21 Co 202/2024 - 148

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Andrey Lomozové a Mgr. Lucie Markové ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] c) [Jméno zainteresované osoby 2/0], narozená [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] všichni zastoupení advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 2/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 2/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] za níž jedná [Orgán veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] o náhradu škody a nemajetkové újmy, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. února 2024, č. j. 28 C 80/2023-122, takto:

Výrok

I. Odvolání žalobců do výroku II., III., IV., V., VI. se odmítá.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku X. mění tak, že soud konstatuje, že v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] nesprávným úředním postupem notářky [tituly před jménem] [jméno FO] došlo k porušení práva žalobkyně a) na spravedlivý proces.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku XI. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) 12 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 10.3.2023 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části tohoto výroku se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

IV. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku XII. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) 8 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 10.3.2023 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části tohoto výroku se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

V. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku XIII. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni c) 8 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 10.3.2023 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci rozsudku, ve zbývající části tohoto výroku se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje.

VI. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku IX. potvrzuje.

VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval, že v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] (dále i jen „posuzované řízení“ či „posuzované pozůstalostní řízení“) došlo k porušení práva žalobkyně a), žalobce b) a žalobkyně c) na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I.). Dále zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni a) 35 625 Kč s příslušenstvím (výrok II.), žalobci b) 35 625 Kč s příslušenstvím (výrok III.) a 4 050 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a žalobkyni c) 35 625 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a 4 050 s příslušenstvím (výrok VI.). Rovněž konstatoval, že v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] nesprávným úředním postupem notářky [tituly před jménem] [jméno FO] došlo k porušení práva na spravedlivý proces žalobce b) (výrok VII.) a žalobkyně c) (výrok VIII), a zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně a) domáhala shodného konstatování porušení svého práva na spravedlivý proces (výrok X.). Žalobu dále zamítl i v rozsahu, v němž se žalobci domáhali konstatování, že usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], čj. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], došlo k zásahu do práva žalobkyně a), žalobce b) a žalobkyně c) na spravedlivý proces zaručeného v článku 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok IX.) a dále v rozsahu, v němž se po žalované žalobkyně a) domáhala zaplacení 73 375 Kč s příslušenstvím (výrok XI.), žalobce b) 69 325 Kč s příslušenstvím (výrok XII.) a žalobkyně c) 69 325 Kč s příslušenstvím (výrok XIII.). O nákladech řízení rozhodl tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIV.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) a žalobkyni c) náklady řízení ve výši 56 400 Kč (výrok XV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali pro každého ze žalobců zaplacení 70 000 Kč [v odůvodnění soudu prvního stupně uvedeno 40 000 Kč, jedná se o zjevnou písařskou chybu – pozn. odvolacího soudu] coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší v souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, dále 30 000 Kč coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniknuvší v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní komisařky a konečně 9 000 Kč coby náhrady škody vzniknuvší v souvislosti s nesprávným úředním postupem soudní komisařky, to vše v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná, která s žalobou nesouhlasila, se bránila tvrzením, že žalobkyně a) musela o dluzích zůstavitele vědět, neboť vznikly za trvání manželství, přičemž újma žalobcům nehrozila vzhledem k uplatněné výhradě soupisu.

3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových závěrů. Posuzované pozůstalostní řízení po zůstaviteli [jméno FO], zemřelém dne [datum], bylo vedeno u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] (dále i jen „posuzované řízení“). V posuzovaném řízení byla jako soudní komisařka pověřena notářka [tituly před jménem] [jméno FO] (shora a dále i jen „notářka“ či „soudní komisařka“). Ačkoliv notářka měla minimálně od 4. 12. 2017 povědomí o dluzích zůstavitele, pro které bylo vedeno exekuční řízení pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], vedené u [Orgán veřejné moci], exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] pro částku nejméně 816 929 Kč věřitele společnost [právnická osoba], žalobce b) a žalobkyni c) o nich neinformovala. Žalobci při jednání konaném dne [datum] nahradili soupis pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, na základě kterého byla schválena dohoda dědiců, notářkou jako soudní komisařkou, kdy obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti činila 92 235,92 Kč, výše dluhů a dalších pasiv částku 9 726,98 Kč a čistá hodnota pozůstalosti pak byla vyčíslena částkou 82 508,94 Kč, kterou nabyli žalobci rovným dílem, kteří současně učinili výhradu soupisu. Žalobkyně a) věděla minimálně o dluhu zůstavitele ve výši 128 070 Kč s příslušenstvím a nákladech řízení (věřitel [právnická osoba].), na základě směnečného platebního rozkazu ze dne [datum], v němž žalobkyně a) vystupovala jako žalovaná 2). Rovněž žalobkyně a) věděla o vedeném insolvenčním řízení u [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka], v němž byl u zůstavitele zjištěn úpadek a usnesením ze dne 22. 4. 2011 mu bylo povoleno oddlužení. Toto insolvenční řízení bylo z důvodu úmrtí zůstavitele zastaveno. Žalobkyně a) věděla rovněž o dluzích zůstavitele (věřitel [právnická osoba].), stran kterých probíhala exekuční řízení, a to od roku 2011. Usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 1.12. 2020. čj. 10 C 155/2019-40 byla k návrhu žalobců povolena obnova řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod [spisová značka]. Usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 24. 2. 2022 byla nařízena likvidace pozůstalosti.

4. Po právní stránce věc posoudil podle § 1, § 2, § 7 odst. 1, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že v posuzované věci se nejedná o nezákonné rozhodnutí, neboť povolením obnovy nedochází ke zrušení původní rozhodnutí. Usnesení notářky o schválení dohody dědiců ze dne [datum] tudíž soud prvního stupně nepovažoval za nezákonné rozhodnutí. Proto soud prvního stupně návrh žalobců, aby konstatoval, že uvedeným usnesením došlo k zásahu do práv žalobců na spravedlivý proces, zamítl.

5. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 337/2016 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 62/2004 uzavřel, že žalobou uplatněný nárok žalobců na náhradu škody a nemajetkové újmy je třeba posuzovat jako nárok z titulu nesprávného úředního postupu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3204/2010 dospěl k závěru, že soudní komisař nemůže jen pasivně očekávat informace, které od dědiců přicházejí, nýbrž takovéto informace musí sám ověřovat, v dědickém řízení aktivně konat a o všech zjištěných skutečnostech nadále dědice informovat. Uzavřel tudíž, že ve vztahu k žalobci b) a žalobkyni c) se soudní komisařka dopustila nesprávného úředního postupu, neboť o uvedeném dluhu zůstavitele tyto dědice neinformovala. Proto ve vztahu k nim konstatoval, porušení práva na spravedlivý proces.

6. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené shora uvedeným nesprávným úředním postupem soud prvního stupně za účelem prokázání vzniku nemajetkové újmy, jež se zde nepresumuje, poučil žalobce b) a žalobkyně c) podle § 118a odst. 3 o. s. ř. i o následcích nesplnění uvedené výzvy. Žalobci b) a c) důkazy k prokázání uváděných zásahů do osobního a pracovního života neoznačili. Soud prvního stupně s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2012, sp. zn. 30 Cdo 255/2009, ze dne 3.7.2012, sp. zn. 30 Cdo 428/2011 proto žalobu v rozsahu nároku na zaplacení 30 000 Kč ve vztahu k nim zamítl pro neunesení břemene důkazního. Měl rovněž zato, že s ohledem na učiněnou výhradu soupisu nemohly být jejich obavy z jejich možné ekonomické likvidace důvodné (povinnost hradit věřitelům dluhy zůstavitele byla omezena výší jejich dědického podílu, tj. 27 503 Kč).

7. V případě žalobkyně a) pak dospěl k závěru, že se svým (ne)jednáním přičinila o vznik škody a tvrzené nemajetkové újmy, neboť musela mít tudíž povědomí o zůstavitelových dluzích (např. v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 23 Cm 371/2010 vystupovala jako směnečný ručitel). I pokud by žalobkyně a) měla za to, že insolvenční řízení bylo zastaveno a tím zanikly veškeré dluhy zůstavitele, nezbavovalo ji to povinnosti i o těchto dluzích, o kterých věděla, notářku pravdivě a úplně informovat, což neučinila. Proto soud prvního stupně žalobu, v rozsahu, v němž bylo požadováno, aby konstatoval, že nesprávným úředním postupem soudní komisařky v posuzovaném řízení bylo porušeno právo žalobkyně a) na spravedlivý proces, zamítl.

8. Stran nároku na náhradu škody způsobené shora uvedeným nesprávným úředním postupem soudní komisařky ve vztahu k žalobcům b) a c) pak dospěl k závěru, že jim v jeho důsledku vznikla škoda v podobě vynaložených nákladů „na obhajobu“ (sic!), jež museli vynaložit v řízení o povolení obnovy posuzovaného pozůstalostního řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka], a které nemohli uplatnit v řízení o obnovu ani v obnoveném řízení. Jejich výši následně určil dle § 9 odst. 1, § 11 odst. 1, § 12 odst. 4, § 13 odst. 1 a 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále i jen „a. t.“), pro každého ze žalobců b) a c) se jednalo o tři úkony právní služby. Náklady žalobců vynaložené na právní zastoupení v obnoveném dědickém řízení však nepovažoval za vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu, tj. nedovodil příčinnou souvislost s nesprávným úředním postupem, proto nárok na náhradu škody v rozsahu 4 950 Kč ve vztahu ke každému z žalobců zamítl.

9. Konečně stran nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení vyšel soud prvního stupně z toho, že řízení trvalo od 19. 5. 2016, kdy bylo [Orgán veřejné moci] zahájeno posuzované řízení, do dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení, kterým byla schválena dohoda dědiců, a následně pak od data 1.1.2021, kdy dědické řízení pokračovalo na základě povolené obnovy řízení, do data 24. 3. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení o likvidaci dědictví, na základě kterého účast žalobců na podkladovém řízení zanikla. Dobu trvání řízení o obnovu řízení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 320/2018. Uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 3 roky 3 měsíce a 14 dní. A následně dospěl k závěru, že celková délka dědického řízení byla nepřiměřená a v důsledku porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jim vznikla nemajetková újma.

10. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 pak uzavřel, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění (dále odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.6.2015 sp. zn. 30 Cdo 722/2015).

11. Stran výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 vyšel z částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky trvání řízení v poloviční výši.

12. Soud prvního stupně dále hodnotil kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 o. s. ř. Řízení nepovažoval za složité, podíl žalobců na délce řízení neshledal a význam řízení pro žalobce hodnotil jako standardní. Stran kritéria postupu orgánů státu zjistil průtah od 12. 11. 2017 do data [datum], soudní komisařce rovněž vytkl nekoncentrovaný postup v posuzovaném řízení. Z uvedených důvodů základní částku navýšil o 20 %. Sdílení újmy žalobci pak snížením základní částky o 20 %.

13. Uzavřel, že každému z žalobců náleží zadostiučinění ve výši 35 625 Kč. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci mají nárok i na morální zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě.

14. O úroku z prodlení rozhodl implicitně podle § 1970 o. z. ve spojení s § 15 odst. 1 OdpŠk, a § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. Konstatoval, že žalobci u žalované nárok uplatnili dne 9. 9. 2022 a žalovaná se tak do prodlení 10. 3. 2023.

15. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž dovodil, že poměr úspěchu a neúspěchu byl v podstatě stejný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení 16. O náhradě nákladů řízení mezi žalobci b) a c) a žalovanou rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a dovodil, že Žalobce b) a žalobkyně c) byli v řízení úspěšní v rozsahu 96 % a žalovaná v rozsahu 4 %. Přiznal jim proto nárok na náhradu 92 % jejich účelně vynaložených nákladů.

17. Proti výrokům II, III, IV, V, VI, IX, X, XI, XII, XIII, XIV a XV tohoto rozsudku podali žalobci včasné a přípustné odvolání z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c), e), g) o. s. ř. Namítli, že skutková zjištění soudu prvního stupně neodpovídají provedenému dokazování a jsou vnitřně rozporná. K tomu uvedli, že soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně a) o dluzích zůstavitele soudní komisařku neinformovala, ve skutkovém závěru soudu prvního stupně není uvedeno, že by soudní komisařka o insolvenčním řízení (a tedy i o dluzích v něm vymáhaných) věděla, a to ačkoliv podle žalobců z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně a) informovala soudní komisařku o insolvenčním řízení zůstavitele a označila jej spisovou značkou. Za takové situace bylo podle názoru žalobců pochybením soudní komisařky, že na základě uvedených informací dále neprošetřovala existenci dluhů zůstavitele.

18. Správným proto nemůže být ani právní závěr soudu prvního stupně, že chybným postupem soudní komisařky nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalobkyně a).

19. Dále brojili proti závěru, že žalobci b) a c) neunesli břemeno důkazní ve vztahu k prokázání nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem notářky [tj. újmy odlišné od nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením – pozn. odvolacího soudu], přičemž měli za to, že soud prvního stupně se nevypořádal s jejich námitkou, že nemajetkovou (morální) újmu nelze prokazovat, již podpořili odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1614/2016. Měli za to, že argumentoval-li soud prvního stupně tím, že se žalobci po přibrání do exekučního řízení nemohli cítit existenčně ohroženi, neboť v pozůstalostním řízení uplatnili výhradu soupisu dědictví, nehodnotil uvedenou situaci z pozice osob práva neznalých. Poukázali i na skutečnost, že soudní exekutor byl připraven po žalobcích vymáhat dluhy v plné výši.

20. Podle názoru žalobců soud prvního stupně pochybil, nepovažoval-li usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], [spisová značka], za nezákonné. Měli za to, že náhrady škody za nezákonné rozhodnutí se lze domáhat i v situaci, kdy předmětné rozhodnutí nebylo zrušeno nebo změněno, ale jeho nezákonnost byla konstatována v jiném rozhodnutí státního orgánu (zde usnesení [Orgán veřejné moci] č. j. č. j. 10 C 155/2019-40, jímž byla povolena obnova posuzovaného řízení). Poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08.

21. Za nesprávný považovali i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni a) nenáleží náhrada nákladů vynaložených v řízení o obnovu posuzovaného řízení, neboť tento právní závěr soud založil na nesprávném závěru skutkovém, že žalobkyně porušila svoji informační povinnost vůči soudní komisařce. Namítli dále rovněž, že náklady v části posuzovaného řízení po jeho obnově žalobci vynaložili v důsledku nesprávného úředního postupu, neboť pokud by jej nebylo, nebylo by řízení po obnově vůbec vedeno.

22. Stran délky posuzovaného řízení zaprvé nesouhlasili závěrem soudu prvního stupně, že do délky posuzovaného řízení nebyla započítána délka řízení o jeho obnově. Poukázali na specifické okolnosti posuzované věci, tj. že skutečnosti, pro něž byla obnova posuzovaného řízení povolena, nebyly žalobcům známy právě pro nesprávný úřední postup soudní komisařky. Namítli rovněž, že soud prvního stupně délku posuzovaného řízení nesprávně vypočetl, přičemž vyšel-li z dat 19. 5. 2016 – [datum] a 1. 1. 2021 – 24. 3. 2022, doba řízení činila 4 roky 3 měsíce a 17 dnů, nikoliv 3 roky 3 měsíce a 14 dnů. Základní částka tudíž měla za celou dobu řízení činit 50 625 Kč.

23. Stran výše zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení pak žalobci nesouhlasili s jeho krácením o 20 % z důvodu sdílení újmy žalobci, přičemž poukázali na skutečnost, že jde o dospělé osoby žijící samostatně a nemající každodenní kontakt. Odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 554/18.

24. Konečně měli žalobci za to, že o nákladech řízení mezi žalobkyní a) a žalovanou mělo být rozhodnuto podle § 150 o. s. ř., neboť v (již shora odkazovaných) pochybeních soudní komisařky spatřovali důvody zvláštního zřetele hodné takový postup odůvodňující. Namítli rovněž, že právo na náhradu nákladů řízení je třeba posuzovat zvlášť ve vztahu ke každému dílčímu žalobou vymezenému nároku. Odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14.

25. Navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

26. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila. Při jednání odvolacího soudu pak uvedla, že odvolání považuje za nedůvodné a napadený rozsudek za správný. Odvolací námitky žalobců se shodují s těmi, jež žalobci předestřeli v řízení před soudem prvního stupně, přičemž soud prvního stupně se s nimi vypořádal.

27. Žalovaná navrhla napadený rozsudek potvrdit.

28. Zástupce žalobců se k odvolacímu jednání nedostavil. Odvolacímu soudu zaslal omluvu s poukazem na aktuální povodňovou situaci a požádal o odročení odvolacího jednání, nicméně souhlasil i s jednáním v nepřítomnosti. Odvolací soud proto jednal v nepřítomnosti žalobců a jejich zástupce podle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř., neboť pro takový postup měl splněny zákonné podmínky.

29. Podle § 201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.

30. Legitimaci k odvolání však nemá účastník řízení bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu prvního stupně plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. (DRÁPAL, Ljubomír. § 201 [Přípustnost odvolání]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1592, marg. č. 2.).

31. Poněvadž žalobci odvoláním napadli výroky II., III., IV., V. a VI., jimiž bylo žalobě částečně vyhověno, nebyli k podání odvolání proti shora uvedeným výrokům oprávněni. Odvolání žalobců proto bylo v tomto rozsahu podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto (výrok I.)

32. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajících napadených výrocích IX., X., XI., XII., XIII., XIV. a XV. přezkoumal dle § 212 a § 212a o. s. ř., včetně správnosti postupu v řízení předcházejícím jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalobců je částečně důvodné.

33. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc v obecné rovině i správně právně hodnotil zejména podle § 1 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2, § 31 a § 31a OdpŠk. Ačkoliv lze dát žalobcům zapravdu, že stručné shrnutí závěru soudu prvního stupně o skutkovém stavu (bod 9. napadeného usnesení) zjištění, že „soudní komisařka sepsala s žalobkyní a) dne [datum] protokol o předběžném šetření, ve kterém žalobkyně a) ohledně dluhu zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i ostatní dluhy uvedla, že zůstavitel měl dluhy; byl v insolvenci. Současně sdělila i spisovou značku insolvenčního řízení [spisová značka]“ neobsahuje (bod 9. odůvodnění napadeného rozsudku), toto je uvedeno v bodu 7. odůvodnění napadeného rozsudku a soud prvního stupně z tohoto zjištění vycházel (bod 12. odůvodnění napadeného rozsudku), byť z něho následně nevyvodil odpovídající právní závěry, jak je dále uvedeno níže.

34. Žalobci žalobou uplatnili tři samostatné nároky, jež spojili se třemi tvrzenými odpovědnostními tituly. Zaprvé se domáhali náhrady škody (spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení) a náhrady nemajetkové újmy způsobených nesprávným úředním postupem soudní komisařky v pozůstalostním řízení a nezákonným rozhodnutím, za něž považovali usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Dále se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení.

35. Ve vztahu k prvním dvěma uvedeným nárokům soud prvního stupně správně dovodil, že zde je dán odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu.

36. Podle § 100 z. ř. s., ve znění pozdějších předpisů, úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, není-li dále stanoveno jinak.

37. Podle § 173 z. ř. s., ve znění pozdějších předpisů, pasiva pozůstalosti soud objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu pasiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

38. Podle § 172 odst. 1 z. ř. s., ve znění pozdějších předpisů, aktiva pozůstalosti soud zjistí především ze soupisu pozůstalosti nebo ze seznamu pozůstalostního majetku anebo ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nebyla-li zjištěna podle odstavce 1, soud aktiva pozůstalosti objasní z údajů dědiců a uvede je v seznamu aktiv. Neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do aktiv pozůstalosti, ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží.

39. Odvolací soud nejprve konstatuje, že na závěry obsažené v soudem prvního stupně odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3204/2010, je třeba nahlížet s vědomím, že se vztahují k úpravě občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009, v němž byla předmětná materie, tj. soudní komisariát a zjišťování pasiv pozůstalosti, upravena v § 38 a 175m o. s. ř. Podle posledně citovaného ustanovení přitom platilo, že „[S]oud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv. Tím nejsou dotčena ustanovení § 175k odst. 3 a § 175l odst. 1 věta druhá.“ 40. Při porovnání dřívější a stávající úpravy je tak patrný formulační posun ve vztahu ke zjišťování pasiv pozůstalosti soudem (soudním komisařem). Zatímco předchozí právní úprava ukládala soudu (soudnímu komisaři) zjišťovat dluhy zůstavitele, současná právní úprava obsažená v § 173 z. ř. s. ve vztahu k pasivům soudu toliko ukládá „objasnit“ je z údajů dědiců – na rozdíl od aktiv pozůstalosti ve vztahu k nimž § 172 odst. 1 v prvé řadě ukládá soudu povinnost je zjišťovat (přičemž toliko příkladmo uvádí z jakých pramenů), a teprve nezdaří-li se je takto zjistit, ukládá soudu objasnit z údajů dědiců. Z uvedeného je patrné, že úmyslem zákonodárce bylo zatížit odpovědností za prvotní podání informace o existenci pasiv pozůstalosti právě dědice zakotvením jejich informační povinnosti vůči soudu (soudnímu komisaři).

41. Odvolací soud má proto za to, že ustanovením § 173 z. ř. s. je třeba považovat za lex specialis ve vztahu k § 20 odst. 1 z. ř. s., neboť je jím do určité míry oslabena v posledně citovaném ustanovení zakotvená vyšetřovací zásada jinak obecně uplatňovaná v nesporných řízeních.

42. Uvedené je pak podle názoru odvolacího soudu třeba interpretovat tak, že ačkoliv není povinností soudu (soudního komisaře, srov. § 100 z. ř. s.) aktivně pátrat po pasivech pozůstalosti, o jejichž existenci nemá žádné indicie, má soud (soudní komisař) povinnosti aktivně konat ve chvíli, kdy je mu ze strany dědiců informace o existenci pasiv pozůstalosti zprostředkována v rozsahu, jenž umožňuje jejich následné objasnění.

43. S uvedenou interpretací ostatně koresponduje i skutečnost, že za současné právní úpravy (§ 98 z. ř. s. a násl.) se „pro řízení o pozůstalosti použije o. s. ř. Podle § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., za použití § 1 odst. 3 z. ř. s., jsou účastníci (dědici) povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a dále také plnit důkazní povinnost, to znamená označit důkazy k prokázání svých tvrzení[...] Je sice pravda, že pozůstalostní soud podle § 21 ZŘS provede i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány, předpokládá to však, že dědicové v řízení o pozůstalosti sdělí alespoň takové údaje, ze kterých bude možné usuzovat na existenci aktiv nebo pasiv pozůstalosti,“ [in SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej.

1. Zásady soudního řízení. In: SVOBODA, Jiří, KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 229, marg. č. 207.]

44. Povinnost soudu (soudního komisaře) na základě relevantních informací objasnit pasiva pozůstalosti je pak dle názoru odvolacího soudu formou teleologické extenze třeba vztáhnout, a to zejména při uvážení povahy dědického práva coby ústavněprávně garantované (srov. čl. 11 odst. 1 Listiny) součásti ochrany vlastnického práva, již zákonodárce realizuje prostřednictvím hmotněprávní a procesní úpravy, které ve svém souhrnu zaručují kontinuitu v majetkoprávních vztazích po smrti fyzické osoby, i na relevantní informace získané od třetích osob (nikoliv toliko účastníků dědického řízení), lze-li na jejich základě usuzovat na existenci pasiv pozůstalosti (dluhů zůstavitele).

45. Pro posuzovanou věc z výše uvedeného vyplývá následující. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně a) informovala soudní komisařku o insolvenčním řízení zůstavitele, jež označila příslušnou spisovou značkou, a to již dne 11. 7. 2016 v rámci sepsání protokolu o předběžném šetření (viz č. l. 14 p. v. pozůstalostního spisu). Žalobkyně a) tudíž svoji informační povinnost vůči soudní komisařce zjevně splnila. Soudní komisařka přitom získala informaci o existenci dluhů zůstavitele (pasiv pozůstalosti) i od třetí osoby, soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO], který byl pověřen vedením exekuce vedené u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] ve věci oprávněného [právnická osoba]. proti zůstaviteli jakožto povinnému a který soudní komisařku přípisem ze dne [datum] zpravil o existujícím dluhu zůstavitele ve výši 816 929 Kč (viz č. l. 62 pozůstalostního spisu).

46. Pokud se za popsané situace soudní komisařka nejala objasnit na základě uvedených konkrétních informací existenci pasiv pozůstalosti, porušila svou povinnost vyplývající z § 100 a § 173 z. ř. s. Uvedené pak konstituuje nesprávný úřední postup.

47. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy, jejíž vznik žalobci s uvedeným nesprávným úředním postupem spojili, je předně třeba přisvědčit žalobcům v tom směru, že vznik nemajetkové újmy jako takový zpravidla nelze dokazovat (srov. i žalobci odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1614/2016). Jak konstatoval Nejvyšší soud v nedávné době např. v rozsudku ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, „[Z]ávěry o její existenci tak zásadně spočívají „pouze“ ve zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce…Jinou osobou v obdobném postavení však nelze rozumět jakoukoliv jinou osobu („průměrného občana“) vystavenou stejnému působení. Existenci nemajetkové újmy je třeba vždy poměřovat s onou jinou osobou, či osobami, do jejichž práva bylo zasaženo obdobným způsobem a jež si takový zásah uvědomují. Přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu současně zahrnuje také zohlednění dostatečně obecných, avšak ne nezbytně všemi sdílených vlastností spojených s postavením dotčené osoby.“ 48. V poměrech posuzované věci má pak odvolací soud za to, že újmu spočívající nejistotě, pocitu křivdy a nedůvěry v justici by pociťovaly i jiné osoby v postavení obdobném žalobcům. Uvedené se pak uplatní ve vztahu ke všem žalobcům, neboť ačkoliv žalobkyně a) určité povědomí o existenci dluhů zůstavitele (jejího manžela) měla, je třeba jí přisvědčit v tom směru, že coby právní laik (jež v první části pozůstalostního řízení, tj. před jeho obnovou, ani nebyla zastoupena advokátem) si nemusela být vědoma skutečnosti, že dluhy zůstavitele nezanikly, a tudíž nebyly v pozůstalostním řízení vypořádány. Tuto neznalost jí pak dle názoru odvolacího osudu nelze přičítat k tíži za situace, kdy soudní komisařka, coby naopak právní profesionál, z pohledu žalobkyně a) uvedené informace nepovažovala za relevantní důvod pro další postup za účelem jejich objasnění.

49. Zároveň má však odvolací soud za to, že není dána příčinná souvislost mezi zbývající části tvrzené újmy spočívající v obavách žalobců o ekonomickou stabilitu a ekonomické fungování rodiny a nesprávným úředním postupem notářky. Za situace, kdy žalobci v pozůstalostním řízení uplatnili výhradu soupisu, o jejíchž důsledcích byli soudní komisařkou poučení (viz č. l. 92 pozůstalostního spisu), a tedy si byli vědomi skutečnosti, že věřitelé zůstavitele mohou po každém dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění dluhů zůstavitele jen do výše odpovídající jejich dědickému podílu, nemohly jejich obavy pramenit z nesprávného úředního postupu soudní komisařky, nýbrž naopak z postupu soudního exekutora, který rozhodl o procesním nástupnictví žalobců na straně povinných ve shora specifikovaném exekučním řízení a nedbaje jimi uplatněné výhrady soupisu se jal vymáhat předmětnou pohledávku v celé její výši.

50. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že žalobcům vznikla nemajetková újma popsaná shora v bodu 49., která nedosáhla takové intenzity, jež by odůvodnila poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně (který k tomuto závěru dospěl, pokud jde o žalobce b\ a c\) v závěru, že dostačujícím se jeví poskytnutí přiměřeného zadostiučinění formou konstatování porušení práva, přičemž k tomuto závěru, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl s ohledem na shora uvedené právě i v případě žalobkyně a).

51. Z uvedeného důvodu odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok X. napadeného rozsudku tak, jak je uvedeno shora ve výroku II.

52. S ohledem na uvedené pak rovněž dospěl k závěru, že žalobkyni a) náleží právo na náhradu škody představované náklady vynaloženými na právní zastoupení v řízení o obnově posuzovaného pozůstalostního řízení. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na zcela správnou právní argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v bodu 18. odůvodnění napadeného rozsudku (vztahující se k žalobcům b\ a c\, již však lze beze zbytku vztáhnout i k nároku žalobkyně a\), a to včetně správného výpočtu výše škody (výše nákladů) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Žalobkyni a) tudíž rovněž náleží právo na náhradu škody ve výši 4 050 Kč.

53. Za náklady účelně vynaložené na nápravu nesprávného úředního postupu ve smyslu § 31 OdpŠk pak soud prvního stupně správně nepovažoval náklady vynaložené žalobci v posuzovaném řízení po jeho obnově. Je tomu tak z toho důvodu, že právě povolením obnovy byl nesprávný úřední postup soudní komisařky spočívající v absenci objasnění pasiv pozůstalosti a jejich následného nereflektování v rozhodnutí o dědictví napraven, a pozůstalostní řízení tudíž mohlo proběhnout standardním způsobem, tj. způsobem, jakým by proběhlo nebýt nesprávného úředního postupu. V podrobnostech pak odvolací soud pro stručnost odkazuje na bod 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť argumentaci v něm uvedenou považuje za zcela přiléhavou.

54. Jelikož žalobci spojili vznik nemajetkové újmy (viz bod 49.) a škody (viz bod 53.) současně i s dalším odpovědnostním titulem – nezákonným rozhodnutím, za nějž považovali usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], odvolací soud pouze na okraj podotýká, že není však vadou žaloby, jestliže žalobce uplatňuje jediný nárok (zde na náhradu škody), jehož vznik spojuje s dvěma či více samostatnými příčinami, aniž by každá z nich vedla k jinému škodnímu následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3249/2021).

55. Odvolací soud se nicméně ztotožnil se soudem prvního stupně v právním závěru, že specifikované usnesení nelze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 odst. 1 ve spojení s § 8 OdpŠk. V občanském soudním řízení může být pravomocné rozhodnutí soudu zrušeno na základě podaného dovolání (§ 236 až § 243d o. s. ř.) a žaloby pro zmatečnost (§ 229 až 232, § 234 až 235f, § 235h až 235i o. s. ř.). Zrušení rozhodnutí v řízení o žalobě na obnovu řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (§ 228, § 230 až 233, § 235 až 235i OSŘ) totiž není jeho zrušením pro nezákonnost, neboť důvody obnovy vycházejí z okolností, které nejsou spojeny s vadami předchozího řízení (in: VOJTEK, Petr. § 8 [Nezákonnost pravomocného rozhodnutí]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 95, marg. č. 5.)

56. Odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, je věci nepřiléhavým, neboť v tam posuzované věci se stěžovatel domáhal náhrady škody v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, za něž považoval rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby. Závěry v odkazovaném rozhodnutí přijatém se tak vztahují k poměrům správního řízení, v němž se jeho účastník (stavebník) nemohl bránit proti rozhodnutí, jímž bylo zcela vyhověno jeho žádosti, přičemž Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy pochybily, nepostavily-li najisto, „že dané rozhodnutí zrušeno (změněno) být mohlo či mělo, respektive, že právě stěžovatel měl reálnou možnost zrušení předmětného rozhodnutí iniciovat“. V tam posuzované věci Ústavní soud vytkl obecným soudům dále i nepřijatelnost jejich závěrů, když „vyloučily podřaditelnost tvrzených pochybení pod legislativní označení „nesprávný úřední postup“ z důvodu, že tento postup směřoval k vydání rozhodnutí, a současně na straně druhé konstatovaly, že o nezákonné rozhodnutí jít nemůže, neboť nebylo – formálně – zrušeno ani změněno“. O takovou situaci se však v posuzované věci zjevně nejedná.

57. Odvolací soud vzhledem ke shora uvedenému napadené rozhodnutí ve výroku IX. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil (výrok VI.).

58. Dále se tedy odvolací soud zabýval otázkou nároku žalobců na přiměřené zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení (§ 31a odst. 3 OdpŠk).

59. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 uzavřel, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva.

60. Odvolací soud považuje za správná skutková zjištění, z nichž soud prvního stupně vycházel, skutkové okolnosti týkající se průběhu posuzovaného řízení nebyly mezi účastníky ostatně sporné. Za správný považuje odvolací soud i způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a v podrobnostech proto na jeho odůvodnění odkazuje. Za správné pak odvolací soud považuje i právní posouzení věci soudem prvního stupně v závěru existenci základu tohoto žalovaného nároku, vhodnosti peněžní formy zadostiučinění. Odvolací soud se však již neztotožnil se soudem prvního stupně určenou délkou posuzovaného řízení a z ní odvozenou výší základní částky přiměřeného zadostiučinění, jež náleží každému ze žalobců, ani s tím, jak se hodnocení jednoho z relevantních kritérií (§ 31a odst. 3 OdpŠk) promítlo do úvahy o konečné výši přiměřeného zadostiučinění.

61. Soud prvního stupně nejprve správně a v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), stanovil počátek a konec posuzovaného řízení. Správně dovodil, že posuzované řízení vůči žalobcům trvalo od [datum], kdy bylo [Orgán veřejné moci] zahájeno posuzované řízení, do dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení, kterým byla schválena dohoda dědiců, a následně pak od data 1.1.2021, kdy dědické řízení pokračovalo na základě povolené obnovy řízení, do data 24. 3. 2022, kdy nabylo právní moci usnesení o likvidaci dědictví, na základě kterého účast žalobců na podkladovém řízení zanikla.

62. Zapravdu je však třeba dát odvolací námitce žalobců, že soud prvního stupně i přes správné určení dat začátku a konce obou částí posuzovaného řízení, celkovou dobu řízení nesprávně vypočetl. Celková doba řízení totiž nečinila činila 4 roky 3 měsíce, nikoliv 3 roky 3 měsíce (zaokrouhleno na celé měsíce).

63. Odvolací soud se přitom neztotožnil s odvolací námitkou žalobců, že do délky posuzovaného řízení by měla být započítána i délka řízení o jeho obnově. Podle ustálené judikatury se při posouzení přiměřenosti délky řízení nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy právě s ohledem na jeho odlišnost od ostatních opravných prostředků – právní moc původního rozhodnutí je prolomena z důvodů objektivní povahy, přičemž v době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015). Odvolací soud neshledal důvodu se od výše citovaného závěru odchýlit ani v posuzované věci.

64. Vzhledem ke korekci výpočtu celkové délky posuzovaného řízení odvolacím soudem, lze dospět k závěru shodnému se soudem prvního stupně, že vzhledem ke zjištěným okolnostem posuzovaného řízení došlo k porušení práva žalobců na přiměřenou délku soudního řízení, a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. Konstatování porušení práva nepředstavuje přitom ani dle názoru odvolacího soudu v daném případě samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, naopak je namístě poskytnout žalobcům přiměřené zadostiučinění v penězích.

65. Dle Stanoviska je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. v rozmezí 1 250 až 1 667 Kč za jeden měsíc. Částka 15 000 Kč je částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu [srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012].

66. Odvolací soud vzhledem k tomu, že délka posuzovaného řízení nedosáhla ani pěti let považuje ve shodě se soudem prvního stupně za odpovídající výši základní částky přiměřeného zadostiučinění částku 15 000 Kč ročně (sníženou v souladu se stanoviskem o jednu polovinu za první dva roky trvání řízení). Výše základní částky za celou dobu trvání posuzovaného řízení tedy činí 48 750 Kč (2 x 7 500 + 2 x 15 000 + 3 x 1 250).

67. Odvolací soud se dále zabýval posouzením kritérií dle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, majících význam pro modifikaci základní částky. Zcela se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně stran hodnocení kritéria složitosti věci (viz bod 23. a 24. odůvodnění napadeného rozsudku), podílu poškozeného na délce řízení (viz bod. 25.), významu předmětu řízení pro poškozeného (viz bod 26.), u nichž soud prvního stupně učinil správný závěr, že zde nejsou dány konkrétní okolnosti, jejichž hodnocení by mělo být promítnuto v úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění. Pro stručnost odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku ve shora uvedených bodech odkazuje.

68. Za správný měl s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu i způsob, jakým soudu prvního stupně hodnotil okolnost, že žalobci újmu jim způsobenou sdíleli (viz bod 27. odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobci vystupovali v posuzovaném řízení coby dědici zůstavitele jednotně (jak je patrno i ze skutečnosti, že soupis pozůstalosti nahradili svým společným prohlášením dědiců (viz č. l. 92 – 92 p. v. pozůstalostního spisu). V části posuzovaného řízení po jeho obnově (jakož i v řízení o jeho obnově) byli všichni ostatně zastoupeni jedním advokátem, z čehož je patrno, že své procesní kroky koordinovali. Odhlédnout přitom nelze ani od skutečnosti, že se jedná o členy jedné rodiny – matku, dceru a syna. Skutečnost, že účastníci nebydlí ve stejné obci a nenavštěvují se denně pak odvolací soud neměl za relevantní ve vztahu ke shora uvedenému závěru. Ten ostatně ani není v rozporu s žalobci odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 554/18, jež zapovídá mechanickou aplikaci uvedeného kritéria bez náležitého zhodnocení individuálních okolností případu.

69. Stran kritéria postupu orgánů v řízení soud prvního stupně správně určil období průtahu v posuzovaném řízení od 12. 11. 2017 do data [datum], přičemž souhlasit lze i se závěrem o celkově nekoncentrovaném postupu soudní komisařky. Odvolací soud je nicméně na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že uvedené je třeba promítnout do výše přiměřeného zadostiučinění jeho zvýšením o toliko 10 %.

70. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že základní částku přiměřeného zadostiučinění 48 750 Kč je třeba snížit celkem o 10 % tak, že každému ze žalobců náleží zadostiučinění ve výši 43 875 Kč. Jelikož výroky II., III. a IV. (do nichž směřující odvolání bylo odmítnuto výrokem I. shora) soud prvního stupně již žalobcům přiznal zadostiučinění ve výši 35 625 Kč, odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výroky XII. (ve vztahu k žalobci b\) a XIII. (ve vztahu k žalobkyni c\) napadeného rozsudku tak, že žalobcům b) a c) přiznal dalších 8 250 Kč (viz výroky IV. a V.). Výrok XI. napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k žalobkyni a), pak výrokem III. změnil tak, že jí přiznal dalších 12 300 Kč, tj. 8 250 Kč coby doplatek přiměřeného zadostiučinění + 4 050 Kč na náhradě škody (viz bod 52. odůvodnění tohoto rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu pak výroky XI., XII. a XIII. napadeného rozsudku potvrdil.

71. Vzhledem ke změně rozsudku ve výroku o věci samé musel odvolací soud přistoupit i k rozhodnutí o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.), a to za užití § 142 odst. 2 a 3 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. maje na paměti i závěry žalobci odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3070/14, podle kterého při rozhodování o náhradě nákladů řízení však nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, nýbrž je nutno každou věc, tj. každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně. Důvody zvláštního zřetele hodné, jež by odůvodňovaly aplikaci § 150 o. s. ř. přitom odvolací soud v posuzované věci neshledal.

72. Žalobci byli úspěšní v základu nároku (142 odst. 3 o. s. ř.) na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nepřiměřenou délku řízení a konstatování porušení práva nesprávným úředním postupem notářky, přičemž neúspěšní byli ve vztahu k nároku na konstatování porušení práva shora specifikovaným usnesením o dědictví. Pokud jde o nárok na náhradu majetkové škody, ve vztahu k němu bylo žalobci úspěšní v rozsahu 45 % (4 050 Kč) a neúspěšní v rozsahu 55 % (4 950 Kč) (§ 142 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud proto uzavřel, že úspěch účastníků řízení je v zásadě srovnatelný.

73. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 a 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Každý z žalobců b) a c) byl neúspěšný co do rozsahu předmětu odvolacího řízení, v němž bylo odmítnuto jejich odvolání proti jim vyhovujících výroků (žalobce b\ ve vztahu k výroku III. a V. napadeného rozsudku; žalobkyně c\ ve vztahu k výroku IV. a VI. napadeného rozsudku), ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva shora specifikovaným usnesením o dědictví a nároku na náhradu škody, již učinili předmětem odvolacího řízení (4 950 Kč). Úspěšní pak žalobci b) a c) byli toliko ohledně nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, ve vztahu k němuž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil (viz výroky IV. a V. shora). Žalobkyně a) pak byla neúspěšná co do rozsahu předmětu odvolacího řízení, v němž bylo její odvolání proti jí vyhovujícímu výroku (II.) odmítnuto, ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva shora specifikovaným usnesením o dědictví a 55 % nároku na náhradu škody (4 950 Kč), ve vztahu k němuž byl ze 45 % (4 050 Kč) úspěšná. Úspěšná byla žalobkyně a) i ve vztahu k nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění konstatováním porušení práva nesprávným úředním postupem soudní komisařky a ohledně nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, ve vztahu k němuž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti změnil.

74. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že i v rámci odvolacího řízení byl úspěch a neúspěch účastníků řízení v zásadě srovnatelný.

75. Proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, jak je uvedeno ve výroku VII. tohoto rozsudku.

76. O lhůtách k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř..; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí.

Poučení