připomínal, že na nich byly uloženy poslední vklady v roce 1993 a 1994 a následně byly pouze připisovány úroky, tj. finanční prostředky, které pocházely z doby před uzavřením manželství a zůstatky z nich mu byly v roce 2011 vyplaceny. Považoval tak za jednoznačně prokázané, že uvedené finanční prostředky nespadaly do společného jmění manželů s žalobkyni. Tvrzení žalované, že je vyzvedl z důvodu rozhodnutí [adresa] za účelem úhrady doplatku výživného, označil za spekulativní. Konstatoval, že totéž platí o částkách vybraných z účtu ze dne [datum] a [datum], o nichž žalobkyně uvedla, že tyto finanční prostředky byly použity na jiný účel, avšak již neuvedla, na jaký. Stran právního posouzení věci se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, včetně závěrů ohledně smísení prostředků a argumentaci s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka].

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Prvostupňový soud vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné (až na procesní pochybení ve výroku I.), odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle odst. 3 může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

13. Jedná se zde o tzv. povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalující strana je povinna uvést v žalobě rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňovanou ochranu tvrzeného práva a musí k tomu uvést potřebné důkazy, ale v tomto případě žalobkyně svou důkazní povinnost ve výše popsaném směru nesplnila.

14. Podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto zák. ust. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

15. Podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. je předseda senátu povinen před skončením jednání, s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a, když ust. § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

16. Procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by mohli bez konkrétního a podrobného poučení pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. l, § 43 odst. 1 o.s.ř.).

17. Prvostupňový soud při ústním jednání, konaném dne [datum], řádně vyzval žalobkyni postupem podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně skutečnosti, že výdajový doklad, vystavený 1. žalovanému [tituly před jménem] [jméno FO] dne [datum] o výplatě částky 1 900 000 Kč v hotovosti, je neplatný a s odkazem na ust. § 118b o.s.ř. (poučení řízení o koncentraci řízení) stanovil lhůtu k doplnění tvrzení a označení důkazů do [datum]. Žalobkyně byla zároveň poučena, že pokud nedoplní tvrzení a neoznačí požadované důkazy, vystavuje se nebezpečí neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, což může mít za následek její neúspěch ve věci.

18. Žalobkyně poté v podání, došlém soudu prvního stupně dne [datum], pouze uvedla: „Výdajový pokladní doklad ze dne [datum] na částku 1 900 000 Kč, kterou měl 1. žalovanému vyplatit advokát [tituly před jménem] [jméno FO] v hotovosti, je nevěrohodný. Není věrohodný důvod této hotovostní platby, podle žalobkyně může jít o listinu vytvořenou za jiným účelem, např. za účelem snížení základu daně vyplácející obchodní společnosti. Takto značné částky se nikdy v hotovosti neplatí, šlo by i o porušení právních předpisů proti praní špinavých peněz. Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že k žádnému předání částky 1 900 000 Kč nedošlo.“ Lze tedy konstatovat, že prvostupňovým soudem požadovaná tvrzení sice byla doplněna, ale ze strany žalobkyně k nim již nebyly navrženy žádné důkazy.

19. Při ústním jednání, konaném dne [datum], soud prvního stupně uvedl, že činí skutkový závěr, že k březnu 2001 měl 1. žalovaný k dispozici v hotovosti 1 000 000 Kč, manželství vzniklo v srpnu 2001 a kupní ceny byly v souhrnu 560 000 Kč.

20. Poté poučil účastníky o koncentraci řízení podle ust. § 118b o.s.ř., s připomenutím ust. § 118b odst. 1 o.s.ř. a za situace, kdy žalobkyně uvedla, že „žaloba obsahuje potřebná tvrzení, je správná a jsou tu všechna tvrzení potřebná pro rozhodnutí“ a odkázala na své podání ze dne [datum], došlo k poučení podle ust. § 119a o.s.ř. Poté, co žádné důkazy nebyly navrženy, bylo usnesením dokazování prohlášeno za skončené a po přednesení závěrečných návrhů soud prvního stupně jednání odročil za účelem vyhlášení rozsudku.

21. Za procesní situace, kdy veškeré reakce žalobkyně na opakovanou poučovací povinnost soudu prvního stupně byly nedostatečné a neadekvátní, je správný jeho závěr, že 1. žalovaný prokázal, že měl v rozhodném období dostatečné finanční prostředky na nákup shora specifikovaných nemovitostí.

22. Odvolací soud zdůrazňuje, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou.

23. Speciální poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě „poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně, je zakotvena v ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle tohoto zák. ust. může podle ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vést k tomu, že se odvolací řízení bude řídit pravidly úplné apelace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod [Anonymizováno]).

24. Pokud tedy žalobkyně prvostupňovému soudu vytýkala, že neprovedl výslech svědka [tituly před jménem] [jméno FO] k povaze a pravosti jím vystaveného pokladního výdajového dokladu ze dne [datum] o výplatě částky 1 900 000 Kč v hotovosti, patří se připomenout, že takovýto důkaz nebyl z její strany nikdy navržen. Z uvedeného vyplývá, že řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo tvrzenou vadou řízení a ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou v tomto směru nikterak obstát.

25. Námitka, že soud prvního stupně neprovedl důkaz spisem [adresa] sp. zn. [spisová značka] je nedůvodná, protože z obsahu protokolu o ústním jednání, konaném dne [datum], je zřejmé, že tento důkaz byl proveden a z napadeného rozsudku (odst. 32 jeho odůvodnění) vyplývá, že byl hodnocen způsobem, který vyžaduje ust. § 132 o.s.ř.

26. Odvolací soud dále přisvědčuje správnosti závěru soudu prvního stupně ohledně charakteru smísených finančních prostředků v případě hotovosti s tím, že jeho právní závěry, uvedené v odst. 47 a 48 odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývající z jím citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], jsou správné.

27. S ohledem na vše uvedené se ztotožňuje se závěry prvostupňového soudu, že 1. žalovaný měl na nákup shora specifikovaných nemovitých věcí dostatek peněžních prostředků, které nespadaly do společného jmění manželů.

28. Tyto prostředky ve výši 1 200 000 Kč pocházely z pojistného plnění (viz odst. 35 odůvodnění napadeného rozsudku), ve výši 1 900 000 Kč byly z plnění, vyplývajícího ze shora specifikovaného pokladního dokladu (viz odst. 36 tamtéž) a ve výši 104 510,30 Kč, jako plnění z vkladních knížek (viz tamtéž v odst. 37). Pokud byly tedy předmětné nemovité věci koupeny 1. žalovaným za částky, uvedené v odst. 35 odůvodnění napadeného rozsudku pod písm. a) až f), je závěr, konstatovaný v předchozím odstavci, zcela logický.

29. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když uzavřel, že 1. žalovaný prokázal, že na koupi předmětných nemovitých věcí použil jeho výlučné peněžní prostředky. Odvolací soud se tedy ztotožňuje s jeho závěrem, podrobně uvedeným v odst. 50 odůvodnění napadeného rozsudku, včetně vysvětlení obvyklého (praktického) nakládání s penězi jako s druhově určenými věcmi v právním smyslu.

30. Nelze ale přehlédnout, že žalováno bylo na určení, že výše specifikované nemovité věci jsou součástí společného jmění manželů. Protože ze strany žalobkyně nedošlo ke změně žalobního petitu podle ust. § 95 o.s.ř. a ze strany žalovaných nebyl vznesen vzájemný návrh podle ust. § 97 odst. 1 o.s.ř., byl prvostupňový soud vázán žalobním petitem podle ust. § 79 odst. 1 o.s.ř., který byl povinen vyčerpat a nesměl jej překročit - nejednalo se totiž o žádnou z výjimek vyjmenovaných v ust. § 153 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud proto uzavírá, že nebyl dán žádný procesní prostor pro postup, zvolený napadeným výrokem I., tedy aby byl formulován nikoliv jako zamítnutí žaloby, ale aby bylo přímo určeno, že předmětné nemovité věci nejsou součástí společného jmění manželů.

31. Odvolací soud z uvedeného důvodu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

32. Pokud jde o napadený výrok II., soud prvního stupně správně uzavřel, že s ohledem na to, že nemovité věci nespadají do SJM žalobkyně a 1. žalovaného, není z pohledu žalobkyně dán naléhavý právní zájem na určení neexistence zákazu zcizení a zatížení a věcného břemene požívání, jež byly smluveny v darovacích smlouvách jen mezi oběma žalovanými. Takové určení se skutečně nikterak nedotýká právní sféry žalobkyně (jejího zájmu), když 1. žalovaný měl k dispozici výlučné peněžní prostředky na nákup nemovitých věcí a současně ze smluv vyplynulo, že jejich cena jím byla zaplacena.

33. Odvolací soud proto výrok II. jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

34. Ve věci plně úspěšným žalovaným v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. po právu náleží náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení. Protože byl napadený rozsudek částečně měněn, rozhodoval odvolací soud znovu i náhradě nákladů řízení před prvostupňovým soudem (ust. § 224 odst. 2 o.s.ř.). Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř.

35. Za řízení před prvostupňovým soudem byla každému ze žalovaných přiznána stejná částka, kterou vyčíslil prvostupňový soud v odst. 54 a 56 odůvodnění napadeného rozsudku, když odvolací soud se ztotožnil i s důvody nepřiznání části nákladů 1. žalovanému, uvedenými tamtéž v odst.

55. Odvolací soud jen upřesňuje, že výše paušálních náhrad 300 Kč a 450 Kč vyplývá z ust. § 13 odst. 4 SAT a AT.

36. Za odvolací řízení náleží 1. žalovanému podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. náhrada za náklady na právní zastoupení advokátkou podle AT. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 10 300 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána opět ust. § 7 bod 6. AT, ve spojení s ust. § 9a odst. 1 písm. d) AT], a dvakrát náhrada hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 4 515 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady 1. žalovaného tedy činí za tuto část řízení 26 015 Kč.

37. Celkem tedy zcela úspěšnému 1. žalovanému vznikly náklady (po zaokrouhlení) ve výši 54 821 Kč, tj. 28 805,74 + 26 015. Náhrada nákladů mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

38. Zcela procesně úspěšné 2. žalované náleží za odvolací řízení podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. rovněž náhrada za náklady na právní zastoupení advokátkou podle AT. Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem po 10 300 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT, ve spojení s ust. § 9a odst. 1 písm. d) AT] a jednou náhradou hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 2 257,50 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady 2. žalované tedy činí za tuto část řízení 13 007,50 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

39. Zcela úspěšné 2. žalované vznikly náklady ve výši 38 357 Kč, tj. 25 349,50 + 13 007,50. Náhrada nákladů jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).