21 CO 252/2022 - 104

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa], [PSČ] zastoupen advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o určení vlastnického práva o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 12 C 174/2022 – 81 ze dne 2. srpna 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, a to k rukám jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Benešově svým rozsudkem č.j. 12 C 174/2022 – 81 ze dne 2. 8. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 12 342 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho právního zástupce.

2. Žalobkyně se domáhala tohoto určení s tím, že uvedená nemovitost (v původní žalobě spolu s dalšími) byla nesprávně vydána neoprávněným osobám nad rámec jejich restitučního nároku. Tvrdila, že k tomu došlo v důsledku spáchání nedbalostního trestného činu zaměstnanců [pozemkový úřad] [anonymizováno] při vydání správních rozhodnutí, ve kterých byly tyto osoby uvedeny jako osoby oprávněné s nárokem na vydání náhradních pozemků. Vydáním náhradních pozemků došlo k přečerpání restitučního nároku oprávněných osob. Oprávněné osoby ([jméno] [anonymizováno], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]), zastoupené [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na základě smlouvy o sdružení nároků ze dne [datum], se bezdůvodně obohatily, neboť jejich restituční nárok byl maximálně ve výši 33 859 000 Kč. Žalovaný v návaznosti na vydaná správní rozhodnutí s nárokem na vydání náhradních pozemků podal řadu civilních žalob proti [anonymizována dvě slova] [země] na nahrazení projevu vůle k uzavření smluv k bezúplatnému převodu náhradních pozemků. Na základě rozhodnutí Okresního soudu v Benešově č.j. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2021, který se týkal výše specifikovaného pozemku a řady dalších rozsudků, byly oprávněným osobám vydány náhradní pozemky v celkové hodnotě 69 122 893, 22 Kč a došlo tak k přečerpání jejich restitučního nároku a vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobkyně dále tvrdila, že na žalovaného, jakožto oprávněnou osobu, byl převeden na základě soudního rozhodnutí, které bylo podkladem pro katastrální úřad pro vklad vlastnického práva, uvedený pozemek a proto po něm žádala vydání pozemků (včetně tohoto pozemku), které mají celkovou administrativní hodnotu 11 228 407 Kč, přičemž vrácením těchto pozemků státu nedojde k nápravě celého bezdůvodného obohacení, neboť nárok oprávněných osob byl přečerpán o 35 263 893,22 Kč. Předmětná věc byla soudu prvního stupně postoupena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 28 C 348/2021 – 41 ze dne 17. 5. 2022, kterým uvedený soud vyslovil v této části řízení rovněž místní nepříslušnost. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že je vlastníkem uvedeného pozemku na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Benešově sp. zn. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 476/2013, 29 Co 477/2013 ze dne 14. 11. 2013. Poukazoval na to, že proti tomuto nabývacímu titulu nebyl podán návrh na obnovu řízení, dovolání ani jiný mimořádný opravný prostředek a na jeho základě proto bylo jeho vlastnické právo k pozemku zapsáno do katastru nemovitostí. Zdůrazňoval, že existence pravomocného soudního rozhodnutí přitom vylučuje otázku zpětného nabytí vlastnického práva žalobkyní, neboť výrok pravomocného rozsudku je závazný nejen pro účastníky řízení, ale též pro všechny orgány. Dovolával se rovněž výsledků obdobného řízení, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 101/2021. Z opatrnosti zároveň vznesl námitku promlčení případného bezdůvodného obohacení s tím, že rozhodným datem pro posouzení běhu promlčecí lhůty je 31. 7. 2014, kdy se žalobkyně jako poškozená připojila k trestnímu řízení.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovanému a dalším oprávněným osobám byl přiznán nárok na vydání náhradních pozemků jako oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen„ zákon o půdě“), a to na základě správních rozhodnutí vydaných [stát. instituce] – [pozemkový úřad], rozhodnutím [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a [číslo jednací] ze dne 21. 9. 2010. Nárok zde uvedených oprávněných osob byl uspokojen náhradními pozemky, které byly na oprávněné osoby převedeny na základě civilních rozsudků o nahrazení projevu vůle státu při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků. Jak se posléze ukázalo, správní rozhodnutí byla vydána v důsledku trestného činu zaměstnanců [anonymizována dvě slova] a byla nesprávná. Žalovaný, jakožto oprávněná osoba, získal předmětný pozemek na základě rozsudku Okresního soudu v Benešově č.j. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2012, který nabyl právní moci dne [datum], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 29 Co 476/2013 ze dne 14. 11. 2013, které nabylo právní moci dne [datum]. Tímto rozsudkem byla [anonymizována dvě slova] uložena povinnost uzavřít do tří dnů od právní moci rozsudku s žalovaným smlouvu o převodu pozemku. V tomto řízení nebyl podán žádný z mimořádných opravných prostředků. Správní rozhodnutí, na jejichž základě došlo ke vzniku nároku na vydání náhradních pozemků oprávněným osobám, byla vydána v důsledku nedbalostního trestného činu zaměstnanců [anonymizována dvě slova] Trestní řízení vůči zaměstnancům [anonymizována dvě slova] je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019. Již ve správním rozhodnutí [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] bylo konstatováno, že oprávněné osoby, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], nejsou oprávněné osoby k majetku, který dříve vlastnil [jméno] [jméno] [příjmení], neboť se jednalo pouze o závětní dědice po [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a nikoliv o oprávněné osoby podle ust. § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě.

4. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky zůstalo sporné právní posouzení věci, resp. to, zda jsou dány podmínky pro určení, že vlastníkem v žalobě označeného pozemku je žalobkyně, tedy stát. Uvedl, že pro posouzení nároku žalobkyně je podstatný skutkový stav, podle kterého žalovaný nabyl předmětný pozemek na základě rozsudku o nahrazení projevu vůle žalobkyně (státu) vydaného Okresním soudem v Benešově č.j. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2012, který nabyl právní moci dne [datum] a na jehož základě byl proveden vklad vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí. K vydání pozemku žalovanému došlo v důsledku nedbalostních trestných činů, resp. v důsledku nesprávných správních rozhodnutí, neboť byť je tak v nich nesprávně uvedeno, nejednalo se o oprávněné osoby podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

5. Odkázal na ust. § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), neboť k tvrzenému bezdůvodnému obohacení žalovaného i k převodu pozemku mělo dojít za účinnosti tohoto právního předpisu. Dále odkázal na ust. § 100 odst. 2 obč. zák. a ust. § 132 odst. 1, 2 obč. zák., s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2541/2006 ze dne 10. 4. 2007, s připomenutím ust. § 159a odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Konstatoval, že předmětem žaloby je určení vlastnického práva k nemovitosti a podle ust. § 100 odst. 2 obč. zák. se vlastnické právo nepromlčuje a námitku žalovaného shledal nedůvodnou. Připomněl, že k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které je nabývacím titulem a jedná se tak o specifický, originární způsob nabytí vlastnického práva. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že je to smlouva, která je obsahem soudního rozhodnutí, a která je tedy podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť nelze přehlédnout, že je tato smlouva inkorporována do pravomocného soudního rozhodnutí. Poukázal na výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, z něhož vyplývá, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Nabývacím titulem a podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí proto není smlouva, ale již samotné pravomocné rozhodnutí soudu. Uvedl, že v řízení o určení vlastnictví však soudu nepřísluší takovýto nabývací titul, tedy pravomocné rozhodnutí soudu, jakkoli přezkoumávat, posuzovat jeho platnost či neplatnost a dovozovat, že žalovaný i přes existenci pravomocného rozhodnutí vlastnické právo nenabyl a nemá. Připomněl, že jedinou možností, jak nabývací titul odklidit a tedy zpochybnit vlastnické právo žalovaného, je postupovat cestou řádných či mimořádných opravných prostředků, nikoli však v probíhajícím řízení, ale v původním řízení, vedeném pod sp. zn. 9 C 533/2010. Zdůraznil, že pravomocné rozhodnutí v probíhajícím řízení nemůže určit neplatným, nicotným či jinak odklidit. Konstatoval, že pokud existuje tento titul, tedy nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku v podobě pravomocného rozsudku, pak provádět přezkum takového pravomocného rozhodnutí jsou oprávněny pouze soudy vyšších stupňů v rámci původního řízení. Uzavřel, že není oprávněn revidovat rozsudek č.j. 9 C 533/2010 ze dne 6. 9. 2012, který nabyl právní moci dne [datum], ale naopak, je jím vázán, a to bez ohledu na vývoj dalších událostí. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 1, § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. § 11 odst. 1 a ust. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a namítala, že vzhledem k tomu, že došlo k přečerpání restitučního nároku, je nepochybné, že předmětný pozemek je bezdůvodným obohacením ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu ČR s tím, že jí citovaná rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle k vydání náhradního pozemku, tudíž se tyto závěry bez dalšího vztáhnou i na přítomnou věc. Konstatovala, že je nepochybné, že je namístě jí toto bezdůvodné obohacení vrátit jako ochuzenému. Protože Nejvyšší soud ČR výslovně přijal závěr, že vydáním náhradních pozemků může dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, je tudíž možné takové vydání později přezkoumávat a napadený rozsudek proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozsudku dále vytýkala jeho nepřezkoumatelnost s tím, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval otázkou bezdůvodného obohacení žalovaného, které bylo způsobeno přečerpáním restitučního nároku. Odvolatelka ve svém odvolání uváděla, že závěr prvostupňového soudu, že smlouva je inkorporována do rozsudku o nahrazení projevu vůle, neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Zdůrazňovala, že rozsudek je výsledkem nalézacího řízení, kterým je nahrazen projev vůle žalovaného, který svou vůli dobrovolně neprojevil, ačkoliv k tomu byl povinen. Dovozovala, že titulem k převodu nemovitostí je smlouva, která je v souvislosti s rozsudkem uzavřena a že tedy„ žalovaný předmětný pozemek nenabyl na základě pravomocného rozhodnutí soudu, nýbrž na základě smlouvy, které byly v souladu s výše citovaným závěrem dovolacího soudu uzavřeny“. Vyslovila právní názor, že pokud by rozhodnutí jako takové bylo nabývacím titulem, byl by závěr o tom, že je tímto rozhodnutím uzavřena smlouva zcela zbytečný. Uvedla, že pokud by měl být rozsudek o nahrazení projevu vůle titulem k zápisu do katastru nemovitostí, žádná smlouva jako taková by už nebyla potřeba. Zdůrazňovala, že smlouva, kterou byly převedeny předmětné pozemky na žalovaného, byla podle ust. § 49a obč. zák. neplatná, neboť je zjevné, že žalovaný zjevně zneužil omylu právního předchůdce žalobkyně. Dovozovala, že je nepochybné, že žalovaný o omylu [pozemkový úřad] [anonymizováno] věděl a neupozornil na něj, a proto smlouva, kterou byl na něho převeden předmětný pozemek, nemůže být platná. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby bylo žalobě vyhověno nebo aby byl rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Poukázal na to, že ust. § 49a obč. zák., nelze v předmětné věci aplikovat způsobem, který prosazuje žalobkyně, protože na straně jejího právního předchůdce chybí jednání. Konstatoval, že on sám uplatňoval svůj nárok u soudu právě proto, že právní předchůdce žalobkyně nejednal a jeho jednání bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Rozsudek o nahrazení projevu vůle tedy nahradil projev jeho vůle, který jí dobrovolně neprojevil, ač k tomu byl povinen. Zdůraznil, že jednání v omylu vyžaduje vůli jednat a zde vůle jednat zcela chyběla a byla nahrazena rozhodnutím soudu. Připomínal, že neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil a právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu je právem, které se promlčuje. Ve svém vyjádření zdůrazňoval, že v průběhu řízení, vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 9C 533/2010, ve smyslu meritorní obrany proti nároku uplatněnému [anonymizováno] [příjmení] právní předchůdce žalobkyně nijak nebrojil, byť k tomu byl povinen jak v řízení správním (vedeném o nárocích podle zákona o půdě), jehož byl účastníkem, tak v označených řízeních soudních. Pokud byl přesvědčen, že správní rozhodnutí pozemkového úřadu jsou nesprávná, měl všechna práva účastníka správního i soudního řízení. Připomínal, že žalobkyni je minimálně již od roku 2015 známo, že její bývalí zaměstnanci vydali některá vadná dílčí správní rozhodnutí a že se sama žalobkyně přihlásila s nárokem na náhradu škody v rámci řízení vedeném proti jejím bývalým zaměstnancům. Konstatoval, že k tomu došlo v době, kdy měla žalobkyně možnost využití mimořádných opravných prostředků proti rozsudkům, a přesto svého práva nevyužila a zcela vědomě promeškala lhůty např. pro podání návrhu na obnovu řízení. Uzavřel, že postupovala stejně laxním způsobem jako ve správním a soudním řízení a touto žalobou se snaží napravit svá předcházející pochybení.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. c) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. K tvrzené nepřezkoumatelnosti je nutno zdůraznit, že soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitka žalobkyně, směřující k jí tvrzené nepřezkoumatelnosti, nemůže nikterak obstát.

12. To samé platí u další odvolací námitky, podle které soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil.

13. Prvostupňový soud naprosto správně připomněl usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 30 Cdo 2541/2006 ze dne 10. 4. 2007, ve kterém bylo připomenuto, že již ve Stanovisku občanskoprávního kolegia Cpjn 50/93 ze dne 15. 7. 1993, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek sešit 7-8, ročník 1993 pod č. 34, zaujal Nejvyšší soud ČR názor, že pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl žalobě o uložení povinnosti organizaci (povinné osobě) uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., nebo zákona č. 87/1991 Sb., nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v navrženém znění (ust. § 161 odst. 3 o.s.ř.). V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 812/2000 ze dne 9. 1. 2002, uveřejněném pod C 944, svazek 13, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, zopakoval, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení (ust. § 161 odst. 3 o.s.ř.), že účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena, když rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je v tomto směru již dlouhodobě ustálena. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, nemá nahrazení vůle žalovaného soudním rozhodnutím za následek převod vlastnického práva, ale k takovému přechodu je třeba vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3148/2005 ze dne 11. 12. 2006).

14. Je tedy naprosto správný závěr soudu prvního stupně, že k zápisu vlastnického práva žalovaného k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí došlo na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které je nabývacím titulem a že se tedy jedná o specifický, originární způsob nabytí vlastnického práva. Rozsudek, který ukládá povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu, má proto za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena. Pokud žalovaný v takovém konkrétní řízení nesouhlasí s rozsudkem, má právo proti němu podat jak řádné opravné prostředky, tak i mimořádné. Jestliže těchto svých procesních práv v zákonných lhůtách nevyužije, nemá již žádnou možnost, jak pravomocné rozhodnutí zvrátit. Procesně úspěšný žalobce pak předloží pravomocný rozsudek příslušnému katastrálnímu úřadu, který na jeho základě provede zápis jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Nabývacím titulem a podkladem tedy není smlouva, ale uvedený pravomocný soudní rozsudek.

15. V tomto řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem uvedeného pozemku již skutečně není možno původní pravomocné soudní rozhodnutí nějakým způsobem„ odklidit“ provedením tzv. revize původního řízení. K tomu totiž slouží, jak již bylo konstatováno, řádné a mimořádné opravné prostředky v původním řízení.

16. Pokud žalobkyně ve svém odvolání odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3388/2012 ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017 ze dne 7. 5. 2018 a usnesení sp. zn. 28 Cdo 4401/2015 ze dne 20. 9. 2016), tak ta na projednávanou věc nijak nedopadá. Je sice pravdou, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku, ale takovéto bezdůvodné obohacení musí být vydáno ochuzenému jiným způsobem než tím, jaký zvolila žalobkyně v tomto řízení.

17. Je nutno připomenout, že v řízeních, která byla Nejvyšším soudem ČR řešena pod sp. zn. 28 Cdo 1189/2010 a sp. zn. 28 Cdo 3388/2012 se žalobkyně domáhala po tam žalovaných úhrady částky, představující přesah skutečného nároku hodnoty vydaného náhradního pozemku, kdy na oprávněné osoby byly převedeny pozemky v hodnotě vyšší. V řízení, vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 5721/2017 byla řešena otázka rozsudku pro uznání, kterým byl nahrazen souhlas žalobkyně (tam žalované) s uzavřením smlouvy o převodu geometrickým plánem oddělených částí pozemků Pod sp. zn. 30 Cdo 2541/2006 pak byla Nejvyšším soudem ČR řešena odlišná věc, ve které se tamní žalobce domáhal určení, že je vlastníkem tam sporných pozemků, k nimž nebylo platně převedeno vlastnické právo ze žalobce jako osoby povinné pravomocnými rozsudky na první žalované. Soudy prvního a druhého stupně žalobu zamítly a Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání tamního žalobce.

18. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. V této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a o náhradě nákladů řízení tedy rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 1 428 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení 8 228 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).