21 Co 215/2025 - 321

Rubrum

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Sommera a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: ŠKO-[Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Anonymizováno] zastoupena advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] za účasti: [Jméno advokáta B]., IČO [IČO advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] zastoupena advokátem [Jméno advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. února 2025, č. j. 13 C 248/2024-263 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici plnou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 12 269,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce účastnice.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně výrokem I. shora označeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala: zamítnutí žaloby ze dne [datum], kterou se účastnice v řízení vedeném u Energetického regulačního úřadu pod sp. zn. [č. účtu] domáhala po žalobkyni zaplacení částky 68 957 214 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, v rozsahu částky 62 175 955,05 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, nahrazení výroku II. rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. [č. účtu] tímto rozsudkem, nahrazení výroku II. rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. [č. účtu] tímto rozsudkem.

2. Výrokem II. pak uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náklady řízení ve výši 32 766,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce účastnice.

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se domáhala postupem podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) vydání rozsudku, jímž by soud nahradil výrok II. shora uvedeného rozhodnutí [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“) a výrok II. rozhodnutí [Anonymizováno] taktéž výše označeného. Žalobkyně navrhovala, aby soud projednal věc v rozsahu těmito výroky deklarované povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici 62 175 955,05 Kč s příslušenstvím jako platbu na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, kdy žalobkyně tvrdila, že jako výrobce elektřiny vyrobila v období měsíců října, listopadu a prosince roku 2013 ve výrobně [adresa] (dále též jen „[Anonymizováno]“) 81 838,6 MWh elektřiny a ve výrobně [adresa] (dále též jen „[adresa]“) 5 323,797 MWh elektřiny. Uvedené množství elektřiny bylo vyrobeno v [Anonymizováno] v období od [datum] do [datum] a ve výrobně [adresa] v období od [datum] do [datum], kdy veškerá tato elektřina byla spotřebována společností [právnická osoba]. v závodech v [adresa], ke kterému se též vázala rozhodnutím [Anonymizováno] uložená povinnost žalobkyni zaplatit účastnici 5 965 339,95 Kč s příslušenstvím za vlastní spotřebu vyrobené elektřiny žalobkyní dne [datum] v [Anonymizováno]. Výše platby na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů byla účastnicí účtována ve výši 583 Kč/MWh.

4. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobkyně jako výrobce elektřiny vyrobila v době od [datum] do [datum] ve výrobně [Anonymizováno] 81 838,6 MWh elektřiny a ve výrobně [adresa] 323,797 MWh, a dále, že předmětem podnikání žalobkyně je výroba elektřiny a předmětem podnikání účastnice je distribuce elektřiny. Dále soud prvního stupně vzal za svá skutková zjištění správního orgánu v rozhodnutích [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] a v rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]. Dále soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastnicemi zůstalo sporným, zda žalobkyně je povinna hradit účastnici platbu na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za období od [datum] do [datum] ve výši 62 175 955,05 Kč s příslušenstvím, když podle žalobkyně nelze charakterizovat [právnická osoba]. za jiného účastníka trhu, a dále, zda je účastnice oprávněnou osobou k výběru příspěvku POZE, když podle žalobkyně z žádného předpisu případná povinnost žalobkyně vůči účastnici nevyplývá, a dále, zda je předmětný nárok promlčen, když podle žalobkyně nešlo mezi účastnicemi o obchodní vztah podle obchodního zákoníku podléhající čtyřleté promlčecí době, a konečně zda má účastnice právo na úroky z prodlení, když podle žalobkyně taková povinnost nevyplývá ze zákona.

5. V rámci právního hodnocení věci soud prvního stupně předně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], kdy dále uvedl, že je povinnost žalobkyně hradit příspěvek POZE za množství elektřiny spotřebované společnosti [právnická osoba] coby jiného účastníka trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy v období od [datum] vyplývala přímo z § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o POZE“). Konstatoval, že toto ustanovení dopadá na žalobkyni již ode dne [datum], tedy prvního dne rozhodného období, kdy nabylo účinnosti, neboť vymezilo jak adresáty povinnosti, tak i předmět povinnosti. Z ustanovení je také seznatelné, že účastnice byla povinna vybrat příspěvek POZE od žalobkyně, když obě její výrobny elektřiny byly připojeny k distribuční soustavě účastnice coby regionálního distributora. Účastnice pak byla dále povinna hradit operátorovi trhu, jak vyplývá z § 28 odst. 5 zákona o POZE ve znění účinném od [datum]. Cenovým rozhodnutím [Anonymizováno] ze dne [datum], č. 5/2012 bod 5.1 pak byla stanovena pevná cena na krytí nákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla a z druhotných zdrojů ve výši 583 Kč/ MWh pro rok 2013. S odkazem na ustanovení § 28 odst. 3, 5, 7 zákona o POZE a dále ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech byl pro regulaci cen ve znění účinném od [datum] do [datum] pak soud prvního stupně dovodil, že výše příspěvku POZE byla stanovena vždy pro celý regulovaný rok, a to cenovým rozhodnutím [Anonymizováno] vydaným nejpozději do 30. 11. předcházejícího roku. Limitace podle § 28 zákona č. 165/2012 Sb. se uplatnil až při stanovení výše příspěvku POZE pro rok 2014. Oprávnění [Anonymizováno] stanovovat cenu na podporu elektřiny ve smyslu zákona o POZE vyplývá ze zákona a je konkretizováno v podzákonných předpisech. Pro rok 2013 byla jednoznačně stanovena výše příspěvku POZE cenovým rozhodnutím [Anonymizováno], č. 5/2012 Sb. pod bodem 5.1 ve výši 583 Kč/MWh. Dále soud s odkazem na přechodné ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od [datum] konstatoval, že na věc dopadají dosavadní právní předpisy účinné do [datum]. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] soud prvního stupně dovodil, že mezi účastnicemi šlo o soukromoprávní, obchodněprávní vztah, který se řídí soukromoprávními předpisy, tedy zákonem č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku účinným do [datum], a podpůrně zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem účinným do [datum]. S odkazem na ustanovení § 397 obch. zák. soud prvního stupně konstatoval, že promlčecí doba činí 4 roky. Jelikož žaloba pro rozhodné období byla podána účastnicí vůči žalobkyni [datum] a soudu prvého stupně byla doručena [datum], kdy toto řízení bylo následně usnesením Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum] zastaveno a věc byla postoupena [Anonymizováno], stalo se tak právě ve čtyřleté promlčecí době. Právo účastnice na zaplacení příspěvku POZE tak není promlčeno. Ohledně práva na úrok z prodlení soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka], z něhož vyplývá, že právo na úroky z prodlení s úhradou soukromoprávní pohledávky a zaplacení předmětné složky ceny za distribuci na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny coby nosiče příspěvku POZE vyplývá z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 517 odst. 2 obč. zák. Z toho soud prvního stupně dovodil, že správní orgán rozhodl správně, když žalobkyni uložil uhradit účastnici 62 175 955,05 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, kterážto platba představuje příspěvek POZE za období od [datum] do [datum] se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu proto v celém rozsahu zamítnul.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné účastnici přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši celkem 32 766,80 Kč, které spočívají v odměně advokáta podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále „AT“) ve znění účinném do [datum] ve výši 3 100 Kč/úkon za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání z [datum]), k čemuž náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum] ve výši 300 Kč/úkon. Dále podle § 9 odst. 5 AT ve znění účinném od [datum] ve výši 4 620 Kč/úkon, tj. za 4 úkony právní služby (písemné podání ze dne [datum] a ze dne [datum], účast na jednání překračující 2 hodiny dne [datum]), k čemuž náleží náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od [datum] ve výši 450 Kč/úkon. Dále je náhrada nákladů řízení představována náhradou za DPH v sazbě 21 % z částky 27 080 Kč, jež činí 5 686,80 Kč.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, a to v celém jeho rozsahu. Žalobkyně předně namítala, že povinnost hradit cenu na úhradu nákladů spojených s POZE má veřejnoprávní povahu, neboť za tuto povinnost jí nenáleželo protiplnění, a tudíž si nemohla určovat, vůči komu bude tuto povinnost plnit. Zákon musel výslovně určit, vůči komu má osoba v postavení žalobkyně takovou povinnost plnit. Tento potřebný imperativ v právní úpravě v rozhodném období chyběl, kdy zákonodárce tento nedostatek zákona POZE napravil až na jaře 2014, tj. po rozhodném období. V této souvislosti žalobkyně namítla, že veřejnoprávní povinnost žalobkyně platit účastnici cenu za úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny nelze dovozovat výkladem, když takový postup znamená založení vzájemných veřejnoprávních povinností výrobce elektřiny a provozovatele distribuční soustavy, které z textu zákona o POZE v rozhodném období nevyplývaly. Zde žalobkyně poukázala na to, že výklad zákona dle jeho smyslu a účelu nesmí vést k dovozování nových povinností jednotlivce, nýbrž toliko může vést ve prospěch jednotlivce, kdy odkazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] a stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]. Naopak nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] z [datum], na který odkazoval soud prvního stupně a Krajský soud v Praze v souvisejícím řízení sp. zn. [spisová značka], žalobkyně označila za věci nepřiléhavý. Žalobkyně pak shrnula, že nakolik zákon o POZE v rozhodném období sice žalobkyni uložil platební povinnost, za kterou nenáleželo protiplnění, nedostatečná zákonná úprava neumožňovala realizaci této veřejnoprávní platební povinnosti, resp. neumožnila vynucení splnění této veřejnoprávní platební povinnosti účastnicí, když zákonodárce tento stav napravil až novelou zákona o POZE na jaře 2014, tedy po rozhodném období. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na princip dělby moci správnímu orgánu ani soudu prvního stupně nepřísluší dotvářet zákon v podobě dovození vzájemných veřejnoprávních povinností osob soukromého práva. Za nesprávný pak označila postup soudu prvního stupně, jakož i Nejvyššího soudu, který na podporu výkladu podle smyslu a účelu zákona odkazoval na znění zákona o POZE až po rozhodném období. Dále žalobkyně sporovala, že společnost [právnická osoba]., která spotřebovala veškerou elektřinu vyrobenou v rozhodném období žalobkyní, nesplňovala zákonnou definici pojmu zákazník, a tedy neměla statut účastníka trhu s elektřinou. Žalobkyně v této souvislosti namítla, že [Anonymizováno] původně uzavřel, že [právnická osoba]. nebyla zákazníkem ve smyslu definice tohoto pojmu podle energetického zákona ve znění v rozhodném období, a tedy nebyla ani účastníkem trhu s elektřinou. Dle žalobkyně tak uzavřela, že zákonem stanovenou platební povinnost nelze interpretačně rozšiřovat vůči těm, vůči kterým jednoduše zákonem stanovena není. [Anonymizováno] pak rozhodnutí [Anonymizováno] zrušila a věc mu vrátila k dalšímu řízení. Právní závěr [Anonymizováno] z hlediska jazykového výkladu sice shledala jako správný, nicméně uložila mu povinnost provést eurokonformní výklad pojmu zákazník ve světle veškerých myslitelných významů, jinými slovy ve skutečnosti uložil [Anonymizováno] provést extenzivní výklad, což [Anonymizováno] následně učinil a uplatněnému nároku účastnice vyhověl. Žalobkyně má za to, že šlo o judikatuře Ústavního soudu odporující extenzivní výklad v neprospěch osoby soukromého práva, pokud jde o veřejnoprávní platební povinnost, ze které náleží protiplnění. Jestliže vedle sebe existují dva výklady, které se týkají veřejnoprávní platební povinnosti, za kterou nenáleží protiplnění, je podle Ústavního soudu třeba s ohledem na princip in dubio pro libertate dát přednost tomu, který vůbec, popřípadě co nejméně zasahuje do toho, kterého základního práva či svobody. Žalobkyně tak nemohla objektivně předvídat, že v souvislosti s povinností platit cenu za úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny bude pojem zákazník coby jeden z účastníků trhu s elektřinou vykládán nad rámec jeho definice v energetickém zákoně ve znění v rozhodném období. Přitom dle judikatury Ústavního soudu je jedním z předpokladů pro uplatnění zákonem stanovené poplatkové povinnosti též její předvídatelnost. Soud prvního stupně se pak touto otázkou v rámci právního posouzení věci nezabýval a dle žalobkyně je tak i rozsudek v tomto ohledu nepřezkoumatelný. Dále žalobkyně označila za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi v řízení šlo o obchodněprávní vztah, jelikož účastnice coby regionální distributor v rozhodném období poskytovala žalobkyni služby (systémové služby) tak, jak byly fakturovány a žalobkyní rovněž hrazeny. Dle žalobkyně je třeba se odchýlit od závěrů Nejvyššího soudu v jeho rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], neboť ty jsou v rozporu s další judikaturou Nejvyššího soudu a s judikaturou Ústavního soudu. Dle žalobkyně závěr Nejvyššího soudu, že vztah účastnic byl soukromoprávní, je nesprávný, neboť rozlišovacím kritériem při uložení povinnosti hradit cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny, za kterou nenáleželo protiplnění v ustanovení § 28 odst. 4 zákona o POZE ve znění v rozhodném období, nebylo to, zda osoba povinná k této zákonem dané platbě byla podnikatelem či nikoli. Platební povinnost vznikla stejným způsobem, byla svou povahou stejná a rovněž její jednotková výše byla stejná jak v případě, že dopadala na osobu v postavení podnikatele, tak v případě, že dopadala na osobu, která podnikatelem nebyla. Zákon o POZE v ustanovení § 28 odst. 4 písm. a) až c) pak přebíral názvosloví energetického zákona. Zákazníkem byl podnikatelem i nepodnikatel, zákonem stanovená platební povinnost dopadala také, lidově řečeno, na každou domácnost. Pakliže zvláštním zákonem stanovená platební povinnost, za kterou nenáleželo protiplnění, byla v rozhodném období unifikována neutrálně z hlediska rozlišování platby od povinných osob na podnikatele, nepodnikatele, tak podle žalobkyně není z hlediska principu rovnosti před zákonem žádný objektivní a rozumný důvod uplatňovat odlišný přístup podle toho, zda osoba povinná ke splnění takové povinnosti byla či nebyla podnikatelem a v závislosti na tom dovozovat odlišnou délku promlčecí doby pro uplatnění této veřejnoprávní platební povinnosti vůči povinné osobě. Dále v této souvislosti žalobkyně uvedla, že platba i výběr této ceny nesouvisí s podnikatelskou činností obou účastnic, jde proto o vztah, který se řídí občanským zákoníkem, a to rovněž v otázce promlčení uplatněného nároku účastnice na zaplacení ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny. Další námitka žalobkyně spočívala v tom, že ke dni [datum], kdy bylo vydáno cenové rozhodnutí [Anonymizováno] č. 5/2012, z žádného zákonného ustanovení nevyplývalo zmocnění [Anonymizováno] stanovit samostatnou cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 27 zákona o POZE ve znění zákona č. 310/2013 Sb., [Anonymizováno] proto nebyl zmocněn stanovit výši platební povinnosti, která odpovídala nově vymezené konstrukci zdroje financování nákladů na podporu výroby elektřiny podle zákona č. 310/2013 Sb. Konečně žalobkyně namítla, že jí nemohla vzniknout povinnost hradit tzv. zákonné úroky z prodlení, když soud prvního stupně podle žalobkyně shledal její povinnost k jejich úhradě současně jak podle obchodního zákoníku, tak podle občanského zákoníku. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Účastnice ve vyjádření k podanému odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. K námitce žalobkyně, že nebyla stanovena povinnost žalobkyně plnit účastnici, uvedla, že tato otázka byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a usnesení Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno], přičemž námitka žalobkyně nebyla shledána důvodnou. K námitce nesplnění podmínky zákonné definice pojmu zákazník a statutu účastníka trhu s elektřinou v případě společnosti [právnická osoba] účastnice uvedla, že s touto námitkou se podrobně vypořádal [Anonymizováno] i [Anonymizováno] v jejich rozhodnutích, a sama dovodila, že povinnost žalobkyně hradit příspěvek POZE za množství elektřiny spotřebované společnosti [právnická osoba]. coby jiného účastníka trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy v období od [datum] vyplývala přímo z § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE ve znění účinném od [datum]. Je tak zřejmé, že soud prvního stupně se ztotožnil s posouzením [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a jejich odůvodnění. Účastnice dále doplnila, že z textace ustanovení § 28 odst. 4 zákona o POZE je patrný záměr zákonodárce, který prostřednictvím tohoto zákona zamýšlel zatížit příspěvkem POZE veškerou výrobu elektřiny výrobce, a to bez ohledu na skutečnost, zda ji výrobce posléze sám spotřeboval anebo ji dodal ke spotřebě bez použití distribuční soustavy jinému subjektu. Jen takový výklad je totiž v souladu s účelem příspěvku POZE, kterým je ochrana životního prostředí. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] pak účastnice uvedla, že promlčení práva na zaplacení příspěvku POZE za rozhodné období se řídí obchodním zákoníkem, pročež promlčecí doba je čtyřletá a právo účastnice tak není promlčeno. Pokud žalobkyně namítala, že [Anonymizováno] nebyl zmocněn stanovit výši příspěvku POZE v rozhodném období cenovým rozhodnutím [Anonymizováno] č. 5/2012 ze dne [datum], tato otázka již byla vyřešena rozhodnutím odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, na která soud prvního stupně odkázal. Tyto námitky žalobkyně pak byly odmítnuty i Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. [spisová značka]. Konečně účastnice uvedla, že soud prvního stupně správně dovodil i povinnost žalobkyně platit úrok z prodlení, kterážto povinnost vyplývá z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., které odkazuje na ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ustanovení § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ustanovení § 205 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první o.s.ř. a v ustanovení § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, jež ostatně podaným odvoláním ani nebyla zpochybněna. Odvolací soud na ně proto odkazuje a činí je východiskem pro své právní úvahy.

11. Co do právního posouzení věci soud prvního stupně správně vyšel z ustanovení § 28 odst. 1 písm. a) zákona č. 165/2012 Sb. ve znění jeho novely provedené zákonem č. 310/2013 Sb., tedy ve znění účinném od [datum] do [datum] (ve znění účinném v rozhodném období), podle něhož jsou náklady na podporu elektřiny a provozní podporu tepla hrazeny prostřednictvím operátora trhu z finančních prostředků, které jsou tvořeny (mimo jiné) tržbami z plateb ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny.

12. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od [datum] do [datum] platí, že operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a provozovatele v regionální distribuční soustavě a provozovatele v přenosové soustavě je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky, ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

13. Podle § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném v rozhodném období (ve znění účinném od [datum] do [datum]) cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny hradí (mimo jiné) výrobce provozující výrobnu elektřiny za množství elektřiny jím spotřebované, včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy, s výjimkou množství elektřiny spotřebované pro čerpání přečerpávacích vodních elektráren, spotřebované zákazníkem v ostrovním provozu na území [Anonymizováno] prokazatelně odděleném od elektrizační soustavy, spotřebované pro technologickou vlastní spotřebu elektřiny a spotřebované pro pokrytí ztrát v přenosové distribuční soustavě.

14. Odvolací soud má shodně jako soud prvního stupně za to, že pro rozhodné období od [datum] do [datum] stanovil žalobkyni povinnost hradit cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny mimo jiné z výroby elektřiny za množství elektřiny jí spotřebované, včetně množství elektřiny spotřebované jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy přímo zákon v § 28 odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od [datum]. Z uvedeného ustanovení vyplývá povinnost žalobkyně hradit peněžní platbu sloužící jako jeden ze zdrojů finančních prostředků určených na financování podpory elektřiny a provozní podpory tepla. V rozhodném období byla tato platba zákonem označena jako „cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny“ (srov. § 28 odst. 1 písm. a), odst. 4 citovaného zákona), avšak nadále šlo pouze o legislativní konstrukci se zvláštním účelem zvolenou ve vazbě na to, že to byl právě provozovatel přenosové soustavy a provozovatelé regionálních distribučních soustav, kdo byl v systému pověřen (i v rozhodném období) vybíráním takové platbě a odvodem takto získaných finančních prostředků operátorovi trhu a bylo shledáno technicky proveditelným a účelným, aby byl tento příspěvek povinnými subjekty placen jako jakási „cena na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny). Taková „cena“ přitom není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytnuté distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie. Povinnost hradit tuto platbu nebyla založena smlouvou, nýbrž vyplývá přímo ze zákona. Legislativní zakotvení této platby v ustanovení § 28 odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od [datum] do [datum] (pro celé rozhodné období), jakožto „ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny“ neznamená nic jiného než určení mechanismu (cesty) jejího výběru. Výrobce elektřiny ve smyslu ustanovení § 28 odst. 4 písm. b) citovaného zákona v rozhodném znění nese náklady na financování podpory prostřednictvím takto stanovené platební povinnosti – „ceny“. Podstatné přitom je, že do (zda) mezi výrobcem a provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy je příslušný právní vztah umožňující „účtovat“ tuto cenu. Ke shodným závěrům dospěl též Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], kdy ústavní konformitu těchto závěrů potvrdil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1360/25 ze dne [datum].

15. Poukázat lze také na to, že existenci platební povinnosti žalobkyně sama potvrzuje a argumentuje pouze tím, že zákonodárce jasně nevymezil, vůči komu je povinna ji plnit, a že nebyla (řádně) pro rozhodné období stanovena její výše, když údajně nelze použít cenové rozhodnutí [Anonymizováno] č. 5/2012. Dále žalobkyně argumentuje, že nejde o soukromoprávní vztah, neuplatní se právní úprava soukromoprávních předpisů, zejména obchodního zákoníku, což má význam pro řešení otázky promlčení a řešení otázky vzniku práva na zaplacení úroků z prodlení.

16. Odvolací soud dále konstatuje, že věc je nutno posoudit při respektování hlediska (či zásady) „rozumného zákonodárce“. Výklad právních předpisů nelze omezovat pouze na jejich doslovné znění, je nutno je vykládat též podle jejich smyslu a účelu. Vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž (zároveň) vázanost smyslem a účelem zákona. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu. V takovém případě také nejde o dotváření práva, ale o výklad práva v souladu se shora uvedenými hledisky. Při uvedeném přístupu k výkladu předmětných právních předpisů, zejména ustanovení § 13 odst. 1, § 28 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od [datum] nelze připustit absurdní závěr, že by zde byla stanovena pouze povinnost žalobkyně hradit předmětnou platbu tvořící zdroj financování podpory elektřiny a provozní podpory tepla (bez uvedení osoby oprávněné k výběru platby), zároveň povinnost účastnice hradit dle § 13 odst. 1 a § 28 odst. 1 písm. a) citovaného zákona operátorovi trhu cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny též za elektřinu vyrobenou žalobkyní a spotřebovanou jiným účastníkem trhu s elektřinou bez použití přenosové nebo distribuční soustavy ve smyslu ustanovení § 28 odst. 4 písm. b) citovaného zákona, a současně by zde přitom nebyl dán mechanismus, jakým by taková účastnicí provedená úhrada operátorovi trhu byla nahrazena. Mechanismus má být konstruován tak, aby byl pro provozovatele regionální distribuční soustavy finančně neutrální (srov. též § 28 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, podle něhož má být financování podpory elektřiny a provozní podpory tepla prováděno z finančních prostředků tvořených mimo jiné „tržbami z plateb ceny na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny“, tedy pro účastníka má jít o opatření si takových prostředků z „tržeb“, tedy jejich účtování žalobkyni). Současně platí, že mezi žalobkyní a účastnicí nejde o vztah vrchnostenský, když i účastnice má svou povinnost hradit operátorovi trhu jím účtovanou cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny coby adresát takového příkazu zákonodárce. Jinými slovy, účastnice nemá ve vztahu k žalobkyni žádné vrchnostenské postavení, pouze přeúčtovává takto jím hrazenou předmětnou cenu žalobkyni coby výrobci elektřiny, dle kterého povinnost k takové platbě dopadá. Nelze učinit závěr, že takový vztah mezi účastnicemi řízení je vztahem vrchnostenským, byť jeho účelem je realizace platební povinnosti veřejnoprávní povahy. Nicméně to, aby též vztah mezi účastníky řízení byl veřejnoprávní (vrchnostenský) by vyžadovalo i odpovídající kvalitu (postavení) některého z účastníků takového vztahu, což ovšem v projednávané věci splněno není.

17. Současně je logickým, že za situace, kdy [adresa] a výrobna [adresa] byly v rozhodném období připojeny k regionální distribuční soustavě účastnice, je to z hlediska techniky výběru uvedených peněžních prostředků právě účastnice, která je oprávněnou takovou platbu vůči žalobkyni účtovat a případně cestou soukromého práva vymoci. Jelikož obě účastnice byly v rozhodném období podnikateli, uvedený vztah se týká jejich podnikatelské činnosti, když předmětem podnikání žalobkyně je výroba elektřiny a předmětem podnikání účastnice je distribuce elektřiny, je namístě aplikovat na tento soukromoprávní vztah za použití ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od [datum] dosavadní právní úpravu účinnou do [datum], tedy primárně zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v rozhodné době, a podpůrně zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v rozhodné době.

18. Nedůvodná je pak i námitka účastnice, že žalobkyně není povinna platit cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny z elektřiny spotřebované společností [právnická osoba]. s tím, že ta údajně nemá postavení účastníka trhu s elektřinou, a tedy nesplňuje definici pojmu zákazník. Z ustanovení § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE je totiž patrný záměr zákonodárce, který zamýšlel zatížit předmětnou platbou veškerou výrobu elektřiny výrobce, a to bez ohledu na skutečnost, zda ji výrobce posléze sám spotřeboval anebo ji dodal ke spotřebě bez použití distribuční soustavy jinému subjektu. Jen takový výklad je totiž v souladu s účelem předmětného příspěvku, kterým je ochrana klimatu a životního prostředí. Z hlediska a smyslu a účelu příspěvku by pak nedávalo smysl, aby jeden z největších průmyslových závodů, a tedy jeden z největších spotřebitelů elektřiny v [Anonymizováno] (společnost [právnická osoba].) nebyl účastníkem trhu s elektřinou, respektive zákazníkem žalobce. Zúžení výkladu pojmu jiný účastník trhu ve smyslu § 28 odst. 4 zákona o POZE definicí zákazníka dle energetického zákona je nesprávné, a to z důvodu, že pojem zákazník není v energetickém zákoně používán jednotně a konzistentně, a pokud by společnost [právnická osoba] nebyla zákazníka, respektive účastníkem trhu s elektřinou, vznikly by nejasnosti ohledně aplikace celé řady ustanovení energetického zákona, zejména zda má společnost [právnická osoba] vůbec právo od žalobce nakupovat elektřinu. Pokud by společnost [právnická osoba] nebyla zákazníkem žalobce, respektive účastníkem trhu s elektřinou ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 písm. b) a § 23 odst. [právnická osoba] zákona, pak by žalobkyně nemohla dodávat v souladu s energetickým zákonem vyrobenou elektřinu. Současně platí, že dodávka elektřiny realizovaná výrobcem odběrateli prostřednictvím přímého vedení, jako je tomu i v případě žalobce a společnosti [právnická osoba], je pokládána za dodávku elektřiny zákazníkovi, jak plyne i z definice přímého vedení podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 9 energetického zákona, když přímým vedením se rozumí mimo jiné elektrické vedení zabezpečující přímé zásobování vlastních provozoven výrobce elektřiny, jeho ovládaných společností nebo zákazníků a není vlastněno provozovatelem přenosové soustavy a není provozovatelem distribuční soustavy. Pokud tedy soud prvního stupně, jakož i předtím správní orgán dovodili, že povinnost hradit příspěvek POZE ve smyslu § 28 odst. 4 písm. b) zákona o POZE se vztahuje i na elektřinu vyrobenou žalobkyní spotřebovanou společností [právnická osoba], jsou jejich závěry správné.

19. Pokud pak jde o žalobkyní namítanou neaplikovatelnost cenového rozhodnutí [Anonymizováno] č. 5/2012 pro rozhodné období při respektu k východisku kontinuity právní úpravy pro rozhodné období s právní úpravou účinnou do [datum] a zohlednění smyslu a účelu techniky výběru předmětné platby je nutno uzavřít (shodně se soudem prvního stupně), že takové cenové rozhodnutí se uplatní i v rozhodném období. Zde je možno vyjít ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž Nejvyšší soud dovodil, že lze konstatovat, že úmyslem zákonodárce stran novely zákona POZE provedené zákonem č. 310/2013 Sb. bylo stanovit dřívější účinnost některých ustanovení, včetně ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE tak, aby [Anonymizováno] mohl v návaznosti na tato zákonná pravidla stanovit cenovým rozhodnutím výši příspěvku POZE podle tehdy nové právní úpravy, a to již v termínu do [datum]. Jinými slovy, účelem „předsunuté“ účinnosti bylo zajistit, aby již s účinností od [datum] činil příspěvek POZE maximálně 495 Kč/MWh. Účinnost sporného ustanovení proto zákonodárce zvolil již na den vyhlášení zákona, tedy na [datum], neboť neučinil-li by tak, mohlo by [Anonymizováno] v cenovém rozhodnutí na rok 2014 stanovit částku vyšší než 495 Kč/MWh. Záměr zákonodárce vyplývající z důvodové zprávy tak je dle dovolacího soudu naprosto zřejmý. K tomu je třeba dodat, že postup pro stanovení příspěvku POZE cenovým rozhodnutím [Anonymizováno] podrobně upravený ve vyhlášce 140/2009 Sb. zůstal totožný, stejně jako roční periodicita stanovení tohoto příspěvku. Nelze přisvědčit závěru, že již od [datum] byla dána povinnost hradit příspěvek POZE ve výši 495 Kč/MWh a nikoli v částce 583 Kč/MWh stanovené cenovým rozhodnutím [Anonymizováno] č. 5/2012 ze dne [datum]. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE ve znění účinném od [datum] do [datum] přímo nestanoví žádná práva a povinnosti soukromoprávních subjektů, nýbrž představuje toliko pokyn (omezení) zákonodárce vůči [Anonymizováno], v jaké maximální výši může být cenovým rozhodnutím příspěvek POZE stanoven. Jediným právním předpisem, který stanoví, že příspěvku POZE je však právě a pouze cenové rozhodnutí [Anonymizováno] a až na jeho základě je založena povinnost soukromoprávních subjektů hradit příspěvek ve stanovené výši. Ustanovení § 28 odst. 3 zákona o POZE představuje toliko maximální cenu ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o cenách, kterou [Anonymizováno] nesmí při stanovení příspěvku POZE překročit, není však samo o sobě normou stanovující výši příspěvku POZE. Platí tedy v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, že žalobkyně byla povinna též v rozhodném období od [datum] do [datum] hradit předmětnou cenu na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle cenového rozhodnutí [Anonymizováno] účinného od [datum] ve výši 583 Kč/MWh, neboť ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od [datum] se uplatnilo až pro kalendářní rok 2014. Jeho účinnost byla založena již od [datum] jen proto, aby [Anonymizováno] mohlo vydat příslušné cenové rozhodnutí právě pro uvedený následující kalendářní rok, neboť je povinen jej vydat nejpozději do konce listopadu předcházejícího kalendářního roku; srov. § 1 odst. 1 písm. a), § 9b odst. 6 vyhlášky č. 140/2009 Sb., taktéž § 28 odst. 7 zákona č. 165/2012 Sb. ve znění účinném od [datum] a konečně též cenové rozhodnutí [Anonymizováno] č. 5/2012 ze dne [datum]. Při uvedené sazbě 583 Kč/MWh odpovídá soudem prvního stupně zjištěnému a mezi účastnicemi nespornému množství elektřiny vyrobenému v rozhodném období žalobkyní a spotřebovanému společností [právnická osoba]. částka 62 175 955,05 Kč, jejíž úhrada byla žalobkyni uložena zmíněnými rozhodnutími [Anonymizováno].

20. Ohledně vznesené námitky promlčení žalobou uplatněné pohledávky je nutno vyjít z toho, že otázku promlčení pohledávky na úhradu předmětné „ceny“ – soukromoprávního nosiče povinnosti hradit příspěvek POZE je třeba kvalifikovat podle právní úpravy účinné do [datum] (viz § 3028 odst. 3 o.z.), když rozhodným obdobím je právě období před [datum]; tedy zejména dle ustanovení obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., neboť právní vztah mezi žalobkyní a účastnicí v rozhodném období byl vztahem obchodněprávní povahy, jak již bylo uvedeno. Proto se uplatní čtyřletá promlčecí doba vyplívající z ustanovení § 397 obch. zák. Žalobou uplatněná pohledávka týkající se období od [datum] do [datum] tak promlčena není, neboť byla uplatněna původně žalobou podanou dne [datum], kdy následně bylo řízení usnesením Okresního soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne [datum] ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. [spisová značka] ze dne [datum] zastaveno a věc byla postoupena Energetickému regulačnímu úřadu, přičemž závazek měl vzniknout za měsíce říjen až prosinec 2013, tedy pohledávka byla uplatněna v uvedené čtyřleté promlčecí době. Ke shodnému závěru dospěl též Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum].

21. Soud prvního stupně konečně správně uzavřel, že s ohledem na shora uvedený soukromoprávní (podnikatelský) charakter vztahu účastníků má účastnice právo též na přiznání úroků z prodlení. Právo na úroky z prodlení s úhradou soukromoprávní pohledávky na zaplacení předmětné ceny na úhradu nákladů spojených se podporou elektřiny coby nosiče příspěvku POZE vyplývá z ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., § 517 odst. 2 obč. zák. za použití § 3028 odst. 3 o.z. V období, za nějž účastnice úroky z prodlení požaduje, je s ohledem na splatnost faktur a jimi fakturovaná období předcházející této splatnosti obdobím, kdy již byla žalobkyně s plněním v prodlení. Výše úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

22. Na základě shora uvedeného proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi, který odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. za použití § 245 o.s.ř. a jejichž výšie soud prvního stupně správně stanovil. V podrobnostech lze odkázat na podrobné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 140 odst. 1 o.s.ř. za použití § 245 o.s.ř. I v odvolacím řízení s ohledem na jeho předmět a výsledky byla účastnice plně procesně úspěšná, a proto jí vůči žalobkyni náleží náhrada účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v plném rozsahu. Ty jsou představovány odměnou zástupce žalobkyně – advokáta ve výši 9 240 Kč za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu), náhradou hotových výdajů za uvedené 2 úkony právní služby pro 450 Kč/úkon a náhradou za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši 2 129,40 Kč, to vše dle § 6, § 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. g), k) a § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od [datum]. Celkem tak náhrada nákladů řízení činí 12 269,40 Kč, kdy její zaplacení odvolací soud uložil do tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce účastnice dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení