21 CO 256/2022 - 89

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o určení vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č.j. 20 C 328/2021 – 62 ze dne 3. března 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8 911 Kč, a to k rukám její právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mělníku svým rozsudkem č.j. 20 C 328/2021 – 62 ze dne 3. 3. 2022 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] v k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec]. Výrokem II. byl žalobce uznán povinným zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 14 748 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

2. Žalobce se domáhal požadovaného určení s tím, že je vlastníkem sousedního pozemku parc. č. st. [číslo], o výměře 202 m2, jehož součástí je stavba [adresa], nacházející se v obci [obec], k. ú. [obec] [anonymizováno] [obec] a žalovaná je vlastníkem sousedního pozemku parc. č. st. [číslo]. Tvrdil, že on a jeho právní předchůdci tento pozemek dlouhodobě užívali, hospodařili na něm a starali se o něj, neboť se důvodně domnívali, že se nachází ve výlučném vlastnictví žalobce, resp. jeho předchůdců. Dne [datum] rozhodla žalovaná o prodeji části původního pozemku (odpovídající v současnosti žalovanému pozemku) právní předchůdkyni žalobce [jméno] [příjmení]. Na základě tohoto rozhodnutí zajistil její manžel veškeré právní formality s žalovanou, o čemž následně [jméno] [příjmení] informoval, t.j. že je vše vyřízeno a žalovaný pozemek je jejich. Kopií kupní smlouvy, k jejímuž uzavření mělo dojít bezprostředně po rozhodnutí zastupitelstva (t.j. do konce roku 1994) však žalobce nedisponuje. Od tohoto okamžiku se právní předchůdci žalobce důvodně domnívali, že jsou právoplatnými vlastníky pozemku, došlo k jeho připlocení, byl obhospodařován a nakládali s ním jako s vlastním. Vlastnické právo k žalovanému pozemku přešlo postupně na otce žalobce, a poté na [jméno] [příjmení], která však byla v průběhu roku 2007 upozorněna žalovanou, že se sporný pozemek nenachází v jejím vlastnictví a že jej žalovaná pouze umožnila užívat. V roce 2007 proto přistoupila k žádosti o odkoupení žalovaného pozemku do svého vlastnictví a ve snaze zachovat své vlastnické právo, se pokusila pozemek získat za úplatu. Žalovaná do roku 2007 neprojevila zájem o žalovaný pozemek, neprováděla jeho údržbu, neužívala jej a ničeho nenamítala ani proti oplocení. Žalobce dále tvrdil, že v období od [datum] do [datum] tak došlo k vydržení vlastnického práva k žalovanému pozemku a on sám k němu nabyl vlastnické právo na základě kupní smlouvy v roce 2021. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že se stala vlastníkem pozemku ze zákona a že tento je majetkem v evidenci obce, když údaj o vlastnictví je uveden ve veřejně dostupném rejstříku pro každou osobu a z kupní smlouvy je zřejmé, jaký konkrétní pozemek žalobce nabyl.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že v katastru nemovitostí je evidován jako vlastník pozemku parc. č. st. [číslo] žalobce. S tímto pozemkem bezprostředně sousedí pozemek parc. č. st. [číslo], jehož vlastníkem je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná obec, je oplocen a obhospodařován žalobcem, resp. předchozími zapsanými majiteli sousedního pozemku. [stát. instituce] vydal dne [datum] rozhodnutí, v němž uvedl, že obecní zastupitelstvo žalované na svém jednání dne [datum] rozhodlo o prodeji části pozemku patřícího k domu [adresa] – [ulice] [anonymizována čtyři slova]) [jméno] [příjmení]. [jméno] [příjmení], která nabyla pozemek parc. č. st. [číslo] podle ujednání v kupní smlouvě darovací smlouvou ze dne [datum], právní účinky vkladu dne [datum], opakovaně žádala žalovanou o odprodej pozemku parc. č. st. [číslo]. V žádostech uváděla, že je pozemek užíván se souhlasem žalované. Žalovaná tyto žádosti o odprodej pozemku vždy odmítla. Dne [datum] podepsali [jméno] [příjmení] v postavení prodávající a žalobce v postavení kupujícího kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k pozemku parc. č. st. [číslo] za kupní cenu 800 000 Kč. Dne [datum] zaslal žalobce žádost žalované o odprodej pozemku parc. č. st. [číslo] s tím, že se lze domnívat, že je již vlastnické právo vydrženo. Žalovaná tento odprodej odmítla rovněž s tím, že nemá za to, že k vydržení pozemku parc. č. st. [číslo] žalobcem, resp. jeho právními předchůdci došlo, neboť byl vždy užíván se souhlasem žalované.

4. Soud prvního stupně uvedl, že při řešení otázky vydržení vlastnického práva žalobcem je třeba s ohledem na datum uzavření kupní smlouvy aplikovat ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“) a pro posouzení vydržení jeho právními předchůdci je rozhodná právní úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“). Odkázal na ust. § 980 odst. 1, 2 o.z., ust. § 992 odst. 1 o.z., ust. § 993 o.z., ust. § 994 o.z., ust. § 1089 odst. 1 o.z., ust. § 1090 odst. 1 o.z., ust. § 1091 odst. 2 o.z., ust. § 1092 o.z., ust. § 3036 o.z., ust. § 129 odst. 1 obč. zák., ust. § 130 odst. 1 obč. zák. a ust. § 134 odst. 1 obč. zák. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), za použití ust. § 151 odst. 1 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 1 odst. 2, ust. § 2, ust. § 6 odst. 1, ust. § 7, ust. § 9 odst. 4 písm. b), ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g), ust. § 13 odst. 1 a 4 a ust. § 14 odst. 1 písm. a) a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“), vyhlášku č. 511/2021 Sb., ve spojení s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

5. Prvostupňový soud se předně zabýval tím, zda mohl mít žalobce při koupi pozemku parc. [číslo] z přesvědčivého důvodu za to, že je i vlastníkem pozemku parc. [číslo] že tedy byl poctivým držitelem předmětného pozemku, resp. že se jeho držba zakládá na právním důvodu, který by postačoval ke vzniku vlastnického práva. Protože nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. V tomto případě poukázal na to, že při porovnání výměry pozemků nelze přehlédnout, že žalobce nabyl kupní smlouvou pozemek o výměře 202 m2, avšak skutečně užívá pozemky o celkové výměře 452 m2, tedy pozemky o výměře více než dvojnásobně vyšší, než který skutečně kupní smlouvou nabyl. Připomněl, že pozemky jsou pravidelného tvaru a z náhledu do katastru nemovitostí je jejich rozložení a vlastnictví bez pochyb zřejmé. S ohledem na to, že pozemky nabýval od své tety, která měla informaci o tom, jak je vlastnictví pozemků do katastru nemovitostí zapsáno, nemohl být utvrzen o větším rozsahu převádějících pozemků prodávajícím, kdyby se o tuto skutečnost zajímal, zejména když kupní smlouva byla připravena advokátem. Zdůraznil, že při posouzení toho, zda je žalobce poctivým držitelem, nelze vyjít pouze z jeho subjektivního přesvědčení, které v řízení předestírá, nýbrž je třeba zvážit, zda mu nemělo být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží a poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Uzavřel, že v tomto případě, kdy existuje tak významný rozdíl ve velikosti pozemku, který žalobce nabyl kupní smlouvou, a pozemků, které fakticky užívá, by mělo v nabyvateli vyvolat pochybnosti o faktickém stavu, a to i s ohledem na skutečnost, že kupní smlouvou nabyl pouze jeden pozemek, ačkoliv je užíván dům se zahradou. Poukázal na to, že neznalost zapsaného údaje do veřejného seznamu nikoho neomlouvá. Vzal do úvahy, kým byla smlouva připravena a kdo byla osoba prodávající, a dovodil, že lze mít za to, že žalobce neměl přesvědčivý důvod se domnívat, že mu vlastnické právo náleží, a to přesto, že pozemky jsou oploceny a rodinou žalobce dlouhodobě užívány. Uvedl, že k některým shora nastíněným otázkám neprováděl další podrobnější dokazování, neboť právní závěr bylo možné postavit již na samotných tvrzeních žalobce. Připomněl, že i kdyby byl přijat opačný závěr, že žalobce má domnělý, tzv. putativní právní titul (v podobě dané kupní smlouvy), na základě kterého předmětný pozemek drží jako poctivý držitel, nemohla mu uplynout desetiletá doba, předpokládající nepřerušenou držbu poctivým držitelem. Za situace, kdy byla kupní smlouva uzavřena dne [datum] a již dne [datum] adresoval žalobce žádost žalované o odprodej pozemku, si byl tedy vědom stavu zapsaného do katastru nemovitostí. Do vydržecí desetileté doby žalobce nelze započíst ani držbu jeho předchůdkyně [jméno] [příjmení], neboť ta se nejpozději od října roku 2007 nemohla domnívat, že drží právo řádně a poctivě, a to s ohledem na její dopis. Tím totiž dala právní předchůdkyně žalované jednoznačně najevo, že si je vědoma zapsaného stavu, jakož i že předmětný pozemek užívá pouze se souhlasem žalované. I kdyby před rokem 2007 došlo z jakéhokoliv důvodu ke změně vlastnického práva (což však v řízení rovněž nebylo dostatečně tvrzeno), pak by to byla naopak žalovaná, která by nepřetržitým výkonem svého vlastnického práva od roku 2007 do roku 2021 toto vlastnické právo vydržela, a to s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zvláště odpovídal-li i takový stav stavu zapsanému do katastru nemovitostí, což by i žalovanou utvrzovalo v jejím vlastnickém právu. Dobrá víra na její straně tak ani nebyla ničím zpochybněna. Konstatoval, že pokud pozemek užívá třetí osoba se souhlasem vlastníka pozemku, neztrácí tím majitel své vlastnické právo, když smyslem vydržení je sjednotit dlouhotrvající faktický stav se stavem právním. Uvedl, že na straně žalobce, resp. jeho právních předchůdců však takový dlouhotrvající stav v posledních deseti letech nelze spatřovat. Soud prvního stupně dále připomněl, že žalobce na straně jeho právních předchůdců, resp. [jméno] [příjmení], netvrdil takové skutečnosti, pro které by mohlo být uvažováno o dobré víře [jméno] [příjmení], že je oprávněný držitelem daného práva. Pokud měla tato dobrá víra vycházet z jejího přesvědčení, že v roce 1994 byla s žalovanou podepsána kupní smlouva, kterou byl na ni předmětný pozemek převeden, tak kupní smlouva nebyla nikdy do katastru nemovitostí zapsána. Tato skutečnost vylučuje jakoukoliv případnou dobrou víru právní předchůdkyně žalobce, neboť vlastnické právo k nemovité věci převáděné na základě smlouvy se nabývalo vkladem do katastru nemovitostí. Nedošlo-li k takovému vkladu, ač tehdy platný a účinný zákon s tímto vkladem spojoval převod vlastnického práva, nemohla být právní předchůdkyně žalobce v dobré víře.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a namítal, že prvostupňový soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konstatoval, že jím navržené důkazy byly zcela zásadní k prokázání oprávněné držby předmětného pozemku právními předchůdci žalobce a jím samotným. Odvolatel ve svém odvolání uváděl, že v případě, že by došlo ke vkladu vlastnického práva k předmětnému pozemku do katastru nemovitostí, nebyla by založena pouze dobrá víra jeho právních předchůdců k oprávněné držbě, ale rovněž i vlastnické právo těchto právních předchůdců a nebylo by nutné vést tento soudní spor. Připomínal, že pokud by soud prvního stupně provedl navržené důkazy, zjistil by skutkový stav tak, že právní předchůdci žalobce byli od roku 1994 v dobré víře, že jsou vlastníky předmětného pozemku, proto má neprovedení navrhovaných důkazů přímo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Prvostupňovému soudu vytýkal, že nijak nezohlednil, že on i jeho právní předchůdci jsou právními laiky a poukazoval na to, že si neověřovali, jakým způsobem jsou pozemky zapsány v katastru nemovitostí. Vycházeli totiž ze skutečného stavu, tedy že předmětný pozemek spolu s pozemkem pod domem na uvedené adrese jsou dlouhodobě společně užívány jejich rodinou, jsou společně oploceny a spravovány s tím, že se jedná o jejich vlastnictví. Poukazoval na judikaturu vyšších soudů s tím, že z ní je zřejmé, že není povinností nabyvatele nechat si pozemek při nabytí vlastnického práva přeměřit a takový nabyvatel je zpravidla v dobré víře v tom smyslu, že nabývá pozemek v hranicích stávajícího oplocení. Tvrdil, že„ [jméno] [příjmení] svou žádost sepsala jakožto právní laik na základě sdělení žalovaného, aniž by si konfirmovala, že již vydržela vlastnické právo k předmětnému pozemku“. Dovozoval, že tedy nikdy nedošlo k narušení oprávněné držby předmětného pozemku, a došlo tak k uplynutí vydržecí lhůty a nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku. Poukazoval na to, že v důsledku toho, že uzavřená kupní smlouva nebyla nikdy zanesena do evidence katastru nemovitostí, se jeho právní předchůdci v dobré víře domnívali, že jsou vlastníky předmětného pozemku, ač jimi de iure nebyli. Zdůrazňoval, že žalovaná nikdy neprováděla žádnou údržbu předmětného pozemku, veškeré náklady na správu předmětného pozemku vždy nesla rodina žalobce. Není tedy pravdou, že by si rodina [příjmení] byla vědoma toho, že vlastnické právo k předmětnému pozemku není zapsáno v katastru nemovitostí, jak uvedl soud prvního stupně. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu zpět k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Předně zdůrazňovala, že je řádným vlastníkem sporné parcely již od doby účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a to k datu nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy ke dni [datum]. Konstatovala, že žalobce i jeho rodina tedy museli mít povědomost o řádném vlastnictví ze strany [územní celek], což je zjistitelné nade vší pochybnost z veřejně přístupného seznamu katastru nemovitostí a nemohli být tedy v žádném případě v dobré víře, že by jim kdy pozemek vlastnicky náležel. Vyslovila souhlas s odkazem soudu prvního stupně na konstantní judikaturu, týkající se výměr pozemků v návaznosti na zásady poctivé držby nemovitosti a s tím, že nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhl žalobce. Tomu vytýkala, že dobrou vůli žalované jednoznačně obrací proti ní, když tato nechala právní předchůdce žalobce sporný pozemek užívat zejména s ohledem na osobu [jméno] [příjmení] a v zájmu dobrých sousedských vztahů. Připomínala, že kdyby se právní předchůdci žalobce domnívali, že jsou vlastníky tohoto pozemku, museli by z něj hradit i daň z nemovitých věcí, což nikdy neudělali. Zdůrazňovala, že rodina žalobce užívala pozemek toliko s jejím vědomím a souhlasem a ztotožnila se i závěry prvostupňového soudu, pokud šlo o nedostatek dobré víry ze strany [jméno] [příjmení].

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. d) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Žalobcem vytýkaná vada řízení, že soud prvního stupně neprovedl všechny jím navržené důkazy, v žádném případě neobstojí. Nejvyšší soud ČR opakovaně ve své rozhodovací praxi uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu ust. § 120 odst. 1 věty druhé o.s.ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů (ve vztahu k hmotně-právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně např. závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 749/2005 ze dne 15. 9. 2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 ze dne 10. 11. 2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2712/2008 ze dne 13. 8. 2009, a dále též nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999, a sp. zn. I. ÚS 854/09 ze dne 9. 12. 2009). Této své povinnosti soud prvního stupně v posuzované věci dostál, neboť v odst. 5 odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vysvětlil důvody, proč nebylo v poměrech projednávané věci nutno důkaznímu návrhu – i z pohledu úplnosti zjištěného skutkového stavu – vyhovět.

12. Odvolací soud zároveň konstatuje, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339).

13. Soud prvního stupně se žádného pochybení nedopustil, naopak se věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním a právním závěrům, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné.

14. Jak již bylo výše uvedeno, prvostupňový soud řádně vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že navržené důkazy byly nadbytečné a jejich neprovedení tedy nemělo vliv na otázku unesení důkazního břemene žalobce o jím tvrzených skutečnostech.

15. Je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že ani na straně žalobce, ani na straně jeho právních předchůdců, nedošlo k vydržení předmětného pozemku, když na jejich straně byl vždy nedostatek dobré víry a pro stručnost odkazuje odvolací soud na odst. 19 až 21 odůvodnění napadeného rozsudku.

16. Považuje za nutné jen zdůraznit, že z tzv. rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum] jednoznačně vyplývá, že [územní celek] hodlala prodat sporný pozemek [jméno] [příjmení]. Z toho je tedy zřejmé, že [jméno] [příjmení] musela vědět, že jí tento nepatří a na její straně nebyla dána dobrá víra s jeho užíváním. Nemohlo proto dojít k vydržení pozemku v období od 1994 do 2007, jak to dovozoval žalobce. [jméno] [příjmení], další právní předchůdkyně žalobce, pak ve svém přípise žalované ze dne [datum] jednoznačně uvedla, že„ pozemek využívali řadu let se souhlasem místního úřadu“.

17. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

18. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 3 100 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT, a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Žalované dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za deset načatých půlhodin po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 111 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (150 km), konanou dne [datum] automobilem Mitsubishi [anonymizována tři slova] při požadované ceně benzínu 37,10 Kč za litr (srov. vyhl. č. 511/2021 Sb.), při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 7,3 litrů /100 km a základní náhradě 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení 8 911 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení