21 Co 228/2024 - 84

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a Mgr. Andrey Lomozové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o 124 800 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. dubna 2024, č.j. 15 C 236/2023-47, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 200 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 96 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 000 Kč od 21. 6. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 28 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 880 Kč od 21. 12. 2022 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 000 Kč od 21. 12. 2022 do 20. 6. 2023 (výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 850 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 124 800 Kč s příslušenstvím jako újmy, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení o vyvlastnění pozemku parc.č. [hodnota], v k.ú. [adresa], zapsaného na LV č. [hodnota] u [Orgán veřejné moci] (dále jen „předmětný pozemek“), vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] a dále u [Orgán veřejné moci] (dále jen na „[Orgán veřejné moci]“) pod sp. zn. [spisová značka] a navazujícího soudního řízení správního (u Krajského soudu Hradec Králové pod sp. zn. [spisová značka], Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka] a Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2187/22) trvajícího od 14. 6. 2016 do 12. 10. 2022 s tím, že byly mnohonásobně překročeny lhůty stanovené správnímu orgánu pro vydání rozhodnutí, nebyly respektovány lhůty při rozhodnutí soudu. Proto žalobce vycházel ze základní částky odškodnění 18 000 Kč za jeden rok s požadavkem o navýšení o 10 %, když se nejednalo o složité řízení ani po stránce hmotněprávní ani po stránce procesní, o dalších 20 %, když žalobce nezapříčinil délku řízení a domáhal se rozhodnutí i formou urgencí a vydaného opatření proti nečinnosti, avšak bezúspěšně, o dalších 20 % z důvodu významu řízení pro žalobce, který byl mediálně dehonestován v [právnická osoba], celostátních internetových denících [právnická osoba], [právnická osoba] a mnoha lokálních denících [adresa] jako ten, který brání výstavbě dálnice s uvedením jeho jména a lokalizace vyvlastňovacího řízení, včetně uvedení funkce, kterou žalobce ve státních službách vykonával (soudce Vrchního soudu v Praze), dalšího navýšení o 10 % za snahu o dehonestaci žalobce v právnickém prostředí u [Orgán veřejné moci] i [Orgán veřejné moci] v důsledku podnětu [jméno FO] [tituly před jménem] [jméno FO] požadující kárné stíhání žalobce, dalšího navýšení o 30 % z titulu významu předmětu řízení pro žalobce a po odpočtu 30 % za projednání věci před čtyřmi stupni soustavy.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí s argumentací, že nárok žalobce je promlčen, neboť správní řízení skončilo pravomocně již dne 21. 10. 2021, takže k jeho promlčení došlo po dni 21. 4. 2022, přičemž žalobce podal žádost o předběžné projednání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu až dne 20. 12. 2022, tj. po uplynutí promlčecí lhůty, a žalobu až dne 11. 10. 2023. Dále považoval nárok žalobce za nedůvodný, neboť vzhledem k velikosti pozemku, jeho umístění a možnému využití, je význam pozemku, a tudíž i význam řízení pro žalobce, mizivý. Žalobci tak nesvědčilo právo na finanční zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce předmětného správního řízení.

4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované dne 20. 12. 2022 a že žalovaná neshledala žádost žalobce o odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení u správních orgánů a v následném soudním řízení správním jako důvodnou.

5. Skutkové zjištění o průběhu řízení před správními orgány a v navazujícím soudním řízení správním čerpal soud prvního stupně ze spisového materiálu sp. zn. [spisová značka], rozhodnutí ze dne 2. 12. 2019, č. [hodnota], příkazu [Orgán veřejné moci] ze dne 7. 8. 2019, č.j. [spisová značka], informace o průběhu řízení č. [spisová značka], výpisu z katastru nemovitostí ke dni 7. 8. 2005, LV [hodnota], katastrální území [adresa], výpisu z katastru nemovitostí k datu [datum], LV [hodnota], katastrální území [adresa], spisového materiálu sp. zn. [spisová značka], rozhodnutí č. [hodnota] ze dne 30. 7. 2021, příkazu [Orgán veřejné moci] ze dne 17. 5. 2021, č.j. [spisová značka], spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka], Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka], spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. [spisová značka], Nejvyššího správního soudu [spisová značka] a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, č.j. III. ÚS 2187/22-24. Tato zjištění podrobně popsal v odstavci 6, 7, 8 a 9 svého rozsudku. Dále soud prvního stupně učinil zjištění, která se týkala medializace vyvlastňovacího řízení, která čerpal z celostátního deníku i lokálních deníků Královéhradeckého kraje a která zrekapituloval v odst. 11 svého rozsudku, a dále zjištění, která čerpal ze stížnosti/podnětu k podání návrhu na zahájení kárného řízení proti žalobci ze dne 24. 11. 2021 a z reakce žalobce na tento podnět ze dne 6. 12. 2021, který byl podán proti žalobci v souvislosti s vyvlastňovacím řízením.

6. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), a to podle § 1 odst. 1, § 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3 a § 31a. Nejprve se zabýval námitkou promlčení, kterou žalovaná v průběhu řízení vznesla. Dospěl k závěru, že není důvodná, protože pro stanovení počátku promlčecí lhůty je nutno vycházet z doručení posledního rozhodnutí vydaného v řízení, jehož odškodnění se domáhá. Tímto rozhodnutím bylo rozhodnutí Ústavního soudu, které bylo žalobci doručeno dne 12. 10. 2022.

7. Žalobce se domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla za nepřiměřenou délku řízení před správními orgány a za správní řízení soudní, které bylo zahájeno dne 14. 6. 2016 (zahájení vyvlastňovacího řízení) a trvalo do doby doručení rozhodnutí Ústavního soudu, tj. do 12. 10. 2022, tedy za řízení trvající 6 let a 4 měsíce. Dospěl k závěru, že takovou délku řízení je nutné s ohledem na předmět řízení považovat za nepřiměřenou ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk a že je na místě žalobci poskytnout peněžité zadostiučinění, protože pouhé konstatování práva se jeví jako nedostačující.

8. Při stanovení výše finančního zadostiučinění zohlednil kritéria stanovená v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a vycházel z celkové délky řízení, jeho složitosti, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. S ohledem na povahu vyvlastňovacího řízení, které představuje významný zásah do vlastnického práva žalobce, vyšel ze základní částky 18 000 Kč za každý rok řízení s modifikací za první dva roky řízení snížením na polovinu. Takto stanovil základní částku za řízení trvající 6 let a 4 měsíce - 96 000 Kč. Tuto následně podrobil modifikaci zvýšením o 10 % s ohledem na postup žalobce, který v řízení využil dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, snížením o 30 % s ohledem na počet stupňů správních orgánů a stupňů soudu, které věc projednávaly, zvýšením o 20 % zohledněním kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť věc byla značně medializována, a soud prvního stupně měl za to, že právě tato skutečnost zvyšuje význam předmětu řízení pro žalobce. Výsledně dospěl k závěru, že přiměřeným finančním zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu je pro žalobce částka 96 000 Kč, kterou žalobci výrokem I. přiznal včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky od 21. 6. 2023 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 28 800 Kč a příslušného úroku z prodlení, žalobu zamítl, a to včetně úroku z prodlení z částky 96 000 Kč od 21. 12. 2022 do 20. 6. 2023, neboť žalovaná má na projednání nároku ze zákona šestiměsíční lhůtu, a proto nemůže být po tuto dobu v prodlení.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a na náhradu nákladů spojených s jeho právním zastoupením vycházejíce z tarifní hodnoty 50 000 Kč za jeden úkon právní služby.

10. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce i žalovaná.

11. Odvolání žalobce směřovalo proti zamítavému výroku II. a proti výroku o nákladech řízení III. Žalobce měl za to, že nečinnost správních orgánů i správních soudů způsobila průtahy v řízení cca 48 měsíců, tj. cca 2/3 z celkové doby řízení, a že ke zrušení rozhodnutí správního soudu Nejvyšším správním soudem (rozhodnutím ze dne 21. 6. 2020, č.j. [spisová značka], kvůli němuž bylo následně zrušeno i rozhodnutí správních orgánů a věc se vrátila na samý počátek) došlo jen z důvodu absence jakéhokoliv dokazování k námitkám žalobce proti vyvlastnění ohledně potřebnosti právě jeho nemovitostí, měla být zohledněna kritériem postupu orgánů veřejné moci navýšením o 10 % pro mimořádné průtahy a vadný postup orgánů státu. Dále vyslovil přesvědčení o tom, že jeho snahu o nápravu průtahů v řízení měl soud ohodnotit zvýšením základní částky o 20 %, jak požadoval v žalobě, neboť jeho frustrace z ignorování práva ze strany správního orgánu byla umocněna následně tím, že i poté, kdy došlo ke zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, došlo k půlroční nečinnosti správního orgánu a opětovně k nerespektování dalšího opatření proti nečinnosti se stanovenou lhůtou pro rozhodnutí, kterou ani správní soudy nerespektovaly (90 denní lhůta pro rozhodnutí – § 2 odst. 2 věta třetí zákona č. 416/2009 Sb.). Dále měl žalobce za to, že soud ve výši nemajetkové újmy nezohlednil zjištění, která učinil v souvislosti se zjištěními o snaze bývalého [podezřelý výraz] [tituly před jménem] [jméno FO], který se domáhal u bývalé [podezřelý výraz] [tituly před jménem] [jméno FO], aby žalobce kárně potrestala, což jej negativně zasáhlo, neboť uvedené jednání [podezřelý výraz] [tituly před jménem] [jméno FO] vyvolalo šetření, k němuž se musel, jak žalobce, tak i předseda Vrchního soudu vyjadřovat. Z tohoto důvodu požadoval navýšení základní částky o 10 % z titulu negativního významu vyvlastňovacího průtahového řízení pro jeho osobu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že mu přizná dále částku 28 800 Kč s požadovaným příslušenstvím a plnou náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaná ve svém odvolání vyjádřila nesouhlas s právním posouzením její námitky promlčení. Měla za to, že řízení před Ústavním soudem nelze započítávat do celkové doby správního řízení a poukázala v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], a to vzhledem ke specifičnosti tohoto řízení. Navíc podle jejího názoru nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že žalobcem podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta, nebyla tudíž důvodná. Podle žalované promlčecí doba začala běžet již od skončení navazujícího řízení před správními soudy, tedy od 20. 6. 2022, kdy bylo žalobci doručeno zamítnutí kasační stížnosti. Žalobce uplatnil svou žádost o odškodnění u žalované až poslední den promlčecí lhůty, tedy 20. 12. 2022 a šestiměsíční doba pro předběžné projednání, po kterou se staví běh promlčecí lhůt podle § 35 odst. 1 OdpŠk, tak uplynula dne 20. 6. 2023, přičemž žaloba byla podána až dne 1. 10. 2023. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby sám odvolací soud rozhodl tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá.

13. Žalobce měl za to, že odvolání žalované není opodstatněné, že nárok promlčen není, protože do doby trvání řízení je třeba započíst i řízení před Ústavním soudem, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1673/2010.

14. Rovněž žalovaná považovala odvolání žalobce za nedůvodné s ohledem na svůj názor, že nárok žalobce je promlčen.

15. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobce a žalované rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř. a shledal, že odvolání žalobce a žalované není důvodné.

16. Zásadní spornou otázkou mezi účastníky bylo, zda nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce za nepřiměřenou délku řízení před správními orgány a správními soudy je promlčen. Žalovaná setrvala na uplatněné námitce promlčení i v odvolacím řízení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5213/2015.

17. Podle § 32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

18. Soud prvního stupně posoudil správně námitku promlčení jako nedůvodnou, byť se s ní náležitým způsobem nevypořádal v odůvodnění svého rozsudku.

19. Žalovaná k opodstatněnosti této námitky argumentovala tím, že řízení před Ústavním soudem nelze započítávat do celkové doby řízení a že promlčecí doba začala běžet skončením navazujícího řízení před správními soudy, tj. dne 20. 6. 2022, kdy bylo žalobci doručeno zamítnutí kasační stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu správního č.j. [spisová značka]. Tato argumentace žalované však není souladná s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou výstižně žalobce poukázal ve svém vyjádření k odvolání žalované.

20. Do doby trvání řízení je třeba započítat i řízení o ústavní stížnosti, kterou žalobce v odškodňovaném řízení podal proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. [spisová značka], rozsudku [Orgán veřejné moci] ze dne 14. 12. 2021, č. j. [spisová značka], rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. [spisová značka], a rozhodnutí [Orgán veřejné moci] ze dne 30. 7. 2021, č. j. [Orgán veřejné moci], a s ní spojeným návrhem na zrušení § 4 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a § 28 odst. 1 věty prvé zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2187/22, o níž bylo Ústavním soudem rozhodnuto dne 4. 10. 2022 tak, že byla odmítnuta (rozhodnutí Ústavního soudu byl žalobci doručeno dne 12. 10. 2022), a to i tehdy, bylo-li řízení o ústavní stížnosti pro žalobce neúspěšné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, v němž Nejvyšší soud uzavřel „Co se týče skončení řízení (což má význam i pro případnou aplikaci § 32 odst. 3, věty druhé OdpŠk), je obecně možno pokládat řízení za skončené okamžikem nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno. Do doby řízení je tedy nutno započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozené(ho) neúspěšné. Jestliže právní řád poskytuje účastníkům řízení určité procesní prostředky, prostřednictvím nichž se mohou domáhat nápravy pro ně dosud nepříznivého vývoje soudního (či jiného) řízení, je třeba řízení o těchto prostředcích zahrnovat do celkové doby řízení pro účely aplikace § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk (k tomu srov. kritérium obsažené v § 31a odst. 3 písm. a/ téhož zákona). Není přitom rozumného důvodu, proč by mělo být pro určení celkové doby řízení rozlišováno mezi neúspěšně podanými řádnými opravnými prostředky a neúspěšně podanými mimořádnými opravnými prostředky.“, jak to činí žalovaná ve svém odvolání.

21. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5213/2015, na které poukázala žalovaná v souvislosti s řešením otázky skončení odškodňovaného řízení, je nepřiléhavé, protože Nejvyšší soud v něm řešil otázku, který orgán má za stát jednat ve věci škody (újmy) způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem Ústavního soudu.

22. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že nárok žalobce předběžně uplatněný u žalované dne 20. 12. 2022, není promlčený, neboť byl uplatněn u žalované ve lhůtě šesti měsíců od skončení řízení u Ústavního soudu (12. 10. 2022) podle § 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk. Promlčecí doba neuběhla marně ke dni podání žaloby (13. 10. 2023), neboť podle § 35 odst. 1 OdpŠk došlo k jejímu stavení (Promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.).

23. Z výše uvedených důvodů shledal odvolací soud odvolání žalované jako zcela neopodstatněné.

24. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

25. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu řízení pro poškozeného.

26. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek: 1) existence nesprávného úředního postupu (v daném případě tvrzená nepřiměřená délka řízení), 2) vznik újmy v nemajetkové sféře osoby a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se typicky projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Účelem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je tedy odškodnění nejistoty účastníka spojené s trváním řízení.

27. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupě a jak jej podrobně popsal v napadeném rozsudku (viz odst. 6-13). Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v ustanovení § 132 o.s.ř.

28. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně má za to, že v posuzovaném řízení došlo k nezákonnému postupu, neboť jeho délka byla nepřiměřená, a to i s přihlédnutím ke lhůtám stanoveným správním řádem pro vydání rozhodnutí (§ 71 odst. 3 a § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb.) a k období nečinnosti (průtahů), jak před správními orgány, tak před správními soudy, a že je namístě poskytnout finanční zadostiučinění.

29. Konstatování porušení je nejnižší formou odškodnění a jako dostatečnou ji lze považovat pouze v případě, kdy byla újma utrpěná poškozeným nepatrná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2010 sp.zn. 30 Cdo 1209/2009). Stejně tak se k formě odškodnění konstatováním porušení práva vyjádřil Ústavní soud v ČR v nálezu ze dne 10. 11. 2020, sp.zn. IV. ÚS 2058/20, podle kterého rozhoduje-li soud o nároku na náhradu škody za nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a shledá-li, že délka takového řízení skutečně byla nepřiměřená, může rozhodnout o zadostiučinění výhradně v podobě konstatování porušení práva jen tehdy, jsou-li dány výjimečné okolnosti odůvodňující takovou formu zadostiučinění, jinak rozhodne o přiměřeném zadostiučinění v peněžní podobě. Rozhodne-li o přiměřeném zadostiučinění výhradně v podobě konstatování porušení práva, a nikoli v podobě peněžní satisfakce, aniž by byly dány výjimečné okolnosti pro takový postup, poruší právo žalobce na náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

30. Odvolací soud v posuzovaném řízení neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly tuto formu zadostiučinění (konstatování porušení práva). Z obsahu spisu nedospěl k závěru, že by újma utrpěná poškozeným byla nepatrná, ba naopak. Posuzované řízení bylo řízením o vyvlastnění předmětného pozemku, což představuje významný zásah do vlastnického práva žalobce, když právo vlastnit majetek patří k základním lidským právům chráněným Listinou základních práv a svobod (čl. 9, 11) i ústavou. Vyvlastnění pozemku v dané věci znamenalo odnětí vlastnického práva žalobce k tomuto pozemku ve prospěch státu pro výstavbu dálničního úseku, na které byl dán ze strany státu veřejný zájem. Z uvedeného typu správního řízení je zřejmé, že toto řízení bylo svým charakterem velmi významné pro žalobce, neboť zasahovalo do jeho základního práva vlastnit majetek a na jeho ochranu. Proto nebylo možné považovat pouhé konstatování porušení práva za přiměřené zadostiučinění a bylo namístě žalobci poskytnout zadostiučinění v penězích, jak správně také učinil soud prvního stupně.

31. K výši zadostiučinění v penězích 32. Soud prvního stupně určil základní částku odškodnění tak, že vycházel z částky 18 000 Kč za jeden rok trvání řízení, resp. za první dva roky částku o polovinu nižší. Vyzvedl přitom, že vyvlastňovací řízení představuje významný zásah do vlastnického práva žalobce.

33. Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. Současně Nejvyšší soud ČR považoval za rozumné, jestliže první dva roky budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou tyto částky (za jeden rok 7 500 Kč až 10 000 Kč). Při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení (část VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010; dále jen „Stanovisko“).

34. Odvolací soud se s touto úvahou soudu prvního stupně zcela ztotožnil, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jednalo o správní řízení, v němž jsou stanoveny lhůty k vydání rozhodnutí, které byly opakovaně a významným způsobem překročeny, a ve kterém také došlo k opakovaným obdobím nečinnosti.

35. Soud prvního stupně tak stanovil správně základní částku zadostiučinění ve výši 96 000 Kč.

36. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně ne zcela správně odůvodnil korekci základní částky zadostiučinění v souvislosti s významnými kritérii vyplývajícími z ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, jimiž bylo odškodňované řízení dotčeno.

37. Odvolací soud shledal jako odpovídající snížení základní částky o 30 % s ohledem na skutečnost, že v posuzovaném řízení bylo opakovaně rozhodováno na čtyřech stupních soudní soustavy (správní úřady, Krajský správní soud, Nejvyšší správní soud) a jedenkrát také Ústavním soudem. S přihlédnutím k této skutečnosti je tedy zřejmé, že řízení muselo být po procesní stránce také komplikovanější (resp. složitější).

38. Jako správné shledal odvolací rovněž navýšení základní částky o dalších 10 % spojené se zvýšenou aktivitou žalobce směřující k urychlení rozhodnutí ve vyvlastňovacím řízení, zejména u správního úřadu (k tomu srovnej příkaz [Orgán veřejné moci] z 7. 8. 2019 a 17. 5. 2021), který opakovaně nerozhodl v zákonné lhůtě a jemuž bylo k žádosti žalobce proti nečinnosti nadřízeným správním orgánem uloženo, aby rozhodl ve věci v konkrétním termínu.

39. Odvolací soud se ztotožnil také s korekcí základní částky soudem prvního stupně jejím navýšení o 20 % z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce, kterou učinil v souvislosti se značnou medializací vyvlastňovacího řízení předmětného pozemku spojenou de facto s dehonestací osoby žalobce působícího jako soudce [podezřelý výraz]. Odvolací soud má za to, že promítnuto do navýšení základní částky v důsledku tohoto kritéria bylo i zcela neadekvátní a nepřiměřené jednání tehdejšího [podezřelý výraz] [tituly před jménem] [jméno FO], který se domáhal u tehdejší [podezřelý výraz] [tituly před jménem] [jméno FO], aby žalobce jako soudce kárně potrestala, přičemž v důsledku této iniciativy [tituly před jménem] [jméno FO] se musel jak žalobce, tak předseda Vrchního soudu v Praze vyjadřovat, což nepochybně žalobce negativně zasáhlo do jeho profesní integrity. Nelze v této souvislosti pominout, že žalobce se domáhal ve vyvlastňovacím řízení ochrany svého základního práva jako účastník správního řízení, což nijak nesouviselo s výkonem jeho povinnosti ve funkci soudce. Iniciativa k podání takového návrhu nepodloženého žádnými relevantními argumenty, z nichž by bylo možné dovodit zneužití funkce soudce či jiné nevhodné chování, je na samé hranici zneužití institutu kárného řízení v neprospěch žalobce s cílem ho odradit v jeho ochraně základního práva vlastnit majetek. Přes všechno shora uvedené je však odvolací soud toho názoru, že navýšení základní částky o 20 % z důvodu kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce je dostatečným zohledněním všech shora popsaných okolností.

40. Odvolací soud neshledal jako důvodné navýšení základní částky o dalších 10 % z důvodu postupu správních orgánů a správních soudů, které se dopustily opakovaně období nečinnosti v souhrnu 2/3 z celkové délky odškodňovaného řízení, a to i s přihlédnutím k důvodům, které vedly Nejvyšší správní soud (21. 6. 2020) ke zrušení rozhodnutí správního soudu a následně i rozhodnutí správního orgánu (absence dokazování k námitkám žalobce proti vyvlastnění předmětného pozemku), neboť tato okolnost byla promítnuta již v základní částce odškodnění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého odškodňovaného řízení, tj. v částce18 000 Kč, která je vzhledem k samotné délce odškodňovaného řízení vyšší, než je obvykle poskytována v obdobných případech, kde u této délky řízení se zpravidla vychází z částky 15-16 000 Kč za jeden rok odškodňovaného řízení. Do této částky byl tak promítnout nejen charakter a částečně význam odškodňovaného řízení žalobce, jak je výše uvedeno, ale rovněž i postup správních orgánů a správních soudů, které v řízení způsobily neodůvodněné průtahy, čímž délku odškodňovaného řízení značně ovlivnily.

41. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil podle § 219 o.s.ř., a to včetně přiznaného příslušenství, tj. zákonného úroku z prodlení z přiznané částky od 21. 6. 2023, neboť podle § 15 OdpŠk poškozenému lze přiznat vedle nároku na odškodnění i úrok z prodlení, avšak až po uplynutí lhůty šesti měsíců od uplatnění nároku, tj. v daném případě od 21. 6. 2023. Soud prvního stupně proto správně zamítl žalobu rovněž co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 96 000 Kč za období, který předcházelo prodlení žalované ve smyslu § 15 OdpŠk, tj. za období od 21. 12. 2022 do 20. 6. 2023, a stejně tak správně zamítl žalobu ve zbývající části žalobního nároku (124 800 – 96 000), tj. co do částky 28 800 Kč. Ohledně práva poškozeného na úrok z prodlení odvolací soud odkazuje i na Stanovisko, podle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Soud prvního stupně proto přiznal žalobci správně zákonný úrok z prodlení v souladu s § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, který byl učiněn v souladu se zásadou plynoucí z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř.

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl také v odvolacím řízení co do základu v plném rozsahu úspěšný, a proto mu náleží plná náhrada nákladů za jeho právní zastoupení sestávající ze tří úkonů právní služby po 3 100 Kč za odvolání, vyjádření k odvolání ze dne 10. 6. 2024 a účast při jednání dne 4. 9. 2024 podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT a z paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč připadající na tyto úkony právní služby podle § 13 odst. 3 a 4 AT; tedy celkem 10 200 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobci náhradu za jeden úkon právní služby, a to za repliku k podání protistrany ze dne 26. 8. 2024, neboť tento úkon neshledal jako účelně vynaložený, když mohl být již vtělen do vyjádření k odvolání žalované.