21 Co 264/2022-270

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o žalobě na stanovení výživného pro manželku o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ č.j. 3 C 197/2021 – 203 ze dne 22. dubna 2022 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Ve výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že na dlužném výživném je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 225 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 32 428 Kč, a to k rukám její právní zástupkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha – západ svým rozsudkem č.j. 3 C 197/2021 – 203 ze dne 22. 4. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným hradit na výživu žalobkyně částku 20 000 Kč měsíčně, a to vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce předem k rukám žalobkyně, a to počínaje dnem [datum] do právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků. Výrokem II. byla žalovanému dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni na dlužném výživném částku 125 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

2. Žalobkyně se domáhala stanovení výživného nerozvedené manželky s tvrzením, že účastníci jsou manželé, manželství uzavřeli dne [datum], z manželství se jim narodily tři dcery a od [datum] spolu fakticky nežijí, přičemž před prvostupňovým soudem probíhá řízení ve věci úpravy poměrů k nezletilým dětem i řízení o rozvodu manželství účastníků. Dále tvrdila, že na základě notářského zápisu z roku 2000 nevzniklo společné jmění manželů a že je od března 2022 zaměstnána jako pokladní s průměrným čistým měsíčním příjem 18 800 Kč. Její výdaje na bydlení, včetně internetu, činí 13 000 Kč, další výdaje (potraviny, oblečení, obuv, lékaři, MHD, pojištění aj.) činí 14 200 Kč a její měsíční příjem na krytí jejích běžných nákladů (resp. i nákladů nezletilých dcer) nepostačuje. Uvedla, že má vyživovací povinnost ke dvěma nezletilým dcerám – [jméno] [jméno], nar. 2003, a [příjmení] [jméno], nar. 2006, jakož i ke zletilé [jméno], nar. 2001 a studující aktuálně na 2. lékařské fakultě [anonymizována dvě slova]. V žalobě dále tvrdila, že žalovaný je osobou samostatně výdělečně činnou a zároveň je mu vyplácena odměna jako jednateli společnosti [příjmení] [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], jíž je též společníkem s velikostí obchodního podílu 30 %. Konstatovala, že jeho přesné příjmy nezná, ale že je vlastníkem 716 592 m2 rybníků , 3 125 489 m2 lesních pozemků a 78 054 m2 orné půdy, luxusních motorových vozidel a drahého elektrického kola. Celkový počet bankovních účtů žalovaného a zůstatky na nich nezná, ale konstatovala, že životní úroveň žalovaného je nadstandardní, když vlastní majetek v řádech stovek milionů Kč. Poukazovala na to, že po dobu trvání společné domácnosti účastníků disponovala částkou cca 60 až 80 000 Kč měsíčně, kterou jí poskytoval žalovaný a kterou investovala zpět do rodiny, domácnosti a do péče o všechny rodinné příslušníky. Z těchto peněz nevytvořila úspory a byla na žalovaném ekonomicky závislá, když jejím posláním byla péče o rodinnou domácnost. Žalovaný nároky uplatněné žalobkyní neuznal a navrhl zamítnutí žaloby s tím, že se žalobkyně v průběhu manželství účastníků věnovala finančně náročným aktivitám, absolvovala náročná školení a doučování cizích jazyků. Dohodu o tom, že společné jmění manželů nevznikne, uzavřela dobrovolně. Připomínal, že žalobkyně má středoškolské vzdělání s maturitou, a to dokonce ze dvou středních škol, nadto ovládá anglický a německý jazyk. Konstatoval, že jí po dobu trvání manželství nic nebránilo, aby svou kvalifikaci využila a našla si zaměstnání. Dovozoval, že při měsíčním příjmu 18 855 Kč je schopna sama uspokojovat své hmotné a kulturní potřeby individuálně a že lze dojít k závěru, že životní úroveň žalobkyně je stejná, ne-li vyšší než životní úroveň žalovaného. Poukazoval na to, že od října 2021 změnila zaměstnání a její měsíční mzda činí 33 000 Kč. On sám platí na výživu svých nezletilých dcer částku 18 000 Kč měsíčně k rukám žalobkyně na základě předběžného opatření opatrovnického soudu, pročež je třeba tuto částku odečíst od nákladů žalobkyně. Tvrdil, že jeho průměrný měsíční příjem činí cca 35 000 Kč měsíčně a že nyní je povinen na výživném platit celkem 23 000 Kč měsíčně a vedle toho zletilé dceři přispívá částkou 7 000 Kč měsíčně. Ve vztahu k nákladům žalobkyně na bydlení pak žalovaný uvedl, že srovnatelného bydlení lze dosáhnout i při vynaložení nižších částek. Ke svým vlastním majetkovým poměrům zdůrazňoval, že účetní hodnota jeho nemovitostí je poloviční oproti tomu, co uvádí žalobkyně, když pro účely stanovení výživného navíc jsou relevantní pouze reálné příjmy. Tvrdil, že výnosy z majetku v současnosti jen stěží pokryjí náklady a hospodaření v nich bude v následujících 20 až 30 letech ztrátové a nebude generovat zisk. Zdůrazňoval, že jeho ostatní majetek si aktuálně žádá opravy, ať již jde o cca 200 let staré budovy lihovaru či stavební části rybníků. Tvrdil, že na rekonstrukci lihovaru bude nucen vynaložit 9 438 000 Kč, na rekonstrukci hromosvodů asi 600 000 Kč. Automobily a horské kolo nejsou v jeho výlučném vlastnictví, ale tvoří obchodní majetek a jsou využívány pro obchodní činnost. Za výkon funkce jednatele žalovaný žádnou odměnu nepobírá, jeho čistá měsíční mzda vyplácená společností činí pouze 11 000 Kč. Reálné příjmy žalovaného z podnikání, ze zděděného restituovaného majetku a ze zaměstnaneckého poměru celkem činí cca 35 000 Kč měsíčně po zdanění. Dovozoval, že životní úroveň účastníků je stejná, ne-li v případě žalobkyně vyšší. Tvrdil, že se v budoucnu bude rapidně zhoršovat jeho zdravotní stav, pročež bude nucen vynakládat prostředky na lékařskou péči, když nyní na rehabilitace vynakládá cca 60 000 Kč ročně.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy věc projednal a rozhodl za nepřítomnosti žalovaného, provedl důkaz listinami a výslechem žalobkyně tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje. Dospěl k závěru, že účastníci jsou manželé, když manželství uzavřeli dne [datum]. Narodily se z něj tři dcery, z nichž dvě jsou nezletilé a jedna zletilá. Účastníci přinejmenším od [datum] nesdílí společnou domácnost a žijí odděleně, přičemž všechny tři dcery účastníků bydlí s žalobkyní. Na bydlení pro sebe a dcery žalobkyně v období od [datum] do [datum] vynakládala částku 12 500 Kč, od [datum] dosud pak 30 000 Kč měsíčně (včetně zálohy na energie, vodu a svoz odpadu). Žalobkyně byla nejprve zaměstnána u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] a její čistý měsíční příjem činil 18 855 Kč. Od [datum] je zaměstnána u [obec] [anonymizováno] jako bankéř (osobní, posléze servisní) a její hrubý měsíční příjem od uvedeného dne do [datum] činil 33 000 Kč a od [datum] pak 35 000 Kč měsíčně. Kromě výdajů na bydlení žalobkyně vynakládá na své životní pojištění 2 000 Kč měsíčně, na důchodové pojištění 1 000 Kč měsíčně, na pojištění domu 3 600 Kč ročně, za užívání mobilních telefonů čtyřmi osobami a internet vynakládá 3 000 Kč měsíčně, na potraviny pro sebe a své tři dcery pak 5 – 7 000 Kč týdně (t.j. 22 500 až 31 500 Kč měsíčně), za kadeřníka a manikúru měsíčně vynaloží asi 1 500 Kč, za benzín do auta asi 2 000 Kč měsíčně, za přepravu městskou hromadnou dopravou ročně 3 600 Kč, za kosmetiku pro čtyři osoby 6 000 Kč měsíčně a za hygienické a úklidové potřeby 2 500 Kč měsíčně. K poměrům žalovaného vzal za zjištěné, že žalovaný je jednatelem a společníkem [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], žalovaný vlastní rozsáhlý nemovitý majetek ve více než patnácti katastrálních územích o rozloze převyšující 4 000 000 m2, přičemž odhadovaná hodnota jeho nemovitých věcí a podílu ve jmenované společnosti činí mezi 119 000 000 Kč až 157 000 000 Kč. Žalovaný má na svých bankovních účtech finanční prostředky v řádech milionů Kč, přičemž příjmy mu plynou mj. i z držení cenných papírů. Dále má příjmy z nájmu, z podnikání a ze samostatné činnosti. Konstatoval, že mu je z vlastní rozhodovací činnosti známo, že jeho rozsudkem č.j. 12 Nc 523/2011 – 371 ze dne [datum rozhodnutí], bylo rozhodnuto m.j. o povinnosti žalovaného přispívat na výživu nezletilé [příjmení] částkou 18 000 Kč měsíčně k rukám žalobkyně a dále částkou 15 000 Kč měsíčně na spořicí účet zřízený ve prospěch [anonymizováno] a na výživu nezletilé [jméno] [jméno] částkou 20 000 Kč měsíčně k rukám žalobkyně a dále částkou 18 000 Kč na spořicí účet zřízený ve prospěch [jméno] [jméno]. V tomto řízení žalovaný při svém účastnickém výslechu uvedl, že si v zaměstnaneckém poměru vydělá asi 190 000 Kč ročně, dále musí investovat do areálu, který má v pronájmu a kde je 200 let starý lihovar. Vypověděl také, že vlastní tři automobily, přičemž [anonymizována dvě slova] pořizoval za 3 188 000 Kč a [anonymizována dvě slova] za 2 544 000 Kč a kromě toho si pořídil také elektrokolo za 273 000 Kč Náklady na jeho třípodlažní dům o rozloze podlahové plochy asi 220 m2 tvrdil ve výši 8 000 Kč měsíčně. Mimo jiné také tvrdil, že nájemné za pronájem lihovaru, které je mu vypláceno, činí asi 500 000 Kč ročně a žalovaný z toho hradí opravy nemovitostí.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 697 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 921 odst. 1 o.z. a ust. § 922 odst. 1 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že žalobkyně se původně domáhala i výživného rozvedené manželky, ale ve vztahu k tomuto nároku vzala svou žalobu, jako zjevně předčasnou, zpět. Konstatoval, že předpokladem pro přiznání výživného nerozvedené manželce je rozdílnost životních standardů manželů, kdy předpokladem pro přiznání takového výživného není skutečnost, že oprávněný manžel není schopen sám se živit a zajišťovat své potřeby. Zdůraznil, že při posuzování existence stejného (či naopak rozdílného) životního standardu obou manželů je třeba brát ohled nejen na dosahované měsíční příjmy, ale je nutné brát v úvahu veškeré majetkové a osobní poměry oprávněného i povinného manžela. Připomněl usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2822/16 ze dne [datum], podle něhož institut výživného mezi manžely plní určitou dorovnávací funkci v případě, že by životní standard jednoho z manželů byl zřetelně odlišný. Zdůraznil, že nelze naopak přisvědčit žalovanému v tom, že rozhodující by měla být pouze výše příjmů a nikoli již celková hodnota vlastněného majetku. Konstatoval, že existuje značný rozdíl v majetkové sféře obou účastníků, kdy žalobkyně má pouze příjem ze zaměstnání v aktuální výši cca 27 000 Kč čistého měsíčně (35 000 Kč měsíčně před zdaněním), nevlastní hodnotnější majetek, bydlí v nájmu a její příjmy sotva postačují na pokrytí jejích výdajů. Vycházel z toho, že náklady na bydlení žalobkyně činí 7 500 Kč měsíčně, na životní a důchodové pojištění 3 000 Kč měsíčně, na potraviny 5 625 Kč až 7 875 Kč měsíčně, na služby kadeřníka a manikúru 1 500 Kč měsíčně, na telefon a internet 750 Kč měsíčně, na přepravu městskou hromadnou dopravou 300 Kč měsíčně, na benzín do auta 500 Kč měsíčně, na kosmetické prostředky 1 500 Kč měsíčně a na úklidové a toaletní potřeby 625 Kč měsíčně, vždy při zohlednění čtyř osob (žalobkyně a její dcery). Uzavřel, že dohromady pravidelné měsíční výdaje žalobkyně dosahují částky cca 22 375 Kč, když v těchto nákladech nejsou zohledněny náklady na ošacení, volnočasové aktivity či na výživné pro tři dcery, které je žalobkyně pochopitelně též povinna vynakládat. Zdůraznil, že mezi její příjmy nelze zahrnovat výživné, které žalovaný hradí na své dcery, neboť to je z jeho strany vynakládáno právě na ně a že její celková hmotná a kulturní úroveň, které nezbývají finanční prostředky na tvorbu úspor, cestování či jiné volnočasové aktivity, je ve značném nepoměru vůči zjištěné hmotné a kulturní úrovni žalovaného. Konstatoval, že ten vlastní majetek v řádech milionů Kč, úspory též v řádech milionů Kč, pořizuje si drahé automobily či elektrokolo a má vícero příjmů (z podnikání, z nájmu, ze samostatné činnosti, z držení cenných papírů). Uzavřel, že jeho celkové zjištěné majetkové poměry opodstatňují jak stanovení vysokého výživného na dcery, tak i na manželku, jejíž hmotná a kulturní úroveň má být srovnatelná s žalovaným. Žalobkyní požadované výživné manželky ve výši 20 000 Kč měsíčně neshledal nepřiměřeně vysokým, ale naopak za naplňující předpokládanou„ dorovnávací“ funkci výživného mezi manžely a umožňující žalobkyni např. tvorbu alespoň základních úspor, které nicméně ani tak zdaleka nebudou dosahovat výše úspor žalovaného coby jejího manžela. Konstatoval, že ho žalovaný nepřesvědčil o tom, že by jeho životní úroveň byla srovnatelná či dokonce horší než současná životní úroveň žalobkyně s tím, že to lze dobře ilustrovat zejména na hodnotě nemovitostí žalovaného a výši jeho úspor. Poukázal na to, že se žalovaný nedostavil k nařízenému jednání a proto mu nemohlo být poskytnuto poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ani ve vztahu k dalším rozhodným skutečnostem stran jeho příjmů a výdajů.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a předně poukazoval na to, že rozsudek v opatrovnické věci byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze č.j. 126 Co 69/2022 – 14 ze dne [datum rozhodnutí] pro nedostatečná skutková zjištění. Připomínal, že ta byla shodná se skutkovými základy napadeného rozsudku, který je nepřezkoumatelný nejen pro nesrozumitelnost, ale hlavně pro nedostatek důvodů, když je třeba provést další dokazování. Soudu prvního stupně dále vytýkal, že nijak nezohlednil, že nebyl nečinný, že podával svá vyjádření, uváděl svá tvrzení a argumenty, které popíraly argument žalobkyně, a svým postupem tedy nešetřil jeho procesní práva. Dovozoval, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že neúčast jeho právního zástupce na jednání před soudem prvního stupně byla důvodná. Připomínal, že ve svých podáních soudu prvního stupně kromě dostatečného množství tvrzení navrhoval i důkazy, které by měly být provedeny. Poukazoval na nesprávné závěry a úvahy prvostupňového soudu o tržní ceně jeho majetku s připomenutím, že nebyly nijak zohledňovány jeho faktické disponibilní příjmy a bylo vycházeno toliko z orientační hodnoty, nezohledňující nákladovou složku jeho majetku. Stran zůstatku na jeho účtech prvostupňovému soudu vytýkal, že se nijak nezajímal o pohyby na nich a nijak nezohlednil, že správa majetku žalovaného je velice nákladná a že mu teprve po všech nutných výdajích zůstávají nízké disponibilní příjmy. Dovozoval, že dostatečným způsobem nebyla zjištěna jeho životní úroveň a že celá koncepce žaloby stála na lživých tvrzeních. Připomínal, že byl zproštěn ze všech přestupků, které mu byly kladeny za vinu, a žalobkyně a její dcery byly v těchto řízeních označeny za nevěrohodné. Navrhl, aby byla žaloba i z tohoto důvodu zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy a v případě, že bude třeba doplnit dokazování, navrhl zrušení rozsudku a vrácení věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že argumentace žalovaného spočívá pouze v tom, aby nějakým způsobem odůvodnila skutečnost, že se spolu se svým právním zástupcem nedostavili k nařízenému ústnímu jednání. Zdůrazňovala, že se nejedná o opatrovnické řízení, ale o řízení sporné, ve kterém má každý z účastníků i příslušné procesní povinnosti. Dovozovala, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a žalovaným tvrzená tristní finanční situace je, s ohledem na rozsah jeho majetku, ryze účelová. Zdůrazňovala, že od něho odešla naprosto bez ničeho a aby mohla se svými dcerami přežít, musela si i půjčovat. Připomínala, že dcery chodily na brigády a výdělky jí odevzdávaly, aby mohla rodina vůbec fungovat. K určitému zlepšení její životní úrovně, která ale žádným způsobem nedosahuje životní úrovně žalovaného, došlo teprve poté, kdy se jí podařilo sehnat lepší zaměstnání.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e), f) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne [datum rozhodnutí], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Pokud žalovaný dovozoval, že závěry usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 126 Co 69/2022 – 14 ze dne [datum rozhodnutí], kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně č.j. 12 Nc 523/2011 – 371 ze dne [datum rozhodnutí] ve věci nezletilých dětí [anonymizováno] pro nedostatečná skutková zjištění, lze použít i v tomto řízení, není takový právní názor správný. Opatrovnické řízení je totiž ovládáno zásadou vyšetřovací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištěný skutkový stav toliko soudu. Řízení o stanovení výživného rozvedené manželky je naopak ovládáno zásadou projednací, která stanoví procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci účastníkům řízení.

