21 Co 343/2024 - 580

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Michaely Novákové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozen [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] zastoupený opatrovníkem [Jméno opatrovníka] advokátem se sídlem [adresa] o určení neúčinnosti darovací smlouvy o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 14. června 2024 č. j. 3 C 81/2015-515 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve 11 254 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví určil, že převod vlastnického práva k pozemku par. č. [označení] o výměře 1389 m2, trvalý travní porost, zapsanému v katastru nemovitostí vedeném Kat. úřadem pro [název] kat. pracoviště [adresa], obec [adresa] a k.ú. [adresa], na LV č. [hodnota], k němuž došlo darovací smlouvou uzavřenou dne [datum] mezi [jméno FO], r. č. [RČ], bytem [adresa], coby dárcem a [Jméno žalovaného A], r. č. [RČ], bytem [Adresa žalovaného A], coby obdarovaným, přičemž ke vkladu vlastnického práva ve prospěch obdarovaného došlo na základě vkladového řízení vedeného u Katastrálního úřadu pro [název] katastrální pracoviště [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni [datum] zápisem ze dne [datum] (dále jen „darovací smlouva“), je vůči žalobci neúčinný a výrokem II žalovanému uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 43 463 Kč k rukám [Jméno advokáta].

2. V odůvodnění uvedl, že žalobce se domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinná shora označená darovací smlouva, a tvrdil, že [tituly před jménem] [jméno FO], narozený [datum], se podpisem vlastní směnky bez protestu vystavené 26. 5. 2010 v Praze směnečně zavázal, že dne 25. 5. 2012 zaplatí směnečnému věřiteli (žalobci) částku 2 230 000 Kč. Ke směnečnému rukojemství se zavázala [jméno FO], narozená [datum]. Protože směnečný dlužník dluh ze směnky neuhradil a dluh nezaplatila ani [jméno FO] a ani další avalista [jméno FO], má žalobce vůči [jméno FO] pohledávku ve výši 2 230 000 Kč se směnečným úrokem 6 % ročně od 26. 5. 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 7 433,30 Kč. O tomto nároku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne [datum] č. j. [spisová značka], který vůči [jméno FO] nabyl právní moci dne [datum]. V rámci přebírání směnečného závazku a směnečného rukojemství [jméno FO] deklarovala, že jediným majetkem způsobilým k zajištění směnečného dluhu je pozemek p. č. [označení] v katastrálním území [adresa], pozemek p. č. [označení] a p. č. [označení] v katastrálním území [adresa] a spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny na pozemku p. č. st. [označení] a p. č. [označení] v katastrálním území [adresa]. Pozemek v [adresa] převedla [jméno FO] bezúplatně na žalovaného na základě darovací smlouvy ze dne 1. 11. 2014 s účinky zápisu v katastru nemovitostí ke dni 14. 11. 2014 a pozemek v [adresa] na základě darovací smlouvy ze dne 15. 1. 2015 s právními účinky zápisu v katastru nemovitostí ke dni 16. 2. 2015 a spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve [adresa] na základě darovací smlouvy ze dne 1. 12. 2014 s účinky zápisu v katastru nemovitostí ke dni 12. 12. 2014 a tím dlužnice bez odpovídajícího protiplnění snížila podstatně svůj majetek a znemožnila žalobci uspokojení jeho splatné směnečné pohledávky. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a namítl, že [jméno FO] se o tom, že směnka nebyla zničena, dozvěděla až z podané žaloby, tedy po uzavření darovaní smlouvy. Při darování pozemku zohlednila dlouhodobou, mimořádnou a nadstandardní péči žalovaného o její osobu. Vedle nemovitostí měla [jméno FO] ve svém vlastnictví akcie na jméno společnosti [právnická osoba]., IČO: [IČO], jejichž nominální hodnota byla 15 000 000 Kč (dále též jen „akcie“). Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázané, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] č. j. [spisová značka] bylo [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 2 230 000 Kč s úrokem 6 % ročně od 26. 5. 2012, směnečnou odměnu 7 433,30 Kč a náklady řízení 218 110 Kč. Rozsudek ve vztahu k [jméno FO] nabyl právní moci dne 3. 2. 2021 a vykonatelný se stal dnem 9. 2. 2021. Žalovaný je v současné době v katastru nemovitostí veden jako výlučný vlastník pozemku p. č. [označení] v katastrálním území [adresa] a jako nabývací titul je uvedena darovací smlouva ze dne 1. 11. 2014 s právními účinky vkladu ke dni 14. 11. 2014, dále jako výlučný vlastník pozemků p. č. st. [označení] a p. č. [označení] v katastrálním území [adresa] a jako nabývací titul je uvedeno usnesení soudu o projednání dědictví a darovací smlouva ze dne 1. 12. 2014 s právními účinky vkladu ke dni 12. 12. 2014, a dále je výlučným vlastníkem pozemků p. č. [označení] a [označení] v katastrálním území [adresa] a jako nabývací titul je uvedena darovací smlouva ze dne 15. 1. 2015 s právními účinky vkladu ke dni 16. 2. 2015. Převodcem vlastnického práva byla ve všech případech [jméno FO]. Dále okresní soud prováděl zejména dokazování listinami a výslechem svědků k prokázání vlastnictví akcií [jméno FO]. Uzavřel, že provedené důkazy k prokázání vlastnictví akcií [jméno FO] nepostačují. Seznam akcionářů byl předložen v prosté kopii, přičemž žalobce pravost této listiny zpochybnil, přičemž podle § 565 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Pravost této listiny sice potvrdil svědek [právnická osoba], statutární orgán obchodní společnosti [právnická osoba]., předseda představenstva a bývalý předseda dozorčí rady, ale jeho výpověď odvolací soud považoval za nevěrohodnou. Poukázal na rozpor jeho tvrzení s dopisem insolvenčního správce obchodní společnosti, neboť uvedl, že seznam akcionářů má k dispozici insolvenční správce, ale ten k dotazu soudu uvedl, že jej k dispozici nemá, neboť mu jej svědek odmítl vydat. Svědek ve své výpovědi uvedl, že [jméno FO] potkal pouze několikrát ve [adresa], ale ve svém dopise soudu naopak uvedl, že [jméno FO] splnila svou povinnost předložit akcie dne 3. 6. 2014 v sídle společnosti. Také výpověď [jméno FO] (matky žalovaného) a [tituly před jménem] [jméno FO] (bratra žalovaného) nepovažoval okresní soud za zcela spolehlivé. Především svědci nikdy akcie nezmiňovali při svých opakovaných žádostech o osvobození od soudních poplatků a na vlastnictví akcií tedy nelze usuzovat z výpovědi těchto svědků o tom, že mezi nimi došlo k darování těchto akcií. Ostatní nemovitý majetek, který měla [jméno FO] ve svém vlastnictví v době uzavření darovací smlouvy, nedosahoval zdaleka hodnoty, která by mohla dostačovat k uspokojení pohledávky žalobce. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle § 589 odst. 1, 2, § 590 odst. 1 písm. c/, § 591, § 594 odst. 1, § 595 odst. 1 o. z. a dospěl k závěru, že žaloba na určení neúčinnosti darovací smlouvy vůči žalobci je důvodná. Žalobce má vůči [jméno FO] vykonatelnou pohledávku ve výši 2 230 000 Kč. [jméno FO] převedla darovací smlouvou (tedy bezúplatně) své nemovitosti na žalovaného. Další své zbývající nemovitosti mu pak darovala dne 1. 12. 2014 a 15. 1. 2015. Protože v případě darovací smlouvy jde o bezúplatné právní jednání, dopadá na projednávanou věc § 591 o. z., který jako ustanovení speciální vylučuje § 590 o. z. Není proto rozhodné, zda byl či nebyl zkracující úmysl dlužnice ([jméno FO]) žalovanému znám a zda znám být nemusel, jak vyžaduje § 590 o. z. Žaloba byla podána ve lhůtě dvou let (§ 591 o. z.). Okresní soud se neztotožnil s právní argumentací žalovaného o existenci výluky zakotvené v § 591 písm. d/ o. z., podle které neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech, přičemž to neplatí, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Pokud žalovaný o [jméno FO] jako o svou matku pečoval (a intenzitu a kvalitu a rozsah péče tvrzený žalovaným okresní soud nezpochybňoval), pak ani takto prezentovaná péče mravním důvodem či otázkou slušnosti, která by převážila závazek dlužnice k úhradě směnečného závazku ve výši několika milionů korun, není. Okresní soud v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn. 21 Cdo 867/2018, které vykládá pojem „ohledy slušnosti“ podle § 591 písm. d/ o. z. Plnění dlužníka musí být přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. Musí se jednat o mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli. Okresní soud pak uzavřel, že běžnou péči o rodiče nelze považovat za něco mimořádného a nadstandardního, co by rodiče mravně zavazovalo k tomu, aby pečující dítě odměnili cenným hmotným majetkem. Výjimka daná § 591 písm. d/ o. z. proto v daném případě podle okresního soudu naplněna nebyla. Dále se okresní soud zabýval tím, zda darovací smlouva zkrátila uspokojení věřitele. Ve vztahu k vlastnictví dalších nemovitostí [jméno FO] okresní soud zdůraznil, že lze dovodit jednotný záměr [jméno FO] zbavit se celého svého nemovitého majetku, byť tak učinila postupně třemi samostatnými darovacími smlouvami. Nelze izolovaně zkoumat pouze první darovací smlouvu a vycházet tedy ze závěru, že dne 1. 11. 2014 byla darována jen jedna z několika nemovitostí a dlužnice dále disponovala dalším nemovitým majetkem. I kdyby tomu tak ovšem bylo, pak hodnota zbývajících nemovitostí rozhodně k uspokojení směnečného závazku nepostačovala. Pokud žalovaný namítal, že [jméno FO] byla vlastníkem akcií, pak (jak je shora uvedeno) dospěl okresní soud k závěru, že vlastnictví akcií [jméno FO] v době uzavření kupní smlouvy prokázáno nebylo. Darováním nemovitostí proto došlo ke zkrácení věřitele a okresní soud žalobě vyhověl a úspěšnému žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Namítl, že okresní soud nesprávně posoudil otázku aplikace výjimky podle § 589 odst. 1 o. z., pokud dospěl k názoru, že výjimka podle § 591 písm. d/ o. z. nebyla v daném případě naplněna. [jméno FO] si byla vědoma při darování, že jím vyhovuje mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti za mimořádnou péči žalovaného o ni – nad rámec běžné očekávané péče dítěte o rodiče. Důvodem pro darování pozemků nebylo pouze přání jejího manžela, ale převážila nadstandardní péče žalovaného o ni, která byla intenzivního rozsahu, obrazně řečeno 24 hodin denně, celý týden, nad rámec všech svých osobních potřeb. K tomu žalovaný navrhl výslech svědka [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], které soud neprovedl. Závěr okresního soudu, že šlo o běžnou péči syna o matku, není správný a není správný ani jeho závěr, že takovou péči nelze považovat za něco mimořádného a nadstandardního, co by rodiče mravně zavazovalo k tomu, aby pečující dítě odměnil cenným hmotným majetkem. Darováním nemovitosti nedošlo ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce, neboť z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že jako dobu rozhodnou pro zkrácení věřitele tato judikatura chápe okamžik účinnosti odporovatelného právního jednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, Rc 25/2013, sp. zn. 29 Cdo 79/2017). Krácení věřitele ve smyslu výše uvedené judikatury je třeba posoudit ke dni 14. 11. 2014, což je den zápisu do katastru nemovitostí darovací smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2014. K tomuto datu měla [jméno FO] dostatek jiného majetku (nemovitosti a akcie), který postačoval k uspokojení pohledávky. [jméno FO] měla v době uzavření darovací smlouvy ve vlastnictví další nemovitosti v hodnotě 130 000 Kč a spoluvlastnický podíl k nemovitostem v hodnotě 655 900 Kč a 144 100 Kč. Nominální hodnota akcií obchodní společnosti [právnická osoba]. ve vlastnictví [jméno FO] byla 15 000 000 Kč a s těmito akciemi se dne 4. 3. 2015 zúčastnila valné hromady společnosti, o které byl pořízen notářský zápis. Přestože tato společnost v uvedené době procházela konkurzem, měla společnost obchodní majetek skládající se z finanční hotovosti přesahující 12 000 000 Kč a nemovitosti v ceně 60 000 000 Kč. Okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, že důkazy o vlastnictví akcií [jméno FO] jsou nevěrohodné a neprůkazné. Okresní soud měl přihlédnout k seznamu akcionářů ze dne 4. 3. 2015, který byl předložen v kopii, s ohledem na vysvětlení ohledně vedení seznamu akcionářů, které podal ve své svědecké výpovědi svědek [právnická osoba], který vlastnictví akcií [jméno FO] potvrdil. Okresní soud pak nesprávně k otázce vlastnictví akcií nevyslechl ani svědka [jméno FO], který byl a je v kontaktu s [jméno FO]. Tento svědek je bratrem ženy, se kterou má [tituly před jménem] [jméno FO] syna, ale jsou v kontaktu a navržený svědek vykonává advokátní činnost a mohl by se hodnověrně vyjádřit k otázce vlastnictví akcií. Okresní soud pak nesprávně nepřihlédl ani k potvrzení obchodní společnosti a vyjádření této společnosti ohledně hodnoty akcií. Podle posudku znalce [tituly před jménem] [jméno FO] byla obvyklá cena akcií 10 560 000 Kč a dle znaleckého posudku společnosti [právnická osoba]. v intervalu 10 500 000 Kč až 12 090 000 Kč. Řízení před okresním soudem bylo v roce 2015 přerušeno v rozporu se zákonem a žaloba měla být zamítnuta. Řízení je tedy postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle konstantní judikatury nelze podat žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu předtím, než žalobce jako věřitel disponuje vykonatelnou pohledávkou za dlužníkem (viz rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2117/2018). Žalobce vykonatelnou pohledávkou disponoval až ke dni 3. 2. 2021, tedy až více jak 5 roků po podání žaloby. Soud měl tedy žalobu zamítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016), neboť žalobce nedisponoval vykonatelnou pohledávkou a k odpůrčí žalobě nebyl věcně legitimován. Okresní soud rovněž nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení, pokud vycházel z ustanovení § 9 odst. 3 písm. a/ vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), když správně mělo být použito ustanovení § 9 odst. 1 a. t., neboť předmětem řízení o určení neúčinnosti právního úkonu není věc ocenitelná penězi, a tarifní hodnota je tedy dle § 9 odst. 1 a. t. částka 1 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 616/2014, usnesení Krajského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]). Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne.

4. Žalovaný pak ve svém podání sám doplnil odvolání podané jeho zástupcem, ve kterém podrobil kritice skutkové závěry okresního soudu směřující k posouzení vlastnictví akcií [jméno FO].

5. Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání žalovaného navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že žalovaný pouze opakuje své námitky předkládané již okresnímu soudu. Okresní soud ve věci správně rozhodl, pokud uzavřel, že všechny podmínky pro úspěšnost žaloby o neúčinnost darovací smlouvy byly splněny. Tvrzení žalovaného, že [jméno FO] měla v době darování dostatek jiných prostředků, je tvrzením založeným na zjevně zfalšovaných listinách a okresní soud se s argumentací žalovaného dostatečně a srozumitelně vypořádal.

6. Zástupce žalovaného na jednání před odvolacím soudem přednesl písemné odvolání a odkázal na písemné podání žalovaného. Zdůraznil, že okresní soud nesprávně založil svůj závěr o neexistenci výluky neúčinnosti podle § 591 písm. d/ o. z. především na přání otce žalovaného. [jméno FO] si v době darovací smlouvy byla vědoma vlastnictví akcií v hodnotě 15 000 000 Kč. Seznam akcionářů nemusí mít (i dle právní nauky) určitou formu. Tuto zákon neurčuje. Okresní soud pak nesprávně jako nedůvěryhodné hodnotil výpovědi svědků. Svědka [jméno FO] měl pak správně po stránce procesní vyslechnout v postavení účastníka řízení. Odvolací soud by měl dokazování doplnit ve směru naznačeném v odvolání a vyžádat si od svědka [jméno FO] akcie [jméno FO].

7. Zástupce žalovaného na jednání před odvolacím soudem odkázal na písemné vyjádření k odvolání a ztotožnil se se závěry okresního soudu. Uvedl, že žalovaný k existenci mravního závazku přinesl pouze obecná tvrzení a netvrdí žádné konkrétní skutečnosti takového významu, že by odůvodnily vznik závazku [jméno FO] vůči žalovanému. Tvrzení žalovaného o akciích [jméno FO] je tvrzení účelové, které žalovaný přinesl dodatečně až v roce 2021, přičemž listina, kterou existenci akcií prokazuje, je pochybná. Pokud byl pořízen notářský záznam o valné hromadě, pak [jméno FO] jako akcionář v něm uvedena není.

8. Odvolací soud dospěl po projednání odvolání k závěru, že není opodstatněné.

9. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav věci a jeho rozhodnutí spočívá na správném právním posouzení. Odvolací soud na jeho důvody odkazuje a na doplnění a k odvolacím důvodům žalovaného uvádí následující.

10. Pokud okresní soud usnesením ze dne 7. 8. 2015 č. j. 3 C 81/2015-35, které nabylo právní moci dne 26. 9. 2015, řízení přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c/ do pravomocného rozhodnutí ve věci vedené Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], pak tímto postupem nezatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které by byl odvolací soud povinen přihlédnout podle § 212a odst. 5 o. s. ř. V prvé řadě nelze tento postup okresního soudu podrobit přezkumu v rámci projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, neboť usnesení o přerušení řízení již nabylo právní moci. Věcnou správnost tohoto usnesení procesní povahy již nelze v tomto stadiu přezkoumávat a je třeba z něj vycházet. Nicméně ani věcně odvolací soud s výtkami žalovaného tímto směrem nesouhlasí a jen velice stručně k této problematice uvádí následující. Judikatura Nejvyššího soudu ČR (viz sp. zn. 21 Cdo 3914/2016) sice dovodila, že dřívější judikatura vztahující se k důvodu přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. se po účinnosti o. z. s ohledem na odlišné řešení rozhodné otázky v ustanovení § 593 již neuplatní, avšak z těchto judikaturních závěrů nelze dovodit absolutní vyloučení postupu soudu podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. v řízení o odpůrčí žalobě za účinnosti o. z., pokud věřitel (na svoji škodu) institut tak zvané výhrady podle § 593 o. z. nevyužije. K tomu se přiklání i odborná literatura (viz Velké komentáře, Lavický a kolektiv, Občanský zákoník I, obecná část, nakladatelství C. H. Beck, 1. vydání 2014, strana 2146). Potažmo nelze v přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. v řízeních tohoto typu spatřovat vadu, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a měla bez dalšího vést ke zrušení rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Věřitel nakonec – opět velice stručně řečeno – není povinen institutu § 593 o. z. využít, a pokud takto nepostupuje, nezbývá mu než být odkázán na to, aby v předčasně zahájeném řízení o neúčinnost právního jednání navrhl jeho přerušení. Takto ovšem postupuje pouze na svoji škodu a nikoli na úkor žalované osoby pasivně legitimované podle hmotného práva.

11. Podle § 589 odst. 1 zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, nebo bylo-li již uspokojeno.

12. Podle § 591 o. z. neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o a) plnění povinnosti uložené zákonem, b) obvyklé příležitostné dary, c) věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo d) plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

13. Podle § 594 odst. 1 o. z. se neúčinnosti právního jednání lze dovolat proti tomu, kdo s dlužníkem právně jednal, nebo kdo z právního jednání přímo nabyl prospěch, vůči jeho dědici nebo vůči tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce.

14. Právní teorie dovozuje, že institut relativní neúčinnosti (§ 589 a následující o. z.) dává věřiteli právo dovolat se relativní neúčinnosti právního jednání dlužníka snižující možnost uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Věřitel má pak možnost uspokojit svou pohledávku v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) na majetku vyvedeném dlužníkem. Vykonatelnou pohledávkou se rozumí pohledávka opřená o exekuční titul. Judikatura dovozuje, že požadavek, aby pohledávka věřitele byla vykonatelná, nevymezuje podmínku pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka, ale aktivní věcnou legitimaci k odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž se věřitel může (úspěšně) dovolat určení neúčinnosti právního jednání dlužníka, se uvádí zejména v ustanoveních § 590 a § 591 o. z. Neúčinnosti právního jednání se lze za podmínek tam uvedených dovolávat nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vykonatelnou již v době, kdy bylo učiněno napadené právní jednání, ale i v případě, že bylo učiněno dříve, než se pohledávka věřitele za dlužníkem stala vykonatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3914/2016). Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1079/2017 vykonatelnou se rozumí pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).

15. V projednávané věci disponoval žalobce proti své dlužnici ([jméno FO] jako dárkyni dle napadené darovací smlouvy) shora označeným soudním rozhodnutím, tedy exekučním titulem, který mu přiznával pohledávku v celkové výši 2 230 000 Kč s úrokem 6 % ročně od 26. 5. 2012, pohledávkou ve výši 7 433,30 Kč a pohledávkou ve výši 218 110 Kč. Pro posouzení existence podmínky vykonatelnosti pohledávky v době rozhodování soudu není z hlediska hmotného práva významné, zda se tak z pohledu běhu času stalo v důsledku rozhodnutí soudu o přerušení řízení o odpůrčí žalobě a nikoli za aktivního použití výhrady podle § 593 o. z. ze strany žalobce jako dotčeného věřitele.

16. Okresní soud věc posoudil v prvé řadě správně po stránce právní, pokud dovodil, že na věc dopadá ustanovení § 591 o. z. upravující neúčinnost bezúplatných právních jednání. Správným je i právní závěr okresního soudu, že skutečnosti žalobcem tvrzené a prokázané nelze podřadit pod výjimku podle § 591 písm. d/ o. z., podle kterého neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka se může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech, což neplatí, jedná-li se o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti. Ustanovení § 591 písm. d/ o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 867/2018 dovodil, že pojem „ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d/ o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat např. poskytování „výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. Stejně tak plnění, kterým bylo ve smyslu § 591 písm. d/ o. z. vyhověno mravnímu závazku, musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

17. Žalovaný se bránil tím, že [jméno FO], jeho matka (dlužnice žalobce), mu darovala napadenou darovací smlouvou ze dne [datum] pozemek proto, že její vůlí bylo tímto darováním zohlednit jeho nadstandardní péči o ni jako péči syna o matku. Okresní soud pak provedl důkazy k rozsahu a intenzitě této poskytované péče. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že na napadenou darovací smlouvu nelze v intencích hypotézy § 591 písm. d/ o. z. nahlížet jako na plnění, kterým by [jméno FO] vyhověla svému mravnímu závazku, který měla vůči žalovanému, nebo ohledům slušnosti a který by měl původ právě v jeho nadstandardní péči o ni (péči syna o matku). Odvolací soud nemíní nijak polemizovat se závěry okresního soudu o rozsahu a kvalitě této péče a ani s kritikou odvolatele směřující proti těmto závěrům okresního soudu. Z tohoto důvodu nepovažoval za významné pro rozhodnutí ani doplnění dokazování o důkazy, které by podpořily dále tvrzení žalovaného o rozsahu a kvalitě této péče. Jinými slovy řečeno odvolací soud považuje skutková zjištění okresního soudu v této části za správná a úplná. Okresní soud pak také správně dokazování tímto směrem k návrhu žalovaného nedoplnil (viz § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Je především morálním závazkem a slušností ze strany dítěte pečovat podle svých sil a možností o potřebného rodiče. Žalovanému lze jistě dát obecně za pravdu, že reálně tato péče může nabývat nejrůznějšího rozsahu a kvality. Obecně pak ani není žádných právních nebo mravních překážek pro to, aby rodič tuto péči „odměnil“ darem. Je ovšem přinejmenším pochybný závěr o tom, že má k takovému kroku rodič vůči dítěti mravní povinnost (závazek), respektive jde o plnění, jež vyžaduje ohled na slušnost. Na věc je také třeba nahlížet právě pod úhlem smyslu a cíle § 591 o. z. a vážit, zda takové právní jednání (darování) lze podřadit pod výjimku z relativní neúčinnosti podle § 591 písm. d/ o. z. Institut relativní neúčinnosti má totiž za cíl především chránit věřitele dlužníka. Musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Nešlo ani o případ, kdy by byl žalovaný jako nabyvatel plnění na tomto plnění (nabytí vlastnictví k pozemku) existenčně závislý (srovnej znovu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 867/2018). Souhrnně řečeno právní posouzení věci okresním soudem v této části obstojí a žalovaný jako věřitel se může dovolat neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené [jméno FO] v postavení dárkyně, neboť nešlo o plnění, kterým by bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (§ 591 písm. d/ o. z.).

18. Nejvyšší soud ve své judikatuře vztahující se k § 42a zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, dovodil, že podmínka pro úspěšné uplatnění odpůrčího práva není splněna, jestliže lze k uspokojení věřitelovy vymahatelné (nyní vykonatelné) pohledávky prokazatelně použít jiný majetek dlužníka. V důsledku nastalého zmenšení majetku dlužníka totiž v opačném případě věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z jiného jeho majetku (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2662/99, 30 Cdo 1606/2004). Ke zkrácení věřitele tedy nemůže dojít, jestliže dlužník navzdory odporovanému úkonu a případným dluhům vlastní majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil; v takovém případě není úkon dlužníka vůči věřiteli relativně neúčinný (§ 589 o. z.). I za úpravy podle o. z. platí, že pro závěr, zda právní jednání dlužníka zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní jednání učinil; je-li předmětem dlužníkova právního jednání nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2975/2011). Pro projednávanou věc to znamená, že rozhodný stav byl ke dni 14. 11. 2014, ke kterému dni nastaly účinky vkladu vlastnického práva podle darovací smlouvy pro žalovaného do katastru nemovitostí.

19. Za jiný majetek dlužnice [jméno FO], který by mohl být prokazatelně použit k uspokojení pohledávky věřitele, nelze pokládat další nemovitosti v jejím vlastnictví či podílovém spoluvlastnictví s ohledem na jejich cenu. V tomto směru odvolací soud odkazuje zcela na odůvodnění rozsudku okresního soudu, které považuje za nepotřebné opakovat.

20. Stěžejní otázkou se stalo posouzení, zda [jméno FO] v rozhodném okamžiku (14. 11. 2014) byla vlastnicí akcií obchodní společnosti [právnická osoba]. Odvolací soud považuje za správné a úplné skutkové závěry okresního soudu, že žalovaný toto své tvrzení neprokázal, a rovněž v tomto směru odkazuje na dostatečné odůvodnění rozsudku okresního soudu. Za zcela významné (a to bez ohledu na hodnocení skutkových závěrů okresního soudu) ovšem považuje odvolací soud následující právní posouzení této otázky.

21. Podle § 256 odst. 1 zákona číslo 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z. č. 90/2012 Sb.“), akcie je cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž je spojeno právo akcionáře jako společníka podílet se podle tohoto zákona a stanov společnosti na jejím řízení, jejím zisku nebo na likvidačním zůstatku při jejím zrušení s likvidací.

22. Podle § 265 odst. 1 z. č. 90/2012 Sb. se má za to, že ve vztahu ke společnosti je akcionářem ten, kdo je zapsán v seznamu akcionářů. K tomu odvolací soud dodává, že toto ustanovení upravuje vyvratitelnou právní domněnku, podle níž nebude-li prokázán opak, je akcionářem společnosti ve vztahu ke společnosti ten, kdo je zapsaný v seznamu akcionářů. Tato vyvratitelná domněnka však platí pouze ve vztahu ke společnosti, nikoli ve vztahu ke třetím osobám (věřitelům), ale ani ostatním akcionářům. Vyžádají-li si akcionáři opisy ze seznamu akcionářů podle § 266, není vyloučeno, že nemusí údaje uvedené v opisu ze seznamu akcionářů zcela odpovídat aktuální akcionářské struktuře.

23. Usnesením Krajského obchodního soudu v [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka] byl prohlášen konkurs na majetek obchodní společnosti [právnická osoba]. s účinky konkursu ke dni [datum]. Usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto o zrušení konkursu na majetek úpadkyně [právnická osoba].

24. Podle § 246 odst. 1 zákona číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon (dále jen „i. z.“), prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.

25. Podle § 206 odst. 1 písm. f/ i. z. není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, majetkovou podstatu podle § 205 tvoří zejména akcie, směnky, šeky nebo jiné cenné papíry anebo jiné listiny, jejichž předložení je nutné k uplatnění práva.

26. Podle § 109 odst. 1 písm. c/ i. z. se zahájením insolvenčního řízení jsou spojeny i účinky spočívající v tom, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.

27. Z uvedené právní úpravy tedy pro projednávanou věc plyne, že v rozhodné době dne 14. 11. 2014 nebylo možné akcie [jméno FO] (ať už jí patřily či nikoliv) v obchodní společnosti [právnická osoba]. pokládat za majetek, ze kterého by (v tento okamžik) mohl žalobce jako věřitel reálně uspokojit svoji pohledávku. Akcie byly v tomto okamžiku součástí majetkové podstaty úpadkyně, nebylo přípustné provést exekuci nebo výkon rozhodnutí, který by je postihl, a subjektem oprávněným vykonávat akcionářská práva k těmto akciím byl insolvenční správce a nikoli dlužnice [jméno FO]. V této souvislosti odvolací soud opakovaně zdůrazňuje, že není významné toliko zjištění, zda dlužník disponuje jiným majetkem obecně, ale především to, zda jde o majetek, ze kterého by mohla být pohledávka věřitele reálně uspokojena. Tímto majetkem ale z důvodů shora vyložených akcie [jméno FO] v rozhodné době být nemohly. Protože rozhodným okamžikem je den 14. 11. 2014, nemá význam ani další průběh insolvence, ať už by byl jakýkoliv. Pro posouzení věci by tak s ohledem na uvedené neměly význam ani důkazy vztahující se k vlastnictví akcií [jméno FO], které dále navrhoval provést žalovaný.

28. Závěry okresního soudu v tomto směru jsou proto správné i z tohoto důvodu.

29. Okresní soud rozhodl správně i o výši nákladů, které je žalovaný povinen žalobci nahradit, a správně při určení výše tarifní hodnoty ve smyslu § 8 odst. 1 a. t. pro určení výše mimosmluvní odměny advokáta za úkony právní služby při zastoupení žalobce použil § 9 odst. 3 písm. a/ a. t. Judikatura předestřená žalobcem nevylučuje absolutně užití tohoto ustanovení pro řízení ve věcech odpůrčích žalob a závěry okresního soudu jsou naopak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 219/2018 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2155/21.

30. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný v obou výrocích potvrdil podle § 219 o. s. ř.

31. Žalobce byl zcela úspěšný i v odvolacím řízení, protože k jeho návrhu byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Náleží mu proto proti žalovanému právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce vynaložil v odvolacím řízení následující náklady. Odměna advokáta za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) po 3 100 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/ a. t.), celkem odměna advokáta 6 200 Kč. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 600 Kč, náhrada cestovních výdajů spojených s cestou z místa svého sídla do sídla odvolacího soudu a zpět ve výši 1 901 Kč (§ 13 odst. 1 a. t., vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí číslo 398/2023 Sb.) a náhrada za promeškaný čas strávený cestou do místa sídla odvolacího soudu a zpět za 6 započatých půlhodin v celkové výši 600 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 a. t.). Celkem odměna a náhrady advokáta činí 9 301 Kč. K nákladům řízení patří i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 1 953 Kč. Celkem žalobce v odvolacím řízení vynaložil náklady ve výši 11 254 Kč a žalovaný je povinen mu je nahradit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení