21 Co 293/2024 - 301

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Markové a JUDr. Andrey Venclíkové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovaným:

1. Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0]

2. Česká republika – [orgán veřejné moci], IČO [IČO] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] o 40 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. července 2024, č. j. 14 C 325/2015-259, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a IV. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 300 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. III. 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 700 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil 1. žalované zaplatit žalobci částku 55 125 Kč a co do částky 84 875 Kč žalobu ve vztahu k 1. žalované zamítl (výrok I.), zamítl žalobu, aby 2. žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 40 000 Kč (výrok II.), rozhodl, že žalobce a 1. žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobci zaplatit 2. žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce původně domáhal proti České republice zaplacení částky ve výši 200 000 Kč, která představovala újmu vzniklou mu v souvislosti s vyřizováním jeho nároků jako bývalého příslušníka [správní orgán] na doplatek služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu (odchodného, výsluhového příspěvku), za nezákonně nařízenou službu přesčas v rozsahu do 150 hodin v letech 2008 až 2010.

3. Doplněním žaloby ze dne 10. 5. 2019 (na čl. 60-64 spisu) žalobce upřesnil jednotlivé samostatné dílčí nároky takto: 1) a) náhrada nemajetkové újmy za průtahy, resp. neprojednání věci v přiměřené lhůtě v řízení ve věci doplacení služebního příjmu a b) újmy za jeho pozdní doplacení, v celkové výši 50 000 Kč, 2) a) náhrady nemajetkové újmy za průtahy, resp. neprojednání věci v přiměřené lhůtě v řízení ve věci odchodného ve výši 40 000 Kč a b náhrady ušlého zisku ve výši 20 000 Kč, 3) a) náhrady nemajetkové újmy za průtahy, resp. neprojednání věci v přiměřené lhůtě v řízení ve věci výsluhového příspěvku ve výši 50 000 Kč a b) náhrady ušlého zisku ve výši 20 000 Kč a 4) náhrady nemajetkové újmy za nezákonné nařizování služby přesčas v letech 2008 až 2010 ve výši 20 000 Kč.

4. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 14. 9. 2021, č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto, že příslušný vydat rozhodnutí o nárocích žalobce pod body 1), 2) a 3) je soud. Přitom uvedl, že nároky označené pod body 1a), 2a) a 3a), u nichž žalobce tvrdil porušení procesních práv spočívajících v neprojednání jeho věci bez průtahů, resp. v přiměřené době se řídí zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. U nároků označených pod body 1b), 2b) a 3b) uvedl, že újma za pozdní doplacení služebního příjmu ani ušlý zisk, jež měl žalobci ujít v důsledku pozdního vyplacení odchodného a výsluhové příspěvku způsobeném průtahy v řízeních nebyla způsobena při výkonu veřejné moci, nejde tak o věc veřejného práva a zákon o odpovědnosti státu za škodu se neuplatní.

5. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 23. 5. 2023, č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto, že příslušný vydat rozhodnutí o nároku žalobce pod bodem 4) je správní orgán. Ústavní stížnost žalobce podaná proti tomuto usnesení byla zamítnuta nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. Pl. ÚS [číslo].

6. Předmětem řízení tak zůstaly nároky žalobce označené shora pod body 1), 2) a 3) v celkové výši 180 00 Kč.

7. Po doplnění žaloby (k výzvám soudu prvního stupně) podáními ze dne 26. 10. 2023 (na čl. 167-171 spisu) a ze dne 10. 4. 2024 (na čl. 232-235 spisu) specifikoval žalobce své nároky (označené shora pod body 1a), 1b), 2a), 2b), 3a) a 3b)) v celkové výši 180 000 Kč takto: 8. 1) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, jež bylo vedeno u [správní orgán] [místo] ve věci doplacení služebního příjmu v souvislosti s nezákonně nařizovanou službou přesčas do rozsahu 150 hodin za roky 2008, 2009 a 2010, včetně řízení před správními soudy, které bylo zahájeno dne 29. 12. 2010 a bylo pravomocně skončeno dne 29. 6. 2015 ve výši 110 000 Kč, 2) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, jež bylo vedeno u [správní orgán] [místo] ve věci odchodného (v souvislosti s nezákonně nařízenou a nezaplacenou službou přesčas), včetně řízení před správními soudy, které bylo zahájeno dne 31. 12. 2010 a trvalo do 31. 7. 2014 ve výši 12 000 Kč 3) náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení, jež bylo vedeno u [orgán veřejné moci] ve věci ve věci výsluhového příspěvku ve výši 18 000 Kč, 4) ušlý zisk vzniklý v souvislosti s pozdním vyplacením odchodného (nepřiměřenou délkou řízení ve věci odchodného) ve výši 20 000 Kč a 5) ušlý zisk vzniklý v souvislosti s pozdním vyplacením doplatku výsluhového příspěvku (nepřiměřenou délkou řízení ve věci výsluhového příspěvku) ve výši 20 000 Kč.

9. Ušlý zisk žalobce odvozoval od nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení ve věci odchodného a ve věci výsluhového příspěvku. Vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které jsou oba nároky zvláštní dávkou, u které je vyloučeno příslušenství ve formě úroku z prodlení. Ušlý zisk spatřoval žalobce v hodnotě peněz, které mohl mít, kdyby mu uvedené nároky byly vyplaceny okamžitě, tj. řádně a včas. Tuto hodnotu peněz představuje v minimální výši úrok z prodlení, který však žalobci nenáleží.

10. Na výsluhovém příspěvku byl žalobci doplacen rozdíl ve výši 72 655 Kč. Úrok z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2011 (tj. doby, kdy měl být výsluhový příspěvek žalobci v této výši vyplacen) do 31. 1. 2015 (tj. doby, kdy byl žalobci chybějící rozdíl vyplacen) by činil 20 914 Kč, žalobce tak dovodil, že mu v této souvislosti ušla částka minimálně ve výši 20 000 Kč, kterou požaduje zaplatit. Na odchodném byla žalobci doplacena částka 18 936 Kč až dne 30. 8. 2014 namísto již dne 1. 1. 2011. I zde zhodnocení v minimální výši 20 000 Kč odpovídá úroku z prodlení.

11. Soud prvního stupně po upřesnění žaloby dovodil, že ve věci nároků 1), 2) a 3) je příslušnou organizační složkou k jednání za stát [orgán] a ve věci nároků 4) a 5) [orgán veřejné moci]. K tomu v podrobnostech viz odst. 16., 17. napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje.

12. Žalované 1) i 2) navrhovaly zamítnutí žaloby v celém rozsahu.

13. Soud prvního stupně vzal za prokázaný průběh jednotlivých řízení vedených u [správní orgán] [místo] (ve věci doplacení služebního příjmu a odchodného), včetně řízení před správními soudy, který popsal v odst. 21. až 45. napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje.

14. Dále vzal za prokázaný průběh řízení o přiznání výsluhového příspěvku před [orgán veřejné moci], včetně obnovy řízení, který podrobně popsal v odst. 46. až 54. svého rozsudku, na něž odvolací soud rovněž v zájmu stručnosti odkazuje.

15. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále „OdpŠk“).

16. Nejprve se zabýval nároky žalobce 1), 2) a 3). V duchu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 shledal, že v projednávané věci bylo třeba s ohledem na předmět správních řízení (doplacení služebního příjmu za práci přesčas, odchodné a výsluhový příspěvek) nahlížet na každé z těchto řízení jako na jeden celek a nebyla-li jejich délka přiměřená, vyjít z toho, že se uplatní domněnka vzniku nemajetkové újmy. Při posouzení věci tak aplikoval kromě OdpŠk též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále „Stanovisko“).

17. K nárokům 1) a 2) vyšel z toho, že řízení o doplacení služebního příjmu trvalo od 3. 1. 2011 do 29. 6. 2015, tedy 4 roky a 6 měsíců. Řízení o doplatku odchodného probíhalo ve stejné době, řízení o obou nárocích byla spojena ke společnému projednání usnesením ze dne 26. 1. 2012. Shledal, že obě řízení spolu souvisela natolik, že rozhodnutí v jednom z nich bylo určující pro rozhodnutí ve druhém z nich. Proto měl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1021/2010 za to, že je třeba újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení o prvním nároku i o druhém nároku považovat za újmu jedinou. Obě řízení proto posuzoval jako řízení jediné. Dospěl k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená, což představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Zároveň shledal, že vzniklou nemajetkovou újmu, která se presumuje, je namístě odškodnit v penězích. Při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, z toho za první dva roky sníženo o polovinu a dospěl k výši základní částky 52 500 Kč. Tuto navýšil o 5 % za liknavý postup orgánů veřejné moci. Uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení o doplacení služebního příjmu a nepřiměřeně dlouhého řízení o doplacení odchodného je částka 55 125 Kč (k tomu v podrobnostech viz odst. 94. až 98. napadeného rozsudku).

18. Nárok 3) naproti tomu důvodným neshledal. Rekapituloval, že žalobci byl rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení [orgán veřejné moci] ze dne 5. 4. 2011 přiznán výsluhový příspěvek od 1. 1. 2011 ve výši 23 600 Kč měsíčně. Rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení [orgán veřejné moci] ze dne 4. 10. 2011 byl stanoven rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem k datu 10. 8. 2011, neboť k tomuto datu byl žalobci přiznán starobní důchod. Od 10. 8. 2011 tak žalobci náležel výsluhový příspěvek ve výši 11 412 Kč měsíčně. Podáním došlým služebnímu orgánu dne 6. 8. 2014 požádal žalobce o obnovu řízení ve věci pravomocného rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku s odkazem na rozhodnutí ředitele [správní orgán] [místo], kterým bylo vyhověno žádosti žalobce o doplacení peněz za službu přesčas. Služební orgán si vyžádal nový rozpis položek služebního příjmu za rok 2008, 2009 a 2010. Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2014 zrušil předchozí rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku, dále rozhodnutí o úpravě výplaty výsluhového příspěvku v souběhu s výplatou starobního důchodu a o zvýšení výsluhového příspěvku od 1. 1. 2012, od 1. 1. 2013 a od 1. 1. 2014. Rozhodnutím ze dne 5. 11. 2014 pak byl žalobci přiznán výsluhový příspěvek od 1. 1. 2011 ve výši 25 133 Kč, bylo rozhodnuto o stanovení rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a starobním důchodem a o zvýšení výsluhového příspěvku od 1. 1. 2012, od 1. 1. 2013 a od 1. 1. 2014. Doplatek výsluhového příspěvku ve výši 72 655 Kč byl žalobci zaplacen dne 11. 12. 2014.

19. Soud prvního stupně dovodil, že délka řízení o výsluhovém příspěvku nebyla nepřiměřená, neboť o výsluhovém příspěvku rozhodl služební orgán již v roce 2011. Nové rozhodnutí bylo vydáno až v obnoveném řízení v důsledku doplacení služebního příjmu za práci přesčas. Žalobce se proti původnímu rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku nebránil odvoláním, ačkoli tak učinit mohl. Správní orgán jak v původním řízení o přiznání výsluhové příspěvku, tak v řízení obnoveném postupoval v zákonných lhůtách. Řízení trvalo v souhrnu 6 měsíců, nikoli 4 roky, jak tvrdil žalobce. Soud prvního stupně s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu vyšel z toho, že obnovu řízení, která je mimořádným opravným prostředkem nelze zahrnout do celkové délky řízení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, 30 Cdo 4011/2016, 30 Cdo 1300/2018, 30 Cdo 1117/2019).

20. Nárok 4) na zaplacení ušlého zisku, jež měl žalobci vzniknout ztrátou hodnoty peněz v důsledku pozdního vyplacení odchodného ve správné výši, resp. nepřiměřené délky řízení ve věci odchodného neshledal soud prvního stupně opodstatněným, neboť své tvrzení o tom, že mu ušel zisk žalobce nijak neprokázal, pouze odkazoval na zákonnou výši úroku z prodlení.

21. U nároku 5) na zaplacení ušlého zisku, jež měl žalobci vzniknout ztrátou hodnoty peněz v důsledku pozdního vyplacení výsluhového příspěvku ve správné výši, resp. nepřiměřené délky řízení ve věci výsluhového příspěvku nebyla splněna podmínka existence nesprávného úředního postupu, neboť délka řízení ve věci výsluhového příspěvku nebyla nepřiměřená. Současně ani tento nárok žalobce neprokázal, pouze odkazoval na zákonnou výši úroku z prodlení.

22. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu mezi žalobcem a 1. žalovanou a podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou.

23. Proti výrokům II., III. a IV. tohoto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Měl za to, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil jeho požadavek na zaplacení ušlého zisku. Žalobce argumentoval tím, že došlo ke snížení hodnoty peněz, která žalobci náležela a o kterou byl připraven tím, že došlo k opožděné výplatě odchodného a výsluhového příspěvku. Zastával názor, že obecně je hodnota peněz vyjádřena úrokem z prodlení, který však žalobce nedostal s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalobce byl krácen a žalovaná Česká republika byla zvýhodněna. Pokud by žalovaná vyplatila odchodné a výsluhový příspěvek řádně, ke znehodnocení peněz by nedošlo. Znehodnocení peněz odpovídá ušlému zisku. Žalobce ke stanovení výše ušlého zisku navrhoval zpracování znaleckého posudku. Soud prvního stupně však tento důkaz neprovedl, čímž podle názoru žalobce pochybil.

24. Žalobce považoval rovněž za nesprávné výroky o náhradě nákladů řízení. Předně měl za to, že žalovanou je jeden subjekt – Česká republika, a tudíž by neměla být posuzována ve vztahu k náhradě nákladů řízení dvakrát, jak to učinil soud prvního stupně. Jelikož pak rozhodnutí ve věci záleželo na úvaze soudu, byl žalobce z hlediska výsledku řízení ve věci plně úspěšný a měla mu být přiznána plná náhrada jeho nákladů.

25. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil, žalobci přiznal částku 40 000 Kč a plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhradu nákladů řízení odvolacího.

26. Žalované 1) i 2) považovaly rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích za správný, navrhly jeho potvrzení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

27. Odvolací soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti 2. žalované – [orgán veřejné moci], které se z jednání omluvilo a souhlasilo, aby bylo jednáno v nepřítomnosti této organizační složky státu (§ 101 odst. 3 o.s.ř. za použití § 211 o.s.ř.).

28. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobce rozsudek v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům:

29. Předmětem přezkumu ve věci samé zůstal jen nárok žalobce na ušlý zisk (nároky 4) a 5)).

30. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně tak, jak je popsal ve svém rozsudku a jak jsou stručně rekapitulovány shora.

31. Dále vycházel ze závěrů soudu prvního stupně, které se týkaly nároků 1), 2) a 3) ohledně přiměřenosti či nepřiměřenosti délky posuzovaných řízení, neboť výrok I. nebyl napaden odvoláním.

32. Žalobce dovozoval, že mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku tím, že jelikož mu odchodné a výsluhový příspěvek byly vyplaceny ve správné výši později, než měly, došlo ke snížení hodnoty peněz, jež mu náležely. Škoda mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správních řízení ve věci odchodného a výsluhového příspěvku.

33. Výši ušlého zisku pak odvozoval od výše úroku z prodlení v zákonné výši, který počítal z později doplacených částek odchodného a výsluhové příspěvku od data, kdy mu mělo být odchodné a výsluhový příspěvek přiznány ve správné výši do data, kdy mu byly doplaceny nedoplatky, jež vznikly v důsledku nesprávně vyměřeného odchodného a výsluhového příspěvku.

34. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

35. Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, a nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

36. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek: 1) existence nesprávného úředního postupu (zde nepřiměřené délky řízení), 2) vznik újmy a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy.

37. Ušlý zisk spočívá podle teorie i ustálené judikatury v tom, že poškozený v důsledku škodné události své majetkové hodnoty nerozmnoží, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Představuje to, co poškozenému ušlo, tedy majetkovou hodnotu, kterou by při pravidelném běhu věcí získal a o kterou v důsledku škodní události přišel.

38. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. [spisová značka] vyjádřil právní názor, že vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění škoda podle občanského zákoníku nevzniká.

39. K nároku na ušlý zisk v souvislosti s pozdním vyplacením odchodného, resp. nepřiměřenou délkou řízení ve věci odchodného (nárok 4)):

40. Odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně o tom, že řízení ve věci odchodného bylo nepřiměřeně dlouhé a byl tedy naplněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu. Bylo tedy třeba se zabývat dalšími předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, tedy vznikem škody a příčinnou souvislostí.

41. Již ze samotných skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že žalobci v souvislosti s pozdním vyplacením odchodného, resp. s nepřiměřenou délkou řízení ve věci odchodného nemohla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku. Tvrzené snížení hodnoty peněz nepředstavuje ušlý zisk tak, jak je teorií i právní praxí definován. Žalobce tvrzeným snížením hodnoty peněz nepřišel o žádnou majetkovou hodnotu, kterou by při pravidelném běhu věcí získal. Jeho nárok nepředstavuje ani skutečnou škodu, protože jeho majetek nebyl v důsledku nepřiměřené délky řízení zmenšen.

42. Žalobce měl nárok na odchodné v určité výši. Nejprve mu bylo vyměřeno ve výši nesprávné, posléze mu byl vyplacen doplatek do výše správné. Žalobci bylo doplaceno tolik, kolik mu na odchodném správně náleželo. Na více žalobce nárok neměl.

43. Skutečná škoda ani ušlý zisk nemůže spočívat v tom, že si žalobce teoreticky mohl za peněžní prostředky vyplacené např. v roce 2011 koupit více zboží či služeb než v roce 2014.

44. Škodou ať už v podobě skutečné škody či ušlého zisku pak zcela jistě nemůže být úrok z prodlení z později doplacené částky odchodného, pokud žalobce nárok na úrok z prodlení z odchodného vůbec neměl. K tomu sám žalobce uvedl, že si je vědom toho, že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nárok na úrok z prodlení z později doplaceného odchodného nevzniká. K tomu lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 75/2015-17, který se týkal přímo žalobce. Škodou nemůže být to, co žalobci podle právní úpravy vůbec nenáleží.

45. K nároku na ušlý zisk v souvislosti s pozdním vyplacením výsluhového příspěvku, resp. nepřiměřenou délkou řízení ve věci výsluhového příspěvku (nárok 5)):

46. U tohoto nároku vyšel odvolací soud ze závěru soudu prvního stupně, že řízení ve věci výsluhového příspěvku nebylo nepřiměřeně dlouhé, neboť rozsudek soudu prvního stupně je ohledně tohoto nároku pravomocný a odvolací soud je jím vázán. Není tak dán jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tedy existence nesprávného úředního postupu. Již jen z tohoto důvodu nemohl být žalobce s tímto nárokem úspěšný.

47. Jinak pro tento nárok platí stejné právní závěry, jaké odvolací soud uvedl shora v části týkající se nároku 4) ohledně vzniku škody.

48. Odvolací soud k nárokům 4) a 5) dodává, že změna ekonomických poměrů či případná inflace, v jejichž důsledku může docházet ke změně hodnoty peněz není v příčinné souvislosti s délkou posuzovaného řízení a není tak přičitatelná žalované.

49. Vzhledem k výše uvedeným závěrům nebylo třeba se zabývat výší škody a soud prvního stupně proto nepochybil, pokud neprovedl důkaz navrhovaným znaleckým posudkem.

50. Odvolací soud uzavírá, že se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároků 4) a 5). Oba nároky se s ohledem na shora uvedené jeví jako zcela spekulativní.

51. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

52. Pokud se jedná o náklady řízení, odvolací soud podotýká, že jelikož žalobce v řízení uplatnil několik nároků se samostatným skutkovým základem a v řízení proto musely vystupovat za žalovanou Českou republiku dvě organizační složky státu, muselo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto zvlášť ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou zastoupenou příslušnou organizační složkou státu. Žalované České republice vznikaly náklady řízení dvakrát, za každou organizační složku.

53. Jako věcně správný shledal odvolací soud výrok IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a 2. žalovanou, o nichž soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v nárocích 4) a 5), v nichž za stát vystupovalo jako příslušná organizační složka [orgán veřejné moci] zcela neúspěšný. Je proto povinen zaplatit náhradu účelně vynaložených nákladů úspěšné protistrany. Výši nákladů řízení soud prvního stupně správně určil podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., neboť 2. žalovaná nebyla v řízení zastoupena advokátem.

54. Opodstatněným však odvolací soud shledal odvolání žalobce proti výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi ním a 1. žalovanou.

55. Soud prvního stupně správně postupoval podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce ve vztahu k 1. žalované uplatnil tři samostatné nároky s odlišným skutkovým základem (objektivní kumulace), nesprávně však vyhodnotil míru úspěchu a neúspěchu. Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci bylo třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015). Tarifní hodnota u každého nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu (110 000 Kč, 12 000 Kč, 18 000 Kč) činila 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) vyhl. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále „a. t.“). Celková tarifní hodnota tak činila 150 000 Kč (3 x 50 000 Kč). Žalobce byl úspěšný v nárocích 1) a 2), tedy co do tarifní hodnoty 100 000 Kč a neúspěšný v nároku 3), tedy co do tarifní hodnoty 50 000 Kč. Byl tedy úspěšný ze 2/3 a neúspěšný z 1/3. Proto mu náleží nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 1/3.

56. Žalobci vznikly náklady řízení za právní zastoupení advokátem. Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč (§ 7 bod 5. a. t. z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a. t.). Advokát v řízení učinil 10 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba, písemná podání ve věci samé ze dne 10. 3. 2017, 10. 5. 2019, 26. 10. 2023, 10. 4. 2024, účast u jednání dne 25. 1. 2024, 2. 7. 2024, odvolání ze dne 24. 10. 2018 (za ), odvolání ze dne 16. 7. 2019 (za )). Odměna advokáta činí 27 900 Kč (9 x 3 100 Kč). Součástí účelně vynaložených nákladů je též paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. v celkové výši 3 000 Kč (10 x 300 Kč). Celkem tak žalobci vznikly náklady na právní zastoupení advokátem ve výši 30 900 Kč. Z toho 1/3 činí 10 300 Kč, kterou je mu 1. žalovaná povinna zaplatit.

57. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že uložil 1. žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 300 Kč.

58. O náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř.

59. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný s odvoláním do nákladového výroku III. ve vztahu k 1. žalované. Jelikož šlo ve vztahu k 1. žalované pouze o odvolání proti výroku o nákladech řízení, náleží advokátovi odměna pouze ve výši sazby mimosmluvní odměny podle § 11 odst. 2 písm. a) a. t., tedy částka 1 550 Kč za jeden úkon a paušální náhrada hotových výdajů rovněž ve výši z částky 300 Kč, neboť druhá část odvolání se týkala věci samé a směřovala vůči 2. žalované. Odvolací soud shledal ve vztahu k odvolání žalobce do výroku III. jako účelně vynaložený pouze jeden úkon právní služby, a to odvolání. Účast u odvolacího jednání souvisela s projednáním jeho odvolání ve věci samé proti výroku II., který se týkal 2. žalované. Odvolací soud proto přiznal žalobci ve vztahu k 1. žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 1 700 Kč (1 550 + 150).

60. Žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný ve vztahu k nárokům 4) a 5), a proto by byl povinen nahradit 2. žalované náklady řízení. Té však v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.

61. Výrok I. nebyl odvoláním napaden, tudíž zůstal nedotčen.

Poučení