11. Podle ust. § 120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle odst. 3 může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.

12. Jedná se zde o tzv. povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Žalovaná strana je povinna uvést ve své obraně proti žalobě rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňovanou ochranu tvrzeného práva a musí k tomu uvést potřebné důkazy, ale v tomto případě žalovaný svou důkazní povinnost ve výše popsaném směru nesplnil.

13. Podle ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. platí, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 tohoto zák. ust. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.

14. Podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. je předseda senátu povinen před skončením jednání, s výjimkou věcí uvedených v ust. § 120 odst. 2, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v ust. § 205a, když ust. § 118b, 118c a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena.

15. Procesní předpis sleduje, aby poučení, kterého se má účastníkům ze strany soudu dostat, bylo konkrétní a podrobné a aby se jim dostalo v takovém stadiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by mohli bez konkrétního a podrobného poučení pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech. Je třeba rovněž uvést, že zákon přitom rozlišuje mezi povinností soudu poskytnout poučení při jednání (do této kategorie patří typicky poučení podle ust. § 118a a § 119a o.s.ř.) a při jiném jeho úkonu (např. poučení podle ust. § 15a, § 30 odst. l, § 43 odst. 1 o.s.ř.).

16. Je nutno zdůraznit, že vyžaduje-li procesní situace doplnění rozhodujících tvrzení či dokazování podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., je možné takové úkony učinit, avšak jen ve vztahu k těm účastníkům, kteří jsou při jednání soudu přítomni. Tomu nasvědčuje jak gramatický výklad těchto zákonných ustanovení, tak i dosavadní soudní praxe. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o jeho odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ust. § 118a o.s.ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1537/2008 ze dne [datum rozhodnutí]). Jak již bylo výše uvedeno, tak se žalovaný neúčastnil ústního jednání, které se u prvostupňového soudu konalo. Lze tedy uzavřít, že žalovaný se svou neúčastí před soudem prvního stupně zbavil možnosti být poučen podle citovaného zákonného ustanovení, které m.j. zakotvuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Odvolací soud poukazuje na to, že řízení bylo navíc i koncentrováno.

17. Z uvedeného vyplývá, že řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo vadou řízení ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. spočívající v absenci řádného poučení žalovaného o tom, jaké skutečnosti musí tvrdit a prokazovat, aby byl ve sporu úspěšný. Soud prvního stupně totiž žalovaného, jak vyplývá z obsahu spisu, podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. poučit nemohl.

18. Systém neúplné apelace, na němž je vybudováno odvolací řízení ve věcech sporných (je-li napadeno rozhodnutí ve věci samé), předpokládá, že spor po skutkové stránce účastník uskuteční u soudu prvního stupně. Skutečnosti a důkazy, které, ač mohl, před soudem prvního stupně neuplatnil, již účastník k prosazení svého nároku či obrany proti němu v odvolacím řízení uplatňovat nemůže. Zákon současně vychází z toho, že procesní následky spojené se zákazem novot v odvolacím řízení lze účastníku spravedlivě přičíst k tíži pouze tehdy, jestliže si v konkrétní věci těchto následků byl vědom. Vědomí o právních následcích zákon neponechává na tom, zda účastník ve vlastních poměrech zvolí kvalifikované zastoupení a ukládá soudu, aby každému účastníku, tedy i zastoupenému poskytl poučení.

19. Jsou tedy správné závěry soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal, že by jeho životní úroveň byla srovnatelná či dokonce horší než současná životní úroveň žalobkyně, že jeho lesy (mimo těch v okolí [obec]) jsou napadeny kůrovcem a budou vyžadovat vynaložení nákladů, že by hospodaření na veškerém jeho rozsáhlém majetku mělo být v budoucnu ztrátové, že již nyní vynakládá finanční prostředky za lékařskou péči ve výši 60 000 Kč ročně a že do budoucna očekává zvýšené náklady na péči o svou osobu (z důvodu závažného onemocnění).

20. Odvolací soud opakovaně zdůrazňuje, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat a vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Zákon tím vymezuje důkazní břemeno (ust. § 120 odst. 2 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důkazní břemeno stíhá toho z účastníků, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou. Pokud jde o důkazní prostředky, obecně je důkazním prostředkem vše, co je způsobilé zjistit skutkový stav (shodně srov. např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 385/15 ze dne [datum]).

21. Speciální poučovací povinnost, která vyplývá z uplatnění neúplné apelace v odvolacím řízení, jejímž smyslem je poskytnout účastníkům ještě„ poslední“ možnost ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti v řízení před soudem prvního stupně, je zakotvena v ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. Nesplnění poučovací povinnosti podle tohoto zákonného ustanovení může podle ust. § 205a odst. 1 písm. e) o.s.ř. vést k tomu, že se odvolací řízení bude řídit pravidly úplné apelace (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 61/2002).

22. Žalovaný, který se dne [datum] nedostavil k ústnímu jednání před soudem prvního stupně, stejně jako jeho právní zástupce, tím tomuto soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ust. § 119 o.s.ř., když věc projednal správně v její nepřítomnosti podle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ust. § 119a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1537/2008 ze dne [datum rozhodnutí]).

23. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně a jím správně zjištěnému skutkovému stavu proto odvolací námitky žalovaného nemohou nikterak obstát.

24. Pokud žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl všechny jím navržené důkazy, odvolací soud tuto argumentaci odmítá.

25. V první řadě uvádí, že soud prvního stupně není povinen provést všechny navržené důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), ale jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 428/2008 ze dne [datum rozhodnutí]).

26. V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl důkaz (ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) čestnými prohlášeními Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a [jméno] [příjmení] ze dne [datum], usneseními Krajského soudu v Praze č.j. 24 Co 161/2021 – 60 ze dne [datum rozhodnutí] a č.j. 126 Co 10/2021 – 116 ze dne [datum rozhodnutí], úředními záznamy Policie ČR [číslo jednací] [rok] [číslo] ze dne [datum] a [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] ze dne [datum], usnesením Okresního soudu Praha – západ č.j. 12 Nc 523/2011 – 99, 25 PaNc 253/2021, výslechy svědků [příjmení] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a v odst. 4 odůvodnění svého rozsudku dostatečným způsobem (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tyto důkazy neprovedl.

27. Namítá-li odvolatel neprovedení navrhovaných důkazů, patří se uvést, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne [datum rozhodnutí] (N 208/43 SbNU 323)). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, t.j. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne [datum rozhodnutí], N 87/33 SbNU 339).

28. Žádného z výše uvedených pochybení se soud prvního stupně v této věci nedopustil, naopak se jeho věcí řádně zabýval a náležitě odůvodnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke skutkovým zjištěním, které odvolatel v odvolání podrobuje kritice. Odůvodnění napadeného rozsudku má racionální základnu a je hájitelné. Soud prvního stupně řádně vysvětlil, z jakých důvodů neprovedl odvolatelem navržené důkazy, přičemž uváděné důvody, jmenovitě nadbytečnost a neschopnost prokázat tvrzenou skutečnost, jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz.

29. Hodnocení provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně pak nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

30. Z uvedeného vyplývá, že řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo tvrzenými vadami řízení a ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalovaného nemohou nikterak obstát. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobě v celém jejím rozsahu vyhověl a vyčíslil dlužné výživné, proto odvolací soud jeho rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

31. Výrok II. o dluhu na výživném byl změněn podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř., a to již jen s ohledem na plynutí času. Odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný na výživném za období od září 2021 do dubna 2022 dluží žalobkyni částku 125 000 Kč, vyčíslenou správně soudem prvního stupně v odst. 32 odůvodnění napadeného rozsudku. Od května 2022 do listopadu 2022 platil na základě předběžného opatření částku 5 000 Kč měsíčně, a proto dluh v tomto období činí 105 000 Kč t.j. ( (7x 20 000) – (7x 5 000)). Celkový dluh tedy činí 225 000 Kč, tj. 125 000 + 105 000. Odvolací soud jej proto uznal povinným zaplatit jej do třiceti dnů od právní moci rozsudku (podle ust. § 160 odst. l věta za středníkem o.s.ř.) s tím, že se tak žalobkyni dostane výživného v době, kdy jej aktuálně potřebuje, když takováto lhůta je optimální i k celkové výši dluhu. Odvolací soud zároveň dodává, že žalovaný samozřejmě může, bude-li to v jeho možnostech, zaplatit jednorázově dříve.

32. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 13 100 Kč z punkta 1 200 000 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 2 AT), a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 5 628 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení 32 428 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení