21 Co 236/2025 - 216

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Kadlečka a soudců Mgr. Kláry Cáskové a JUDr. Leoše Nováka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví o odvolání žalobkyně a žalovaných 1), 2) proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 11. 2024, č. j. 8 C 111/2020-176, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 1. 2025, č. j. 8 C 111/2020-201, takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalovaných 1) a 2) proti výroku II rozsudku soudu I. stupně se zastavuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I potvrzuje.

III. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku 53 416,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných 1) a 2).

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 570 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných 1) a 2).

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem části původního pozemku PK [číslo] v k. ú. [adresa], nyní části pozemku parc. č. [parcelní číslo] v katastrálním území [adresa], a to nové parcely parc. č. [parcelní číslo] - zahrady o výměře [číslo] m2 v obci a katastrálním území [adresa], tak, jak byla tato parcela zaměřena v Geometrickém plánu pro rozdělení pozemku číslo plánu [číslo] [tituly před jménem] [jméno FO] (výrok I). Výrokem II pak soud I. stupně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení k rukám jejich právního zástupce částku 54 432 Kč.

2. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Namítla, že závěry soudu I. stupně jsou nesprávné, neboť se opírají pouze o v kupní smlouvě uvedenou výměru „[číslo] m2“. Tento údaj však byl pouze přepsán z tehdejší dokladů katastrální evidence, nikdo jej v terénu nekontroloval. Předmětný pozemek žalobkyně žalovaným prodala tak, jak je zakreslen v kopii katastrální mapy ze dne [datum], tak jak byl i fakticky žalovanými následně užíván. Žalovaní hranice podle mapy ze dne [datum] plně respektovali, dokonce si na hranici s tehdejším pozemkem p. č. [parcelní číslo] vysadili túje, aby bylo zřejmé, kam jejich vlastnictví sahá. Teprve cca od roku 2019 si žalovaní začali nárokovat užívání pozemku p. č. [parcelní číslo], který nikdy dříve neužívali a ani netvrdili, že je v jejich vlastnictví. Podle žalobkyně není pochyb o tom, že od uzavření kupní smlouvy s žalovanými byla žalobkyně minimálně 10 let v dobré víře, že předmětná část zemského povrchu je její a tuto i užívala. Za nabývací titul přitom žalobkyně považuje darovací smlouvu z roku 1990, na jejímž základě ona sama nabyla v mapě uvedené pozemky p. č. [parcelní číslo]. Žalobkyně zdůraznila, že nikdy neprodala nic jiného než to, co bylo v mapě z roku 1998 zakresleno jako p. č. [parcelní číslo], a to v těch hranicích, jak je v této mapě zakresleno, a to bez ohledu na ve smlouvě uvedenou výměru.

3. Žalovaní k odvolání žalobkyně uvedli, že rozsudek nalézacího soudu považují za zcela správný. Zdůraznili, že výměra [číslo] m2 je ve smlouvě uvedena opakovaně, tento údaj přitom byl v souladu s údaji evidovanými v katastru nemovitostí. Zároveň je, podle žalovaných, zřejmé, že na základě předmětné kupní smlouvy byl převáděn celý pozemek PK [číslo], nikoliv pouze jeho část. Žalovaní považují za těžko uvěřitelné tvrzení žalobkyně, že by při prodeji nezaznamenala, že převádí pozemek s třikrát větší výměrou, než údajně zamýšlela. Žalobkyní zmiňovaný mapový list z roku 1998 přitom nikdy nebyl součástí smlouvy a mezi účastníky nebylo dohodnuto, že by kupovali pozemek o jiné než evidované rozloze. K otázce tvrzeného vydržení předmětné části pozemku žalovaní uvedli, že darovací smlouva z roku 1990 nemůže být putativním titulem, navíc ani tvrzení žalobkyně ohledně užívání a udržování předmětné části pozemku nejsou pravdivá.

4. Žalovaní 1) a 2) podali odvolání proti nákladovému výroku rozsudku soudu I. stupně, podáním ze dne [datum] však toto své odvolání vzali zpět. Odvolací soud proto v souladu s § 207 odst. 2 o. s. ř. řízení o odvolání žalovaných zastavil (výrok I tohoto rozsudku).

5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. – občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) – po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), k tomu legitimovaným subjektem (§ 201 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (§ 201 a § 202 o. s. ř. a contrario) – přezkoumal napadené rozhodnutí a u jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobou ze dne [datum] ve znění připuštěné změny žalobního návrhu (viz usnesení nalézacího soudu ze dne 4. 3. 2024, č. j. 8 C 111/2020-126) se žalobkyně podanou žalobou domáhá určení svého vlastnictví k části parcely původně označené jako PK [číslo] v obci [adresa] a k. ú. [adresa], nyní (podle současného stavu) části pozemku parc. č. [parcelní číslo] v katastrálním území [adresa] tak, jak byla vymezena souřadnicemi a bodovými lomy v Geometrickém plánu pro rozdělení pozemku, číslo plánu [číslo] [tituly před jménem] [jméno FO], a to jako nová parcela s parc. č. [parcelní číslo] - zahrada o výměře [číslo] m2 v obci a katastrálním území [adresa] (dále též jen „předmětná parcela“ či „sporná část zemského povrchu“). Žalobkyně v průběhu celého řízení uváděla, že při uzavření kupní smlouvy s žalovanými dne [datum] měla v úmyslu žalovaným prodat pouze pozemek označený jako PK [číslo] v hranicích tak, jak je červeně vyznačen na kopii katastrální mapy z [datum] (čl. 12), kterou obstarali a před koupí jí předložili právě žalovaní, a to bez ohledu na v kupní smlouvě uváděnou výměru předmětného pozemku. Pokud tedy výměra uvedená v kupní smlouvě ze dne [datum] činila [číslo] m2 a žalobkyně nyní žádá určení svého vlastnictví k předmětné parcele o výměře [číslo] m2, z uvedených tvrzení vyplývá, že žalobkyně ve skutečnosti žalovaným 1) a 2) měla prodat pozemek o výměře [číslo] m2.

7. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně (viz zejména odst. 35 až 37 odůvodnění rozsudku) vyplývá, že sporná část zemského povrchu - původní označení parc. č. PK [číslo] je v katastru nemovitostí zapsána jako SJM žalovaných 1) a 2), a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum]. Předmětem převodu podle kupní smlouvy z roku 1998 byl pozemek zjednodušené evidence parc. č. PK [číslo] o výměře [číslo] m2, přičemž tato výměra byla v roce 2002 snížena na [číslo] m2, když manželé [jméno FO] požádali o zápis novostavby na pozemku parc. č. st. [parcelní číslo]. V současné době (tj. ve stavu po obnově operátu - po sloučení s původním pozemkem p. č. [parcelní číslo] o výměře [číslo] m2) je předmětná sporná část zemského povrchu součástí parcely p. č. [parcelní číslo] o celkové výměře [číslo] m2.

8. Namítaná hranice mezi pozemky parcela č. PK [číslo] a PK [číslo] je v digitální mapě zobrazena jako spojnice bodů nyní mezi parcelami katastru nemovitostí č. [parcelní číslo] a [parcelní číslo]. Jeden bod se dotýká pozemku parc. č. [parcelní číslo] ve vlastnictví obce [adresa] a parc. č. [parcelní číslo] ve vlastnictví 2. žalované a [jméno FO] a [jméno FO].

9. Původní pozemek žalobkyně parc. č. PK [parcelní číslo] měl výměru [číslo] m2, nabývací listinou je darovací smlouva ze dne [datum]. Daný pozemek byl při obnově operátu sloučen s pozemkem žalobkyně parc. č. [parcelní číslo] o výměře [číslo] m2 a nyní zapsán jako p. č. [parcelní číslo] s výměrou [číslo] m2.

10. Podle § 3028 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

11. Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. V souladu s § 49a zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného a účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

13. Podle § 40a obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a, § 140, § 145 odst. 2, § 479, § 589, § 701 odst. 1, § 775 a § 852b odst. 2 a 3 považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§ 40). Je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu, jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.

14. Pokud tedy žalobkyně tvrdí, že jejím úmyslem bylo prodat žalovaným (celý) p. č. PK [číslo], avšak o zcela jiné výměře, resp. v jiných (užších) hranicích, než jsou (resp. byly) skutečné hranice pozemku p. č. PK [číslo], je nutno její tvrzení posoudit jako tvrzení o omylu na straně žalobkyně, a to omylu v podstatných vlastnostech předmětu prodeje. Uvedený omyl přitom lze považovat za skutečnost, která je, resp. pro uzavření kupní smlouvy byla rozhodující ve smyslu § 49a obč. zák. Jde tedy o omyl podstatný. Zároveň však odvolací soud nepovažoval za účelné doplňovat dokazování za účelem potvrzení či vyvrácení tvrzení žalobkyně, že, resp. zda tento omyl byl vyvolán žalovanými, kteří měli žalobkyni před uzavřením kupní smlouvy předložit kopii katastrální mapy z [datum] (čl. 12), tj. k otázce, zda byla naplněna další část hypotézy § 49a obč. zák. Uplatněná žaloba na určení vlastnictví žalobkyně k předmětné části zemského povrchu totiž z daného právního důvodu nemůže být úspěšná již proto, že v posuzovaném případě není možné považovat omyl žalobkyně za omyl omluvitelný. Úspěšné dovolání se neplatnosti právního jednání pro rozhodující (podstatný) omyl totiž vedle dalších náležitostí předpokládá i to, že postižená osoba předem využila možnost sama si ověřit skutečnosti rozhodné pro učinění daného právního úkonu, tedy že využila možnosti omylu se vyvarovat. Teprve pokud by žalobkyně ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou po ní lze - vzhledem ke všem okolnostem - požadovat, nemohla poznat skutečný stav věci, šlo by o tzv. omluvitelný omyl. O takový případ však nejde. Za zásadní při posouzení omluvitelnosti omylu žalobkyně v dané věci odvolací soud považuje rozdíl ve skutečné výměře převáděného pozemku p. č. PK [parcelní číslo] (tj. [číslo] m2) oproti výměře, kterou se žalobkyně - podle svého tvrzení - domnívala, že převádí (tj. [číslo] m2). V daném případě jde o trojnásobný rozdíl, přičemž je nutno zároveň zdůraznit, že žalobkyně podle výpisu z KN ze dne 9. 11. 1998 (čl. 11) vlastnila v k. ú. [adresa] pozemky p. č. PK [parcelní číslo] o celkové výměře [číslo] m2. Jestliže pak v textu kupní smlouvy dne [datum] byla opakovaně uváděna výměra prodávaného pozemku p. č. PK [parcelní číslo] [číslo] m2, při vynaložení i jen obvyklé opatrnosti by muselo být žalobkyni zřejmé, že prodává téměř jednu polovinu výměry veškerých svých pozemků v daném území. Nad rámec uvedeného pak odvolací soud dodává, že žalobkyně v tomto řízení (a podle obsahu spisu zřejmě ani dříve) neuplatnila ani námitku neplatnosti předmětné kupní smlouvy ze dne [datum] ve smyslu § 40a obč. zák.

15. Žalobkyně dále uváděla, že předmětnou část zemského povrchu musela přinejmenším vydržet, neboť od roku 1990 (kdy předmětné nemovitosti sama nabyla na základě darovací smlouvy), až do cca roku 2019 (kdy došlo k vzniku jejího sporu s žalovanými) vlastnictví žalobkyně nikdo nezpochybňoval a předmětný pozemek užívala v dobré víře ona a její rodinní příslušníci, nikdy však ne žalovaní.

16. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

17. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

18. V souladu s § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

19. Podle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

20. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. doplnil zopakoval dokazování rozhodnutím [právnická osoba] katastrální pracoviště [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], z nějž zjistil, že katastrální úřad jako správní orgán zamítl námitku [Jméno žalobkyně] (dále též jen „žalobkyně“) proti geometrickému určení hranice mezi pozemkem p. č. [parcelní číslo] na straně jedné a pozemkem p. č. [parcelní číslo] na straně druhé po provedené obnově operátu novým mapováním. Z odůvodnění daného rozhodnutí se mj. podává, že žalobkyně byla pozvána ke zjišťování hranic na místě samém a toto bylo realizováno za účasti žalobkyně dne [datum]. Žalobkyně podepsala souhlas se zjištěným průběhem a označením hranic v terénu, u pozemků je uvedena poznámka o tom, že vlastnické hranice budou do nové mapy doplněny z využitelných podkladů. Z rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] odvolací soud zjistil, že uvedený správní orgán rozhodl o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí [právnická osoba] katastrální pracoviště [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], tak, že odvolání zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Z odůvodnění se podává, že žalobkyně ve svém odvolání uváděla, že hranice mezi pozemky p. č. [parcelní číslo] a p. č. [parcelní číslo] je vyznačena nesprávně, na což sama upozorňovala již při šetření v terénu dne [datum]. Při podpisu příslušného protokolu žalobkyně měla a má za to, že hranice bude změněna na základě dodatečných šetření, jak je poznamenáno na původním protokolu. Použitelným dokladem byl právě zákres z šetření s jejím přeškrtnutím původního textu, tomu odpovídá zaměření podrobných bodů [číslo] a [číslo]. Podle odůvodnění rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Brně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (odůvodnění str. 5, 3. odstavec zdola), výsledné zobrazení hranic parcel katastru nemovitostí číslo [číslo] a [číslo] v náčrtech zjišťování hranic č. [číslo] a [číslo] odpovídá výsledku zjišťování hranic a právnímu stavu evidovanému v katastru nemovitostí.

21. S ohledem na skutková tvrzení uváděná žalobkyní odvolací soud zvažoval možnost originárního nabytí vlastnictví ke sporné části zemského povrchu ze strany žalobkyně. Dospěl však k závěru, že nedošlo ani k řádnému vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák., ani k mimořádnému vydržení předmětné parcely ve smyslu § 1095 o. z. K řádnému vydržení podle § 134 odst. 1 obč. zák. dojít nemohlo, neboť na straně žalobkyně především chybí putativní titul tak, aby bylo možno případnou faktickou držbu sporné části zemského povrchu považovat za oprávněnou. Jinými slovy, podle skutkových zjištění nalézacího soudu žalobkyně neměla žádný právní důvod se domnívat, že předmětná parcela je v jejím vlastnictví (viz též odůvodnění rozsudku soudu I. stupně odst. 52 až 56). Jak totiž již dříve judikoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2747/2022: Pozbude-li držitel vlastnické právo k držené věci (k věci, která je předmětem držby vlastnického práva), v držbě však pokračuje, není právní důvod, na jehož základě původně nabyl vlastnické právo, řádným titulem zakládajícím držbu způsobilou k vydržení. Nová vydržecí doba by v takovém případě mohla začít běžet, jen když by po ztrátě vlastnického práva držitele nastal jiný (další) právní důvod, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Existenci takového (následného) právního důvodu žalobkyně v řízení netvrdila a zároveň, původní nabývací titul, na jehož základě žalobkyně získala své vlastnictví k předmětné parcele (tedy darovací smlouva – notářský zápis ze dne [datum]) již po uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] (tj. po prodeji parcely č. PK [číslo] žalovaným) nemohl nadále být (domnělým) právním důvodem, o nějž by žalobkyně mohla opírat svou dobrověrnou držbu.

22. Soud se dále z úřední povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 286/2024) zabýval otázkou mimořádného vydržení předmětné parcely žalobkyní ve smyslu § 1095 o. z. I v tomto ohledu však odvolací soud uzavřel, že k nabytí vlastnického práva žalobkyně nedošlo, neboť v souladu s § 3066 o. z. k uplynutí vydržecí doby mimořádného vydržení nemohlo dojít před 1. 1. 2019 (tj. před uplynutím pěti let od účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), přičemž k uvedenému datu nebyly naplněny podmínky stanovené § 1095 o. z. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu (viz shora odst. 20 odůvodnění), výsledné zobrazení hranic parcel katastru nemovitostí číslo [číslo] a [číslo] v náčrtech zjišťování hranic č. [číslo] a [číslo] (tj. v náčrtech vypracovaných v rámci obnovy katastrálního operátu – pozn. odvolacího soudu) odpovídá výsledku zjišťování skutečných hranic, jakož i právnímu stavu evidovanému v katastru nemovitostí. Žalobkyni se zároveň nejpozději ke dni [datum] (při místním šetření v rámci obnovy katastrálního operátu) dostala informace o skutečnostech, které u ní musely objektivně vyvolat pochybnost, že jí vlastnické právo k předmětné parcele po právu patří (viz shora odst. 20 odůvodnění). Nad rámec uvedeného pak zdejší soud odkazuje též na závěry vyplývající z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3195/2024, podle nějž při posouzení otázky vydržení je třeba brát v úvahu poměr velikostí výměry vlastněného pozemku a pozemků držených. Více než tři a půl násobné překročení výměry vlastního pozemku je natolik zásadní, že si závěr o nevědomosti držitele, a tak o nedostatku nepoctivého úmyslu, lze jen obtížně představit.

23. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvoláním napadený rozsudek je ve výroku I o věci samé věcně správný, a proto jej v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok II tohoto rozsudku).

24. Odvolací soud dále přezkoumal závislý výrok II o nákladech řízení a dospěl k závěru, že ačkoliv soud I. stupně správně v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaných, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, je nutno korigovat způsob výpočtu provedený soudem I. stupně, a v závislosti na tom i rozhodnutí o výsledné výši těchto nákladů. Výrokem III proto odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu I. stupně ve výroku II o nákladech řízení tak, jak je uvedeno shora.

25. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činila před soudem I. stupně v souladu s § 9 odst. 4 písm. b), § 7 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „a. t.“), 4 960 Kč za jeden úkon právní služby vykonaný pro oba zastupované účastníky. Právní zástupce žalovaných 1) a 2) vykonal v řízení před soudem I. stupně celkem 8 úkonů právní služby (převzetí zastoupení ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum] a vyjádření ze dne [datum], účast na jednání dne [datum] v rozsahu přesahujícím započaté dvě hodiny a vyjádření k odvolání žalobkyně proti rozhodnutí, nikoli ve věci samé ze dne [datum]), z toho za poslední uvedený úkon náleží účastníkům v souladu s § 11 odst. 2 písm. c) a. t. náhrada odměny ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny; celkem tedy na mimosmluvní odměně za právní zastoupení žalovaných 1) a 2) náleží 7,5 x 4 960 Kč, tedy 37 200 Kč. V souladu s § 13 odst. 4 a. t. přísluší žalovaným dále náhrada hotových výdajů za 8 úkonů právní služby po 300 Kč (tj. 2 400 Kč) a v souladu s § 14 odst. 3 a. t. náhrada za promeškaný čas - za ztrátu 4 půlhodin při cestě k a z jednání soudu v [adresa] dne [datum] po 100 Kč, tj. 400 Kč. Dále žalovaným přísluší náhrada cestovného jejich právního zástupce k jednání soudu konanému dne [datum] na trase [adresa] a zpět (50 km) při doložené prům. spotřebě paliva NM 4,4 l/100 km a při cenách paliva a sazby základní náhrady podle vyhl. č. 398/2023 Sb., tj. celkem 365,13 Kč. V souladu s § 14a a. t. jsou náklady právního zástupce žalovaných navýšeny o 21% DPH, celkem tedy náklady právního zastoupení činí 48 841,81 Kč. Nadto pak odvolací soud přiznal na náhradě nákladů řízení žalovaných před soudem I. stupně též náhradu cestovného samotných žalovaných k jednání soudu konanému dne [datum] na trase [adresa] a zpět (600 km), a to při doložené prům. spotřebě paliva BA 5,3 l/100 km a při cenách paliva a sazbě základní náhrady podle vyhl. č. 398/2023 Sb., tj. cestovné celkem 4 574,76 Kč. Dohromady tedy žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně náleží částka 53 416,57 Kč. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v otázce nepřiznání žalovanými uplatněné náhrady za jejich ušlou mzdu se odvolací soud zcela ztotožnil se závěry i odůvodněním soudu I. stupně (odst. 65), na něž pro stručnost odkazuje.

26. Plně úspěšným žalovaným pak výrokem IV tohoto rozsudku odvolací soud v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal též náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení byly vyčísleny podle obsahu spisu, neboť právní zástupce žalovaných v soudem poskytnuté lhůtě jiné své výdaje nedoložil. Žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení náleží odměna advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum]) v sazbě 5 620 Kč za jeden úkon právní služby vykonaný prvního zastupovaného účastníka a 4 496 Kč pro druhého zastupovaného účastníka (§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025), celkem tedy 20 232 Kč na odměně právního zástupce. Dále žalovaným podle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 přísluší 2x náhrada hotových výdajů po 450 Kč, celkem tedy 900 Kč na režijním paušálu. Náklady právního zastoupení žalovaných (tj. 20 232 Kč + 900 Kč) jsou v souladu s § 14a a. t. navýšeny o 21% DPH, celkem tedy náklady odvolacího řízení činí 25 570 Kč.

Poučení