21 Co 243/2025 - 160

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Vladimíra Sommera ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozená dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] o určení vlastnického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č.j. 10 C 118/2024 – 131 ze dne 26. března 2025 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 47 888 Kč, a to k rukám jejich právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů následující nemovité věci: pozemek č. parc. St. 56, jehož součástí je stavba č.p. 58, pozemek č. parc. 4/1, pozemek č. parc. 256, pozemek č. parc. 311/12, pozemek č. parc. 311/14, pozemek č. parc. 318/8, pozemek č. parc. 456/13, vše v k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] u [právnická osoba] (výrok I.) a žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 119 890 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobců (výrok I.).

2. Žalobci se uvedeného určení domáhali s tím, že shora specifikované nemovité věci byly dříve v jejich vlastnictví a oni se v roce 2015 dostali do nepříjemné osobní situace. Kupní smlouvou ze dne [datum] došlo k prodeji nemovitých věcí za kupní cenu 1 500 000 Kč, která ale byla jednoznačně cenou nižší než obvyklou. Tvrdili, že prodej nemovitých věcí byl uskutečňován v době, kdy se ocitli ve veliké tísni, kdy na nemovitých věcech vázla celá řada exekučních řízení, včetně zástavního práva soudcovského. Ve své žalobě uvedli, že žalovaná této situace zneužila v jejich neprospěch tím, že je donutila k podpisu kupní smlouvy za nestandardních a velmi nevýhodných podmínek. Tvrdili, že podpis smlouvy probíhal ve spěchu, v tlaku ze strany žalované, kdy žalobci ani neměli možnost si kupní smlouvu důkladně přečíst. Konstatovali, že byli při uzavření smlouvy uvedeni v omyl, neboť byli žalovanou ujišťováni, že podpis smlouvy je pouze formalita potřebná k řešení jejich dluhové situace. Kupní cena byla sjednána v hrubém nepoměru k obvyklé kupní ceně a jednání žalované považují žalobci v rozporu s dobrými mravy. Její jednání, které vedlo k uzavření kupní smlouvy, označili za lichevní s tím, že dále byli uvedeni v omyl ohledně kupní ceny a způsobu její úhrady. Tvrdili, že žalovaná nedostála svému slibu a nezajistila z výtěžku prodeje nemovitého majetku úhradu všech jejich dluhů a jim nezbylo, než podat dne [datum] insolvenční návrh s návrhem na oddlužení. Ten byl veden u [Anonymizováno] pod sp. zn. [spisová značka], byl zjištěn úpadek žalobců a současně jim bylo povoleno společné oddlužení. Žalovaná poté, co byla ze strany insolvenční správkyně žalobců vyrozuměna o sepsání veškerého nemovitého majetku do soupisu majetkové podstaty, podala ke Krajskému soudu v Praze žalobu o vynětí nemovitého majetku ze soupisu majetkové podstaty žalobců a poté, co tento sdělil účastníkům předběžný právní názor, podle něhož je kupní smlouva neplatná, vzala žalovaná žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že jí byli žalobci třetí osobou představeni jakožto zájemci o prodej nemovitých věcí a byla jí nabídnuta možnost odkupu nemovitých věcí. Uvedla, že tuto nabídku vyhodnotila, zvážila, a poté se rozhodla ji akceptovat. Zdůrazňovala, že dohoda byla taková, že žalovaná předmětné nemovité věci odkoupí, avšak za kupní cenu sjednanou tak, aby tato pokryla závazky žalobců, kteří by následně užívali nemovité věci na základě nájemní smlouvy a hradili nájemné. Po vyřešení finanční situace na straně žalobců si tito měli opatřit finance a předmětné nemovité věci si odkoupit zpět prostřednictvím rodinného příslušníka, k čemuž mělo dojít v horizontu jednoho, maximálně dvou let. Konstatovala, že takový postup nabízel výhody pro obě smluvní strany, neboť v případě dražby nemovitých věcí v rámci řízení o výkonu rozhodnutí je nejnižší podání stanoveno na dvě třetiny ceny určené znaleckým posudkem a odměna exekutora je v případě provedení dražby nemovitých věcí stanovena ve výši 15 % z hodnoty dražených nemovitostí. Poukazovala na to, že žalobci si byli vědomi prodeje nemovitých věcí, když sami oslovili realitní kancelář, z čehož jednoznačně plyne, že měli v úmyslu nemovité věci prodat. Zdůrazňovala, že kupní cena byla sjednána i s ohledem na to, že nemovité věci měly být odprodány zpět žalobcům, případně jimi určené osobě. Nepopírala, že se nejednalo o ekvivalent ceny tržní, ale připomínala, že v případě ceny tržní by to pro žalobce znamenalo obtíže, neboť cena, za kterou by jim nemovité věci následně prodávala zpět, by musela odpovídat ceně, za kterou je sama nabyla. Připomínala, že se z kupní ceny odvíjela i výše úhrady nájemného, když kupní cena byla sjednána tak, aby z ní bylo možné uhradit závazky žalobců. Poukazovala na to, že ze strany žalobců byl předložen výčet jejich závazků, ale tito ji uvedli v omyl, protože neúplně informovali o své finanční situaci a následně na sebe podali insolvenční návrh. Zdůrazňovala, že ze soupisu přihlášených pohledávek je zřejmé, že již v době uzavření kupní smlouvy měli další závazky. Zcela popírala, že by způsobila tíseň žalobců při uzavírání smlouvy, když tito byli zjevně v nepříznivé situaci dlouhodobě, ale tohoto stavu si museli být vědomi, přičemž bylo zřejmé, že zpeněžení nemovitostí v rámci exekučního řízení je nevyhnutelné. Svůj plán, jak chtěli svou finanční situaci řešit, realizovali prostřednictvím žalované, která na ně nikterak netlačila směrem k realizaci celé transakce, ale byla pro ně pouze vhodným obchodním partnerem. Odmítala, že by kupní cena byla nepřiměřená či lichevní a pokud byla nižší, než je cena tržní, odpovídala by této ceně i cena prodejní, čímž je vyloučeno neúměrné krácení či hrubý nepoměr v obvyklé ceně na straně žalobců.

3. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, stejně jako na zjištěný skutkový stav, popsaný tamtéž v odst. 17 až 24.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 588 o.z., ust. § 1796 o.z. a na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9a odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 11 odst. 1 písm. d), i), a g) AT, ust. § 12 odst. 4 AT a ust. § 13 odst. 4 AT, ve spojení s ust. § 151 odst. 2 o.s.ř., ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

5. Předně konstatoval, že na straně žalobců je dán naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení a že skutečná cena, za kterou byly nemovité věci prodány žalované, činila částku 983 805 Kč, která zahrnovala uhrazené dluhy žalobců specifikované v kupní smlouvě a částku 20 000 Kč v hotovosti. Zdůraznil, že zbývající část kupní ceny nebyla uhrazena na dluhy žalobců, rovněž jim nebyla vyplacena, ani jinak využita v jejich prospěch. Připomněl, že sama žalovaná nesporovala, že kupní cena 1 500 000 Kč nebyla cenou tržní, když s ohledem na předmět převodu (celkem devět pozemků s objektem k bydlení) je zřejmé (i bez vypracovaného znaleckého posudku), že uvedená cena nemohla odpovídat tržní ceně. Pokud žalovaná tuto skutečnost odůvodňovala sjednaným zpětným odkupem nemovitých věcí žalobcům, konstatoval, že v kupní smlouvě nebyl zpětný prodej sjednán, přičemž z následného sjednání zástavního práva k nemovitým věcem, ujednaným mezi žalovanou a [tituly před jménem] [adresa], je rovněž zřejmé, že zpětný prodej žalobcům nebyl ze strany žalované ani zamýšlen. Podotkl, že zástavní právo k nemovitým věcem je stále zapsáno v katastru nemovitostí, přičemž podle tvrzení žalované měly být nemovité věci převedeny zpět na žalobce v horizontu dvou let. Uzavřel, že plnění poskytnuté žalobcům na základě kupní smlouvy bylo v hrubém nepoměru k vzájemnému plnění poskytnutému žalované, když skutečnost, že žalobci neuvedli v kupní smlouvě veškeré své dluhy, na tom nemůže nic měnit. Uvedl, že to naopak svědčí o tom, že žalobci byli v tíživé situaci a že vzhledem ke svému zadlužení nemohli uvažovat o zpětném odkupu nemovitých věcí, když užívání nemovitých věcí z jejich strany podle nájemní smlouvy též samo o sobě (ani ve spojení s ostatními zjištěnými či tvrzenými skutečnostmi) nevypovídá o úmyslu žalované převést nemovité věci zpět. Kupní smlouvu posoudil jako smlouvu lichevní, představující právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy a konstatoval její neplatnost.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání se zdůrazněním, že „cena nemovitých věcí byla sjednána tak, aby pokryla výši dluhů žalobců, kdy tito si měli následně nemovité věci odkoupit zpět, a to opět za cenu nikoli tržní, což přineslo benefit především žalobcům v tom, že bylo nižší měsíční nájemné a současně by si obstarávali nižší úvěr pro financování kupní ceny, tedy snáze by splnily podmínky typicky banky“. S hodnocením soudu prvního stupně vyslovila nesouhlas a poukazovala na to, že byl porušen princip předvídatelnosti rozhodnutí soudu, resp., že rozhodnutí je překvapivé, vzhledem k absenci poučovací povinnosti, zejména podle ust. § 118a o.s.ř. Poukazovala na to, že by účastník řízení měl být schopný předvídat postup soudu, který by mu měl být schopen sdělit předběžný názor a poučit ho k splnění povinnosti tvrzení a důkazní. Soudu prvního stupně vytýkala, že až ze samotného písemného vyhotovení rozsudku zjistila důvody, které ho vedly k jeho vydání, čímž se pro ni stal překvapivým. Vyslovila svůj názor, že prvostupňový soud měl účastníky poučit nejen formálně ve smyslu ust. § 118a o.s.ř., ale také minimálně naznačit své úvahy, aby žalovanou mohl poučit o hrozícím neunesení důkazního břemene v určitém tvrzení, čímž by tato dostala možnost toto zvrátit. V tomto směru odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu. Prvostupňovému soudu dále vytýkala, že neprovedl jí navržené důkazy, zejména výslechy svědků [jméno FO] a pana [Anonymizováno], kdy se jedná o osoby, které osobně dojednávaly podmínky obsahu kupní smlouvy a celého obchodu, tedy mimo jiné právě i výši kupní ceny. Připomínala, že prvostupňový soud přiměřenost kupní ceny hodnotil výlučně na základě vlastních úvah a protože se jednalo o odbornou otázku, neměl oprávnění ji posuzovat bez znaleckého posudku. Dále dovozovala, že se nemohlo jednat o plnění v hrubém nepoměru, byl-li by tento nepoměr reflektován při následném odkupu nemovitých věcí zpět žalobcům. Úvahu prvostupňového soudu v odst. 36 odůvodnění rozsudku označila za nepochopení celé situace, „kdy žalovaná čerpá finanční prostředky z výtěžku emise dluhopisů, které jsou pak jištěny ve prospěch agenta pro zajištění (právě [tituly před jménem] [adresa]). Pokud tyto finanční prostředky vrátí, je zrušeno také zajištění.“ Uvedla, že by to znamenalo, že by v rámci odkupu nemovitostí ze strany žalobců vrátila finanční prostředky a zástavní právo by tak bylo vymazáno a že takovýto způsob zajištění finančních prostředků jakýmkoli způsobem nenaznačuje její nevůli nemovité věci neprodat zpět žalobcům. K náhradě nákladů soudního řízení uvedla, že nesdílí názor prvostupňového soudu, že by jednání s protistranou o smírném řešení věci bylo možné považovat za úkon podle advokátního tarifu. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případě, aby ho změnil tak, že žalobu zamítne.

7. Žalobci se k odvolání vyjádřili tak, že navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Odvolání označili za nedůvodné s tím, že spočívá pouze na procesní argumentaci. Konstatovali, že prvostupňový soud svůj předběžný názor na vyhovění žalobě uvedl již při prvním ústním jednání a že poučení podle ust. § 118a o.s.ř. poskytl při druhém ústním jednání. K neprovedení výslechu žalovanou navrženého svědka [jméno FO] připomínali, že podle ustálené judikatury nelze skutková tvrzení účastníka řízení nahrazovat svědeckou výpovědí, což platí i u neprovedeného výslechu jednatele žalované. Stran navrženého svědka [Anonymizováno] konstatovali, že žalovaná nebyla schopna označit ani celé jeho jméno a bydliště, když navíc neupřesnila, k čemu by měl být tento svědek vyslechnut. Vyslovili souhlas se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uzavřená kupní smlouva je klasickým případem lichevní smlouvy, kdy žalovaná zneužila jejich tísně a nezkušenosti, přičemž zároveň přijala plnění, jehož majetková hodnota byla k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Poukazovali na to, že prvostupňový soud tedy k absolutní neplatnosti takové lichevní smlouvy musí přihlédnout i bez návrhu a odkazovali na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]. Ve svém vyjádření připomínali, že účty, na které měla být poukázána kupní cena, respektive její zbytek připadající na prodávající, nebyly účty prodávajících, ale účty osob spojených s žalovanou.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Jak se vyslovil Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání. Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

12. Rozhodnutí soudu musí být předvídatelné, tedy nesmí být překvapivé. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení posuzuje projednávanou věc originálním způsobem, tj. které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat.

13. Jedním ze základních principů právního státu je totiž právní jistota, jejímž jádrem je vždy předvídatelnost práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]), vztahující se nejen na právo hmotné, ale i procesní, a to jak ve fázi jeho tvorby, tak i při jeho interpretaci a aplikaci. Požadavek předvídatelnosti postupu soudu je výslovně formulován v ust. § 6 o.s.ř., proto ve skutečnosti není novinkou v tom smyslu, že by až dosud mohl soud postupovat a rozhodovat v řízení nepředvídatelně. Předvídatelnost postupu soudu a jeho rozhodování navíc plyne již z ústavního pořádku, a nikoliv až z podústavního práva; v něm se pouze požadavek předvídatelnosti opakuje. Předvídatelné rozhodnutí je tedy nutno považovat za základní atribut práva na spravedlivý proces.

14. Předvídatelné musí být rovněž samotné rozhodnutí, a to jak výroková část, tak odůvodnění, když předvídatelnost musí být zajištěna jednak ve vztahu k předchozímu průběhu řízení, jednak vzhledem k ustálené judikatuře (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Je proto porušením práva na spravedlivý proces, pokud závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním a pro některou z procesních stran zcela nepředvídatelným způsobem (obdobně např. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

15. Pokud žalovaná ve svém odvolání vytýkala soudu prvního stupně, že byl porušen princip předvídatelnosti jeho rozhodnutí a že rozsudek je překvapivý, musí odvolací soud tuto argumentaci důrazně odmítnout. Jak vyplývá z protokolu o ústním jednání, konaným před prvostupňovým soudem dne [datum], tak při něm byl sdělen jeho předběžný názor, podle kterého má podle obsahu spisu za to, že jsou dány důvody pro vyhovění žalobě. Napadený rozsudek tedy není možno v žádném případě považovat za překvapivý, když k porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí rozhodně nedošlo.

16. Nedůvodnou není ani výtka o nepoučení žalované podle ust. § 118a o.s.ř. Je třeba připomenout, že podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 pak dále platí, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

17. Procesní předpis tedy sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by mohli bez konkrétního a podrobného poučení pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech.

18. V projednávané věci však nebyl dán žádný důvod žalovanou podle uvedeného zákonného ustanovení jakkoliv poučovat, neboť její tvrzení, jimiž se bránila žalobě, byla úplná, stejně jako její důkazní návrhy. Pokud u navrženého svědka [Anonymizováno] nebylo označeno jeho celé jméno a bydliště, tak tato závada nijak nevadila, neboť jeho výslech soud prvního stupně označil za nadbytečný.

19. Neobstojí ani žalovanou vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy. Nejvyšší soud ČR ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], a sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 25 odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vysvětlil důvody, proč nebylo v poměrech projednávané věci nutno důkaznímu návrhu žalované – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

20. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], [Anonymizováno]).

21. Jak již bylo uvedeno shora (odst. 19) soud prvního stupně uvedl důvod, proč nepřistoupil k doplnění dokazování žalovanou navrženými důkazními prostředky a jeho postup je tak zcela v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Z provedeného dokazování bylo totiž zcela zřejmé, že další důkazní prostředky (účastnické výslechy žalobců a statutárního orgánů žalované, jakož i výslechy svědků [jméno FO] a pana [Anonymizováno]) by do věci nevnesly nic nového. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, co bylo explicitně uvedeno v kupní smlouvě a výslechy uvedených osob, ať už se jednalo o účastníky řízení či o navržené svědky, by do věci nic nového přinést nemohly. Znalecký posudek na cenu nemovitostí nebylo třeba nechat vypracovat, neboť sama žalovaná nepopírala, že domluvená kupní cena nebyla cenou tržní.

22. Soud prvního stupně se tedy nedopustil žádného z výše uvedených pochybení, popsaných shora v odst. 20, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatelka v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

23. Ve svém rozsudku tedy vystihl prvostupňový soud projednávanou problematiku věcně správně, když způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

24. Je proto třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že uzavřená kupní smlouva je smlouvou lichevní a tedy i absolutně neplatným právním jednáním. Odvolací soud dále připomíná, že pokud by mělo dojít k tzv. zpětnému prodeji nemovitosti žalobcům, příp. jim určené osobě, jak to tvrdila žalovaná, zcela určitě by bylo takovéto smluvní ujednání do kupní smlouvy buď zařazeno, nebo by z ní nějakým způsobem vyplývalo. Správné jsou i další závěry prvostupňového soudu, obsažené v odst. 36 odůvodnění napadeného rozsudku, které odpovídají zcela logice věci, tedy že zpětný prodej žalobcům nebyl ze strany žalované zamýšlen. Argumentaci žalované o ponížení kupní ceny, z jí uváděných důvodů, má odvolací soud, s ohledem na vše shora uvedené, za ryze účelovou.

25. Odvolací námitku, že „jednání s protistranou o smírném řešení věci nebylo možné považovat za úkon podle advokátního tarifu“ odvolací soud odmítá a připomíná, že podle ust. § 11 odst. 1 písm. i) vyhlášky č. 177/1996 Sb., náleží mimosmluvní odměna za úkon právní služby, spočívající v jednání s protistranou, a to každé dvě započaté hodiny.

26. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalované nemohou v žádném směru nikterak obstát.

27. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšným žalobcům vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 18 540 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. k) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 9a odst. 1 písm. d) AT, ve spojení s ust. § 12 odst. 4 AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalobkyni dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 997 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (120 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] RZ [SPZ] při ceně motorové nafty 34,70 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 7,23 litrů/100 km a základní náhradě 5,80 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 8 311 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobců tedy činí za tuto část řízení 47 888 Kč a jejich náhrada jim byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).