21 Co 317/2025 - 243

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Zuzany Hemelíkové ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený dne [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] c) [Jméno žalobce B], narozený dne [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozená dne [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o vyklizení nemovitosti o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v [Anonymizováno] č.j. [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno], ve spojení s usnesením č.j. [Anonymizováno] ze dne [Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 26 160 Kč, a to k rukám jejich právní zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v [Anonymizováno] (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným vyklidit pozemek parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obci [adresa], zapsaný v katastru nemovitostí vedeném [adresa], v části určené mezi body [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] vyznačenými ve vytyčovacím náčrtu [adresa] ze dne [datum], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, a to až na katastrální hranici s pozemkem parc. č. [hodnota] v katastrálním území [adresa], obci [adresa], zapsaným v katastru nemovitostí vedeném [adresa], do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. mu dále uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 156 557,55 Kč k rukám zástupkyně žalobců do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit [Anonymizováno] plnou náhradu nákladů státu vynaložených za vyhotovení vytyčovacího náčrtu ve výši, která bude určena zvláštním usnesením, na účet Okresního soudu v [Anonymizováno] č. [Anonymizováno], VS [var. symbol], do tří dnů od právní moci zvláštního usnesení. Usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že se tato výše určuje částkou 0 Kč.

2. Žalobci se domáhali vyklizení shora uvedené nemovité věci s tvrzením, že katastrální hranice byla přeměřena geodety a plot žalovaného na katastrální hranici nestojí. Tvrdili, že ho v roce 2008 rozšířil směrem do pozemku parc. č. [hodnota], kdy nejprve přislíbil nápravu, dále však posunutí plotu odmítal, a to přes ústní výzvy a později i výzvy písemné. Odkazovali na obnovu operátu v roce 2003, kterého se žalovaný účastnil jako člen komise a kdy vlastníkem nemovitostí ještě nebyl. Žalovaný učinil nesporným, že jeho plot na zapsané katastrální hranici nestojí, když s vytyčením katastrální hranice, jak ji zaměřil [tituly před jménem] [jméno FO] souhlasil a proti zaměření nic nenamítal. Uvedl, že hranice byla chybně zapsána do katastru nemovitostí, a to nikoli v souladu s tím, jak se na hranici vlastníci parcel dříve shodli. Tvrdil, že spornou část vydržel v oploceném rozsahu, když plot stojí tak, jak vždy historicky stál a on jej neposunul, pouze vyměnil starý plot za nový.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje a dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 19.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § [Anonymizováno] zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 1089 odst. 1 o.z. a ust. § 1095 o.z. Uvedl, že posuzoval, zda žalovaný vydržel spornou část pozemku žalobců. Konstatoval, že nebylo sporné, že plot stojí na jejich pozemku, ale žalovaný se bránil tvrzením o řádném či mimořádném vydržení. Připomněl, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že při opravě plotu, nejpozději v roce 2008, žalovaný plot prodloužil o tři pole na část nyní spornou a že se vlastníkem svého pozemku stal až dne [datum]. Uzavřel, že k řádnému vydržení chyběl žalovanému právní titul, když darovací smlouva se vztahovala pouze na pozemek parc. č. [hodnota] o výměře 614 m, která odpovídá stavu v katastru po obnově operátu v roce 2004. Konstatoval, že se proto držba části pozemku žalobců nezakládala na právním důvodu podle ust. § 1090 o.z. a že mimořádné vydržení nešlo uznat, protože by bylo nutné držet spornou část již ode dne [datum], což se nestalo. Připomněl, že žalovaný navíc připlocení provedl až po nabytí vlastnického práva, a držbu předchůdců tak nelze započítat. Poukázal rovněž na to, že nemá pravomoc přezkoumávat správnost katastrálních hranic z obnovy operátu z let 2003 až 2004 a musí vycházet ze zapsaného stavu.

5. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do [datum] (dále jen „SAT“) a ve znění od [datum] (dále jen „AT“), ust. § 11 odst. 1 SAT a AT, ust. § 13 odst. SAT a AT, ust. § 14 odst. 3 SAT a AT (zde evidentní písařskou chybu uvedl nesprávně „o.s.ř.“), ust. § 12 odst. 4 SAT a AT, ve spojení s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. O nákladech státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání se zdůrazněním, že svou obranu založil na námitce vydržení sporné části pozemku. Tvrdil, že současné oplocení pouze nahradilo původní historické oplocení, které bylo v témže průběhu vedeno již před rokem 2008, když k prokázání této skutečnosti poukazoval především na výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], historické fotografie a spisové podklady katastru nemovitostí. Soudu prvního stupně vytýkal, že neprovedl všechny navržené důkazy, zejména historické fotografie a spis katastrálního úřadu, který měl význam pro posouzení tvrzeného vyznačení hranic v roce 2003 a jeho vztahu k digitalizaci operátu. Neprovedení tohoto důkazu označil za pochybení s vlivem na zjištění skutkového stavu. Namítal, že prvostupňový soud nesprávně vyhodnotil věrohodnost svědků, kdy „jeho svědkům“ vytkl „naučenost“ jejich výpovědí, aniž tuto úvahu konkrétně odůvodnil. Takový závěr označil za nepřezkoumatelný, neboť v rozsudku nebylo uvedeno, z jakých konkrétních projevů svědectví soud prvního stupně tento dojem dovodil. Poukazoval na to, že naproti tomu výpovědi „svědků žalobců“, ač obsahují podstatné rozpory, nehodnotil kriticky. Zdůrazňoval, že jejich výpovědi se překrývají nejen obsahově, ale i slovně a strukturou a dovozoval, že soud prvního stupně přihlížel k oběma skupinám svědků nerovnoměrně a bez aplikace systematických kritérií specifické a obecné věrohodnosti. Ve svém odvolání dále připomínal, že fotografie a svědecké výpovědi prokazují, že oplocení bylo historicky vedeno v nynější linii, z čehož dovozoval existenci dobré víry podle ust. § 7 o.z., která se presumuje. Namítal rovněž vady řízení před katastrálním úřadem, zejména to, že vlastníci pozemku parc. č. [hodnota] nebyli přizváni k fyzickému vytyčení hranic, ačkoli to tehdy vyžadoval zákon a prvostupňový soud měl tyto rozpory zohlednit i v rámci civilního řízení. Akcentoval, že ten nevěnoval pozornost ani leteckým snímkům, z nichž má vyplývat, že stav oplocení před rokem 2008 odpovídá stavu současnému. Další jeho námitka spočívala v tom, že žalobci po dobu přibližně dvanácti let (2008 až 2020) nijak nereagovali na údajný zásah do jejich pozemku. Tato pasivita podle něj oslabuje věrohodnost tvrzení o tom, že k zásahu došlo, a podporuje jeho verzi o dlouhodobě existujícím historickém oplocení. Odvolatel ve svém odvolání uváděl, že vzhledem k neprovedení jím navržených důkazů a nesprávnému hodnocení výpovědí, měl soud prvního stupně přiznat vyšší důkazní hodnotu důkazům svědčícím v jeho prospěch, když jeho postup označil za rozporný s principem formální pravdy. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Žalobci navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zdůrazňovali, že v průběhu dokazování nebylo prokázáno, že by hranice pozemků určené závaznými správními rozhodnutími katastru nemovitostí byly nesprávné a že posouzení správnosti těchto rozhodnutí navíc nepřísluší civilnímu soudu. Uvedli, že pokud měl žalovaný za to, že správní rozhodnutí neodpovídají skutečnému stavu, mohl svá tvrzení uplatnit výhradně ve správním soudnictví. Připomínali, že soud je těmito správními rozhodnutími vázán a je povinen respektovat takto určenou hranici pozemků, když plot vybudovaný žalovaným se na této hranici nenachází a zasahuje do pozemku v jejich vlastnictví. Konstatovali, že ze správního rozhodnutí dále vyplývá, že hranice byla určena podle plotu, který zde v době jejího vymezení existoval, a s nímž všichni zúčastnění vlastníci, včetně právních předchůdců žalovaného, vyjádřili jednoznačný souhlas. Akcentovali, že účastníci shodně potvrdili, že plot vybudovaný žalovaným nestojí na hranici pozemků evidované v katastru nemovitostí, že žalovaný výslovně uvedl, že nemá žádné výhrady k vytyčovacímu náčrtu zpracovanému geodetem [jméno FO], který byl předložen žalobci a že se účastníci shodli, že při digitalizaci katastrální mapy všichni odsouhlasili průběh hranice v místě tehdejšího plotu, když žalovaný byl přítomen místnímu šetření a souhlasil s vymezením hranice bez jakýchkoli výhrad. Dovozovali, že tedy nemohl spornou část pozemku vydržet.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil podle následujících ustanovení právních předpisů.

10. Podle ust. § 118 odst. 1 o.s.ř. po zahájení jednání předseda senátu vyzve žalobce (navrhovatele), aby přednesl žalobu (návrh na zahájení řízení) nebo sdělil její obsah, a žalovaného (ostatní účastníky řízení), aby přednesl nebo sdělil obsah podaných písemných vyjádření ve věci; podání nepřítomných účastníků přečte nebo sdělí jejich obsah předseda senátu. Žalovaného (jiného účastníka), který dosud neučinil písemné podání, předseda senátu vyzve, aby se ve věci vyjádřil. Je-li to potřebné, předseda senátu účastníka též vyzve, aby svá tvrzení doplnil a aby navrhl k prokázání svých tvrzení důkazy. Podle odst. 2 citovaného ustanovení po provedení úkonů podle odstavce 1 předseda senátu sdělí výsledky přípravy jednání a podle dosavadních výsledků řízení uvede, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nestanoví-li zákon jinak, určuje další průběh jednání předseda senátu podle okolností případu.

11. Podle ust. § 118b odst. 1 o.s.ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle ust. § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (ust. § 114c odst. 4 o.s.ř.). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle ust. § 114c o.s.ř., mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle ust. § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř.

12. Zásada koncentrace řízení byla do českého civilního procesu v určité podobě zakotvena s účinností od [datum]; tzv. zákonná koncentrace v dnešní podobě pak byla pro sporná řízení v hlavních rysech zavedena do občanského soudního řádu s účinností od [datum]. Smyslem a účelem zásady koncentrace řízení je přispět k soustředěnému řízení, k jeho zrychlení, zefektivnění a rovněž působit na účastníky, aby svá skutková tvrzení i důkazní návrhy ve věci záměrně neoddalovali a nevyčkávali s jejich uplatněním na pozdější fáze řízení. Koncentrace však zakládá i důležitý závazek pro soud, a to povinnost rozhodnout až na výjimky při prvním jednání ve věci. Podle ust. § 118b odst. 1 o.s.ř. se okamžik koncentrace řízení váže v případě, že nebyla provedena příprava jednání podle ust. § 114c o.s.ř., ke skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí dodatečné lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Pouze do tohoto okamžiku tedy mohou účastníci řízení uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání, přičemž k později uvedeným tvrzením či označeným důkazním návrhům soud nemůže přihlížet, nejde-li o zákonem stanovené výjimky z této zásady v ust. § 118b odst. 1 věta třetí o.s.ř. Koncentrace řízení nenastává, jestliže o ni a o jejich účincích nebyli účastníci poučeni jak v předvolání k jednání, tak i před skončením jednání, má-li v této době koncentrace nastat [srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 98/2013 civ. (dále jen „NS [spisová značka]“)].

13. Okamžik skončení prvního jednání ve věci pak není zákonem výslovně stanoven, nicméně je vykládán ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR tím způsobem, že nemá jen prvek časový, tedy že za první jednání nelze pokládat vždy jen takové jednání, které soud nařídil jako první v pořadí k projednání věci samé a které se uskutečnilo, ale s ohledem na jeho odlišný smysl a účel také prvek obsahový (materiální). Podle rozhodnutí NS [spisová značka] pak obsahem prvního jednání musí být takové úkony, které je soud povinen při jednání provést dříve, než přistoupí k dokazování (k provádění důkazů) o věci samé. Podstatné nemůže být jen to, že bylo skončeno (odročeno) jednání, které soud nařídil jako první k projednání věci samé a které se také uskutečnilo, jestliže při něm nebyly provedeny nebo nemohly být provedeny (soudem nebo účastníky) všechny úkony, které by účastníkům reálně umožnily včas a řádně splnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost. Podle Nejvyššího soudu ČR lze první jednání ve smyslu ust. § 118b odst. 1 o.s.ř. pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v ustanoveních ust. § 118 odst. 1 a 2 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR pak v otázce skončení prvního jednání dále dospěl k závěru, že pokud jde o posuzování toho, zda došlo k provedení úkonů podle ust. § 118 odst. 1 a 2 o.s.ř. a zda došlo k zákonné koncentraci podle ust. § 118b odst. 1 věta druhá o.s.ř., sdělení výsledků přípravy jednání soudem není vždy obligatorním úkonem soudu, když obecně platí, že v této fázi řízení má předseda senátu sdělit informace z přípravy jednání tehdy, pokud je to potřebné pro další průběh řízení, případně vhodné z hlediska informovanosti účastníků a např. potřeby vysvětlení důvodů, které k příslušným postupům vedly [viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] (dále jen „NS [spisová značka]“)]. Ke sdělení výsledků přípravy jednání má zákon na mysli sdělení podstatných okolností, které vyplynuly z přípravy jednání, a nikoliv sdělování veškerých výsledků přípravy jednání.

14. Odvolací soud doplňuje, že ve věci nastala koncentrace řízení s koncem třicetidenní lhůty od doručení protokolu o ústním jednání, poskytnuté účastníkům na prvním jednání, které se ve věci konalo dne [datum]. Protokol byl doručen tehdejšímu právnímu zástupci žalovaného dne [datum] a řízení bylo tedy koncentrováno uplynutím dne [datum]. Nelze přehlédnout, že soud prvního stupně poskytl účastníkům řádné poučení o koncentraci řízení podle ust. § 118b odst. 1 o.s.ř., včetně případných negativních procesních následků, přičemž z protokolu neplyne, že by žalovaný vyjádřil s tímto postupem prvostupňového soudu jakékoliv výhrady. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně účastníkům řízení řádně sdělil výsledky přípravy jednání, jak to vyplývá z protokolu o ústním jednání, konaného dne [datum].

15. Nastoupená koncentrace řízení uplynutím dne [datum] má pak za následek, že nelze přihlížet ke zcela novým důkazům žalovaného, které navrhl ve svém podání ze dne [datum], doručeným soudu prvního stupně téhož dne, tedy dva dny po koncentraci řízení. Soud prvního stupně tedy pochybil v tom, pokud u ústního jednání, konaného dne [datum], provedl dokazování výslechem svědků [jméno FO] a [adresa], navržených žalovaným.

16. Co se týká námitky žalovaného, že soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění ze svědeckých výslechů [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], neboť obsahují podstatné rozpory a že jejich výpovědi nehodnotil prvostupňový soud kriticky, má odvolací soud za účelové.

17. Pokud žalovaný v odvolání napadal důvěryhodnost uvedených svědků s tím, že jsou blízkými příbuznými žalobců, tak odvolací soud konstatuje, že odmítání svědecké výpovědi pro příbuzenský (či jiný vztah) svědka k účastníkovi řízení odporuje smyslu a účelu zákona. Ten totiž výslech takovéto osoby účastníkovi blízké jako svědka nevylučuje. Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

18. Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že hodnocení výpovědi svědka je z hlediska její věrohodnosti v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (ust. § 122 odst. 1 o.s.ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl odvolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se podle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]). Svědek v občanském soudním řízení vypovídá o tom, co svými smysly vnímal o skutečnostech, které tvoří předmět jeho výslechu. Svědku tedy nepřísluší, aby vnímané skutečnosti hodnotil a aby tak z nich činil o věci skutkové nebo právní závěry, neboť toto je úkolem soudu. Při důkazu výpovědí svědka soud prvního stupně hodnotí věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují).

19. Odvolací soud nemá žádný důvod vytknout soudu prvního stupně, že by ignoroval části výpovědí jím vyslechnutých svědků nebo že by obsahy těchto výpovědí vyhodnotil způsobem, který by byl v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, dané ust. § 132 o.s.ř. Je třeba připomenout, že soud prvního stupně není povinen uvádět u každého provedeného důkazu, že jej považuje za věrohodný. Tento jeho závěr totiž již přímo vyplývá z jeho konkrétních skutkových závěrů, neboť pokud by provedené důkazy nepovažoval za věrohodné, zcela logicky by se jejich obsah neprojevil v jím popsaném zjištěném skutkovém ději. Skutková zjištění soudu prvního stupně tedy mají oporu v provedeném dokazování, jestliže z odůvodnění rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že prvostupňový soud vzal pro uvedená zjištění v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ust. § 132 o.s.ř.

20. Jak již bylo shora uvedeno, procesní pochybení soudu prvního stupně spočívalo toliko v tom, že provedl dokazování výslechy svědků [jméno FO] a [adresa], navržených žalovaným až po koncentraci řízení.

21. Ohledně námitky žalovaného, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, zejména spis katastrálního úřadu, pak odvolací soud znovu opakuje, že tyto důkazy byly navrženy až po nastoupení koncentrace řízení, která jejich uplatnění brání.

22. Lze tedy je zopakovat, že uplynutím třicetidenní lhůty od doručení protokolu o ústním jednání ve věci, tj. dne [datum] nastala zákonná koncentrace řízení. Následná důkazní návrhy žalovaného, obsažené v jeho vyjádření doručeném soudu prvního stupně až dne [datum], tak byly uplatněny v rozporu s touto zásadou a nelze k nim z tohoto důvodu přihlížet.

23. Odvolací soud vyslovuje souhlas s soudem prvního stupně v tom, že neměl pravomoc přezkoumávat správnost katastrálních hranic z obnovy operátu z let 2003 až 2004 a musel tedy vycházet ze zapsaného stavu. Případné vady v tomto směru je totiž možno vyřešit jen v rámci správního soudnictví, nikoli v řízení občanskoprávním.

24. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Žaloba je tudíž důvodná a soud prvního stupně postupoval správně, když jí napadeným rozsudkem, ve znění doplňujícího usnesení, vyhověl.

25. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný, byť s upřesněním dalších důvodů podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně věcně správných akcesorických výroků o nákladech řízení.

26. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšným žalobcům vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 10 360 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. k) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT při zastupování čtyř osob podle ust. § 12 odst. 4 AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 4 540,20 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobců tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 26 160 Kč a jejich náhrada jim byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení