21 Co 193/2024 - 235

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Andrey Lomozové a Mgr. Lucie Markové ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupená advokátem [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátkou [jméno zástupce zainteresované osoby] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o určení vlastnického práva k nemovitosti, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. března 2024, č. j. 14 C 280/2020-205, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Výrokem I. napadeného rozsudku soud prvního stupně určil, že paní [jméno FO], nar. [datum], zemř. dne [datum], byla ke dni úmrtí vlastnicí nemovitostí bytové jednotky č. [hodnota] – byt zapsaný na LV [Anonymizováno] nacházející se v budově čp. [hodnota] – bytový dům zapsaný na LV [hodnota] ležící na pozemku č. [hodnota] zastavěná plocha a nádvoří zapsaném na LV [hodnota] v k. ú. [adresa] (dále i jen „předmětná bytová jednotka“). Dále žalovaného zavázal zaplatit na náhradě nákladů řízení 88 716 Kč státu (výrok II.) a 36 848 Kč žalobkyni (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení, že paní [jméno FO] (matka žalobkyně a žalovaného) byla ke dni úmrtí vlastnicí předmětné bytové jednotky s odůvodněním, že ačkoliv byl žalovaný na základě darovací smlouvy uzavřené dne 18. 12. 2017 mezi žalovaným a paní [jméno FO] ke dni podání žaloby jako vlastník předmětné bytové jednotky zapsán v katastru nemovitostí, uvedenou darovací smlouvu podepsala paní [jméno FO], aniž by byla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobilá činit právní jednání tohoto charakteru. Od konce roku 2014 nebyla s to fungovat samostatně, trpěla [diagnóza], nebyla orientována ani v čase, ani v místě. Žalovaný, který s žalobou nesouhlasil, se bránil tím, že k převodu předmětné bytové jednotky došlo výhradně z vůle matky, která výslovně a nahlas uznala písemný projev vůle v darovací smlouvě za svůj vlastní a uznala pravost svého podpisu na ní před úředně oprávněnou osobou.

3. Soud prvního stupně vyšel z rozsáhlých skutkových zjištění uvedených v bodech 6. – 23. napadaného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Důkazně čerpal především ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] a revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], jakož i z výpovědi ošetřující lékařky paní [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO]. S poukazem na závěr revizního znaleckého posudku o možnosti zachování schopnosti pacientů trpících [diagnóza] vést formální rozhovor hodnotil rovněž výpovědi ošetřovatelek paní [jméno FO], jež poukazovaly na její někdy dobrou duševní kondici. Z důvodu blízkých vazeb na účastníky řízení považoval výpovědi členů jejich rodin za méně věrohodné.

4. Poté, co konstatoval, že žalobkyně je dcerou paní [jméno FO], uzavřel, že žalovaný byl ke dni podání žaloby v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětné bytové jednotky, a to na základě darovací smlouvy ze dne 18. 12. 2017 uzavřené mezi paní [jméno FO] jako dárkyní a žalovaným jako obdarovaným. Dospěl k závěru, že ke dni 18. 12. 2017 pro duševní poruchu ([diagnóza]) byla u paní [jméno FO] zcela vyloučena schopnost platně uzavřít předmětnou darovací smlouvu, neboť si nemohla být plně vědoma následků takového jednání.

5. Po právní stránce věc posoudil podle § 581 o. z, a dovodil, že paní [jméno FO] nebyla pro duševní poruchu schopna platně uzavřít předmětnou darovací smlouvu, pročež soud v rámci předběžné otázky posoudil uzavření předmětné darovací smlouvy ze strany žalobkyně jako neplatné právní jednání. S kladným výsledkem rovněž zkoumal, zda je ve věci dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Proto žalobě vyhověl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji žalobkyni, jenž byla v řízení zcela úspěšná. O náhradě nákladů řízení vzniklých státu pak rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalovaný z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Soudu prvního stupně vytkl především to, že rezignoval na hodnocení výpovědí svědků, pominul zejména svědectví osob, které o paní [jméno FO] pečovaly a přihlédl naopak ke svědectví [tituly před jménem] [jméno FO], jež s paní [jméno FO] v četném kontaktu nebyla. Výpovědi svědků namísto soudu hodnotili znalci. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3061/2021 [správně z roku 2012 – poznámka odvolacího soudu] a sp. zn. 30 Cdo 5226/2009. Dále namítl, že znalci za situace, kdy nemohli paní [jméno FO] osobně vyšetřit nekriticky přejali anamnézu z lékařských zpráv, aniž by zohlednili, že paní [jméno FO] byla diagnostikována toliko pomocí testu MMSE, jehož výsledky podle žalovaného nelze přeceňovat, zvláště v situaci, kdy žádný z ošetřujících lékařů paní [jméno FO] nikdy nemedikoval kognitivy ani její stav v tomto směru nikterak neřešil. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3401/2021, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, sp. zn. 30 Cdo 1556/2013, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015 a rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 557/09 a sp. zn. I. ÚS 173/13. Ve vztahu k reviznímu znaleckému posudku [právnická osoba] namítl, že znalecký ústav vycházel toliko ze svědectví osob, jež sám považoval za nestranné, přičemž ostatní pominul. Znalci podle žalovaného rovněž učinili nepřípustné právní závěry, když konstatovali, že paní [jméno FO] nebyla pro uzavření předmětné darovací smlouvy svéprávná. Rozpor pak spatřoval i v závěrech znalkyně a znaleckého ústavu o tom, že paní [jméno FO] byla schopna rozhodovat o své léčbě, avšak nikoliv právně jednat a předmětnou darovací smlouvu uzavřít. V tomto kontextu pak namítl, že za takové situace by nebyla paní [jméno FO] schopna ani dát souhlas se svojí léčbou, a proto je potřeba považovat předložené lékařské zprávy za neplatné a nepřípustné k důkazu. Zdůraznil rovněž, že znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO] považuje za zaujatou. S odkazem na shora uvedené nálezy Ústavního soudu dále namítl, že nebyla splněna judikaturní kritéria imanentního omezení způsobilosti paní [jméno FO] k právním úkonům, neboť určení jejího vlastnického práva k předmětné bytové jednotce nemůže mít za následek jeho „vznik/znovuobnovení“ v rozsahu jeho výkonu, nýbrž toliko jeho zahrnutí do majetku tvořícího pozůstalost paní [jméno FO] a tedy majetkový prospěch žalobkyně. To na úkor oprávněného zájmu žalovaného coby druhé smluvní strany na ochranu dobré víry v platnost právního jednání (předmětné darovací smlouvy). Měl konečně za to, že žalobkyně sleduje nepoctivý záměr, neboť platnost právního jednání paní [jméno FO] spočívající v darování nemovitostí žalovanému ještě za jejího života (v roce 2017) zpochybnila v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 350/2017, jež však bylo pro zpětvzetí žaloby obratem zastaveno.

8. Navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně ve svém vyjádření označila odvolání žalovaného za nedůvodné. Měla za to, že její tvrzení o nezpůsobilosti paní [jméno FO] uzavřít předmětnou darovací smlouvu byla jednoznačně prokázána zejména revizním znaleckým posudkem ve spojení se znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] a výslechy znalkyň. Poukázala rovněž na to, že o takřka identickém sporu účastníků týkajícího se jiné nemovitosti rozhodl v nedávné době Městský soud v Praze ve věci pod sp. zn. 36 Co 56/2024. V uvedené věci dovodil podle § 581 o. z. neplatnost darovací smlouvy uzavřené mezi žalovaným, coby obdarovaným, a paní [jméno FO], coby dárkyní, již dne 13. 8. 2015.

10. Navrhla napadený rozsudek potvrdit.

11. Odvolací soud vlastní činností ověřil, že řízení o pozůstalosti paní [jméno FO] vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. sp. zn. 26 D 623/2020 nebylo v době rozhodování odvolacího soudu skončeno. O tom ostatně mezi účastníky nebylo sporu.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Soud prvního stupně ve věci provedl detailní a dostatečné dokazování ke skutečnostem, které byly pro posouzení věci rozhodné, a správně zjistil skutkový stav. Mezi účastníky bylo sporným především to, zda duševní stav paní [jméno FO] umožňoval rozpoznat důsledky uzavření předmětné darovací smlouvy. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, soustředil-li se na zjištění ohledně zdravotního stavu paní [jméno FO] ke dni 18. 12. 2017.

14. Odvolací soud se zcela ztotožnil i se způsobem, jímž soud prvního stupně hodnotil důkazy, včetně důkazů znaleckými posudky. Soud prvního stupně v bodu 22 odůvodnění svého rozhodnutí zcela srozumitelně uvedl, ze kterých důkazů vyšel a které naopak považoval za méně věrohodné (výpovědi příbuzných účastníků) a proč některým důkazům přikládal nižší váhu (výpovědi ošetřovatelek stran dobré duševní kondice paní [jméno FO], znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO]). Postup soudu prvního stupně se tak nepříčí ani žalovaným odkazované judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3061/2012). Hodnocení důkazů soudem prvního stupně přitom odvolací soud považuje za přiléhavé, pročež má za to, že se nelze ztotožnit s námitkou žalovaného že soud prvního stupně provedené důkazy nehodnotil a přenechal jejich hodnocení znalcům.

15. Na tomto místě považuje odvolací soud nicméně za vhodné připomenout, že soud prvního stupně zcela správně a v souladu s žalovaným odkazovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3401/2021, a ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009) nechal vypracovat znalecký posudek, resp. revizní znalecký posudek až poté, co vyslechl svědky a provedl listinné důkazy vztahující se ke zdravotnímu stavu a osobním poměrům paní [jméno FO] v předmětné době tak, aby z nich znalci mohli čerpat potřebné informace (slovy žalovaného „hodnotit“) pro vypracování znaleckého posudku a duševní stav paní [jméno FO] posoudit komplexně.

16. Ve věci byl znaleckým ústavem vypracován revizní znalecký posudek, který se zcela jednoznačně přiklonil k závěrům znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]. Ve vztahu ke znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (viz str. 31 – 35 revizního znaleckého posudku) pak znalecký ústav uvedl, že se s jeho závěry neztotožnil mj. z toho důvodu, že znalec v posudku opomněl zásadní záznamy ze zdravotnické dokumentace a dokumentace domácí péče a své závěry o dobré duševní kondici paní [jméno FO] a nemožnosti závěru o tom, že v době uzavření předmětné darovací smlouvy, tj. v prosinci 2017, trpěla závažnými kognitivními deficity, založil primárně na výpovědích ošetřovatelek, jež za paní [jméno FO] docházely v rámci domácí péče, jež hovoří o poměrně dobré duševní kondici paní [jméno FO].

17. Znalecký ústav však konstatoval, že již minimálně od července roku 2015 paní [jméno FO] trpěla [diagnóza], přičemž tento závěr byl v následujících měsících a letech potvrzen a reflektován jak ve zdravotnické dokumentaci (např. z [právnická osoba] či [tituly před jménem] [jméno FO]), tak i záznamy organizací domácí péče, které konzistentně hovoří o toliko částečné orientaci místem a časem. S rozporností výpovědí ošetřovatelek před soudem prvního stupně s uvedeným závěrem se znalecký ústav nicméně v posudku přesvědčivě vypořádal s odkazem na skutečnost, že u osob [podezřelý výraz] může být zachována kultivovanost projevu a schopnost vést formální rozhovor, byť při hlubších a méně formálních tématech by i průměrně inteligentní laik měl rozpoznat poruchy kognice.

18. Jak konstatovala znalkyně i znalecký ústav, [diagnóza] (ať již cévní či degenerativní etiologie) je progresivním ireverzibilním stavem. Tuto progresi konstatovala jak znalkyně, tak i znalecký ústav, když dle závěrů revizního znaleckého posudku paní [jméno FO] nejpozději od srpna 2017 trpěla již nikoliv [diagnóza] na pomezí lehké až středně těžké formy, nýbrž [diagnóza] ve formě středně těžkou, o čemž svědčí záznamy v lékařských zprávách (stavy noční zmatenosti, významné poruchy orientace a paměti).

19. Z výše uvedeného je rovněž patrné, že nemůže obstát námitka žalovaného stran nektritického a mechanického přejímání anamnézy v rámci lékařských zpráv navzájem a dále znalci, neboť závěry znaleckých posudků, z nichž soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel, byly založeny na komplexních informacích o chování paní [jméno FO] čerpajících nikoliv pouze z diagnóz uvedených v lékařských zprávách, nýbrž ze spisového materiálu obsahujících i anekdotické informace o chování paní [jméno FO] v každodenním životě.

20. Ačkoliv lze se žalovaným souhlasit v tom směru, že závěr o nedostatku svéprávnosti osoby k určitému právnímu jednání je závěrem právním, jež znalci nepřísluší, je třeba v posuzované věci poukázat na to, že znalkyně i znalecký ústav mj. výslovně dospěly i k relevantním závěrům o předestřených skutkových otázkách, tj. že paní [jméno FO] trpěla v době uzavření předmětné darovací smlouvy [diagnóza], jež omezovala její schopnost rozlišit následky jejího uzavření. Na uvedeném soud prvního stupně následně správně založil svá skutková zjištění.

21. Závěry revizního znaleckého posudku i posudku [tituly před jménem] [jméno FO] považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za přesvědčivé, logicky a fundovaně odůvodněné a zcela jednoznačné. Úvahy, jimiž byly znalkyně a znalecký ústav při vypracování posudků vedeny, jsou z nich patrné. Znalkyně i znalecký ústav čerpaly z rozsáhlé zdravotnické dokumentace i spisového materiálu, v níž byly obsaženy podrobné výpovědi osob, jež v relevantní době přicházely do kontaktu s paní [jméno FO]. Vzhledem k uvedenému na uvedené odvolací soud zcela souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že s ohledem na závěry revizního znaleckého posudku nelze (zejména z důvodů uvedených výše v bodu 16. odůvodnění) v projednávané věci ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] vyjít.

22. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že Městský soud v Praze již ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] mezi týmiž účastníky, týkající se určení vlastnického práva paní [jméno FO] ke spoluvlastnickému podílu na jiné nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne [datum] uzavřel, že již v době uzavření uvedené darovací smlouvy paní [jméno FO] trpěla [diagnóza] a [diagnóza] na rozhraní lehké až střední formy (tj. progredujícím ireverzibilním onemocněním), pročež byla její schopnost posoudit obsah a důsledky právního jednání spočívajícího v uzavření darovací smlouvy vyloučena.

23. Uvedené závěry pak nejsou ani v rozporu s žalovaným odkazovanou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu vztahující se k problematice dokazování znaleckým posudkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011, ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1556/2013, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, a dále nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, v tam posuzované věci navíc stěžovatel trpěl [diagnóza], jež se projevuje kolísavým stavem s [diagnóza], a konečně nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, přičemž v tam posuzované věci stěžovatelka trpěla toliko [diagnóza]). Znalecké posudky byly hodnoceny ve vztahu k ostatním důkazům, soud prvního stupně se zabýval i hodnocením jejich přesvědčivosti, jak ostatně plyne z jeho závěru nevycházet z posudku vypracovaného [tituly před jménem] [diagnóza], přičemž závěry jak revizního znaleckého posudku, tak posudku [tituly před jménem] [jméno FO] jsou zcela jednoznačné, nikoliv toliko předpokládané či pravděpodobné.

24. Za situace, kdy se znalecký ústav v revizním znaleckém posudku ztotožnil se závěry posudku [tituly před jménem] [jméno FO] pak odvolací soud rovněž nepřikládal žádnou relevanci námitce žalovaného stran údajné zaujatosti [tituly před jménem] [jméno FO] při posuzování svéprávnosti osob vyššího věku.

25. Odvolací argumentace stran žalovaným spatřovaného závěru znalkyň (znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a zpracovatelky revizního znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO]) o schopnosti paní [jméno FO] rozhodovat o své léčbě v kontrastu k její neschopnosti porozumět obsahu a důsledkům uzavření darovací smlouvy, potažmo „absolutní neplatnosti“ lékařských zpráv a jejich nepřípustnosti k důkazu (nebylali by paní [jméno FO] v relevantní době takovou schopností nadána) se pak zcela míjí s důvody napadeného rozhodnutí, a nutno ji tudíž považovat za irelevantní. Otázka svéprávnosti paní [jméno FO] k poskytnutí informovaného souhlasu, respektive k uzavření smlouvy o poskytování zdravotních služeb, předmětem tohoto řízení nebyla. O absolutní neplatnosti lze pak hovořit v případě právního jednání, jehož definici (zejména z důvodu absence prvku vůle ke vzniku změně či zániku práv či právních povinností) však nenaplňují lékařské zprávy coby dokumentace o poskytnutých zdravotních službách (ať se tak již stalo na základě platně či neplatně uzavřených smluv o poskytnutí zdravotních služeb) podle části šesté zákona č. 372/2011 Sb., o poskytování zdravotních služeb. Ty však coby listiny, jimiž lze zjistit stav věci, zcela jistě naplňují definici důkazu obsaženou v § 125 o. s. ř. a jako takové jsou za splnění dalších procesních pravidel (zejm. § 118b o. s. ř.) k důkazu přípustné.

26. Na základě shora uvedeného tudíž odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že paní [jméno FO] ke dni 18. 12. 2017 [diagnóza], což způsobilo, že nebyla schopna posoudit obsah a důsledky právního jednání spočívajícího v uzavření předmětné darovací smlouvy. V době rozhodování odvolacího soudu nebylo skončeno pozůstalostní řízení po paní [jméno FO], o čemž mezi účastníky ostatně nebylo sporu.

27. Pokud se jedná o právní hodnocení věci, soud prvního stupně zcela správně věc posoudil dle § 80 o. s. ř., podle něhož se lze žalobou domáhat určení, že tu právní poměr nebo právo je či není, pouze pokud na tom je naléhavý právní zájem, a podle § 581 odst. 1 o. z., podle něhož platí, že, není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Podle § 1011 o. z. pak platí, že vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.

28. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že zemřelá paní [jméno FO] byla ke dni svého úmrtí vlastnicí předmětné bytové jednotky. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda má žalobkyně na takovémto určení naléhavý právní zájem. V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu dospěl ke správnému závěru, že tomu tak skutečně je. V situaci, kdy pozůstalostní řízení po paní [jméno FO] dosud nebylo skončeno, lze se domáhat určení, že zůstavitelka byla k datu svého úmrtí vlastníkem věci. K tomuto závěru se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil zejm. v rozsudku ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022-II., dále pak i v rozsudku z 20. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2207/2023, v němž uvedl, že „[J]akmile je o pozůstalosti pravomocně rozhodnuto, žaloba o určení, že sporné aktivum náleželo zůstaviteli (resp. do jeho SJM s pozůstalým manželem) ke dni jeho smrti, ztrácí nezbytný naléhavý právní zájem (na základě pozdějšího určení už nelze aktivum v pozůstalostním řízení dodatečně projednat) a žalobce buď musí v probíhajícím sporném řízení určovací žalobu změnit (např. na plnění, nebo sice na určení, ale nikoli práva zůstavitele, ale již samotného dědice), nebo bude jeho původně podaná určovací žaloba pro dodatečně nastalý nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta.“ Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je tak správný, přičemž odvolací soud doplňuje, že tento naléhavý právní zájem trvá i v době rozhodnutí o odvolání.

29. Za nepřiléhavou považoval odvolací soud argumentaci žalovaného stran nesplnění podmínek pro „imanentní omezení způsobilosti k právním úkonům“ paní [jméno FO]. Žalovaný argumentuje tím, že v posuzované věci mohlo dojít v důsledku určení vlastnického práva paní [jméno FO] k předmětné bytové jednotce „toliko“ k jejímu zahrnutí do majetku tvořícího pozůstalost paní [jméno FO], která však již vlastnické právo aktivně nemůže vykonat. Za takové situace by dle názoru žalovaného měl převážit zájem na ochraně jeho oprávněného zájmu coby druhé smluvní strany dotčené právním jednáním.

30. Prve je třeba uvést, že hovoří-li žalovaný v tomto kontextu o „vzniku/znovuobnovení“ vlastnického práva paní [jméno FO], opomíjí skutečnost, že v případě jednání osoby stižené duševní poruchou ve smyslu § 581 o. z. jde dle § 588 o. z. o právní jednání absolutně neplatné, tj. od počátku (ex tunc) nevyvolává zamýšlené právní následky. Nedošlo-li tudíž k převodu vlastnického práva, z podstaty věci nedochází určením vlastnického práva té které osoby ani k jeho obnovení či vzniku (konstituci), nýbrž toliko k jeho deklaraci.

31. Je nutno rovněž akcentovat, že žalovaným shora nastíněná argumentace nadto vede k absurdnímu závěru, že v případech zemřelých osob, jejichž svéprávnost je coby předběžná otázka posuzována v řízeních o určení vlastnického práva k majetku, jež ještě za svého života zcizily, by vždy musela převážit ochrana oprávněného zájmu druhé strany smlouvy, jíž ke zcizení majetku došlo. Takový závěr je nicméně neudržitelný, neboť by tím byla zcela vyloučena ochrana vlastnictví a majetku zemřelých osob, které jednaly v duševní poruše. Ochranu vlastnictví a majetku dle čl. 11 Listiny je zjevně třeba poskytnout i v takových případech, avšak vždy je třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti posuzované věci a proti ochraně osob jednajících v duševní poruše vážit i ochranu těch osob, jež s nimi v dobré víře vstupují do právních vztahů (k tomu srov i žalovaným odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13).

32. V posuzované věci má však odvolací soud zato, že uvedené ústavněprávní kautely naplněny byly. Bylo nepochybně prokázáno, že paní [jméno FO] v době podpisu darovací smlouvy, tj. ke dni 18. 12. 2017, trpěla duševní poruchou, konkrétně středně těžkou demencí smíšené etiologie, jež vylučovala její schopnost posoudit obsah a důsledky právního jednání spočívajícího v uzavření darovací smlouvy. Žalovaný přitom o paní [jméno FO], svoji matku, která bydlela v jeho domácnosti, dlouhodobě pečoval, její zdravotní stav mu minimálně na empirickém základě musel být znám. Jak ostatně uvedl znalecký ústav v revizním znaleckém posudku, i průměrně inteligentní laik by v takových případech měl být při hlubším a méně formálním rozhovoru schopen určité poruchy kognice zaznamenat. Dle názoru odvolacího soudu tak nelze v projednávané věci spatřovat disproporcionalitu mezi ochranou vlastnického práva paní [jméno FO] coby osoby, jež jednala v duševní poruše, a ochranu legitimního očekávání žalovaného coby druhé smluvní strany takového právního jednání.

33. Poukazuje-li pak konečně žalovaný na skutečnost, že žalobkyně zpochybnila platnost předmětné darovací smlouvy již v řízení zahájeném za života matky účastníků, v němž však vzala žalobu obratem zpět, má odvolací soud zato, že v takovém jednání žalobkyně bez dalšího nelze spatřovat nepoctivý záměr, natož pak zneužití jejích procesních práv v onom jiném řízení (§ 8 o. z.).

34. S ohledem na skutkový závěr učiněný soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud zcela ztotožnil, je pak zjevné, že paní [jméno FO] v době, kdy uzavírala předmětnou darovací smlouvu, tj. ke dni 18. 12. 2017, trpěla takovou duševní poruchou, která jí znemožnila posoudit její obsah a důsledky. Darovací smlouva ze dne 18. 12. 2017 je tak v důsledku neschopnosti dárkyně právně jednat neplatná podle § 581 o. z. ve spojení s § 588 o. z. Nedošlo tudíž k platnému převodu vlastnického práva z dárkyně na obdarovaného (žalovaného) a závěr soudu prvního stupně, že paní [jméno FO] byla ke dni svého úmrtí vlastnicí předmětné bytové jednotky, je zcela správný.

35. Z uvedených důvodů tak odvolací soud neshledal odvolací námitky důvodnými a napadený rozsudek ve výroku I jako věcně správný postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

36. Odvolací soud potvrdil i výroky II a III o náhradě nákladů nalézacího řízení mezi účastníky navzájem i ve vztahu žalovaného a státu.

37. Odvolací soud výrok II napadeného rozsudku potvrdil i přesto, že soud prvního stupně (ačkoliv správně postupoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni) nesprávně určil výši náhrady nákladů řízení, neboť vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále i jen „a. t.“) namísto tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) a. t. Výše náhrady nákladů řízení tudíž byla přiznána v nižší výši, než by byla bývala žalobkyni náležela. Odvolací soud uvedený výrok potvrdil, neboť žalobkyně odvoláním proti napadenému rozsudku, tj. ani výroku o náhradě nákladů řízení, nebrojila, a odvolací soud tudíž v souladu s aktuální judikaturou Ústavního soudu nepřistoupil ke změně v neprospěch odvolatele (žalovaného). (K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23).

38. Výrok III. napadeného rozsudku pak odvolací soud shledal správným, jak co do uložení povinnosti k náhradě, tak co do jejich výše.

39. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II) pak odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 8 228 Kč. Ta sestává z odměny advokáta ve výši 3 100 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 30. 7. 2024, účast na jednání odvolacího osudu dne 28. 8. 2024) podle § 11 odst. 1 písm. d) a g) a. t. při tarifní hodnotě 50 000 Kč podle § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. a) a. t., tj. celkem 6 200 Kč, dále paušální náhrady hotových výdajů advokáta za každý ze dvou shora uvedených úkonů po 300 Kč, tj. celkem 600 Kč, dle § 13 odst. 3 a. t. a náhrady za 21 % DPH ve výši 1 428 Kč. Dále odvolací soud postupoval dle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

40. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, za použití § 211 o. s. ř., neboť odvolací soud neshledal důvodu k určení lhůty delší.

Poučení